Meditace znamená vědomé seberozšíření. Meditace znamená vědomé uvědomování si všepřesahující Skutečnosti. Meditace znamená poznání nebo objevení svého vlastního, pravého Já. Prostřednictvím meditace překračujeme omezení, spoutání a nedokonalost. Nejprve čelíme omezením, nedokonalostem a spoutání, potom je přeměníme, a nakonec je překonáme.
Meditace je jazykem Boha. Teď mluvím anglicky a vy mi rozumíte. Pokud chceme komunikovat s Bohem, potom je naším dorozumívacím jazykem meditace. Je to společný jazyk člověka a Boha. Bůh jej používá, a i my ho používáme. Když jdeme hluboko dovnitř, do nejhlubších zákoutí svého srdce, komunikujeme s Bohem prostřednictvím meditace. Je to prostřednictvím meditace, jak můžeme poznat, že Bůh má tvar a je i beztvarý, má vlastnosti a je i bez vlastností.
Meditace je dynamikou na vnitřních úrovních vědomí. Chceme-li něčeho dosáhnout, ať už ve svém vnitřním nebo vnějším životě, potom je pomoc meditace nanejvýš důležitá. Když meditujeme, tak vlastně děláme to, že vstupujeme do hlubší části své bytosti. Tehdy jsme schopni vynést do popředí bohatství, které máme hluboko ve svém nitru. Meditace nám ukazuje, jak můžeme o něco usilovat a zároveň, jak toho můžeme dosáhnout. Prostřednictvím meditace můžeme vstoupit do předmětu, subjektu, osoby nebo do Nekonečnosti a Věčnosti. Pokud denně cvičíme meditaci, můžeme si být jisti, že problémy našeho vnitřního i vnějšího života budou vyřešeny.
Proč meditujeme? Meditujeme právě proto, že nás svět kolem zklamal a protože se ve svém každodenním životě cítíme nespokojení. Chceme naplnění. Chceme radost, mír, blaženost a dokonalost uvnitř i vně. Meditace je odpovědí, jedinou odpovědí.
Pravá meditace nikdy nemůže být prováděna pomocí mysli. Velmi často děláme chybu, když říkáme, že meditujeme v mysli a při meditaci používáme mysl. Skutečná meditace se provádí v psychické bytosti a v duši. Jde ruku v ruce s planoucí aspirací, hořícím plamenem, který chce vystoupat až k Nejvyššímu.
Každá duše běží vědomě nebo nevědomě k Cíli, ale ti, kteří běží vědomě, dosáhnou cíle dříve než ti, kteří dosud spí. Všechny lidské bytosti bez výjimky dosáhnou Boha, ale prostřednictvím meditace dosáhneme svého cíle dříve. Musíme vědět, jak rychle chceme svého cíle dosáhnout. Pokud se chci z New Yorku dostat do Portorika, mohu jet lodí, mohu letět přímým letem, nebo mohu letět letadlem, které bude zastavovat během cesty na různých místech. Záleží jen na mně, zda se vydám přímou nebo nepřímou cestou. K cíli vede mnoho cest, ale jedna z nich je určitě kratší než ostatní. V duchovním životě uděláme nejrychlejší pokrok, když budeme meditovat na srdce. Pokud jsme moudří, samozřejmě se vydáme tou nejkratší cestou. Každá sekunda se počítá.
Skutečnou meditaci získáme ze svého nitra nebo od duchovního Mistra. Nikdy ji nemůžeme získat z knih. Z knih můžeme získat inspiraci nebo vnitřní postoj k naplnění svého vnějšího života. Abychom však zažili pravou meditaci, musíme vstoupit hluboko do nitra nebo následovat vedení duchovního Mistra. Každý jedinec musí mít svou vlastní meditaci. Každý musí následovat určitou cestu. Existuje kolektivní meditace a zároveň existuje i specifická meditace pro každého jednotlivce. Pokud meditujete společně ve skupině, je to skvělé, ale pokud chcete realizovat Boha, musíte mít svou vlastní specifickou metodu. Tento konkrétní způsob meditace vám sdělí buď vaše duše, nebo jej získáte od někoho, kdo může vstoupit do vaší duše a vidět její možnosti, někoho, kdo vidí, jak vaše konkrétní duše chce zde na zemi projevit božskou Pravdu. Některé duše chtějí projevit Božskost na Zemi prostřednictvím krásy, zatímco jiné duše chtějí projevit Božství prostřednictvím síly, světla nebo blaženosti. Musíte vědět, co vaše duše chce a jak se vaše duše chce podílet na kosmické Hře. Teprve potom vaše meditace naplní Božskost ve vás a Božskost ve zbytku lidstva.
Existuje mnoho hledajících, jejichž meditace není plodná, protože nemeditují tak, jak je to pro ně vhodné. Nemeditují správným způsobem. Když meditujeme správně a oduševněle, můžeme nakonec očekávat bohatou úrodu realizace. Ale pokud neustále klepeme na špatné dveře a meditujeme nesprávným způsobem, jen ztrácíme svůj čas.
Znovu bych rád řekl, že v procesu evoluce nezůstane žádná lidská bytost nerealizovaná. Může to trvat tisíciletí, ale nakonec každá jednotlivá duše realizuje Boha. Meditace nám říká, že včerejší poselství má být odmítnuto, dnešní poselství má být přijato a zítřejší poselství má být uvítáno. Co je to včerejší poselství? Včerejším poselstvím je zklamání, nedokonalost a omezení. Když se podíváme zpět, můžeme okamžitě cítit a uvědomit si, že jsme nebyli naplněni, že jsme byli nedokonalí a plavali jsme v moři spoutání. Dnešní poselství nám říká, abychom šli hluboko do nitra a spatřili tvář skutečnosti. Nechává nás pocítit, že vnější život lze snadno překonat a že můžeme vidět Boha tváří v tvář. A zítřejším poselstvím bude, že silou své oduševnělé aspirace a meditace budeme moci snadno považovat Božskost za svou vlastní.V Upanišadách se říká, že když je někdo vědomě sjednocen s Bohem, vidí, že přišel z Blaženosti, v Blaženosti roste a na konci své cesty znovu do Blaženosti vstoupí:
```
Anandadd hy eva khalvimani bhutani jayante
anandena jatani jivantianandam prayantyabhisam visanti
``` Ánanda znamená Blaženost. Bůh je Blaženost. Když aspirant realizuje Boha, realizuje Blaženost a pije Blaženost. Když se ve své meditaci stane dokonalým nebo když je na pokraji osvobození, vidí, že konečným cílem meditace je dosáhnout v sobě Světla a Blaženosti v nekonečné míře.Co znamená rozšíření? V našem rozšíření překročíme konečné a toto konečné vstoupí do nekonečna. Přišli jsme z nekonečna, ale hrajeme hru konečného. Místo toho bychom měli hrát hru nekonečna v konečném těle. Bůh je hluboko v našem nitru. Chce se projevit a my chceme být Jeho vědomými nástroji. Pocit, že jsme vědomým nástrojem, získáme pouze ve své meditaci. Jinak cítíme: „Jsem ten, kdo koná.“ Když vystoupí ego, okamžitě cítíme: „Mohu říci toto, mohu udělat tamto; já, já, já,“ zatímco v meditaci, když jdeme hluboko dovnitř, cítíme, že jsme se stali pouhým nástrojem, cestou. Pokud přijde božská myšlenka, okamžitě ji vyjádříme božským způsobem a staneme se více božskými. Cestou se však můžeme stát jen pokud je mysl klidná a tichá.
Ve své meditaci musíme vždy vědět, na co aspirujeme. Někteří lidé dovolí vstoupit do svého nitra ve jménu meditace i těm nejhorším myšlenkám a touhám. Když do naší mysli během meditace vstupují rušivé myšlenky, musíme si položit otázku, co tím získáváme. Nic, nic! V meditaci je nejlepší nemít žádné myšlenky, emoce ani představy. Do naší mysli by neměla proniknout žádná myšlenka. Mysl je úrodnou půdou. Měla by v ní růst pouze božská semínka, a ne vnější, lidské myšlenky nebo představy. Když začneme meditovat a mysl je například na pět minut klidná a tichá, uvidíme nebo ucítíme svou vnitřní nebo psychickou bytost. Tato bytost začne mluvit jiným jazykem a prostřednictvím meditace se její jazyk budeme moci naučit a budeme moci slyšet její poselství. Tehdy může psychická bytost formovat náš vnější život.
