Láska, oddanost a odevzdání ¹²

Láska je sladká. Oddanost je sladší. Odevzdání je nejsladší.

Láska je sladká. Tuto pravdu cítím ve spontánní Lásce své Matky, kterou ke mně má. Oddanost je sladší. Tuto pravdu objevuji v čisté Oddanosti své Matky, kterou má k dokonalosti mého života. Odevzdání je nejsladší. Tuto pravdu si uvědomuji v neustálém Odevzdání své Matky, které má k naplnění mé radosti.

Láska je mocná. Oddanost je mocnější. Odevzdání je nejmocnější.

Láska je mocná. Tuto pravdu cítím, když se dívám na Tvář svého Otce. Oddanost je mocnější. Tuto pravdu objevuji, když sedím u Nohou svého Otce. Odevzdání je nejmocnější. Tuto pravdu si uvědomuji, když žiji v dechu Vůle svého Otce.

Láska, oddanost a odevzdání. Svatý Augustin nás požehnal hlubokým poselstvím:

> „Miluj Boha a potom dělej, co chceš.“

> — Svatý Augustin

Naše mysl si myslí, že je to naprostá pravda. Naše srdce cítí, že je to nepopiratelná pravda. Ve svém každodenním životě to ale bohužel nedokážeme praktikovat. My totiž nevíme, co je láska. Nevíme, proč někoho nebo něco milujeme. A konečně nevíme ani, jak milovat.

Co je láska? Z duchovního pohledu je láska seberozpětím. Lidská láska je omezená, proto spoutává a je spoutaná. Ale božská láska se zvětšuje a rozšiřuje. Já zde mluvím o božské lásce. Oddanost je intenzita v lásce a odevzdání je naplnění lásky.

Proč milujeme? Milujeme, protože nás neustále trápí hlad po tom, abychom realizovali to nejvyšší, cítili to nejvnitřnější, byli vědomě jedním s vesmírem, univerzální pravdou, světlem, mírem a blažeností a byli zcela naplněni.

Jak milovat? Pokud milujeme proto, abychom od druhých něco dostali, potom naše láska není skutečnou láskou. Skutečná láska znamená neustálé sebe-nabízení na základě naší vlastní vnitřní aspirace.

Tento náš svět potřebuje mír, radost, blaženost, harmonii a porozumění. Máme pocit, že zde na zemi není žádné světlo, žádná pravda, žádná Božskost — nic takového. Všechny božské kvality, všechny aspekty Pána Nejvyššího jsou na sytě modré obloze. Proto se pro pomoc obracíme vždy vzhůru. Cítíme, že Bůh je v Nebi, ne na zemi. Aby nás zachránil, bude muset sestoupit do tohoto světa. Zde na zemi, kde si hovíme v potěšeních nevědomosti, není Bůh k nalezení.

Musíme si ale uvědomit, že jelikož je Bůh všudypřítomný, je také zde. Je uvnitř nás. Je také okolo. Jeho živoucí Přítomnost můžeme cítit v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce a všude kolem sebe.

George Bernard Shaw varoval:

> „Dejte si pozor na člověka, jehož Bůh je v Nebi.“

> — George Bernard Shaw

Náš Bůh je ale všude. Je nejen v Nebi, je také zde na zemi. Je s námi, uvnitř nás a pro nás. K tomu, abychom spatřili Boha, nemusíme vstupovat do nejvyšších sfér vědomí. Náš vnitřní pláč vynese do popředí naši vnitřní Božskost, která není ničím jiným než Bohem, a pomůže nám vidět a cítit Boha v druhých.

Odevzdání je naší ochranou, odevzdání je naším osvícením a odevzdání je naší dokonalostí. Na začátku cesty našeho života odevzdáváme svou existenci rodičům a na oplátku získáváme ochranu. Posloucháme své rodiče. Odevzdáváme se jejich vůli, jejich radám a návrhům, a jsme dobře chráněni. Jako děti cítíme ve svém každodenním životě nesmírnou radost. Proč? Protože odevzdáváme svou osobní vůli, své vlastní vnitřní myšlení, svým rodičům. Okamžitě získáváme radost plus ochranu. V ochraně je radost a v radosti je ochrana.

A nyní co se děje v podvečer našeho života? Pokud vedeme duchovní život, také v podvečer svého života se odevzdáváme. Komu? Vnitřnímu kormidelníkovi, Pánu Nejvyššímu. Na konci své cesty odevzdáváme Nejvyššímu samotný svůj dech. Tehdy znovu získáváme radost, dokonalou radost, čistou radost. Budu citovat Danteho:

> „Nejšťastnější člověk je ten, který dokáže spojit podvečer svého života s jeho začátkem“

> — Dante Alighieri

Jsme-li upřímní hledající nejvyšší Pravdy, potom naše cesta začíná odevzdáním se rodičům, kteří nám přejí to nejlepší, jsou nám nejmilejší a nejbližší. Když jim odevzdáme svou existenci, získáváme nesmírnou radost. Když poté kráčíme po cestě duchovnosti, snažíme se poslouchat příkazy své vnitřní bytosti. Čím více svou vnitřní bytost posloucháme, tím větší je naše radost, a tím větší je naše naplnění. Když posléze náš život končí, když musíme na krátký odpočinek vstoupit do jiného světa a vědomě se v tu chvíli odevzdáváme Boží Vůli, získáme nejvyšší radost, slávu nejvyšší.

Těžké je milovat lidstvo. Těžké je oddat se lidstvu. Těžké je odevzdat se lidstvu. To je pravda. Stejně tak je těžké milovat Boha, oddat se Bohu a odevzdat Bohu svůj živoucí dech. Proč? Prostý důvod je ten, že chceme vlastnit a být vlastněni. Jsme neustále obětí nevědomosti, protože pozemské touhy, i když jsou naplněny, nám nikdy nemohou dát skutečné uspokojení.

Máme nespočet tužeb, Bůh však naplní jen ty, ze kterých můžeme mít nějaký užitek. Kdyby naplnil všechny naše nespočetné touhy, byl by nespravedlivý k naší aspirující duši. To On neudělá, neboť je k nám veškerou Láskou. Ví, co je pro nás nejlepší, a již nám dal více, než máme schopnost přijímat, i když si toho většina z nás není bohužel vědoma.

Svatý František ze své vlastní zkušenosti nabídl celému světu jedinečnou pravdu:

> „Ten, kdo si myslí, že Boží Láska je nedostačující, je velice chamtivý.“

> — František z Assisy

My všichni jsme chamtiví. Půjdeme-li hluboko dovnitř, uvidíme, ucítíme a uvědomíme si, že Bůh nám dal nekonečně více, než potřebujeme, nemluvě o tom, že více, než si zasloužíme.

Láska, oddanost a odevzdání: to jsou tři příčky duchovního žebříku, žebříku rozvíjejícího se vědomí. Bohužel, pojetí odevzdání je na Západě často nesprávně chápáno. Máme pocit, že pokud se někomu odevzdáme, bude se k nám chovat jako pán. Nebudeme mít žádnou individualitu nebo osobnost. Z normálního hlediska, jednáme-li s běžným lidským vědomím, je to pravda. Z duchovního hlediska je to zcela nesprávně. Když konečné vstoupí do Nekonečného, okamžitě se stává Nekonečným. Když se drobná kapka dostane do oceánu, nedokážeme ji najít. Stane se jedním s mocným oceánem.

V každém okamžiku máme dostatek příležitostí milovat lidstvo. A pokud lidstvo skutečně milujeme, potom mu chceme dávat svou zasvěcenou službu. Jestliže skutečně chceme zvětšit svou existenci, rozšířit své vědomí a být jedním, neoddělitelně jedním s Rozlehlostí, tehdy je odevzdání jedinou odpovědí.

Neustále před sebou vidíme bariéry mezi dvěma lidskými bytostmi, neprostupnou zeď mezi lidmi. Nedokážeme spolu správně, z celého srdce a oduševněle komunikovat. Proč? Protože se nám nedostává lásky. Láska je naše neoddělitelná jednota se zbytkem světa, s celým Božím stvořením. Silou své oduševnělé lásky můžeme tuto neprostupnou zeď rozbít na kusy.

Největší indický básník, Rabíndranáth Thákur, řekl:

> „Pro toho, kdo miluje, jsou dveře vždy otevřené.“

> — Rabíndranáth Thákur

Dveře našeho srdce jsou tedy již otevřené pro ty, kteří skutečně, opravdově a oduševněle milují. Bůh nás miluje ze své nekonečné Štědrosti a Dveře Jeho Srdce jsou vždy doširoka otevřené. Snažíme se k Němu přiblížit právě proto, že je veškerou Láskou. Je pro nás nejdražší ne proto, že je vševědoucí a všemohoucí, ale protože je veškerou Láskou.

```

Láska, oddanost, odevzdání

Sloužit a nikdy se neunavit je láska.

Učit se a nikdy se nenasytit je oddanost.

Nabízet a nikdy neskončit je odevzdání.

Láska je skutečností člověka.

Oddanost je Božskostí člověka.

Odevzdání je Nesmrtelností člověka.

Skutečnost je všeprostupující.

Božskost je všepozvedávající.

Nesmrtelnost je všenaplňující.

```

From:Sri Chinmoy,Mé lístky růže, část 1., (knižně nevydáno), 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mrp_1