Když v sobě vidíme rozdělení, znamená to, že nejsme stále stoprocentně vědomě sjednoceni s naším Zdrojem. Jsme božského a pro božské; jsme Nejvyššího a pro Nejvyššího. Ale mnohokrát se stává, že i když jsme velmi upřímní a oddaní, když dáváme, očekáváme něco na oplátku: buď uznání nebo pokrok v těch, kterým jsme posloužili. Dokonce i když nepoznávají nebo neuznávají naše sebedávání, okamžitě očekáváme nějaký úspěch, nebo řekněme, nějaký postupný pokrok nebo růst v životě jejich vnitřní aspirace. Dáváme, dáváme, dáváme; ale pokud nepozorujeme, že svět přijímá, pak jsme občas zklamaní. Máme pocit, že si nás země nezaslouží. Možná se budeme ptát, jestli děláme správnou věc, jelikož tito lidé nedělají žádný pokrok. Můžeme dokonce pochybovat o své vlastní upřímnosti.
Ale tyto myšlenky jsou špatné. Děláme naprosto správnou věc, protože jsme inspirováni a pověřeni zevnitř. Země nakonec přijme naše světlo, ale právě teď země není připravená. Pokud nám Nejvyšší řekne, že někdo potřebuje spát, že bychom ho neměli budit, pak k tomuto člověku nepůjdeme. Pokud nám však Nejvyšší v nás řekne, že musíme sloužit Nejvyššímu v někom, i když spí, i když je neochotný a zdráhá se přijmout naše světlo, pak to učiníme také proto, že jsme Jeho nástroji. Každý den musíme myslet na sebe jako na pětileté nebo šestileté malé dítě. Pokud nás náš věčný Otec požádá, abychom něco nabídli, pak nám On sám řekne, komu to nabídnout.
Lidské srdce nás někdy nechá cítit, že je tak velké, že je připraveno pomáhat všem. To je ale absurdní. Existuje něco, čemu se říká Boží Hodina. Boží Hodina nemusí a nemůže být stejná pro každého. Dnes je to moje Hodina, zítra to bude vaše, den poté bude čas pro někoho jiného. Není to tak, že někteří lidé jsou špatní, nebo že je Bůh nemá rád. Ne! Bůh miluje všechny stejně, ale pro některé Hodina ještě nepřišla.
Bůh činí pokrok v nás a prostřednictvím nás. Na jedné straně je transcendentální; je zcela Božský a absolutně Nejvyšší. Na druhou stranu činí pokrok v každém jednotlivém okamžiku a v každém jednotlivém životě během tohoto okamžiku. V konečném zpívá píseň Nekonečnosti, Jeho vlastní Nekonečnosti.
V procesu evoluce se pokouší zdokonalit všechny. Ale On zná svůj vlastní vývoj nejlíp; ví, kolik toho chce dosáhnout dnes ve vás a prostřednictvím vás, a kolik toho chce dnes dosáhnout ve mně a prostřednictvím mne. Nemůžeme očekávat stejný druh léčby nebo stejný druh světla pro každého jednotlivce, protože Bůh sám nevytvořil stejné schopnosti a vnímavost pro každého.
Bůh se pokouší potěšit sám Sebe božsky a vrcholně. Pokud se ale snažíme zvýšit něčí schopnost nebo vnímavost na základě své vlastní vůle, děláme špatnou věc. Staň se Boží Vůle; nechť Jeho Vůle proudí skrze nás. Pak On sám nám řekne, kdo je ten správný člověk, komu máme pomoci. Tímto způsobem půjdeme dnes ke správné osobě a zítra půjdete někomu jinému, kdo bude tou správnou osobou. Pokud přijdeme ke správné osobě ve správný okamžik, uvidíme, že nemůže existovat žádná překážka nebo rozdělení, protože správná osoba bude vždy připravená nás přijmout a uvítat nás. Ale jdeme-li k nesprávnému člověku, nepřijme nás a bude tam zmatek; a v tomto zmatku bude obrovské zklamání. Pokusme se tedy přijít ke správnému člověku v Boží vybrané Hodině, a pak uvidíme, že Bůh je naplněn, že my jsme naplněni a že svět aspirace je naplněn v nás a prostřednictvím nás.
