Je smrt konec? 1

Smrt není konec.

Smrt nikdy nemůže být konec.

Smrt je cesta.

Život je cestovatel.

Duše je průvodce.

Když je cestovatel unavený a vyčerpaný, průvodce mu nařídí, aby si na kratší či delší dobu odpočinul a poté jeho cesta začíná znovu. Když si v běžném životě neaspirující člověk hoví v bažině nevědomosti, je to skutečné vítězství smrti.

Když v duchovním životě aspirant nepláče po vyšším světle, blaženosti a síle, je to zrození jeho smrti.

Co se můžeme naučit od vnitřního života, který touží po zániku smrti? Vnitřní život nám říká, že život je oduševněle vzácný, že čas je plodně vzácný.

Život bez aspirace času je bezvýznamný.

Čas bez aspirace života je zbytečný.

Naše mysl přemýšlí o smrti.

Naše srdce přemýšlí o životě.

Naše duše přemýšlí o Nesmrtelnosti.

Mysl a smrt mohou být překonány.

Srdce a život mohou být rozšířeny.

Duše a Nesmrtelnost mohou být naplněny.

Až budou mysl a smrt překonány, člověk bude mít nový domov: Světlo, Světlo světa Za. Až budou duše a Nesmrtelnost naplněny, člověk bude mít nový cíl: Blaženost, transcendentální Blaženost.

Dnes člověk cítí, že smrt je nevyhnutelnou nezbytností. Zítra bude člověk cítit, že Nesmrtelnost je neklamnou skutečností.

Většina z nás má bohužel o smrti špatnou představu. Myslíme si, že smrt je něco neobvyklého, něco nepochopitelného, něco ničivého. Musíme však cítit, že smrt je něco přirozeného, normálního a v tuto chvíli nezbytného. Pán Krišna říká Ardžunovi: „Ó Ardžuno, jistá je smrt pro zrozeného a jisté je zrození pro mrtvého. Proto by to, co je nevyhnutelné, nemělo být příčinou tvého smutku.“

Čhándógja Upanišada nám říká něco významného:

> „Co bychom měli dělat, až přijde hodina smrti? Měli bychom se uchýlit ke třem vznešeným myšlenkám: jsme nezničitelní; nikdy nemůžeme být otřeseni; jsme samotnou podstatou života.“

> — Čhándógja Upanišada

Pokud ve chvíli, kdy k nám přijde hodina smrti, dokážeme cítit, že nemůžeme být nikdy zničeni, že námi nic nemůže otřást a že jsme samotnou podstatou života, potom kde je smutek, kde je strach, kde je síla smrti?

Sarada Déví, manželka Šrí Rámakrišny, řekla něco velmi důležitého: „Rozdíl mezi duchovním člověkem a obyčejným člověkem je velmi prostý. Když přijde smrt k obyčejnému člověku, bude ronit hořké slzy, zatímco duchovní člověk, je-li skutečně duchovní, se bude smát a smát, protože smrt je pro něj pouhý žert, nic jiného.“ Duchovní člověk se v Kosmické hře stává vědomým nástrojem. Proto ví, že smrt není zánikem. Je jen krátkým nebo dlouhým odpočinkem.

Znovu a znovu se musíme vracet do světa, abychom zde na zemi pracovali pro Boha. Není žádného úniku. To Nejvyšší musíme uskutečnit zde na zemi. To Nejvyšší musíme naplnit na zemi. Bůh nám nedovolí plýtvat schopnostmi a možnostmi duše nebo je promarnit. Rozhodně ne!

Kiplingova nesmrtelná slova zní:

> „Budou se vracet, znovu vracet,

> dokud se červená Země bude točit.

> On nikdy nepromarnil lístek ani strom.

> Myslíš, že by plýtval dušemi?“

> — Rudyard Kipling

Každé zrození nás vede k vyššímu životu, lepšímu životu. Jsme v procesu evoluce. Každé zrození je příčkou na žebříku evoluce. Člověk se vyvíjí vědomě i nevědomě. Pokud však v každé inkarnaci dělá pokrok vědomě, urychluje tím svůj duchovní vývoj. K realizaci u něj dojde mnohem dříve než u těch, kteří dělají pokrok nevědomě.

Víme, že jsme svou cestu začali v minerálním životě a potom jsme vešli do života rostlinného. Pak jsme vstoupili do zvířecího království. Odtud jsme přišli do lidského světa. To však není konec. Musíme se stát božskými bytostmi. Bůh s námi nebude spokojen, dokud a pokud nebudeme božští a přeměnění. Bude se v nás a prostřednictvím nás moci projevit svým vlastním Způsobem jen tehdy, když budeme zcela přeměněni a plně osvíceni. A tak pokud myslíme na svůj vnitřní a vnější vývoj, získáváme velkou radost. Takzvanou smrtí nic neztrácíme.

O evoluci nám velmi krásně a oduševněle říká Jalalu´d-din Rumi:

> „Jako kámen jsem zemřel a objevil se jako květina.

> Jako květina jsem zemřel a objevil se jako zvíře.

> Jako zvíře jsem zemřel a narodil se jako člověk.

> Proč bych se měl bát? Co jsem kdy smrtí ztratil?“

> — Jalalu´d-din Rumi

Co je koneckonců smrt? Smrt je dítě spící v Srdci Vnitřního kormidelníka. A co je život? Život je dítě, které si před Otcem neustále hraje, zpívá a tančí.

Život je inspirace.

Život je aspirace.

Život je realizace.

Život není zdůvodňující mysl.

Život není intelektuální mysl.

Život není hra zklamání.

Život je poselství Božskosti na zemi.

Život je Boží vědomá cesta k naplnění Božskosti v lidstvu na zemi.

V tomto Konfuciově úsloví je mnoho pravdy:

> „Neznáme život. Jak můžeme znát smrt?“

> — Konfucius

Přeji si však říci, že život můžeme poznat. Pokud si uvědomíme, že život je Božím ztělesněním pravdy, světla, míru a blaženosti, tehdy poznáme, co život skutečně je, a rozpoznáme smrt jako pouhý odpočinek, který je na současném stupni vývoje nezbytný.

Přijde doba, kdy odpočinek nebude vůbec zapotřebí. Svrchovaně bude vládnout sám Život nejvyšší — Život světa vždy přesahujícího Za. Tento Život není a ani nemůže být výhradním monopolem nějakého jedince. Každá lidská bytost musí být zaplavena Životem světa vždy přesahujícího Za, protože je to v tomto božském Životě, kde se Bůh bezvýhradně projeví na zemi.


MRP 1. University of Kent, Canterbury, v pondělí, 9. listopadu 1970

From:Sri Chinmoy,Mé lístky růže, část 1., (knižně nevydáno), 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mrp_1