Nekončící vděčnost

Jednou jsem s Ericem Hughesem, přítelem mého sponzora, navštívil jeho rodiče v Pittsburghu, v Pensylvánii. Bylo to při příležitosti Dne Díkuvzdání. Před jídlem mě Ericova matka požádala, abych řekl poděkování. Nevěděl jsem, co tím slovem „poděkování“ myslí. Potom řekla: „Řekni nějakou modlitbu.“Moje modlitba tedy začala. Naneštěstí neměla žádného konce! Všichni čekali, kdy už se pustíme do jídla a moje modlitba pokračovala a pokračovala. Ale Ericova maminka byla na mne velmi laskavá. Oslovoval jsem ji jako svoji maminku. Řekla mi: „Řekni jen krátké poděkování. Nemusí být tak dlouhé!“

Když jsem podruhé navštívil Ericovy rodiče, byl jsem tam tři nebo čtyři dny. Znovu mě prosila, abych přednesl poděkování. „Ne, já to nechci říci.“ řekl jsem.

„Jenom minutu, řekni to prosím,“ žádala mě. Řekl jsem tedy poděkování dokonce kratší než jednu minutu. Tak jsem se tedy naučil říkat poděkování.

From:Sri Chinmoy,Moje konzulární léta, Madal Bal, 1998
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mcy