Tato příležitost je dána každému, ale bohužel se většina z nás nesnaží meditovat. Bůh je uvnitř nás, ale my jsme Ho přinutili, aby nechal své Oči zavřené. Hraje si jako dítě, snaží se otevřít své Oči, ale my Mu říkáme: „Ne, ne, nesmíš otevřít své Oči.“ Přijde ale den, kdy díky naší meditaci a aspiraci přivedeme do popředí božské dítě, které je uvnitř nás, a podíváme se na něj. Potom uvidíme, že toto božské dítě není nikdo jiný, než my sami. Díky naší meditaci se vědomě snažíme vynést do popředí své vlastní Já. Tohoto můžeme dosáhnout pouze meditací, ničím jiným.Jak může být člověk věčně šťastný? Tím, že někdo vydělá tisíce dolarů, může být šťastný pět minut, den nebo několik měsíců. Pak se ale stane obyčejným žebrákem, protože jeho vnitřní život je jako vyschlá poušť. To, co chce a potřebuje, je věčné štěstí. Toto věčné štěstí může získat pouze z meditace. Meditace je skutečnou duší Boha a zároveň skutečným srdcem člověka. Srdcem zde nemyslíme fyzický orgán. Je to ta naše část, která se ztotožňuje s ostatními. Srdce znamená ztotožnění, ztotožnění se s Pravdou a Světlem. Během meditace se může aspirující srdce ztotožnit s Pravdou, Světlem a Krásou, s Nekonečnem, Věčností a Nesmrtelností. Toto ztotožnění však není úplné; naše neoddělitelná jednota s Božstvím není úplná. Ztotožnění je jedna věc a naplnění je něco jiného. Toto ztotožnění se musí projevit zde na zemi, a to je smyslem duše.
Meditace je duší Boha, meditace je srdcem člověka. Aspirující člověk se stává srdcem; realizovaný člověk je duší.
Co vlastně děláme, když meditujeme? Nejprve vstoupíme do svého nejvyššího Já. Pak se nejvyšší Já setká s nejnižším já pro jeho přeměnu. Nejvyšší Já musí být realizováno; nejnižší já musí být přeměněno. Když meditujeme, vstupujeme do Nejvyššího pro realizaci Boha. Potom vstupujeme do nejnižšího pro transformaci naší přirozenosti.
Meditace nám může nabídnout tyto dvě kvality: sebeovládání a sebepřeměnu. Obě spolu souvisí. Když meditujeme, okamžitě se začne objevovat sebeovládání, a když se dokážeme ovládat, uvidíme, že už nemůžeme opatrovat špatné nebo nebožské myšlenky, nemůžeme dál zůstat uvnitř nevědomosti. Pozorujeme, že probíhá naše přeměna. Meditace nám neustále předává poselství sebepřeměny. Před mnoha lety jsme pobývali v rostlinném životě, potom jsme pobývali ve zvířecím životě. Nyní jsme v lidském životě a musíme přejít do božského života. Tato sebepřeměna musí být provedena prostřednictvím vnitřní meditace. Když meditujeme nevědomě, potřebujeme pro dosažení Cíle dlouhou, dlouhou dobu. Teprve když jsme na lidské úrovni, začneme meditovat vědomě. Když meditujeme vědomě, děláme nejrychlejší pokrok.
Bez meditace nemůže žádná lidská bytost dosáhnout neoddělitelnou jednotu s Bohem. Pokud chceme jakýkoli skutečný mír, skutečnou radost, skutečnou lásku, pak musíme meditovat. Takzvaný mír, který cítíme v našem každodenním životě, je pět minut míru po deseti hodinách úzkosti, starostí a zklamání. Ale to není vůbec žádný mír. Jsme při něm závislí na milosti opic kolem nás — žárlivosti, strachu, pochybnostech, obavách, úzkostech a zoufalství. Opice pár minut odpočívají a my říkáme, že si užíváme míru. Ale není to tak, stalo se jen to, že se opice unavily kousáním. V následující chvíli na nás všechny negativní opičí síly znovu zaútočí.
Prostřednictvím meditace získáváme božský mír. I když budeme meditovat patnáct minut a získáme mír pouze na jednu minutu, bude tato minuta míru, pokud je to stálý mír, schopna prostoupit celým naším dnem. Pokud jsme ráno v šest hodin meditovali, večer budeme stále cítit vnitřní mír, vnitřní radost, vnitřní světlo. Tyto kvality vydrží po nějakou dobu, protože ze své meditace získáváme veškerou pevnou sílu. Když máme meditaci nejvyššího řádu, dostaneme skutečný trvalý mír, světlo a blaženost. Potřebujeme meditaci, protože chceme vrůst do světla, chceme být světlem a jeho prostřednictvím být naplněni. Pokud je toto naše volba, je-li toto naše aspirace, je-li toto naše žízeň, pak je jedinou cestou meditace.Začínáme koncentrací. Když se koncentrujeme, soustředíme veškerou svou pozornost na konkrétní objekt a s tímto objektem se staneme zcela jedním. Když je naše koncentrace velmi hluboká, nemůžeme mít žádnou myšlenku, ani zlomek myšlenky. My a předmět naší koncentrace jsme jedním.
Koncentrace je dynamická vůle mysli, která v nás působí pro přijetí světla a zamítnutí temnoty. Také uvnitř nás probouzí úrovně vědomí, které tvrdě spí. Co koncentrace dokáže udělat v našem životě aspirace, je nepředstavitelné. Dokáže snadno oddělit Nebe od pekla, takže zatímco jsme zde na zemi, můžeme žít v neustálé blaženosti Nebe, a ne v neustálých starostech, úzkostech a mukách pekla. Pokud se dokážeme dobře koncentrovat, budeme schopni udělat rychlý pokrok. Dokážeme-li soustředit veškerou svou pozornost na konkrétní předmět, pokud do něj můžeme pomocí naší mysli vstoupit, budeme schopni objevit a odhalit skrytou, konečnou Pravdu uvnitř něj. Nyní jsme oběťmi neosvícených, temných, destruktivních a zhoubných myšlenek, ale přijde den, kdy silou své koncentrace budeme cítit, že se nás vyrušující myšlenky bojí. V koncentraci pracujeme na okamžitém výsledku, ale meditaci v takovém případě úspěch nezajímá. Meditace chce pouze vstoupit do Rozlehlosti a plavat v rozlehlém moři Míru, Světla a Blaženosti. Když meditujeme, musíme cítit, že vstupujeme do něčeho obrovského a nekonečného: do obrovského oceánu nebo nekonečné modré oblohy. Snažíme se ponořit do něčeho neomezeného a nezměřitelného. Všude kolem nás je nekonečná modrá obloha, kde vládne Mír. Nejprve to musíme cítit, a pak se musíme plně spojit se samotnou Rozlehlostí. Když se koncentrujeme, můžeme do určité míry využít svou mentální vůli. Ale při meditaci používáme svou psychickou vůli, vůli duše. Při meditaci musíme jít daleko za hranice mysli, protože mentální schopnosti jsou velmi omezené. Když jsme ve své nejvyšší, nejhlubší meditaci, musíme zastavit fungování mysli.
Koncentrace je jako šíp, který zasáhne cíl. Když se koncentrujeme, zaměřujeme se na něco dynamického. Ale meditace je klidná, božská, oduševnělá a povznášející. Když meditujeme, zklidňujeme, ztišujeme a upokojujeme mysl, aby neměla žádné myšlenky. Tehdy si těchto přicházejících myšlenek musíme být plně vědomi a nedovolit jim, aby do naší mysli vstoupily. Mysl je prázdná a klidná, a nemá ani dobré ani špatné myšlenky; vůbec žádné. Celá naše existence se stává prázdnou nádobou. Když je tato nádoba zcela prázdná, celou svou vnitřní bytostí budeme vzývat nekonečný Mír, Světlo a Blaženost, a ty tak vstoupí do nádoby a naplní ji. To je meditace.
Pak přichází kontemplace, což je poslední fáze před tím, než realizujeme Boha. S kontemplací vstupujeme do samádhi a transcendentálního Vědomí. Kontemplace je pro začátečníky v duchovním životě něčím nesmírně obtížným, ale nakonec se začátečník stane pokročilým a také se naučí, jak kontemplovat, protože bez kontemplace člověk nemůže nikdy realizovat to Nejvyšší. V kontemplaci jsme zároveň ve své nejhlubší koncentraci a nejvyšší meditaci. Ztrácíme svou takzvanou vnější existenci, existenci, která nás spoutává. Tehdy není žádná mysl; je to jako by fyzická mysl neexistovala. V kontemplaci se stáváme zcela jedním s Boží univerzální Vůlí, transcendentální Vůlí, která hraje roli jak toho, kdo koná, tak i roli samotného činu. Když jsme v kontemplaci, stávají se ten, kdo koná a čin zcela jedním. Poznávající, poznání a poznané se stávají jedním.
Během kontemplace splyneme s vnitřním proudem; všechno se stane jediným proudem vědomí. Od chodidel našich nohou až po korunu naší hlavy plyne vědomí. Cítíme proud vědomí v celém svém těle a cítíme, že nejsme ničím jiným než samotným vědomím. Stáváme se nedílnou součástí nekonečného Vědomí, věčného Vědomí, nesmrtelného Vědomí. Na nejvyšší úrovni kontemplace se stáváme zcela jedním s Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností.
Existují dva typy vědomí. Jedním je vědomí připoutané k zemi, druhým je neomezené, nekonečné Vědomí. Když jsme omezení, sjednocujeme se s pozemským vědomím. Zde vidíme „já“ a „moje“. Ale neomezené Vědomí, které proudí uvnitř naší bytosti, je jedním s Nekonečnem, Věčností a Nesmrtelností. Když kontemplujeme, cítíme, že máme co do činění s Nekonečnem ne kolem nás, ale uvnitř nás.
Můžete říci: „Moje tělo je vysoké jen pět stop a osm palců, tak jak v mém nitru může sídlit Nekonečno? Jak mohu sdílet Věčnost a Nesmrtelnost? To je absurdní.“ Ale ne, musíte cítit, že nejste tělo; jste duše. Naše indická písma říkají, že duše není ani zrozená, ani neumírá, nemá ani začátek, ani konec. Je něčím, co se neustále pohybuje — pohybuje se, plyne, projevuje nekonečnou Pravdu. V kontemplaci jsme zcela ztotožněni se svou duší, vystupujeme nejvýše a roztahujeme svá křídla. Z konečného vstupujeme do Nekonečna; vstupujeme do světa Míru, Světla a Blaženosti, kde existuje přímá jednota s Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností.
Nekonečnost. Zdá se, že toto slovo pochází z vaší představivosti. Co je to Nekonečnost? Pokuste se cítit, že to je něco, co vás osvobozuje od nevědomosti. Nyní si hovíme v potěšení nevědomosti, ale Nekonečnost je něco, co nás ze sítě této nevědomosti vyprošťuje.
Věčnost. Co je to? Máme dva životy — obyčejný lidský život, ve kterém zůstáváme na zemi padesát, šedesát nebo sedmdesát let, a věčný Život. Věčný Život existoval před naším narozením; existuje během tohoto krátkého období našeho života; prochází temným tunelem smrti. Pak znovu vstupuje do svého vlastního Zdroje. Když myslíte na Věčnost, cíťte, že je to něco, co všemu předchází a zároveň bude po všem následovat.
Nesmrtelnost. Na zemi nic nezůstává navždy. Dnes je někdo samou krásou; zítra tato krása vybledne do bezvýznamnosti. Dnes je ve světě někdo důležitou osobností; zítra je jeho důležitost zapomenuta. Bez ohledu na to, jak jsme skvělí nebo jak vznešení jsme, čelisti smrti nás dříve či později pohltí. Co můžeme udělat? Musíme cítit Nesmrtelnost Vědomí. Když se konečné vědomí spojí s Nekonečnem, stane se nesmrtelným. Když se konečné vědomí stane nesmrtelným, pak se zde na zemi může uskutečnit Boží božská Hra a Bůh může být skutečně naplněn.
Když budete kontemplovat, pocítíte, že máte co do činění se třemi vznešenými, významnými pravdami: Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností. Při kontemplaci vaše tělo, vitálno, mysl a srdce nejednají odděleně. Stali se úplně jedním. Jsou zcela jednotní a jako poslušné děti poslouchají příkazy duše. Jakmile naslouchají duši, vy se stáváte duší samotnou, a to je ta nejopravdovější kontemplace.Tuto zkušenost získáme pouze když meditujeme. Když meditujeme, získáváme vnitřní mír, mír mysli. Blaženost je viditelná, zřejmá a hmatatelná, pouze když máme mír mysli. Bohužel moderní, intelektuální, pochybující a sofistikovaná mysl se o tento druh Blaženosti, která není ničím jiným než Světlem, nestará. Mysl volá po vnějších informacích nebo pláče, aby dosáhla nějaké částečné pravdy. Když ale Pravdy dosáhne, popře ji. Pochybuje o Pravdě. Mysl vidí Pravdu na pět sekund, ale v okamžiku, když se chystá Pravdy dosáhnout, začne o jejích možnostech a opravdovosti pochybovat. Kdo tedy ztrácí? Pravda, nebo mysl? Nepochybně mysl.
Pokud žijeme v srdci, pak nám srdce dává poselství ztotožnění. Pokud se ztotožníme se Světlem, okamžitě se Světlem staneme. Uvnitř srdce je duše. Pokud tedy dokážeme každý den žít i pouhou minutu ve své vnitřní existenci, pak můžeme vidět Světlo v hojné míře. Můžeme ho vidět a cítit. Když toto Světlo vnímáme, cítíme, že můžeme vrůst do jeho záře. V okamžiku, kdy v sobě uvidíme Světlo, v okamžiku, kdy uvidíme své vnitřní Slunce, které je nekonečně jasnější než fyzické slunce, cítíme, že noc tisícileté nevědomosti zmizela. Zkusme tedy jít hluboko do nitra a vstoupit do vnitřního Slunce, kosmického Slunce, které v sobě všichni máme. Tam uvidíme, že toto Světlo, nekonečné Světlo, na nás čeká a pláče pro nás. Vyžaduje to pouze naše vědomé přijetí a spolupráci.Pak si na pár minut představujte, že máte strom uvnitř sebe. Tento strom má pouze tři větve. Název těchto tří větví je láska, oddanost a odevzdání. Posadíte se na větev, která se nazývá láska, a tam se budete snažit cítit, že vy a Bůh jste naprosto jedním.
