Božská láska utěšuje lidskou ztrátu

Žák Svámího Nigamanandy, muž středního věku, zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Jeho matka i žena byly uvrženy do moře smutku. Matka samým žalem téměř přišla o rozum. „Na co tě máme?“ zeptala se obrázku jejich Mistra, visícího na stěně. „Nemáš žádnou sílu, jsi zbytečný! Hodím tě do rybníka!“

Popadla obrázek a zamířila k rybníku. Znenadání za sebou uslyšela někoho smutným hlasem volat: „Matko, matko!“ Otočila se a uviděla jejich Gurua Nigamanandu, jak se slzami v očích říká: „Matko, vraťme se zpět. Neplač už pro svého syna. Já budu tvým synem. Je se mnou, v mém nitru.“

Ženu zaplavil pocit nesmírné útěchy a vrátila se domů i s obrázkem svého Gurua. Všechno se to přihodilo v době, kdy byl Nigamananda ve skutečnosti čtyři sta mil vzdálen a dával duchovní ponaučení žákům žijícím v jeho ášramu.

Komentář: Na rozdíl od božské lásky a božského uctívání jsou lidská láska a lidská úcta vždy založeny na osobním zájmu. Kdykoliv je ve hře osobní zájem, nikdy nemůžeme dosáhnout blízkosti vnitřní jednoty. Hledající v tu chvíli zjistí, že dokonce i od svých blízkých je oddělen vnitřními zdmi. Lpění na světě nakonec vede ke zničení.

From:Sri Chinmoy,Indie a její hostina zázraků: přijď a užívej si, část 7, (knižně nevydáno), 2015
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/imf_7