Jak to, že můj manžel zemřel?

Jednoho dne koncem pracovní doby začal mít náš účetní menší bolesti. O něco později on a ještě jeden přítel z konzulátu čekali společně na autobus. Tehdy dostal velké bolesti. Jeho přítel ho odvezl do nemocnice a informoval jeho manželku. Stalo se to kolem půl sedmé večer. Po osmi nebo deseti hodinách účetní zemřel. Měl těžký infarkt.

O tom, co se stalo, jsme se dozvěděli druhý den v práci. Byl jsem v šoku. Účetní byl Bengálec a byl jsem i u něj doma na večeři. Bydlel na Páté Avenue, poblíž Dulalova bydliště. Měl dva krásné syny. Ten den, kdy dostal infarkt, jsem mu ve dvě hodiny odpoledne nesl účetní knihu z našeho oddělení.

Byl jsem mu na kremaci. Byli tam všichni lidé z konzulátu, dokonce i hlavní konzul. Všichni plakali a utěšovali jeho manželku, která byla šílená zármutkem. Hlavní konzul byl člověk s ohromnou důstojností, ale i on měl zlomené srdce.

Na zpáteční cestě jsem s jeho manželkou jel v autobuse. Hořce plakala. Řekla: „Myslíte si, že teď musím věřit v Boha? Vy jste duchovní člověk. Hovoříte o Bohu. Řekněte mi, jak to, že můj manžel zemřel?“

Plakal jsem. Vychrlila na mne veškerou svou zlobu a zklamání. Šílela zlobou na Boha. Druhého dne jsme mezi sebou na konzulátu vybírali peníze, aby se mohla vrátit do Indie. Dostával jsem 230 dolarů měsíčně. Ten měsíc jsem si nechal pro sebe jen třicet dolarů. Byl jsem tehdy velmi štědrý!

From:Sri Chinmoy,Moje konzulární léta, Madal Bal, 1998
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mcy