Potom se posaďte na větev, která se nazývá oddanost. Když na ní sedíte, musíte cítit nejen to, že Bůh a vy jste jedním, ale také to, že mezi vámi a Bohem existuje nesmírná důvěrnost a pocit neoddělitelné jednoty. Bůh obětavě věnuje své nekonečné Světlo pro naplnění aspiranta a aspirant obětavě věnuje své nejlepší schopnosti, ať už jsou jakékoliv, pro naplnění Boží Vůle. Na větvi oddanosti je vaše jednota zesílena a zintenzivněna.
Dále přichází větev odevzdanosti. Když sedíte na větvi odevzdanosti, musíte cítit, že jednota, která byla na větvi lásky, a intimnost, kterou jste cítili na větvi oddanosti, k vám přišly jen na základě vašeho přirozeného odevzdání se Boží Vůli. Aspirovali jste, abyste se stali jedním s Bohem, ale nebyla to vaše aspirace, která vás s Ním sjednotila. Uvnitř vaší aspirace bylo odevzdané světlo. Vaší aspirací nebylo získat něco za každou cenu, třeba i nečestným způsobem. Uvnitř vaší aspirace bylo odevzdávající se světlo: „Bože, aspiruji, ale odevzdal jsem se Ti, a je na Tobě, abys naplnil mou aspiraci, nebo mě nechal tam, kde jsem.“ To byla vaše modlitba. Když sedíte na větvi odevzdání, musíte cítit, že vaše jednota na větvi lásky a vaše důvěrná jednota na větvi oddanosti přišly kvůli přirozenému, bezpodmínečnému odevzdání se, které jste měli uvnitř své planoucí, stoupající aspirace.
Kdo má ticho? Ten, kdo má pevné základy. Když člověk cítí, že má uvnitř strom, který je pevně zakořeněný v jeho vnitřní bytosti, pak je přirozeně jeho vnější život založen na něčem velmi pevném, co se nachází hluboko v jeho vnitřní bytosti. V tomto případě musí vyšší ticho prostoupit jeho vnější bytostí.Je rozdíl mezi léčením, které provádí obyčejný léčitel a léčením, které provádí realizovaná duše. Obyčejný léčitel se naučil nějaké techniky pro odebírání nemoci od ostatních, ale po určité době se sám stane obětí nemocí, které ostatním odebral. Proč? Protože neví, jak tyto nemoci odhodit poté, co je odebral. Jestliže považujeme léčení za svou profesi a před tím, než jdeme někoho léčit se jen pomodlíme a po několik minut vysíláme pozitivní myšlenky, potom jednáme proti božské Síle, proti božskému Zákonu. Je to v naší nejhlubší meditaci, kdy poznáme, co bychom měli a neměli dělat. Jestliže nás Nejvyšší požádá, abychom někoho vyléčili, tehdy nám dá sílu, a když nám dá tuto sílu, neneseme odpovědnost. Výsledek okamžitě náleží Nejvyššímu. Když jsme ale odpovědní my, můžeme pykat za výsledky svého jednání. Toto je rozdíl mezi jednáním s pomocí meditace a jednáním z takzvaného lidského soucitu.
Realizovaná duše léčí, jen když ji o to požádá Bůh. Ví, že všechno, co se stane v kosmické Hře svého Otce, Nejvyššího, je nezbytnou zkušeností. Zapojuje se, jen když ho o to Nejvyšší požádá. A když léčí něčí nemoc, ví, že ji může odhodit do oceánu, do svého nekonečného Otce, který mu to přikázal. Nemá žádnou odpovědnost, protože je nástrojem Nejvyššího. Obyčejný léčitel si myslí, že je v léčení chorob ostatních neobyčejně soucitný, ale je tento léčitel soucitnější než Bůh? Bůh ví, jaké zážitky lidé potřebují. Jestliže je chce vyléčit z jejich nemoci, dá svému vybranému nástroji sílu, aby byl úspěšný. V mnoha případech Nejvyšší nepoužívá obyčejného aspirujícího k léčení, protože pokud je to upřímný aspirující, Nejvyšší chce, aby nejprve dosáhl realizace. To je to nejdůležitější.Existuje sedm vyšších světů a sedm nižších světů. Duchovní Mistr může být snadno ve všech těchto čtrnácti světech současně a vidět, co se ve všech světech najednou odehrává. I aspirant může být v určitém okamžiku ve dvou, třech, čtyřech nebo pěti světech současně, ale nedokáže poznat, které světy to jsou. Jen ten, kdo je v duchovním životě pokročilý, ten, kdo se zrovna chystá vystoupit na nejvyšší příčku duchovního žebříku, dokáže snadno vidět, na jaké úrovni vědomí se během své meditace nachází. Pro realizované duše je to velmi snadné.
Není žádné omezení úrovní, kterých můžeme dosáhnout. Váš duchovní Mistr vám dokáže říci, ze které úrovně určitý zážitek přichází. Řekne-li vám, že určitý zážitek přichází z vitálního světa či mentálního světa, až v budoucnu budete mít podobný zážitek, budete schopni rozpoznat, že přichází z tohoto světa.Avšak i když nemáte svého Mistra, můžete tento problém vyřešit. Máte-li pochybnosti o svém vnitřním zážitku, koncentrujte se na srdce. Je-li váš zážitek opravdový, ucítíte ve svém srdci radostné rozechvění, jako by v něm lezl mravenec.
Když máte vnitřní zážitek, zkuste dýchat tak pomalu a mírně, jak je to jen možné, a pokuste se cítit, že do svého těla vdechujete čistotu. Ciťte, že do vás vstupuje čistota a jako nit se obtáčí kolem vaší pupeční čakry. Pokud se v tu chvíli soustředíte na svůj zážitek a cítíte, že vaše duchovní srdce odmítá do pupeční čakry vstoupit, budete vědět, že váš zážitek byl pouhý přelud. Jestli však srdce vstoupí do pupku s radostí, můžete si být jistí, že prožitek byl naprosto pravý a skutečný.
Když máte nějaký zážitek a chcete zjistit, zda je opravdový, můžete se také pokusit na pár minut cítit, zda dokážete do svého zážitku vrůst, nebo ne. Ucítíte-li, že dříve či později do tohoto zážitku vrůst dokážete, potom je zážitek opravdový. Pokud však cítíte, že skutečnost je jiná a že nikdy nedokážete do zážitku vrůst, pak takový zážitek opravdový není.
Během svého zážitku se vždy pokuste oddělit svůj vnější život od vnitřního života. Vnější život je životem lidských potřeb a pozemských požadavků. Také vnitřní život je životem potřeb, avšak Božích potřeb, nikoli vašich potřeb; Božích požadavků, a nikoli vašich požadavků. Zkuste cítit, zda je to potřeba Boha, která působí prostřednictvím vašeho zážitku, a zda si Bůh přeje a potřebuje své naplnění ve vás a skrze vás. Získáte-li takovýto pocit či poznání, pak je váš zážitek opravdový. Jestliže se ale vědomě ztotožníte se svým vyžadováním, zážitek nebude skutečný, bude to jen halucinace.
Skutečný zážitek přijde pouze tehdy, když si upřímně přejete a potřebujete vnitřní život a když si Bůh přeje a potřebuje vnitřní život uvnitř vás a vaším prostřednictvím. Až dojdete k tomuto poznání, všechny vaše zážitky budou opravdové, musí být opravdové.Když uslyšíte hlas, okamžitě se snažte zjistit, který typ běžce tento hlas představuje. Je to běžec, který se zastaví až po dosažení cíle, nebo je to běžec, který uběhne třicet metrů a pak ztratí veškerou energii? Duše zná své možnosti a do cíle půjde s maximální jistotou. Vychází-li hlas z emocionálního vitálna, budete mít pocit, že odpověď, kterou dostanete, vás k cíli nedovede. Jestliže však vychází z duše, budete cítit jistotu, že vás k cíli dovede. Pokud tomu tak je, pak si buďte jistí, že k vám promlouvá vaše duše.
Je zde také další způsob. Když se ozve hlas, který vám nabízí řešení vašeho problému, představte si, jakoby se plnila nádoba. Pokud ve vás tento hlas vyvolává pocit, že se nádoba plní po kapkách, pomalu, vytrvale a s maximální vnitřní jistotou, pak budete vědět, že jde o hlas duše. V opačném případě budete mít pocit, že se nádoba ve spěchu plní hrnkem nebo sklenicí. Bude se plnit rychle, ale velmi brzy začne přetékat. Duše plní nádobu jiným způsobem, s maximální jistotou a vnitřní vyrovnaností. Pokud máte takový trpělivý pocit, pak je to hlas duše.
