Kdykoliv se pak nějaký žák vrátil z návštěvy některého vzdáleného Centra, Mistr jej požádal, aby po skončení večerní meditace předstoupil před ostatní a povykládal o svých zážitcích. Tyto příběhy zase přinášely radost žákům z ášramu a různá Centra si tak udržovala blízké přátelství. Jedna z Mistrových žákyň, Satyavama, byla bohatou vdovou a měla blízké spojení s jedním malým Centrem v jiné zemi. Dříve v té zemi žila a byla to ona, kdo před mnoha lety představil vedoucího tohoto Centra Mistrovi. Satyavama měla o sobě velmi vysoké mínění a považovala se za duchovní matku tohoto Centra. Často si s tamními členy dopisovala a dávala jim všemožné rady a návrhy. Přestože byla Mistrovým žákem čtvrté kategorie, všichni ji tam považovaly za Mistrovu nejbližší žačku. Při každé návštěvě se k ní chovali jako ke královně. Vedoucí ji vždy požádal, aby vedla setkání, a prokazoval jí ohromnou úctu. Dokonce když někteří žáci potřebovali pomoci se svými vnitřními nebo emocionálními problémy, dávala jim interview.
Kdykoliv se Satyavama vrátila do ášramu a byla pozvána, aby povykládala o svých zážitcích, podávala dlouhé a podrobné zprávy o všech báječných věcech, které o Mistrovi řekla. Spoustu toho také vyprávěla o tom, jak jsou žáci toho Centra Mistrovi oddaní a odevzdaní.
Jednoho dne, během celosvětového přednáškového turné, se Mistr se svými opravdu blízkými žáky v tomto Centru zastavil na krátkou návštěvu. Jeho členové jim připravili lahodné jídlo, a když se najedli, Mistr řekl: „Chtěl bych teď odpovědět na několik duchovních otázek. Vnitřně jsem v kontaktu s vašimi dušemi, ale navenek nemíváte moc příležitostí být v mé fyzické přítomnosti. Když už jsem tedy zde, rád bych vám odpověděl na pár otázek, pokud nějaké máte. Ptejte se, prosím.“
Rozhostilo se dlouhé ticho. Nakonec se ozvala jedna žákyně: „Mistře, je pravda, že jsi proklel jednu svou žákyni a nechal zemřít její nemluvně, protože tě ve vnitřním světě rozhněvala?“
„Cože?“ vydechl Mistr zděšeně. „Kde jsi vzala tak absurdní nápad? Jsem duchovní člověk. Dávám jen lásku, světlo a život. Je naprosto nepředstavitelné, že bych proklel nějakou lidskou bytost, natož pak svého žáka.“
Jiná žákyně se zeptala: „Mistře, mám v tebe značnou víru. Něco mě ale trápí. Ve svých knihách vždy říkáš, že musíme přijmout svět a jeho povinnosti a žít ve společnosti. Takže nechápu, proč jsi řekl jednomu muži, aby opustil svoji ženu a šest svých dětí a šel meditovat do himalájských jeskyní. Mohl bys mi to prosím osvětlit?“
Mistr byl znova šokován. „Kde berete takové směšné nápady? Ať už vám to řekl kdokoliv, jsou to všechno výmysly, naprosté výmysly.“
„Ale Mistře,“ pokračovala žákyně: „slyšeli jsme to přímo o Satyavamy.“
„Ano, Mistře,“ přidala se ta první: „byla to ona, kdo nám pověděl o prokletí té nebohé ženy.“
Mistr se rozčílil: „Ty příběhy jsou všechny nepravdivé. Zapomeňte na ně, vyhoďte je ze své mysli jako odpadky!“ Pak k nim hodinu promlouval a snažil se ubezpečit jejich mysli a nasytit jejich srdce Mírem, Světlem a Blažeností. Později toho večera, než šel Mistr spát, povídal si ve svém pokoji se svými třemi žáky, které si s sebou přivedl z ášramu.
„Proč Satyavama říká tak strašné věci?“ zeptal se jeden z nich.
„Proč něco lidské bytosti dělají? Když říká tyto pikantní příběhy, cítí se důležitá. A současně si ostatní myslí, že je mi velmi blízká; jak by se o nich jinak mohla dozvědět?“
Druhý žák se zeptal: „Copak ale nevědí dost na to, aby si uvědomili, že jsou to všechno výmysly? Poté, co jsi toho pro ně tolik vnitřně udělal, cožpak v tebe žáci tohoto Centra nemají žádnou víru?“
„Ale ano, mají víru. Jenže když o mně slyší deset špatných příběhů, jejich víra slábne, byť mi na začátku věřili stoprocentně. Vstoupí do toho fyzická mysl, začne mít pochybnosti, a to je počátek opravdového problému.“
„Jak ale něco takového Satyavama vůbec může dělat? Jak může tady vykládat takové věci a pak se vrátit do ášramu, stoupnout si před tebe se sepnutýma rukama a lhát ti přímo do tváře? Jak se ti může podívat do očí?“
„Jak? Jak? Děje se to pořád. To je osud všech duchovních Mistrů. Někomu ukážete veškerou lásku, soucit a na oplátku dostanete kopanec.“
Třetí žák se přidal: „Mistře, měl bys ji z Centra vyhodit! K čemu potřebuješ takové žáky?“
„Měl bych, ale Bůh mi dal soucitné srdce. Co nadělám?“
Pak se žák zeptal: „Dobrá, co ale myslíš, že se stane s tímto Centrem? Vidí tě tak zřídka. Přijali dnes tvé Světlo, nebo o tobě stále pochybují?“
„Přijali, ale potíž je v tom, že jejich mysl zase vyjde do popředí a pochybnosti se jim vrátí. Vložil jsem do nich ohromnou sílu, ale kdoví?“
O tři týdny později se Mistr vrátil do ášramu a čekal tam na něj dopis od vedoucího toho Centra. Sděloval v něm, že se členové Centra rozhodli přejít na cestu nějakého jiného Mistra. Toho večera Mistr hovořil o svém turné a zmínil se, že na tom místě už žádné Centrum není.
Později, když už meditace skončila a žáci se začali rozcházet, přistoupila Satyavama k Mistrovi. „Ó, Guru, jsem zcela zdrcená z toho, co jsem se dozvěděla o tom Centru. Tolik jsem se snažila je inspirovat a přivést je k tobě blíž. Naneštěstí se mi to ale nepodařilo. Už během mé poslední návštěvy před pár měsíci jsem viděla, jak se stávají nebožskými. Je to pro mě taková rána. Byli mi velmi blízcí.“
„Satyavamo, má Satyavamo,“ řekl Mistr s úsměvem: „tvůj život proradnosti dosáhl svého vrcholu. Jsi vskutku nejdokonalejším podvodníkem v celém Božím stvoření.“From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa