Lásku a odhodlání mé sestry Lily jsem zdědil.
Starostlivost a službu mé sestry Arpity jsem zdědil.
Obětavost a poezii mého bratra Chitty jsem zdědil.
Filosofii a moudrost mého bratra Hridaye jsem zdědil.
Trpělivost a odpoutání mého bratra Mantua jsem zdědil.
Nezměrnost a hudbu mé sestry Ahany jsem zdědil.
Odevzdání a slzy duše mé matky Yogamayi jsem zdědil.
Vnitřní odvahu a vnější vítězství mého otce Shashi Kumara jsem zdědil.
```Jeden člen naší rodiny se na ně šel podívat ven a oni řekli: „Chlapec, který se dnes narodil v tomto domě, se zřekne celého světa.“ A měli naprostou pravdu. Od úsvitu svého života neměl Mantu touhu cokoliv vlastnit a neměl ani touhu po slávě nebo osobním významu. Základem jeho povahy se stalo odříkání. Ve své předchozí inkarnaci byl velice blízkým žákem Sri Chaitanyi. Zpíval a tancoval v ulicích.
Takže tito baoulové se zčistajasna zjevili, aby předali naší rodině toto poselství. Jak věděli, že se toho dne narodil Mantu? Měli vnitřní poznání a moudrost.Z času na čas ztrácel svoji okultní sílu a potom byl velmi šťastný, protože ho lidé přestali obtěžovat. Při různých příležitostech někdy zcela záměrně říkal lidem nesprávné věci, protože mu pokládali hromady hloupých a neužitečných otázek. K naší rodině však byl vždy velmi laskavý.
Toho dne do okultistova domu dorazili jako první rodiče mého bratrance. Prosili ho, aby vyléčil jejich syna. Můj strýc okultista jim řekl: „Bůh je také v doktorech. Jsem velice rád, že váš syn je v nemocnici a ne doma. Bůh všechno udělá správným způsobem prostřednictvím doktorů. Vždycky říkám, že Bůh stvořil doktory a je uvnitř nich. Ničeho se nebojte.“
Když o několik hodin později k okultistovi dorazili moje rodiče, řekl jim: „Doktoři jsou k ničemu. Co můžou vědět? Nejsou schopni vašeho syna vyléčit. Zde vám dám požehnaný popel od nohou Matky Kálí.“ Potom setřel trochu popela ze své svatyně zasvěcené Matce Kálí. Velice oddaně uctíval Matku Kálí. Dal popel mé mamince a řekl: „Dej ho synovi na hlavu a na srdce, a odvez svého syna domů. Nenechávej ho v nemocnici.“
Měl opravdu rád mého tatínka, a proto mému bratrovi Chittovi pomohl. Maminka vzala popel a dala ho bratrovi na hlavu a na srdce. Bratr se uzdravil, ale naneštěstí po dvou či třech dnech zemřel bratranec. Síla Matky Kálí zachránila mého bratra. Bůh ví proč, ale lékařská péče bratrance nedokázala zachránit. Tato událost se stala v době, kdy mi byly asi dva nebo tři roky.
Ochranným božstvem naší rodiny je Matka Kálí. Když jsme já a můj bratr Chitta byli blízko smrti, zachránila nás.Moje maminka doktorům vůbec nevěřila. Podle ní měla smysl jenom modlitba. Odešla proto za jedním z našich příbuzných, který byl dříve lékařem. Vzdal se své lékařské profese, aby se stal sanjásinem, protože věřil, že tradiční medicína nemá smysl. Cítil, že člověk musí jít ke skutečnému lékaři a tím je Bůh. Moje maminka řekla: „Přivedu ho, aby se podíval na moji Rání, protože si uvědomil, že skutečným lékařem je Bůh a vzdal se své lékařské praxe.“
A co náš příbuzný udělal, když dorazil k nám domů? Pouze položil ruce sestře na hlavu a začal ji masírovat. Nemoc moji sestru opustila. Takto se stalo, že moji sestru dokázal vyléčit jedině lékař, který se stal duchovním člověkem, a nikoli náš rodinný lékař.Mému bratru Hridayovi se přezdívalo Khoka, což znamená „miláček rodiny“.
Ale tyto přezdívky mohli používat jenom naši rodiče a ti příbuzní, kteří byli starší než Hriday a Chitta. My mladší jsme je nemohli používat.V jistém místě příběhu Sri Chaitanyova matka hořce pláče, protože její syn skládá slavnostní slib, že se zříká světa a přijímá duchovní život. Moje maminka, přímo mezi lidmi v publiku, začala vzlykat. Bratr Chitta se ji pokusil utěšit: „Maminko, neplač! Sri Chaitanya byl své matce neposlušný, ale my takoví nikdy nebudeme. Budeme pořád s tebou. Nikdy se nezřekneme světa. Neboj se! Budeš mít vnoučata. Všichni se oženíme a budeme mít děti. Neplač, neplač.“
Moje maminka řekla: „Ty hloupý, hloupý, hloupý! Nechápeš, proč pláču. Pláču proto, že chci, aby všechny mé děti, synové i dcery, šly po duchovní cestě. Chci, aby všechny moje děti nevstoupily do manželství a staly se z nich sannyasové jako Sri Chaitanya. Toužím po tom, abyste všichni v tomto životě realizovali Boha! Vyslyší Bůh moji modlitbu?“
Takový byl vnitřní pláč mé maminky. Plakala po tom, aby její děti byly duchovní, aby se zřekly světa. Můj bratr si myslel, že se ztotožnila s matkou Sri Chaitanyi, která nechtěla, aby její syn odešel pryč.V bance byly čtyři nebo pět místností, ve kterých můj tatínek a Chitta bydleli během týdne. V pátek večer se tatínek vracel k nám domů na vesnici, a v pondělí ráno zase odjížděl do práce. Chitta jezdil domů jen příležitostně. Cestovali tam a zpět převozní lodí.
Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní hodiny. Učil nás blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakshmi. Při výuce jsem koutkem oka pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní loď. Nejednou jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva domovní bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel na mě vždy křičeli, takže se mi to nepovedlo.
Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš jít do školy!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona si také myslela, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějné. Takže poslala sluhu do města, aby mi donesl další šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.
Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel do města místo do školy. Komu se chce učit? Sedm nebo osm let jsem občas nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první, nebo jsem měl dobré výsledky. Můj učitel byl ke mně ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!
Vždy, když jsem byl ve městě, jsem celý den jen tak prochodil sem tam. Trávil jsem čas s bratrem Chittou v bance, nebo jsem jezdil s poslíčkem na kole, když objížděl svoje pochůzky. Také jsem rád chodil k řece Karnaphuli a pozoroval lodě a plachetnice. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na soud a pozoroval je.
Buď jsem byl s tatínkem a Chittou v bance, nebo jsem byl se strýcem z maminčiny strany. Když jsem byl v bance, vařil pro nás Chitta. A když jsem byl u strýce, vařila pro nás báječná jídla jeho žena.
Ve městě jsem často trávil celý týden. Ale když jsem tam chtěl být déle, buď za mnou přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mě přivedl zpátky domů. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho.
Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!V Chittagongských vesnicích máme takovou pověru, že když sníte živou rybu, naučíte se snadno plavat. Nejprve mi tedy dala malou rybku, abych ji polkl. Strčil jsem si ji do pusy a s velkými potížemi se mi ji podařilo spolknout. Velice jsem trpěl, ale opravdu jsem se chtěl naučit plavat, a proto jsem ji rád poslechl.
Potom si mě sestřenice vzala na záda a spolu jsme plavali v rybníce kolem dokola. Držel jsem se jí a pohyboval nohama. Během několika minut jsem se naučil, jak se nohama správně plavou prsa. Nějakou dobu jsme to ještě trénovali a potom jsme vylezli na břeh. Moje sestřenice si mě vzala na ramena a odnesla mě domů k mamince. Byla velice šťastná a blažená z mého pokroku!
Moje ubohá maminka měla z předpovědi veliký strach, ale moje sestřenice ji dokázala přesvědčit, že i kdybych spadl do vody, nezemřu, protože už umím plavat.
Avšak předpověď byla téměř správná i přes upřímný pokus mé sestřenice změnit můj osud.Toho dne byla řeka velice rozbouřená. Po těžkém lijáku ještě přišla bouřka. Ke vší té smůle se v lodi objevila trhlina, kterou do ní tekla spousta vody, a my jsme se začali okamžitě potápět. Pluli jsme uprostřed široké řeky a k oběma břehům to bylo nejméně pět kilometrů daleko.
Pasažéry zachvátila panika. Všichni i s převozníkem začali vzývat velké duchovní Mistry stejně jako kosmické bohy a bohyně o okamžitou pomoc. Vzývali Rámu, Krišnu, Kálí i Durgu. Po tváři mého staršího bratra se kutálely slzy, protože věděl, že neumím plavat. Převozník zoufale křičel o pomoc, ale osádky ostatních lodí nám nevěnovaly pozornost. Také zápasily s bouří a čelily podobné pohromě.
Pomalu, ale nezadržitelně se naše loď potápěla a potápěla, a s ní i její pasažéři zachvácení panikou. Osudová chvíle již nebyla daleko.
Najednou se k velikému úžasu převozníka i pasažérů odkudsi z hloubek bouře objevila prázdná loď — přímo před naší potápějící se lodí, ani ne tři metry od nás. Převozník mě okamžitě popadl a hodil do prázdné lodi. Potom do ní jeden po druhém spěšně naskákali ostatní pasažéři. Jeden po druhém mě všichni objali. Všichni cítili, že můj osud zachránil i je samotné. To se stalo toho dne, kdy jsem měl zemřít, ale Bůh rozhodl jinak.
Když se bouře úplně uklidnila, dva převozníci na nás z dálky volali: „Plujeme vám na pomoc!“ Ale my jsme pomoc již nepotřebovali.
Ve chvílích, kdy jsme pomoc opravdu potřebovali, nepřišla od žádné lidské bytosti. Přišla přímo od Boha. Takovou včasnou pomoc lze dostat jedině od Boha.Jednou jsme Mantu a já hráli tuto hru s několika dalšími mladými chlapci. Každý jsme byli na opačné straně. Někdo z mého týmu udeřil krátkou tyčku takovým způsobem, že zešikma zasáhla Mantuovo levé oko a to začalo hrozně krvácet. Všichni jsme byli v šoku, hrozně nás to vyděsilo. Báli jsme se, že na to oko oslepne.
Když jsme dovedli Mantua k mamince, dostala hysterický záchvat. Viděla, jak z jeho oka teče spousta krve a myslela si, že o ně přišel. Potom k nám dorazil vesnický lékař. Zjistil, že oko samotné nebylo zasaženo, třebaže jinak byla oblast kolem oka ošklivě poraněná. Mantuův zrak byl zachráněn.
Protože mám svého bratra velmi rád a on má velmi rád mě, prožíval jsem tento zážitek celé hodiny a hodiny. Byl to velice traumatický zážitek.Potom jsem jednou uviděl kolo v obchodě poblíž naší banky. Byl jsem velice šťastný. Vstoupil jsem dovnitř a zeptal se na cenu. Neměl jsem peníze, ale velice jsem ho chtěl koupit. Majitel obchodu mi řekl: „Ano, je na prodej. Můžeš ho mít za patnáct nebo dvacet rupií.“ To mě nadchlo. Běžel jsem zpátky do banky a řekl o tom Chittovi. Chitta řekl: „Ne, ne, ne, oni to kolo nechtějí prodat.“
Řekl jsem: „Určitě to kolo chtějí prodat. Řekli mi to.“ Začal jsem kvůli tomu kolu plakat. Chitta potom řekl: „Až skončím svoji práci, můžeme se tam podívat a zeptat se jich.“
Můj bratr byl ovšem velice chytrý. Poslal mezitím jednoho pomocníka z banky, aby šel do toho obchodu a dal majiteli dvě nebo tři rupie, aby řekl, že to kolo není na prodej. Jakmile Chitta skončil svoji práci, dotáhl jsem ho do toho obchodu. Od té doby, kdy jsem tam byl, uplynulo jenom několik hodin, ale majitel obchodu řekl: „Je mi to líto, ale to kolo není na prodej.“ Můj bratr se tvářil naprosto nevinně.
Co můžete dělat? Když jste v takové situaci, nemůžete si vybírat. Můj bratr nechtěl, abych měl opravdové kolo, protože měl pocit, že jsem ještě příliš malý, než abych mohl sám jezdit. Bál se, že bych mohl mít nehodu. Musel jsem se spokojit s tím, že jsem mohl sedávat na zadním sedátku kola našeho bankovního poslíčka.
Takto mne tedy můj bratr napálil. Dozvěděl jsem se to až mnohem později, ve Sri Aurobindově Ášramu. Tehdy mi řekl pravdu. Byl jsem velice nešťastný, protože můj bratr se naučil jezdit na kole už v Chittagongu, takže mu v Ášramu svěřili kolo. Jenomže já jsem jezdit na kole neuměl a také jsem byl mnohem menší, takže když jsem přišel do Ášramu, kolo mi nesvěřili. Takto mi tedy můj bratr Chitta dvakrát zabránil v tom, abych měl opravdové kolo.Ale i přes veškeré jejich úsilí se mi docela často podařilo zmizet. Když se mě ptali: „Kam jdeš?“, řekl jsem: „Jdu jenom ven.“
Jeden z pokladníků mi docela často naznačoval, kdy poslíček odjede. Když už měl poslíček odjet do jiných bank, dal mi pohledem znamení a taky mi ukázal, na které straně budovy se zrovna poslíček nachází. A potom, když jsem vyšel z budovy, poslíček už na mě čekal.
Poslíček byl ke mně velice laskavý. Jmenoval se Manindra. Byl velice malý a tlustý. Jednu nohu měl kratší než druhou, a proto při chůzi kulhal.
Poslíček a já jsme měli smluvené zvláštní znamení, které jsme občas používali. Když měl vyjet určitým směrem, dal mi to znamení, abych vyrazil opačným směrem. Potom jsem řekl tatínkovi: „Jdu si ven koupit něco sladkého,“ takže si tatínek myslel, že jdu opačným směrem, než vyjížděl poslíček. Jakmile jsem vyběhl ven, můj přítel za mnou přijel a nabral mě na kolo.
Dvakrát nebo třikrát jsme spadli z kola. Jednou to bylo obzvlášť ošklivé. Poslíček mě vezl na místo, které bylo dost daleko, měl tam koupit taková zvláštní, velice hořká párátka. Šlapal velice usilovně a mě šlehaly malé větve podél cesty.
Když jsme dojeli do kolonie paňdžábských Sikhů, došlo k opravdu vážné nehodě. Sikhové jsou velice vysocí a silní, a nosí vousy a kníry. Tři z nich začali cosi křičet. Křičeli na někoho jiného, ale my jsme si mysleli, že je to na nás. Polekal jsem se a spadl z kola. Na mě potom spadl ještě i poslíček. Ti tři muži viděli, že se jich bojíme a raději k nám nešli.
Začal jsem plakat a poslíček měl veliký strach, co s ním bude, až se naše rodina dozví, že jsme měli nehodu. Věděl sice, že můj tatínek je velice soucitný, ale myslel si, že moje teta mu nejenom vyhubuje, ale možná ho i vyhodí z práce. Můj strýc, maminčin bratr, byl zástupcem manažera v tiskárně a já jsem u nich doma často přespával, když jsme byli ve městě. Můj strýc mi dal přezdívku „Králík“, protože v jednom okamžiku jsem byl u něho, a hned v dalším okamžiku jsem už byl někde jinde.
Když jsme se s poslíčkem večer vrátili a tatínek se dozvěděl o naší nehodě, byl velice smutný, ale nevyhuboval mně. Odvezl mě k tetě domů, abych u nich přespal. Jakmile se teta dozvěděla, co se stalo, velice se rozzlobila. Držela něco v rukách a hodila s tím o zem. Hned druhý den zašla do banky a poslíčkovi hrozně vynadala a vyhubovala mu. Můj bratr Chitta mu také vyhuboval. Toho dne se poslíček zapřísahal, že už mě nikdy nevezme na kolo. Jeho přísaha však vydržela jenom tři nebo čtyři dny!Jednou jsem se zeptal tatínka, jestli je to pravda. Můj tatínek řekl: „Ne! My máme více peněz. On je jenom zaměstnanec. Co o tom může vědět?“ Byl jsem velice šťastný, když jsem to slyšel.