Třetím způsobem je představit si plamen uvnitř svého srdce. Existují dva druhy plamene. Jeden je stálý, druhý se mihotá. Stálý plamen uvnitř vašeho srdce není rušen žádným vnitřním větrem. Mihotavý plamen je však narušován strachem, pochybnostmi, úzkostí, obavami. Pokud cítíte, že vaše odpověď je mihotavým plamenem, pak je to hlas emočního vitálna. Je-li to však velmi stálý plamen stoupající k Nejvyššímu, pak víte, že jste zaslechli hlas duše. Jakmile poznáte, že jde o hlas duše, můžete si být jistí, že vaše problémy budou vyřešeny, protože hlas duše má velkou sílu, zatímco hlas vitálna žádnou sílu nemá.Nebuďte zklamaní, sklíčení ani odrazení, když uvidíte své špatné vlastnosti. Až budou přeměněny, splynou s dobrými vlastnostmi. Pokud budete mít v určitý den dobrou meditaci, pak se v ten den vaše dobré vlastnosti projeví. Pak vystoupí do popředí špatné vlastnosti, abyste věděli, že to jsou věci, které ještě musíte přeměnit, a jak daleko musíte ještě dojít, než se dostanete k Cíli.
Když budete mít nejvyšší meditaci, budete na jednu stranu cítit, že jste velmi blízko Bohu. Na druhou stranu budete cítit, že toho ještě musíte tolik přeměnit a jen Bůh ví, kolik let to bude trvat. Mezi vámi a Bohem jsou jen dva centimetry, ale tyto dva centimetry můžete vnímat jako nekonečnou cestu.
Upřímnost vychází ze srdce, ne z mysli. Mysl je záludná, mysl vás mate. Také vitálno a srdce k sobě mají bohužel velmi blízko. Vitálno je blízko oblasti pupku. Odtud může vitální energie vstupovat do srdce. Pokud tedy cítíte, že dostáváte mnoho zpráv ze srdce, pak pravděpodobně dostáváte zprávy z vitálna.
Nejlepší způsob, jak zjistit, zda jste upřímní, je poznat, nakolik jste se odevzdali svému nitru. Jak moc jste se odevzdali, poznáte podle toho, kolik máte veselosti. Nesmí to však být falešná veselost.
Když se na mě někteří žáci dívají se smutnou tváří, říkám jim: „Prosím, prosím, neoddávejte se depresi. Usmívejte se na mě, usmívejte se na mě.“ Pak se na mě usmějí, ale já vím, že je to naprosto falešný úsměv. Cítím ale: "V pořádku, začněte falešným štěstím. Místo toho, abyste mi ukazovali tvář s depresí, domýšlivostí a dalšími nebožskými vlastnostmi, začněte alespoň falešným úsměvem; jednoho dne mi pak věnujete upřímný, oduševnělý úsměv."
Pokud nemáte upřímnost, pak vstupte do duchovního života ze zvědavosti. Za několik měsíců se vaše zvědavost promění v upřímnost. Jak poznáte, že přišla upřímnost? Poznáte to velmi snadno, pokud však nemáte předem vytvořené představy o tom, jak se má váš život měnit nebo formovat. Pokud se držíte předsudků, potom do vaší mysli automaticky vstoupí mnoho myšlenek a k jejich naplnění můžete použít mnoho způsobů špatného chování. Můžete se dokonce k jejich naplnění pokusit použít zákeřné nebo nepřátelské prostředky. Když se ale plně odevzdáte, nebudete se držet žádných představ. Pocítíte, že můžete nechat vnitřního Pilota udělat všechna vaše rozhodnutí za vás.
Někdy se stáváme neupřímnými, když se snažíme něco udělat nebo dokázat, a nevíme, jak to udělat a také odkud k nám tyto nápady přicházejí. Protože to nevíme, nejlepší je jen počkat, počkat, počkat. Nechte nápady přicházet z nitra. Budete ale čekat staletí, pokud si myslíte, že dostanete správnou odpověď z mysli. Mysl se musí odevzdat srdci. Jinak to nejde.
Když se mysl odevzdá srdci, není to odevzdání se otroka pánovi. Zdaleka ne! Mysl musí být moudrá. Mysl musí cítit, že srdce má něco, co ona nemá, a v okamžiku, kdy to získá, stává se to jejím vlastním bohatstvím. Je jako student, který je velmi chytrý. Jde ke správnému učiteli, který předmět ovládá. Poté, co se od učitele vše naučil, už k němu nechodí. Sám se stane učitelem. Mysl by měla být studentem a měla by jít k srdci a učit se od něho. Stejně jako srdce získává osvícení z duše, může také mysl získávat osvícení z duše prostřednictvím srdce, a pak může být mysl nezávislá.From:Sri Chinmoy,Meditace: povinnost Boha a krása člověka, (knižně nevydáno), 1974
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mgd