{{htmlmetatags>metatag-robots=()}} Mistrův samozvaný vyslanec

Mistrův samozvaný vyslanec

Mistrův samozvaný vyslanec

Byl jednou jeden duchovní Mistr, který měl po celém světě několik Center. Věděl, že jeho děti v těchto vzdálených Centrech jsou hladové po jakýchkoli zprávách z jeho ášramu, a tak své žáky žijící poblíž povzbuzoval, aby je navštěvovali. Těm tyto návštěvy vždy přinášely ohromnou radost.

Kdykoliv se pak nějaký žák vrátil z návštěvy některého vzdáleného Centra, Mistr jej požádal, aby po skončení večerní meditace předstoupil před ostatní a povykládal o svých zážitcích. Tyto příběhy zase přinášely radost žákům z ášramu a různá Centra si tak udržovala blízké přátelství. Jedna z Mistrových žákyň, Satyavama, byla bohatou vdovou a měla blízké spojení s jedním malým Centrem v jiné zemi. Dříve v té zemi žila a byla to ona, kdo před mnoha lety představil vedoucího tohoto Centra Mistrovi. Satyavama měla o sobě velmi vysoké mínění a považovala se za duchovní matku tohoto Centra. Často si s tamními členy dopisovala a dávala jim všemožné rady a návrhy. Přestože byla Mistrovým žákem čtvrté kategorie, všichni ji tam považovaly za Mistrovu nejbližší žačku. Při každé návštěvě se k ní chovali jako ke královně. Vedoucí ji vždy požádal, aby vedla setkání, a prokazoval jí ohromnou úctu. Dokonce když někteří žáci potřebovali pomoci se svými vnitřními nebo emocionálními problémy, dávala jim interview.

Kdykoliv se Satyavama vrátila do ášramu a byla pozvána, aby povykládala o svých zážitcích, podávala dlouhé a podrobné zprávy o všech báječných věcech, které o Mistrovi řekla. Spoustu toho také vyprávěla o tom, jak jsou žáci toho Centra Mistrovi oddaní a odevzdaní.

Jednoho dne, během celosvětového přednáškového turné, se Mistr se svými opravdu blízkými žáky v tomto Centru zastavil na krátkou návštěvu. Jeho členové jim připravili lahodné jídlo, a když se najedli, Mistr řekl: „Chtěl bych teď odpovědět na několik duchovních otázek. Vnitřně jsem v kontaktu s vašimi dušemi, ale navenek nemíváte moc příležitostí být v mé fyzické přítomnosti. Když už jsem tedy zde, rád bych vám odpověděl na pár otázek, pokud nějaké máte. Ptejte se, prosím.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Nakonec se ozvala jedna žákyně: „Mistře, je pravda, že jsi proklel jednu svou žákyni a nechal zemřít její nemluvně, protože tě ve vnitřním světě rozhněvala?“

„Cože?“ vydechl Mistr zděšeně. „Kde jsi vzala tak absurdní nápad? Jsem duchovní člověk. Dávám jen lásku, světlo a život. Je naprosto nepředstavitelné, že bych proklel nějakou lidskou bytost, natož pak svého žáka.“

Jiná žákyně se zeptala: „Mistře, mám v tebe značnou víru. Něco mě ale trápí. Ve svých knihách vždy říkáš, že musíme přijmout svět a jeho povinnosti a žít ve společnosti. Takže nechápu, proč jsi řekl jednomu muži, aby opustil svoji ženu a šest svých dětí a šel meditovat do himalájských jeskyní. Mohl bys mi to prosím osvětlit?“

Mistr byl znova šokován. „Kde berete takové směšné nápady? Ať už vám to řekl kdokoliv, jsou to všechno výmysly, naprosté výmysly.“

„Ale Mistře,“ pokračovala žákyně: „slyšeli jsme to přímo o Satyavamy.“

„Ano, Mistře,“ přidala se ta první: „byla to ona, kdo nám pověděl o prokletí té nebohé ženy.“

Mistr se rozčílil: „Ty příběhy jsou všechny nepravdivé. Zapomeňte na ně, vyhoďte je ze své mysli jako odpadky!“ Pak k nim hodinu promlouval a snažil se ubezpečit jejich mysli a nasytit jejich srdce Mírem, Světlem a Blažeností. Později toho večera, než šel Mistr spát, povídal si ve svém pokoji se svými třemi žáky, které si s sebou přivedl z ášramu.

„Proč Satyavama říká tak strašné věci?“ zeptal se jeden z nich.

„Proč něco lidské bytosti dělají? Když říká tyto pikantní příběhy, cítí se důležitá. A současně si ostatní myslí, že je mi velmi blízká; jak by se o nich jinak mohla dozvědět?“

Druhý žák se zeptal: „Copak ale nevědí dost na to, aby si uvědomili, že jsou to všechno výmysly? Poté, co jsi toho pro ně tolik vnitřně udělal, cožpak v tebe žáci tohoto Centra nemají žádnou víru?“

„Ale ano, mají víru. Jenže když o mně slyší deset špatných příběhů, jejich víra slábne, byť mi na začátku věřili stoprocentně. Vstoupí do toho fyzická mysl, začne mít pochybnosti, a to je počátek opravdového problému.“

„Jak ale něco takového Satyavama vůbec může dělat? Jak může tady vykládat takové věci a pak se vrátit do ášramu, stoupnout si před tebe se sepnutýma rukama a lhát ti přímo do tváře? Jak se ti může podívat do očí?“

„Jak? Jak? Děje se to pořád. To je osud všech duchovních Mistrů. Někomu ukážete veškerou lásku, soucit a na oplátku dostanete kopanec.“

Třetí žák se přidal: „Mistře, měl bys ji z Centra vyhodit! K čemu potřebuješ takové žáky?“

„Měl bych, ale Bůh mi dal soucitné srdce. Co nadělám?“

Pak se žák zeptal: „Dobrá, co ale myslíš, že se stane s tímto Centrem? Vidí tě tak zřídka. Přijali dnes tvé Světlo, nebo o tobě stále pochybují?“

„Přijali, ale potíž je v tom, že jejich mysl zase vyjde do popředí a pochybnosti se jim vrátí. Vložil jsem do nich ohromnou sílu, ale kdoví?“

O tři týdny později se Mistr vrátil do ášramu a čekal tam na něj dopis od vedoucího toho Centra. Sděloval v něm, že se členové Centra rozhodli přejít na cestu nějakého jiného Mistra. Toho večera Mistr hovořil o svém turné a zmínil se, že na tom místě už žádné Centrum není.

Později, když už meditace skončila a žáci se začali rozcházet, přistoupila Satyavama k Mistrovi. „Ó, Guru, jsem zcela zdrcená z toho, co jsem se dozvěděla o tom Centru. Tolik jsem se snažila je inspirovat a přivést je k tobě blíž. Naneštěstí se mi to ale nepodařilo. Už během mé poslední návštěvy před pár měsíci jsem viděla, jak se stávají nebožskými. Je to pro mě taková rána. Byli mi velmi blízcí.“

„Satyavamo, má Satyavamo,“ řekl Mistr s úsměvem: „tvůj život proradnosti dosáhl svého vrcholu. Jsi vskutku nejdokonalejším podvodníkem v celém Božím stvoření.“

Seance

V Americe žil jednou jeden velký duchovní Mistr, který měl jen dvacet pět žáků. Devět z nich žilo ve stejném městě jako Mistr a ostatní bydleli v okolních městech. Jednoho dne se Mistr rozhodl vydat do jiného Centra, a protože si nebyl jistý, zda se vrátí do začátku večerní meditace, potřeboval někoho určit, kdo by setkání vedl. Jeden z jeho žáků, muž středního věku, kterému říkali Rakhal, se Mistra zeptal, jestli by to nemohl udělat on.

Rakhal byl kdysi sám Guruem. Pořádal seance pro postarší paní a měl malou skupinku následovníků. Když začal docházet na Mistrovy meditace, přivedl jednou své následovníky s sebou. Ti, jakmile spatřili rozdíl mezi Rakhalem a Mistrem, opustili ho a stali se Mistrovými žáky. Časem se i z Rakhala stal žák, ale určitý pocit vůdcovství ho neopustil. Když tedy Mistra požádal o svolení vést setkání za jeho nepřítomnosti, Mistr odvětil: „Dobrá. Jelikož je mnoho mých žáků tvými obdivovateli, můžeš večer vést.“

Toho večera tedy Rakhal vedl setkání poprvé od té doby, co ztratil všechny své následovníky. Naneštěstí to byl inkarnovaný egoista a trval na tom, že bude setkání probíhat jeho způsobem. Prohlásil: „Všichni si sedneme okolo stolu a budeme se držet za ruce. Takto vytvoříme kruh a nepřátelské síly nebudou moci vstoupit.“

Někteří žáci, kteří Rakhala z dřívějška neznali, začali protestovat. „Takto Mistr setkání nepořádá,“ namítali.

„Vím, co je nejlepší. Mistr mi řekl, abych setkání vedl, a dal mi vnitřní poselství, jak to mám udělat.“

Všichni si tedy sedli kolem stolu a pak Rakhal řekl: „Vzývejme teď Mistrova ducha sedmkrát. Když jej přivoláme, nepřátelské síly nás opustí.“

Jedna z žen ve skupině se ozvala: „Opustí? Kdy nás napadly?“

Rakhal odvětil: „Nepřátelské síly nás napadají neustále. Jsou tu vždy, takže je nejprve musíme vyhnat.“

Skupina tedy začala vzývat Mistra a drželi se přitom vzájemně za ruce. A pokaždé, když vyslovili Mistrovo jméno, udeřili rukama o stůl. Každé následující pronesení Mistrova jména bylo hlasitější než to předchozí a údery o stůl byly silnější a silnější.

Při pátém opakování se už Rakhal nechal tak unést, že křičel Mistrovo jméno naplno a bušil do stolu ze všech sil. Vedle něj seděla postarší, velmi bohatá paní. Náhle jí stiskl ruku tak silně, až vyjekla.

„Ha!“ zvolal Rakhal. „Nepřátelské síly nás už opravdu opouštějí.“ To paní natolik popudilo, že si sundala botu a praštila Rakhala podpatkem do kolena. Ten zavyl bolestí a začali na sebe vzájemně křičet jako o závod.

Byl to právě ten okamžik, kdy do místnosti vstoupil Mistr. Nemohl uvěřit svým očím. „Takové tedy pořádáš setkání za mé nepřítomnosti?“ zeptal se.

„Ne, Mistře,“ bránil se Rakhal. „Je to všechno její vina. Snažíme se tady oduševněle vzývat tvou přítomnost, ale ona z ničeho nic začala křičet jako blázen.“

Paní byla tak rozlícená, že mohla sotva mluvit. Přistoupila k Mistrovi a vychrlila: „Ten surovec mi málem zlomil ruku. Když jsme recitovali tvoje jméno, tiskl mi ji tak silně, že jsem si myslela, že to nevydrží. To jsi mu řekl, abychom tě takhle vzývali? Co jsi to za Mistra?“

Nebohý Mistr zrovna přišel z nejbožštější meditace v sousedním městě. Vstoupil při ní do velmi vysokého samádhi, a ještě v tu chvíli pro něj bylo obtížné sestoupit na pozemskou úroveň. Sestoupit ale do něčeho takového bylo vskutku nesnesitelné. Odkud kam! Nakonec všechny požádal, aby se rozešli domů, a slíbil, že to s nimi probere příští den.

Příštího večera přišel Rakhal do Centra s obvázaným kolenem. Postarší paní měla ruku zavěšenou v šátku. Nepromluvili spolu a ani se na sebe nepodívali. Oba očekávali, že se Mistr postaví na jejich stranu a nemilosrdně pokárá toho druhého.

Když Mistr přišel do místnosti, neřekl o incidentu z předchozího dne ani slovo a hned vstoupil do vysoké meditace. Po celý večer zůstal v samádhi a na konci byl v místnosti takový mír, že nikdo nemohl ani mluvit. Všichni opustili meditační místnost v tichosti.

Na dalším setkání vypadala ruka té paní zázračně vyléčená a ani Rakhal už neměl na noze obvaz. Nikdo se už o tom večeru nezmínil a ten byl brzy zapomenut.

Žáci používají okultní sílu

Byl jednou jeden velmi velký duchovní Mistr, který žil v Americe. Jelikož do Ameriky přišel teprve nedávno, měl jen devět žáků. A protože jich bylo tak málo, mohl dát každému nějaké postavení ve svém duchovním Centru. Jeden byl předsedou, tři další byli výkonní místopředsedové, dva obyčejní místopředsedové, jeden pokladní, jeden tajemník a jeden asistent tajemníka. Jednou týdně mívali schůzi, na které probírali plány, jak šířit Mistrovo Světlo a přivést více žáků.

Občas se z těchto schůzí stávaly pokřikovací souboje, obzvláště mezi jednou výkonnou místopředsedkyní a jednou obyčejnou místopředsedkyní. Obě to byly paní středního věku, které studovaly astrologii a okultní síly po mnoho let, dávno předtím, než potkaly Mistra. Čas od času se jedna druhé chlubily svými okultními zážitky. Přestože žádné skutečné okultní zážitky neměly, obě věřily, že ta druhá nějakou okultní sílu má a navzájem na sebe žárlily. Nikdy spolu v ničem nesouhlasily. Každá cítila, že je jejím úkolem vzít Mistra pod svá ochranná křídla a proslavit jej. A každá zároveň cítila, že ta druhá dělá Mistrově misi nenapravitelnou škodu.

Neustále si Mistrovi jedna na druhou stěžovaly, až byl z toho Mistr velmi znechucený a mnohokrát si pomyslel, že by jim měl jejich postavení odebrat. Jenže s ním byly prakticky o počátku a neměl srdce jim to udělat.

Schůze se vždy konaly v domě této místopředsedkyně. Jednoho pozdního večera, okolo jedenácté hodiny, se po jednom takovém obzvláště urputném dohadování výkonná místopředsedkyně sebrala, opustila schůzi a vyběhla z domu. Šla pak rovnou za Mistrem, který bydlel jen o pár bloků dále.

Mistr byl v té době velmi chudý a žil v malém bytě ve čtvrtém patře. Schody k němu byly velice příkré, a když ta paní došla do čtvrtého patra, nemohla popadnout dech. Byla ale tak rozčílená, že se ani nezastavila k odpočinku. Obličej té druhé ženy měla ve své představivosti živě před sebou, a zatímco běžela po schodech, nepřestávala se s ní v duchu přít. Byla tím tak zaměstnaná, že přehlédla jeden schod, uklouzla a spadla.

Její křik musel probudit každého v budově. Mistr otevřel dveře, aby se podíval, co se děje a objevil na schodech svoji výkonnou místopředsedkyni, jak tak leží a hořekuje. Měla jen lehký škrábanec na noze, ale naříkala, jako by měla zlomené snad všechny končetiny. „Mistře, Mistře, vidíš, co mi tvá milá místopředsedkyně provedla!“ stěžovala si. „Pomocí okultní síly se přede mnou zjevila a podrazila mi nohy.“

Mistr věděl, že ta druhá paní žádnou okultní sílu nemá, jenže co mohl dělat?

„Zřetelně jsem ji před sebou viděla,“ naříkala žena. „Mistře, musíš ji vyhodit z Centra. Snaží se zničit tvoji misi. Snaží se mě zabít. Jsem tvá výkonná místopředsedkyně a ona je jen obyčejnou místopředsedkyní, ale ve všem mi oponuje. Musíš se jí zbavit.“

Mistr ji pozval do svého bytu a nabídl jí trochu džusu, ale ta žena si nepřestávala stěžovat. Nakonec kolem jedné hodiny ráno odešla.

Příštího dne brzy odpoledne zavolala Mistrovi místopředsedkyně. Vzlykala a plakala.

„Co se stalo?“ zeptal se Mistr.

„Ó, Mistře, tomu bys nevěřil. Tvoje drahá výkonná místopředsedkyně se mě pokusila zabít!“

„Zabít? Jak? Kde?“

„Mistře, má tak nebožskou vibraci, tomu bys nevěřil. Když včera večer odešla, její vědomí bylo po celém domě. Bylo to tak zlé, že jsem mohla sotva spát. Šla jsem tedy dnes ráno do květinářství koupit nějaké rostliny a květiny, abych všechno pročistila.“

„A jak jsem kráčela do toho květinářství, cítila jsem její nebožskou přítomnost všude kolem sebe. Vím, že se mě pomocí své okultní síly pokoušela vnitřně napadnout.“

„Napadnout? Co se stalo?“ zeptal se Mistr.

„No, bránila jsem se ve vnitřním světě a najednou jsem viděla její tvář v květináči, který jsem nesla. Byla tam úplně jasně vidět a odporně se na mě podívala. Tak jsem se rozčílila, Mistře, že jsem ten květináč odkopla a zlomila si pravý palec. Vidíš, co mi to provedla? Pomocí své okultní síly mi zlomila palec na noze. Mistře, musíš ji vyhodit z Centra.“ Takto pokračovala a pokračovala asi další půl hodiny a nakonec zavěsila.

Mistr si pomyslel: „Okultní síla, okultní síla, běda. Můj život v New Yorku je báječný. Můj život v Americe je báječnější. Můj život na světě je nejbáječnější.“

Žákyně žehná Mistrovi

Před mnoha lety žil v Americe jeden velký duchovní Mistr. Přestože byl, co se týče věku, docela mladý — byl teprve čerstvý třicátník — ve vnitřním světě byl opravdu velký. Doposud však nebyl moc známý, a tak měl jen asi kolem dvaceti amerických žáků. Věnoval jim všemožnou pozornost — dával jim interview na požádání, při meditaci jim nabízel požehnané květiny atd. Naneštěstí tomu někteří žáci neporozuměli. Cítili, že jim Mistr ukazuje tolik náklonnosti, lásky a laskavosti, protože si to zasloužili. Mysleli si, že jim nikdy nehubuje, protože dělají všechno správně.

Co mohl nebohý Mistr dělat? Pomocí svého vnitřního zraku zřetelně viděl, jaký nebožský život vedou. Jenže tito američtí žáci potřebovali zvláštní zacházení. Pokud by se navenek necítili důležití, pokud by nedostávali patřičnou vnější pozornost, Mistra by opustili. Pravda, milovali Mistra svým vlastním způsobem, ale bez vnějšího lichocení by jejich nebožská mysl a vitálno vystoupily do popředí a oni by si pak řekli: „Kdo potřebuje takového Mistra? Proč zůstávat s někým, o kom nikdo neslyšel a který nás ani neocení?“ Takže jim Mistr navenek nabízel svoji pozornost a lásku, a přitom se vnitřně snažil zdokonalit jejich povahu. Navenek se usmíval, ale vnitřně se pokoušel své žáky učinit oddanějšími a odevzdanějšími Nejvyššímu.

Takto to šlo rok a půl. Během té doby Mistr napsal několik knih a trochu se proslavil. I stalo se, že jeden velmi významný univerzitní profesor v jiné části země spatřil jednu z těchto knih a byl jí natolik pohnutý, že požádal představitele univerzity, aby Mistra pozvali k uspořádání cyklu přednášek. Bylo to tenkrát poprvé od doby, co začal přijímat žáky, že se Mistr vydal na krátký výlet.

Byl pryč asi dva týdny. Když se konečně vrátil, čekal ho šok. Jak jeho žáci upadli! Dovolili všemožným nebožským silám, aby do nich vstoupily. Jejich vědomí bylo zoufale nízké. Po první meditaci k nim Mistr promluvil: „Mé drahé duchovní děti, od začátku vám nabízím tolik náklonnosti, soucitu, zájmu; dokonce i když jsem byl pryč, stěží byste si dokázali představit, jakou sílu jsem do vás vložil. Ale od okamžiku, kdy jsem odjel, jste si začali libovat v tolika nebožských myšlenkách. Jaký nesnesitelný emocionální, vitální život jste vedli! Dokonce i teď je pro mě tak bolestné se dívat na vaše tváře. Nemám rád hubování. Ještě nikdy jsem vám nehuboval. Přeji si ale říci, že jste mě opravdu, opravdu zklamali.“

Teď zase byla řada na žácích, aby byli v šoku. Zaprvé ještě nikdy neslyšeli Mistra takto mluvit. A zadruhé jim ani vzdáleně nepřišlo na mysl, že upadli. Jejich vědomí pokleslo tak snadno a přirozeně, tak spontánně, že si to vůbec neuvědomili.

Jedna z žákyň, žena středního věku, zaprotestovala: „Ale Mistře, jak něco takového můžeš říct? Nevím, co ostatní, ale zatímco jsi byl pryč, meditovala jsem doma každé ráno a přicházela jsem na každou meditaci v Centru.“

„Ano, meditovala jsi. Ale meditovala jsi na Boha nebo na své přátele? Pravda, meditovala jsi, ale tvá mysl po celou dobu přemítala o novém oblečení a špercích, které tví přátelé nosí.“

Paní nemohla uvěřit vlastním uším. Podívala se na Mistra s předstíranou oddaností a řekla: „Ale Mistře, jak to můžeš říct? Víš přece, že myslím jen na Boha!“

Pak se ozvala jedna mladá žena: „Mistře, když jsi byl pryč, oddaně jsem pro tebe pracovala. Upletla jsem ti nádhernou šálu, a přitom jsem celou dobu myslela na tebe. Takže můj duchovní život určitě neupadl.“ Mistr odvětil: „Nezištná služba, oddaná služba Mistrovi, je jeden z nejlepších způsobů, jak si udržet dobré vědomí. Když si ale myslíš, že co děláš, není důležité, zatímco někdo jiný dělá něco mnohem důležitějšího, když tohle cítíš, pak ti tvá nezištná služba vůbec nepomůže. Když jsi pletla, myslela sis, že jsi zbytečná. Myslela jsi na krásné básně a malby, které ostatní vytvářejí, a považovala jsi své vlastní dosažení za bezvýznamné. Nezištná služba je velmi dobrá, musíš ale při ní cítit, že ji nabízíš podle svých vnitřních schopností, které ti Nejvyšší dal, a někdo jiný ji zase provádí podle svých schopností.“

„Ale Mistře, určitě jsem nemyslela na nikoho jiného kromě tebe.“

A tak to pokračovalo. Každý žák se ptal na svůj vlastní případ a Mistr pokaždé odpověděl něco, o čem ten žák byl přesvědčen, že se ho to netýká. Když diskuze skončila, Mistr řekl: „Když jsem vám teď tak vyhuboval, zkusme teď všichni žít oddanější, duchovnější život. Minulost je prach, jak vždycky říkám. Zapomeňme na ni a od zítřka začněme vést čistší, božštější život.“ Pak své žáky, jednoho po druhém, zavolal a požehnal jim.

Když setkání skončilo, začali se žáci mezi sebou bavit a probírali, co Mistr řekl. Někteří z nich byli ještě pořád pobouření a rozzlobení. Takhle s nimi Mistr ještě nikdy nemluvil. Jedna paní prohlásila: „Mistr musel chytit nějakou mentální horečku, když byl pryč. Všimli jste si, jak vypadal unaveně? Půjdu se na něj podívat, jestli se cítí dobře.“

Nato přešla místnost až k místu, kde Mistr stranou seděl, a nahlas zvolala: „Mistře, vím, že jsi nebyl sám sebou, když jsi k nám takto dneska hovořil. Jsi nejspíš nemocný nebo něco takového. My to chápeme a vůbec se na tebe nezlobíme. Za sebe a za všechny ostatní žáky si přeji říci, že ti odpouštíme.“ A s těmito slovy položila ruce na Mistrovu hlavu a požehnala mu. Ostatní žáci zkoprněli zděšením. Přestože si všichni mysleli, že to hubování bylo nezasloužené, byli z jejího chování na rozpacích. Aby žák žehnal Mistrovi, to bylo nemyslitelné. Když se vzpamatovali, začali jí ještě před Mistrem nemilosrdně nadávat.

Ten však s úsměvem řekl: „Ať už si to zasloužím nebo ne, co potřebuji je život ticha v naprostém ústraní. Všichni náležíme Bohu. Bůh ví, co je nejlepší pro vás a co pro mě. Jelikož je On náš Stvořitel a určuje náš osud, dovolme mu učinit pro nás vše potřebné.“

Hledající zneužívá Mistra

V Americe žil jeden dobře známý duchovní Mistr, který měl tisíce žáků. Někteří z nich byli prvotřídními žáky a někteří patřili do páté nebo šesté kategorie. Jeden mladý žák, který patřil právě do té šesté kategorie, se jmenoval Jim. Nerad pracoval a často trávil dny navštěvováním ostatních žáků. Přicházel k nim domů nečekaně a trávil hodiny povídáním o Mistrovi. V duchu přitom doufal, že pokud zůstane přes poledne, dostane i oběd. Žáci přirozeně o Mistrovi mluvit chtěli a většinou jej s radostí vítali a dali mu i najíst. Před odchodem také vždy požádal o peníze na metro, což mu rovněž ochotně dávali.

Někdy ale lidé na něj neměli náladu, anebo měli na návštěvě jiné přátele a neměli na něj čas. Mladík si myslel, že by měl být vždy vítaný, když chce mluvit o Mistrovi, ale pokaždé tomu tak nebylo. Navíc si od lidí často půjčoval knihy, protože neměl žádné peníze, aby si je mohl od Mistra kupovat. Jakmile si ale nějakou knihu půjčil, mohl na ni majitel zapomenout, protože už ji nikdy nevrátil.

Jim se považoval za Guruova asistenta, alespoň co se týkalo poskytování rad mladým děvčatům. Kdykoliv měla nějaká dívka problém, byl z něj konzultant. Ať už se problém týkal čehokoliv, vždy to sváděl na jedinou věc: nečisté vitálno. Říkal jim, že jeho analýza vychází z moudrosti, kterou se naučil od Mistra.

Jedno dne přivedla jedna dívka z Mistrova Centra k tomuto mladíkovi svoji kamarádku. Tato kamarádka nebyla Mistrovým žákem, ty dvě se znaly ze střední školy.

„O co jde?“ zeptal se Jim.

„Silně mě bolí hlava. Častokrát dostávám bolení hlavy.“

Mladík hned usoudil: „Za to může tvoje nečisté vitálno. Když povedeš čistší život, všechna ta bolest hlavy zmizí.“

Dívka z toho byla celá nešťastná a sklíčená. Když přišla domů, její otec si toho všiml a začal si o ní dělat starosti. Manželka mu zemřela před několika lety a za svoji dceru se cítil zcela zodpovědný.

„Proč jsi tak smutná?“ zeptal se.

Nejprve nechtěla nic říct, ale nakonec přiznala, že jí ten mladík řekl, že má nečisté vitálno.

Otec byl řidičem kamionu. Byl to značný silák a co uslyšel, jej rozlítilo. Zašel k mladíkovi domů, popadl ho za tričko a pohrozil: „Jestli mé dceři řekneš ještě něco takového, zlámu ti všechny kosti. Kdo si myslíš, že jsi, že si dovoluješ mluvit o jejím vitálním životě!“

Pak se rozhodl, že dceru vezme k Mistrovi, aby do případu vnesl trochu východního světla. Kdysi mu totiž jeho dcera pověděla, že její kamarádka má Gurua, který vládne všemožnými okultními silami.

Přišel s ní k Mistrovu domu a počkal venku, zatímco se dcera vydala dovnitř hledat radu. Mistr se na dívku chvíli soustředil a pak prohlásil: „S tvým vitálním životem je všechno v pořádku. Bolest hlavy s ním nemá nic společného. Máš jen trochu zácpu. Vezmi si nějaké léky, a to bude stačit.“ Když to dcera řekla otci, byl tak rád, že dal Mistrovi pět dolarů.

Problémy této dívky tedy Mistr vyřešil, ale mladík způsobil bezpočet problémů i ostatním děvčatům. A zároveň nepřestával navštěvovat ostatní žáky, kteří z něj už byli časem otrávení. Po nějaké době již nebyl vítaný nikde, a nakonec prostě Mistrovo Centrum opustil. Nikdo o něm dva roky neslyšel, až jednou přišel za Mistrem po přednášce na univerzitě nějaký student a řekl, že je Jimovým žákem. V tu dobu však už Jim nebyl Jimem. Říkal si Shivananda a všem tvrdil, že toto jméno dostal od svého Mistra.

„Jsem tak rád, že potkávám Shivanandova vlastního Gurua,“ řekl ten student. „Shivananda pořád přednáší o tvé filosofii. Říká, že k tobě soukromě chodí pro speciální instrukce a že mu dáváš všemožnou okultní moudrost.“

„On přednáší?“ podivil se Mistr.

„Ano. Každý týden má přednášku ve velkém sále a účtuje si vstupné dva dolary. Každému nabízí tolik Světla! Jsem moc rád, že mě přijal za svého žáka.“

Mistr byl ohromený. Sám nikdy žádné vstupné na svých přednáškách a veřejných meditacích nevybíral. A tady jeho bývalý žák vydělával na přednáškách o něm. Mistr neměl to srdce říct hledajícímu, že jej ten mladík před dvěma lety opustil. Tak se jen usmál a odešel.

Oběť mentální síly

Před padesáti lety žil v Americe jeden velký duchovní Mistr, který měl stovky žáků. Mistr realizoval Boha a sjednotil se s Nejvyšším, takže dokázal vést vnitřní i vnější život svých duchovních dětí. Za jejich vnitřní život přijal plnou zodpovědnost, ale co se týče vnějšího života, ve většině případů mlčel. Občas, pokud se jednalo o velmi blízkého žáka, převzal zodpovědnost i za jeho vnější život. Anebo když žáci začali vést velmi nebožský vnější život, byl donucen učinit nějaká opatření. Ve většině případů ale cítil, že je nejmoudřejší soustředit se na zdokonalování jejich vnitřní povahy, a nechával je při rozhodování o vnějších věcech naslouchat vnitřním poselstvím. Čas od času však žáci Mistra žádali o radu v té či oné věci. Každou takovou věc Mistr řešil s duší té osoby, aby zjistil, co chce a pak žákovi poradil, co by měl udělat.

Jednoho dne Mistr dostal dopis od mladíka, který se chystal promovat na vysoké škole. V dopise stálo: „Jsem tvým věčným otrokem. Jsem služebníkem tvého služebníka. Prosím, řekni mi, co mám udělat se svým životem. Čekám jen na tvůj rozkaz. Mám pokračovat ve studiu a získat magisterský titul nebo se školy úplně vzdát a dělat něco jiného? Rozhodnutí nechávám zcela na tobě.“

Tento mladík však byl ve skutečnosti velice pyšný a povýšený. Měl mocnou mysl a byl hrdý na svá mentální dosažení. Byl upřímný, když Mistrovi psal ten dopis, ale byl si jistý, že po něm Mistr bude chtít, aby ve studiu pokračoval. Nebo alespoň očekával, že mu poradí, aby se zabýval něčím, kde by svou mentální sílu mohl využít. Když jej ale Mistr k sobě zavolal, vyslechl si: „Mé dítě, přeji si, aby ses vzdal svého mentálního života a otevřel si prádelnu. Tvá duše už získala zážitky z mentálního života a teď chce zážitek opravdové pokory, aby mohla dělat nejrychlejší pokrok. Přestaň tedy se studiem a otevři si prádelnu.“

Mladík nemohl uvěřit svým uším. „Jak bych to mohl udělat?“ hlesl. „Co by tomu řekli mí rodiče? Můj otec utratil za moji školu tolik peněz. Když si teď otevřu prádelnu, dostane z toho infarkt. To mu nemůžu udělat!“

Mistr se na něj soucitně usmál a řekl: „Samozřejmě, mé dítě. Potom udělej, co si přeje tvůj otec. Přeji si ale říci, že když jsi neplánoval naslouchat mé radě, nikdy ses mně na ni neměl ptát. Říká se, že nevědomost je sladká. Kdyby ses mě nezeptal, mohl jsi ve studiích pokračovat dokonale šťastný. Pravda, tvoji duši by to netěšilo, ale ve svém vnějším vědomí bys šťastný byl. Jenže teď víš, co tvá duše chce a pokud budeš přesto dělat něco jiného, nebudeš cítit opravdové štěstí ani ty, ani tvá duše. Ze studia už nezískáš stejnou radost jako dřív.“

„Je to jako s duchovním životem. Než do něj vstoupíš, můžeš dělat všemožné nebožské věci a necítíš se nešťastně. Jakmile ale skočíš do moře duchovnosti, jakmile poznáš světlo, nemůžeš se už do života nevědomosti vrátit. A když to přesto uděláš, už v něm nenalezneš uspokojení.“

Mladík odvětil: „Zkusím o tom popřemýšlet. Promluvím si se svým otcem a pak se rozhodnu. Děkuji za poučnou radu.“

O měsíc později dostal Mistr další dopis od tohoto žáka. Přišel z univerzity vzdálené několik set mil, kde se mladík zapsal ke studiu.

V dopise vysvětloval: „Mistře, byl jsem tak zmaten, když jsem od tebe odcházel. Teď už je mi ale všechno jasné. Šel jsem hluboko dovnitř, meditoval na celou věc a dostal jsem od tebe vnitřní poselství. Znělo takto: ,Kdyby tvá duše chtěla pokorný život, nedala by ti dobrou mysl. Dala by ti prostou mysl, která by byla šťastná vést prádelnu. Tvá duše od tebe chce rozvinutou mysl a zároveň pokorný život.ʻ“

„Takže jsem se, Mistře, rozhodl udělat to následovně. Budu pokračovat ve studiích, abych si rozvinul mysl, jak to má duše chce. A pak se pokusím získat práci na nějaké malé univerzitě a povedu velmi pokorný život, což po mě duše také chce. Tímto způsobem uspokojím svoji duši i svého otce.“

Mistr dopis dočetl a smutně pokýval hlavou. „Jak je ta lidská mysl chytrá. Jak je pro ni snadné vymyslet si důvody pro dělání toho, co sama chce.“

Netrvalo dlouho a mladík se natolik zaměstnal v mentálním světě, že začal považovat duchovní život za pošetilost. A než skončil rok, opustil Mistra trvale.

O tři roky později se tento žák vrátil, aby mu vždy soucitný Mistr odpustil a dal mu novou příležitost.

Žák odpouští Mistrovi

Byl jednou jeden velký duchovní Mistr, který se rozhodl přijít do Ameriky, když mu bylo čtyřicet devět. Po první tři nebo čtyři roky v Americe, než se jeho mise ustálila, si na živobytí vydělával jako úředník v pojišťovací společnosti. V té době pořádal pro hledající meditace dvakrát týdně. Byl natolik chudý, že si nemohl dovolit pronajmout nějakou meditační místnost, a jeho vlastní byt byl příliš malý, aby zval hledající k sobě. Pořádal tedy meditace v bytě jedné ženy, která se stala jeho žákyní.

Mistr měl tenkrát okolo patnácti žáků, kteří na tyto meditace chodili pravidelně. Každému dal duchovní jméno. Dva z nich se jmenovali Suruchi a Uttanpada. Byli rozdílní jako den a noc. Suruchi byla velmi malá, obézní žena, která všechny okolo ráda komandovala, obzvláště svého manžela, Uttanpada, a Mistra. Uttanpada byl naopak vysoký a hubený jako tyč. Stejně jak měla jeho žena silnou vůli, tak on byl mírný a poslušný.

Suruchi svého manžela nemilosrdně týrala. Přinutila jej, aby jí odevzdával celou výplatu a pak mu každý den dávala jen tolik peněz, kolik si myslela, že potřebuje. Když mu na svačinu dala sendvič, nedostal už pak ani desetník, aby si mohl koupit kousek ovoce nebo sklenici džusu.

Suruchi byla na šéfování natolik zvyklá, že se často rozzlobila i na Mistra, když ji nepotěšil, jak chtěla. Jednou Mistrovi zahrála na klavír a dostalo se jí za to od Mistra uznání. Vyzdvihoval ji do nebes, ale podle ní to nebylo dostatečné. Dokonce i kdyby Mistr použil všechna přídavná jména ve slovníku, nestačilo by to. Takže na jeden týden přestala chodit na meditace a nedovolila to ani svému manželovi.

Suruchi také malovala a jednoho dne dala Mistrovi jeho portrét. Mistr toho o malování moc nevěděl, ale snadno mohl vidět, že ta malba nenesla ani trochu jeho vědomí. Řekl tedy: „Je mi líto, ale já se v něm nevidím.“

Suruchi se naštvala a odmítala se s Mistrem bavit. Tři týdny s ním nepromluvila ani slovo. Ten měl z toho ohromnou radost a tři týdny žil jako v sedmém nebi. Nakonec mu ale Suruchi odpustila a začala jej znovu komandovat.

Ze všech lidí v Mistrově malém duchovním Centru Suruchi nejvíce nesnášela ženu, v jejímž domě se meditace pořádaly. Nelíbilo se jí, jak je meditační místnost vyzdobená, a bylo tam spoustu věcí, které tam nechtěla. Takže se tyto dvě ženy spolu neustále hádaly.

Jedna z věcí, která Suruchi obzvláště popuzovala, bylo, že tato žena měla za úkol prodávat Mistrovy knihy. Jednou za měsíc Mistr napsal malou brožurku, kterou tato paní pak prodávala za padesát centů. Suruchi tohle neustále kritizovala. Když byla rozhněvaná, říkala občas Mistrovi: „Vy Indové sem přicházíte, jen abyste nám brali naše peníze.“ V té době Mistr vydělával padesát dolarů týdně, ale Suruchi tohle nezajímalo. Starala se jen o peníze, které Mistr dostával za své publikace.

Jelikož Suruchi svému manželovi nedovolovala si tuto brožurku kupovat, dával mu Mistr každý měsíc jednu kopii tajně. To zase rozčilovalo paní, která je prodávala. „Když budeš dávat všechno zadarmo, jak mám něco prodávat a vydělat ti nějaké peníze?“

Takhle to pokračovalo a pro Mistra to znamenalo skutečné mentální mučení. Jednoho dne se Suruchi s touto paní hořce pohádala a odmítla nadále přicházet do jejího domu. Zavolala Mistrovi a řekla: „Mistře, pokud tato žena zůstane, přestanu být tvým žákem.“ Mistr odvětil: „Ona je mým žákem a ty také. Dokud s ní nebudu sám nespokojený, nevyhodím ji.“

Nato se začala Suruchi s Mistrem dohadovat: „Co ostatně víš o duchovnosti? Ty a ta žena spolu pracujete, jen abyste od nás dostali nějaké peníze. Pokud s tím hned nepřestaneš a nevyhodíš ji z Centra, už mě nikdy neuvidíš.“

„Výborně!“ zvolal Mistr. „Kdo tě potřebuje? Budu ten nejšťastnější člověk, když přestaneš chodit.“

Když ale ten večer Mistr přišel na meditaci, koho to nevidí sedět v první řadě? Suruchi. V té době bylo zvykem, že během meditace každý žák dostal od Mistra požehnanou květinu. Když přišla na řadu Suruchi, řekla mu: „Jak se na tebe mohu hněvat? Jsi jen dítě. Když ti neodpustím já, tak kdo?“

Pak Mistra s největší náklonností dvakrát poplácala po hlavě.

Mistr, který byl zrovna ve vysokém transu, se podíval do jejích očí a snesl shůry nezměrný Mír, Světlo a Blaženost, které vlil do jejího srdce. Pak se bez jediného slova přesunul k dalšímu člověku, nabídl mu požehnanou květinu a snesl pro něj další Mír, Světlo a Blaženost.

Jelikož Mistr nezareagoval na Suruchiny poznámky, nebyla si jistá, zda ji slyšel. Když tedy meditace skončila a Mistr se vrátil do svého obvyklého vědomí, pomýšlela na to, že je Mistrovi zopakuje. Jenže se připozdívalo a byla už trochu unavená, takže si řekla, že na to bude čas další den.

Lidský cit vítězí

Byl jednou jeden manželský pár, který žil v ášramu duchovního Mistra. Muž byl velmi obézní a žena naopak štíhlá. Muž se sprchoval jednou za měsíc a žena dvakrát denně. Muž byl autoritou na úplně každé téma v celém Božím stvoření a žena byla vtělenou pokorou. Zajímavé bylo, že žena měla vyšší univerzitní vzdělání než její manžel. Ten říkal, že to bylo pod jeho důstojnost dále studovat, že by mu univerzitní diplom byl k ničemu, a tak ze studií odešel. Skromnost a pokora jeho ženy jej neustále udržovaly na vrcholku hory vlastního ega.

Jednou však přišel čas, kdy ten muž nedokázal zůstat své ženě věrný. Když to zjistila, byl to pro ni hrozný šok. Cítila se naprosto bídně. Týdny její manžel nechodil na noc domů. Nechodil ani do práce a nedělal nic, než že zneužíval manželčina soucitu. Žena z toho by velmi nešťastná. Takto to šlo měsíce a měsíce. Nakonec požádala Mistra o rozhovor a po něm se rozhodla pro rozvod.

Statečně připravila všechny právní kroky, ale když konečně přišla k soudu a uviděla svého manžela, její srdce roztálo. Plakala a plakala. Rozeběhla se, objala manžela a prosila jej o odpuštění.

Manžel jí přirozeně blahosklonně odpustil, přestože byl sám viníkem. Odpustil jí, ale dal si podmínku: „Vrátím se k tobě, ale musíš být ke mně laskavější.“

Žena namítla: „Copak jsem k tobě nebyla laskavá? Vždyť jsem k tobě veškerou náklonností!“ Muž odvětil: „Vysvětlím ti to doma.“ A když přišli domů, pokračoval: „Myslel jsem tím, že musíš být krásnější. Když budeš krásnější, nebudu pak myslet na ostatní ženy. Když budeš krásnější, mé vitální problémy budou vyřešeny.“

Žena se zeptala: „A jak se mám stát krásnější.“

Muž nato: „Musíš být krásná uvnitř i navenek.“

„Modlím se a medituji a dělám všechno pro to, abych se stala uvnitř krásnou,“ namítla žena. „Když moje vnitřní krása vyjde do popředí, uvidíš ve mně víc krásy i navenek.“

„Ne,“ odporoval manžel. „Vnější krása přijde, jen když se úplně vzdáš duchovního života. Nesmíš následovat žádnou duchovní disciplínu.“

„Proč, proč?“ nechápala žena.

„Co je krása?“ zeptal se muž s filozofickým tónem v hlase. Pak si sám odpověděl: „Krása je ve tvém případě tvou povinností. A co je tvá povinnost? Vždycky naslouchat svému manželovi. Vždycky těšit svého manžela. Manžel je Bůh. Nemůžeš mít ve svém životě žádného jiného Boha. Jsem pro tebe jediným Bohem. Když mě budeš považovat za svého jediného Pána, potom s tebou zůstanu.“

Žena podmínky přijala a dostala svého manžela zpátky. Oba se pak vzdali duchovního života. Měli ještě pětiletou dceru, která byla velmi duchovní a Mistr jí věnoval spoustu pozornosti. Často jejím rodičům říkal, že dělá velmi dobrý pokrok. Dcera se cítila bídně, že už nemohla duchovního Mistra vídat. Mnohokrát se ptala rodičů, proč už k Mistrovi nechodí a proč jí není dovoleno jej navštívit.

Muž si vymyslel příběh, že je Mistr velice špatný a že ho deportovali ze země. A žena si vymyslela jiný příběh. Řekla své dceři, že byl Mistr tak zlý, že po ní chtěl, aby opustila svého manžela. Řekla jí, že ji Mistr požádal, aby opustila otce, protože chtěl všechen její obdiv, lásku a oddanost sám pro sebe. Řekla jí, že Mistr žárlil na jejího otce.

Dcera všemu uvěřila. Jednoho dne ale přišla její duše za Mistrem a byla velice smutná. Mistr duši duchovně nasytil a zeptal se: „Proč jsi tak smutná?“

„Jsem tak smutná, protože mí rodiče říkají, že jsi hrozně, hrozně špatný. Něco mi ale říká, že to není pravda.“

Mistr odvětil: „Vždycky budu špatný pro ty, kteří se potřebují jen sami navzájem a nepotřebují Nejvyššího ve mně. Všichni, co jsou spokojení jeden z druhým a chtějí být spokojení jen spolu, budou říkat, že jsem opravdu špatný. Kdo ale cítí, že je beze mě neúplný — bez ohledu na to, kolik má přátel, nebo nakolik si je s manželem či manželkou, bratrem či sestrou, matkou či otcem blízký — bude vždy říkat a cítit, že jsem dobrý. Budu považován za dobrého člověka, jen když jsem potřeba k úplnému míru, radosti a harmonii v rodině.“

Duše dítěte od Mistra přijala požehnání a vrátila se do svého příbytku. Učinila Mistrovi slib, že až dítě dospěje, pokusí se ho ze všech sil přivést zpátky k Mistrově Světlu.

Přiznání není realizace

Byl jeden určitý duchovní Mistr, který měl na sklonku svého života velmi nešťastný zážitek. Bylo mu tenkrát sedmdesát osm a měl jen padesát nebo šedesát žáků. Někteří z nich byli hodně bohatí, takže finančně na tom byl docela dobře. Měl pět nebo šest asistentů či asistentek. Jedna z nich, jeho osobní sekretářka, však velmi prahla po majetku a byla žárlivá na ostatní blízké žáky.

Jednoho dne Mistrovi řekla: „Sloužila jsem ti tolik let. Buď mi musíš odkázat všechen svůj majetek, až zemřeš, anebo se zbav všech těch svých blízkých žáků.“

Mistr oponoval: „To je nemožné! Nemohu ti dát všechno, co za sebou zanechám, a taky nevyženu své ostatní žáky.“

Později té noci, když už Mistr spal, vzala tato asistentka nůž a bodla jej do čela. Když Mistra ráno našli, vzali jej do nemocnice, kde za několik dnů zemřel.

Tato blízká žákyně ale každému navykládala, že byl Mistr té noci neklidný, protože se necítil dobře, a tak pravděpodobně spadl z postele a rozbil si čelo. Představitelé nemocnice tomu nevěřili, ale některé zdravotní sestry byly podplaceny a podaly zprávu, která tuto verzi podpořila. Asistentka unikla trestu a brzy se vzdala indického způsobu duchovního života.

Vstoupila do křesťanské církve a po několika letech si založila vlastní malou církev ve Washingtonu. Shromáždila v ní něco přes tisíc členů, všichni ji obdivovali a přirozeně nic o její minulosti netušili. Vždy se chovala velice duchovně a měla nanejvýš inspirující promluvy. Její kongregace s ní byla velmi spokojená a byli na ni hrdí. Jedné noci k ní však ve snu přišel její bývalý Mistr a řekl jí o jiném duchovním Mistrovi, který byl docela mladý. „Pouze když ti tento Mistr požehná, bude ti odpuštěno, co jsi mi udělala,“ pravil. „Zkontaktuj tohoto Mistra a pozvi jej do svého kostela. Ať ti požehná, tebe a tvé následovníky. Jen pak ti Nejvyšší ve mně odpustí.“

Neváhala a zkontaktovala některé své přátele v New Yorku, kteří také byli žáky jejího bývalého Mistra, aby jí pomohli se s tímto mladým duchovním Mistrem setkat. I oni měli podobné zážitky. Jejich Mistr k nim přišel a řekl: „Cokoliv jsem pro vás mohl udělat, to jsem udělal. Teď požádejte o pomoc tohoto Mistra. Mám ho moc rád a jsem na něj hrdý. Je sice ještě mladý, ale je to velký Mistr. Měli byste od něj přijmout pomoc.“ Většina z nich uposlechla, takže mohli své bývalé duchovní sestře poradit, jak se s ním spojit.

Paní tedy zkontaktovala mladého Mistra a pozvala jej do svého kostela ve Washingtonu. Mistr byl velmi chudý, ale dva jeho žáci mu dali peníze na cestu, aby se s touto samozvanou ministryní mohl setkat. Když Mistr přicestoval, ministryně jej osobně na vlakovém nádraží vyzvedla.

„Obvykle mám s sebou spoustu následovníků, kamkoliv jdu,“ řekla: „ale chtěla jsem vám věnovat zvláštní pozornost. Chtěla jsem vás mít jen pro sebe, takže jsem přišla sama. Pojďte prosím do mého domu. Mám pro vás připravené lahodné jídlo.“

Když k ní Mistr přišel domů, pokračovala: „Jsem si jistá, že vám o mně mí přátelé vyprávěli. Dozajista vám řekli, že má církev má mnoho, mnoho členů. Původně jsem chtěla, abyste mně a všem členům dal nějakou duchovní radu, ale něco uvnitř mi říká, že když by vás spatřili, všichni by mě opustili. Jakmile jsem vás na nádraží uviděla, měla jsem tento pocit, a ten jen sílí a sílí. Přeji si tedy, abyste mě dnes večer doprovodil a udělal mi laskavost.“

„O jakou laskavost se jedná?“

„Chtěla bych, abyste šel se mnou večer do mého kostela, až tam nikdo nebude. Během dne tam několik lidí pracuje, provádějí nezištnou službu. Večer tam ale nikdo nebude. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste se mohl jít na to místo podívat.“

Mladý Mistr souhlasil a toho večera s ministryní navštívil její kostel. Poprosila jej, aby se tam usadil v jejím vyhrazeném křesle, a když to udělal, klekla si před ním a řekla: „Prosím, požehnejte mi.“

„Proč chcete, abych vám požehnal?“ zeptal se Mistr.

„Potom vám to vysvětlím.“

„Máte mnoho žáků,“ namítal Mistr. „Nepotřebujete mé požehnání.“

„Ale ano! Potřebuji je!“ trvala na svém. „Požehnejte mi prosím.“

Mistr jí tedy požehnal a ministryně začala dojemně plakat. „Je mi odpuštěno, je mi odpuštěno!“ vzlykala. „Nevidím vás, jako mladého muže. Vidím vás jako svého Mistra, mého předešlého Mistra, kterému bylo téměř osmdesát, když zemřel. Není vám ani polovina jeho věku, ale vidím jej uvnitř vás. Celý jeho obličej je ve vaší tváři. Vidím jen jeho, a ne vás. Můj Mistr ke mně přišel ve snu před pár měsíci a řekl mi, že v den, kdy mi požehnáte, mi odpustí.“

„Dnes mi tedy odpustil, teď mi ale musíte kvůli něčemu odpustit i vy. Musíte mi odpustit moji nejistotu. Vím, že kdyby vás mí následovníci spatřili, byli by velice dojatí a většina z nich, ne-li všichni, by mě opustili a přešli by na vaši cestu. Přišla bych o všechny své žáky. To je důvod, proč nechci, aby se s vámi setkali. Vidím ten rozdíl mezi vámi a mnou. Kdybych byla opravdu duchovní, všechny bych vám je dala. To ale nemohu udělat. Můžete tomu říkat nejistota nebo podlost, nechci ale ztratit všechny své následovníky. Chci je učit duchovnosti, míru, světle a blaženosti svým způsobem. Uvědomuji si, jak jsem slabá a nejistá. Má slabost, má nejistota, mi ale nedovolují přivést k vám mé žáky. Musíte mi tedy odpustit.“ Mistr odvětil: „Odpouštím vám, ne protože jste slabá, ale kvůli vaší upřímnosti. Vaše upřímnost je vaší ochranou. Jednoho dne je budete moci přivést, když ne ke mně, tak k nějakému jinému duchovnímu Mistrovi, který se o vaše děti dokáže postarat. Nejste ta správná osoba na opatrování tolika dětí.“

Ihned zvolala: „Já vím, já vím! Ale čekám na den, kdy mi Bůh dá sílu být upřímná.“

Mistr odpověděl: „Upřímná už jste, nemáte ale dostatek odvahy čelit skutečnosti. Vidíte světlo, ale nepřijímáte ho. Bojíte se, že vás světlo odvede a použije ke svému vlastnímu účelu. Světlo ale nikoho nepoužívá ke svému účelu proti jeho vůli. Světlo jen osvěcuje vnitřní temnotu a transformuje ji ve světlo. Pak tuto přeměněnou temnotu použije k božskému účelu, k účelu, jaký Bůh zamýšlel.“

„Kdybyste mi dala příležitost, postaral bych se o vás a všechny vaše děti. Nejste ta správná osoba, která by je mohla vést. Nemáte dostatek sil. Počkejme však na lepší okamžik. Až nastane, buď přijdou ke mně nebo k nějakému jinému skutečnému duchovnímu Mistrovi. Jen mějte odvahu. Když vám bude chybět, zbude vám jen upřímnost, ale s ní se daleko nedostanete. K upřímnosti je potřeba ještě opravdová smělost. Když vidíte pravdu, musíte do ní vstoupit, vskočit do ní. Mnoho lidí je upřímných, ale opakují tu samou chybu znova a znova po celé roky. Když mají problémy — emocionální, vitální problémy — povědí to svému Mistrovi, ale nechtějí jednat jako božští válečníci a zničit svoji slabost, nebo nemají dostatek sil na vzývání světla.“

„Aby mohl člověk vzývat světlo, potřebuje aspoň trochu síly. Je-li někdo mrtvý, už pro něj nejde nic udělat. V člověku musí být alespoň kapka života, aby měla injekce nějaký účinek. V případě duchovního hledajícího, život znamená vnitřní sílu. Upřímnost je nanejvýš důležitá, ale k dokončení cesty je k ní potřeba ještě dostatek síly. Jinak bude člověk jen opakovat tu stejnou chybu a bude připravený to přiznat. Přiznání ale není realizace. Je potřeba odvaha nedělat věc, která nás znova a znova svazuje ve světě nevědomosti.“

Minulý život vzkříšený, duchovní život opuštěný

V New Yorku žil jeden velmi intelektuální pár. Muž byl před přistěhováním do Ameriky po mnoho let soudcem ve Velké Británii. Nyní z něj byl ale básník a psal ty nejkrásnější básně. Jeho žena byla významnou psychiatričkou. Manžel nepracoval a jen psal básně, protože byli docela bohatí. Tento příběh se odehrál, když mu bylo kolem šedesáti a jeho ženě asi tak pětačtyřicet.

Žena brala šedesát dolarů za hodinu léčení. Byla specialistou na sny a byla dobře známá. Vysvětlovala klientům význam jejich snů. Studovala mnoho knih a používala svůj ohromující důvtip. Byla také chytrá jiným způsobem. Vždycky říkala dobré věci, takže ji lidé měli rádi a obdivovali ji, a ona vydělávala spoustu peněz. Přestože dokázala obelstít ostatní, nedokázala obelstít sama sebe. Mívala stovky vlastních snů, jejichž význam si vyložit vůbec neuměla.

Jednoho dne se doslechla od své známé, že v New Yorku žije indický jogín, který je expertem na sny. Nejprve k němu sama nešla a poslala jen svého manžela. Manžel zašel k Mistrovu domku a požádal, zda by s ním mohl na chvíli mluvit. Jelikož to byl vážený člověk, Mistr s krátkým rozhovorem souhlasil. Začalo to jako nezávazné klábosení. Pak soudce Mistrovi pověděl všechno o své poezii.

Mistr mu znenadání řekl: „V tomto životě se tolik snažíte, abyste se stal básníkem, ale v jednom z vašich předchozích životů jste významným básníkem byl. Budete-li s psaním pokračovat, jednoho dne se znovu stanete známým.“

Soudce se zeptal: „Prosím, řekněte mi, kým jsem byl.“ Mistr odvětil: „Osobu, kterou jste byl, vidím hned za vámi. Vidím, jak za vámi stojí Wordsworth.“

Soudce to nesmírně dojalo. Řekl: „Mám tolik zážitků s Wordsworthem. Kvůli mému básnickému spojení s Wordsworthem jsem své ženě mnohokrát řekl, že jsem jím byl. Ona tomu ale nevěří. Mohu vám ukázat tři své poznámkové sešity, které jsem podepsal jako „Wordsworth“. Můžete se zeptat mé ženy, jestli to je pravda. Tolik mě vaše odhalení dojalo. Mohl bych spatřit tu postavu, kterou jste uviděl?“

Mistr zavrtěl hlavou: „Ne, zatímco jste hovořil, tak zmizela. Byla ale přímo tady, za vámi; to vás ujišťuji.“ Potom soudci pověděl ještě další věci o jeho předchozích životech. Tehdy se ještě Mistr nezdráhal o minulých životech hovořit.

Soudce řekl: „Od dětství jsem neplakal. Dnes jsem na té špatné straně padesátky, ale můžete vidět slzy. Jsou to slzy vděčnosti za to, co jste mi o mých předchozích životech pověděl. Píšu si deník a mohl bych vám dokázat, že některé z těch věcí jsem cítil.“

Pak pokračoval: „Už se zde ale nemůžu zdržovat. Musím jít domů a povyprávět to své ženě. Prosím, dovolte nám ještě přijít. Má žena je velmi, velmi zaměstnaná, jakmile ale uslyší tyto příběhy, nebude se moct dočkat, až se s vámi bude moci setkat.“

Mistr odpověděl: „Můžete ji přivést tento víkend.“

O víkendu přišli k Mistrovi oba společně. Když dorazili, řekla žena manželovi: „Posledně jsi tu byl sám. Teď si zase já přeji mít soukromý rozhovor. Počkej prosím v přízemí.“

Mistrův byt byl velmi malý. Měl malý pokoj, kde poskytoval rozhovory a pak ještě menší pokoj, kde spával. Nechtěl ale nechat soudce čekat venku, a tak navrhl: „Pokud vám to nebude vadit, počkejte prosím v kuchyni. Je docela pohodlná.“ Zatímco tedy Mistr hovořil s ženou, soudce čekal v kuchyni.

„Mnoho jsem toho o vás slyšel od vaší kamarádky,“ řekl Mistr. „Zameditujme si pár minut, než začneme mluvit o vašich snech.“

Po krátké meditaci se psychiatrička rozhovořila: „Vysvětlila jsem tisíce a tisíce snů. Co se ale týče mých vlastních, nevím si s nimi vůbec rady.“ A pak pověděla o několika svých snech.

Mistr jí hned ke všem nabídl vysvětlení. Byla za to moc vděčná, ale po chvíli začala naříkat, jako kdyby někdo zemřel.

„O mém manželovi jste řekl takové velké věci,“ vzlykala. „Nemohl byste teď říct něco o mně?“

„Nezeptala jste se,“ odvětil Mistr.

„Copak za mnou nikoho nevidíte?“ naléhala.

„Ale ano, někoho za vámi vidím,“ přitakal Mistr, a pověděl jí, že byla velice slavnou královnou ve Francii. „Byla jste manželkou Ludvíka XIV.“

„A můžete mi říct ještě něco dalšího?“

„Ano. Mohu vám říci, že jste byla nedávno v Louvru a že jste tam hned při vstupu začala plakat a vzlykat, protože k vám přicházely vzpomínky z vašeho minulého života.“

„Jak to můžete vědět?“ užasla.

Mistr vysvětlil: „Čtu vaši mysl. Říkám vám jen to, na co zrovna myslíte.“

„Máte pravdu, Mistře. Byla jsem tam před třemi měsíci, a nikdo, kromě mého manžela, neví, co se mi přihodilo. Byl tam se mnou jen on, ale ani on neví, proč mi tekly slzy.“ A pak plakala a plakala a plakala čistě z radosti.

Žena i muž byli Mistrovi nesmírně vděční, že jim to všechno řekl. Psychiatrička chtěla dát Mistrovi šedesát dolarů, což byl její vlastní poplatek za konzultaci. Mistr ale důrazně zaprotestoval.

„Vezměte si tedy alespoň polovinu,“ trvala na svém žena.

„Jak bych si mohl vzít tolik peněz?“ zdráhal se Mistr. „Vy svým klientům účtujete, ale já žádné poplatky nevybírám. A co mi nabízíte, je příliš mnoho, příliš mnoho. Nemohu to přijmout.“ Jenže žena naléhala, a nakonec Mistra donutila si peníze vzít.

Muž i žena se pak stali Mistrovými žáky a po nějaké době jej pozvali k sobě domů. Tehdy ještě byla Mistrova mise na samém počátku a pozvání obvykle přijímal, později se z něj stal významný člověk a už byl v tomto velice vybíravý. Tenkrát jej ale nečistota ještě tolik netrápila, a tak tam šel.

Tento pár se přátelil s jednou francouzskou herečkou. Na jednu stranu ji měli rádi, ale na druhou stranu si mysleli, že je toto přátelství pod jejich důstojnost. Na veřejnosti se s ní neukazovali, k sobě domů si ji však zvali, a tam jim byla nejen přítelkyní, ale mnoha způsoby i služkou.

Když k nim tedy Mistr přišel na návštěvu, tato herečka tam zrovna také byla. Nešťastný Mistrův osud tomu chtěl, že jak se tam objevil, začala tato paní naříkat: „Vím, že jsem nebyla tak významná, jako tito mí přátelé. Přesto mi prosím řekněte, kým jsem byla ve svých minulých životech. Buďte ale upřímný! Pokud mi neřeknete, že jsem byla nějak slavná, nevadí. Minulou noc, stejně jako mnohokrát dříve, se mi zdálo, že jsem byla Johankou z Arku. Řekněte mi prosím upřímně — je na tom něco pravdy, nebo mě to napadá jen kvůli tomu, že se stýkám s těmito významnými lidmi?“

V domě chovali pět koček a tyto kočky Mistra celou dobu obtěžovaly. Řekl tedy: „Nemohu se soustředit, tyto kočky mě obtěžují. Odneste je prosím.“

V tu chvíli už ale oba Mistrovi žáci začali na svoji přítelkyni žárlit. Obávali se, že když se na ni Mistr bude chvíli soustředit, mohl by herečce říct něco, čím by se jim vyrovnala. Přestože tedy tyto takzvané přátele prosila, aby vzali kočky do vedlejší místnosti a umožnili Mistrovi se soustředit, neudělali to. Mistr nakonec řekl: „Dobrá, co se dá dělat? Zkusím to navzdory tomu obtěžování.“ Silně si prsty zatlačil na třetí oko, jako kdyby se pokoušel do svého čela udělat díru, a přinesl své třetí oko do popředí. Pak se podíval na herečku a řekl: „Ano, máte naprostou pravdu. Byla jste Johankou z Arku. A mohu vám i říct, že jste ten sen měla kolem půl čtvrté ráno.“

Přisvědčila: „Ano, bylo to časně zrána, ale přesný čas nevím.“

Mistr ji ujistil: „Ano, jsem si tím stoprocentně jistý. A ještě jednu věc vám povím: vaše matka, z doby, kdy jste byla Johankou z Arku, také žije. I ona si vzala další inkarnaci a je v Paříži. Ještě ji v tomto životě uvidíte.“

Herečka byla nadšená: „A jak ji uvidím?“

„Až pojedete do Paříže, potkáte se s ní. Pozná vás a vy poznáte ji. Ještě teď na vás myslí. Pořád myslí na svoji Johanku z Arku. I v tomto životě má s vámi pevné vnitřní spojení.“

Když psychiatrička uslyšela, že tato herečka byla Johankou z Arku, její závist dosáhla vrcholu. A soudce si v ní také liboval. Přestali se s tou paní úplně stýkat a opustili i Mistra. Takto tedy skončila jejich role v tomto příběhu, nebo to tak alespoň vypadalo.

Herečka naopak začala do Mistrova Centra pravidelně chodit. Po pár měsících se vrátila do Francie a zajela ke svým současným rodičům v Paříži. Jednoho dne zaklepala na jejich dům sousedka. Jakmile se herečka s touto paní spatřily, před zraky hereččiných současných rodičů se objaly a plakaly a plakaly. Starší žena ji nazývala svou „dcerou“ a mladší jí říkala „maminko“. Okamžitě se poznaly. Sedm nebo osm měsíců zůstala herečka v Paříži a na Mistra dočista zapomněla.

Když se nakonec z Paříže vrátila, přišla jen Mistrovi říct, že měl naprostou pravdu. Už se ale do Centra nevrátila, protože ji její významní přátelé opět vzali k sobě a řekli jí, že Mistr není upřímný. Jako důkaz uvedli, že jim slíbil na určitý den interview, ale ten den přitom odcestoval a slib tak porušil. Řekli, že ten den s ním potřebovali probrat něco velmi důležitého a byli z toho hluboce zklamaní. Samozřejmě, v Mistrově životě nemohlo být nic důležitějšího, než s nimi ten den hovořit. Jelikož tedy Mistr nedostál slíbené schůzce, způsobil jim ohromné zklamání a ztrátu, a v jejich životě se pak kvůli Mistrově neupřímnosti událo mnoho špatných věcí.

Také řekli, že tento Mistr je zcela bezvýznamný. Kdyby byl opravdu velký, měl by v tu dobu už tisíce a tisíce žáků. Přestože říkal, že mu záleží jen na upřímných lidech, sám upřímný nebyl. Jak by tedy mohl očekávat upřímné žáky?

„Já jsem významná,“ řekla psychiatrička: „proto ke mně každý den přichází tolik pacientů. Ani jim všem nemohu vyhovět. Kdyby byl tento Mistr skutečně významný, měl by už tisíce a tisíce žáků, jako je mají ostatní Mistři. Z toho plyne, že je bezvýznamný.“

Se svojí žárlivostí a hněvem šli ale ještě dál. Řekli herečce: „Opustili jsme ho. Pokud s ním chceš zůstat ve spojení, nebudeme tě už považovat za přítelkyni.“

Herečka odpověděla: „Vy žádného indického rošťáka nepotřebujete! A pokud mi slíbíte, že zůstaneme přáteli, také jej nepotřebuji.“

Takže se všichni tři rozhodli, že už Mistra nikdy nenavštíví. Vzdali se duchovního života a dali přednost obyčejnému lidskému přátelství, které je celé hrou nadřazenosti a podřazenosti, žárlivosti a sobectví.

From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa