Po dlouhá staletí existovalo mnoho duchovních Mistrů, kteří nevěřili ve fyzickou zdatnost. Cítili, že pokud věnujete čas cvičení, nejste určeni pro duchovní život. Duchovní život jste mohli žít jedině v jeskyních Himalájí. Pokud jste přijali život, nebyli jste duchovní, protože jste klesli. Taková byla naše starodávná indická teorie.
Teď jsme udělali pokrok, snažíme se přijmout obojí — Boha Stvořitele i Boha stvoření. Jestliže přijmeme jen Boha Stvořitele, jestliže neuvidíme Boha v ostatních, pak nás Bůh stvořil nadarmo. Teď jsme přijali i Boha stvoření a spolu se snažíme snést Shůry mír, světlo a blaženost.
Bohužel fyzické neposlouchá duchovní tak snadno. Dvacet čtyři hodin denně se zapojujeme do fyzického světa, ale skutečným životem je vnitřní život, který přináší Shůry Božskost mnohem dříve než vnější život. Nejdříve se snažíme snést Božskost Shůry nebo přivést Božskost do popředí zevnitř a pak ji nabízíme fyzickému, vnějšímu světu.
Fyzické a duchovní jsou stejně důležité. Fyzické je pro nás chrámem a duchovní je oltářem. Lidé se budou smát, když uvnitř chrámu nebude oltář. Jakýpak je to chrám? Na druhou stranu, oltář bez chrámu dlouho nevydrží. Proto chrám a oltář, tělo a duše patří k sobě.
Někteří duchovní Mistři říkají: „Pokud existuje oltář, kdo se zajímá o chrám?“ Zanedbávají tělo. Ale co se stane s oltářem, budete-li zanedbávat chrám? Přijde vítr a odvane ho.
Stejně tak, jestliže věnujeme veškerou pozornost chrámu — tělu — a nestaráme se o oltář — duši, budeme o sobě vždy pochybovat. Budeme přesvědčeni, že nic nedokážeme udělat. Teď můžeme říci: „Dokážu to, dokážu to,“ protože víme, že Bůh je uvnitř nás. Budeme-li závislí jen na svém fyzickém těle, zjistíme, že nemůžeme učinit jediný krok. Ale víme-li, že v nás a skrze nás koná Někdo jiný, Bůh, můžeme udělat nespočet kroků.
Nervozita přichází, jen když cítíme, že jsme to my, kdo koná. Ale je-li tím, kdo koná, Někdo jiný, pak my jsme jen svědci. Záleží na Něm, jestli uspějeme, nebo ne. My musíme být jen dobrými nástroji. Když však cítíme, že konáme my sami, dostáváme se do problémů. Nebudeme moci spát, nebudeme.
Když jsem jako mladý vynikal ve sportech, když jsem byl šampiónem naší duchovní komunity v desetiboji, býval jsem prvních několik let nervózní. Pak jsem ale viděl, že mí bratři a sestry jsou v době našich sportovních dnů ještě nervóznější než já. Vzali mi mou nervozitu.
Včera se mě kanadský boxer Donny Lalonde zeptal: „Sri Chinmoyi, jste nervózní?“ Řekl jsem: „Svou nervozitu jsem před mnoha lety nechal na atletickém oválu.“ Protože žiji duchovní život, to, jestli dnes neuspěji nebo uspěji, svůj úspěch i neúspěch pokládám k Nohám Boha. Musím být jen dobrým a čistým nástrojem, aby mě mohl použít svým vlastním Způsobem. Jestliže nebudu, nedokáži Jej těšit Jeho vlastním Způsobem. A tak se snažím být dobrým člověkem, alespoň nyní. Když nebudu dobrý, jak může jednat ve mně a skrze mě? Zodpovědnost je na Něm. Mojí jedinou zodpovědností je udržet svou mysl tichou a klidnou, prázdnou a čistou. Na druhou stranu je to pro některé lidi neobyčejně obtížné. Protože nemají tichou mysl, jsou napadáni úzkostí, obavami, a tak dál.
Tady je to rodinná hra před mými bratry a sestrami, mými duchovními přáteli a mými studenty. Musím se obávat? Jestliže neuspěji, budou se mnou soucítit. Jestliže uspěji, budou velmi šťastní, že to jejich učitel dokázal. V žádném případě nic neztratím, protože jejich soucitná jednota se mnou je taková, že nehledě na to, co dělám, jsme jedním.
Mám takové štěstí. Pokaždé mám velmi příjemné publikum. Lidé sem přichází pro mír mysli. Nepřichází, aby viděli vzpěrače nebo kulturistu. Znají mě jen jako muže modlitby pro mír, lásku a harmonii. Přichází, aby mě viděli jako svého mírového krajana. Přichází sem na klidný večer, pro nic jiného. Jinak mohou jít na soutěž Mr. Olympia nebo Mr. Universe.
Tady soutěžím jen sám se sebou, abych ukázal pokrok. Jestliže já mohu dělat pokrok ve věku šedesát osm let, co je s ostatními? Lidé se ve věku padesáti nebo šedesáti let vzdávají. Mám studenty, kteří ve dvaceti sedmi nebo dvaceti osmi letech říkají, že jsou příliš staří! Musím jim vyhubovat a udělat všechno možné, abych je inspiroval. Jak mohou být ve dvaceti sedmi letech staří? Mají pocit, že neumí běhat tak dobře jako dřív. Říkám: „Tak dělejte něco jiného. Běhejte dál, ale přidejte také něco dalšího. Proč byste měli jen běhat?“
Běhal jsem. Teď jsem začal se vzpíráním. Pak občas maluji nebo skládám písně a píšu básně. Takto nám Bůh dává tolik příležitostí. Nemůžeme-li dělat jednu věc, můžeme dělat něco jiného.
Dnes už nesoutěžíš, ale se svou autobiografií máš zvláštní zodpovědnost. Kdy ji budeš dělat?
Mahasamrat Bill Pearl: Pracujeme na tom, Guru. Čestné slovo!
Sri Chinmoy: To je teď tvá práce. Již více nejsi Mr. Universe, ale dostaneme od tebe tuto nesmrtelnou autobiografii. Tak rád to slyším. Mnoho lidí se tak nechová. Vzdávají se všech svých schopností. Jestliže se všeho vzdáme, život nebude rozmanitý. V zahradě našeho srdce budou jen růže a nic jiného. Jak jí můžeme říkat zahrada, když v ní bude jen jeden druh květiny? Měly by tam být různé květiny. Každá lidská bytost má zahradu srdce. V ní musíme mít mnoho, mnoho druhů květin.
Mahasamrat Bill Pearl: To je krásné. Je v tom tolik pravdy.
Sri Chinmoy: Jinak bude život nehybná tůň. Místo toho chceme být proudící řekou.From:Sri Chinmoy,Mystická cesta světem vzpírání, část 1, Madal Bal, 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mjw_1