Nejdůležitější poselství, které se snažím sdělit, je pokrok. Nesoutěžím s ostatními ani je nevyzývám, aby šli a soutěžili se mnou. Dělám to pro sebe. Mám radost, protože je to můj pokrok. Mým cílem je pokrok. Začal jsem se 100 librami, 50 každou rukou, a teď jsem došel až k 1300 librám. Je to vtip? Ostatní nemusí dělat stejné věci. Nemusí zvedat mým způsobem. Mohou se pokusit o svou maximální zátěž svým vlastním způsobem. Pak mohou zkusit zvýšit zátěž o 300 liber během čtyř dnů. Jestliže lidé neocení můj způsob, nechť ukáží svůj pokrok vlastním způsobem.
Tou nejdůležitější věcí pro mě není technika, ale pokrok. Ať se o to pokusí. Mahasamrat říká, že rekordy jsou obvykle pokořovány zvýšením hmotnosti o půl nebo jednu libru. Já jdu nahoru o sto liber najednou, nebo i víc. Jdu svou vlastní cestou a ostatní by měli jít tou svou tak rychle, jak je to jen možné. Pak uvidíme v poměru k věku, tělesné hmotnosti, navýšení, a tak dál. Nemyslím si, že by ostatní dokázali udělat to, co ve svém věku dělám já.
Nemohu kvůli kritikům čekat. Musím pokračovat, poctivě každý den trénovat, dělat protahovací cvičení, a tak dále. Přirozeně a normálním způsobem pokračuji. Ale i v tomto přirozeném způsobu, kolik je v něm Božího Soucitu! Vstávat tak brzy jen po dvou hodinách spánku a mít inspiraci to dělat — dokonce i tato přirozená věc, kterou dělám, je pro obyčejné lidi obtížná.
Pak sestoupí Boží Milost. Když jsem poprvé zvedl 1300 liber, řekl jsem, že to byla jedině Milost. Ten den jsem neudělal ani jediný zahřívací cvik. Jednoduše jsem se osprchoval a pak jsem začal. Byl jsem ze sta procent odkázán na Milost. V modlitbě, kterou jsem nabídl před vzpíráním, jsem řekl, že je to mystická cesta. Řekl jsem, že je to velmi, velmi dlouhá pouť a že s Boží Milostí dosáhnu jednoho dne svého cíle. Ale Bůh se mi smál. Už první den to vykonal ve mně a skrze mě.
Takové je moje spojení s Bohem. Budu postupovat normálním způsobem tak daleko, jak to jen půjde. Na druhou stranu vím, že mohu trénovat normálním způsobem díky Jeho Milosti. Rok za rokem jsem vstával brzy ráno, dělal všechna možná cvičení. Jednou za čas, když se nechci rozcvičením rozehřát, řekne: „Dobrá, nechť působí Milost.“
V ášramu jsem šestnáct let vyhrával závod na 100 metrů. Jeden rok jsem si řekl: „Chci se ztotožnit s utrpením těch, kteří skončí druzí, třetí nebo i poslední.“ Rozhodl jsem se, že budu mít horečku. Bylo to pro mě jednoduché. Vyvolal jsem si takovou horečku, že jsem sotva viděl. Pak jsem řekl: „Dnes rozhodně prohraji. Možná budu dokonce poslední. Ať se lidé smějí, ale já chci cítit bolest těch, kteří nevyhrají.“
Obvykle jsem se čtyřicet minut rozcvičoval, ale ten den jsem se nerozcvičoval vůbec. Byl jsem si stoprocentně jist, že budu poslední. Myslel jsem si, že upadnu, a jen jsem se modlil, abych nikoho nesrazil, protože dráhy byly velmi úzké. Jedině toho jsem se bál. Nemohl jsem ze závodu couvnout, neboť by si lidé řekli: „Ó, tentokrát netrénoval. Nechce prohrát.“ Místo toho jsem se rozhodl normálně startovat. Potom by lidé viděli, že jsem nedokázal být první.
Když startér řekl: „Na svá místa,“ celé mé tělo se třáslo, ne strachem, ale proto, že jsem se vůbec necítil dobře. Když pak řekl: „Teď!“ zčistajasna sestoupil můj Milovaný Nejvyšší a nesl mě celou cestu až do cíle. Nedělal jsem ani přípravný jogging, nic, ale byl jsem první.
Přál jsem si být druhý nebo třetí nebo dokonce poslední, ale Bůh nevyslyšel mou upřímnou modlitbu. Jeho Způsob je jediný způsob. Tak jsem se snažil stát se světcem: chtěl jsem cítit utrpení ostatních. Ale Bůh jejich utrpení skrze mě a ve mně cítit nechtěl.
Vraťme se k mému vzepření 1300 liber. Jestliže plánujete vzepřít takovou obrovskou hmotnost poprvé, cožpak nemyslíte na svá ramena? Nemyslíte na svou hruď nebo kolena? Obvykle dělám 45 minut protahovací cvičení. Pak trénuji na sedmi nebo osmi přístrojích. Teprve pak jsem plně připraven na vzpírání. Ale včera jsem neudělal nic, nic. Můžete to nazvat zvláštností nebo to můžete nazvat zázrakem.
Tak ukazuji zprávu o svém pokroku. Ostatní mohou ukazovat pokrok svým vlastním způsobem, ve svém vlastním oboru. Jestliže je můj způsob bezvýznamný, nechť ostatní září ve svém oboru, svým vlastním způsobem. Nemyslím si, že jiní vzpěrači, kteří vzpírají těžké, těžké hmotnosti budou vážit méně než 300 liber. Já vážím 170 nebo 171 liber. Na druhou stranu, je někdo, kdo bude zvedat těžké váhy v šedesáti osmi nebo šedesáti devíti letech? Lidé musí myslet na to, co udělali ve dvaceti, potom v padesáti a teď v tomto věku. Dosáhli svého vrcholu v šedesáti osmi, nebo ve třiceti dvou letech jako nesmrtelný Carl Lewis?
Jim Smith, který je zapisovatelem Britské amatérské vzpěračské asociace, věc uzavřel. Řekl, že všeobecně lidé opouští vzpírání po škole nebo po univerzitě. Jestliže pokračují, jsou nakonec ,strašlivě poraženi‘.
V mém případě jsem ještě nedosáhl vrcholu, a to je mi téměř šedesát devět let. Třináctka je mým šťastným číslem, a tak si plánuji, že budu trénovat třináct set librový zdvih oběma rukama do 13. dubna.
Je velmi obtížné vzpírat současně oběma rukama. Když vzpíráte jednou rukou, zcela se koncentrujete na tu ruku, na zápěstí. Kolik síly a energie získáte, když používáte jen jednu ruku! Když používáte obě ruce, vaše koncentrace se rozdělí. Jak se můžete zcela koncentrovat, když používáte pravou a levou ruku najednou? Musíme se koncentrovat na pravou i levou stranu v jeden okamžik, aby šly obě ruce nahoru. Tlak musí vzejít zprava i zleva současně. Bill Pearl řekl, že tento zdvih je tak těžký z toho důvodu, že musí být vyvážený.
Ve světě vzpírání s nikým nesoutěžím. Dělám to pro svůj vnitřní pokrok, pro svou jednotu s Bohem. Říkám: „Tolik se mi na tomto poli daří. Co je s vámi ve vašem vlastním oboru?“ Zvláště svým žákům říkám: „Dělejte stejně tak se svou nejistotou, se svou žárlivostí. Zkuste, jak rychle dokážete zmenšit svou nejistotu nebo zvýšit svou čistotu. Učím se jednomu předmětu, abych vám to ukázal. Vy pak můžete studovat tolik předmětů. Snažte se dělat je stejně dobře.“
Pro někoho jsem zdrojem inspirace. Když vidí, jak je pro mě těžké vzpírat, také se pak snaží dělat něco ve svém vlastním životě, ve svém vlastním oboru. Když vidí na mé tváři odhodlání, snaží se mít stejné odhodlání. Mohou také soutěžit sami se sebou a ukázat zprávu o svém pokroku.From:Sri Chinmoy,Mystická cesta světem vzpírání, část 1, Madal Bal, 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mjw_1