Mogulští císaři

Část I — Timur

Timur a žebravý mnich

Jednoho dne, během svého tažení do Indie, spatřil Timur žebravého mnicha, jak se velmi zbožně modlí a medituje u paty stromu. Timur sám nebyl duchovní člověk, ale duchovních lidí si hluboce vážil. Byl mnichem natolik dojatý, že mu nabídl dát cokoliv, co si bude přát.

Mnich řekl: „Nic od tebe nepotřebuji.“

Timur se zeptal: „Ale proč?“

Mnich odpověděl: „Protože veškeré mé materiální potřeby naplňuje Bůh. Pod tímto krásným stromem mám úkryt a vodu si mohu nabrat z řeky. Během dne mám slunce, v noci mám měsíc a neustále mám nad sebou širé nebe. Co ještě bych měl potřebovat?“

Timur řekl: „Nemáš žádné peníze!“

Mnich řekl: „Nepotřebuji žádné peníze.“

„Potom tedy prosím přijď navštívit můj palác,“ řekl Timur.

„Necítím žádnou potřebu navštěvovat tvůj palác,“ řekl mnich. „Je pravda, že každé místo má svou vlastní krásu, ale mě zajímá jen vnitřní krása.“

Timur nakonec řekl: „Já jsem císař. Musíš ode mě něco přijmout.“

Mnich řekl: „Potom mi dej něco, co zvýší moji aspiraci a lásku k Bohu.“

Timur byl zmaten. Řekl: „Já nemám žádnou aspiraci. Jak bych ti mohl dát něco, co ji zvýší?“

„Aspirace je jediná věc, kterou potřebuji,“ řekl mnich. „Čehokoliv jiného, co bych od tebe přijal, si nebudu schopen vážit, ani to použít.“

Timur řekl: „Ne, musíš mě požádat o něco jiného. Protože nemám nic, co by zvýšilo tvoji aspiraci, dej mi další příležitost, abych ti mohl něco nabídnout.“

Mnich nakonec souhlasil. Řekl: „Dobře. Když medituji, občas tady létají mouchy a obtěžují mě. Mohl bys jim v tom zabránit?“

Císař se nějakou chvíli pokoušel odhánět mouchy od mnicha, ale mouchy přilétaly znova a znova. Nakonec císař zvolal: „To je nesplnitelný úkol! Jak bych tohle mohl dokázat?“

Mnich mu řekl: „Ach, ty jsi ale skutečný císař, jen co je pravda! Nedokážeš mě ochránit ani před mouchami. Přesto ses ještě před chvíli chlubil svým bohatstvím a mocí.“

Timur byl hluboce pokořen. Přestal vyrušovat zbožného mnicha a odešel.

část II — Babar: (vládl 1526-1530)

Bitva Panipatu

V roce 1497 ukořistil Babar svému bratranci Samarkand, ale brzy byl z něj vytlačen. Mladý válečník se ho zmocnil o několik let později, ale opět byl donucen ho opustit. Poté postoupil ke Kábulu, který v roce 1504 dobyl jako jednadvacetiletý. Přijal perský titul „padišach“, tj. „císař“. Brzo poté se začal soustředit na boj s Indií. Indie byla tehdy rozdělena mezi dva bratry – Ibrahima Lodiho a Džaunpura. Džanpurovi stoupenci požádali Babara, aby jim pomohl porazit Ibrahima Lodiho.

Babar byl víc než ochoten pomoci. Několikrát prošel Indií, aby pomohl svým spojencům. Nakonec vstoupil do Indie z vlastního zájmu, aby si Ibrahima Lodiho podřídil jednou provždy a zmocnil se Agry a Dillí.

V té době bylo Babarovu synovi Humajunovi šestnáct let. Humajun znamená „přinášející štěstí“. Bohužel, později se v životech Babara i Humajuna odehrála celá řada nešťastných událostí.

Během příprav na válečné tažení řekl Humajun svému otci: „Otče, ty víš, že naše armáda v porovnání s armádou Ibrahima Lodiho nic neznamená. On má více než sto tisíc vojáků a tisíc pět set slonů, kdežto my máme pouze dvanáct tisíc vojáků. Jak se můžeš odvážit proti němu bojovat?“

Babar však odpověděl: „Ne, můj synu, my ho porazíme. Ať si klidně má početní převahu. My máme dobré vojáky a zbraně.“

Humajun řekl: „Otče, vždy budu respektovat tvoji vůli. Budeme bojovat.“

Otec i syn byli velcí hrdinové a vyrazili se svou malou armádou do boje proti vojskům Ibrahima Lodiho. Následovala krvavá bitva, která vešla ve známost jako „Bitva Panipatu“. Třebaže armáda Ibrahima Lodiho převyšovala Babarovu armádu počtem, Babar měl ve své výzbroji jak pušky, tak i děla. Děla byla v Indii do té doby neznámá, a přinesla vojákům Ibrahima Lodiho zkázu a slony zahnala na útěk. Babarova armáda nakonec začala získávat převahu nad obrovskými silami Ibrahima Lodiho.

Jeden z velitelů Lodiho armády řekl svému králi: „Ó králi, buď v týlu armády. Nezůstávej uprostřed válečné vřavy. My budeme bojovat až do hořkého konce, zatímco ty budeš moci těm Mongolům uniknout. V budoucnosti můžeš snadno shromáždit novou armádu. Chceme, abys byl v bezpečí.“

Král řekl: „Jak bych to mohl udělat? Jsou-li moji přátelé, příbuzní a moje armáda ochotni za mě položit svůj život, jak bych mohl utéci, abych si zachránil ten svůj? Oni jsou ochotni za mě položit svůj život a já bych neměl být ochoten udělat totéž?“

Král bojoval velmi statečně, ale nakonec ho Babarovi muži zabili. Velitel, který ho zabil, byl naplněn štěstím, že král nepřátel je mrtev a spěchal to oznámit Babarovi. Babar velitele okamžitě požádal, aby jej dovedl k mrtvému tělu.

Babarova jednota se svou armádou

Ale Babar řekl: „Jak bych to mohl udělat? Vy jste moji přátelé a společníci. Tento úkryt pro všechny nestačí. Protože se do něho všichni nevejdeme, nepotřebuji ho. Nemohu spát v pohodlí, zatímco vy byste byli v nepohodě. Ať už budeme vystaveni jakémukoliv strádání, budu ho sdílet s vámi. Jsem více než šťasten, že mohu strávit noc s vámi venku.“

Babar do malé jeskyně nevstoupil. Bouře trvala velmi dlouho a teprve poté byli schopni pokračovat ke svému cíli. Tak vypadala Babarova milující jednota se svými přáteli a obdivovateli.

Diamant Kohinoor

V Agře Humajuna přivítaly manželky Rádži Gwalioru, který padl v bitvě Panipatu. Na usmířenou s sebou přinesly šperky, mezi nimiž byl také nejvzácnější diamant Indie, růžový Kohinoor. Hodnota Kohinooru byla tak vysoká, že by vyvážila hodnotu jídla pro celé lidstvo na dva a půl dne. (Britská vláda tento diamant později odvezla z Indie a nyní je součástí britských korunovačních klenotů.)

Když Babar dorazil do Agry, Humajun ukázal otci tento diamant a řekl: „Otče, ten je pro tebe.“

Babarovo odpouštějící srdce

Po svém vítězství Babar předstoupil před svoji nevlastní babičku a poklekl před ní. Se sepjatýma rukama řekl: „Nic proti tobě nemám. Když má matka více ráda jednoho syna než jiného, co může ten méně oblíbený dělat? Neměl by být nešťastný. Je pravda, že matka by měla své syny milovat stejně, ale když tomu tak není, ti, kteří nejsou oblíbení, by neměli být zarmoucení. Měli by chovat k matce stejnou lásku jako ti, kteří mají její přízeň. Nic proti tobě tedy nemám. Podle svého názoru jsi jednala správně. A teď mě prosím nech spočinout v míru.“ Položil svoji hlavu do jejího klína a usnul.

Po několika hodinách se Babar vzbudil, jen aby spatřil hlavního viníka, svého bratrance, jak stojí proti němu. Zatkli ho Babarovi věrní stoupenci a předvedli ho k němu. Babar vstal a svého bratrance objal. Potom mu řekl: „Máš naprostou svobodu výběru — můžeš zůstat se mnou, nebo opustit mé království. Přeješ-li si opustit mé království a žít někde jinde, uhradím veškeré tvé výdaje. Pokud budeš chtít zůstat, můžeš. Necítím vůči tobě žádné nepřátelství.“

Bratranec řekl: „Babare, chci zůstat s tebou. Kdybych tě opustil, lidé by se mě pokusili zabít — ne tví věrní, ale ti, kteří mi pomáhali bojovat proti tobě. Pokusili by se mě zabít, abys měl pocit, jak jsou ti teď oddaní. Proto chci zůstat s tebou. Kromě toho vím, že tvé odpuštění a soucit budou mými věčnými přáteli, a ty mi nakonec dáš vysoké postavení.“

Babar bere život

Jednou se stalo, že v jistém mladém muži hlodala vůči Babarovi nesmírná žárlivost, protože Babara si každý vážil, každý ho obdivoval a ctil. Babarovi poddaní ho vychvalovali pro jeho statečnost, laskavost, ušlechtilost a další božské vlastnosti. Kvůli tomu v sobě tento mladý muž choval nesmírnou touhu Babara zabít. Slyšel, že císař se občas prochází sám po městě. Proto měl stále sebou meč s nadějí, že jednoho dne císaře potká bez jeho osobních strážců a bude mít příležitost ho zabít.

Když Babar vycházel ven, obvykle ho tajně sledovali jeho osobní strážci. Třebaže Babar nechtěl, aby s ním někdo chodil, jeho strážci se obávali o císařovu bezpečnost. Babar vládl celé říši, ale v této věci ho strážci neposlouchali.

Onoho odpoledne se Babarovi podařilo vyjít z paláce bez svých strážců. A jako obvykle šel v přestrojení. Jak tak chodil a pozoroval všední práci svých poddaných, spatřil rozlíceného slona běžícího po ulici. Slon udupal všechno ve svém dosahu. Vypukla vřava. Lidé křičeli a všude vládla panika. Bylo tam také jedno malé bezmocné dítě, které nedokázalo běžet tak rychle, aby slonu uteklo. Všichni byli vyděšeni k smrti a nikdo se neodvažoval ani se pokusit o jeho záchranu. Právě ve chvíli, kdy slon už měl dítě zašlápnout, před něj prudce přeběhl císař, popadl dítě a společně slonu unikli. Babar dítě zachránil, ale jak běžel s dítětem v náručí, spadl mu z hlavy turban. Jen co slon zmizel, nějací lidé zvedli ze země turban statečného hrdiny. Okamžitě v něm našli císařovu korunu. Mezi těmi, kdo viděli celou událost, byl i mladý muž, který chtěl Babara zabít. Třebaže i on viděl, že dítě je ve smrtelném ohrožení, nenašel v sobě dostatek odvahy, aby ho zachránil. Utekl jako všichni ostatní. Když si uvědomil, co se stalo, padl k Babarovým nohám a řekl: „Ach císaři, odpust mi.“

Babar se jej zeptal: „Co jsi provedl?“

Muž odpověděl: „Po celé roky jsem v sobě choval touhu tě zabít, protože jsem nesmírně žárlil na obdiv, kterého se ti dostává. Teď vidím, že si ho opravdu zasloužíš. Jako císař jsi pro království mnohem důležitější než kdokoliv z nás, ale ty jsi byl připraven položit svůj vlastní život, abys zachránil obyčejnou lidskou bytost. Od tebe jsem se naučil, že je nekonečně lepší život dát než ho vzít. To jsi mě naučil ty. A teď, místo abych ti vzal tvůj život, ti dávám svůj. Vezmi si prosím můj život.“

Potom podal Babarovi právě ten meč, kterým ho chtěl zabít. Babar si meč vzal a řekl: „Naučil jsem tě, jak dát život. Teď si vezmu tvůj život, ale ne takovým způsobem, jaký máš na mysli. Pojď se mnou. Od této chvíle budeš jedním z mých osobních strážců. Vidím tvoji pozoruhodnou upřímnost a jsem si jist, že budeš věrným strážcem.“

Babarova péče o obchodníka

Když se o této tragédii doslechl Babar, požádal své vojáky, aby shromáždili všechno zboží a převezli jej na bezpečné místo. Potom poslal zprávu příbuzným obchodníka, aby k němu ihned přišli. Jakmile dorazili, Babar jim odevzdal veškeré zboží. Příbuzní obchodníka byli ohromeni Babarovou starostlivostí a vlídností. Chtěli dát císaři drahý dar, ale on jej nechtěl přijmout. Prosili ho, aby přijal alespoň nějakou náhradu za své výdaje, ale Babar opět odmítl.

