Odpověděl jsem na to 200 rupií a ona se na mě usmála úplně stejně jako poprvé. Usmála se na mě stejně, i když jsem ten ventilátor koupil jen za 200 rupií.
8. ledna 1988Poté jsem na jeho pultě uviděl dvě bambusové flétny. Vyzkoušel jsem je a jedna z nich se mi velmi líbila. Majitel ale řekl: „Tuto flétnu vám neprodám, protože je to moje vlastní flétna. Hraji na ni každý ten, proto ji nechci prodat.“
Jeho duše mi byla velmi otevřená a říkala, abych si tu flétnu vzal, ale ten muž mi ji dát nechtěl. Řekl: „Vezměte si tu druhou – tu menší.“
Pro sebe jsem si řekl: „Fyzická úroveň a duchovní úroveň spolu nikdy nebudou vycházet.“
Protože mi ale jeho duše říkala, abych si flétnu vzal, odvětil jsem mu: „Musíte mi ji dát. Měsíc není ve dne vidět, ale přesto vás bude prosit, abyste mi tu flétnu dal.“
Poté jsem se zeptal: „Jak se jmenujete?“
Odpověděl: „Mandu Chandra.“
Řekl jsem: „Jste hinduista?“
„Jsem hinduista,“ odvětil.
Poté jsem si vzal flétnu, kterou jsem chtěl, a řekl jsem: „ Přerazím Vám tu flétnu o hlavu, pokud mi ji nedáte.“
Savyasachi se na mě jen s údivem podíval.
Muž nakonec řekl: „Dobrá. Ta flétna má pevnou cenu 1 000 rupií. Hudební nástroj, co jste si vybral, máte za 70 000 rupií plus 1 000 rupií, což je dohromady 71 000 rupií.“
Poté jsem mu dal 70 000 rupií a dalších 10 000 rupií omylem. Myslel jsem si, že jsem mu dal jen 1 000 rupií. Podíval se na mě a řekl, že jsem se spletl, a vrátil mi.
Poté začal pomáhat Savyasachimu s velkým nástrojem. Savyasachi mu vyprávěl, že jsem významný hudebník, a ten muž byl velmi šťastný, že se setkal s velkým hudebníkem.
Jeho duše chtěla, abych tu flétnu získal, ale jeho mysl mi ji dát nechtěla. Proto jsem si řekl: „Jediný způsob, jak flétnu získat, je pohrozit mu, že mu rozbiji hlavu.“
Bali je zemí prostoty. Mohl bych si jinak dovolit s někým takhle mluvit? Byl to rozhovor dvou duší, co jsme vedli. Měl tak sladkou duši!
12. ledna 1988Poté uviděl Databira a zeptal se ho: „Jak sem může Sri Chinmoy přijít a nakupovat?“
Ten muž přišel dvakrát na naši meditaci do základní školy 86 a viděl mě v mém vysokém meditativním vědomí. Nemohl uvěřit, že stojím před kasou a kupuji džalabí.
4. února 1988Prodavačka se mě zeptala: „Pro koho jsou ty dorty?“
Odpověděl jsem: „Jsou pro mě, protože hraju na piáno.“
Zeptala se: „A kdy budete hrát v Carnegie Hall?“
Odpověděl jsem: „Já už jsem tam hrál.“
Nevěřila mi.
Poté jsem jí řekl, že jsem hrál také v Royal Albert Hall v Londýně a v Domě Opery v Sydney. Zpočátku mi vůbec nevěřila. Poté, co jsem zmínil pět či šest míst, mi možná uvěřila. Nebo možná o těch místech nikdy ani neslyšela!
18. února 1988Odpověděl jsem: „Ano.“
Pokračoval: „Proto máte takovou barvu pleti.“
Pravděpodobně si myslel, že jsem opálený, protože jsem právě přijel z Indie. On byl velmi bledý typ.
Řekl jsem: „Včera začalo jaro.“
On odpověděl: „Mýlíte se. Jaro začíná dnes.“
Řekl jsem: „Dobrá, ať jaro začalo včera, nebo dnes, každopádně je stále velmi chladno.“
Odvětil něco ve smyslu: „To je smůla!“ Poté řekl: „Proč si nekoupíte tohle? Pokud s tím nebudete spokojen, můžete to vrátit.“
Řekl jsem: „Nebudu se sem vracet, abych ji mohl vrátil.“
Když nakupuji, kolik toho s těmito lidmi napovídám!
21. března 1988V jednom obchodě jsem si prohlížel knihu zvanou Jak se stát občanem U.S.A. Má duše mi říkala, abych tím neztrácel čas, protože nechce, abych se stal občanem U.S.A. Ta kniha obsahovala tolik informací, které se člověk musí naučit, pokud se chce stát občanem U.S.A.: jaké je hlavní město státu, kolik členů je v senátu a v kongresu a další. Jak si lidé mohou pamatovat všechny tyto věci.
Jedna starší paní, kolem sedmdesáti let, se mě zeptala: „Odkud pocházíte?“
Odpověděl jsem: „Z Indie.“
Zeptala se: „Máte zelenou kartu?“
Řekl jsem: „Ano, mám zelenou kartu.“
A ona se zeptala: „Teď se chcete stát občanem?“
„Ne, ne.“ Odvětil jsem.
Poté jsem se otočil a začal si prohlížet knihy v oddělení náboženství. Koupil jsem si nějaké knihy o Sokratovi, Buddhovi a Kristovi. Rovněž jsem tam viděl malou brožuru od Thomase Mertona. Vidagdha o něm psala svou disertační práci.
Ta paní mě stále sledovala. Uviděl jsem jednu ze svých knih, Fontánové srdce moudrosti. Cenovka překrývala slovo „moudrost“ a já se pod ní pokoušel titul přečíst. Ta paní viděla, jak se snažím titul přečíst, a řekla: „moudrosti“. Poté dodala: „Od Sri Chinmoye – moudrého chlapíka Sri Chinmoye.“
Byl jsem tím docela pobavený a jen jsem se na ni usmál. Neměl jsme to srdce jí říct, že ten moudrý chlapík jsem já.
27. března 1988Zatímco jsem tam byl, jeden mladý chlapec kolem čtrnácti či patnácti let si vzal z výlohy zmrzlinový kornout a bez placení ho začal jíst. Jedna paní o tom šla dovnitř informovat vedoucího. Po chvíli vyšel ven muž zavalité postavy.
Chlapec nezačal utíkat pryč. Jen beze strachu vyšel z obchodu. Byl tak drzý. V obchodě byli další dva nebo tři zákazníci, ale ti jen přihlíželi.
Dalších pět minut mě nikdo neobsloužil. Nakonec jsem řekl: „Potřebuji 200 těchto sušenek.“
Odpověděli mi, že nemají čas je počítat. Poté jsem požadoval čtvrt libry sušenek.
Zeptali se: „Proč potřebujete čtvrt libry?“
Odpověděl jsem: „Spočítám si, kolik sušenek je ve čtvrtině libry, a tak zjistím, kolik liber musím koupit, abych jich měl celkem 200.“
Na to odpověděli: „Tomu nerozumíme.“
Nakonec jsem získal svých 200 srdíčkových sušenek.
30. dubna 1988Zatímco prodavač počítal nakoupené zboží, chudák paní si odložila brýle a vložila je do pouzdra. Zapomněla ale vrátit pouzdro do kabelky a odešla bez něj. Viděl jsem, co se přihodilo, a tak jsem brýle vzal a snažil se ji najít. Já ale pokulhávám a nemohu chodit moc rychle a ani jsem nevěděl, kterým směrem se vydat. Modlil jsem se k Bohu, abych tu paní našel.
Poté jsem ji uviděl procházet se pouhých pět nebo šest metrů ode mě. Trochu jsem zapochyboval, zda je to opravdu ona, a tak jsem se zeptal: „Je to vaše?“ Byla tak šťastná. Řekla mi: „Takové věci se mi stávají pořád. Jsem vám velmi vděčná.“
28. května 1988Prodavačka se mě zeptala: „Pocházíte z Indie?“
Odpověděl jsem: „Ano.“
Poté řekla: „Ó, tady je váš Taj Mahal“ a tašku mi dala.
28. května 1988Když mladík odešel, prodavač mi vrátil jeden dolar a nějaké drobné. Zeptal jsem se ho: „Proč jste mi dal ten dolar?“
Odpověděl: „Proč ne? Tolik mi ukazuje počítač.“
Řekl jsem: „Můžou vás pokutovat.“
„Že mě vyhodí?“
Odpověděl jsem: „Ne, řekl jsem, že vás můžou pokutovat.“
Řekl: „Svět potřebuje takové upřímné lidi, jako jste vy. Dobrá, dám vám tedy jen ty drobné.“
Já na to: „Už jste mi je dal. Drobné mám v kapse.“
Když jsem šel do auta za Vinaya, všiml jsem si, že mi vrátil jen 58 centů namísto 92 centů. Nechtěl mě podvést, chtěl mi vrátit více drobných.
28. května 1988Vtom přišla jeho manželka a vynadala mu. „Co to děláš?“ řekla. A tak jsem tu baterii dostal zdarma.
28. května 1988Včera mě tam zavezl Databir a já jsem něco nakupoval. Prodavač řekl: „60 dolarů.“
Já jsem řekl: „40 dolarů.“
Poté ten muž odvětil: „Pojďte sem.“ Byl velmi hrubý.
Říkal jsem si: „Vím, že fyzicky spolu bojovat nebudeme, tak čeho bych se měl obávat?“ Přistoupil jsem k němu tedy velmi dynamicky.
Řekl: „Já jsem řekl 60 dolarů a vy jste řekl 40 dolarů?“
Odvětil jsem: „Nemusíte mi to prodávat.“
On na to: „Nemůžete dát víc?“
Řekl jsem: „Nedám.“
Odpověděl: „Zrovna včera jsem tohle prodal za 55 dolarů.“
Na to jsem řekl: „Ne, nedám víc“ a odešel jsem pryč. Později, když jsem kolem něho znovu procházel, řekl: „Hej! Proč se musíte chovat takto?“ Potom dodal něco urážlivého. Tentokrát jsem k němu nešel.
Poté řekl: „55 dolarů.“
Já na to: „Nedám vám víc než 50 dolarů.“
Řekl: „Dobrá, vezměte si to. Jen proto, že je poslední, dám vám to za 50 dolarů.“
Někdy s vámi lidé zachází tak nemilosrdně, ale já se tím bavím. Když jdu nakupovat, stávám se nedílnou součástí světa nakupování a všechny mé bolesti zmizí. Je to velká legrace! To je jediný způsob, jak se mohu stýkat s lidmi na jejich vlastní úrovni.
28. května 1988Rozuměla slovu „zelenina“.
Venku ve výloze byly vaječné rolky plněné masem, rybami a Bůh ví, čím ještě, takže mi přinesla vaječné rolky zevnitř. Opakovala slova: „Bez masa, bez ryb!“
Byla tak prostá a pokorná, ale já jsem ji podezříval. Řekl jsem jí: „Můžete mi prosím jednu rozkrojit?“ Když ji rozkrojila, viděl jsem, že byla plná ryb. Podívejte, jak mě chtěla podvést!
Řekl jsem: „Chtěl jsem si je koupit, ale už vám nevěřím.“ Poté jsem se vydal k odchodu.
Ona na to: „Počkejte prosím pár minut. Udělám pro vás speciální.“
Posadil jsem se tedy a čekal pět nebo šest minut. Řekl jsem si: „Doufám, že tentokrát bude upřímná.“ Když vaječné rolky přinesla, neměl jsem to srdce ji požádat, aby je znovu rozkrojila. Když jsem je přinesl domů, viděl jsem, že jsou jen se zeleninou.
Jdu nakupovat a vrátím se s celou Mahábháratou příběhů!
28. května 1988Řekl jsem na to: „Je zde napsané 20 dolarů.“
Odpověděla: „Ještě daň!“ Poté se mě zeptala: „Odkud pocházíte?“
Řekl jsem: „Z Indie.“
Ona na to: „V Indii nejsou daně?“
Řekl jsem: „Ano, jsou.“
Zeptala se: „Tak proč jste potom překvapený?“
Odpověděl jsem: „Ale toto je ve výprodeji.“
Řekla: „Když je něco ve výprodeji, je k tomu vždy i daň.“
28. května 1988Šel za mnou ven k autu se sepnutýma rukama, aby mi peníze vrátil. Chtěl mi vrátit celých 10 dolarů. Nechtěl jsem si peníze vzít, ale později jsme zjistili, že bankovku prostrčil dovnitř do auta.
28. května 1988Dnes jsem šel do knihkupectví a koupil jsem si tu stejnou knihu ještě jednou. Myslel jsem, že mi dá inspiraci.
V tom knihkupectví jsem neviděl žádnou jinou knihu, kterou bych chtěl, ale protože jsem si chtěl nějakou koupit, koupil jsem si knihu, o které jsem věděl, že mi leží v pokoji!
28. května 1988Hned jak jsem vešel do obchodu, oslovila mě mladá dívka, která měla obchod na starosti, s očima dokořán: „Sri Chinmoy? Sri Chinmoy? Já vás znám! Poprvé jsem vás viděla ve Flatbush, když mi byly tři roky. Moje matka bydlí v Brooklynu a mnohokrát byla na vašich meditacích.“
Dala mi vizitku obchodu a poprosila mě, abych ji podepsal.
Zeptal jsem se: „Jak se jmenujete?“
Odpověděla: „Nemusíte tam psát moje jméno. Napište jen svoje.“
Řekl jsem: „Dobrá, ale chtěl bych vědět vaše jméno.“
Odpověděla: „Ayesha.“
A tak jsem napsal: „Drahé Ayesha, přeji vše nejlepší.“ A podepsal jsem se. Byla velice ráda.
Svět je tak malý. Dříve bydlela v oblasti Flatbush. Já jsem tam také bydlel. Nyní je jí 16 nebo 17 let a bydlí ve Woodstocku, kde jsem byl za posledních 24let tolikrát!
5. června 1988Když jsem platil, přišel ke mně její manžel a popadl mě za rameno. Usmíval se.
Řekl: „7 000!“ a zvedl ruku. Na stěně visel obraz, jak zvedám 7 000 liber.
Má šestnáctiletého syna Nicka. Řekl: „Nicholas se na vaši fotku dívá každý den. Je vaším největším obdivovatelem!“
13. června 1988Odvětil jsem: „To bude trvat tak dlouho?“
Opravil moji angličtinu a řekl: „Není to příliš daleko, není to příliš daleko.“
Pomyslel jsem si: „Co když usnu? Podívejme se, jak dlouho to bude trvat.“
Nastavil jsem si hodinky a viděl jsem, že to netrvalo ani 11 minut. Taková jazyková bariéra!
23. září 1988Mluvili bengálsky, a tak jsem se jich zeptal, zda jsou z Bengálska, a začali jsme si v bengálštině povídat.
Muž se mě zeptal: „Vy tu žijete?“
Odpověděl jsem: „Ne, jsem z Ameriky.“
Vyprávěl, že v Korei žije už šest let. Řekl, že je významný technik.
Poté se mě zeptal, ze které části Bangladéše pocházím.
Řekl jsem: „Z Chittagongu.“
On na to: „Já pocházím z místa, které neznáte.“
Když mi řekl to místo, odpověděl jsem: „To je velice známé místo. Narodilo se tam tolik významných bengálských spisovatelů.“
Ten muž neznal jména spisovatelů, která jsem zmínil.
Poté jeho manželka řekla: „Přijďte nás prosím navštívit a požehnejte nás prachem svých nohou.“ To je bengálský způsob, jak říct: „Přijďte k nám na večeři.“
Odpověděl jsem: „Jsem tu s tolika lidmi. Nebudu moci přijít.“
Ona na to: „Přijďte jen na pár minut. Jste tak moudrý.“ Její manžel si to ale nepřál a pořádně se naštval. Začali se spolu dohadovat. Ten muž řekl: „Ten přijde jedině k mé smrtelné posteli.“
Na to jsem řekl: „Nechci, abyste zemřel.“ Poté jsem se vytratil.
26. září 1988Řekla: „13 dolarů.“ Už jsem si u ní pár věcí koupil, a tak jsem řekl: „Ne, 10 dolarů“ a dal jsem jí 10 dolarů.
Odpověděla: „Ne, musíte mi dát ještě o tři dolary víc.“ Jelikož jsem smlouval, tvrdil jsem jí, že nemám víc peněz.
Myslel jsem si, že mám všechny peníze v levé kapse a v pravé mám jen nějaké papíry. Abych jí dokázal, že nemám víc peněz, vytáhl jsem všechny ty papíry z pravé kapsy. Ó Bože, bylo v ní tolik peněz!
Prodavačka mi řekla: „Vy máte peníze.“
Co jsem měl dělat? Velmi oduševněle jsem se na ni usmál a nabídl jí ty tři zbývající dolary — ona si je ale nevzala. Prodala mi tu věc za 10 dolarů.
Když jsem tvrdil, že nemám peníze, nelhal jsem. Jen jsem smlouval po indickém způsobu. Ale poté, co uviděla všechny mé peníze, usmál jsem se na ni a ona začala být tak milá!
26. září 1988Odpověděl jsem: „Ne, jsem Ind.“
Řekl mi, že peněženka stojí 10 000, ale poté, co jsem začal z obchodu odcházet, řekl: „Jelikož jste Ind, prodám vám ji za 3 000.“
Znovu jsem se do obchodu vrátil, ale když už jsem se chystal si peněženku koupit, řekl: „Ne, cena je 5 000.“
Tak jsem ji nekoupil. Řekl jsem si: „Proč bych měl kupovat tak hloupou věc za 5 000?“
26. září 1988Když jsem platil, přišel ke mně nějaký muž a řekl: „Máte čas?“
Zeptal jsem se: „Proč?“
Odpověděl: „Chci se vás zeptat, kolik platíte.“
Jakmile se mě zeptal, prodavačka hbitě odpověděla: „2 500.“ Nesnažil jsem se tajit cenu, za kterou trika kupuji, ale on neviděl, kolik platím.
Byl to Američan, takže nesmlouval. Neměl jsem to srdce mu říct, kolik jsem platil. Nechtěl jsem se dostat do střetu s majitelem obchodu. Musíte být Ind, abyste smlouvali!
26. září 1988Řekl jsem cenu, ale prodavač nechtěl zlevnit. Poté jsem řekl jinou cenu, ale on ji stále nechtěl snížit. Zkusil jsem to napotřetí, ale poté jsem se musel odevzdat. Po třetím neúspěchu jsem musel přistoupit na jeho cenu.
26. září 1988Nemyslím nejprve na člověka. Až poté, co uvidím nějakou věc, která se mi líbí, přemýšlím, komu bych ji mohl koupit.
26. září 1988Chtěl jsem jít do nějakého obchodu, abych se podíval, zda tam neprodávají něco jiného. U vstupu do obchodu byly dvě anglicky hovořící dámy. Jedna z nich mě chytla za ruku, aby mě zastavila a zabránila mi ve vstupu do obchodu.
Řekla: „Ti lidé tady jsou takoví darebáci. Podvedli nás. Nesmíte tam chodit.“
Tak jsem dovnitř nešel.
8. října 1988Zaplatili jsme a zeptali se, jak dlouho to bude trvat. Odpověděl, že dvě minuty. Tentokrát jsme nevěřili my jemu!
Nejprve on nevěřil nám, poté jsme my nevěřili jemu. Tak jsme šli ven dělat něco jiného. Když jsme se za pět nebo šest minut vrátili, naše objednávka už na nás čekala.
13.října 1988Řekla: „200.“
Odpověděl jsem: „Ne, 160.“ Nic na to neřekla, tak jsem cenu zvýšil na 170. Přesto stále nejevila známky, že by mi chtěla věc prodat. Poté, co jsem zvýšil na 180, chystal jsem se odejít.
Vtom prodavačka řekla: „Dobrá, můžete si to vzít.“
Dal jsem jí 200 bahtů a ona mi vrátila 30. Řekl jsem: „Proč mi vracíte 30? Cena byla 180.“
Odpověděla: „Ne, v duchu jsem se rozhodla, že vám to prodám, když jste nabízel 170.“
Já na to: „Ne, já jsem souhlasil s tím, že zaplatím 180“ a vrátil jsem jí 10 bahtů. Začala poskakovat radostí a chichotat se. Byla tak šťastná, že jsem jí těch 10 bahtů vrátil.
18. prosince 1988Savyasachi jí pak pomohl, když řekl: „Tyto jsou o trochu delší.“
Chtěl jsem koupit dvě za 5 bahtů, ale dívka namítla: „Ne, 5 bahtů stojí jedna.“
Nakonec jsem si řekl: „Musím je koupit.“ Tak jsem jí dal 10 bahtů. Dívka se začala chichotat, protože girlandy prodala za tak dobrou cenu.
22. prosince 1988Chtěl jsem si něco koupit, a tak jsem se zeptal: „Nebylo by možné tu cenu snížit?“
Odpověděli: „Samozřejmě, snížíme ji.“
Cenu snížili a já se zeptal: „Nešlo by ji snížit ještě víc?“
Oni na to: „Ó ne, ne!“
Poté starší prodavačka, teta, řekla: „Pokud dokážete cenu říct správně tamilsky, tak vám ji ještě snížíme.“
Byl jsem opravdu rád a řekl jsem tu cenu správně. Když byla spočítaná výsledná suma, ta stará paní řekla,aby ji snížili o 3 singapurské dolary.
Mladší prodavačka, které bylo tak 14 nebo 15 let, ale dodala: „Ne, teto, umí tamilsky, tak mu prosím dej slevu 5 dolarů.“
Tak jsem dostal slevu 5 dolarů, protože jsem uměl tamilsky.
28. prosince 1988Já na to: „50 dolarů.“
Po nějaké době odpověděl: „Ano, ano!“
Dal jsem mu tedy 50 dolarů a šel jsem i s nákupem do dalšího obchodu.
Když jsem byl ve druhém obchodě, přiběhl ke mně prodavač z toho prvního obchodu a dával mi 35 dolarů.
Zeptal jsem se: „Proč?“
Odpověděl: „Dal jste mi 50 dolarů, ale cena, na které jsme se dohodli, byla jen 15 dolarů!“
Od začátku říkal 19 dolarů, zatímco já jsem rozuměl 90 dolarů. Poté, když řekl 17 dolarů, myslel jsem si, že říká 70 dolarů.
A tak za mnou přiběhl, aby mi těch 35 dolarů vrátil. Podíval jsem se na něj a dal mu 10 dolarů spropitné. Byl za těch 10 dolarů tak vděčný.
Jak milý byl! Klidně si těch 35 dolarů mohl nechat.
Když jsem mu dával těch 10 dolarů, řekl jsem: „Je nejvyšší čas, abych navštívil ušního lékaře!“
30. prosince 1988Řekl jsem: „Nemohli byste mi je dát za 50 dolarů?“
Byla tam manažerka obchodu a dva pomocníci. Manažerka odpověděla: „Slevu už jsme vám dali. Níž už nepůjdeme.“ Předváděla se a poté odešla.
Ti dva pomocníci byli velmi smutní, že si knihy nekoupím. Hovořili spolu tamilsky.
Hned, jak manažerka odešla, vytáhl jsem 50 dolarů z peněženky a dal jsem jim je. V tamilštině jsem jim řekl: „To stačí.“
Ó Bože, manažerka mě zaslechla mluvit tamilsky. Téměř přiběhla a popadla účet od svého pomocníka. Usmála se na mě a zeptala se: „Vy mluvíte tamilsky?“
Odpověděl jsem: „Dvacet let jsem žil v Jižní Indii!“
Poté mi knihy dala za 50 dolarů.
4. ledna 1989From:Sri Chinmoy,Miluji nakupování, část 5, Madal Bal, 2008
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ls_5