Náš rozhovor zaslechl Chitta a velice ho to pobavilo. Kolem šel zrovna jeden zaměstnanec a řekl: „Ale je lepší říkat, že máme méně peněz. Aspoň nás nevykradou!“
Můj tatínek řekl: „Dobrá, když si to myslíte, klidně to můžete říkat. Ale já vám říkám, že my opravdu máme více peněz. Neřekl jsem to kvůli tomu, abych utěšil svého syna.“
Toho dne jsem uvěřil svému tatínkovi a byl jsem velice hrdý na to, že naše banka má více peněz.Jednou v pátek večer, když se tatínek vrátil z města, jsem se vytahoval, že už umím vyšplhat na mangový strom, který jsme měli na zahradě. Tatínek tomu nevěřil a já jsem mu chtěl dokázat, že to zvládnu. Vzal jsem velkou mačetu a běžel do zahrady. Chtěl jsem vyšplhat na strom, uříznout nahoře jednu malou větev a donést ji tatínkovi.
Jenomže jak jsem vyšplhal na vrchol stromu, hned jsem si přeřízl velkou šlachu na zápěstí. Začal jsem plakat a sluha, který šel se mnou do zahrady, vyšplhal za mnou nahoru, a snesl mě dolů. Můj tatínek byl vždy klidný a mírný; hlavním rysem jeho duše byl mír. Ale tentokrát se tak rozčílil, že mi dal pohlavek. Potom řekl Chittovi, Mantuovi, sluhům a kuchařovi, aby běželi a přivedli doktora. U nás na vesnici byli tři nebo čtyři doktoři, a proto řekl: „Kdokoli první najde některého z doktorů, přiveďte ho sem!“ Jakmile doktor přišel, řekl, že to není vážné. Ale můj tatínek byl rozčilený, protože mi to dost krvácelo.
Tatínek se na mě nikdy, nikdy nezlobil. Od maminky slýchával neustále stížnosti na moje chování, ale byl ke mně velice shovívavý a vždycky se postavil na moji stranu. Kromě tohoto případu mě nikdy, nikdy neuhodil.Po oběti kozla se podle zvyku obětovalo Matce Kálí také ovoce. I při této oběti platilo, že pokud má být úspěšná, musí kněz rozpůlit ovoce svou ostrou šavlí na první pokus. Kněz potom vhodil ovoce do publika a někteří šťastlivci ho zachytili.
Když přišla při oběti řada na cukrovou třtinu, dali ji na stejné obětiště, na kterém byl obětován kozel a ovoce. Horní část cukrové třtiny má několik listů a není jedlá, ale hlavní část je velice chutná. Všiml jsem si, že někteří moji kamarádi, kteří stáli na straně, na které byla nejedlá část třtiny, se tiše přesunuli zezadu kolem publika na druhou stranu, aby byli na opačné straně obětiště. Věděli, že ta správná část třtiny poletí tímto směrem.
Kněz popadl šavli oběma rukama a rozmáchl se šavlí nad hlavou a ještě natáhl ruce, aby měl pořádný švih. Ve chvíli, kdy se kněz rozmáchl, přeskočil jsem obětiště. Kněz okamžitě zarazil svůj pohyb.
Všech, kteří to viděli, se zmocnila panika. Unikl jsem jenom o vlásek velké pohromě. Kdyby se knězi nepodařilo pohyb šavle zastavit, už bych byl na onom světě. Božské v knězi ho však naštěstí okamžitě obdařilo potřebnou dovedností, která mi zachránila život.
Můj tatínek se ke mně tiše a klidně přiblížil, a objal mě oběma rukama. Na jeho tváři nebylo ani stopy po strachu nebo úzkosti — pouze z ní vyzařovala tichá radost.
Tatínek vzal kněze stranou a řekl: „Zachránil jste mému synovi život. Řekněte si o jakoukoli odměnu, kterou chcete — peníze, majetek, nebo cokoli, co mám. Dám vám to hned a tady.“
Kněz, který se ze všeho stále ještě chvěl, řekl tatínkovi: „Odměna! Jaká odměna? Zachránil jsem nejdražšího syna svého mentora! Jaká větší radost může na zemi existovat než zachránit nejmladšího syna mého hluboce váženého mentora?“Všechno jsem se podle knihy naučil nazpaměť, ale učitel při zkouškách použil jiné otázky, takže mi to nebylo nic plamě.
Když moji bratři studovali na univerzitě, můj tatínek jim říkal výsledky řešení matematických rovnic jen tak, z hlavy, když ležel a odpočíval. Pomáhal jim řešit příklady tak rychle a správně, že je vždycky ohromil. Takový mozek měl můj tatínek! Právě proto moje teta říkávala, že můj tatínek je lev a moji bratři jsou kozlové.Dokud byl strýc naživu, mnohokrát prosil tatínka, ať kvůli zdraví zanechá kouření. Můj tatínek však nevyslyšel jeho opakované žádosti. Ale toho dne, kdy strýc zemřel, řekl: ,Jak mohu říci, že ho mám rád, když nedokážu přestat s kouřením?“ Právě ten den zanechal kouření nadobro. Už se nikdy nedotkl ani cigaret, ani vodní dýmky.
