Nakonec přišla doba, kdy se Mistr rozhodl přestat přednášet. Řekl svým žákům: „Dost! Dělal jsem to mnoho let. Nebudu již více přednášet. Jen ticho. Budu mlčet.“
Asi deset let Mistr nepřednášel. Mlčel ve svém ášramu. Mlčel všude. Dříve odpovídal na tisíce otázek, ale teď na veřejnosti dokonce ani nevedl meditace. Po deseti letech ho žáci prosili, aby se vrátil ke svému dřívějšímu přednášení, odpovídání na otázky a veřejným meditacím. Všichni na něj naléhali, a tak nakonec svolil.
Žáci okamžitě domluvili přednášky na mnoha místech. Dali oznámení do novin a všude vyvěsili plakáty, aby rozhlásili, že jejich Mistr bude znovu přednášet a vést vysoké meditace pro veřejnost. Mistr jel na tato místa s několika svými oblíbenými žáky, nanejvýš oddanými a zasvěcenými. Přišly stovky lidí, aby si Mistra poslechli a dostalo se jim odpovědí na jejich otázky. K velkému úžasu všech však Mistr vůbec nepromluvil. Od začátku do konce setkání, celé dvě hodiny, mlčel.
Někteří hledající v publiku se zlobili. Říkali, že v novinách i na plakátech bylo napsáno, že Mistr bude mít krátkou přednášku a bude odpovídat na otázky a také že povede meditaci. „Jak je možné, že vůbec nepromluvil?“ ptali se. „Je to lhář,“ říkali mnozí a byli hluboce zklamáni a ze setkání odešli. Jiní zůstali celé dvě hodiny v naději, že Mistr bude možná mluvit na konci. On ale ukončil meditaci, aniž by cokoliv řekl. Někteří lidé v publiku cítili vnitřní radost. Jiní zůstali, protože se báli, že kdyby odešli dříve, ostatní by si mysleli, že nejsou duchovní a že vůbec nedokázali meditovat. A tak někteří odešli, někteří zůstali s velkou nechutí, jiní zůstali, aby se ukázali před ostatními, a jen velmi málo jich zůstalo s největší upřímností, oddaností a vnitřním pláčem.
Tak to šlo tři nebo čtyři roky. Hodně lidí Mistra nemilosrdně kritizovalo a žáky uvádělo do rozpaků, říkajíce: „Váš Mistr je lhář. Jak omluvíte oznámení v novinách, že váš Mistr bude mít přednášku, bude odpovídat na otázky a povede meditaci? On jen medituje a z toho se nic nedozvíme. Kdo dokáže meditovat dvě nebo tři hodiny? Dělá z nás hlupáky a dělá hlupáka i sám ze sebe.“
Někteří blízcí žáci byli velice znepokojeni. Byli velmi nešťastní, že je jejich Mistr urážen a kritizován. Znovu a znovu svého Mistra prosili, aby měl jen docela krátkou přednášku a aby na konci meditace odpověděl na několik otázek. Mistr nakonec souhlasil.
Nuže, při další příležitosti na to Mistr ve skutečnosti nezapomněl, avšak rozmyslel si to. Pokračoval v meditaci a tentokrát trvala čtyři hodiny místo dvou. Dokonce i jeho blízcí žáci byli smutní. Nemohli se na svého Mistra zlobit, protože to by byla vážná karmická chyba. Obávali se ale, že někdo z publika opravdu vstane a Mistra urazí. V duchu se chystali svého Mistra bránit, kdyby došlo k nějaké pohromě.
Když uběhly čtyři hodiny a stále to nevypadalo, že by se Mistr chystal přednášet či setkání ukončit, jeden z velmi blízkých žáků se postavil a řekl: „Mistře, prosím, nezapomeň na svůj slib.“
Mistr okamžitě odpověděl: „Můj slib. Ano, něco jsem vám slíbil, takže teď je mou svatou povinností mít přednášku. Dnes bude má přednáška velmi krátká. Rád bych řekl, že jsem měl stovky přednášek, tisíce přednášek. Ale kdo mé přednášky poslouchal? Tisíce uší a tisíce očí. Mými studenty byly uši a oči publika, tisíce a tisíce uší a očí. Nic jsem je však nedokázal naučit. Teď chci mít jiného studenta. Mými novými studenty budou srdce.
Dával jsem poselství na tisících míst. Tato poselství šla jedním uchem tam a druhým uchem ven — v té nejkratší možné chvilce. Lidé mě viděli přednášet a odpovídat na otázky. Jejich oči ve mně na prchavou vteřinu něco zahlédly a pak se to úplně ztratilo. Když jsem mluvil o posvátné Pravdě, Míru, Světle a Blaženosti, jejich uši to nedokázaly přijmout, protože již byly plné pomluv, pochybností, žárlivosti, nejistoty a nečistoty, které se za ta léta nahromadily. Uši byly úplně zašpiněné a nepřijímaly mé poselství. Oči nepřijaly mou Pravdu, Mír, Světlo a Blaženost, protože viděly vše svým vlastním způsobem. Když lidské oči vidí něco krásného, okamžitě začnou srovnávat. Řeknou: ,Jak je možné, že je krásný, jeho řeč je krásná, jeho otázky a odpovědi jsou krásné? Proč nemohu být také takový?‘ A okamžitě vstoupí žárlivost. Lidské ucho i lidské oko odpovídají žárlivostí. Slyší-li ucho o někom něco dobrého, okamžitě vstupuje žárlivost. Vidí-li oko někoho krásného, člověk okamžitě začíná žárlit.
Uši a oči sehrály svou úlohu. Ukázaly se být nebožskými studenty a já jsem je nedokázal učit. Jejich pokrok byl nanejvýš neuspokojivý. Teď chci nové studenty a také mám nové studenty. Těmito studenty jsou srdce, v nichž poroste jednota, jednota s Pravdou, jednota se Světlem, jednota s vnitřní krásou, jednota s tím, co Bůh má a čím je. Je to student-srdce, kdo má schopnost ztotožnit se s Mistrovou Moudrostí, Světlem a Blažeností. A až se s Mistrem ztotožní, objeví svou vlastní skutečnost: nekonečnou Pravdu, Mír, Světlo a Blaženost. Srdce je tím pravým posluchačem. Srdce je tím pravým pozorovatelem. Srdce je tím pravým studentem, který se stává jedním s Mistrem, s jeho realizací, s jeho vizí a s jeho věčným Světlem. Od této chvíle bude mým jediným studentem srdce.“From:Sri Chinmoy,Mistr a žák, Madal Bal, 1993
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/md