Jízda na eskalátoru v OSN

Samova maminka byla na mne velmi, velmi milá. Jmenovala se Rose. Když měl můj život v Americe teprve dva týdny, vzala mě poprvé do OSN. Šli jsme do prostoru pro návštěvníky a velmi láskyplně mi předvedla, jak nastoupit na eskalátor. V Indii jsem s eskalátory nikdy žádnou zkušenost nezískal. Když jsme byli na konci, nevěděl jsem, co dělat, a tak jsem skočil. Přes její moudré a soucitné instrukce jsem udělal poloviční salto a krásně upadl na zem. Naštěstí jsem se nezranil. Tehdy bylo moje atletické srdce dost silné a statečné pro takovou zkušenost. Samova maminka byla v šoku, když mě viděla padat a spílala si, že mi neřekla, co udělat na konci jízdy.

Potom jsme šli k jedné mladé paní, která hovořila o OSN. V jednu chvíli řekla Samova maminka průvodkyni: „Haló, mladá paní, proč mluvíte tak rychle? Můj indický syn nemůže ničemu rozumět. Mluvte proboha pomalu, aby vám mohl rozumět. Jaký má smysl provádět zde cizince, když vám potom nerozumí?“ Kamkoliv jsme přišli, kdekoho napomínala a říkala, jak se ke mně mají chovat.

I nyní se stává, že jsem zmaten a použiji nesprávného eskalátoru. Docela často chodím na procházku ke Kennedyho letišti. Občas jsem v jiném světě a nedívám se, který eskalátor jede nahoru a který dolů. Vstoupím na nesprávný a upadnu.

From:Sri Chinmoy,Moje konzulární léta, Madal Bal, 1998
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mcy