Mystická cesta světem vzpírání, část 1

1.

Jsme-li v srdci

pak rozhodně

tíhu světa.

Rozhovor v deníku _The Record_

_Redaktor:_ Proč to děláte?

_Redaktor:_ Co je to ‚srdce jednoty‘, o kterém mluvíte?

Rozhovor v televizi Reuters

_Redaktor:_ Řekněte nám, za jakým účelem jste přivedl slony a zvedl je na tomto zařízení

_Reportér:_ Proč zvedáte?³

Reportér: Jaký tréninkem jste prošel, abyste mohl zvedat?

Sri Chinmoy: Asi před dvanácti lety jsem zvedl hydroplán a helikoptéru. Od té doby jsem žádné letadlo nezvedl. Minulý měsíc jsem znovu začal zvedat těžké předměty. Toto bude osmé letadlo, které jsem tento měsíc zvedl.

Reportér: Co to bude příště?

Sri Chinmoy: Naše filozofie je filozofií pokroku. Budu se pokoušet zvednout těžší letadlo vážící 13 000 liber. To je mé přání. Jestli mi Bůh dovolí, rád bych to zkusil.

Reportér: Podle toho, jak jste zvedl to dnešní, se zdá, že to pro vás nebude žádný problém.

Sri Chinmoy: Ó, ne. Toto letadlo bylo celkem těžké. Ty, které jsem zvedal minulý týden, se nedají s tímto srovnat — a také jsem přidal šest lidí, kteří tu velkou hmotnost značně zvýšili. Boží Milostí jsem ho zvedl. Jsem vděčný Bohu a také jsem vděčný lidem jako vy, kteří dnes při této příležitosti přišli.

Rozhovor v radiu CBS

_Redaktor:_ Pětinásobný Mr.Universe to nazval „úžasnou ukázkou síly pro kohokoliv, jakéhokoliv věku, jakékoliv tělesné hmotnosti.“ Sri Chinmoyi, proč zvedáte tak obrovské předměty?

Redaktor: Máte nějaký stravovací plán, abyste byl schopen uzvednout všechny tyto váhy?

Sri Chinmoy: Abych řekl pravdu, mé stravování je absurdní. Vážil jsem 180 liber a chtěl jsem zhubnout, proto jsem začal přijímat jen 200 kalorií denně, věřte tomu, nebo ne. Dva měsíce jsem jedl 200 kalorií denně, někdy maximálně 250. Tímto způsobem jsem zhubl ze 180 na 144 liber. Včera jsem vážil 143 liber, ale nikomu nedoporučuji, aby držel moji dietu. Je určena pro mě a nikdy nikomu neřeknu, aby ji dodržoval, protože lékařská věda řekne, že je to absurdní, směšné. Mezi mými studenty je asi patnáct doktorů. Jsou šokováni tím, že jsem mohl žít z 200 nebo 300 kalorií. I včera před tím, než jsem šel zvedat takové těžké váhy, jsem snědl jen 200 kalorií.

Redaktor: Jste vegetarián?

Sri Chinmoy: Jsem přísný vegetarián více než padesát let. Matka Země je k nám velmi laskavá a soucitná a má nekonečnou sílu. A tak jíme zeleninu, ovoce a podobně. Cítím, že budeme-li jíst maso a ryby, vstoupí do nás agresivní vědomí. Zvířata jsou velmi, velmi neklidná. Tento neklid nás může oslabit. Moji studenti z celého světa nejí maso ani ryby. Snažíme se zbavit tohoto neklidu, který nacházíme ve zvířecím světě.

Setkání s Mahasamratem Billem Pearlem a Bhavatarini Judy Pearlovou

2.

Po dlouhá staletí existovalo mnoho duchovních Mistrů, kteří nevěřili ve fyzickou zdatnost. Cítili, že pokud věnujete čas cvičení, nejste určeni pro duchovní život. Duchovní život jste mohli žít jedině v jeskyních Himalájí. Pokud jste přijali život, nebyli jste duchovní, protože jste klesli. Taková byla naše starodávná indická teorie.

Teď jsme udělali pokrok, snažíme se přijmout obojí — Boha Stvořitele i Boha stvoření. Jestliže přijmeme jen Boha Stvořitele, jestliže neuvidíme Boha v ostatních, pak nás Bůh stvořil nadarmo. Teď jsme přijali i Boha stvoření a spolu se snažíme snést Shůry mír, světlo a blaženost.

Bohužel fyzické neposlouchá duchovní tak snadno. Dvacet čtyři hodin denně se zapojujeme do fyzického světa, ale skutečným životem je vnitřní život, který přináší Shůry Božskost mnohem dříve než vnější život. Nejdříve se snažíme snést Božskost Shůry nebo přivést Božskost do popředí zevnitř a pak ji nabízíme fyzickému, vnějšímu světu.

Fyzické a duchovní jsou stejně důležité. Fyzické je pro nás chrámem a duchovní je oltářem. Lidé se budou smát, když uvnitř chrámu nebude oltář. Jakýpak je to chrám? Na druhou stranu, oltář bez chrámu dlouho nevydrží. Proto chrám a oltář, tělo a duše patří k sobě.

Někteří duchovní Mistři říkají: „Pokud existuje oltář, kdo se zajímá o chrám?“ Zanedbávají tělo. Ale co se stane s oltářem, budete-li zanedbávat chrám? Přijde vítr a odvane ho.

Stejně tak, jestliže věnujeme veškerou pozornost chrámu — tělu — a nestaráme se o oltář — duši, budeme o sobě vždy pochybovat. Budeme přesvědčeni, že nic nedokážeme udělat. Teď můžeme říci: „Dokážu to, dokážu to,“ protože víme, že Bůh je uvnitř nás. Budeme-li závislí jen na svém fyzickém těle, zjistíme, že nemůžeme učinit jediný krok. Ale víme-li, že v nás a skrze nás koná Někdo jiný, Bůh, můžeme udělat nespočet kroků.

Nervozita přichází, jen když cítíme, že jsme to my, kdo koná. Ale je-li tím, kdo koná, Někdo jiný, pak my jsme jen svědci. Záleží na Něm, jestli uspějeme, nebo ne. My musíme být jen dobrými nástroji. Když však cítíme, že konáme my sami, dostáváme se do problémů. Nebudeme moci spát, nebudeme.

Když jsem jako mladý vynikal ve sportech, když jsem byl šampiónem naší duchovní komunity v desetiboji, býval jsem prvních několik let nervózní. Pak jsem ale viděl, že mí bratři a sestry jsou v době našich sportovních dnů ještě nervóznější než já. Vzali mi mou nervozitu.

Včera se mě kanadský boxer Donny Lalonde zeptal: „Sri Chinmoyi, jste nervózní?“ Řekl jsem: „Svou nervozitu jsem před mnoha lety nechal na atletickém oválu.“ Protože žiji duchovní život, to, jestli dnes neuspěji nebo uspěji, svůj úspěch i neúspěch pokládám k Nohám Boha. Musím být jen dobrým a čistým nástrojem, aby mě mohl použít svým vlastním Způsobem. Jestliže nebudu, nedokáži Jej těšit Jeho vlastním Způsobem. A tak se snažím být dobrým člověkem, alespoň nyní. Když nebudu dobrý, jak může jednat ve mně a skrze mě? Zodpovědnost je na Něm. Mojí jedinou zodpovědností je udržet svou mysl tichou a klidnou, prázdnou a čistou. Na druhou stranu je to pro některé lidi neobyčejně obtížné. Protože nemají tichou mysl, jsou napadáni úzkostí, obavami, a tak dál.

Tady je to rodinná hra před mými bratry a sestrami, mými duchovními přáteli a mými studenty. Musím se obávat? Jestliže neuspěji, budou se mnou soucítit. Jestliže uspěji, budou velmi šťastní, že to jejich učitel dokázal. V žádném případě nic neztratím, protože jejich soucitná jednota se mnou je taková, že nehledě na to, co dělám, jsme jedním.

Mám takové štěstí. Pokaždé mám velmi příjemné publikum. Lidé sem přichází pro mír mysli. Nepřichází, aby viděli vzpěrače nebo kulturistu. Znají mě jen jako muže modlitby pro mír, lásku a harmonii. Přichází, aby mě viděli jako svého mírového krajana. Přichází sem na klidný večer, pro nic jiného. Jinak mohou jít na soutěž Mr. Olympia nebo Mr. Universe.

Tady soutěžím jen sám se sebou, abych ukázal pokrok. Jestliže já mohu dělat pokrok ve věku šedesát osm let, co je s ostatními? Lidé se ve věku padesáti nebo šedesáti let vzdávají. Mám studenty, kteří ve dvaceti sedmi nebo dvaceti osmi letech říkají, že jsou příliš staří! Musím jim vyhubovat a udělat všechno možné, abych je inspiroval. Jak mohou být ve dvaceti sedmi letech staří? Mají pocit, že neumí běhat tak dobře jako dřív. Říkám: „Tak dělejte něco jiného. Běhejte dál, ale přidejte také něco dalšího. Proč byste měli jen běhat?“

Běhal jsem. Teď jsem začal se vzpíráním. Pak občas maluji nebo skládám písně a píšu básně. Takto nám Bůh dává tolik příležitostí. Nemůžeme-li dělat jednu věc, můžeme dělat něco jiného.

Dnes už nesoutěžíš, ale se svou autobiografií máš zvláštní zodpovědnost. Kdy ji budeš dělat?

Mahasamrat Bill Pearl: Pracujeme na tom, Guru. Čestné slovo!

Sri Chinmoy: To je teď tvá práce. Již více nejsi Mr. Universe, ale dostaneme od tebe tuto nesmrtelnou autobiografii. Tak rád to slyším. Mnoho lidí se tak nechová. Vzdávají se všech svých schopností. Jestliže se všeho vzdáme, život nebude rozmanitý. V zahradě našeho srdce budou jen růže a nic jiného. Jak jí můžeme říkat zahrada, když v ní bude jen jeden druh květiny? Měly by tam být různé květiny. Každá lidská bytost má zahradu srdce. V ní musíme mít mnoho, mnoho druhů květin.

Mahasamrat Bill Pearl: To je krásné. Je v tom tolik pravdy.

Rozhovor v rádiu CNN

_Redaktor:_ Sri Chinmoyi, můžete nám říci, co se snažíte vyjádřit svým životem?

Redaktor: Jak se tato filozofie vztahuje ke vzpírání?

Sri Chinmoy: Cítím, že fyzické a duchovní musí kráčet společně, nemohou být odděleny. Když se modlíme a meditujeme, získáváme energii navíc, kterou můžeme nazvat silou. Tato síla může být využita k dobrým účelům. Jestliže mohu kohokoliv na tomto světě inspirovat, pak cítím, že můj život má smysl. Svým vzpíráním nabízím svou fyzickou sílu k tomu, abych inspiroval lidi.

Někteří lidé cítí, že fyzické je fyzické a duchovní je duchovní, jsou jako severní a jižní pól. Já mám pocit, že to tak vůbec není. Pro mě jsou jako oltář a chrám. Když se modlíme k Bohu, potřebujeme obojí, chrám i oltář. Chrámem je naše tělo a oltářem je naše duše. Fyzické schopnosti tak musí jít společně s duchovními schopnostmi.

Když zvedám těžké, těžké váhy — slony a podobně — snažím se inspirovat své spoluobčany. Oni se také mohou snažit podobným způsobem inspirovat ostatní, a nemusí to být zrovna vzpírání. Mohou psát neobyčejné básně, skládat písně nebo dělat něco jiného v jakékoliv oblasti života. Tato inspirace tak není omezena jen na vzpírání.

Redaktor: Zdá se mi, že děláte věci, které se vymykají normálním věkovým hranicím.

Sri Chinmoy: Ano, máte naprostou pravdu! Věk přestane vzdorovat. Zde neexistuje věková hranice. Když se modlíme a meditujeme, jdeme daleko za pole působnosti mysli, fyzické mysli, která zpochybňuje naše schopnosti. Když se modlíme a meditujeme, ztotožňujeme se s něčím rozsáhlým a nekonečným. Proto neexistuje věková hranice, ale musíme jít daleko za pole působnosti fyzické mysli, která nás svazuje a v každém okamžiku odrazuje. Říká: „Nemůžeš dělat toto, nemůžeš dělat tamto, je to pro tebe nemožné.“ Ale když se modlíme a meditujeme, když žijeme v srdci, neexistuje nic takového jako něco nemožného.

Redaktor: Jak jste začal se vzpíráním?

Sri Chinmoy: Jak jsem řekl, jsem člověk modlitby. Dostal jsem vnitřní poselství, abych vstoupil do světa vzpírání. Vzpírání nebylo mojí silnou stránkou. Narodil jsem se jako básník a zpěvák. Potom zde na Západě, v Americe, jsem se pustil do hraní na hudební nástroje, skládání písní a tak dál.

Když se modlím a medituji, získávám zevnitř poselství. Používám termín ,Vnitřní kormidelník‘. Můj Vnitřní kormidelník mi nařídil, abych začal vzpírat. V mládí jsem byl — podle našich ubohých indických měřítek — dobrý atlet. Nikdy jsem nepoužíval činky. Myslel jsem, že pokud máte svaly, nemůžete být dobrým atletem. Ale teď se má teorie změnila. Vidím, že světoví šampióni mají skvělé svaly. Nyní mi můj Vnitřní kormidelník nařídil, abych Mu sloužil skrze vzpírání, v němž mohou být pozvednuty bariéry mysli.

Redaktor: I hudbu skládáte a další věci děláte proto, že dostáváte vnitřní příkaz?

Sri Chinmoy: Ano, ze stejného důvodu. Kdykoliv jsem požádán, píšu básně nebo skládám písně, maluji a podobně. Všechno, co dělám, dělám na rozkaz svého Vnitřního kormidelníka.

Redaktor: Dáváte přednost některé činnosti?

Sri Chinmoy: Ne, záleží jen na mé vnitřní bytosti, jakým způsobem mě přinutí sloužit lidstvu. Nebudu tvrdit, že díky vzpírání jsem schopen namalovat více kreseb, ne. Dělám to jen proto, že jsem žádán, abych to dělal. Někdo mi to nařizuje a já Ho věrně poslouchám. Nemám představu, zda je to způsob, jak se mohu dotknout více lidí.

Redaktor: Jste vy osobně spokojen, když je někdo inspirován vaším příkladem?

Otázky a odpovědi⁷

Z čeho jste měl na výročí vašeho vzpírání 17. listopadu největší radost?

Rozhovor Sri Chinmoye se svými žáky

Guru, lidé, kteří tě neznají, se diví, proč děláš tento druh zvedání, který nepatří do tradiční vzpěračské kategorie. Zkoumají tvou vzpěračskou techniku.

Mou filozofií je zapomenout na kritiky. Vždy budou existovat. Je někdo, kdo nekritizuje? Na druhou stranu je ve vzpírání a kulturistice mnoho světově známých postav, které mě povzbuzují a uznávají.

Proč bychom měli vždy zůstávat u stejných zdvihů? Jestliže budeme mít jen přímý zdvih a další běžné zdvihy, nebude tu nic nového, žádný nápad. Měla by existovat jen jedna hra? Ne, byly objeveny stovky her. Budeme potom hrát jen fotbal, volejbal a basketbal? Mělo by být více her. Budeme pěstovat v zahradě jen čtyři druhy květin? Když se objeví nový druh květiny, nebudeme plakat: „Ó, toto není květina, protože léta a léta rostou v naší zahradě jen čtyři květiny.“

Bohužel, když někdo něco vymyslí, často to není přijato. Jednou přijde den, kdy lidé zapomenou kritizovat. Jak Newton a Einstein zprvu trpěli! Poté je každý přijal. Zpočátku budou nové věci vždy podezřelé. Nebudou ceněny a uctívány. Ale díky této nové věci jdou lidé vpřed.

Mé vzpírání je rovněž vynález. Když něco vymyslíte, lidé to kritizují, protože se to neužívá padesát let. Říkají: „Jedině způsoby našich dědů jsou správné.“ Stará teorie je, že cokoliv objevili naši dědové, je skutečné. Uděláme-li něco nového, nemůže to být skutečné. Jestliže se podepíšeme pod tuto hloupou teorii, nebude v oblasti sportu nebo kdekoliv jinde nic nového.

Jestliže ostatní říkají, že můj způsob zvedání je něco velmi jednoduchého, ať to zkusí. Když kanadský boxer Donny Lalonde viděl mé vzpírání, plakal. Je to silný boxer, ale věděl, že toto udělat nedokáže. A tak by si lidé, kteří mají tendence kritizovat můj způsob vzpírání, měli stoupnout pod tisíc liber a zvednout je.

Vzpomínám si na příběh devadesátileté indické vdovy. Když slyšela, že Hillary a Tensing vylezli na Mount Everest, řekla: „Mohla jsem tam vylézt také, kdybych trénovala!“ Já říkám: Kdo ji žádal, aby netrénovala?

Kdo dokáže umlčet ústa kritiků? Vždy používají slovo ,kdyby‘, kdyby byli bývali. . . kdyby byli bývali trénovali. . . Kdo je proboha žádal, aby to nedělali?