Nikdo z mých bratrů a sester neměl o kouření zájem. Jeden z našich sluhů pokoušel Mantua, aby si zapálil. Mantu byl zrovna venku, seděl na houpačce. Jakmile na pár sekund natáhl kouř z cigarety do plic, začala se mu točit hlava. Spadl z houpačky a zranil se. Ošklivě si poranil pravé oko.
Když se moje nejstarší sestra, Arpita, dozvěděla, že Mantu kouřil, spadl z houpačky a zranil se, poručila mu, aby s ní šel do domu. Vzala ho do jednoho pokoje a zevnitř zamkla dveře. Potom ho začala bít hlava nehlava. Mantu jenom křičel a křičel. Ona byla ve srovnání s ním úplný trpaslík! Mantu byl mnohem silnější než Arpita, ale z úcty k sestře se Mantu nebránil. Musel její výprask přijmout. Potom přísahal, že už nikdy nebude kouřit. To bylo jeho první a poslední kouření.
Já jsem naštěstí nikdy nechtěl kouřit. Když jsem viděl bratrův osud z rukou naší sestry, řekl jsem si: „Kdo chce, aby ho bili?“ Takto jsem dostal v životě první lekci o kouření.Můj tatínek pochopil. Řekl Chittovi: „Ještě nehodlám tak brzo zemřít. Dej mu ho!“
Jakmile tatínek vyslovil slovo „zemřít“, cítil jsem se hrozně a do očí mi vstoupily slzy. Potom jsem si už bratrovo dhótí nevzal.Krátce před tatínkovou smrtí, když mi bylo deset let, jednomu muslimovi středního věku uvázla v krku kost. Sel k mnoha doktorům, ale všichni mu řekli, že musí podstoupit vážnou operaci. Nemohl nic jíst a byl prakticky v agónii, ale té operace se bál. Ten muslim se dozvěděl, že můj tatínek umí lidem odstraňovat kosti uvízlé v krku, a proto ještě se dvěma nebo třemi přáteli přišel k nám. Tou dobou byl už velice, velice slabý, protože nejedl už mnoho dní a jenom plakal a křičel v agónii.
Když k nám přišli nějací muslimové, obvykle jsme jim nedovolovali jít dále než na dvůr, což bylo asi šedesát nebo sedmdesát metrů od hlavního domu. Sluhové řekli muslimům, aby zůstali na dvoře. V té době byl tatínek už upoutaný na lůžko a byl na pokraji smrti. Všichni se zlobili, že v takové situaci přišli k nám a obtěžují.
Chitta a strýc si mysleli, že tatínek už ztratil svoji okultní sílu, protože byl na smrtelné posteli. Proto se ho nenápadně zeptali, jestli tu sílu ještě má. Tatínek řekl: „Ano, mám. Má někdo z rodiny nějaký problém?“
Oni mu řekli: „Není to nikdo z naší rodiny, je to cizí člověk, muslim.“ Chitta i strýc byli velice proti tomu, aby tatínek použil svoji sílu na pomoc tomu člověku. Řekli: „Nechceme, aby muslim vstoupil do tvého pokoje.“
Tatínek řekl: „Může zůstat na dvoře, já ho vyléčím odtud z postele. Jenom mu řekněte, ať si lehne na zem.“
Chitta vyšel ven a předal zprávu od tatínka. Tatínek si třikrát nebo čtyřikrát promnul krk, chvíli těžce dýchal a několikrát zakašlal. Potom řekl: „Běžte se na něho podívat!“
Když Chitta se strýcem znovu vyšli na dvůr, našli muslima, jak pláče radostí. Kost z jeho krku úplně zmizela. Chtěl dát tatínkovi nějaké peníze, ale tatínek to nepřijal.
To byl poslední skutek mého tatínka na této zemi. Neznal toho muslima, nebyl to ani jeho známý. Pomohl mu jenom proto, že trpěl.
O dva nebo tři dny později tatínek zemřel.Všechno organizoval můj bratr Chitta. Byla obětována spousta koz a bylo připraveno jídlo pro všechny vesničany.
Přišlo také mnoho lidí a žádali bratra o peníze. On jim je dal a za půl hodiny přišli ti stejní znovu a zase chtěli peníze, jako kdyby nic nedostali. Mého bratra to velice rozčílilo.
Strýc z maminčiny strany viděl, co ti lidé dělají a jak obtěžují mého bratra a proto řekl: „Dnes budu hlavou této rodiny já. Jestli po tobě budou nějací lidé chtít peníze, ať přijdou za mnou, já jim je dám. Ty si nedělej s ničím starosti. Beru si všechno na starost. Nechci, aby tě obtěžovali.“
Takže strýc celý den organizoval obřad. Když lidé viděli, že všechno zařizuje strýc, už si nikdo pro peníze nepřišel. Už si jednou nebo dvakrát vzali od bratra, protože on neměl to srdce je odmítnout. Dobře však věděli, že strýce neoklamou.Můj bratr Chitta si dělal starosti, protože kdyby válka pokračovala delší dobu, bylo by obtížné získat dostatek rýže pro celou naši rodinu. Poslal proto jednoho našeho sluhu do města, aby nakoupil čtyřicet velkých pytlů rýže. Bylo toho dost nejenom pro naši rodinu, ale stačilo i na to, aby ji bylo možné prodávat chudým lidem za velice nízkou cenu. Sluha přivezl pytle s rýží lodí a všichni pomáhali vykládat. Já jsem se pokusil zvednout jeden pytel, ale ani jsem s ním nepohnul.
Můj bratr koupil i jiné potraviny. Všechno uskladnil v dočasném skladu a jeden sluha před ním hlídal každou noc. Jedné noci vyšla řada na hlídání na sluhu, který tu rýži koupil. Jmenoval se Phoni. Té noci se mu podařilo ukrást několik pytlů!
Zřejmě je odnesl do jiné vesnice. Tam ji prodal v jednom obchodě. Ten obchod byl shodou okolností poblíž domu mé tety. Moje teta si jednou do toho obchodu šla koupit rýži, aniž by cokoli tušila. Obchodník jí řekl: „Dnes vám ji prodám za velmi nízkou cenu, protože někdo ze Shakpury poslal svého sluhu, aby mi prodal velké množství rýže.“
Moje teta věděla, že bratr koupil velké zásoby rýže a když se s ním o dva nebo tři dny později setkala, řekla mu: „Proč prodáváš tu rýži? Je to rozumné? Nebudeš mít potom dost rýže, kdyby hrozilo nějaké nebezpečí.“
Tak jsme ho odhalili. Aby se tomu lumpovi podařilo nic netušícímu obchodníkovi prodat rýži, řekl mu, že můj bratr ho pověřil, aby ji tam odnesl a převzal peníze. Nikdy se však nevrátil. Phoniho už jsme nikdy neviděli. Phoni pocházel z vesnice, kde žila moje teta. Právě teta ho jednou přivedla k nám. Vzali jsme ho jako sluhu na její doporučení. Takže i takto nám mohou příbuzní občas pomoci!Když ten člověk viděl, že bratr zůstal klidný, spěšně odešel pryč. Zanedlouho se vrátil zpět. Můj bratr tam pořád seděl a četl si Upanišády. Ten muž padl bratrovi k nohám a prosil za odpouštění. Řekl: „Je to moje vina. To já jsem si vypůjčil velkou sumu peněz od tvého otce a nevrátil ji. A co víc, on ji po mně ani nikdy nechtěl zpátky. Prosím odpusť mi.“
Můj bratr Chitta se na něj jenom usmál a zůstal potichu.Když Hriday přijel, byla maminka velice nemocná. Celá rodina věděla, že brzo půjde na onen svět za tatínkem. Hriday řekl mamince: „Zůstanu zde tak dlouho, jak budeš chtít.“
Ona řekla: „Zůstaň s námi jeden rok.“ Bratr byl šťastný, že řekla jen jeden rok, a ne více.
Potom ale chtěl do Ášramu odjet Chitta. Řekl mamince: „Když se teď můj nejstarší bratr vrátil, rád bych odjel do Ášramu.“
Maminka z toho byla velice smutná. Řekla mu: „Copak nevidíš, jak jsem nemocná? Umírám. Je to už jenom otázka několika měsíců. Nebyl bys smutný, kdybych zemřela v tvé nepřítomnosti? A já se budu cítit špatně, když tady se mnou nebudeš.“
Chitta okamžitě řekl: „Dobře. Nepojedu.“
Moje maminka se ho zeptala: „Koupil sis jízdenku?“
On řekl: „Ano, koupil jsem si jízdenku na určité datum, ale rozhodně nepojedu. Vrátím ji. Nechci, abys zemřela v mé nepřítomnosti.“ A Chitta jízdenku vrátil.
Moje maminka byla velice šťastná, že Chitta odložil svůj odjezd, ale věděla, že po její smrti všechny její děti odejdou do Ášramu.
Chitta už úplně zapomněl, na které datum naplánoval původně svůj odjezd, a už se o tom nezmínil. Ale maminka nezapomněla. O dva týdny později, v den, kdy měl původně odjet, byla maminka velice nemocná. Ležela v posteli. Ale i tak myslela na svého syna. Zavolala si ho k sobě a řekla: „Ty dnes neodjíždíš?“
Chitta řekl: „Jak bych mohl? Řekla jsi mi, abych neodjížděl, a proto jsem vrátil jízdenku. Chtěl jsem naplnit tvoje poslední přání.“
Moje maminka mu řekla: „Ne, teď chci já naplnit tvoje přání. Kdo jsem? Jsem jenom obyčejná lidská bytost. Chci, abys odjel, chci, abys odjel.“
Bratr řekl: „Už jsem vrátil jízdenku.“
Maminka řekla: „Chci, aby sis koupil další jízdenku a odjel. Chci, abys jel za Božskou Matkou. Já jsem tvoje fyzická matka, ale vím, že tvoje Božská Matka se o vás všechny postará.
To bylo přání jejího srdce. Řekla: „Když je teď tady tvůj nejstarší bratr a i tvoji ostatní bratři jsou zde, je teď ten správný čas, abys odjel a byl u Božské Matky. Měl bys odjet, měl bys odjet.“
Maminka tedy přiměla mého bratra Chittu, aby odjel do Sri Aurobindova Ášramu. Takové bylo srdce mé maminky. On ji chtěl potěšit a ona chtěla potěšit jeho. Tady vidíte, jak byla moje maminka soucitná. Ještě téhož dne odjel. Za několik měsíců moje maminka zemřela.V té době jeho nejdražší přítel založil dívčí školu a požádal ho, aby se stal jejím ředitelem. Hriday měl bakalářský univerzitní diplom z Univerzity Chittagongu a byl to velký učenec. Takže určitý čas trávil Hriday učením na této škole.