Avšak někdy v sobě cítíme bariéru nebo zeď, protože v jednom okamžiku jsme sjednoceni s duší a v příštím okamžiku jsme sjednoceni s myslí a vitálnem. Je to takhle. Duše a srdce jsou jednou stranou, a mysl, vitálno a fyzické je druhou stranou. Mezi nimi je stále bariéra. V tuto chvíli nazýváme mysl jedinou skutečností, v příští chvíli nazýváme vitálno jedinou skutečností a v následujícím okamžiku považujeme srdce za jedinou skutečnost. To jsou všechno skutečnosti, ale jedinou skutečnou skutečností je Bůh a přímým představitelem Boží skutečnosti je duše.
Nyní, stejně jako je duše zástupcem Boha, je srdce zástupcem duše. Srdce a duše se snaží zdokonalit mysl, aby mohla reprezentovat psychickou bytost. Když se pak stane mysl osvícená, bude vitálno zástupcem mysli. Podobně bude tělo zástupcem vitálna, a když se tělo stane čistým a fyzické vědomí bude aspirovat, pak se tělo také stane dokonalým nástrojem.
Realita je nejsložitější pocit v běžném pozemském životě, ale na vyšších úrovních je velmi jednoduchá a mnohem více naplňující. Když vstoupíme na nižší úroveň nebo na fyzickou úroveň, je realita velmi nejistá. Tam je realitou to, co vidíme vlastníma očima. Řekněme, že vidíme květinu a že tato květina je pro nás realitou. Ale jakmile jdeme trochu hlouběji dovnitř nebo přejdeme na vyšší úroveň vědomí, nevidíme květinu jako takovou. Realita již není tato květina, ale její vůně nebo její krása. Zde na fyzické úrovni je květina skutečností, a vůni, která je vnitřní skutečností, nejsme schopni ocenit. A krásy, která je ještě výš, si nevšimneme vůbec. Takže věc, která je realitou na fyzické úrovni, nemusí a nemůže být stejnou realitou na vnitřní úrovni.
Také však existuje mnoho věcí, které vidíme na fyzické úrovni jako skutečné, které jsou naprosto neskutečné. Když přijde z mentálního světa myšlenka, je pro nás v našem každodenním životě zcela reálná a konkrétní. Ale když jdeme hluboko dovnitř, myšlenka okamžitě zmizí, rozpustí se jako kapka v oceánu vůle. Takže to, co je realitou na fyzické úrovni, jako je například myšlenka, vůbec není realitou na vnitřní úrovni. Na vnitřní úrovni je realitou Božskost, Nesmrtelnost a Dokonalost. To, co je pro nás na vnější úrovni skutečné, nemusí nebo nepotřebuje být věčné. Ale na vnitřní úrovni je skutečné pouze to, co je věčné a naplňující. Existuje tedy velký rozdíl mezi skutečností na fyzické úrovni a skutečností na vnitřní úrovni.
Vnější svět má velmi silnou zbraň, pochybnost; a vnitřní svět má nejmocnější zbraň, víru. Pokud zůstáváme ve vnějším světě víc než ve vnitřním světě, napadne nás zbraň pochybnost. Přestože naše vlastní existence a naše vlastní zbraň mocná víra jsou neoddělitelné, když žijeme ve vnějším světě, pochybnost bojuje s naší vírou a oslabuje nás.
