Když jste rozčilení, zeptejte se sami sebe, zda tím, že se rozčilujete, děláte správnou věc. Změníte něčí přirozenost, když se na někoho rozčílíte? Pokud někdo provedl hroznou věc, můžete změnit jeho povahu tím, že mu vynadáte, obviníte ho a potrestáte? Nemožné! Dejme tomu, že někdo vám udělal něco špatného, a vy jste mu vynadali. On toho nesmírně lituje a roní hořké slzy. Půjdete-li hluboko dovnitř, uvidíte, že jste udělali mnoho, mnoho horších věcí, nekonečně horších než člověk, kterému jste vynadali. Možná dokonce začnete i plakat nebo mít výčitky svědomí kvůli mnoha tisícům věcí, které jste v životě udělali špatně.
Jste rozčilení, protože se stalo něco špatného buď ve vás, nebo u někoho jiného. Když jste ale rozzlobení, nemůžete meditovat, a tak nejlepší je zkusit se nerozzlobit. Když vám někdo udělá něco špatného, buď zkuste cítit, že je to rozšířená část vašeho vědomí, která udělala tuto žalostnou chybu, nebo prostě ciťte, že je to zážitek, který jste měli jen pár sekund. Čím dříve se zbavíte myšlenky, že vám někdo něco udělal, tím to bude pro vás lepší. Měli jste jen nepříjemný zážitek a nebudete šťastní, dokud na něj nepřestanete myslet.
Vždy musíte cítit, že existují dva způsoby, jak se dostat z velkých pozemských problémů. Jedním ze způsobů je, že rozšíříte své srdce. Pokud vám bylo ublíženo, ztotožněte se s tím. Ciťte, že jste to byli vy, kdo to udělal špatně. Tímto způsobem se nerozzlobíte. Jak často proklínáme sami sebe? A jak často si uděláme čas přemýšlet o svém zlepšení a sebezdokonalení? Po celou dobu myslíme jen na ostatní. Budeme-li upřímní, uvidíme, že ti, kdo se stali oběťmi žárlivosti, vždy myslí na své nepřátele; ti, kteří jsou oběťmi strachu, neustále přemýšlejí o těch, kteří v nich vytvářejí strach. Tímto způsobem celou dobu myslíme na ostatní, a ne na sebe.
Druhým způsobem je myslet na své sebezdokonalování. Přijde čas, kdy si uvědomíme, že máme dvě já. Jedno já nás neustále nutí cítit, jak jsme slabí, jak jsme nevýznamní, jak politováníhodný je náš stav. Toto já není naše pravé Já. Pak je tu druhé Já, které nám říká, jak jsme vnitřně čistí nebo jak čistí můžeme být, jak upřímní můžeme být, jak pokorní můžeme být, jak božští můžeme být. To je naše pravé Já. Když přestaneme myslet na zdokonalování druhých a staráme se pouze o vlastní aspiraci, nejednáme jako poustevník, který se nestará o transformaci světa. Ne! Dokud jsme uprostřed přátel, sousedů a rodiny, naše dokonalost jim pomáhá. Když něčeho dosáhneme, uvidíme tu samou věc v malém měřítku v druhých. Pokud uvidíme v druhých něco špatného, něco nebožského, zítra uvidíme to samé v sobě. A pokud uvidíme něco dobrého v někom jiném, ale ne v sobě, tato konkrétní věc se v nás brzy rozvine. Pokud vidíme člověka, který je upřímný a my sami upřímní nejsme, pouhým vědomým pozorováním upřímnosti u někoho jiného vyjde do popředí naše vlastní upřímnost. Naše vnitřní bytost se bude snažit komunikovat s upřímností dané osoby. A pak, jako magnet, přitáhne upřímnost buď od této osoby, nebo ze Zdroje, ze kterého pochází veškerá upřímnost.
Od této chvíle zkuste všichni zdokonalovat svou vlastní povahu místo toho, abyste se rozhlíželi kolem a zjišťovali, kdo vám brání nebo stojí v cestě. Věnujte veškerou pozornost vlastnímu sebeobjevování, a když sami sebe najdete, uvidíte, že na zemi není nikdo nedokonalý. Každý je dokonalý uvnitř vás.From:None,Meditace: lidský závod a božská milost, část 2, None
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mrg_2