Když krátce po Hridayově příjezdu maminka zemřela, nechovaly se ke mně děti ve škole zrovna pěkně. Posmívaly se mně. V Indii je zvykem, že když vám zemře matka nebo otec, musíte dodržovat mnoho druhů odříkání. Po dobu jednoho měsíce nesmíte jíst maso nebo ryby. Nemůžete sedět na židli, nemůžete spát v posteli nebo použít polštář. Musíte nosit tlustý provaz z ramene až k pasu a musíte si oholit hlavu. V té době jsme měli zkoušky a já jsem musel sedět na zemi a psát s papírem na podlaze. Bylo tam více než sto žáků a všichni si ze mě dělali legraci. Dívali se na mě jako na cizince. Učitelé byli ke mně laskaví a soucitní. Věděli, že trpím. Vždy okřikli žáky, ale za dvě minuty, jakmile se šli podívat, jestli někdo v zadních řadách neopisuje, se mně ti stejní chlapci zase začali posmívat.
Já jsem byl miláčkem rodiny a zacházeli se mnou jako s vyvržencem. Z očí mi tekly slzy a dopadaly na moje papíry. Na to nikdy nezapomenu. Ale i tak se mi nějak podařilo zkoušky udělat. Přitom to byli ti stejní chlapci, kteří byli u nás na pohřebním obřadu. Tehdy se chovali slušně.
Moji starší bratři a sestry tolik netrpěli, protože lidé jejich věku se k nim chovali se zájmem a náklonností. Ale moje rodina věděla, že je to pro mě utrpení, a proto mi nejstarší bratr řekl: „Pojď se přihlásit na pár měsíců do naší školy.“ Škola, kde učil, byla jenom pro děvčata, ale několik chlapců mělo výjimku.
V této škole jsem se učil tři měsíce, dokud jsme neodjeli do Pondicherry. O mnoho let později do Pondicherry přijely dvě dívky z této školy. Pamatovaly si mě, protože jsem byl nejmladším bratrem ředitele, ale já jsem si je vůbec nepamatoval. Jmenovaly se Minu a Pakhi. Po nějaké době strávené ve Sri Aurobindově Ášramu se vrátily do Chittagongu a provdaly se.Jednou jsem při čtení jeho dopisu narazil na dvě anglická slova před jmény našich sourozenců. To první slovo bylo „povolení“, ale to druhé slovo jsem vůbec neznal. Já chudák jsem uměl anglicky jenom na úrovni chittagongské základní školy. V bengálštině se slovo „povolení“ také používá, takže proto jsem ho znal.
Věděl jsem, že Chitta požádal Božskou Matku Sri Aurobindova Ášramu, aby nás přijala za stálé členy, ale z dopisu jsem nemohl poznat, jestli byla jeho žádost vyřízena kladně nebo ne. Takže celé tři kilometry jsem byl plný obav. Na jednu stranu jsem tam neviděl slovo „ne“, takže jsem mohl doufat, že jsme byli přijati. Ale myslel jsem si, že v angličtině může být i jiné slovo, které znamená odmítnutí.
Jakmile jsem dorazil domů, spěchal jsem za Hridayem a předal mu dopis. Pořád mě pronásledovala zlá předtucha. Ale potom jsem spatřil na bratrově tváři úsměv. Byl velice šťastný. To druhé slovo znamenalo „uděleno“. Matka povolila celé naší rodině vstoupit do Ášramu.
Po našem příjezdu do Pondicherry se z nás stali za dva měsíce stálí členové. Obvykle trvá dva nebo tři roky, než se z vás stane stálý člen.Bůh mi dal díky svému nekonečnému Soucitu patřičný vhled, abych mohl vidět našeho nejmladšího bratra takovým způsobem, jakým se na něj má pohlížet. Měl jsem štěstí, protože jsem věděl, kým je. Velice jsem ho miloval. A on také miloval mě. Milovali jsme se navzájem hluboce, oduševněle, bezvýhradně a snad také nepodmíněně.
„Chit“ a „moy“ = „Chinmoy“. „Chit“ znamená vědomí, „moy“ znamená plný — plný vědomí, vše prostupujícího vědomí.
Jak jsem se již zmínil dříve, měl jsem před Chinmoyovým narozením řadu určitých snů. Když byly Chinmoyovi dva roky, měl jsem vizi. Ve snu se přede mnou objevila velice zářivá postava a řekla mi: „Nejmladší a nejdražší Madal z vaší rodiny je vrcholně významnou duší. Dávám ti odpovědnost za to, abys mu sloužil.“ Tento Povel v mé vizi mi způsobil radost za hranice mé představivosti. Druhý den ráno jsem popadl Madala, posadil si jej na ramena a šel za maminkou povědět jí o mém snu. Maminka se na mě potom sladce usmála a řekla: „Od svých deseti nebo dvanácti let, dávno předtím, než jste se narodili, jsem se modlila k Bohu, aby mi dal syny, jako byl Sri Krišna a dcery podobné kosmickým bohyním, abych je potom mohla milovat a sloužit jim celý svůj život.“ Taková byla naše maminka, Yogamaya, maminka náklonnosti, soucitu a se srdcem jednoty. Bůh vyslyšel maminčinu modlitbu a do naší rodiny přišel Chinmoy.
V roce 1933 náš nej starší bratr Hriday vstoupil do Sri Aurobindova Ášramu. Bylo mu tehdy dvacet jedna nebo dvacet dva let. Byl to vynikající student. Tatínka to velice rozčílilo. Na svého syna se před jeho odjezdem ani nepodíval. Potom moje maminka složila přísahu, že se bude postit až k smrti, pokud ji tatínek neodveze do Ášramu. Za dva dny maminka obměkčila tatínkovo srdce. Na konci druhého dne se tatínek podřídil mamince. Odvezl maminku a celou rodinu do Ášramu.
