Rakhal byl kdysi sám Guruem. Pořádal seance pro postarší paní a měl malou skupinku následovníků. Když začal docházet na Mistrovy meditace, přivedl jednou své následovníky s sebou. Ti, jakmile spatřili rozdíl mezi Rakhalem a Mistrem, opustili ho a stali se Mistrovými žáky. Časem se i z Rakhala stal žák, ale určitý pocit vůdcovství ho neopustil. Když tedy Mistra požádal o svolení vést setkání za jeho nepřítomnosti, Mistr odvětil: „Dobrá. Jelikož je mnoho mých žáků tvými obdivovateli, můžeš večer vést.“
Toho večera tedy Rakhal vedl setkání poprvé od té doby, co ztratil všechny své následovníky. Naneštěstí to byl inkarnovaný egoista a trval na tom, že bude setkání probíhat jeho způsobem. Prohlásil: „Všichni si sedneme okolo stolu a budeme se držet za ruce. Takto vytvoříme kruh a nepřátelské síly nebudou moci vstoupit.“
Někteří žáci, kteří Rakhala z dřívějška neznali, začali protestovat. „Takto Mistr setkání nepořádá,“ namítali.
„Vím, co je nejlepší. Mistr mi řekl, abych setkání vedl, a dal mi vnitřní poselství, jak to mám udělat.“
Všichni si tedy sedli kolem stolu a pak Rakhal řekl: „Vzývejme teď Mistrova ducha sedmkrát. Když jej přivoláme, nepřátelské síly nás opustí.“
Jedna z žen ve skupině se ozvala: „Opustí? Kdy nás napadly?“
Rakhal odvětil: „Nepřátelské síly nás napadají neustále. Jsou tu vždy, takže je nejprve musíme vyhnat.“
Skupina tedy začala vzývat Mistra a drželi se přitom vzájemně za ruce. A pokaždé, když vyslovili Mistrovo jméno, udeřili rukama o stůl. Každé následující pronesení Mistrova jména bylo hlasitější než to předchozí a údery o stůl byly silnější a silnější.
Při pátém opakování se už Rakhal nechal tak unést, že křičel Mistrovo jméno naplno a bušil do stolu ze všech sil. Vedle něj seděla postarší, velmi bohatá paní. Náhle jí stiskl ruku tak silně, až vyjekla.
„Ha!“ zvolal Rakhal. „Nepřátelské síly nás už opravdu opouštějí.“ To paní natolik popudilo, že si sundala botu a praštila Rakhala podpatkem do kolena. Ten zavyl bolestí a začali na sebe vzájemně křičet jako o závod.
Byl to právě ten okamžik, kdy do místnosti vstoupil Mistr. Nemohl uvěřit svým očím. „Takové tedy pořádáš setkání za mé nepřítomnosti?“ zeptal se.
„Ne, Mistře,“ bránil se Rakhal. „Je to všechno její vina. Snažíme se tady oduševněle vzývat tvou přítomnost, ale ona z ničeho nic začala křičet jako blázen.“
Paní byla tak rozlícená, že mohla sotva mluvit. Přistoupila k Mistrovi a vychrlila: „Ten surovec mi málem zlomil ruku. Když jsme recitovali tvoje jméno, tiskl mi ji tak silně, že jsem si myslela, že to nevydrží. To jsi mu řekl, abychom tě takhle vzývali? Co jsi to za Mistra?“
Nebohý Mistr zrovna přišel z nejbožštější meditace v sousedním městě. Vstoupil při ní do velmi vysokého samádhi, a ještě v tu chvíli pro něj bylo obtížné sestoupit na pozemskou úroveň. Sestoupit ale do něčeho takového bylo vskutku nesnesitelné. Odkud kam! Nakonec všechny požádal, aby se rozešli domů, a slíbil, že to s nimi probere příští den.
Příštího večera přišel Rakhal do Centra s obvázaným kolenem. Postarší paní měla ruku zavěšenou v šátku. Nepromluvili spolu a ani se na sebe nepodívali. Oba očekávali, že se Mistr postaví na jejich stranu a nemilosrdně pokárá toho druhého.
Když Mistr přišel do místnosti, neřekl o incidentu z předchozího dne ani slovo a hned vstoupil do vysoké meditace. Po celý večer zůstal v samádhi a na konci byl v místnosti takový mír, že nikdo nemohl ani mluvit. Všichni opustili meditační místnost v tichosti.
Na dalším setkání vypadala ruka té paní zázračně vyléčená a ani Rakhal už neměl na noze obvaz. Nikdo se už o tom večeru nezmínil a ten byl brzy zapomenut.From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa