Poselství duše a učení duchovního Mistra musí jít společně. Mezi jejich naukou nemůže být žádný rozdíl, ani malý. Dokud a pokud však člověk nemá schopnost ponořit se hluboko dovnitř, vždy je lepší a bezpečnější poslouchat svého Mistra.
Není to tak, že člověk musí mít duchovního Mistra po celý svůj život. Ale na chvíli, obzvláště na začátku, by duchovního Mistra mít měl. Až hledající sám realizuje duchovní Pravdu, nebude již duchovní vedení déle potřebovat. On sám vroste do zářivého světla. Duše uvnitř něj vyjde do popředí, povede ho, bude na něj dohlížet a utvářet ho, zdokonaluje tak jeho vnitřní a vnější přirozenost.
Jednoduchost, upřímnost a čistota jsou tři věci, které potřebujeme ve svém vnitřním životě. Jednoduchost potřebujeme neustále. Není-li mysl jednoduchá, je-li složitá a komplikovaná, pak nemůžeme mít mír mysli. Dítě je jednoduché, a proto je veškerou radostí. My ve své každodenní existenci bohužel nevěnujeme jednoduchosti pozornost. Budeme-li však mít jednoduchou mysl, jednoduchou existenci, ucítíme, jak šťastní a jak veselí jsme.
Upřímnost je životem našeho srdce. Máme-li upřímnost, již pochodujeme ke svému předurčenému Cíli. Upřímnost je naší ochranou. Upřímný hledající neustále běží ke svému předurčenému Cíli, buď vědomě, nebo nevědomě. Pokud zde na zemi chceme dělat neustálý pokrok, potom to, co potřebujeme, je upřímné srdce.
Role čistoty v našem duchovním životě je nanejvýš důležitá. To neznamená, že se musíme mýt desetkrát denně. Ne, to, co potřebujeme, je vnitřní čistota, nejen vnější čistotnost. Jsme-li čistí, dokážeme v hojné míře získat božský mír, světlo, blaženost a sílu. Pokud si dokážeme udržet svou čistotu, tehdy v našem životě může zasvitnout mír, radost, světlo, blaženost a síla.
Ve vnitřním životě vidíme, jak své role hraje strach a pochybnost, odvaha a jistota. Co je to strach? Když vedeme duchovní život, okamžitě zjišťujeme, že strach je skutečným nepřítelem. Co dělá? Kupuje naši rakev dlouho předtím, než máme zemřít. Co dělá pochybnost? Začíná kopat náš hrob, zatímco ještě žijeme, zatímco ještě konáme své pozemské povinnosti.
Vnější odvaha je vyjádřením naší vnitřní nezdolné vůle. Je-li naše existence zaplavena vnitřní vůlí a vnější odvahou, neustále můžeme vidět skutečnost, stát před ní a vrůstat do ní.
Jistota nám dává pocítit, že Bůh je náš. Bůh není výhradním monopolem nějakého jedince. Nejsou to jen realizované duše, kdo se může odvážit tvrdit, že jim Bůh patří. Ne, zdaleka ne. Každý jedinec má právo prohlásit, že Bůh je jeho a že on patří Bohu. Musí cítit, že on a Bůh jsou věčně jedním a že realizace Boha je jeho rodným právem.
Co nás učí vnitřní učení? Aspiraci. Aspirace je vnitřní plamen, stoupající plamen uvnitř nás. Každý člověk v sobě tento hořící plamen má. Většina z nás se však bohužel neobtěžuje a tento plamen aspirace uvnitř sebe nepoužívá. Rádi ve svém každodenním životě používáme něco jiného: touhu.
Touha je něco, co nás svazuje. Aspirace je něco, co nás osvobozuje. Poselstvím touhy je vlastnit a být vlastněn. Poselstvím aspirace je rozšiřovat, zvětšovat a učinit naši pozemskou existenci nesmrtelnou. Když toužíme, žijeme ve světě úzkostí, starostí, zklamání, omezení, spoutání a smrti. Když aspirujeme, žijeme zde na zemi ve svém božském vědomí. Cítíme poselství a životní dech Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.
Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost nejsou nejasná slova — vůbec ne. Ten, kdo se modlí, ten, kdo medituje, ten, kdo se koncentruje, ten, kdo kontempluje, může do oblasti Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti snadno vstoupit. Jeho vědomí bude dozajista zaplaveno Mírem Nekonečnosti, Světlem Věčnosti a Blažeností Nesmrtelnosti.
Vnější poznání nám říká, jak můžeme vládnout světu, jak můžeme svět zničit. Vnitřní poznání nám říká, jak se s celým Božím stvořením můžeme stát neoddělitelně jedním. Vnitřní učení znamená neoddělitelnou jednotu nejen se Stvořitelem, ale také s Jeho stvořením. Vnitřní učení je velmi prosté. Žít vnitřním životem může zkusit kdokoliv. Kdokoliv může zde na zemi naplnit svou vnitřní existenci, svou božskou existenci.
Filozofie není nejlepším řešením duchovního života. Ani náboženství není řešením. Filozofie pomáhá. Náboženství také do určité míry pomáhá. Avšak duchovnost — použijme slovo ‚jóga‘ — je zdaleka nejlepším řešením vnitřního života. Jóga znamená jednotu, vědomou jednotu s Bohem. Pláčeme-li po vědomé jednotě s Bohem, potom můžeme žít vnitřní život snadno, bez nejmenšího zaváhání.
Filozofie. Použijme sanskrtské slovo daršan, které znamená ‚předvídat‘ nebo ,vidět‘. Jeden z největších duchovních Mistrů Indie, Šrí Rámakrišna, řekl: „V dobách minulých lidé mívali vize. Dnes lidé studují daršan.“ To je rozdíl mezi védskými zřeci, kteří měli tu nejvyšší osvícenou vizi, a těmi, kdo jen studují filozofii.
Náboženství. Když jdeme hluboko do náboženství, určitě získáváme poselství pravdy. My jím však nežijeme. Říkám: „Můj hinduismus je nepochybně nejlepší.“ Okamžitě mi odpovíte: „Přestaň! Přestaň! Žádné srovnávání. Nejlepší je nepochybně křesťanství!“ Stoupenec judaismu pak bude odporovat oběma. A tak to pokračuje, bez konce. To je naše vnější učení. Každý má pravdu svým vlastním omezeným způsobem. My však musíme mít s Bohem a Jeho stvořením vnitřní jednotu, neoddělitelnou jednotu. Této jednoty můžeme vědomě dosáhnout jen pomocí skutečné modlitby, koncentrace, meditace a kontemplace.
Jóga překonává všechna náboženství. Náboženství má pravdu svým vlastním způsobem. Filozofie má pravdu svým vlastním způsobem. Filozofie nás může dovést až ke dveřím. Náboženství nás může v místnosti vést několik kroků. Avšak skutečná meditace a duchovnost, jóga, nás nejen přivádí až k trůnu, ale posazuje nás přímo na něj.
Půjdeme-li po cestě jógy, uvidíme, že neexistuje žádná neshoda, žádný rozpor. Musím však dodat, že člověk musí jít po cestě, která je pro něj určená, jinak rozpory skutečně vyvstanou. Každá cesta tvrdí, že je zdaleka nejlepší. Upřímný hledající však nebude žádné cestě nic vytýkat.
Existují tři hlavní cesty jógy: Karmajóga, cesta činu a zasvěcení; Bhaktijóga, cesta lásky a oddanosti; a konečně Džňánajóga, cesta poznání a moudrosti. V Džňánajóze existuje zvláštní větev nazývaná Rádža-jóga, které se na Západě říká mystika.
Pokud jdeme po cestě lásky a oddanosti a jsme-li ryzí, upřímní hledající, opravdoví hledající, nemůžeme říci jediné slovo proti hledajícímu, který jde po cestě poznání, neboť víme, že všechny cesty vedou nakonec k Cíli. Já mohu jít jednou cestou a vy můžete jít nějakou jinou, Cíl však máme oba stejný. Každá cesta může aspirujícího člověka dovést k jeho předurčenému Cíli. Jak bych tedy mohl popírat jiné cesty? Je z naší strany naprostou pošetilostí pohrdat cestou, kterou jde k sebeobjevení někdo jiný.
Vnitřní učení nás učí, že je pravda, že všechny cesty vedou k našemu předurčenému Cíli, Bohu. Existuje však jedna cesta, která nás vede rychleji než ty druhé, a tou je cesta lásky, oddanosti a odevzdání. Všechny cesty nás k našemu cíli dovedou, avšak jedna z nich může být zkratkou. Cesta lásky nás vede k našemu cíli mnohem rychleji.
Když jdeme po cestě lásky, náš vnitřní život nám připadá nanejvýš uspokojivý. Bůh je pro nás na této cestě nejdražší ne proto, že je všemohoucí, všudypřítomný a vševědoucí, ale proto, že je veškerou Láskou. Dítě cítí, že otec je mu nejmilejší právě proto, že v něm cítí veškerou lásku. Nestará se o to, jak velký je jeho otec, je-li soudcem nebo obchodníkem nebo prezidentem. Otec je pro něj nejdražší proto, že k němu cítí veškerou lásku.
K Bohu, svému Věčnému Otci, se můžeme stejně tak nanejvýš úspěšně a přesvědčivě přiblížit pomocí lásky. Láska znamená neustálý pocit neoddělitelné jednoty s naším Milovaným. Když se k Bohu přibližujeme pomocí lásky, vidíme, že je veškerou Láskou. A když otevřeme oči a pokoušíme se na Něj podívat, vidíme, že je přímo před námi, žehná nám a objímá nás. Říká: „Mé dítě, čekám na tebe již dlouho.“
Nejvyšším vnitřním učením je láska: božská láska, ne lidská láska. Lidská láska svazuje — výsledkem je zklamání. A na konci zklamání se objevuje zničení. Božská láska je ale rozpětí, rozšíření, pocit pravé jednoty. Pokud někoho miluji božsky, musím cítit, že ho miluji proto, že hluboko uvnitř něj je Bůh, ne proto, že ten člověk je mým otcem nebo mou matkou nebo mým bratrem nebo mou sestrou. Ne, miluji ho proto, že uvnitř něj cítím a vidím živoucí Přítomnost svého nejdražšího Milovaného.
Těm, kteří chtějí následovat duchovní cestu, těm, kteří chtějí cítit Boha jako svého zcela vlastního, si přeji říci, že božská láska je odpovědí. V božské lásce se objevuje skutečné naplnění a dokonalá dokonalost hledajícího. Je to ta nejsnazší cesta. Tato láska je nanejvýš přesvědčivá, nanejvýš účinná. Tím, že Bohu, Božskosti v lidstvu, nabízíme svou pravou lásku, konáme všichni podle vnitřního učení. Čím více této božské lásky nabízíme, tím více naplňujeme Vnitřního kormidelníka v sobě i kolem sebe.
Božský život není zde na zemi nedosažitelným cílem. Pokud známe tajemství všech tajemství, naplnění Božskosti zde na zemi nemůže nikdy zůstat navždy vzdálené. Tímto tajemstvím je vrůst do božské lásky, kde se milující a Milovaný stávají vědomě jedním, kde se stvoření a Stvořitel stávají vědomě jedním, kde se konečné a Nekonečné stávají vědomě jedním.
Duši uchvacující flétnu Nesmrtelnosti uslyšíme zde na zemi. Nemusíme chodit do Nebe; nemusíme chodit do žádné jiné sféry vědomí. Pokud následujeme vnitřní učení, kterým je božská láska — láska pro lásku, láska pro Boha — tehdy poselství osvobození, osvícení a božského naplnění můžeme slyšet právě tady, tady a teď.
MRP 7. University of Leeds, ve středu, 18. listopadu 1970↩
From:Sri Chinmoy,Mé lístky růže, část 1., (knižně nevydáno), 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/mrp_1