Vždycky budou existovat kritici, my ale musíme jít svou vlastní cestou. Al Oerter, čtyřnásobný zlatý olympijský medailista v hodu diskem, velmi pěkně řekl, že jsem novým průkopníkem. Od začátku své vzpěračské kariéry jsem zkoušel nové věci. Proč bych měl stále pokračovat ve starým systémem, jako by to byl jediný způsob? Cítím, že lidé, kteří přišli, aby zlomili tradiční bariéry, jsou skuteční hrdinové. Mohou přispět v jakékoli oblasti života.

Například zpočátku existovaly jen rýmované básně. Pak přišli někteří nesmrtelní básníci, kteří psali epiku pětistopým jambickým blankversem. Jak je kritizovali! Ale proč by měla epika následovat formu sonetu nebo jiných rýmovaných básní? Je to úplně odlišný styl. Kdyby se tito kritikové pokusili napsat epickou báseň, trvalo by jim to dvacet inkarnací!

Je pravda, že nové věci budou kritizovány. Ale měli bychom dovolit, aby byly naše nové věci zmařeny žárlivostí ostatních? Pokud má někdo pocit, že věc, která je nová, je tak nesmyslná, měl by to dokázat tím, že se bude snažit dělat stejnou věc. Když jsem jednou zvedal lidi v Seattlu, jeden kulturista předváděl své obrovské svaly. A co se pak stalo? Když jsem ho zvedl nad hlavu, sešel dolů, sundal si tričko a řekl mi: „Nedokázal bych to.“ Ze dvou tisíc lidí, které jsem zvedl, přišel snad někdo a řekl: „Teď zvednu já vás, Sri Chinmoyi“? Byli tam lidé, kteří byli mnohem, mnohem silnější než já. Ani jeden jediný člověk neřekl: „Teď vystupte nahoru vy. Já vás zdvihnu.“ Zde je důkaz. Ani jeden jediný člověk ze dvou tisíc lidí, které jsem zvedl, mě nevyzval. V tu dobu jsem vážil 150 nebo 160 liber. Zvedl jsem mnoho lidí, kteří měli přes 250 liber, a někteří měli dokonce přes 300 liber. Ale nikdo, i jen z čiré náklonnosti, se nenabídnul, že by udělal totéž.

Jednou jsem šel v Německu do posilovny. Posnídal jsem a oblékl jsem si svůj indický oděv. Neměl jsem na sobě vzpěračský pás. Chtěl jsem vyzkoušet jeden přístroj na lýtkové svaly. Bylo tam hodně kulturistů a vzpěračů, zvědavě mě pozorovali a smáli se mému oděvu. Když jsem potom na tom přístroji jednou nohou zvedl 800 liber, všichni odešli. Mohli si z toho udělat legraci a říci, že to nebyl obvyklý zdvih. Mohli to zkusit. Ale ani jeden to nezkusil, a to byli dvakrát větší než já. V posilovně nebylo víc než 800 liber. Jinak jsem chtěl zvedat víc. Kdo může zapomenout na tuto příhodu?

Svět je pro nové věci, ne pro staré. Musíme tvořit nové, nové věci. Jedině pak může svět dělat pokrok. Jestliže tomu tak nebude, budeme mít pocit, že není nic nového pod sluncem. Musíme tvořit nové věci, abychom měli stále radost. Když nejsou nové věci, jak můžeme mít nadšení? A když není nadšení, děláme nějaký pokrok?

Je tolik hudebníků, kteří bourají staré systémy. Několik let je kritizují. Potom se stávají nesmrtelnými, protože objevili novou cestu.

Wordsworth řekl, že génius musí vytvořit směr, kterým má být zakoušen.

Někteří vzpěrači chtějí, abys hrál hru podle jejich pravidel. Jedině pak tě přijmou.

Nejdůležitější poselství, které se snažím sdělit, je pokrok. Nesoutěžím s ostatními ani je nevyzývám, aby šli a soutěžili se mnou. Dělám to pro sebe. Mám radost, protože je to můj pokrok. Mým cílem je pokrok. Začal jsem se 100 librami, 50 každou rukou, a teď jsem došel až k 1300 librám. Je to vtip? Ostatní nemusí dělat stejné věci. Nemusí zvedat mým způsobem. Mohou se pokusit o svou maximální zátěž svým vlastním způsobem. Pak mohou zkusit zvýšit zátěž o 300 liber během čtyř dnů. Jestliže lidé neocení můj způsob, nechť ukáží svůj pokrok vlastním způsobem.

Tou nejdůležitější věcí pro mě není technika, ale pokrok. Ať se o to pokusí. Mahasamrat říká, že rekordy jsou obvykle pokořovány zvýšením hmotnosti o půl nebo jednu libru. Já jdu nahoru o sto liber najednou, nebo i víc. Jdu svou vlastní cestou a ostatní by měli jít tou svou tak rychle, jak je to jen možné. Pak uvidíme v poměru k věku, tělesné hmotnosti, navýšení, a tak dál. Nemyslím si, že by ostatní dokázali udělat to, co ve svém věku dělám já.

Nemohu kvůli kritikům čekat. Musím pokračovat, poctivě každý den trénovat, dělat protahovací cvičení, a tak dále. Přirozeně a normálním způsobem pokračuji. Ale i v tomto přirozeném způsobu, kolik je v něm Božího Soucitu! Vstávat tak brzy jen po dvou hodinách spánku a mít inspiraci to dělat — dokonce i tato přirozená věc, kterou dělám, je pro obyčejné lidi obtížná.

Pak sestoupí Boží Milost. Když jsem poprvé zvedl 1300 liber, řekl jsem, že to byla jedině Milost. Ten den jsem neudělal ani jediný zahřívací cvik. Jednoduše jsem se osprchoval a pak jsem začal. Byl jsem ze sta procent odkázán na Milost. V modlitbě, kterou jsem nabídl před vzpíráním, jsem řekl, že je to mystická cesta. Řekl jsem, že je to velmi, velmi dlouhá pouť a že s Boží Milostí dosáhnu jednoho dne svého cíle. Ale Bůh se mi smál. Už první den to vykonal ve mně a skrze mě.

Takové je moje spojení s Bohem. Budu postupovat normálním způsobem tak daleko, jak to jen půjde. Na druhou stranu vím, že mohu trénovat normálním způsobem díky Jeho Milosti. Rok za rokem jsem vstával brzy ráno, dělal všechna možná cvičení. Jednou za čas, když se nechci rozcvičením rozehřát, řekne: „Dobrá, nechť působí Milost.“

V ášramu jsem šestnáct let vyhrával závod na 100 metrů. Jeden rok jsem si řekl: „Chci se ztotožnit s utrpením těch, kteří skončí druzí, třetí nebo i poslední.“ Rozhodl jsem se, že budu mít horečku. Bylo to pro mě jednoduché. Vyvolal jsem si takovou horečku, že jsem sotva viděl. Pak jsem řekl: „Dnes rozhodně prohraji. Možná budu dokonce poslední. Ať se lidé smějí, ale já chci cítit bolest těch, kteří nevyhrají.“

Obvykle jsem se čtyřicet minut rozcvičoval, ale ten den jsem se nerozcvičoval vůbec. Byl jsem si stoprocentně jist, že budu poslední. Myslel jsem si, že upadnu, a jen jsem se modlil, abych nikoho nesrazil, protože dráhy byly velmi úzké. Jedině toho jsem se bál. Nemohl jsem ze závodu couvnout, neboť by si lidé řekli: „Ó, tentokrát netrénoval. Nechce prohrát.“ Místo toho jsem se rozhodl normálně startovat. Potom by lidé viděli, že jsem nedokázal být první.

Když startér řekl: „Na svá místa,“ celé mé tělo se třáslo, ne strachem, ale proto, že jsem se vůbec necítil dobře. Když pak řekl: „Teď!“ zčistajasna sestoupil můj Milovaný Nejvyšší a nesl mě celou cestu až do cíle. Nedělal jsem ani přípravný jogging, nic, ale byl jsem první.

Přál jsem si být druhý nebo třetí nebo dokonce poslední, ale Bůh nevyslyšel mou upřímnou modlitbu. Jeho Způsob je jediný způsob. Tak jsem se snažil stát se světcem: chtěl jsem cítit utrpení ostatních. Ale Bůh jejich utrpení skrze mě a ve mně cítit nechtěl.

Vraťme se k mému vzepření 1300 liber. Jestliže plánujete vzepřít takovou obrovskou hmotnost poprvé, cožpak nemyslíte na svá ramena? Nemyslíte na svou hruď nebo kolena? Obvykle dělám 45 minut protahovací cvičení. Pak trénuji na sedmi nebo osmi přístrojích. Teprve pak jsem plně připraven na vzpírání. Ale včera jsem neudělal nic, nic. Můžete to nazvat zvláštností nebo to můžete nazvat zázrakem.

Tak ukazuji zprávu o svém pokroku. Ostatní mohou ukazovat pokrok svým vlastním způsobem, ve svém vlastním oboru. Jestliže je můj způsob bezvýznamný, nechť ostatní září ve svém oboru, svým vlastním způsobem. Nemyslím si, že jiní vzpěrači, kteří vzpírají těžké, těžké hmotnosti budou vážit méně než 300 liber. Já vážím 170 nebo 171 liber. Na druhou stranu, je někdo, kdo bude zvedat těžké váhy v šedesáti osmi nebo šedesáti devíti letech? Lidé musí myslet na to, co udělali ve dvaceti, potom v padesáti a teď v tomto věku. Dosáhli svého vrcholu v šedesáti osmi, nebo ve třiceti dvou letech jako nesmrtelný Carl Lewis?

Jim Smith, který je zapisovatelem Britské amatérské vzpěračské asociace, věc uzavřel. Řekl, že všeobecně lidé opouští vzpírání po škole nebo po univerzitě. Jestliže pokračují, jsou nakonec ,strašlivě poraženi‘.

V mém případě jsem ještě nedosáhl vrcholu, a to je mi téměř šedesát devět let. Třináctka je mým šťastným číslem, a tak si plánuji, že budu trénovat třináct set librový zdvih oběma rukama do 13. dubna.

Je velmi obtížné vzpírat současně oběma rukama. Když vzpíráte jednou rukou, zcela se koncentrujete na tu ruku, na zápěstí. Kolik síly a energie získáte, když používáte jen jednu ruku! Když používáte obě ruce, vaše koncentrace se rozdělí. Jak se můžete zcela koncentrovat, když používáte pravou a levou ruku najednou? Musíme se koncentrovat na pravou i levou stranu v jeden okamžik, aby šly obě ruce nahoru. Tlak musí vzejít zprava i zleva současně. Bill Pearl řekl, že tento zdvih je tak těžký z toho důvodu, že musí být vyvážený.

Ve světě vzpírání s nikým nesoutěžím. Dělám to pro svůj vnitřní pokrok, pro svou jednotu s Bohem. Říkám: „Tolik se mi na tomto poli daří. Co je s vámi ve vašem vlastním oboru?“ Zvláště svým žákům říkám: „Dělejte stejně tak se svou nejistotou, se svou žárlivostí. Zkuste, jak rychle dokážete zmenšit svou nejistotu nebo zvýšit svou čistotu. Učím se jednomu předmětu, abych vám to ukázal. Vy pak můžete studovat tolik předmětů. Snažte se dělat je stejně dobře.“

Promluva

Vskutku mystická cesta

Bohužel svět nechce opustit své hranice. Svět věří ve staré věci, ve staré objevy. Ale existuje něco jako vynález. Chceme-li něco vynalézt, musí to přijít z vysokého, vyššího, nejvyššího zdroje. Je pravda, že mé vzpírání nespadá do tradičních kategorií. Jestliže ale někdo hodlá udělat něco velkého, aby inspiroval lidstvo, musí jít daleko, daleko, daleko za hranice tradičního způsobu představ o lidských dosaženích.

Kdokoliv dělá něco velkého v nové podobě, je předmětem kritiky. Minulý týden zemřel největší mistr hry na tabla, Ustad Alla Rakha. Rozbil bariéry tradice. Jeho technika nebyla klasickou technikou minulosti. Objevil svou vlastní techniku, svůj vlastní způsob hraní, ale okouzlil lidi a kdykoliv a kdekoliv hrál, vrhal je do světa extáze. A tak mu dala indická vláda nejvyšší ocenění, a když zemřel, premiér i prezident o něm velmi krásně mluvili. Celá nebeská klenba Indie mu žehnala s nejvyššími sympatiemi a nejvyššími slovy. A on nenásledoval žádnou tradici.

Proto, narodí-li se v tomto světě génius, nemusí jít ve šlépějích lidí, kteří šli před ním — v žádné oblasti. Oblast vzpírání je velmi, velmi omezená. V jiných světech existují obrovské možnosti. Ve světě vzpírání existuje jen sedm nebo osm druhů zdvihů — přímý tah, trh, a tak dál — a to je všechno, zatímco v atletice existuje tolik disciplín. Jestliže někdo objeví nebo vymyslí něco nového v jakémkoliv oboru, bude přirozeně předmětem bouřlivé kritiky. My však musíme hledat ve svých životech jen jednu věc: povzbuzení inspirace.

Mnoho lidí mě podporovalo, ale jak mi z těch všech pomohl Mahasamrat Bill Pearl — Nejlépe stavěný muž století na světě, pětinásobný Mr. Universe, a tak dál — nebudete schopni pocítit. Al Oerter, Frank Zane, Mike Katz, Wayne DeMilia, Jim Smith a ostatní mi skutečně pomohli, ale Mahasamratův příspěvek světu mého vzpírání je jedinečný.

Když v životě děláme něco dobrého a velkého pro lidstvo, Bůh nás podporuje. Vždy existuje pozitivní a negativní svět. Někteří budou kritizovat. Řeknou: „Moje cesta je skutečná cesta. Tvoje cesta je vždycky špatná.“ Co můžete dělat? Na druhé straně existuje mnoho, mnoho lidí, kteří vás ocení jako Jim Smith, Al Oerter a všichni tito lidé. Náš mezinárodní sudí Wayne DeMilia stál přímo vedle mě, jen metr vzdálen, a viděl mě vzpírat.

Když něco dělám, vím, že můj Nejvyšší je stoprocentně zodpovědný. Právě včera jsem ve své modlitbě řekl: „Vskutku mystická cesta.“ Vím, že dokážu-li vzepřít tyto hmotnosti, bude to díky Boží nekonečné Štědrosti. On Sám ví, kdy budu moci ukončit svou cestu, ale já Mu s každým krokem kupředu budu nabízet slzy svého srdce vděčnosti.

Chci, aby bylo jasno, že soutěžím sám se sebou. Nechť i ostatní soutěží sami se sebou. Jestliže chtějí dosáhnout svých vrcholných výšin, jestliže chtějí udělat pokrok s velkým zvýšením jako 100 nebo 300 liber v čemkoliv, co dělají, nechť se o to pokusí svým vlastním způsobem. Dělají-li skok o tyči nebo skok daleký nebo něco jiného ve svém oboru, nechť se snaží zvětšovat zvýšení. Můžete říci, že můj obor je něco zanedbatelného. Nemá cenu to zkoušet. Ale i ostatní se ve svých vlastních oborech mohou pokusit dosáhnout toho, co dosahuji já.

Někteří lidé se nemohou ztotožnit s mým vzpíráním, protože mají pocit, že v tom není duchovnost. Mají pocit, že duchovnost je něco jiného. Ne, duchovnost je ve všem. Duchovnost v životě obklopuje a objímá vše. Duchovnost nelze oddělit od fyzického. Jestliže duchovní odejde od fyzického, pak duchovnost neexistuje. Fyzické musí aspirovat, tak jako aspiruje duchovní, svým vlastním způsobem.

V mém případě mi Bůh dává dobrou lekci. Když jsem byl mladý, neměl jsem vzpírání rád. ,Neměl jsem rád‘ je podhodnocené — nenáviděl jsem vzpírání. Za celou dobu svého pobytu v ášramu, kde jsem byl po šestnáct let nejvyšším šampiónem, jsem zvedal dvakrát do roka 20 liber, abych dobře vrhnul koulí. Vyhrával jsem mnoho, mnoho let. Pak přišel někdo, kdo byl dvakrát větší než já, a, ó Bože, poslední dva roky jsem prohrál.

3.

Stáří 20.

vrávorá.

Novost 21.

bude rychle stoupat.

Přátelský rozhovor o vzpírání

Zdá se, že vzpíráním můžeš projevit duchovnost na vnější úrovni mnohem více než jinými aktivitami, jako je například běh.

Cítíš se skutečně fyzicky silnější, nebo jsi tak úplně mimo své tělo, že to nemá smysl?

Je to má duchovnost, která mi pomáhá ve vzpírání, a je to také pomoc ostatních, kteří obdivují, co dělám. V běžném životě si lidé prohlíží časopisy a vidí vzpěrače a kulturisty a podobně. Jakmile lidé vidí rozvoj těla, mají radost. Ale když slyší o některých činech těchto lidí ve vnějším životě — že ta osoba užívá drogy nebo bere úplatky, toto a tamto — jejich radost je ihned opustí. Ve většině případů není duchovnost v pozadí soutěžících.

Která skupina atletů má lepší vědomí — kulturisti, nebo běžci?

Běžci jednají se svěžestí, svěžestí mysli. Když běží, příroda jim pomáhá. Každý den brzy ráno nebo večer chodí běžci trénovat na ulici nebo na dráhu. Když běžíte, jste jen vy a Matka Příroda. Z nebe se snáší světlo. Všude získáváte tolik inspirace. Všechno vám pomáhá dosáhnout vašeho cíle.

Ale v kulturistice je to odlišné. Nejdříve jsou kulturisté závislí na droze, kterou potají berou. Potom, když jdou do posilovny trénovat, musí se vyrovnávat s vibracemi, které tam jsou. Když běžíte, jste to vy a vaše boty. Boty jsou vaším majetkem, a tak jsou to vaše vibrace, které nesou. Nemusíte se obávat. Lidé si ale bohužel neuvědomují, že když jdou do posilovny, berou na sebe karmu těch, kteří přístroje používají. Jestliže člověk používající přistroj před vámi má nemožný, nesnesitelný charakter, kam vstoupí vibrace? Myslíte si, že zatímco se dotýká materiální věci, jeho vibrace nevstoupí do železných závaží, tyčí a podobně? Vstoupí, vstoupí. Pak stejná vibrace vstoupí do vás. Když jste přišli do posilovny, byli jste plni dobrých myšlenek, povznášejících myšlenek. A potom, když se vracíte domů, divíte se, proč vás napadají všechny ty nebožské myšlenky. Proč, proč? Odkud se vzaly? Všechny pocházejí z posilovny.

Je lepší pro ty, kdo nemají rádi běhání nebo jsou zranění, trénovat s činkami než nedělat nic?

Podívejte se na atlety na vozíčku, kteří se účastní newyorského maratónu. Mám takovou radost, když je vidím. Jsem na ně tak pyšný. Navzdory svým omezením jedou dvacet šest mil. Každý metr je pro ně takové utrpení. Ačkoliv jsou jejich schopnosti velmi omezené, nadělují radost sobě i divákům. Vyzývají nemožné.

Když běžíte, jste to jen vy a vaše tělo, ale když vzpíráte, není to jen otázka vás a vašeho těla. Snažíte se posílit své tělo, a navíc bojujete s nevědomými železnými závažími. Vy nejste nevědomí, ale závaží jsou nevědomá. Není v nich žádné světlo. Musíte do nich vnést světlo tím, že se budete modlit k Bohu, aby vám pomohl zvednout toto těžké závaží.

Mezi běháním a kulturistikou tak existuje velký rozdíl. Ať je úroveň vašeho běhání dobrá nebo špatná, víte to. Ale v kulturistice musíte něco vyzvat — ta železná závaží. Musíte je udržet pod kontrolou.

Spousta běžců vzpírá, aby zlepšili svůj běh, obzvláště vrcholoví běžci.

Pravděpodobně trénují s lehčími závažími, aby rozvinuli jistý stupeň síly.

Sri Chinmoy: Ano, to atleti dělají posledních patnáct let nebo tak. Je to nový objev. Předešlá teorie byla, že máte-li velké svaly, opustí vás rychlost. Ve svém mládí jsem vůbec nevzpíral, protože jsem se bál, že by se snížila má rychlost.

Když jsem poprvé uviděl jednoho z našich chlapců skákat do výšky, byl jsem tak šokován. V Indii jsem nikdy neviděl styl, jaký používal. Začal jsem se stylem nůžky, který je starší než nejstarší. Pak jsem dělal eastern cut a western roll. Ale nikdy předtím jsem neviděl flopa. Nemohl jsem uvěřit, že se někdo může dostat přes tyč po zádech.

Nemůžete skákat flopa, když je doskočiště z písku nebo pilin. Potřebujete velkou molitanovou matraci. Pokrok tedy nastal i ve vybavení.

Sri Chinmoy: Tehdy byla doskočiště skoku o tyči, skoku do výšky a skoku do dálky všechna stejná, jen byla na různých místech sportoviště. Neměli jsme molitanové matrace. Když jsem skákal o tyči, padal jsem z Nebe do tvrdého písku. Kdyby dnes skokani do výšky používali naše staromódní písková doskočiště, museli by je odvézt do nemocnice!

Ale vraťme se k tématu. Jakmile pomyslíme na běhání, představíme si někoho běžet k cíli. Když myslíme na cíl, přichází nám automaticky na mysl rychlost. Kdykoliv řekneme slovo ,cíl‘, naše lidská mysl hned myslí na cestu, ať už lodí nebo letadlem nebo autem nebo i pěšky. Při vzpírání však necítíme, že jde o cestu. Je pravda, že naším cílem může být zvyšování zvedané hmotnosti z 50 na 100 liber, ale fyzicky nikam nejdeme. Vytvořili jsme si v mysli určitý cíl, ale ten cíl je uvnitř. Není zde pohyb dopředu.

Když běžíte, jdete dopředu, směrem k cíli. Začínáte na jednom místě a váš cíl je někde jinde. Tohle si při vzpírání hned nepředstavíte. Jen zvyšujete hmotnost. Vaše mysl vytvořila cíl, ale vy jste na stejném bodě.

Mnoho kulturistů oceňuje zvedání, které děláš, ale vzpěrači se celkově nezdají být tak schopní přijímat.

Vzpěrači takoví svým založením nejsou. Pracují s těžkými, těžkými závažími. Můžete říci, že je to hrubá záležitost. Jenom popadnou závaží. Nestarají se, jak u toho vypadají.

Jsi nějakým způsobem těžkými závažími ovlivněn?

Je-li něco těžké, pak je to pro obyčejného člověka těžké. Je-li něco lehké, pak je to lehké. Jejich představa je pevně ustálená. V mém případě to tak není. I přesto, že zvedám těžká závaží, moje mysl se může zabývat jemnými věcmi. Ve svém vnitřním světě mohu skládat, zpívat, psát básně.

Nejsem nejlepší hudebník na světě, ale mám určitý standard. Nejméně na deset nástrojů hraji dobře. Ve světě umění jsem nakreslil tolik krásných ptáčků. A podobně jsem napsal tisíce básní. Toto jsou jemné věci. Na druhou stranu jsem stejná osoba, která zvedá velmi těžká závaží. I když zvedám těžká závaží, mé vědomí se zabývá velmi lehkými věcmi.

Kdo nakonec ocení tvé výkony více — vzpěrači, nebo kulturisté?

Na druhou stranu otázkou není, zda tyto věci více ocení kulturisté, nebo vzpěrači. Záleží jedině na srdci daného člověka. Má-li vzpěrač dobré srdce, ocení je. Do každé oblasti musíme vstupovat svým srdcem. Jeden člověk může být zpěvák, jiný vzpěrač. Žije-li zpěvák ve svém srdci, ocení i vzpěrače, protože ten září v jiném oboru. A podobně ocení vzpěrač zpěváka.

Máme-li dobré srdce, oceníme ostatní. Máme-li špatné srdce, budeme je kritizovat nebo budeme říkat: „Kdybych trénoval, mohl bych toho člověka porazit. Mohl bych se stát druhým Carlem Lewisem.“ Slůvkem ,kdyby‘ pochybujeme o dosažení ostatních. Říkáme: „Kdybych měl příležitost, mohl jsem toho také dosáhnout.“ Takto začínáme obviňovat Boha už od začátku. Proč dal Bůh Billu Rodgersovi příležitost, aby se stal nejrychlejším maratónským běžcem na světě? Proč dovolil Bůh siru Edmundu Hillarymu, aby zdolal Mount Everest? Zeptejte se Boha. Kritizujte Boha. Ale říkám vám, i kdyby nám Bůh dal příležitost, necenili bychom si toho.

Kdyby se vzpěrači pokusili získat božský přístup místo užívání agresivních vlastností, mohlo by se vzpírání stát pozitivní cestou pokroku?

Před mnoha a mnoha lety žil v Indii skvělý zápasník. Porazil všechny své soupeře. Jednoho dne šel do Gangy, aby se vykoupal. Stalo se, že na tom místě plaval sadhu. Sadhu byl velmi hubený, kost a kůže, a měl na sobě bederní roušku. Plaval sem a tam a nikoho neobtěžoval.

Zápasník byl zlomyslný. Začal na něj stříkat vodu a dělat si z něj legraci. Sadhu neudělal nic, co by zápasníka rozzlobilo, a zápasník to dělal jen proto, aby dokázal nadřazenost své fyzické síly.

Sadhu řekl: „Teď přestaň!“ Najednou nemohl zápasník vůbec hýbat rukama, stejně jako nemohla moje sestřenice hýbat nohou, když jsem jí ukazoval svou okultní sílu. Měl ruce nad vodou, jak na sadhua stříkal. Zůstal přesně v té poloze, s rukama nad hlavou, jako lidé, kteří zvednou ruce, když je policie vyzve, aby se vzdali. Doslova se sadhuovi vzdal. Měl takovou sílu, že by mohl dvěma prsty uchopit sadhua a hodit jej na břeh řeky, ale to nebylo nic v porovnání s okultní a duchovní silou sadhua.

Po pár minutách mohl zápasník opět hýbat rukama. Vyšel z vody, dotkl se sadhuových nohou a řekl: „Chci se stát tvým žákem.“ Sadhu jej přijal a zápasník začal vést duchovní život. Odevzdal se tomuto hubenějšímu než nejhubenějšímu muži a udělal velký duchovní pokrok. V tu dobu měl zápasník mnoho studentů a ti všichni se stali sadhuovými žáky.

V ášramu, ve kterém jsem vyrůstal, byl jeden můj přítel nejsilnějším zápasníkem. Snadno by mě mohl vyhodit do vzduchu. Jednou chtěl, abych mu ukázal svou okultní sílu. Tak jsem mu ukázal za pět centů okultní síly svého třetího oka. Spadl na zem. Pak běžel za vedoucím oddělení tělesné výchovy a začal křičet: „Ten ničema mě chtěl zabít!“

Vedoucí se zeptal: „Jak? Měl zbraň? Měl nůž?“

„Ne,“ řekl můj přítel.

„Tak jak tě mohl zabít?“ ptal se vedoucí. „Jsi takový silný chlap!“

„Svýma očima!“ odvětil můj přítel. Pak se mu všichni smáli a smáli.

Guru, dal bys přednost soutěži kulturistů, nebo olympijské soutěži vzpěračů? Co by ti udělalo větší radost?

Ze svalů kulturistů čiší radost. Mohou brát různé drogy, ale jsou velmi opatrní na to, jak vypadají. Uvnitř kulturistů můžete vidět určité kouzlo, ale uvnitř vzpěračů nevidím žádné kouzlo.

Ale v kulturistice vypadají všichni soutěžící téměř stejně, zatímco ve vzpírání existuje přinejmenším cíl.

Jsem skutečně ohromen, jak lidé různého společenského postavení oceňují tvá dosažení ve vzpírání.

Někdy si myslím, že bych měl být silnější, abych ti mohl podávat těžké činky.

Co je těžší zvednout — závaží o hmotnosti tři sta liber, nebo člověka vážícího tři sta liber?

Ale železná závaží taková nejsou. Nezískávám od nich žádnou vědomou pomoc. Nevědomě vzdorují. Když je zvedám, musím do nich vlít světlo.

Jaký je hlubší význam tvého vzpírání?

Poznámky

143 liber 64,8 kg

160 liber 72,5 kg

200 liber 90,6 kg

300 liber 135,9 kg

1000 liber 453,0 kg

13,000 liber 5889,0 kg