Indie a její hostina zázraků: přijď a užívej si, část 2

Přemožitel času a prostoru

„Dovolte mi odejít do vedlejší místnosti a meditovat,“ navrhl Lahiri. „Potom vám přinesu zprávy.“ Nadřízený se na mladého úředníka usmál. I když jeho dobrou vůli ocenil, skutečnou víru v něj neměl. Věřil, že k něčemu takovému musí být člověk velkým duchovním Mistrem s mimořádnou okultní silou. A Lahiriho znal jen jako prostého mladého úředníka.

Uběhlo patnáct minut, když Lahiri vyšel z místnosti a řekl svému nadřízenému: „Do dvou nebo tří dnů dostanete od své ženy dopis. Daří se jí dobře. Nedělejte si starosti.“ Sdělil mu dokonce i obsah dopisu.

Do tří dnů dopis opravdu přišel a jeho obsah byl přesně takový, jak řekl úředník. Příběh zde ale nekončí. O několik měsíců později přicestovala žena nadřízeného do Indie. Jednoho dne navštívila úřad svého muže. Když uviděla Lahiriho, vydechla překvapením. „Jak to, že ten muž je zde?“ řekla svému muži. „Viděla jsem jej u své smrtelné postele v nemocnici. Podíval se na mě a usmál se, a potom jsem se uzdravila.“ Její manžel i všichni, kteří pracovali v úřadě, byli dočista udiveni.

Umění fotografie se podřizuje

Když přišel čas Mistra vyfotografovat, nemohl ho fotograf v hledáčku najít. Fotoaparát sice na Mistra zaměřil, ale nic neviděl. Když zaostřil na ostatní, viděl je dokonale, ale když zaostřil na Lahiriho, nebylo vidět nic.

„Nejde to,“ řekl nakonec zklamaný fotograf Mistrovi: „nemohu vás vyfotografovat.“

„Dobře,“ řekl Mistr a usmál se. „Budu se chovat ukázněně. Teď mě můžete vyfotit.“ Tentokrát byl Lahiri jasně zřetelný a fotograf stiskl spoušť. Potom mu Lahiri řekl: „Duchovnost a duchovní síla dalece překonávají moderní vědu. Mějme víru v to Skutečné, a tím je duchovnost.“

Komentář: Někteří duchovní Mistři nemají fotografování v oblibě. Cítí, že bychom neměli tělu věnovat pozornost, protože je pomíjivé. A jsou jiní Mistři, kteří jsou toho názoru, že fotografie nezachycuje pouhý objekt, ale může posloužit jako inspirativní síla a pozdvihující a osvěcující zkušenost. Tito Mistři cítí nejvyšší potřebu spatřovat nejvyšší skutečnost nejprve v těle, a poté tělo přeměnit v univerzální misi a transcendentální vizi duše. Podle nich není fotografie pouhým kusem papíru odrážejícím naši vnější tvář a vzezření; je odhalením toho, čím člověk vnitřně je.

Světlo spravedlnosti září

Jednoho dne šel s Kali Kumarem do ášramu jeho Mistra s úmyslem ho urazit. Chtěl si stěžovat, že ho Kali Kumar neposlouchá tak, jako poslouchá svého Mistra. Než ale mohl cokoliv říci, Šjáma Čaran Lahiri promluvil ke Kali Kumarovi: „Dnes bych ti rád ukázal něco, co tě možná potěší. Zhasni.“ Kali Kumar zhasnul a několik minut meditovali. Pak Mistr řekl: „Vidíte něco?“ Kali Kumar i jeho šéf uviděli velmi krásnou mladou dívku. Mistr poté řekl šéfovi: „Poznáváš ji?“ Šéf byl velmi zahanben a uveden do rozpaků.

„Není to tvá milenka?“ pokračoval Šjáma Čaran. „Tvá žena a děti jsou ti tak oddané a věrné. Jak je možné, že ses do této dívky tak strašně zamiloval?“

Šéf Kali Kumara jen plakal a plakal. „Prosím, odpusť mi,“ prosil Mistra: „chci se stát tvým žákem. Chci, abys mě zasvětil.“

Šjáma Čaran řekl: „Nemohu tě zasvětit hned. Musíš počkat šest měsíců. Povedeš-li během těchto šesti měsíců čistý život a zůstaneš věrný své ženě, zasvětím tě.“

Zůstal své ženě věrný jen tři měsíce; pak se vrátil ke své přítelkyni a za čtyři měsíce zemřel.

Mistrova duchovní síla

Juktešwar běžel za svým Mistrem a prosil ho, aby zachránil život jeho přítele. „Máš lékaře,“ řekl mu Lahiri. „Proč potřebuješ mě? Lékaři ho zachrání. Mohou udělat potřebné i beze mě.“

Juktešwar se vracel plný naděje, ale zdravotní stav jeho přítele se postupně zhoršoval. Když si byl Ram jist, že během několika minut zemře, řekl svému příteli: „Brzy zemřu. Pověz prosím Mistrovi, že mám poslední přání. Mým posledním přáním je, aby přišel a dotknul se mého těla a požehnal mi.“ Během několika minut zemřel.

Juktešwar se s pláčem vrátil k Lahirimu, aby mu vyřídil Ramův vzkaz. „Jak je Ramovi?“ zeptal se Mistr.

„Zajdi se podívat sám,“ odpověděl Juktešwar. „Jeho poslední modlitba byla, aby ses dotkl jeho mrtvého těla a požehnal mu.“

Šjáma Čaran však řekl: „Proč bych měl chodit? Vždyť není mrtvý.“

„Je mrtvý,“ řekl Juktešwar. „Lékaři to potvrdili.“

Lahiri vzal trochu oleje z lampy a řekl svému žákovi: „Jdi a nalej mu ten olej do úst.“

Jeho přítel byl sice mrtev, ale když to byl příkaz Mistra, co jiného mohl Juktešwar dělat? Zašel tedy k Ramovi a nalil mu olej do úst. Během několika minut Ram ožil a vyprávěl, že měl sen, ve kterém viděl Lahiriho v nádherné podobě. Mistr mu řekl: „Rame, proč spíš? Vstaň a pojď ke mně.“

Potom Ram vstal, oblékl se a oba přátelé šli do Lahiriho domu. „Naučil jsem tě,“ řekl Mistr Juktešwarovi: „jak přemoci smrt. Od nynějška, když kdokoliv zemře, dáš jen trochu oleje do jeho úst. Dal jsem ti lék na přemožení smrti.“ Všichni se smáli. Velice dobře věděli, že olej byl jen vnějším gestem, symbolem. Mistr použil olej, jen aby přesvědčil fyzickou mysl fyzickým předmětem. Skutečný dar života přišel od Lahiriho.

Komentář: Je to jen všemohoucí duchovnost, která dokáže změnit nemožné v možné. Avšak duchovnost, ze své čisté velkorysosti, se snaží působit ve světě pomocí světských prostředků, aby přesvědčila fyzickou mysl, že principy pravdy jsou přístupné pro to lidské v nás.

Bez jakéhokoliv váhání může někdo říct, že je to duchovní síla, která v tichu obrací nemožnost skutečnosti na jasnou možnost. A nejen toto, ale potom přemění tuto možnost na nevyhnutelnou skutečnost.

Volání z onoho světa

O několik hodin později spatřili tři jeho blízcí žáci na rozdílných místech jeho zářivé duchovní tělo. Přišel je utěšit. Nevěděli, že odchází; jen věděli, že je nemocný. Když však přišli do ášramu (duchovního společenství) svého Mistra, zjistili, že zemřel. Jeho fyzické tělo bylo mrtvé, ale Mistr je navštívil ve svém duchovním těle.