Jednoho dne Mistrovi řekla: „Sloužila jsem ti tolik let. Buď mi musíš odkázat všechen svůj majetek, až zemřeš, anebo se zbav všech těch svých blízkých žáků.“
Mistr oponoval: „To je nemožné! Nemohu ti dát všechno, co za sebou zanechám, a taky nevyženu své ostatní žáky.“
Později té noci, když už Mistr spal, vzala tato asistentka nůž a bodla jej do čela. Když Mistra ráno našli, vzali jej do nemocnice, kde za několik dnů zemřel.
Tato blízká žákyně ale každému navykládala, že byl Mistr té noci neklidný, protože se necítil dobře, a tak pravděpodobně spadl z postele a rozbil si čelo. Představitelé nemocnice tomu nevěřili, ale některé zdravotní sestry byly podplaceny a podaly zprávu, která tuto verzi podpořila. Asistentka unikla trestu a brzy se vzdala indického způsobu duchovního života.
Vstoupila do křesťanské církve a po několika letech si založila vlastní malou církev ve Washingtonu. Shromáždila v ní něco přes tisíc členů, všichni ji obdivovali a přirozeně nic o její minulosti netušili. Vždy se chovala velice duchovně a měla nanejvýš inspirující promluvy. Její kongregace s ní byla velmi spokojená a byli na ni hrdí. Jedné noci k ní však ve snu přišel její bývalý Mistr a řekl jí o jiném duchovním Mistrovi, který byl docela mladý. „Pouze když ti tento Mistr požehná, bude ti odpuštěno, co jsi mi udělala,“ pravil. „Zkontaktuj tohoto Mistra a pozvi jej do svého kostela. Ať ti požehná, tebe a tvé následovníky. Jen pak ti Nejvyšší ve mně odpustí.“
Neváhala a zkontaktovala některé své přátele v New Yorku, kteří také byli žáky jejího bývalého Mistra, aby jí pomohli se s tímto mladým duchovním Mistrem setkat. I oni měli podobné zážitky. Jejich Mistr k nim přišel a řekl: „Cokoliv jsem pro vás mohl udělat, to jsem udělal. Teď požádejte o pomoc tohoto Mistra. Mám ho moc rád a jsem na něj hrdý. Je sice ještě mladý, ale je to velký Mistr. Měli byste od něj přijmout pomoc.“ Většina z nich uposlechla, takže mohli své bývalé duchovní sestře poradit, jak se s ním spojit.
Paní tedy zkontaktovala mladého Mistra a pozvala jej do svého kostela ve Washingtonu. Mistr byl velmi chudý, ale dva jeho žáci mu dali peníze na cestu, aby se s touto samozvanou ministryní mohl setkat. Když Mistr přicestoval, ministryně jej osobně na vlakovém nádraží vyzvedla.
„Obvykle mám s sebou spoustu následovníků, kamkoliv jdu,“ řekla: „ale chtěla jsem vám věnovat zvláštní pozornost. Chtěla jsem vás mít jen pro sebe, takže jsem přišla sama. Pojďte prosím do mého domu. Mám pro vás připravené lahodné jídlo.“
Když k ní Mistr přišel domů, pokračovala: „Jsem si jistá, že vám o mně mí přátelé vyprávěli. Dozajista vám řekli, že má církev má mnoho, mnoho členů. Původně jsem chtěla, abyste mně a všem členům dal nějakou duchovní radu, ale něco uvnitř mi říká, že když by vás spatřili, všichni by mě opustili. Jakmile jsem vás na nádraží uviděla, měla jsem tento pocit, a ten jen sílí a sílí. Přeji si tedy, abyste mě dnes večer doprovodil a udělal mi laskavost.“
„O jakou laskavost se jedná?“
„Chtěla bych, abyste šel se mnou večer do mého kostela, až tam nikdo nebude. Během dne tam několik lidí pracuje, provádějí nezištnou službu. Večer tam ale nikdo nebude. Byla bych vám moc vděčná, kdybyste se mohl jít na to místo podívat.“
Mladý Mistr souhlasil a toho večera s ministryní navštívil její kostel. Poprosila jej, aby se tam usadil v jejím vyhrazeném křesle, a když to udělal, klekla si před ním a řekla: „Prosím, požehnejte mi.“
„Proč chcete, abych vám požehnal?“ zeptal se Mistr.