Řekl: „Ne, to nemohu udělat. Vy jste ztratili svého blízkého. Nemohu těžit z jeho smrti. Jeho bohatství a majetek patří vám; vy si ho zasloužíte.“

Babar obětuje svůj život

Potom přišel za Babarem jeden světec a řekl mu: „Pokud učiníš velkou oběť, pokud obětuješ to nejcennější, co máš, potom tvůj syn bude vyléčen.“

Císař se zeptal: „Jakého druhu by měla být ta věc, kterou bych měl obětovat?“

Světec odpověděl: „Vzdej se Kohinooru. Je velmi vzácný.“

Babar však řekl: „Kohinoor patří mému synovi. Co by to bylo za oběť? Musím obětovat něco svého. Mám veliké bohatství a velké království. Avšak nejvzácnější diamant světa, Kohinoor, mi nepatří. Proto ho nemohu obětovat. A i kdybych Kohinoor vlastnil, nešlo by o opravdovou oběť. I kdybych se vzdal veškerého svého majetku a moci – celého svého království – nemyslím si, že by to byla moje nejcennější oběť. Jedině samotný můj život je opravdu nejcennější. Nic mi není dražšího, než můj vlastní život. Humajun je můj nejstarší a nejdražší syn. Jsem připraven kvůli svému synovi vzdát se svého života.“

Poté co domluvil, císař sepjal ruce a modlíce se k Alláhovi třikrát obešel synovu postel. Řekl: „Alláhu, každý mi říká, že když Ti nabídnu tu nejcennější věc, tak Ty laskavě zachráníš mému synovi život. Cítím, že tím nejcennějším, co mám, je můj vlastní život, který Ti mohu nabídnout. Vezmi si tedy můj život namísto života mého syna. Kéž zemřu na jeho místě a on žije dál na zemi. To je má jediná modlitba a nejochotnější oběť. “

Jakmile Babar dokončil třetí kruh, k jeho velkému překvapení Humajun vstal zcela zdráv. Babar však okamžitě smrtelně onemocněl.

Humajun plakal z vděčnosti a z lásky ke svému otci. Řekl Alláhovi: „Můj otec umírá, ale já si navždy budu vážit laskavosti svého otce ke mně a bezvýhradné víry otce ve Tvůj Soucit.“

Část III — Humajun (První vláda: 1530-1540, druhá vláda: 1555-1556)

Bratře, přijď a zachraň mě!

Jeden ze strážců odpověděl: „Přišel posel z Čitoru. Královna Čitoru, Karmavati, ti poslala zprávu.“

„To je podivné!“ zvolal císař. „Ať vstoupí. Jsem zvědav, co chce říci indická královna muslimskému císaři.“

Když císař otevřel dopis, nalezl v něm zvláštní nitku. Indické dívky dávají z tradice svým bratrům jednou za rok během indického svátku Rakhi posvátnou niť. Když sestra nabízí svému bratrovi tuto Rakhi bandan, žádá svého bratra, aby bránil její čest a ochraňoval ji před nebezpečím během celého roku.

V dopise stálo: „Císaři Humajune, tuto posvátnou niť ti dávám jako tvoje adoptivní sestra. Tvoje sestra potřebuje tvou pomoc při záchraně Čitoru před sultánem Bahadurem Šachem z Gudžarátu.“

Humajun řekl: „Karmavati! Karmavati je královna Rádžputu, indická Rání, a já jsem muslim. A ona mně nazývá svým bratrem? Jestli jsem já jejím bratrem, tak to znamená, že všichni hinduisté a muslimové jsou z jedné rodiny a že hinduisté a muslimové nebudou navždy nepřátelé, ale že jednoho dne budou žít jako jedna rodina. Toto je nejšťastnější den mého života.“

Humajun okamžitě vyrazil se svou armádou do Čitoru. Ještě než dorazil k pevnosti, doslechl se hroznou zprávu, že si Karmavati vzala život. Když její manžel padl v boji, napsala Humajunovi a od té doby čekala na jeho příchod. Když se však schylovalo k jejímu zajetí, raději skočila do ohně, než aby se vzdala muslimskému sultánu Bahaduru Šachovi.

Humajun byl šokován a zděšen. Cítil se hrozně, protože nedokázal přijít včas, aby ji zachránil. Zvolal: „Já se pomstím. Královna Karmavati mě nazvala svým bratrem. Indická královna řekla mogulskému císaři „bratře“. Tento bratr nenajde klid, dokud nepotrestá smrt své sestry. To slibuji.“

Statečnost nosiče vody

Když Humajunova armáda ustupovala, císařův kůň uklouzl a spadl do řeky. Kůň se utopil a Humajun byl těžce zraněn. Humajun se ve vzdouvající vodě bezmocně zmítal.

Katastrofální situaci císaře zpozoroval nosič vody, bhisti, jménem Nizam, pokorný člověk náležející k nízké kastě, a vykřikl: „Bojím se o císařův život! Jeho poddaní ho obdivují a zbožňují jako spravedlivého a vznešeného císaře. Jestli se utopí, ztratíme naši jedinou naději na lepší a osvícenější život. Je jasné, že je zraněný a nedokáže se sám zachránit. Je na mně, abych ho zachránil.“

Nosič nafoukl svůj vak na vodu z buvolí kůže a statečně se vrhl do řeky. Doplaval k císaři, podal mu vak a prosil ho, aby se ho pevně držel, že s ním přeplave řeku. Oba muži se drželi vaku a nosič vody chránil zraněného císaře, dokud se nedostali na druhý břeh.

Císař byl velice dojat oddaností a odvahou nosiče vody. Řekl: „Přišel jsi a zachránil můj život. Teď jsem bezmocný, ale slibuji ti, že až se vrátím do Agry a znovu usednu na trůn, předám ti na jeden den vládu. Věř mi, to je můj slavnostní slib. Ty nejsi pouhý nosič vody. Ty jsi zachránce mogulského císaře Humajuna.“

Nosič vody Nizam byl ohromen. Padl k nohám císaře a zvolal: „Prosím, já jsem neočekával žádnou odměnu. Mojí jedinou odměnou je tvoje bezpečí.“

Avšak Humajun trval na svém: „Ty, nosič vody z nízké kasty, jsi prokázal velikou věrnost a lásku ke svému císaři, kdežto z mých vlastních bratrů se stali zrádci. Vždy k nim budu laskavý a odpustím jim, protože jsem to slíbil svému otci, když byl na smrtelné posteli. Ale ty si zasloužíš jako jediný můj poddaný trůn na jeden den. Nezasloužíš si jenom trůn, ale také moji nekonečnou vděčnost. Všichni poddaní by tě měli obdivovat a zbožňovat za tvoji hrdinnou statečnost.“

Humajun odpouští svému prvnímu ministrovi

V Humajunovi rostlo nad prvním ministrem čím dál větší zklamání a znechucení. Hlasitě ho oslovil: „Co to děláš? Ty přímo přede mnou spíš! To ke mně nechováš žádnou úctu? Chováš se hrozně!“

První ministr odpověděl: „Vaše veličenstvo, já nespím.“

„A co tedy děláš?“ zeptal se Humajun.

První ministr řekl: „Vaše veličenstvo, moudří lidé říkají, že když hovoří císař, je nutné mu naslouchat se sepjatýma rukama. Když mluví velký řečník, je nutné se mu dívat do očí. A když mluví tvůj milující a soucitný přítel, je nutné cítit jeho srdce. Když před tebou sedím, vidím v tobě tři osoby — císaře, velkého řečníka a soucitného přítele. Proto jsem zavřel oči a uvažoval o tom, co bych měl dělat — měl bych ti naslouchat jako císaři, jako velkému řečníkovi nebo jako svému hluboce soucitnému příteli?“

Narození Akbara

Humajun se na chvíli skryl na bezpečné místo, aby mohl přijmout posla. Posel se císaři poklonil a řekl: „Ó veliký císaři Humajune, právě jsem dorazil z Umarkotu. Císařovna Hamida Begum porodila syna.“

Humajuna zaplavila blaženost a vzrušení. Vykřikl na celé bitevní pole: „Alláh buď pochválen! Narodil se můj syn a dědic. Dáme mu jméno Akbar.“

Potom řekl poslovi: „Běda, to je můj osud! Narodil se můj syn a já stále bojuji proti nepříteli a vítězství není v dohledu. Nemám nic cenného, co bych ti dal, ó posle, za to, že jsi mi donesl tu nejšťastnější zprávu. Všechno, co mám, je trocha parfému v této malé schránce. To je jediná věc, kterou ti mohu nabídnout. Ale říkám ti, jednoho dne sláva mého syna pokryje celý svět, stejně jako vůně tohoto parfému naplňuje vzduch. Sláva mého syna se jednoho dne jako parfém rozšíří po celém světě.“

Bylo dvacátého třetího listopadu roku 1542. Humajun a jeho vojáci postoupili a dobyli město Džun. Několik týdnu poté přijela Hamida s Akbarem a Humajun spatřil poprvé svého syna. Řekl: „Můj otec mi dal jméno Humajun, což znamená „přinášející štěstí“. Měl pravdu. Mám skutečně štěstí, protože v tobě, mé dítě, vidím veškeré štěstí světa. Jasně vidím, že ty budeš největším ze všech mogulských císařů. Vidím to a cítím to.“

Humajun zachraňuje Kamranův život

Když byl Humajunův syn, Akbar, ještě dítě, Kamran lstivě namířil jedno dělo tak, aby ho zabilo. Jakmile se to dozvěděla Akbarova chůva, zaštítila a ochránila dítě vlastním tělem.

Každý chtěl, aby Humajun Kamrana za pokus o zabití prince Akbara usmrtil, ale Humajun řekl: „Už jsem svému bratrovi odpustil mnohokrát. Také tentokrát mu odpustím.“

Jeho poddaní však řekli: „Ne, tentokrát musíš vyslechnout naši žádost. Jsme ti velmi věrní. Nabízíme ti náš neustálý obdiv a úctu. Je tvojí povinností nás vyslechnout.“

Císař nakonec řekl: „Dobrá, co žádáte?“

Jeho poddaní řekli: „Oslep svého bratra, aby nám už nemohl škodit.“

Mírumilovný Humajun odpověděl: „Jsem ochoten ho poslat do vyhnanství, ale nemám to srdce, abych jej oslepil.“

Jeho poddaní však císařovu nabídku nepřijali. Řekli: „Ne, když ho pošleš do vyhnanství, pomocí nějaké lsti uprchne a shromáždí armádu, aby nás napadl. Nejlépe bude ho oslepit.“

Humajunova smrt

Když císař dorazil do paláce, řekl své armádě: „Vyhráli jsme, ale to vše bylo jen díky Milosti Alláha. Jinak bychom nezvítězili. Půjdu do mešity a nabídnu Alláhovi svoji vděčnost.“

V mešitě Humajun nabídl Alláhovi svoji zbožnou modlitbu a vděčnost svého srdce: „Ó Alláhu, Ty jsi byl ke mně vždy laskavý. Dokonce i moji vlastní bratři, nemluvě o mých přátelích a příbuzných, mě mnohokrát oklamali a zradili. Já jsem však slíbil svému otci, když byl na smrtelné posteli, že k nim budu vždy laskavý. Proto jsem jim pokaždé odpustil. Já sám jsem udělal v tomto životě mnoho špatných věcí, a Ty jsi mi odpustil, jako jsem já odpustil svým vlastním bratrům a příbuzným. Ty jsi mě vždy učil, že správné je odpouštět, a ne se mstít. Jediný způsob, jak být spokojený, je odpouštět. Alláhu, přijmi můj život vděčnosti a moje srdce vděčnosti za toto velké vítězství.“

Humajun se však naneštěstí ze svého vítězství dlouho těšit nemohl. Jednoho dne, když západ slunce zval k modlitbě, Humajun spadl z příkrých schodů, vedoucích z věže, kterou používal jako knihovnu, a rozbil si hlavu.

Jeho sluhové k němu přispěchali s hrůzou a zděšením. Humajun zašeptal: „Alláhu, toto je moje poslední modlitba k Tobě. Brzo budu u Tebe. Můj otec se modlil k Tobě, když umíral. Já jsem umíral a on se modlil, abys vzal život jemu, a ne mně. Ty jsi vyslechl jeho modlitbu. On zemřel místo mě a já jsem byl vyléčen. Teď umírám já a modlím se k Tobě. Modlím se za své království, za svůj lid a za svého syna. Já vím, že je jen jeden způsob, jak dosáhnout vítězství, a tím způsobem je modlitba. Bez modlitby není žádný úspěch ani vítězství. Žádná modlitba, žádná spokojenost.“

„Alláhu, Alláhu, kéž všechna lidská srdce v celém Tvém stvoření velebí Tvoji Slávu. Zanechávám zde na zemi v Tvé Péči svého syna. Chraň ho a opatruj. Dej mu slávu světa. Moje poslední modlitba není modlitbou císaře Humajuna, ale modlitbou zbožného muslimského žebravého mnicha-hledajícího, který k věčnému míru a věčné spokojenosti nepotřebuje nikoho jiného než Alláha. Spokojenost jsem vždy potřeboval a budu ji navždy potřebovat.“

Část IV — Akbar Veliký: (vládl 1556-1605)

Největší mogulský císař

Boiram Khan odchází do ústraní

Když se Akbar nakonec ujal vlády nad svojí říší, Boiram Khan zůstal jako jeden z velitelů Akbarovy armády. Boiram Khan naneštěstí začal na Akbara žárlit, začal být domýšlivý a nebožský. Začal dělat mnoho špatných věcí.

Akbar byl Boiramu Khanovi velmi vděčný, protože mu v mládí velmi pomohl. Avšak na velitele jeho armády přicházela jedna stížnost za druhou, protože bezdůvodně zabíjel lidi a podněcoval určité skupiny lidí ke vzpouře proti císaři. Akbar nakonec řekl: „Pro Boirama Khana bude nejlepší, když odejde na odpočinek a vydá se na pouť do Mekky.“

V roce 1561 se Boiram Khan neochotně vydal na cestu do Mekky. Ještě po cestě bojoval a zabíjel. Lidé na něj útočili kvůli jeho dřívějším krutostem a Boiram Khan a jeho stoupenci bojovali proti nim. V jednom okamžiku napadl Boirama Khana jeden z největších Akbarových obdivovatelů, jeho statečný poručík. Velitel a jeho skupina odrazila útok a poručíka zabila. Náhle se oči Boirama Khana zalily slzami.

Jeho vojáci mu řekli: „Byl jsi tak velký generál. Kdysi jsi byl Akbarovým vychovatelem. Potom jsi byl jeho jediným rádcem. Celou říši jsi opevnil a ochránil. Nikdy jsme v tvých očích neviděli slzy. Tak proč teď pláčeš?“

Boiram Khan odpověděl: „Přátelé moji, co jsem to udělal se svojí mocí? Proklel jsem svůj život více než kdokoli jiný na zemi. Díky své síle a moci jsem způsobil smrt stovkám obdivuhodných a silných lidských bytostí, a ztratil jsem přízeň císaře. Kdybych byl neměl takovou sílu a takové postavení, nebyl bych schopen zabít tolik lidí a císař by mne neposlal pryč. Ti, které jsem zabil, měli mnoho dobrých vlastností. Byli velmi stateční a věrní Akbarovi — kvůli tomu bojovali. Jenom díky tomu, že jsem byl silnější, jsem byl schopen je zabít. Ta moje síla — je to požehnání nebo prokletí?“

Stará paní a dýka

Když se tak jednoho dne procházel, spatřil jednu starou paní, jak drží v ruce dýku. Přistoupil k ní a zeptal se: „Co to děláš s tou dýkou? Ukaž, podívám se, jak vypadá a jak je ostrá.“

Stará paní podala Akbarovi dýku a on ji na chvíli podržel v ruce. „Taková smůla!“ Řekla stará paní. „Kdybys byl císařem, proměnila by se tato železná dýka ve zlatou. Teď je obyčejná, železná, ale já měla sen, ve kterém bylo, že kdyby se jí dotknul sám císař, určitě by se přeměnila ve zlatou. Čekám a čekám, až se císař objeví. Vím, že se čas od času rád prochází mimo palác. Modlím se k Alláhovi, aby šel tudy. Celé roky tady na ulici čekám na Akbara. A jsem tak smutná, že mě ještě nepožehnal svojí přítomností.“

Druhého dne Akbar povolal tu starou paní ke svému dvoru. Teď byl oblečen do svých šatů a měl korunu. Řekl: „Zde je Akbar. Nemá tu moc, aby přeměnil železnou dýku ve zlatou, ale má moc, aby tvůj život nadobro změnil. Kolik chceš peněz?“

Stará paní strnula. Nemohla věřit svým očím; nemohla věřit svým uším. Sebrala veškerou svoji odvahu a řekla císaři, že chce určitou částku peněz. Akbar jí však dal mnohem, mnohem více a řekl: „Nemám moc měnit železo ve zlato, ale mám jinou moc.“

Akbarovo světlo spravedlnosti

Jednoho dne se jistý portugalský obchodník rozzlobil na muslimského kupce, a tak přivázal na krk psovi korán a pustil ho ven. Pes se začal toulat po ulicích, běhal sem a tam, a kolem krku se mu houpala posvátná kniha.

Psa spatřila Akbarova matka, Hamida Begum, a rozzlobila se. Řekla: „Náš korán je tak posvátná kniha! Jak ji někdo mohl přivázat psovi kolem krku? To je urážka Alláha!“

Hamida Begum požádala svého syna, císaře, aby někoho poslal chytit toho psa a potrestal ho. Také po Akbarovi chtěla, aby nalezl majitele toho psa, aby mohl být nemilosrdně potrestán.

Ubohý Akbar! Na jednu stranu byl své matce velice oddán. Na druhou stranu, jaký trest by měl být za takový zločin? Náhle mu hlavou bleskla skvělá myšlenka. Požádal jednoho svého služebníka, aby mu přinesl opici. Když mu ji sluha donesl, Akbar jí přivázal kolem krku bibli a požádal sluhu, aby opici vypustil do ulic. Opice začala pobíhat a skákat po ulici, běžela sem a tam s houpající se biblí kolem krku.

Jak se to dozvěděla Akbarova matka, dala najevo svoji nespokojenost. Řekla svému synovi: „Co to děláš? Ty jsi z toho udělal souboj mezi psem a opicí. Je to snad to, co jsem chtěla? Chtěla jsem, aby pes a jeho pán byli potrestáni.“

Císařův skrytý dar

Žebravý mnich nevěděl, že kolem prošel císař, protože Akbar měl na sobě obyčejné šaty. Císař mu řekl: „Zítra přijdeš do mého paláce.“

„Paláce?“ Zeptal se mnich.

„Ano,“ odpověděl Akbar. „Já jsem císař. A ty přijdeš zítra do mého paláce.“

Mnich byl dojat a zároveň trochu vystrašen, ale následujícího dne přišel do paláce. Císař řekl: „Včera jsi zpíval jistou píseň. Potěšil jsi mě. Dám ti darem tento meloun.“

Navenek mu muž poděkoval, ale uvnitř si řekl: „Myslel jsem si, že by Akbar ze mne mohl udělat boháče. A teď mi dává jen meloun. Ale no dobře, přijmu ten dar, když mi ho dává.“

Po cestě domů se mnicha někdo zeptal, jestli hodlá ten meloun prodat. Mnich si pomyslel: „Nejlepší bude se toho melounu zbavit. Kdo by se chtěl nosit s takovou těžkou věcí?“ Prodal ho tedy za velmi nízkou cenu. Za utržené peníze si koupil nějaké sladkosti a snědl je.

O několik dní později jde mnich po ulici a koho nevidí? Císaře. Císař řekl: „Tak co, jsi teď šťastný?“

Mnich se přiznal: „Ne, nejsem. Byl jsi ke mně velmi laskavý a pozval jsi mě do svého paláce. Ale dal jsi mi jenom meloun, místo abys mi dal něco cenného. Mám pocit, že jsem ztratil svoji příležitost.“

Akbar řekl: „Ty jsi ale hlupák! Měl sis ten meloun prohlédnout. Vložil jsem dovnitř několik zlatých mincí. Kousek jsem vyřízl, vložil dovnitř čtyři zlaté mince a ten vyříznutý kus jsem zase dal zpátky.“

Jak to muž uslyšel, začal se bít do čela. „Jsem si jist, že ten člověk, kterému jsem meloun prodal, ty mince zlaté našel. A já ani nevím, kdo to byl!“

Akbar se modlí za syna

Toho dne se Akbar oblékl velice prostě a celou cestu do Sikri šel bosky. Dorazil ke světci a řekl: „Ach, svatý muži, prokaž mi laskavost. Celé této rozlehlé říši jsem dal mír, ale chybí mi jedna věc — jsem bezdětný. Alláh mě ještě nepožehnal synem. Vykonal jsem mnoho poutí k posvátným svatyním, velmi upřímně jsem se modlil, ale běda, mé modlitby vyšly naprázdno. Ty jsi asketa, svatý muž. Jsem si jist, že když se budeš modlit k Alláhovi místo mě, On tě určitě vyslechne.“

Světec odpověděl: „Ach císaři, buď trpělivý. Alláh určitě vyplní touhu tvého srdce. Brzo se ti narodí ne jeden, ale tři synové.“

Akbar se s velkou radostí vrátil do paláce a brzy zjistil, že jeho indická manželka, dcera rádži z Amberu, čeká dítě. Akbar poslal svoji manželku ke světci, dokud se dítě nenarodí. V srpnu roku 1569 se narodil chlapec a Akbar mu dal jméno po světci — Salim. Následujícího roku se narodil Murad a později Danijal.

Z vděčnosti ke světci, který učinil tak šťastnou předpověď, se Akbar rozhodl opustit Agru a přestěhovat svůj královský dvůr do Fatehpur Sikri, což znamená „Město Vítězství“. V roce 1571 se ujal výstavby nového hlavního města, které slučovalo muslimský a hinduistický architektonický sloh. Akbar osobně dohlížel na zástupy stavitelů, kameníků a jiných dělníků. Občas dokonce sám lámal červený pískovec. Pustou zemi zaplnily paláce, pavilóny, zahrady a ozdobné bazény.

Nad velký vchod do mešity nechal Akbar vytesat Kristův výrok:

„Tak pravil Ježíš těm, na nichž záleží mír: Svět je most. Přejdi přes něj, ale nestavěj na něm dům.“

Nezměřitelné bohatství mogulské říše

Požádal svého pokladníka, aby mu o tom co nejdříve podal zprávu. Pokladník najal tisíc mužů, kteří ve dne v noci měřili s čtyřmi sty páry měřidel.

Po pěti měsících si Akbar zavolal svého syna a zeptal se: „Jaké máme zprávy?“

Jeho syn odpověděl: „Otče, pokladník a jeho muži se ještě ani neblíží ke konci svého monumentálního úkolu. Ještě zbývá změřit opravdu velkou část bohatství!“

Akbar se zeptal: „Jak dlouho to potrvá? Kolik času budou ještě potřebovat?“

Jeho syn řekl: „Nemají ani ponětí, kolik měsíců to zabere.“

Ministrův chrám

Akbar mu řekl: „Můj synu, miluji svoje náboženství. Je snad něco, co bych pro své náboženství neudělal? Stály by mně snad v cestě peníze? Kdybych chtěl postavit krásnou mešitu, zajímal bych se snad, kolik to bude stát? Ten hinduistický ministr také miluje svoje náboženství. Když chce utratit peníze na svoje náboženství, jaké mám právo mu v tom bránit?“

Akbarova tajná návštěva Mirabaji

Zpočátku se zdálo nemožné, aby se císařovi splnilo jeho přání. Mirabaja byla vdaná za prince Bhodža Rádže z Čitoru. Tato rodina a mogulští císaři byli vždy nejhoršími nepřáteli! Kdyby Akbar navštívil Mirabaju, riskoval by svůj život a ve velkém nebezpečí by se octl také její život. Akbar se však rozhodl, že půjde. Řekl: „Nepůjdu jako císař se svou armádou. Půjdu v přestrojení.“

On a jeho dvorní hudebník, Tansen, si oblékli okrově žlutá roucha potulných sanjásinů. V tomto přestrojení dorazili do chrámu, kde Mirabaja uctívala Pána Krišnu. V chrámu zpívali a tančili oddaní Pána Krišny. Přímo uprostřed nich velmi zbožně zpívala Mirabaja.

Akbar i Tansen byli hluboce dojati Mirabajiným nádherným hlasem a jejími zbožnými modlitbami k Bohu. Akbar jako projev své vděčnosti umístil k nohám Mirabajiny malé sošky Pána Krišny diamantový náhrdelník. Přítomní užasli nad gestem žebravého mnicha. Dohadovali se, jestli to nepřišel nějaký bohatý člověk přestrojený za mnicha. Poté, co Akbar nabídl svůj dar, tiše spolu s Tansenem vyklouzli ven.

Za pár dnů vešlo ve známost, že příchozím byl sám císař. Mirabajin manžel se rozzuřil a řekl své manželce: „Spáchala jsi ten nejhorší možný hřích. Jsi indická princezna a dovolila jsi muslimovi, aby ti pohlédl do tváře. Už se na tebe nepodívám. Musíš jít k řece a utopit se!“

Ubohá Mirabaja! Velice se trápila z nešťastného vývoje událostí. Nebyla odpovědná za to, co se stalo. Přesto však byla připravena ponořit se do řeky a spáchat sebevraždu. Šla k řece, spolu s několika svými přívrženci a oddanými. Právě když se chystala vstoupit do řeky, zjevil se Pán Krišna a zadržel ji. Řekl své nejdražší ctitelce: „Ne, já nechci, abys spáchala sebevraždu. Neudělala jsi nic špatného. Opusť prosím toto místo a běž do Brindabanu. Tam Mě uvidíš.“

Akbar, Tansen a Haridas: hra o jednom dějství

Výstup první

(Tansen zpívá.)

```

Tumi amar bandana

Kalpana go kalpana

Kurup prane dakbona

Kalpana go kalpana

Atma ami marbona

Kalpana go kalpana

```

Ty jsi zbožňováním mého života.

Představivosti, ach představivosti!

nepřivítám život

Nebudu se usmívat a radovat

Představivosti, ach představivosti!

Jsem duše, nemám smrt.