Teď, když cítíme bariéru mezi jednou a druhou realitou, mezi svou realitou mysli a realitou srdce, nebo mezi tím, co musíme nabídnout a co se snažíme dát, se náš duchovní život stává vyprahlou pouští. Nejen hledající, ale téměř všichni duchovní mistři prošli touto vyprahlou pouští. Dokonce i duchovní Mistři velmi vysokého řádu, jako Vivékánanda a jiní, přiznali, že prošli obdobím, kdy vůbec nemohli meditovat. Vstoupili do světové arény a nabídli svůj mír, lásku, světlo a vše, co mohli. Ale pak pocítili určitou frustraci, protože jejich světlo nebylo přijato, a pokrok, který očekávali od lidstva, nebyl dosažen.
Tady jsme všichni hledající. Pokud se ocitneme ve vyprahlé poušti, jestliže zjistíme, že do nás vstupují rozmanité myšlenky nebo představy, které nám brání meditovat, můžeme udělat jednu věc. Můžeme nabídnout svou vděčnost Nejvyššímu, vnitřnímu Pilotovi. Můžeme nabídnout minutu oduševnělé vděčnosti, že nám Nejvyšší dal božskou aspiraci sloužit lidstvu, Nejvyššímu v lidstvu. Jestliže můžeme i jen po krátkou minutu nabídnout Nejvyššímu svou oduševnělou vděčnost, okamžitě zmizí bariéra, která v naší vnitřní bytosti existuje mezi myslí a srdcem. Protože síla naší vděčnosti nás okamžitě přivede k Boží skutečnosti. A ani na zemi ani v naší vnitřní existenci neexistuje žádná síla, která by někdy byla tak silná, jako naše oduševnělá vděčnost.
Když se podíváme na slovo "vděčnost" v mysli, je to něco suchého, hloupého a zbytečného. Když hledáme slovo "vděčnost" ve vitálnu, okamžitě vidíme, že takové slovo ani neexistuje. A ve fyzickém je vděčnost po celou dobu nečinná. Ale pokud žijeme v aspirujícím srdci a dokážeme se sjednotit s Nejvyšším silou své vděčnosti, pak nemůže existovat suché období; nemůže existovat žádná zeď, žádná bariéra, žádné nebožské síly, které zpomalují náš pokrok. Když máme vděčnost, jsme jako květina, které rozkvétají okvětní lístky v Srdci Nejvyššího. Tato květina je plná vůně a její vůně neustále osvěcuje, energizuje a naplňuje lidské v nás, božské v nás a Nejvyšší v nás.
Když naše květina vděčnosti kvete, nečinné, spící lidstvo také začíná kvést, protože naše vděčnost vstoupila do Boží vybrané Hodiny. Když se svou vděčností vstoupíme do Božího Srdce, Bůh urychlí svou vlastní Hodinu pro své děti, neboť cítí, že některé z Jeho dětí jsou více než připraveny sloužit a potěšit Ho v ostatních Jeho dětech, které ještě spí.
Každý nemůže být vybraným nástrojem. Všichni nemohou hrát roli krále, pravda. Ale každý může sloužit Bohu podle svých vlastních schopností. Když Bůh dal někomu schopnost osvítit jiné, sloužit Mu v hojné míře v ostatních, je povinností tohoto člověka vyčistit cestu, pokud tam existuje nějaká překážka, pokud je na cestě nějaké trní. Když vidíme, jak roste v našem srdci vděčnost, můžeme snadno z růže odstranit trny.
Nejvyšší vás udělal vybraným nástrojem, abyste osvítil a zvýšil aspiraci stovek a tisíců lidí. Pokud hrajete svou roli jako vědomý nástroj, ve své vědomé připravenosti se stáváte řekou, která teče se vším svým světlem, láskou a dynamickou energií do moře Osvícení. Když jste se vy a zbytek lidstva stali jedním, a když se božsky těšíte z této jednoty, nemůže existovat žádné rozdělení, žádná překážka, žádná poušť. Všechno je stále rostoucí Blaženost a stále se překonávající Svoboda.From:Sri Chinmoy,Zkoumání života a objevování sám sebe, (knižně nevydáno), 1974
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/led