„Potom vám to vysvětlím.“
„Máte mnoho žáků,“ namítal Mistr. „Nepotřebujete mé požehnání.“
„Ale ano! Potřebuji je!“ trvala na svém. „Požehnejte mi prosím.“
Mistr jí tedy požehnal a ministryně začala dojemně plakat. „Je mi odpuštěno, je mi odpuštěno!“ vzlykala. „Nevidím vás, jako mladého muže. Vidím vás jako svého Mistra, mého předešlého Mistra, kterému bylo téměř osmdesát, když zemřel. Není vám ani polovina jeho věku, ale vidím jej uvnitř vás. Celý jeho obličej je ve vaší tváři. Vidím jen jeho, a ne vás. Můj Mistr ke mně přišel ve snu před pár měsíci a řekl mi, že v den, kdy mi požehnáte, mi odpustí.“
„Dnes mi tedy odpustil, teď mi ale musíte kvůli něčemu odpustit i vy. Musíte mi odpustit moji nejistotu. Vím, že kdyby vás mí následovníci spatřili, byli by velice dojatí a většina z nich, ne-li všichni, by mě opustili a přešli by na vaši cestu. Přišla bych o všechny své žáky. To je důvod, proč nechci, aby se s vámi setkali. Vidím ten rozdíl mezi vámi a mnou. Kdybych byla opravdu duchovní, všechny bych vám je dala. To ale nemohu udělat. Můžete tomu říkat nejistota nebo podlost, nechci ale ztratit všechny své následovníky. Chci je učit duchovnosti, míru, světle a blaženosti svým způsobem. Uvědomuji si, jak jsem slabá a nejistá. Má slabost, má nejistota, mi ale nedovolují přivést k vám mé žáky. Musíte mi tedy odpustit.“ Mistr odvětil: „Odpouštím vám, ne protože jste slabá, ale kvůli vaší upřímnosti. Vaše upřímnost je vaší ochranou. Jednoho dne je budete moci přivést, když ne ke mně, tak k nějakému jinému duchovnímu Mistrovi, který se o vaše děti dokáže postarat. Nejste ta správná osoba na opatrování tolika dětí.“
Ihned zvolala: „Já vím, já vím! Ale čekám na den, kdy mi Bůh dá sílu být upřímná.“
Mistr odpověděl: „Upřímná už jste, nemáte ale dostatek odvahy čelit skutečnosti. Vidíte světlo, ale nepřijímáte ho. Bojíte se, že vás světlo odvede a použije ke svému vlastnímu účelu. Světlo ale nikoho nepoužívá ke svému účelu proti jeho vůli. Světlo jen osvěcuje vnitřní temnotu a transformuje ji ve světlo. Pak tuto přeměněnou temnotu použije k božskému účelu, k účelu, jaký Bůh zamýšlel.“
„Kdybyste mi dala příležitost, postaral bych se o vás a všechny vaše děti. Nejste ta správná osoba, která by je mohla vést. Nemáte dostatek sil. Počkejme však na lepší okamžik. Až nastane, buď přijdou ke mně nebo k nějakému jinému skutečnému duchovnímu Mistrovi. Jen mějte odvahu. Když vám bude chybět, zbude vám jen upřímnost, ale s ní se daleko nedostanete. K upřímnosti je potřeba ještě opravdová smělost. Když vidíte pravdu, musíte do ní vstoupit, vskočit do ní. Mnoho lidí je upřímných, ale opakují tu samou chybu znova a znova po celé roky. Když mají problémy — emocionální, vitální problémy — povědí to svému Mistrovi, ale nechtějí jednat jako božští válečníci a zničit svoji slabost, nebo nemají dostatek sil na vzývání světla.“
„Aby mohl člověk vzývat světlo, potřebuje aspoň trochu síly. Je-li někdo mrtvý, už pro něj nejde nic udělat. V člověku musí být alespoň kapka života, aby měla injekce nějaký účinek. V případě duchovního hledajícího, život znamená vnitřní sílu. Upřímnost je nanejvýš důležitá, ale k dokončení cesty je k ní potřeba ještě dostatek síly. Jinak bude člověk jen opakovat tu stejnou chybu a bude připravený to přiznat. Přiznání ale není realizace. Je potřeba odvaha nedělat věc, která nás znova a znova svazuje ve světě nevědomosti.“From:Sri Chinmoy,Mistrův samozvaný vyslanec, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/msa