Co mohl nebohý Mistr dělat? Pomocí svého vnitřního zraku zřetelně viděl, jaký nebožský život vedou. Jenže tito američtí žáci potřebovali zvláštní zacházení. Pokud by se navenek necítili důležití, pokud by nedostávali patřičnou vnější pozornost, Mistra by opustili. Pravda, milovali Mistra svým vlastním způsobem, ale bez vnějšího lichocení by jejich nebožská mysl a vitálno vystoupily do popředí a oni by si pak řekli: „Kdo potřebuje takového Mistra? Proč zůstávat s někým, o kom nikdo neslyšel a který nás ani neocení?“ Takže jim Mistr navenek nabízel svoji pozornost a lásku, a přitom se vnitřně snažil zdokonalit jejich povahu. Navenek se usmíval, ale vnitřně se pokoušel své žáky učinit oddanějšími a odevzdanějšími Nejvyššímu.
Takto to šlo rok a půl. Během té doby Mistr napsal několik knih a trochu se proslavil. I stalo se, že jeden velmi významný univerzitní profesor v jiné části země spatřil jednu z těchto knih a byl jí natolik pohnutý, že požádal představitele univerzity, aby Mistra pozvali k uspořádání cyklu přednášek. Bylo to tenkrát poprvé od doby, co začal přijímat žáky, že se Mistr vydal na krátký výlet.
Byl pryč asi dva týdny. Když se konečně vrátil, čekal ho šok. Jak jeho žáci upadli! Dovolili všemožným nebožským silám, aby do nich vstoupily. Jejich vědomí bylo zoufale nízké. Po první meditaci k nim Mistr promluvil: „Mé drahé duchovní děti, od začátku vám nabízím tolik náklonnosti, soucitu, zájmu; dokonce i když jsem byl pryč, stěží byste si dokázali představit, jakou sílu jsem do vás vložil. Ale od okamžiku, kdy jsem odjel, jste si začali libovat v tolika nebožských myšlenkách. Jaký nesnesitelný emocionální, vitální život jste vedli! Dokonce i teď je pro mě tak bolestné se dívat na vaše tváře. Nemám rád hubování. Ještě nikdy jsem vám nehuboval. Přeji si ale říci, že jste mě opravdu, opravdu zklamali.“
Teď zase byla řada na žácích, aby byli v šoku. Zaprvé ještě nikdy neslyšeli Mistra takto mluvit. A zadruhé jim ani vzdáleně nepřišlo na mysl, že upadli. Jejich vědomí pokleslo tak snadno a přirozeně, tak spontánně, že si to vůbec neuvědomili.
Jedna z žákyň, žena středního věku, zaprotestovala: „Ale Mistře, jak něco takového můžeš říct? Nevím, co ostatní, ale zatímco jsi byl pryč, meditovala jsem doma každé ráno a přicházela jsem na každou meditaci v Centru.“
„Ano, meditovala jsi. Ale meditovala jsi na Boha nebo na své přátele? Pravda, meditovala jsi, ale tvá mysl po celou dobu přemítala o novém oblečení a špercích, které tví přátelé nosí.“
Paní nemohla uvěřit vlastním uším. Podívala se na Mistra s předstíranou oddaností a řekla: „Ale Mistře, jak to můžeš říct? Víš přece, že myslím jen na Boha!“
Pak se ozvala jedna mladá žena: „Mistře, když jsi byl pryč, oddaně jsem pro tebe pracovala. Upletla jsem ti nádhernou šálu, a přitom jsem celou dobu myslela na tebe. Takže můj duchovní život určitě neupadl.“ Mistr odvětil: „Nezištná služba, oddaná služba Mistrovi, je jeden z nejlepších způsobů, jak si udržet dobré vědomí. Když si ale myslíš, že co děláš, není důležité, zatímco někdo jiný dělá něco mnohem důležitějšího, když tohle cítíš, pak ti tvá nezištná služba vůbec nepomůže. Když jsi pletla, myslela sis, že jsi zbytečná. Myslela jsi na krásné básně a malby, které ostatní vytvářejí, a považovala jsi své vlastní dosažení za bezvýznamné. Nezištná služba je velmi dobrá, musíš ale při ní cítit, že ji nabízíš podle svých vnitřních schopností, které ti Nejvyšší dal, a někdo jiný ji zase provádí podle svých schopností.“
„Ale Mistře, určitě jsem nemyslela na nikoho jiného kromě tebe.“
A tak to pokračovalo. Každý žák se ptal na svůj vlastní případ a Mistr pokaždé odpověděl něco, o čem ten žák byl přesvědčen, že se ho to netýká. Když diskuze skončila, Mistr řekl: „Když jsem vám teď tak vyhuboval, zkusme teď všichni žít oddanější, duchovnější život. Minulost je prach, jak vždycky říkám. Zapomeňme na ni a od zítřka začněme vést čistší, božštější život.“ Pak své žáky, jednoho po druhém, zavolal a požehnal jim.
Když setkání skončilo, začali se žáci mezi sebou bavit a probírali, co Mistr řekl. Někteří z nich byli ještě pořád pobouření a rozzlobení. Takhle s nimi Mistr ještě nikdy nemluvil. Jedna paní prohlásila: „Mistr musel chytit nějakou mentální horečku, když byl pryč. Všimli jste si, jak vypadal unaveně? Půjdu se na něj podívat, jestli se cítí dobře.“
Nato přešla místnost až k místu, kde Mistr stranou seděl, a nahlas zvolala: „Mistře, vím, že jsi nebyl sám sebou, když jsi k nám takto dneska hovořil. Jsi nejspíš nemocný nebo něco takového. My to chápeme a vůbec se na tebe nezlobíme. Za sebe a za všechny ostatní žáky si přeji říci, že ti odpouštíme.“ A s těmito slovy položila ruce na Mistrovu hlavu a požehnala mu. Ostatní žáci zkoprněli zděšením. Přestože si všichni mysleli, že to hubování bylo nezasloužené, byli z jejího chování na rozpacích. Aby žák žehnal Mistrovi, to bylo nemyslitelné. Když se vzpamatovali, začali jí ještě před Mistrem nemilosrdně nadávat.
Ten však s úsměvem řekl: „Ať už si to zasloužím nebo ne, co potřebuji je život ticha v naprostém ústraní. Všichni náležíme Bohu. Bůh ví, co je nejlepší pro vás a co pro mě. Jelikož je On náš Stvořitel a určuje náš osud, dovolme mu učinit pro nás vše potřebné.“From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa