Jak Nolini-da chtěl, abych se stal jeho sekretářem

Nolini-da s Chinmoyem

Věnování

k jeho narozeninám.

— Chinmoy

1.

Má sestřenice trvala na svém: „Musíš něco udělat.“ Tato sestřenice ke mně byla laskavá jako má vlastní sestra. A tak abych ji potěšil, podíval jsem se mezi Noliniho rukopisy a objevil jsem jeden velmi krátký článek, který napsal v bengálštině o Matce Durze (Mrinmoyi Ma). Byla to asi stránka a půl. Velmi se mi ten článek líbil a měl jsem inspiraci převést Noliniho prózu do anglicky psaného blankversu — pětistopého nerýmovaného jambického verše. V těch dnech jsem byl ale troufalec! Kupodivu napsal Nolini-da po několika letech článek o své atletice. Zmínil se v něm o mně, protože jsem byl jeho trenérem a také použil termín „troufalec“.

V každém případě jsem báseň předal své sestřenici a ta byla nesmírně šťastná. Donesla ji Nolinimu a já jsem byl plně připraven na to, že mě Nolini-da za mou drzost nemilosrdně vyhubuje.

Hned na druhý den si mě k sobě Nolini-da zavolal. Být v blízkosti Noliniho bylo jako být v přítomnosti tygra nebo lva. Měl takovou osobnost. Každý se polekal, protože jeho přítomnost byla tak nepředstavitelně silná. V mém případě byl zrychlený tep slabý výraz, protože jsem si myslel, že jsem ho urazil. Navzdory tomu jsem ho šel navštívit; přišel jsem do jámy lvové. Naštěstí jsem nebyl pozřen!

Nolini-da četl v předpokoji noviny. Měl obě nohy na stole. Se strašlivými obavami jsem čekal ve dveřích. Minula minuta, dvě minuty, tři minuty, čtyři minuty, pět minut. Jsem si jist, že mě viděl koutkem oka, ale musel jsem ukázat svou trpělivost. Byl jsem úplně nervózní. Nakonec jsem zakašlal, slabě, ale schválně. Potom vzhlédl a uviděl mě. Položil nohy na zem. Odložil noviny a řekl: „Co chceš?“

Jeho hřmotný hlas byl mnohem silnější, než jsem si kdy dovedl představit.

Se vší odvahou, kterou jsem sebral, jsem mu řekl: „Nirmala-di mi řekla, že byste mě rád viděl.“

Odvětil: „Ano, chtěl jsem tě vidět. Odvedl jsi znamenitý kus práce. Teď jsi mým sekretářem.“ Zavedl mě do svého vnitřního sanctum sanctorum a pokračoval: „Tady jsou stovky složek. Dlouho před tím, než ses narodil, jsem začal psát. Musíš všechny složky projít a seznámit se s nimi. Obsahují mnoho, mnoho tajných věcí. Nesmíš se o nich nikomu ani slovem zmínit. A necháš si od všeho kopii.“

Řekl jsem: „Ne, nenechám si kopii. Pořídím kopii a nechám oboje u vás, originál i kopii.“

Byl velmi potěšen. Řekl mi, že mým úko­lem je být tam každé ráno v danou hodinu. ­Budu pracovat se spisy a dělat ještě pár dalších věcí.

Nolini-da byl několik okamžiků zticha. Pak řekl: „A musíš pravidelně překládat mé spisy do angličtiny.“

Nemohl jsem uvěřit svým uším! Do mého života doslova spadla atomová bomba. Protestoval jsem, že v ášramu je mnoho intelektuálních velikánů, kteří jsou na tuto práci způsobilejší než já. Slyšel jsem, že čtyři nebo pět lidí, kteří překládali jeho stati do angličtiny a dávali mu je, měli dokonce akademický titul, zatímco já jsem ani nedokončil školu.

Nolini-da pokračoval: „Ne, chci tebe. Ostatní to zkoušeli, ale nebyl jsem spokojen. Přeložíš mé články a dáš mi je. Já je pak opravím. Každý měsíc by mělo něco vyjít v časopise Matka Indie. Tady je tvůj psací stroj. Původně patřil dceři prezidenta Woodrowa Wilsona. Sri Aurobindo jí dal jméno „Nishtha“. Pak jej používal Sri Aurobindo, já jsem ho používal a teď ho dávám tobě.“

Pak se mě Nolini-da zeptal: „Kdo tě učil angličtinu?“

Odpověděl jsem: „Jsem samouk.“ Pak jsem se mu musel přiznat, jak jsem promarnil dva roky. Dva roky jsem se angličtinu neučil vůbec. Takto se to všechno stalo: Když jsem odešel v ášramu ze školy, mé sestry plakaly a plakaly, protože jsem vzdal svá studia. Soukromý učitel mého nejstaršího bratra Hridaye mi řekl, že mě bude učit. Pocházel z Chittagongu. Tam učil mého bratra Hridaye. Mým sestrám se výrazně ulevilo, když uslyšely, že budu pokračovat ve studiu angličtiny. Tento džentlmen uměl angličtinu velmi, velmi dobře. Jmenoval se Jogesh Chandra Bishwas.

Rád bych poskočil dopředu a řekl vám, jak tento velmi drahý přítel naší rodiny zemřel. Stalo se to poté, co jsem přišel do Ameriky. Vážně onemocněl. Můj bratr Chitta za ním chodíval každý den a snažil se mu pomáhat. Jednoho dne — byl to poslední den jeho života — Jogesh-da řekl Chittovi: „Jak se daří Madalovi?“

Chitta odpověděl: „Ó, daří se mu dobře.“ Potom se ho Chitta zeptal: „Dal by sis hrozny?“

Řekl: „Dal bych si.“

Tak mu můj bratr dal do úst jeden hrozen a Jogesh-da řekl: „Madal.“ Potom mu můj bratr dal další hrozen a on znovu řekl: „Madal.“

Takto mu bratr dal do úst pět hroznů. Pokaždé, kdy si Jogesh-da vzal hrozen, zopakoval mé jméno. Pak při pátém hroznu zemřel. Tak moc mě měl rád.

Abych se vrátil ke svému příběhu, v těch dnech jsem hrával fotbal a velmi vážně se věnoval i jiným sportům. Když jsem na konci dne, po sportování, přišel ke svému učiteli na hodinu angličtiny, jen popadl mé nohy a začal je masírovat. Mnohokrát jsem říkal: „Ale já se musím učit angličtinu!“

Jeho odpověď byla vždycky stejná: „Kdo to chce? Až přijde čas, naučíš se ji.“ Pak jsme začali diskutovat o všem možném.

Občas se ho sestry ptávaly: „Jak jde Madalovi studium angličtiny?“ A on odpovídal: „Ó bere to velmi vážně.“ On všelijak lhával a já jsem všelijak lhával. Jen jsme sestry balamutili.

Naštěstí jsem čas od času chodíval do ášramové knihovny a studoval sám. Proto jsem řekl Nolinimu, že jsem v angličtině samoukem. Sám Nolini-da mě potom o angličtině mnoho naučil. Mé srdce a já mu zůstaneme navěky vděční.

Když jsem první den opustil Noliniho kancelář, myslel jsem si: „Jsem v zemi snů?“ Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo. V jistém ohledu jsem byl na rozpacích, zmatený. Ale všechny mé sestry byly v sedmém nebi blaženosti.

Pracoval jsem pro Noliniho osm let. Předtím jsem pracoval v ášramu na různých místech. Má první práce byla v oddělení elektrikářů. Musel jsem se naučit všechno o elektrice. Pak jsem pracoval na rozličných místech. Má druhá práce byla výroba ručního papíru, barvení látek a hrnčířství. Pak jsem dohlížel na lidi, kteří sbírali zelené kokosové ořechy na výrobu kokosového oleje. Sedával jsem v kokosovém háji na kupce sena a četl jsem „Savitri“ nebo „Divine Life“ (Božský život) od Sri Aurobinda. Příležitostně jsem sběračům něco řekl, abych jim ukázal, že na ně dohlížím.

Ale postupně ve mně narůstal neklid, a tak jsem požádal Matku, jestli bych nemohl mít jinou práci. Má další práce byla výroba tužek. Tam brzy poznali, že má schopnost je zaplavena neschopností. A tak mě poslali do úseku vázání knih. Vedoucí úseku vázání knih byl ke mně nesmírně laskavý: „Nemusíš se nic učit, jen dohlížej.“ Byl tam jeden stálý pracovník. Vázal staré knihy a mým úkolem bylo na něj dohlížet. Tento nadřízený, Ganapatran, řekl: „Můžeš číst, co chceš, jen tu buď. Jinak tomuhle chlapíkovi bude trvat dva dny, než udělá něco, co by snadno udělal za hodinu. Když tu budeš, snadno to udělá za hodinu nebo dvě.“

Toto jsou některé práce, které jsem měl v ášramu, a musím říci, že všichni mí nadřízení byli ke mně nesmírně, nesmírně vlídní a laskaví. Jednou vám podrobně povím o svých nadřízených.