po špatné cestě.

```

TANSEN: „Ach císaři, už jsi mi dal slávu, když jsi mi dovolil, abych ti zpíval. Co víc bych mohl potřebovat?“

AKBAR: „Tansene, třebaže ode mne dostáváš všechno, pokud máš nějaké zvláštní přání, řekni mi jej a já ti ho vyplním. Ať už budeš ode mne chtít v tento den cokoliv, ihned ti to dám.“

TANSEN: „Já mám všechno, co chci. Rád bych ti ale řekl jednu věc. Ty si myslíš, že já jsem nejlepší hudebník. Existuje však člověk, který je daleko lepší než já. Ten člověk mě naučil, jak zpívat. Já se mu nemohu rovnat.“

MINISTR: „Ó Akbare, ó císaři, tvůj Tansen je velice mazaný. Chce si získat falešnou skromností více tvé přízně. Nevěř mu. Myslí si, že když ti řekne o někom, kdo je lepší než on, získá více tvé náklonnosti a lásky. Tenhle Tansen je velice chytrý. Je to největší hudebník, ale je to také největší šejdíř. Nevěř mu, můj pane.“

AKBAR: „Ne, Tansene, já ti nevěřím. Ale jestli je to pravda, měl jsi mi o něm říci už dříve.“

TANSEN: „Ach císaři, ty mně nikdy neuvěříš. Kdybych ti oněm řekl už dříve, myslíš si, že by za tebou přišel? On není jako já, jeho sláva nezajímá. On by nepřišel zpívat do tvého paláce.“

AKBAR: „Musí přijít a zpívat. Přinutím ho. Já jsem císař Akbar. Každý musí uposlechnout mého rozkazu. Musí přijít a zpívat. Běž a přiveď ho.“

TANSEN: „Půjdu a přivedu ho, ale říkám ti, jestli ho přinutíš, aby pro tebe zpíval, zazpívá ti, ale nikdy to nebude jeho skutečná hudba. Je povznesen nad slávu. Straní se společnosti.“

AKBAR: „Dobrá, tak tedy já půjdu za ním do jeho domu.“

TANSEN: „Tedy, pokud půjdeš za ním do jeho domu, možná bude zpívat. On se ale straní významných lidí. Jak uvidí, že přišel císař, vůbec zpívat nebude. I kdybych ho žádal, i kdybych žadonil, bude to k ničemu, protože ty jsi významný člověk, nejvýznamnější člověk na zemi. Možná kdybys přišel se mnou jako můj sluha a já mu řekl, že bys rád slyšel jeho hudbu, pak snad mé žádosti vyhoví.“

Výstup druhý

TANSEN: „Mistře, to je můj sluha. Dlouho mne prosil a žadonil, abych ho k tobě přivedl, protože chce slyšet tvoji hudbu. Dnes jsem ho přivedl.“

AKBAR (k Haridasovi): Pane, byl bych ti velmi vděčný, kdybys mohl zazpívat. Už nějakou dobu toužím slyšet tvoji hudbu. Dnes mě můj pán Tansen přivedl k tobě. Prosím, zazpívej něco pro nás a zahraj nám na tanpuru.“

HARIDAS: „Je mi líto. Dnes vůbec nemám na hraní nebo zpívání náladu. Nevím proč. Jinak bych tvé žádosti vyhověl. Zdá se, že jsi příjemný a bystrý. Jsem šťasten, že má Tansen tak dobrého sluhu. Vypadáš obdivuhodně a mocně. Jsem si jist, že děláš svému pánovi radost ve všech ohledech.“

TANSEN: „Mistře, je pravda, že tento sluha mi dělá radost všemi způsoby. Jsem s ním velice spokojen a jsem na něj hrdý. K tobě jsem ho dovedl za odměnu. Zazpívej mu trochu prosím. Bude pro mě obtížné ho sem znovu přivést.“

HARIDAS: „Tansene, když něco odmítám udělat, tak to nikdy neudělám. Dnes na to nemám náladu. Dnes je moje mysl zcela koncentrována na Boha. Ty jsi za mnou přišel, aby ses u mě učil hudbě. Naučil jsem tě mnoho věcí a když teď zpíváš, mám z toho nesmírnou radost. Přeji si, abys dnes zpíval ty mně. Já a tvůj sluha budeme poslouchat tvoji hudbu. Přenese mne do nejvyššího světa. Tvoje hudba mě bude inspirovat k tomu, abych šel hluboko dovnitř a byl se svým Vnitřním Pilotem. Teď prosím zpívej, Tansene.

(Tansen se Haridasovi ukloní a začne zpívat. Zanedlouho začne zpívat falešně.)

HARIDAS: „Tansene, co to s tebou dnes je? Tvoje hudba je hrozná. Zpíváš jako naprostý začátečník. Ty, můj nejlepší student! Stalo se něco v tvé rodině? Jsi rozrušený?“

TANSEN: „Ne, ne, moje rodina je v naprostém pořádku. Ale dnes jsem velice doufal, že můj sluha si bude moci poslechnout tvůj zpěv. Ty jsi moji prosbu nevyslyšel a já jsem z toho velmi smutný. Možná právě můj smutek způsobil, že je pro mě tak těžké zpívat.“

HARIDAS: „I bez ohledu na to, jak moc jsi smutný, nedovedu pochopit, jak můžeš zpívat tak špatně.“

TANSEN: „Mistře, mně se zdá, že zpívám dobře. Ty říkáš, že zpívám špatně, ale já mám pocit, že zpívám vše tak, jak jsem zpíval dříve, jak jsi mě tomu naučil.“

HARIDAS: „Tansene, ty lháři! Takhle jsem tě zpívat neučil. To je úplně špatně.“

(Haridas si bere Tansenovu tampuru a začne zpívat stejnou píseň velmi oduševněle a chytlavě. Hudba pochází z jiného světa. Akbar je v hlubokém transu. Tansen poslouchá s nejhlubší vnitřní blažeností.)

(Haridas zpívá.)

Ekti katha ekti sur eki jhankar

Kothai achi kothai jabo

Ghumer ghore karchhi shudhu

Kata bhangi katai gari

Hiya khani dekhechhe mor

Alor pakhi alor pakhi

Jyotir dhara bahan kare

Dak ditechho urdhe jete

Bandhi je mor paran khani

Alor pakhi alor pakhi

Prane amar rekhona ar

[Jedna myšlenka, jeden tón, jedno souznění –

Nevím kde jsem,

V hlubokém zapomnění,

Vše bořím a vše znovu stavím.

Běda, mé srdce je zastíněno

Ach Ptáku Světla, ach Ptáku Světla,

se svými zářícími a planoucími plameny.

a létal v modři.

Mé srdce je ve vězení

Ach Ptáku Světla, ach Ptáku Světla,

V sobě se modlím, bez stopy smutku.]

TANSEN (když Haridas skončí): „Mistře, odpusť mi. Vím, že jsem dnes zpíval zcela špatně. Poté, co jsem slyšel tvůj zpěv, chápu, jak špatně jsem zpíval. Odpusť mi, odpusť mi.“

AKBAR (klaní se): „Vždycky jsem si myslel, že nejlépe umí zpívat můj pán, ale on byl natolik upřímný, že mi řekl, že ty zpíváš mnohem lépe. Nevěřil jsem mu. Ale teď, poté co jsem tě slyšel zpívat vím, že nepochybně zpíváš mnohem lépe. Jak sladký máš hlas! Jsem ti velice vděčný a jsem také vděčný svému pánu, že mě sem dnes přivedl.“

HARIDAS: „Kéž ti Bůh požehná, můj synu. Kéž Bůh požehná tvému oddanému srdci. Sloužíš svému pánu, mému nejmilejšímu synovi.“

TANSEN: „Já mám také rád svého sluhu.“

AKBAR: „Pane, já jsem také hrdý na svého pána, Tansena.“

Výstup třetí

AKBAR: „Tansene, jak je možné, že nedokážeš tak krásně zpívat? Tvůj Mistr žije v ubohé chatrči, kdežto ty máš všechny možné výhody a možnosti. Přesto nedokážeš zpívat tak dobře, jako on. Oceňuji tvoji upřímnost, protože jsi mi řekl, že on zpívá daleko lépe než ty, ale nedovedu si to vysvětlit. Jak je to možné? Co ti brání, abys zpíval tak dobře jako on?“

TANSEN: „Ach císaři, já hraji pro tebe, pro lidské bytosti; hraji kvůli slávě, kvůli bohatství. Můj učitel hraje pro Boha, pro Pána Nejvyššího. Pro něj existuje jen Bůh. Bůh je všechno. Já chci dát radost lidem, kteří žijí ve světě lidských potěšení; on chce potěšit Absolutního Nejvyššího. Když člověk zpívá pro svět, dostane to, co chce — uznání, obdiv, lichotky. Pokud ale člověk zpívá pro Boha, pro Absolutního, dostane Boží neomezenou Milost, Jeho bezmezné Požehnání a transcendentální Blaženost. Bůh — nekonečný Soucit vstupuje do jeho hudby a v každém okamžiku zpívá nebeskou, transcendentální, pro duši jímavou hudbu — hudbu, která probouzí, živí a projevuje Univerzální Vědomí v aspirujících duších.“

Životopisy mogulských císařů

Akbar ustupuje džainistickému mnichovi

Kdo přináší horší smůlu?

Nebohý muž měl být oběšen následujícího dne. Věděl, že o jeho zoufalé situaci ví Birbal, císařův dvorní ministr, a proto k němu šel prosit o pomoc. Ministr však řekl: „Císař chce, abys byl zabit. Jak bych si mohl troufnout tě zachránit? To je nemožné!“

„Ne, ty mě musíš zachránit, musíš mě zachránit,“ žadonil muž.

„Jak?“ zeptal se dvorní ministr. „Vykonání císařova rozkazu nemohu zabránit.“

Potom se najednou ministr naklonil a něco zašeptal mužovi do ucha. Následujícího dne přišla chvíle, kdy měl být onen muž oběšen.

Akbar mu řekl: „Jsi připraven?“

Muž odpověděl: „Ó Akbare, největší ze všech mogulských císařů, ty říkáš, že jsi měl velmi žalostný osud kvůli tomu, že jsi mě spatřil. Nemohu tedy také já říci, že i já mám velice ošklivý osud po té, co jsem spatřil tebe? Kdybych tě nebyl viděl, nestál bych teď tváří v tvář smrti. Možná jsem ti přinesl smůlu, to je pravda, ale ty jsi v mém životě způsobil horší neštěstí. Ty zůstaneš tady na zemi, ale já musím zemřít. Takže se tě ptám, kdo komu přinesl větší smůlu?“

Hloupí lidé a moudří lidé

Birbal odpověděl: „Vaše výsosti, moudří lidé jsou ti, kteří vykonávají svoje povinnosti a nenechávají nic nedokončené. Jakmile se něčeho ujmou, tak to také dokončí. Hlupáci jsou ti, kteří nikdy nesplní své povinnosti.“

„Proč jsou ti lidé hloupí?“ zeptal se Akbar.

Birbal odpověděl: „Jsou hloupí, protože se musí znovu a znovu vracet na zemi. Když svoji práci nedokončí v této inkarnaci, musí ji udělat v příští inkarnaci. Jsou hloupí, protože musí jít znovu na zemi, aby dokončili práci, kterou neudělali v jedné inkarnaci.“

Komentář

V duchovním životě jsou moudří ti, kteří chtějí v této inkarnaci splnit svůj hlavní a nejdůležitější úkol. Jejich jedinou prací, jejich hlavním úkolem, je realizovat Boha. Počátek jejich práce tvoří aspirace; konec jejich práce tvoří realizace.

Moudří lidé vědí, že je mnoho věcí, které se mají dělat. Vědí, že když nezačnou pracovat, nikdy nebudou schopni dosáhnout toho, čeho chtějí dosáhnout. Proto začínají ihned, protože jinak ztratí chuť nebo sílu pracovat.

Temnota mysli

„Ano, vaše výsosti, opravdu existuje jedna věc, kterou nelze vidět ve slunečním světle. Ani sluneční svit ji nedokáže osvítit.“

„Co je to, Birbale?“

„Vaše výsosti, je to temnota mysli.“

Komentář

Birbalova odpověď je naprosto správná. Jediná otázka, na kterou by Birbal asi nebyl schopen odpovědět je, zda existuje něco, co by nám mohlo ukázat nevědomost mysli a osvítit ji. Ale i kdyby byl schopen odpovědět na tuto otázku, přesto by ve skutečnosti nemohl lidskou mysl osvítit.

Jak osvítíme mysl? Temnou, zastřenou a nečistou mysl můžeme osvítit tak, že vyneseme na povrch naše vnitřní slunce. Vnější slunce nám může ukázat pouze pozemské předměty, ale vnitřní slunce nám může ukázat, co je to mysl, jak pracuje a co obsahuje. Vnitřní slunce můžeme vynést na povrch, když budeme kopat hluboko dovnitř. Kopeme-li hluboko v zemi, nalezneme vodu. Kopeme-li hluboko uvnitř nás samých, nalezneme naše vnitřní slunce.

Vnitřní slunce není jen jedno, je jich mnoho. Kolik jich vyneseme na povrch záleží na tom, jakým způsobem kopeme a jak hluboko kopeme. Pokud kopeme s velkou zbožností, tak jak to chce Nejvyšší, objevíme mnoho vnitřních sluncí a snadno je vyneseme na povrch.

Moc trestat

Ministry otázka pobavila. Navenek se tvářili velice vážně a dělali, jako že jim císař položil velmi významnou a obtížnou otázku, ale uvnitř se všichni Akbarovi smáli, že je natolik hloupý, aby se pokoušel srovnávat s Bohem.

Nakonec vystoupil Birbal a řekl: „Já mohu odpovědět na tuto otázku. Ty stojíš bezpochyby výše než Bůh.“

Akbara to navenek pobavilo, ale uvnitř ho to velice potěšilo. Vyzval Birbala: „Dokaž, že stojím výše než Bůh.“

Birbal řekl: „Vaše výsosti, když někdo spáchá velmi vážný zločin, máš moc ho potrestat. Máš moc ho dát do vězení na celý zbytek jeho života. Avšak chudák Bůh! On stvořil všechno a patří Mu celé stvoření, a přesto nemá moc kohokoliv odsoudit na doživotí. Jeho Moc Soucitu je nekonečně silnější než Jeho Moc Spravedlnosti. On nemůže nikoho potrestat tak, jako ty. Jsi mnohem výše než Bůh, protože máš moc přísně trestat.“

Akbara odpověď uspokojila a potěšila, ale ministry to rozveselilo.

Komentář

Univerzální žárlivost

Birbal odpověděl: „To je proto, že máš ve svých dlaních neustále spoustu peněz a dáváš je na dobročinné účely. Tvé dlaně se neustále třou, takže ty chloupky mizí.“

„Jak je však možné, že ani ty nemáš na svých dlaních žádné chloupky?“

„Protože neustále od tebe dostávám peníze, mé dlaně se také neustále třou. Pořád mi dáváš peníze a já je přijímám. To je důvod, proč na našich dlaních nejsou žádné chloupky.“

„Ale co ti, kteří ode mne nedostávají peníze jako ty? Proč oni nemají na svých dlaních žádné chloupky?“

„Ach, to je proto, že jsou velmi žárliví. Žárliví lidé pořád myslí na peníze, které mi dáváš, a které já od tebe přijímám. Neustále si mnou ruce v očekávání, že dostanou nějaké peníze. Nepřetržitě je spaluje žárlivost a chtivost, takže si pořád mnou dlaně. To je důvod, proč ani oni nemají na svých dlaních žádné chloupky.“

Akbara to velice pobavilo a potěšilo, ale ti, kteří slyšeli Birbalovu řeč, se z takového obvinění cítili velice trapně, a ze studu sklopili hlavy.

Komentář

Nebe a peklo

„Vaše výsosti,“ odpověděl ministr: „Jedině chytří lidé jdou po smrti do Nebe. Hlupáci jdou do pekla.“

„Proč to tak je?“ zeptal se Akbar. „Proč jdou chytří lidé do Nebe? A jak získali svůj důvtip?“

„Svůj důvtip získali tím, že věděli, že existuje jen jedna věc, kterou stojí za to mít, a tou je láska. Když dávají lásku světu a na oplátku ji od něj přijímají, nic neschází. Jenom ti, kteří dávají lásku světu a dostávají ji nazpět, jsou chytří, a ti jdou do Nebe. Ti, kteří nemilují svět a nedostávají od něj lásku, jdou do pekla.“

Císař zůstal zticha.

Komentář

Birbalova odpověď je téměř dokonalá. Jeho jediná chyba spočívá v tom, že mluví o chytrosti, ale ve skutečnosti má na mysli moudrost. Také musíme vědět, jestli milujeme svět kvůli němu samému, nebo jestli milujeme Boha uvnitř světa. Jestliže cítíme, že Stvořitel a stvoření jsou totéž, potom z lásky ke Stvořiteli můžeme milovat i Jeho stvoření. V opačném případě budeme milovat svět a očekávat od světa lásku na oplátku. A pokud bychom lásku od světa nedostávali, byli bychom smutní a sklíčení.

Podle duchovní filozofie jdou do Nebe ti, kteří milují Boha v lidstvu a nic nečekají na oplátku. Jenom ti, kteří stále a beze všech podmínek nabízejí lásku Bohu v člověku, jdou po smrti do příbytku míru, světla a blaženosti. Ti, kteří tak nečiní, půjdou přirozeně do nižšího světa, kde se tyto božské kvality nacházejí v míře menší než dostatečné.

Akbar je důležitější než Indra

Všichni byli v šoku a nikdo se neodvažoval odpovědět. Kdyby řekli, že Indra je víc než Akbar, Akbara by to rozladilo. A kdyby řekli, že Akbar je důležitější než Indra, byla by to opravdová lež. Takže všichni byli zticha.

Nakonec vystoupil Birbal a řekl: „Já znám odpověď.“

„Řekni mi ji tedy,“ pravil Akbar.

„Birbal prohlásil: „Ty jsi důležitější.“

„Akbara to navenek pobavilo a uvnitř potěšilo. „Dokaž to,“ řekl.

„To je velmi snadné,“ odpověděl Birbal. „Když Stvořitel stvořil tebe a Indru, oba vás dal na váhy. Na jednu misku vah umístil tebe, a na druhou dal Indru. Protože jsi byl těžší než Indra, klesl jsi dolů na zem a Indra zůstal nahoře v Nebi. Takže vidíš, že jsi důležitější, protože jsi těžší. Dáváš zemi větší naplnění. To je důvod, proč ses stal císařem světa.“

Akbar byl velmi šťastný. Pomyslel si: „Indra zůstal vysoko nahoře, protože je lehký. Já jsem sestoupil dolů díky své větší váze. Proto jsem na zemi.“

Komentář

Z takové odpovědi by byl šťastný každý. Ubohý Akbar však nepochopil pointu. Nepochopil, že Birbal ve skutečnosti považoval za důležitějšího Indru. Akbar si myslel, že má větší moc proto, že má větší váhu.

Hledající ve svém duchovním životě je na váze každý den. Bůh na jednu misku vah pokládá jeho moudrost a na druhou jeho nevědomost. Hledající vždy zjistí, že jeho nevědomost je mnohem, mnohem těžší než jeho moudrost a poznání. Potom je smutný. Snaží se tedy modlit, snaží se meditovat a postupně rozšiřuje své poznání a vnitřní moudrost. Zároveň jeho nevědomost na druhé misce ztrácí svou váhu.

Syn osla

Jednoho dne byl Akbar trochu rozčilený. Birbal náhodou císaře něčím rozzlobil a ten zvolal: „Ty jsi syn osla!“

Vstaň tedy!

Jednoho dne řekl v císařově přítomnosti první ministr Birbalovi: „Právě jsme se s císařem rozhodli, že ti dáme práci. Domníváme se, že jsi schopen tuto práci vykonávat lépe než kdokoli jiný.“

Ministr se zeptal: „Smím vědět, co je to za práci?“

„Od nynějška budeš pánem všech psů v celé říši. Budeš jim rozkazovat a oni tě budou muset poslouchat.“

Ministr ihned řekl: „Jelikož jste mi dali tuto funkci, žádám tě, abys vstal. Jsem pánem všech psů v celé říši, a protože ty také náležíš do této společnosti, musíš mě poslouchat. Vstaň tedy!“

Z téže kasty

Akbar se zeptal Birbala: „Jak je možné, že ten pes se tvého jídla ni nedotkl, kdežto moje jídlo snědl celé?“

Pouze kabát, nikoli osla

Náhle císař řekl: „Je mi líto, že neseš můj kabát. Je velmi těžký. Neseš zátěž, kterou by měl nést osel.“

Čtyři prvotřídní hlupáci

První hlupák, kterého spatřil, byl brahmín. Běžel velmi rychle a nesl mísu s arakovými ořechy, rýží a několika dalšími věcmi. Když se ho ministr zeptal, proč běží, odpověděl: „Moje manželka právě porodila syna a já jí nesu slavnostní jídlo. To dítě však naneštěstí není moje, ale jeho otec tam také bude. Chci požehnat novopečenému otci, matce a dítěti. Proto běžím.“

„Ach!“ Pomyslel si ministr: „právě jsem našel prvního hlupáka,“ a řekl brahmínovi, aby šel s ním ke dvoru.

„Ne, ne, ne! Nemohu jít ke dvoru,“ protestoval brahmín. „Musím vidět svoji ženu.“

Birbal prohlásil: „Já jsem císařův ministr. Mám tě přivést z císařova rozkazu,“ a ukázal brahmínovi důkaz své moci. Hloupý brahmín tedy musel jít do Akbarova paláce.

Po cestě spatřili muže, jak sedí na koni. Na ramenou měl velmi těžký náklad. Birbal se ho zeptal: „Proč neseš ten náklad na svých ramenou?“

Muž odpověděl: „Můj kůň je klisna a je březí. Nechci tomu ubohému zvířeti ublížit tím, že bych mu naložil tak těžký náklad, a proto jsem si ho naložil na svá ramena.“

Birbal řekl: „Když sedíš na koni, váha bude stejná, ať už je náklad na tvých ramenou nebo přímo na hřbetu koně.“ Muž však trval na tom, že nese polovinu tíhy na svých ramenou.

„Tady je další hlupák,“ řekl si pro sebe Birbal a nařídil tomu chlapíkovi, aby s nimi šel k císaři.

„Vaše výsosti,“ pronesl Birbal, když předstoupili před Akbara: „Tady jsou vaši hlupáci.“

„Požádal jsem tě, abys přivedl čtyři hlupáky, nebo ne?“ řekl Akbar. „Kde jsou ti další dva?“

„Tady mám dva,“ odpověděl Birbal a popsal císaři jejich hloupé skutky. Potom řekl: „Třetím hlupákem jsi ty, tvoje výsost. Kdo jiný než hlupák chce vidět další hlupáky? Máš radost z toho, že víš, že v tvé říši jsou ohromní hlupáci — moudrý císař by chtěl vědět, jestli jsou v jeho říši moudří lidé. Jelikož máš radost z hlupáků, patříš mezi ně, protože vrána k vráně sedá.

Manželství odvahy a strachu

„Nezlobte se prosím, výsosti,“ řekl Birbal. „Chtěl jsi vidět zbabělost i statečnost. Budeš spokojen, když ti obojí ukáži na jediném člověku?“

„Jistěže budu,“ odpověděl Akbar. „Není však možné, aby v jedné osobě byl současně největší hrdina i zbabělec.“

„Ne, tak to není,“ řekl ministr: „a já ti to dokážu.“ Jak to dořekl, představil císaři mladou a krásnou ženu.

„Řeknu ti, jakým způsobem je velmi statečná a jakým velmi bázlivá. Tato dívka chodí o půlnoci na míle daleko v prudkém dešti po opuštěné cestě, aby mohla navštívit svého milého. V takovou dobu a na takové místo by se neodvážil jít žádný muž, ona tam jde sama a bez jediné myšlenky na svoji bezpečnost. Když je ale tato dívka doma se svým manželem, stačí, aby malá myška způsobila hluk nebo aby se objevil šváb a vyděsí se k smrti. Stoupne si na židli a bude křičet tak dlouho, dokud někdo toho švába nebo myš neodežene. Na ní tedy můžeš vidět, že člověk může být jak nejstatečnějším, tak i nejzbabělejším zároveň.“

Hloubka vděčnosti a výška nevděčnosti

Ubohý ministr byl vržen do moře pochybností a obav. Koho by měl vybrat? Birbal ještě nikdy neprohrál v těchto malých hrách s císařem, ale kdyby druhý den do paláce nepřivedl ta dvě stvoření, císař by byl hrozně zklamán. Také by se všichni dověděli, že ministr byl v této hře konečně poražen a císař by si možná vybral na jeho místo někoho jiného. Birbal přemýšlel a přemýšlel, a nakonec se rozhodl, koho přivede k císaři.

Druhého dne požádal svého zetě, aby přišel do paláce a vzal s sebou svého psa. Když potom přišel k Akbarovi i se svým psem, Akbar se rozzlobil: „Ty hlupáku,“ vykřikl. „Proč vodíš psa do mého paláce?

„Počkejte prosím, vaše výsosti,“ řekl Birbal.

„Řekl jsem ti, abys mi přivedl nejvděčnější a nejméně vděčnou bytost na zemi,“ řekl císař. „A já vidím jen jednoho člověka a tohoto psa. Nuže, jak hodláš naplnit mé včerejší přání?“

„Vaše výsosti, toto je můj zeť,“ vysvětlil Birbal. „Bez ohledu na to, co mu dám — tisíce rupií, šaty, nábytek, cokoli — nikdy neprojeví vděčnost. Naopak, má pocit, že si zaslouží více. Má pocit, že mi prokázal tu největší možnou laskavost, když si vzal moji dceru za ženu. Všichni zeťové si myslí, že když si vezmou něčí dceru za ženu, prokazují mu ohromnou laskavost a přirozeně si proto zaslouží cokoli. Tak to vidíš, já jsem mu dal svoji nejdražší dceru, peníze, dům, věhlas, všechno a on přesto není spokojen. Nikdy nebude vděčný.“

„A teď se podívej na tohoto psa. Nedávám mu prakticky nic — jenom trochu jídla (a občas zapomenu i to) a podlahu, kde může spát. On je však velice vděčný, věrný a oddaný. Neustále stojí přede dveřmi a dychtí mě chránit. Kdyby se mě někdo pokusil okrást nebo mi ublížit, štěkal by, kousal a zahnal by ho na útěk. Všichni psi jsou takoví. Dej jim trochu chleba a oni jsou připraveni pro tebe zemřít. Podívej se na vděčnost tohoto psa. V tom spočívá rozdíl mezi nejvděčnější a nejméně vděčnou bytostí.“

Akbar poté zvolal: „Proč bychom měli tyto nevděčné bytosti nechat žít? Tvůj zeť musí být ihned popraven. Všichni nevděční lidé by měli být pobiti!“

Ministr však rychle opáčil: „Proč jenom můj zeť? Jestli musí být zabit můj zeť, potom musí být zabiti všichni zeťové, protože všichni jsou skoro stejně nevděční.“

„Ano,“ souhlasil Akbar: „všichni zeťové musí zemřít. Protože jsou všichni stejní, musí také zemřít!“

Císař se už chystal vydat rozkaz, aby byli všichni zeťové přivedeni do paláce a popraveni, když tu ministr řekl: „Počkejte, vaše výsosti.“

„Proč?“ zeptal se císař.

„Ty jsi také něčí zeť,“ řekl ministr. „Proboha, královnin otec žije přímo v tomto paláci. To znamená, že ty také musíš být zemřít.“

Slepých je vždy více než vidících

Birbal okamžitě odpověděl: „Lidí bez zraku je mnohem více než lidí se zrakem. Na zemi je mnohem více slepých lidí, než lidí vidících.“

„Tohle musíš dokázat,“ řekl císař.

Birbal odpověděl: „Zítra ti to dokáži.“

Ministr chodil do paláce každé ráno v devět hodin, ale následujícího dne, místo aby vstoupil do paláce jako obvykle, sedl si před jeho branami a začal sešívat šaty. Měl jehlu, niť a šaty a šil jako nějaká dívka. Všichni ministři, jeho spolupracovníci, jej míjeli a ptali se: „Co tady děláš?“

Jakmile se každý z nich zeptal: „Co tady děláš?“ Birbal si jeho jméno napsal na seznam.

Po čase kolem něj prošel i sám Akbar, když se vracel ze své ranní procházky. „Co tady venku děláš?“ zeptal se ministra. Ministr se jenom usmál a napsal Akbarovo jméno do seznamu hned na první místo.

První ministr byl bystrý člověk a na ostatních ministrech vždycky nacházel nějaké nedostatky. Když procházel kolem, řekl: „Proč tady sedíš s tím šitím? Ty lenochu, je nejvyšší čas, abys vešel do paláce. Máš tam spoustu práce. Je snad tohle hloupé šití tvoje práce? Zanedbáváš svoji vlastní, opravdovou práci.“ Jedině první ministr se ve skutečnosti zmínil o tom, co Birbal dělá, když mu spílal za to, že zanedbává svoje opravdové povinnosti. Jeho jméno bylo jediné, které se na seznamu neobjevilo.

Asi za hodinu šel Birbal k císaři a řekl: „Vaše výsosti, nyní mohu dokázat, že slepých lidí je více než lidí vidících.“

„Řekni mi, jak tohle můžeš dokázat,“ řekl Akbar.

Birbal odpověděl: „Tady je důkaz!“ A podal svůj seznam císaři.

Akbar spatřil svoje jméno na prvním místě a vykřikl: „Já jsem slepý?“

Ty jsi horší než duch

Birbal se nijak nevzpíral, ani se nepokusil silou osvobodit z císařova sevření. Jenom začal opakovat: „Ráma, Ráma, Ráma, Ráma, Ráma, Ráma, Ráma!“

Akbar vykřikl: „Co to je? Myslíš si snad, že když budeš opakovat Ráma, Ráma, Ráma, že se osvobodíš a unikneš? Držím tě velmi pevně. „Ráma“ tě nikdy neosvobodí. Hlupáku! Použij svoji sílu, abys unikl mému sevření!“

Birbal řekl: „Jak víš, když je člověk napaden duchem, přinutíš ho opakováním jména Rámy, aby opustil tvoje tělo. Zdá se, že jsi horší než duch.“

Neurážej hlupáka

Císař řekl: „Jenom hlupák jako ty může položit takovou otázku a jedině další hlupák na ni může odpovědět.“

Tak mnoho, a tak málo, jak je jen možné

Ona byla teprve malé dítě, ale řekla: „Ano, umím mluvit hodně a umím mluvit málo.“

Císař řekl: „Co to znamená? Jak se mluví hodně a jak málo? Jak to děláš?

Malá dívka odpověděla: „Když mluvím se staršími, mluvím málo, a když mluvím s mladšími, mluvím hodně.“

„Proč to děláš?“ zeptal se císař.

Ministrova dcera odpověděla: „Od starších se učím. Když tedy s nimi mluvím, mluvím tak málo, jak je to jen možné a poslouchám co nejvíce. Ale když mluvím se svým mladším bratrem, mluvím hodně, protože on nic neví. Musí se ode mě učit.“

Vzdálenost mezi pravdou a lží

Birbalova smrt

Díky své moudrosti a důvtipu se stal Akbarovým oblíbeným ministrem a dvorním šaškem. Byl také vynikajícím vojákem a správcem.

Když Akbar založil svoji vlastní víru, Din-e-Elahi, která spojovala muslimskou a hinduistickou víru, byl mezi novými věřícími jen jediný hidnuista — Akbarův opravdový přítel a stoupenec — Birbal.

Birbal našel svoji smrt v bitvě při tažení do Afgánistánu. Akbara natolik sevřel zármutek, že vykřikl:

„Birbale, ty jsi nikdy neublížil bezmocným.

Akbar a básník

Jednou jistý básník napsal velice krásnou báseň a císař byl velmi spokojen. Básník však byl naneštěstí velmi chtivý peněz. Když císař rokoval o tom, kolik by měl dostat, byl ten muž tak netrpělivý, že se nemohl dočkat, až se dozví výsledek. Řekl tedy císaři: „Možná, že mi dáš sto tisíc zlatých mincí. Smím vidět, jak vypadá takové množství mincí a kolik váží?“ Básník chtěl ty mince jenom vidět. Nevěděl, kolik jich dostane.

Akbara to pobavilo a řekl: „Dobrá, přineste mu ukázat sto tisíc zlatých mincí.“ Když před básníka donesli peníze, řekl Akbar: „No, co se teď v tobě děje? Řekni!“

Básník řekl: „Obdivuji tě a vážím si tě, protože jsi mi ukázal všechny ty mince. Nikdy v životě jsem neviděl tolik peněz a možná už nikdy neuvidím sto tisíc zlatých mincí pohromadě. Nikdy jsem neviděl takové ohromné množství peněz!“

Císař řekl: „Chci, abys byl vděčný někomu jinému, a ne mně.“

„Kdo je ten člověk?“ zeptal se básník.

Akbar na návštěvě u Guru Nanaka

Akbar řekl Nanakovi: „Já jsem císař. Přijmi prosím něco ode mě. Jsem připraven ti dát půdu, nebo cokoliv jiného, co si budeš přát.“

Nanak odpověděl: „Ne, ne, ne, nemohu od tebe nic přijmout.“

Akbar poté zašel za Nanakovou manželkou a zopakoval svoji nabídku, ona však řekla totéž, co její manžel.

Salimova zrada

Akbar vyslal svého věrného a velice oblíbeného vezíra, či prvního ministra, Abu’l Fazla, aby se Salimem vyjednával Akbarovým jménem, ale Salim přikázal svým mužům, aby učence–prvního ministra přepadli a zavraždili. Salimovi muži mu potom poslali Fazlovu hlavu na důkaz, že splnili rozkaz.

Akbarův zármutek neznal mezí. Rozhodl se, že místo Salima stanoví dědicem nejstaršího Salimova syna, Khusraua. Ženy v rodině však usmířily otce se synem, a Salim přijel do Agry za svým otcem. Akbar mu na tomto setkání posadil na hlavu svůj vlastní turban, a tím stvrdil Salima jako svého dědice.

Prosba Hamidy Begum za svého vnuka

Akbarova smrt

Během posledních Akbarových dní se s ním přišel rozloučit princ Salim. Akbar v tichosti pokynul Salimovi, aby sejmul jeho císařský turban a posadil si ho na svoji hlavu, a převzal císařův meč, který kdysi patřil Humajunovi. Poté Salimovi naznačil, aby odešel.

S umírajícím monarchou zůstal pouze Akbarův třináctiletý vnuk Khurram a několik blízkých přátel. Když se Khurramova matka snažila přimět svého syna, aby odešel, Khurram řekl: „Ne! Dokud je v Šachu Babovi (Akbarovi) dech života, nic mě nepřinutí, abych ho opustil.“

Část V — Džahangir: (vládl 1605-1627)

Císař Džahangir trestá svého syna

Jednoho dne obdržel Džahangir vážnou stížnost na svého nejstaršího syna Khusraua. Stalo se, že Khusrau jel s hrdostí a potěšením na svém slonu z paláce do jistého místa v říši. Po cestě princ spatřil manželku muže z nízké kasty a velice urážlivým způsobem po ní hodil kus betelového ořechu. Když manžel zjistil, jak princ ponížil jeho ženu, šel na Džahangirův dvůr a podal tam oficiální stížnost.

Džahangir se rozzuřil a nechal vyšetřit, zda muž mluvil pravdu. Po nějaké době vyšetřování zjistil, že se věc skutečně stala. Džahangir okamžitě nařídil, aby ten muž z nízké kasty vyjel na princově slonu z paláce do místa, kam jel i princ. Na stejné místo, kde stála mužova manželka, si měla stoupnout Khusrauova žena. Muž z nízké kasty měl potom na ni hodit kus betelového ořechu.

„To bude náležité odškodnění,“ řekl císař.

Císařovo rozhodnutí si popularitu rozhodně nezískalo. Lidé se ptali: „Jak tohle mohl císař udělat? Ona je princezna a ten muž je z nízké kasty. Vůbec si nejsou rovni, tak jak mohou mít stejný trest? Kromě toho bude pro princeznu pokořující snést takovou urážku.“

Džahangir odpověděl: „Ne, můj syn se musí naučit, že takové věci nesmí dělat. Můj rozkaz je rozkaz. Musíte ho vykonat. Jinak budou potrestáni ještě přísněji.“

Nakonec muž nízké kasty vyběhl z paláce a křičel: „Nechci, aby byli poníženi a nechci, aby byli potrestáni. Odpouštím tvému synovi.“

Milovník spravedlnosti

Císařovi vojáci sledovali, kolikrát člověk přinášející stížnost udeřil do gongu. Potom ihned přivedli toho člověka před císaře a oznámili povahu stížnosti.

Jednoho dne jistý muž udeřil do gongu čtyřikrát, což znamenalo, že se někde stala vražda. Vojáci se ho zeptali: „Kdo koho zabil?“

Muž odpověděl: „Někdo zabil mého otce.“

Vojáci se zeptali: „Kdy byl zabit?“

„Před čtyřiceti lety,“ odpověděl muž.

Stráže nevěřily vlastním uším. „Ty chceš trest teprve teď?“

„Ano,“ řekl muž. „Teprve teď jsem se dozvěděl, že můj otec byl zavražděn. Moje matka mi to řekla dnes ráno.“

Stráže se zeptaly: „Proč ti to tvoje matka neřekla dříve?“

Muž řekl: „Protože kdyby mě to byla řekla, zabil by mě jeden z císařových ministrů. Ten ministr zabil mého otce a stále zastává svůj úřad!“

„Říkáš tedy, že by ten ministr měl být popraven?“ Zeptaly se stráže.

„Přesně tak,“ odpověděl muž.

Stráže předvedly muže před císaře a vypověděly jeho příběh. Císař se obrátil ke svému poddanému a řekl: „Musíš vědět, kdo požádal ministra, aby zabil tvého otce. Ten ministr jen vykonal můj rozkaz. Říkáš, tedy, že bych měl být také potrestán?“

Muž odpověděl: „Něco takového nemohu říci. Ale svého otce jsem neviděl čtyřicet let. Byla to pro mě opravdu tragická ztráta. Během té doby ten ministr vydělal mnoho peněz. Směl bych dostat jednu ministerskou měsíční výplatu jako náhradu za smrt mého otce?“

Císař řekl: „Jsem připraven ti dát částku odpovídající ministrovým výplatám za čtyřicet let — cokoli vydělal od té doby, co zabil tvého otce. Běž a zjisti od matky přesné datum smrti tvého otce a potom se vrať.“

Mužova matka zapomněla den, rok, všechno. Ale ten ministr měl záznam. Bylo to jenom třicet pět let. Džahangir předvolal toho muže zpět do paláce, aby mu dal peníze a řekl mu: „Tady mám v ruce ministrovu výplatu a tam je na ministrově těle jeho hlava. Co z toho chceš? Mohu ti dát buď ministrovu hlavu, nebo výplatu, kterou dostal za všechny ty roky.“

Akbarův oblíbenec

Věk kultury

Část VI — Šach Džahan: (vládl 1628-1658)

Vláda Šacha Džahana

Šach Džahan vedl válku v jižní Indii a v Persii a byl schopen značně rozšířit a upevnit mogulskou říši. Postavil také mnoho důležitých budov a mešit. Postavil si dokonce v Dillí své vlastní město, Šachdžahanabad (nyní Staré Dillí).

Mumtaz Mahal

Šach Džahanova žízeň

Po nějaké době dostal císař velkou žízeň. Avšak běda, poblíž nebyla žádná voda. Potom Šach Džahan spatřil jednoho starého muže, jak nese na svých zádech nádobu s vodou.

Císař mu řekl: „Příteli, umírám žízní. Mohl bys mi dát trochu vody?“

Starý muž císaře nepoznal. Odpověděl: „Dobrá, když máš žízeň, dám ti vodu.“ Nalil spoustu vody do nádoby a nabídl ji císaři. Císař začal hltavě pít.

Starý muž si dělal starosti, protože věděl, že není radno pít tak rychle. Protože na svých zádech nesl také pytel trávy, nabral z něj hrst a hodil ji do nádoby, z níž pil císař.

Šach Džahan se rozzuřil. Řekl: „Co to děláš? Proč jsi do mé vody hodil trávu? Byl jsi ke mně velmi laskavý, když jsi mi dal tu vodu. Zachránil jsi mi život. Proč mi teď bráníš, abych vypil zbytek vody?“

Starý muž začal vysvětlovat: „Můj dobrý příteli, mám pár oslů a nikdy jim nedovoluji, aby pili příliš rychle. Když jim hodím do vody trávu, pijí pomaleji a opatrněji. Když piješ moc rychle, můžeš si přivodit koliku. Jenom jsem se pokoušel dávat pozor na tvé zdraví.“

Mezitím Šach Džahanovi přátelé a obdivovatelé našli svého císaře. Z dálky viděli, jak starý muž háže císařovi do vody trávu a rozzlobili se. Rozběhli se k nim, aby ho nemilosrdně zbili.

Šach Džahan je však zastavil. Řekl: „Ne, ne, ne! Tento muž mi zachránil život. Tu trávu hodil do vody jenom kvůli starosti o moje zdraví.“

Šach Džahan dává lekci svému důstojníkovi

Císař se zeptal: „Je tady? Kdo to je?“

Muž ukázala na jednoho důstojníka a řekl: „Ano, je tady, sedí na tamtom koni. Pracuji pro něj, ale on mi za poslední čtyři měsíce nezaplatil. Ujišťuji vás, vaše výsosti, že pracuji velmi, velmi usilovně.“

Šach Džahan se důstojníka zeptal, zda to obvinění je pravdivé. Důstojník zůstal zticha a potom, se sklopenou hlavou přiznal, že je.

Šach Džahan nařídil důstojníkovi, aby seskočil s koně. Potom se obrátil k jeho sluhovi a řekl: „Teď si sedni na toho koně. Pojedeš s ostatními účastníky výpravy. Ať pojedu kamkoli, ty mě budeš následovat na tomto koni.

Potom se císař otočil k důstojníkovi a řekl: „Ty musíš jít pěšky a jít s výpravou všude tam, kam pojede. Musíš běžet podle naší rychlosti. To je můj rozkaz.“

Důstojník běžel za Šach Džahanem a všude ho následoval. Brzo začal lapat po dechu a zakrátko vykřikl: „Já umírám, já umírám, já umírám!“

Císař zastavil svého koně a řekl důstojníkovi: „Zasloužíš si zemřít. Já ti dávám peníze, protože mi sloužíš. Tento nevinný muž ti slouží ve dne v noci. Jak je možné, že mu neplatíš? Musíš mu hned teď zaplatit dlužnou výplatu.“

Důstojník řekl: „Jsem více než ochoten zaplatit, ale právě teď u sebe nemám peníze.“

Císař řekl: „Tak si vezmi peníze ode mě.“

