Jeden den uvnitř sebe cítíte rozlehlé srdce a chcete se stát jedním se světem a ukázat světu účast. Ale jestliže nemáte druhý den stejný pocit, nebo stejnou schopnost cítit jednotu, neciťte se smutní. Pokud se tak budete cítit, bude to chyba. Z tohoto takzvaného smutku velmi brzo vyjde dopředu žárlivost. Když se stanete žárlivými, začínáte se proklínat a pochybovat o sobě. Říkáte: „Co jsem učinil špatně, že již nemám to, co jsem měl před několika dny?“ Potom začnete myslet, že Bůh je zaujatý. Myslíte: „Nedal mi tuto schopnost stále. Nyní dal tuto schopnost někomu jinému.“
Ale Bůh nenechá nikoho nerealizovaného. Každý musí uskutečnit Nejvyšší. Je to jen otázka času. Vy uskutečníte Boha zítra, někomu jinému to možná bude trvat dvě stě let, jinému to možná bude trvat čtyři sta let. Ale bude-li se ten, kterému to potrvá čtyři sta let cítit smutně, protože vy realizujete Boha zítra, jeho smutek mu ani trochu nepomůže. Pokud zvítězí nejrychlejší běžec, a já budu smutný, když ho budu pozorovat, vůbec mi to nepomůže. On má schopnosti, a tak zvítězí. Já nemám schopnosti, a tak nezvítězím. Ale jestliže dokážu ocenit jeho rychlost, samovolně do mne vstoupí něco z jeho schopností. Skrze upřímné uznání získáváme schopnosti. Když tedy vidíte, že někdo má velké srdce, srdce Krista, a dokážete-li si ho tehdy po celý čas cenit a obdivovat, svým oceňováním a ztotožněním samovolně zvětšíte sílu a schopnosti svého vlastního srdce.From:Sri Chinmoy,Zmatek mysli a osvícení srdce, část 2, Sri Chinmoy Centrum, 1997
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mch_2