Abych se vrátil ke svému příběhu, na těchto místech jsem pracoval šest dní v týdnu. Ale pro Noliniho jsem pracoval sedm dní v týdnu. Má pracovní doba byla od 9:30 do 12:30 a pak od 13:30 do 16:30. Potom jsem někdy, když jsem odcházel trénovat, dostal laskavý pokyn, abych za někým zašel a donesl mu velmi naléhavý dopis od Matky. Nolini-da nebo Amrita-da, hlavní správce, obdrželi naléhavý dopis od Matky a věděli, že jsem byl vždy k dispozici, abych ho odnesl.

Pak večer, dvakrát nebo třikrát týdně, předčítal Nolini-da své spisy u sebe v pokoji. Čtyřicet nebo padesát jeho upřímných obdivovatelů bylo pozváno na osmou hodinu. Nolini-da byl zvyklý předtím patnáct až dvacet minut meditovat. Mým úkolem bylo zapálit pět minut před začátkem tyčinku. Po špičkách jsem potichu vcházel do jeho pokoje. Byla docela tma. Velmi, velmi pomalu a tiše jsem zapálil tyčinku a umístil ji do nádobky na tyčinky blízko jeho stolu. Pak jsem velmi opatrně rozsvítil.

Když mě Nolini-da slyšel tohle dělat, věděl, že nastal čas začít číst. Když předčítal své spisy, sedával jsem ve vzdáleném rohu před jeho pokojem. Stačilo mi, když jsem slyšel.

Čas od času Nolini-da čítával své spisy také na hřišti. Často čítával své články ještě před tím, než vyšly v časopisech. Má sestřenice Nirmala-di naplnila láhev horkou vodu a mým úkolem bylo láhev přinést.

Na cestě k hřišti jsem chodíval nejméně dva metry za Nolinim, z nesmírného respektu. Láhev jsem položil vedle něj, aby se mohl napít, kdyby během čtení potřeboval. Když čtení skončilo, občas se k nám na zpáteční cestě přidal jeden člověk z ášramu. Jmenoval se Rajen a byl Noliniho nejupřímnějším obdivovatelem. Rajen-da a já jsme šli za Nolinim z hřiště až do jeho pokoje. Když jsme přicházeli k hlavní budově ášramu, chodíval jsem před Nolinim a odkládal jsem láhev do jeho pokoje. Pak jsem hned zmizel.

Několik slov o Rajenovi. Rajen-da byl ke mně vždy neobyčejně laskavý. Jak jsem řekl již dříve, pracoval jsem na různých místech. Stalo se, že jsem se rozhodl zbavit se své mysli. Proto jsem šel za ředitelem oddělení mytí nádobí, který byl mým velmi blízkým přítelem. Požádal jsem ho, jestli bych nemohl umývat nádobí.

Tento přítel řekl: „Ano, můžeš tu pracovat.“ Tak jsem poprosil Matku o povolení pracovat v oddělení umývání nádobí. Byl tam velký kotel horké vody a lidé z ášramu do něj házeli špinavé nádobí. Byl jsem jedním z těch, kteří seděli u kotle a nádobí umývali. Občas si ze mě přátelé dělali legraci a schválně házeli nádobí tak, aby voda vyšplíchla a postříkala mě. Ale já jsem tu práci měl rád. Vůbec jsem nemusel používat mysl. Mohl jsem v míru meditovat.

Naše práce začínala ve dvanáct, ale Nolini-da a Amrita-da chodívali spolu jíst v jedenáct. Pak o půl dvanácté odcházeli.

Při vzácných příležitostech, když bývalo moc práce, jsem přicházel dříve než v uvedenou dobu. Rajen-da mi o mnoho let později řekl, že mě Nolini-da příležitostně viděl umývat nádobí. Nelíbilo se mu to. V soukromí Rajenovi řekl: „Nerad vidím, jak ­Chinmoy umývá nádobí. Nemůžeš ho nějakým chytrým způsobem odradit od této práce?“

A tak Rajen-da sehrál takovou hru. V té době byl ředitelem v bengálské sekci hlavní ášramové knihovny. Jednoho dne mi řekl: „Jsem starý muž a necítím se dobře. Nemůžeš přijít a trochu mi pomoci? Mám tisíce bengálských časopisů, které potřebují zaevidovat. Nutně potřebuji na několik hodin tvou pomoc v bengálské sekci.“

Protože mě Rajen-da měl tak rád a byl ke mně tak laskavý, šel jsem mu do knihovny pomoci. Navíc jeho fyzické zdraví bylo velmi chatrné. Tři roky trpěl, ale nevzal si žádný lék.

Měl jsem třikrát denně umývat nádobí, ale mezi tím jsem chodil do knihovny. Rajen-da mi ukázal tisíce časopisů a knih a pak mi ukázal, co s nimi mám dělat. Když jsem procházel časopisy, našel jsem mnoho, mnoho článků, které napsal Nolini-da.

Řekl jsem Rajenovi: „Jsem si jist, že byly tyto Noliniho články posbírány a vydány v knižní podobě.“

Rajen-da odpověděl: „Nemám představu. Zeptám se Noliniho.“ A tak se ho zeptal a Nolini-da řekl: „Ne, nevyšly. Řekni Chinmoyovi, aby ty články pro mě posbíral.“

Rajen-da byl velmi šťastný. Sehrál svoji úlohu a já jsem teď, kromě umývání nádobí, pracoval ještě v knihovně. Tajně mě Rajen-da připravoval na práci pro Noliniho. Prošel jsem nespočet bengálských časopisů a objevil jsem mnoho, mnoho článků od Noliniho, které ještě nevyšly v knižní podobě.

Náhodou to bylo ve stejné době, kdy mě Nirmala-di požádala, abych o Nolinim něco napsal k jeho nadcházejícím narozeninám. Takže vidíte, jak se na můj život sneslo v Bohem vybrané Hodině tolik božských požehnání.

O mnoho let později tato má sestřenice velmi tragickým způsobem zemřela. Trhala na střeše nějaké květiny. Matka nazvala tuto květinu „Ochrana“. Tady v Americe je vidíme všude. Vedle domu mé sestřenice rostl velký strom a ona nesmírně ráda trhala tolik květů Ochrany. Běda, najednou ztratila rovnováhu a spadla dolů. Její hlava se dotkla země dříve než nohy. Zemřela na místě. Má sestra Lily šla zrovna kolem domu a uslyšela obrovský hluk. Lily si nedovedla představit, co se stalo. Šla domů a za pět minut se dozvěděla o neštěstí naší sestřenice. Ze všech květin nám právě květina Ochrany musela vzít naši nejdražší sestřenici!

Jak milá byla k naší rodině tato sestřenice. Rodiče mě poprvé vzali do ášramu v roce 1933, když mi byl teprve rok a tři měsíce. Velmi jsem plakal. Ten zvuk se šířil na několik bloků daleko. Tato sestřenice mě vzala k sobě, aby má matka mohla v klidu navštívit Božskou Matku. Tak se obětovala.

Pak, když jsem vyrostl, byla ona tím, kdo mi vždycky huboval: mé sandály nejsou dobré, můj účes se stal nevkusným. Nechtěla, abych si česal vlasy dozadu. Říkala, že to není známka pokorného člověka nebo džentlmena. Ukazuje to, že ses stal velmi domýšlivým a nebožským. Byla radši, když jsem si vlasy rozčesal. Říkala, že je to přirozenější. Taková byla má sestřenice Nirmala-di.

Zpět k mému Nolinimu. Dnes je den jeho narozenin a celý tento příběh začal, protože jsem k jeho narozeninám přepsal jeden z jeho bengálských článků do anglického blankversu a on byl nesmírně potěšen.

Sri Aurobindo mnohokrát řekl: „Vedle mozku Sri Aurobinda je mozek Noliniho.“

Barin-da (Barindra Kumar Ghose), mladší bratr Sri Aurobinda, jednou napsal, že Nolini je myslí zplozený syn Sri Aurobinda.

A Rabindranath Thákur řekl o Noliniho bengálských spisech: „Příspěvek Nolini Kanta Gupty bengálské literatuře je jedinečný.“ Mluvil o knize nazvané Adhuniki. Celou tuto knihu jsem přeložil do angličtiny.

Nolini-da byl považován za jednoho z nejlepších spisovatelů bengálské literatury. Některé přední postavy bengálské literatury jej nazývaly Matthew Arnold Bengálska. Měl jsem to štěstí, že si mě vybral, abych překládal jeho spisy do angličtiny.

```

když jsem vstupoval

abych vykonával svou pokornou službu,

nesmírné ticho a svobodu

Přední strana obálky: Sri Aurobindo ášram série: Číslo dvě