Moje maminka byla velice, velice šťastná, že vidí Božskou Matku a Sri Aurobinda. Její srdce bylo plné dojetí. Viděla v nich přímé vtělení Pána Sivý a jeho manželky Parvati. Po návratu do Chittagongu vyprávěla s nadšením dítěte všem svým přítelkyním o svých vznešených zážitcích.
Na druhou stranu, lidská část její bytosti chtěla hrát určitou tajnou roli. Chtěla, aby se její nejstarší syn vrátil s ní do Chittagongu. Mezi lidským připoutáním a božskou přitažlivostí probíhala hra na přetahovanou.
Před odjezdem z Ášramu chtěla požádat Božskou Matku, aby se její syn Hriday mohl vrátit do Chittagongu. Ale místo toho řekla něco jiného, což z bengálštiny přeložil tajemník Ášramu, Nolini Kanta Gupta: „Matko, jsem vám velice vděčná, že jste převzala odpovědnost za mého nejstaršího syna. Mám ještě šest dětí. Přeji si, aby vstoupily na vaši cestu.“
Božská Matka řekla: „Ano, ano, přebírám veškerou odpovědnost za všechny vaše děti.“
Naše maminka na to řekla: „Ještě jsou velmi mladé. Dovolte mi laskavě, abych je mohla mít u sebe několik let. Až za pár let vyrostou, pošlu je všechny za vámi.“
Božská Matka řekla: „Tak je to správné. Časem přijdou všechny za mnou.“ Tady vidíte, co říká srdce a co dělá mysl. Naše maminka byla pevně rozhodnutá požádat Božskou Matku o dovolení, aby mohla odvést Hridaye zpět do Chittagongu. Ale místo toho vyšla do popředí její duše a prosila Matku, aby převzala odpovědnost za zbývající sourozence.
Já jsem přijel do Ášramu, abych se stal stálým členem v roce 1942. Ostatní sourozenci se do Ášramu dostali v následujících letech. Chinmoy navštívil Ášram v roce 1933, kdy mu ještě nebyly ani dva roky — to byl Hriday již stálým členem. Potom přijel v letech 1936, 1939, 1941 a na konci března 1944 se stal stálým členem. Naše maminka opustila tělo na začátku roku 1944. O tři měsíce později přijel Chinmoy do Sri Aurobindova Ášramu a stal se stálým členem. Dne 13. dubna 1964 poslechl vnitřní Povel a odjel do Spojených států.
V roce 1944 samotná Matka představila Chinmoye během daršanu Sri Aurobindovi těmito slovy: „Chinmoy, nejmladší bratr Hridaye...“ Takové věci Matka obvykle nedělávala. Třebaže někteří z nás přijeli do Ášramu dlouho před Chinmoyem, Matka o nás vždy mluvila jako o bratrech a sestrách Chinmoye. Mě Matka vždy představovala jako „Chinmoyův bratr“. Teď už jsme v Ášramu nejméně čtyřicet let. Ale když o nás někdo mluví, stále říká: „Chinmoyovi bratři a sestry“. Takovou náklonnost a lásku k němu chovali jak Matka, tak i členové Ášramu.
Když jsme v roce 1936 navštívili Sri Aurobindův Ášram, chtěl tajemník Ášramu, Nolini Kanta Gupta, vědět, jaké je skutečné Madalovo jméno, protože Madal je jenom přezdívka. To mě uvedlo do rozpaků. Jaké vhodné jméno bych měl dát svému bratrovi? Náš nejstarší bratr se jmenuje Hriday Ranjan. Já se jmenuji Chitta Ranjan. Můj mladší bratr se jmenuje Manoranjan. Do mé mysli přišlo jméno Prana Ranjan, jako jméno pro mého bratra, ale pro mé srdce to nebylo uspokojivé. Najednou jsem dostal vnitřní poselství. V mém srdci znělo ozvěnou: „Chinmoy, Chinmoy!“ Moji lidskou mysl ani nenapadlo, že toto jméno jednou přijme bezpočet hledajících pravdy a milovníků Boha, že jej budou milovat a uctívat.
Bohužel, spoustu příběhů z Madalova dětského života jsem už zapomněl. Jednou večer jsme měli s rodiči a všemi sourozenci společné povídání. Byl to takový rodinný večírek. Z čistajasna se naše sestra Meri (Ahana) zeptala Madala, koho z nás miluje nejvíce. Madal neodpověděl. Jenom přišel za mnou a posadil se mi na klín. Teď mluví moje upřímnost. Nebyl jsem mu schopen nijak pomoci, ale moje láska k němu navždy zůstane bezedná.
Madal měl už od dětství silnou touhu psát a tisknout knihy. Jsem Bohu velice vděčný, že naplnil touhu mého nejmladšího bratra. Když v roce 1955 vyšla Flame-Waves, Madalova první kniha v angličtině, jeho učitel bengálštiny, Prabhakar Mukherjee, který choval k Chinmoyovi velkou lásku a náklonnost, protože to byl jeho nejlepší žák, napsal do ní tato úvodní slova:/Hiya ure dhai batashe/
/Ki jani kahar parashe//Dharani nachiche harashe/
/Abanite aji esechi//Naba abhijane nemechi/
/Maya bandhan menechi//Lila abhijane chalechi/
/Hasiya esechi hasiya jaibo//Hasabo sarba jibe/
/Ananda rase dubaba dharani/ /Jagabo supta shibe/From:Sri Chinmoy,Můj bratr Chitta, Michal Petříček, 2018
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mbc