V bance byly čtyři nebo pět místností, ve kterých můj tatínek a Chitta bydleli během týdne. V pátek večer se tatínek vracel k nám domů na vesnici, a v pondělí ráno zase odjížděl do práce. Chitta jezdil domů jen příležitostně. Cestovali tam a zpět převozní lodí.
Můj bratr Mantu a já jsme měli soukromého učitele, který doplňoval školní hodiny. Učil nás blízko malého chrámu, který byl zasvěcen bohyni Lakshmi. Při výuce jsem koutkem oka pozoroval, jak si tatínek jde pro požehnání do chrámu a jak potom jde k malému přístavišti, aby mohl nastoupit na převozní loď. Nejednou jsem se pokusil jej tajně následovat. Dva domovní bloky jsem ho sledoval a pak se za ním rozběhl. Chtěl jsem to udělat tajně, ale můj bratr a náš učitel na mě vždy křičeli, takže se mi to nepovedlo.
Když mne tatínek uviděl, začal jsem plakat, že se nechci učit. On mi na to řekl: „Jak bych tě mohl mít stále u sebe? Musíš jít do školy!“ Bratr potom řekl mamince, co se stalo. Ona si také myslela, že bych se měl učit, ale věděla, že je to beznadějné. Takže poslala sluhu do města, aby mi donesl další šaty, protože já jsem byl stále jen v krátkých kalhotách a v tričku.
Tak jako tenkrát jsem potom ještě mnohokrát šel do města místo do školy. Komu se chce učit? Sedm nebo osm let jsem občas nechodil do školy. Učil mne můj bratr a náš soukromý učitel. Když potom přišly zkoušky, vždy jsem byl první, nebo jsem měl dobré výsledky. Můj učitel byl ke mně ovšem velmi, velmi shovívavý, protože můj tatínek byl v naší vesnici velkou osobností!
Vždy, když jsem byl ve městě, jsem celý den jen tak prochodil sem tam. Trávil jsem čas s bratrem Chittou v bance, nebo jsem jezdil s poslíčkem na kole, když objížděl svoje pochůzky. Také jsem rád chodil k řece Karnaphuli a pozoroval lodě a plachetnice. Fascinovali mne zloději, takže jsem chodil na soud a pozoroval je.
Buď jsem byl s tatínkem a Chittou v bance, nebo jsem byl se strýcem z maminčiny strany. Když jsem byl v bance, vařil pro nás Chitta. A když jsem byl u strýce, vařila pro nás báječná jídla jeho žena.
Ve městě jsem často trávil celý týden. Ale když jsem tam chtěl být déle, buď za mnou přijela maminka, nebo někoho poslala, aby mě přivedl zpátky domů. Nebyla ráda, když jsem byl pryč příliš dlouho.
Vždycky jsem plakal, když jsem se vracel zpět. Proč? Měl jsem velmi rád svoji maminku, ale doma jsem se musel učit. Učení bylo příliš mnoho, příliš mnoho!From:Sri Chinmoy,Můj bratr Chitta, Michal Petříček, 2018
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mbc