Je tvá mysl připravena plakat? Je tvé srdce připraveno se smát? Část 9

Zamindarův sluha

Jednoho dne přišel do domu rodinný přítel a uviděl, že je zamindar velice smutný. „Proč jsi smutný?“ zeptal se jeho přítel.

„Moje žena a já,“ odpověděl zamindar: „si nerozumíme kvůli tomuto sluhovi. Každý na něho máme jiný názor.“

„Nedělej si starosti,“ řekl mu jeho přítel. „Dokážu váš problém vyřešit a řeknu ti, zda je dobrý, nebo ne.“

Jednoho dne, když sluha hlídal na poli kozy, přišel k němu přítel jeho pána a povídá: „Tahle koza je moc pěkná. Prodáš mi ji za pět rupií?“

„Ne, lituji.“ odpověděl chlapec. „Nemohu ji prodat.“

„Prodáš mi ji za deset rupií?“ zeptal se znovu zamindarův přítel.

„Ne, lituji,“ řekl chlapec.

„Dvacet rupií?“ zeptal se přítel.

„Pokud chcete tu kozu koupit,“ odpověděl mu mladík: „zajděte za mým pánem a dejte mu dvacet rupií. Pokud můj pán řekne, že ji prodá, potom vám ji dám.“

Přítel řekl: „Komu by se chtělo chodit za tvým pánem? Jeho dům je daleko. Dám ti třicet rupií. Jsem si jist, že ti tvůj pán neplatí dost. Vezmi si třicet rupií a pánovi pověz, že kozu někdo ukradl. Tvůj pán má tolik koz, ani nepozná, že jedna schází.“

„Ne ne,“ zavrtěl hlavou chlapec. „To nemohu udělat. Poznal by to. I kdyby si toho nevšiml, vím, kolik koz má, a tak bych věděl, že jedna schází.“

„Jen si těch třicet rupií vezmi,“ řekl zamindarův přítel: „a dej mi kozu. Potom zajdi za svým pánem, dej mu peníze a řekni, že jsi kozu prodal.“

„Ne, lituji,“ trval na svém chlapec. „Nemohu ji prodat bez svolení svého pána.“

„A kdybych ti dal sto rupií,“ řekl zamindarův přítel: „dáš mi tu kozu? Potom si můžeš všechny peníze nechat.“

„Nejsem zloděj,“ řekl chlapec. „Nikdy bych si peníze nenechal.“

Zamindarův přítel pokračoval: „Mohl bys mu dát jen sedmdesát rupií a třicet si nechat pro sebe. Nebo bys mu mohl říct, že kozu někdo ukradl a nechat si všechny peníze pro sebe.“

„To bych nikdy neudělal,“ odpověděl chlapec.

Muž ale stále naléhal, a tak sluha nakonec povolil: „Pokud mi skutečně chcete dát za jednu kozu sto rupií, potom peníze přijmu a dám je svému pánovi.“

Zamindarův přítel byl velmi zvědavý, jak sluha s těmito penězi naloží. Přemýšlel: „Buď svému pánovi dá o něco méně, nebo řekne, že kozu někdo ukradl. Ať už udělá cokoliv, budu moci říct jeho pánovi pravdu.“

Sluha zašel za svým pánem, dal mu sto rupií a řekl: „Odpusťte mi, pane. Bez vašeho svolení jsem prodal kozu za sto rupií. Věděl jsem, že ta koza měla cenu pouhých pět rupií, ale ten muž stále naléhal a dával mi za ni sto rupií. Myslel jsem si, že byste mohl mít radost, když dostanete sto rupií za kozu, která má cenu pěti rupií. Můžete teď koupit mnohem více koz.“

Zamindarova žena sluhovi řekla: „Chtěla bych mluvit s manželem na minutu o samotě. Mohl bys teď, prosím tě, odejít?“

Když odešel, obrátila se na svého manžela: „Nevěřím mu. Říkám ti, že ji prodal za ještě vyšší cenu a dává nám z toho jen část.“ Nevěděla, že to byl přítel jejího muže, kdo kozu koupil.

V tu chvíli do domu přijel zamindarův přítel a zeptal se: „Co se stalo?“

„Náš sluha nám říká, že prodal kozu za sto rupií,“ odvětil zamindar. „Já ho nepodezřívám, že udělal něco špatného, zato moje žena jako obvykle ano. Myslí si, že kozu prodal za víc peněz a část si nechal pro sebe.“

Přítel řekl: „Nikdy ve svém životě nenajdeš nikoho tak poctivého a upřímného, jako je tento sluha. Byl jsem to já, kdo koupil kozu za sto rupií. Pokoušel jsem se ho přemluvit, aby si peníze nechal pro sebe. Zkoušel jsem ho. Pokaždé však dokázal svou poctivost. Vyzkoušel jsem ho důkladně. Je vtělenou upřímností.“

„Říkal jsem ti to!“ řekl zamindar své ženě.

„Je vždy dobré lidi takhle prověřit,“ odpověděla jeho žena. „Od nynějška budu tomuto chlapci věřit jako svému vlastnímu synovi.“

Kupcova dcera

Když dcera dospěla, chtěl jí otec najít vhodného nápadníka. Dcera mu však řekla: „Ale já už jsem si svého budoucího muže vybrala. Ve skutečnosti jsem do něj zamilovaná.“ Otce to překvapilo. Řekl: „Prosím, rád bych se s tím mladým mužem setkal.“

Poté, co se spolu setkali, řekl dceři: „Zdá se, že to je dobrý člověk, ale jak mu mám věřit, když ho znám teprve krátce? Nejlepší bude, když ho budu šest měsíců pozorovat. Pokud s ním budu spokojen, můžeš se za něj provdat. Ale dokonce i když s ním nebudu spokojen a ty jej budeš stále milovat, je možné, že vám dovolím se vzít. Protože jsi moje jediná dcera, moje láska k tobě je slepá.“

Otec měl tři nebo čtyři lodě, na kterých dovážel a vyvážel zboží. Jednoho dne zašel s pláčem ke své dceři a mladému muži. Svěřil se jim: „Byla bouře a dvě mé lodě se potopily. Přišel jsem o zboží za tisíce a tisíce rupií! Co si počnu? Lidé, kteří mi za objednané zboží zaplatili, budou chtít brzy peníze vrátit, a já nemám nic, co bych jim mohl dát “ Přesně jak řekl, jeho zákazníci začali zakrátko chodit do jeho domu a požadovali, aby jim vrátil peníze, které zaplatili předem. Kupec byl v zoufalé finanční situaci.

Po několika dnech za ním mladík přišel a řekl: „Je mi velmi líto, že se tohle stalo. Vidím, jak tím trpíte. Když mi zemřel otec, zanechal mi malý pozemek s velkým domem. Ten pozemek i dům prodám a všechny peníze vám dám. Nechci, abyste byl ve finančních nesnázích. Chci, abyste byl šťastný, a chci, aby byla šťastná i vaše dcera. Prosím, nemějte z toho pocit, že se snažím koupit si vaši přízeň. Dám vám, co mám, přesto vás to nezavazuje dát mi svou dceru.“

Kupec mladíkovi okamžitě podal ruku a řekl: „Jsi jediný, kdo si mou dceru zaslouží. Celou historku o potopených lodích jsem si vymyslel. Moje lodě jsou v pořádku a tito lidé, kteří si přišli pro peníze, jsou mí přátelé. Všechno jsem to udělal proto, abych tě vyzkoušel, a ty jsi ve zkoušce obstál znamenitě!“

Zlodějův zlatý pohár

Jedné noci, když se vraceli z loupeže, se potkali na ulici. Jeden z nich měl v ruce nádherný zlatý pohár. Druhý zloděj povídá: „Kde jsi to vzal?“

„Ukradl jsem ho v domě jednoho poustevníka,“ řekl jeho přítel.

„Jak mohl mít poustevník tak nádherný zlatý pohár?“ podivil se první zloděj.

„To nevím,“ odpověděl jeho přítel: „ale má mnoho žáků. Možná mu ho dal jeden z nich. Poustevníkovi je jedno, jestli má zlatý pohár, nebo hliněnou konvici. Většinu času jen sedí u paty stromu blízko svého malého domku a modlí se a medituje. Nestará se o svůj majetek. Jeho žáci mu do domu nosí drahé věci, ale on je nade vším. Nelpí na materiálních věcech.“

První zloděj žárlil, protože jeho přítel získal tak krásný zlatý pohár. Nakonec řekl: „Hm, rozhodl jsem se, že přestanu krást.“

„Cože?“ podivil se jeho přítel. „Proč bys to dělal?“

„Krást není dobré,“ odpověděl první zloděj. „Rozhodl jsem se, že všechno, co jsem ukradl, vrátím právoplatným vlastníkům. Pravda, některé věci jsem už prodal a ty už vrátit nemohu. Ale všechno, co mám a vím, komu to patří, půjdu vrátit a přiznám se, že jsem to ukradl. Každý mnou opovrhuje, protože ví, že jsem zloděj. Proto jsem se rozhodl, že přestanu krást. Potom si mě lidé budou vážit a budou mě mít rádi. Chci být oblíbený, a proto se stanu dobrým člověkem. Chystám se začít zítra.“

Druhý zloděj zůstal užaslý a začal žárlit, že jeho přítele napadla tato myšlenka jako prvního. „Říkáš, že začneš zítra?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl mu první zloděj.

„Potom já začnu hned teď,“ řekl jeho přítel. Zaběhl k poustevníkově chatrči a vešel dovnitř. Poklonil se a řekl: „Prosím, poraď mi. Během dne jsem měl hodně práce. Proto tě přicházím požádat o radu v noci. Ve skutečnosti to není můj problém; je to problém někoho jiného. Dokážeš-li vyřešit problém mého přítele, budu ti velice vděčný.“

„Jaký má problém?“ zeptal se poustevník.

„Můj přítel,“ řekl muž: „je zloděj a chce vrátit věci, které ukradl, a vést nový a lepší život. Co by měl teď dělat?“

„Co tím máš na mysli?“ zeptal se poustevník.

„Dejme tomu, že jsem někomu něco ukradl. Když to chci vrátit, jednám správně, když dotyčnému povím, že jsem to ukradl, a přiznám se?“

„Pokud se přiznáš a vrátíš, co jsi vzal, jednáš správně. Potom ti Bůh odpustí,“ pravil poustevník.

„A co by měl udělat v případě,“ pokračoval zloděj: „kdy majitel nebude chtít tu věc nazpět? Může být znechucený a říkat si, že je ten předmět znečištěný, protože ho ukradl zloděj nízké kasty? Zloděj je nečistý.“

„V tom případě,“ odpověděl poustevník: „si zloděj ty věci může nechat. Je na vlastníkovi, zda věc přijme zpět nebo ne. Pokud si vlastník danou věc nevezme, potom nemůže být zloděj obviněn, když si ji nechá.“

Zloděj vytáhl pohár a dal ho poustevníkovi. „Odkud to je?“ zeptal se poustevník.

„Z tvého domu,“ odpověděl zloděj.

Poustevník byl po celou dobu v transu, a tak pohár nepoznal. „Ty jsi ho vzal z mého domu?“ zeptal se zloděje.

„Ano,“ odpověděl zloděj. „Prosím, vezmi si ho zpět.“

„Protože ho máš teď ty,“ řekl poustevník: „je tvým vlastnictvím. Potřebuješ ho víc než já. Jinak by sis ho nevzal. Já se modlím k Bohu a medituji na Boha. K čemu jsou mi cenné věci? Hliněný pohár je pro mě víc než postačující. Tím ti ovšem nenaznačuji, že jsi nečistý. Jsi také dítětem Božím. Já jsem ale nevěděl, že ten pohár je můj, a nepotřebuji ho. Měl by být tvůj. Vůbec si na něho nečiním nárok.“

Když se zloděj vrátil, jeho přítel na něj pořád ještě čekal. Podivil se, když viděl, že stále má ten nádherný zlatý pohár. „Zašel jsem za poustevníkem,“ řekl mu jeho přítel: „ale nechtěl ho zpátky. Řekl, že ho nepotřebuje a že ho potřebuji víc než on.“