Důstojník převzal peníze a dal je svému sluhovi. Na to Šach Džahan řekl: „Jak víš, nikdy nepůjčuji peníze. Kdykoliv něco dávám, je to vždy darem. Slib mi však, že od nynějška budeš tomuto muži vždy platit. Pokud porušíš svůj slib, dám mu tvoje místo a z tebe udělám jeho celoživotního sluhu.“

Muslimský žebravý mnich

Jednoho dne byl Šach Džahan ve třetím patře svého paláce s několika svými blízkými přáteli a příbuznými, když právě tento mnich náhodou procházel kolem palácových bran. Císařovi společníci jej zahlédli oknem a řekli: „Podívej, tady je mnich, se kterým se chceš odedávna setkat.“

Šach Džahan jim řekl: „Jelikož je tak blízko u paláce, řekněte mu prosím, že bych mu byl mimořádně vděčný, kdyby mě mohl na pár minut navštívit. Řekněte mu, že ani nemusí jít po schodech. Zavěsíme z balkónu koš na laně a vyzdvihneme ho do třetího patra.“

Mnich byl velmi pokorný a byl nesmírně překvapen, že ho chce vidět sám císař. Řekl si: „Když mě chce vidět Jeho Výsost, jak bych mohl odmítnout?“

Sedl si tedy do koše a Šach Džahan s několika dalšími ho vytáhli nahoru. Císař mnicha zdvořile přivítal a řekl: „Jsem velice šťastný a vděčný, že jsi přijal mé pozvání. Přeji si dnes pohovořit s tebou o duchovních věcech. Neustále jsem s lidmi, kteří se duchovností nezabývají. A já sám patřím do stejné kategorie. Kdybych chtěl, mohl bych si na duchovní život udělat čas. Naneštěstí nemám upřímnou aspiraci. Tebe si však vážím a velmi tě obdivuji.“

Mnich řekl: „Vaše výsosti, nezasluhuji si vaše uznání a obdiv. Vy a vaši poddaní vidíte jenom moji tvář, nevíte, co se děje v mé mysli. Moje mysl je ohavnější než nejohavnější. Mám v sobě velmi mnoho špatných myšlenek. Navenek možná vypadám, že jsem tichý a vyrovnaný, ale moje mysl je uvnitř velmi nebožská. Nezasluhuji si proto váš obdiv.“

Císař se usmál a řekl: „Hluboce obdivuji tvoji upřímnost, avšak vím a také cítím, že jsi opravdu velmi čistý a zbožný muž. Řekni mi prosím, jak ses stal tak blízkým Alláhovi. Je to proto, že se neustále modlíš a medituješ?“

Mnich řekl: „Ne, ne, ne! Ty si myslíš, že jsem blízko Alláha a také mnoho jiných tomu věří. Říkám ti však, že nejsem blíže Alláhovi o nic víc, než kterékoli z Jeho ostatních dětí. Je to jako se vztahem císaře a jeho poddaných. Já jsem jeden z tvých nejméně užitečných poddaných. Nemám žádné zvláštní schopnosti. Mohl bych se vůbec odvážit požádat o slyšení u tak vznešeného císaře, jako jsi ty? Žebrák, bezvýznamné stvoření jako jsem já, by tě nikdy nepožádal o slyšení. To jenom tvoje laskavost, láska a starostlivost umožnila, aby bezvýznamný člověk jako já mohl za tebou přijít a mluvit s tebou. Vůbec si nezasloužím, abych se mohl s tebou setkat.“

„Chtěl jsi mě vidět a poctít. Kdybych v sobě choval pýchu a drzost, nešel bych za tebou. Pomyslel bych si: „Ach, je císařem, a přesto se nemodlí a nemedituje. Proč bych tedy měl za ním chodit? Nepotřebuji ho!“ Já však vím, že sám o sobě nejsem nic. Tvé pozvání mě dojalo.“

Arogantní důstojník

Nikomu však nebylo dovoleno, aby seděl přímo před císařem. Jednoho večera si jistý důstojník záměrně sedl přímo na zakázané místo. Císař a dvořané se rozzlobili. Šach Džahan řekl důstojníkovi: „Jak se opovažuješ sedět přímo přede mnou a projevovat takovou neuctivost? Chci, abys okamžitě opustil palác. Zprošťuji tě tvé služby a už nikdy ti nedovolím, abys zaujal místo v mé vládě. Od nynějška budeš moci vykonávat jen obyčejné, podřadné práce.“

Důstojník hned den po té, co byl propuštěn, opět přišel na veřejné slyšení a sedl si přesně na stejné místo před císaře. Předchozího dne dával císaři najevo alespoň trochu úcty, ale tentokrát v něm nebyla úcta vůbec žádná. Jeho tvář vyjadřovala neobyčejnou drzost.

Šach Džahan mu řekl: „Co se to s tebou děje? Včera jsem tě nadobro propustil ze svých služeb. Vyhodil jsem tě z paláce a řekl jsem ti, že už tady nebudeš moci pracovat. Proč jsi teď ještě drzejší?“

Muž odpověděl: „Vaše výsosti, včera jsem byl na tobě závislý kvůli své výplatě. Protože jsem byl na tobě závislý, byl jsem poslušný. Teď už ti nesloužím, takže jsem nezávislý. Mohu si se svým životem dělat, co chci. Předtím jsem ti byl vydán na milost, ale teď už závisím jenom sám na sobě. Už tě nemusím poslouchat, protože ti nesloužím.“

Všichni přítomní byli šokováni tím, co ten bývalý důstojník řekl a chtěli ho za takovou nestydatost zbít. Šach Džahan však vstal, objal toho muže a řekl: „Chci, aby všichni moji podřízení měli takového nezávislého ducha.“ Na to císař mužovi vrátil jeho práci a také mu dal měšec zlatých mincí.

Následujícího večera byli všichni zvědaví, kam si ten důstojník sedne, když teď dostal svoji práci zpět. Nakonec si povšimli, jak sedí úplně vzadu u zdi audienční místnosti. Někdo se ho zeptal: „Co tam děláš?“

Šach Džahanova hrobka pro jeho ženu

Poslední přání Džahanary

Jediná Šach Džahanova dcera se jmenovala Džahanara. Džahanara byla nesmírně krásná, zbožná a obětavá. Když byl uvězněn její otec, rozhodla se, že zůstane s ním ve vězení, aby mu sloužila a utěšovala ho. Zůstala se svým otcem osm let až do jeho smrti. Všemožně se snažila, aby byl v pořádku a aby byl šťastný.

Šach Džahan ještě dlouho před svým uvězněním postavil Tádž Mahál na památku své manželky Mumtaz Mahal, kterou velmi miloval. Na Tádž Mahál se Šach Džahan mohl dívat z okna Rudé pevnosti přes řeku Džamunu.

Kdo ví, co by udělal, kdyby Džahanara zemřela dříve než on? Je pravda, že tou dobou by už dávno nebyl císařem, ale snad by mohl naléhat na svého nechvalně proslulého syna, aby udělal něco zvláštního pro jeho vše odpouštějící dceru Džahanaru.

Když Šach Džahan zemřel, Džahanara pro něj velice truchlila. Teď mohla vyjít ze svého dobrovolného vězení a mohla se těšit ze života královské dcery. Džahanara však řekla: „Jak bych mohla být šťastná, když je můj bratr tak krutý a nebožský?“ Cítila, že její život bez milovaného otce nemá smysl. Žila tedy dál ve vězení po zbytek svého života.

Kéž se stane Alláhova Vůle

Velitel Dara Šikochovy armády řekl: „Určitě zvítězíme. Naše armáda je mnohem silnější a já jsem si jist, že Alláh si přeje tvé vítězství.“

Dara Šikoch odpověděl: „Nevím, co si Alláh přeje, ale modlím se k Němu, aby se stala Jeho Vůle. Budu šťastný bez ohledu na to, koho si vybere za císaře. Pokud si On myslí, že se můj bratr postará o říši lépe než já, měl by mu dovolit mě porazit a prohlásit se za císaře. Chci, aby všechny Alláhovy děti — všichni naši poddaní — měly dobrou ochranu a dobré vedení. V této chvíli je možná můj bratr velmi nebožský. Ale kdo ví, až se stane císařem, možná že se změní. Možná, že potom bude velmi ohleduplný, laskavý a zbožný. Neznám budoucnost. Domnívám se, že pokud Alláh cítí, že můj bratr má lepší vlastnosti než já a že pod jeho vládou se bude říši dařit lépe, měl by zvítězit můj bratr, a ne já. Chci, aby se stala pouze Alláhova Vůle, aby Jeho děti mohly být opravdu šťastné.“

Pomník lásky

Manželka mu odpověděla: „Pokud se mě ptáš, co si o ní myslím, povím ti ve své odpovědi o architektuře, lidské dovednosti a podobně. Jestli se mě ale ptáš, co cítím, řeknu ti o svých skutečných pocitech. Ceníš si mých pocitů?“

Plukovník řekl: „Samozřejmě. Chci vědět, co cítíš a rozhodně si toho budu vážit.“

Jeho manželka pokračovala: „Dobrá. Potom ti musím říci, že jsem ochotná zítra ukončit svůj život, pokud bys pro mne postavil takový Tádž Mahál. Jsi připraven něco takového udělat? Já jsem připravena ihned se vzdát svého života, jsi však ty připraven postavit pro mne další Tádž Mahál? Chováš ke mně takovou lásku?“

Manžel oněměl. Jeho manželka však pokračovala: „Já mohu kdykoli splnit svůj slib, ale je mi jasné, že ty nejsi připraven mi dát ten svůj. Ty se ani neodvážíš slíbit, že mi postavíš druhý Tádž Mahál. Necítíš ke mně takovou lásku!“

Část VII — Aurangzeb: (vládl 1658-1707)

Sulejmanova vůle

Syn Dara Šikocha, Sulejman, hledal azyl v Šrínagaru, ale král Šrínagaru jej uvěznil a poslal Aurangzebovi, který se mezitím prohlásil za císaře, místo toho, aby mu poskytl útočiště. Aurangzebovo jméno znamená „Ozdoba trůnu“.

Aurangzeb pocítil záchvěv smutku, když před něj předvedli Sulejmana, protože jeho synovec se nacházel ve velmi žalostném stavu. Zeptal se ho, co by chtěl. Ujistil svého synovce, že pokud bude chtít odejít, nezabije ho. Ale Sulejman řekl: „Jestli chceš naplnit moji jedinou touhu, potom mě okamžitě zabij. Zabil jsi mého milovaného otce. Já už teď nechci zůstat na zemi.“

Aurangzeb řekl: „O čem to mluvíš? Já tě nezabiji. Dovolím ti, abys šel svou cestou.“

Sulejman řekl: „Strýče, nepotřebuji od tebe žádnou laskavost. Chci jen jednu věc — zabij mě teď a tady.“

Šivadži a Aurangzeb

V roce 1666 dostal Šivadži od císaře Aurangzeba pozvání na královský dvůr v Agře. Třebaže Šivadži věděl, že Aurangzeb je schopen zrady, přijal pozvání, protože nechtěl, aby to vypadalo, že se císaře bojí. Šivadži se svým nejstarším synem Šambudžim a malou skupinou vojáků dorazili do Agry dvanáctého května, shodou okolností na císařovy padesáté narozeniny.

Když Šivadži vstoupil do audienční haly a předložil císaři své dary, Aurangzeb nepronesl jediné slovo. Místo toho odvedli Šivadžiho na podřadné místo na konci haly. V té chvíli bylo zřejmé, že velký hrdina Marathy upadl do pasti. On a jeho syn se stali císařovými vězni.

Šambudžiho zajetí

Císař se vzdává vína

Generál se začal s doktorem přít. Nemohl pochopit, jak by se jeho stav mohl zlepšit, když nebude jíst hrozny vína. Hrozny vína měl velice rád, bylo to jedno z jeho oblíbených jídel, a proto se jich zdráhal vzdát. Doktor mu však řekl: „Je mi líto. Už hrozny nesmíš jíst.“

Císař důvěřoval doktorovu úsudku. Měl však generála neobyčejně rád a nechtěl se dívat, jak jeho přítel zbytečně trpí. Uzavřel proto s generálem dohodu. Řekl: „Ty máš rád hrozny a já také. Když mi ale slíbíš, že je nebudeš jíst, já slíbím totéž. Až se potom uzdravíš, budeme ty, Alláh i já jíst hrozny společně. Pokud se ti ale něco stane, pokud svoji nemoc nepřežiješ, už nikdy hrozny nebudu jíst.“

Umývání učitelových nohou

Jednoho dne, právě když princ umýval svému učiteli nohy, procházel náhodou kolem císař. Prince ovládl strach a také učitel se začal chvět hrůzou. Vždyť nebylo možné, aby princ umýval nohy obyčejnému člověku!

Jak císař zpozoroval princovo zaváhání, začal mu spílat: „Můj synu, jasně vidím, že svému učiteli neumýváš nohy s nejvyšší oddaností a pokorou. Nezanedbávej svoji povinnost a umývej nohy svého učitele tak, jak se patří!“

Aurangzeb odpouští služebníkovi z mešity

Jednoho dne, když se Aurangzeb modlil v mešitě s mnoha jinými lidmi, si jeden služebník mešity povšiml, že poblíž místa, kde klečí císař, zeje díra. Služebník zvolal: „Co si císař pomyslí, až si všimne takové díry?“

Císař služebníka zaslechl a rozzlobil se. Služebník se začal horlivě omlouvat a řekl: „Ach císaři, odpusťte mi prosím. Až sem příště přijdete, na koberci žádná díra nebude. Bude tady úplně nový koberec.“

Aurangzeb žádá sklenici vody

Konec říše

Jak se k Aurangzebovi blížila smrt, napsal svému nejmladšímu synovi Kamu Bakhšovi:

„Za každé mučení, které jsem nařídil, za každý hřích, který jsem spáchal, za všechnu špatnost, kterou jsem udělal, ponesu následky. Je podivné, že na svět jsem přišel bez ničeho a teď odejdu s touto obrovskou karavanou hříchu! ... Kamkoli se podívám, vidím jenom Alláha ... strašně jsem zhřešil a nevím, jaký trest mě očekává ...“

Mírové květy rodiny Sri Chinmoye

všechny jsou synonymem Mogulského císařství —