Mistr měl tenkrát okolo patnácti žáků, kteří na tyto meditace chodili pravidelně. Každému dal duchovní jméno. Dva z nich se jmenovali Suruchi a Uttanpada. Byli rozdílní jako den a noc. Suruchi byla velmi malá, obézní žena, která všechny okolo ráda komandovala, obzvláště svého manžela, Uttanpada, a Mistra. Uttanpada byl naopak vysoký a hubený jako tyč. Stejně jak měla jeho žena silnou vůli, tak on byl mírný a poslušný.
Suruchi svého manžela nemilosrdně týrala. Přinutila jej, aby jí odevzdával celou výplatu a pak mu každý den dávala jen tolik peněz, kolik si myslela, že potřebuje. Když mu na svačinu dala sendvič, nedostal už pak ani desetník, aby si mohl koupit kousek ovoce nebo sklenici džusu.
Suruchi byla na šéfování natolik zvyklá, že se často rozzlobila i na Mistra, když ji nepotěšil, jak chtěla. Jednou Mistrovi zahrála na klavír a dostalo se jí za to od Mistra uznání. Vyzdvihoval ji do nebes, ale podle ní to nebylo dostatečné. Dokonce i kdyby Mistr použil všechna přídavná jména ve slovníku, nestačilo by to. Takže na jeden týden přestala chodit na meditace a nedovolila to ani svému manželovi.
Suruchi také malovala a jednoho dne dala Mistrovi jeho portrét. Mistr toho o malování moc nevěděl, ale snadno mohl vidět, že ta malba nenesla ani trochu jeho vědomí. Řekl tedy: „Je mi líto, ale já se v něm nevidím.“
Suruchi se naštvala a odmítala se s Mistrem bavit. Tři týdny s ním nepromluvila ani slovo. Ten měl z toho ohromnou radost a tři týdny žil jako v sedmém nebi. Nakonec mu ale Suruchi odpustila a začala jej znovu komandovat.
Ze všech lidí v Mistrově malém duchovním Centru Suruchi nejvíce nesnášela ženu, v jejímž domě se meditace pořádaly. Nelíbilo se jí, jak je meditační místnost vyzdobená, a bylo tam spoustu věcí, které tam nechtěla. Takže se tyto dvě ženy spolu neustále hádaly.
Jedna z věcí, která Suruchi obzvláště popuzovala, bylo, že tato žena měla za úkol prodávat Mistrovy knihy. Jednou za měsíc Mistr napsal malou brožurku, kterou tato paní pak prodávala za padesát centů. Suruchi tohle neustále kritizovala. Když byla rozhněvaná, říkala občas Mistrovi: „Vy Indové sem přicházíte, jen abyste nám brali naše peníze.“ V té době Mistr vydělával padesát dolarů týdně, ale Suruchi tohle nezajímalo. Starala se jen o peníze, které Mistr dostával za své publikace.
Jelikož Suruchi svému manželovi nedovolovala si tuto brožurku kupovat, dával mu Mistr každý měsíc jednu kopii tajně. To zase rozčilovalo paní, která je prodávala. „Když budeš dávat všechno zadarmo, jak mám něco prodávat a vydělat ti nějaké peníze?“
Takhle to pokračovalo a pro Mistra to znamenalo skutečné mentální mučení. Jednoho dne se Suruchi s touto paní hořce pohádala a odmítla nadále přicházet do jejího domu. Zavolala Mistrovi a řekla: „Mistře, pokud tato žena zůstane, přestanu být tvým žákem.“ Mistr odvětil: „Ona je mým žákem a ty také. Dokud s ní nebudu sám nespokojený, nevyhodím ji.“
Nato se začala Suruchi s Mistrem dohadovat: „Co ostatně víš o duchovnosti? Ty a ta žena spolu pracujete, jen abyste od nás dostali nějaké peníze. Pokud s tím hned nepřestaneš a nevyhodíš ji z Centra, už mě nikdy neuvidíš.“
„Výborně!“ zvolal Mistr. „Kdo tě potřebuje? Budu ten nejšťastnější člověk, když přestaneš chodit.“
Když ale ten večer Mistr přišel na meditaci, koho to nevidí sedět v první řadě? Suruchi. V té době bylo zvykem, že během meditace každý žák dostal od Mistra požehnanou květinu. Když přišla na řadu Suruchi, řekla mu: „Jak se na tebe mohu hněvat? Jsi jen dítě. Když ti neodpustím já, tak kdo?“
Pak Mistra s největší náklonností dvakrát poplácala po hlavě.
Mistr, který byl zrovna ve vysokém transu, se podíval do jejích očí a snesl shůry nezměrný Mír, Světlo a Blaženost, které vlil do jejího srdce. Pak se bez jediného slova přesunul k dalšímu člověku, nabídl mu požehnanou květinu a snesl pro něj další Mír, Světlo a Blaženost.
Jelikož Mistr nezareagoval na Suruchiny poznámky, nebyla si jistá, zda ji slyšel. Když tedy meditace skončila a Mistr se vrátil do svého obvyklého vědomí, pomýšlela na to, že je Mistrovi zopakuje. Jenže se připozdívalo a byla už trochu unavená, takže si řekla, že na to bude čas další den.From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa