Tekoucí slzy a létající úsměvy života, část 12

O záhadných zlatých růžích

Rozhodl se záhadu vyřešit jednou provždy. Jel domů a tentokrát si s sebou přivedl služebníky, aby ten kousek země zničili. Řekl: „Nějací vesničané si ze mě dělají legraci."

A tak zničil celou zahradu. Keř i všechno kolem bylo pryč, nezbylo po nich ani památky. Starostův syn z toho měl velkou radost. Šel domů a začal se vychloubat, co udělal. Všem svým přátelům vyprávěl o tajemném zážitku, který se dozajista už nebude opakovat. Také jeho otec byl překvapený, když uslyšel synův příběh. Ptal se na vysvětlení svých přátel, ale nikdo mu nedokázal odpovědět. A tak se mladík znovu vydal k onomu místu. Tentokrát s sebou vzal příbuzné a přátele, aby jim ukázal místo, které zničil. Běda! Když dorazili na místo, spatřili zahradu a v ní růžový keř se zlatými růžemi, přesně na tom samém místě jako předtím. Jak se to mohlo stát? Starostův syn byl šokován. Nemohl se svým přátelům pochlubit, jak se mu podařilo keř zničit.

Když se smutně vracel domů, znenadání potkal stařenku. Oslovil ji: „Jsi stará, velmi stará. Určitě jsi také moudrá. Můžeš mi vysvětlit, jak se to mohlo stát? Zničil jsem tu zahradu. Jak je možné, že je keř se zlatými růžemi znovu na svém místě? “

Stařenka řekla: „Na tuhle otázku ti neumím odpovědět, ale vím o někom, kdo odpověď zná.“

„Kdo je to?“ zeptal se starostův syn.

Stařenka odpověděla: „Znám jednoho opravdu moudrého skřítka. Já se mu nemohu rovnat. On ti poví, proč se to stalo.“ „Skřítek že nám poradí? “ zeptal se mladík s pochybnostmi v hlase.

Stařenka se pousmála: „Jestli je pod tvou úroveň jít za skřítkem, nechoď. V tom případě se nic nedozvíš, protože já na tuto otázku neumím odpovědět. Chceš-li v tom mít jasno, musíš zajít za skřítkem.“

A tak se starostův syn chtě nechtě vypravil za skřítkem. Vzal s sebou pár přátel a společně šli skřítka navštívit. Byl připravený na to, že si od něj vyslechne nějaké hloupé povídačky.

Když dorazili, mladík skřítkovi obšírně popsal celou záhadu. Skřítek se však jen ušklíbl: „A ty nedokážeš tenhle problém vyřešit sám? Chodil jsi na školy, vystudoval jsi univerzitu. Tolik knih jsi přečetl! Měl bys být vzdělaný, a přesto si nedokážeš odpovědět na něco tak prostého?“

Mladík netrpělivě opáčil: „Neplýtvej naším časem! Pokud mi k tomu máš co říct, tak mi to laskavě řekni.“

Skřítek odpověděl: „To je ohromně jednoduchá věc! Manželé, kterým ta zahrada patří, poctivě a tvrdě pracovali. Zasadili ten keřík růží a vypěstovali také mnoho dalších rostlin. Bůh je vždy potěšen prací lidí, kteří se velmi, velmi snaží. A co jsi udělal ty? Jen ze svého rozmaru jsi zlaté růže utrhl. Bůh nemá rád takové chování. Bůh má rád pouze lidi, kteří se opravdu snaží a tvrdě pracují. Bůh jim projevuje svůj nekonečný Soucit a Náklonnost a je na ně pyšný. Protože se velmi snažili a pilně pracovali, Bůh jim chtěl udělat velikou radost. Proto stvořil ten krásný růžový keř se zlatými růžemi. A co jsi udělal ty? Prostě jsi přišel a zničil ho. Bůh nemá rád lidi, kteří ničí jeho výtvory. Miluje lidi, kteří věci tvoří. A tak se příště musíš hodně, hodně snažit a pilně pracovat. Když se budeš hodně snažit a pracovat jako ti dva staroušci, dosáhneš úžasných výsledků.“

Jak se králův přítel stal vrchním rádcem

Přítel pozvání rád přijal, a tak ti dva vyrazili. Po cestě asi dvacet metrů před nimi kráčel nějaký člověk. Král řekl svému příteli: „Ty víš všechno. Mám v tebe plnou důvěru. Dokážeš mi říct, jaké má ten muž zaměstnání?"

Přítel odpověděl: „Ano, to je snadné. Je to dřevorubec."

„Jak víš, že je dřevorubec?" zeptal se král zvědavě.

Přítel odpověděl: „Vidím, jak se dívá hned na tenhle strom, hned na jiný. Prohlíží si všechny stromy, které rostou kolem cesty. Musí to být dřevorubec."

Král se podivil: „Musí to být dřevorubec? Když tedy víš všechno, dokážeš mi říct, jak se jmenuje?"

„To je jednoduché," usmál se jeho přítel.

Král byl překvapený. „Jak se tedy jmenuje?"

Přítel odpověděl: „Jmenuje se Salim."

„Jak to víš?" zeptal se král.

„Velmi jednoduše," řekl přítel. „Já sám se jmenuji Salim. Když jsi na mě zavolal, okamžitě se otočil. Myslel si, že voláš na něj."

„Jseš si jistý?" změřil si ho král. Říkal si, že si z něj jeho přítel možná utahuje. Zeptal se tedy znovu: „Dokážeš mi říct, co jedl před půl hodinou?"

Přítel řekl: „Ano, na to ti mohu snadno odpovědět .“

Král řekl: „Jak tohle víš? Copak jsi ho už někdy viděl?“

„Nikdy! “ bránil se jeho přítel.

Král pokračoval: „Nikdy jsi ho neviděl, nikdy jsi s ním nemluvil? Jak tedy tohle všechno můžeš vědět s takovou jistotou?"

Přítel řekl králi: „Je to zřejmé. Poslední, co jedl, byl med."

„Med?" zapochyboval král. „Můj příteli, neděláš si ze mě náhodou legraci? Proč bych měl věřit, že jedl med? To je příliš nepravděpodobné!“

„Vím, že je to pravda," řekl jeho přítel, „protože jsem viděl, jak kolem jeho úst létají včely. Určitě jedl med. Proto se snažil ty včely rukou odehnat."

Král řekl: „Dobrá. Pojďme se přesvědčit, co je na tom pravdy." Požádal svého přítele Salima, aby muže dohonil a zastavil ho. Salim muže dostihl a řekl: „Počkej prosím. Chce s tebou mluvit pan král."

Když ten ubohý muž uslyšel samotné slovo „král", začal se třást strachy. Myslel si, že snad udělal něco špatného. Král na něj však promluvil velmi laskavě a soucitně. Řekl mu: „Mám na tebe pár jednoduchých otázek."

Muž jenom přikývl. Byl to velice pokorný člověk. Král řekl: „Nejdříve mi řekni, jak se jmenuješ?"

Muž odpověděl: „Jmenuji se Salim."

„Co děláš?" zeptal se král.

Muž odpověděl: „Jsem jen pokorný a chudý dřevorubec."

Pak mu král položil poslední otázku: „A co jsi naposledy jedl?“ „Snědl jsem jen trochu medu. Med mám moc rád," odpověděl dřevorubec.

Všechno, co králův přítel řekl, byla pravda. Král dal dřevorubci spoustu peněz a pověděl mu: „Neboj se. Neudělal jsi nic špatného. Právě naopak, jsem s tebou velmi spokojen.'*

Který syn by měl být králem?

Vrchní rádce se poškrábal na bradě: „To je velmi složitá věc. Hmm, jak vám jen mám poradit? Podle tradice by se králem měl stát nejstarší syn. Protože je však máte stejně rád, chcete vědět, který z nich je po všech stránkách tím nejvhodnějším. Dobrá, zkusím se zamyslet, jak bych vám mohl pomoci.“

Následujícího dne se vrchní rádce převlékl do hávu mudrce. Oblékl si okrové roucho a tvář si zakryl vousem. Nikdo ho nemohl poznat, dokonce ani král. ,Mudrc‘ zašeptal králi: „Jsem tvůj vrchní rádce. Neříkej to svým synům. Mám plán, jak přijít na to, který z nich je nejlepší.“

Král svolal své tři syny a pravil: „Navštívil nás velmi ctihodný mudrc. Jestli máte jakoukoli otázku, přání či problém, využijte této zlaté příležitosti a promluvte si s ním o tom. Dokáže vám dát neocenitelné rady.“

Princové byli potěšeni ze setkání s mudrcem, ale neměli na něj žádné otázky. Král tedy řekl mudrci: „Máš-li pro mé syny nějakou radu nebo chceš-li nám něco říct, prosím, učiň tak.“

Mudrc řekl nejstaršímu synovi: „Řekněme, že až tvůj otec opustí tento svět, staneš se králem. Co uděláš?“

Nejstarší syn odpověděl: „Budu se snažit dělat dobré věci. Budu se snažit být v každém ohledu dobrým a laskavým a doufám, že i moji poddaní budou dobří a laskaví ke mně.“

Mudrc řekl: „Výborně. Jestli se staneš králem, dáš mi kousek svého království?“

Nejstarší syn řekl: „Samozřejmě, že ti kousek dám, když jsi vážil tak dlouhou cestu a přišel nám poradit.“

Pak mudrc položil stejnou otázku druhému synovi: „Co bys dělal ty, kdyby ses stal králem?“

Druhý syn řekl: „Kdybych se stal králem, byl bych velmi dobrý a laskavý ke svým poddaným, ale nic bych od nich neočekával. Kdyby ke mně nechtěli být laskaví, nevadí. Nezlobil bych se na ně. Dělal bych svou práci. Snažil bych se stát dobrým člověkem. Pokud se i oni budou chtít stát dobrými lidmi, tím lépe. Jinak od nich však nebudu nic očekávat.“

Znovu se mudrc zeptal: „Dáš mi kousek svého království?“

„Ach, určitě, zajisté ti dám kus půdy,“ odpověděl druhý syn.

Poté mudrc přišel ke třetímu synovi. Také jeho se zeptal na stejnou otázku: „A co bys dělal ty, kdyby ses stal králem?“

Třetí syn odpověděl: „Kdybych se stal králem, budu ke všem hodný a nebude mi vadit, když mí poddaní nebudou hodní ke mně. Ale kdyby vyvstaly nějaké spory, rozbroje nebo hádky, vždy budu spravedlivý. Budu k lidem vlídný, a pokud oni nebudou vlídní ke mně, nevadí, ale budu ke všem spravedlivý. Nebudu nikomu stranit.“

Nato se mudrc zeptal: „A dáš mi malou část svého majetku?“

Nejmladší syn odpověděl: „Ne, nedám ti žádný majetek.“

„Proč ne?“ zeptal se mudrc.

Princ řekl: „Především je můj otec král stále naživu. Když je můj otec naživu, tak jaképak mé království? Jen Bůh ví, koho si otec vybere. Nevíme, jestli si vybere mého nejstaršího nebo mého prostředního bratra. Já jsem nejmladší. Mám nejmenší šanci. Ale když už o tom mluvíme, kdybych měl být spravedlivý, zeptal bych se tě, proč bych ti měl dávat kus království. Co jsi pro mě udělal? Jen se mnou hovoříš. A vůbec, co je to za rozhovor? Ať se otec rozhodne sám, koho chce za krále.“

Král tomu celému tiše naslouchal. Nyní řekl: „Mí synové, jsem tak rád, že jste sem přišli a tak osvíceně si s tímto mudrcem povídali. Jsem velmi šťastný, velmi potěšený. Teď můžete odejít.“

Když princové odešli, vrchní rádce si sundal dlouhé vlasy a vousy a oba, on i král, se začali smát. Pak vrchní rádce řekl: „Musím ti teď ještě říkat, který z nich bude nejlepší?“

Král řekl: „Ne, viděl a slyšel jsem to sám. Rozhodně je to můj nejmladší syn. Bude konat dobré skutky, ale od druhých nebude nic očekávat. A bude opravdu spravedlivý. Jen proto, že jsi byl tak laskavý a promluvil sis s ním, proč by se měl cítit zavázán a odměnit tě kusem svého království?“