Mladí chlapci a děvčata jedoucí ve voze byli v sedmém nebi blaženosti, ale starší lidé šíleli. Byli odvezeni na míle od své trasy a neměli jistotu, zda pojede vlak v opačném směru, aby se mohli bez velkých problémů vrátit. Navíc díky té divoké rychlosti cítili, že hrozí nebezpečí nehody. Co kdyby vlak dohnal svého předchůdce stojícího ve stanici?
Ve voze s námi jela kupodivu i jedna stará bengálská žena. Později jsem zjistil, že pocházela z Potie, Chittagongu, z východního Bengálska, pouze čtyři míle od mého rodiště. Oba jsme byli v uhánějícím vlaku v New Yorku, pouze dvacet tisíc kilometrů od našeho rodného domova. Představte si mé překvapení, když jsem ji slyšel, jak pláče a naříká výrazným chittagongským dialektem: „Ó Pane, Ó Pane, jsme ztraceni!“
Šel jsem k ní a žertem jsem stejným dialektem řekl: „Bůh se nespokojí pouze s vaším životem, ale chce také i naše životy.“ Jak zaslechla svůj vlastní dialekt, slzy užaslé blaženosti jí vstoupily do očí a objala mne s mateřskou láskou. Pokoušel jsem se ji konejšit a uklidnit, ale její pláč nepřestával. Nepřestával ani pláč ostatních žen zachvácených panikou.
Naši divokou jízdu zastavil šílený řidič na 130. ulici, a byl ihned zatčen dvěma policisty. Zpráva o bludném vlaku putovala drážním telefonem od jedné stanice ke druhé. Policie se neúspěšně pokoušela zastavit vlak na různých místech trati. Bylo to dost zvláštní, ale řidič nebyl opilý. Vypadalo to, jako by ho nějaká neviditelná síla učinila nástrojem pro svou osudovou jízdu, při které se chtěla osvobodit od všech pout a nespoutaně a nebojácně letět do hrudi noci.
Na naší cestě byla jediným člověkem pozvána smrt, ale Boží Milost chtěla jinak a zrušila tuto schůzku.From:Sri Chinmoy,Moje konzulární léta, Madal Bal, 1998
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mcy