Král se chtěl podívat, zda je nádrž v dobrém stavu a naplněná vodou. Všichni ostatní se šli podívat s ním. Král byl vnitřně velmi, velmi spokojen, ale navenek řekl: „Byla odvedena velmi špatná práce. Ta nádrž není vůbec dobrá.“ Projevoval velkou nespokojenost. Řekl: „Voda odtud jednoho dne vyteče.“ Našel na nádrži tolik nedostatků!
Potom se král rozzlobil na svého ministra. Řekl: „Teď mi, ministře, řekni, co se stalo. Dal jsem ti úkol a ty jsi ho nesplnil k mé spokojenosti.“
Ministr ukázal na svého asistenta a ten ukázal zase na svého asistenta a ten odpověděl: „Požádal jsem ho, aby to udělal on, protože jsem měl moc práce. Mám tolik práce.“
Takhle to pokračovalo dál a dál. Každý zase obvinil svého podřízeného. Nakonec se král dozvěděl, kdo nádrž skutečně vykopal. Tento ubohý vesnický dělník se postavil před krále a celý se třásl. Král se ho příkře zeptal: „Vykopal jsi tuhle nádrž?“
Ubohý muž odpověděl: „Ano, můj pán mi řekl, abych to udělal. Dal mi k tomu přesné pokyny. Udělal jsem to a on byl spokojený.“
Král řekl: „Já ale spokojený nejsem. Já jsem král. To, zda je tvůj pán spokojený, nebo ne, je vedlejší. Já jsem ten, koho musíš uspokojit.“
Muž odpověděl: „Vaše Výsosti, pokud nejste s mou prací plně spokojen, pak mě potrestejte, jak chcete.“
Král se začal smát. Po chvilce vytáhl měšec, ve kterém bylo tisíc rupií, a podal ho muži. Muž byl překvapen. Řekl: „Zlobil jste se na mě. Teď mi dáváte peníze. Vůbec tomu nerozumím.“
Král řekl: „Ne, jsem s tebou velmi, velmi spokojen. Jsi vynikající pracovník. Chtěl jsem ale zjistit, kdo je skutečně zodpovědný za vykopání té nádrže. Kritizoval jsem a huboval, a proto všichni ostatní řekli, že za to nejsou zodpovědní. Každý vždy přesunul zodpovědnost na někoho jiného. Tys byl, nebožáku, v řadě poslední, takže si mysleli, že budeš potrestán. Naopak, jsem natolik spokojený, že ti dávám tisíc rupií.“
Potom král uložil pokutu každému z dělníkových nadřízených. Každý musel zaplatit tisíc rupií, ministrem počínaje, protože každý řekl, že má moc práce a má to udělat někdo jiný. Ministr, jeho asistent, asistent jeho asistenta, každý musel zaplatit pokutu. Když král vysbíral všechny pokuty, předal celou sumu ubohému dělníkovi.
Král mu řekl: „Kdybych řekl, že jsem s nádrží velice spokojený, ministr by byl první, kdo by řekl: ,Já jsem to udělal. Já.‘ Přisvojil by si všechny zásluhy. Můj ministr je ale takový darebák. Zašel za někým a tento člověk zašel za někým dalším a tak dále. Chtěl jsem se dozvědět, kdo nádrž skutečně vykopal, abych toho člověka mohl odměnit. Jsem velmi rád, že mám takového výborného dělníka, jako jsi ty.“
Duchovní hledající může být upřímný ke svým přátelům, příbuzným, sousedům a k celému světu, ale nemusí být upřímný sám k sobě. Být upřímní k druhým je mnohem snazší než být upřímní sami k sobě. Ve svém každodenním životě ve vnějším světě aspirant téměř vždy mluví pravdu, bohužel ale neustále lže sám sobě. Horlivě si slíbil, že nebude pochybovat sám o sobě, nebude se ničeho bát, nebude obětí nečistoty a úzkosti. Každý den skládá vnitřní slib své duši, Bohu, že bude božský, bude vybraným nástrojem Boha, bude poslouchat jen příkazy své vnitřní bytosti. Ale ve chvíli, kdy vyjde ze svého pokoje a vstoupí do širého světa, jsou během jediného dne všechny jeho sliby porušeny. Své vnější sliby velice často dodrží, avšak svůj vnitřní slib sám sobě dodržet nedokáže. Nicméně tento slib musí být splněn v první řadě.From:Sri Chinmoy,Tekoucí slzy a létající úsměvy života, část 3, (knižně nevydáno), 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/lts_3