Je rozpor mezi hledáním světského vlastnictví a bohatství a hledáním Absolutní Pravdy?

Sri Chinmoy: Mezi pláčem po vnějším jménu a slávě a zájmem o vnitřní, hojné a nekonečné světlo bude vždy politováníhodný rozpor. Jedna cesta je sytit v sobě touhu. Začnete s jedním domem a pak chcete dva domy; od malé slávy chcete více slávy. Druhou cestou je cesta aspirace. Tam chcete vstoupit do Nekonečna. Nechcete jít krůček po krůčku; chcete prostě vstoupit do Nekonečnosti. Když jdete cestou touhy, tak ta nikdy neskončí. Dnes je vaše touha naplněna; zítra se stanete obětí další touhy. Dnešní touha se zítra zvětší v nekonečném měřítku. Dnes jste naplněni, ale zítra touha přijde znovu.

V případě aspirace tomu tak ale není. Samotná vaše přirozenost, samotná vaše duše, samotná vaše existence chce spočinout v Nekonečnosti. Přebývá-li hledající v nejvyšším světle, ve vše naplňujícím světle, pak záleží na světle, aby se rozhodlo, zda chce tomuto hledajícímu dát zvláštní zkušenost tím, že mu dá jméno, slávu a tak dále. Avšak chce-li hledající touhu i aspiraci, zároveň světské jméno a slávu i opravdovou aspiraci pro to Nejvyšší, pak nebude ani v duchovním životě, ani v běžném, materiálním životě, neboť bude neustále přitahován dvěma protichůdnými silami. Jedna o druhé bude ihned tvrdit, že je zbytečná. Touha řekne: „Aspirace je zbytečná. Jen si staví vzdušné zámky.“ Aspirace řekne: „Touha je hloupost. Nikdy nekončí, nikdy nekončí.“ Je jako velbloud v poušti. Ten jí neustále trny. Jeho tlama krvácí, ale on je znovu a znovu začíná jíst.

Tak toto jsou dvě protichůdné síly uvnitř nás. Na jedné straně vidíme realizaci a aspiraci, a na druhé straně vidíme touhu. Existuje ale ještě jeden protichůdný pár: materiální svět a duchovní svět. Toto je materiální svět. Nemůžeme materiální, fyzický svět odmítnout, abychom žili v duchovním světě. Duchovní svět je uvnitř materiálního, fyzického světa. Musíme být ve vnitřním světě a uvědomění vnitřního světa musí být vyjádřeno ve vnějším světě. Nemůžeme oddělovat vnitřní svět od vnějšího světa. Opustíme-li svět, zůstaneme himálajských jeskyních a budeme říkat: „Ó, lidé jsou velmi špatní. Moji sousedé jsou špatní. Nechte mě odejít,“ potom si neuvědomíme tady na zemi pravdu tak, jak musí být pravda pochopena.

Naše filosofie je, že tady na zemi musíme vstoupit do vnitřního světa. Vnější svět musí být vyjádřením, projevením vnitřního světa. Ale aby se pravda projevila, někdo ji napřed musí poznat. A k tomuto je potřeba aspirace.

Chceme-li spojit aspiraci a touhu, zničí nás to. Aspirace nás nenaplní a touha se o nás nepostará, protože tyto dvě jsou jako severní a jižní pól. Nemohou být spolu. Ale jakmile jsme silou své aspirace jednou dosáhli realizace, tak se nám otevírá pole projevení. V té chvíli nemůžeme být obviňováni za náš vnější život, protože je to vyšší síla, která nám přináší takzvané vnější dosažení. Jestliže se o něj ale vnější síla nezajímá, jestliže se zajímá jen o naši realizaci, o naši jednotu s Nejvyšším Absolutním, potom se s tím musíme spokojit. To je to, co od nás Bůh potřebuje a co od nás Bůh chce.

Opravdový hledající musí jít skrze inspiraci, a ne skrze touhu. Ale na druhé straně, jestliže má někdo právě teď aspiraci i touhu, má opustit duchovní cestu? Ne. Musí jít skrze svou touhu. Musí se podívat na dnešní procenta. Má-li dnes padesát procent aspirace a padesát procent touhy, co může dělat? Nemusí se vzdát svého obyčejného lidského života. Ne, musí se víc zaměřit na cestu aspirace. Postupně, postupně bude snižovat procenta své touhy. Potom přijde den, kdy doopravdy uvidí, že to, co jej naplňuje a bude navždy naplňovat, je aspirace. Tehdy jeho život automaticky opustí touha a život aspirace jej ponese až na konec cesty, do cíle.

From:Sri Chinmoy,Zahrada inspirace a listy aspirace, Agni Press, 1977
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ig