{{htmlmetatags>metatag-robots=()}} Jednota srdce Východu a mysli Západu, část 2

Jednota srdce Východu a mysli Západu, část 2

Sekce: Spojené státy americké

Člověk a jeho cíl

State University of New York at Farmingdale

11. listopadu 1968

Moji milí přátelé, jste šťastní, jste mimořádní. Tato významná pobočka Státní univerzity vám pomáhá, abyste se tady specializovali v zahradnictví a zemědělství. Brzy se ve vědě o životě rostlin a obdělávání půdy bude cítit jako doma. V širším a čistším slova smyslu dáváte světu slavnostní slib, že chcete být opravdovými dětmi Přírody a Matky Země.

Jsem si jist, že všichni víte, že to byl indický vědec, pan J.C.Bose, který objevil život v rostlinách. Narodil se v Bengálsku. Jsem hrdý na to, že jsem se narodil ve stejné zemi.

Vaše opravdová láska k přírodě vás opravňuje a umožní vám získat zvláštní lásku, zájem, přízeň a požehnání z Vesmíru, z Univerzálního Života a od Univerzální Matky.Člověk řekl vesmíru: „Pane, já existuji!“

„Nicméně,“ odpověděl vesmír: „tento fakt ve mně nevytvořil žádný závazek.“

— Stephen Crane

I když to může být pro ostatní pravda, toto zarážející prohlášení od Stephena Crane se na vás nevztahuje ani v nejmenším. Chtěl bych vám říct, že Vesmír, Univerzální Život a Univerzální Matka hrdě požehná ty své oddané bytosti a odevzdané srdce, které mají rády Přírodu, které obdivují Přírodu. Co je příroda? Příroda je Bůh Matka. Ve svém mužském aspektu je Bůh transcendentní. V jeho ženském aspektu je Bůh univerzální. Prosme o Boží přítomnost Univerzální Matky předtím, než vstoupíme do promluvy „Člověk a jeho Cíl“.

Falešným cílem člověka je lidská láska. Lidská láska smutně selhává. Falešným cílem člověka je fyzická krása. Fyzická krása je jen povrchní. Falešným cílem člověka jsou peníze a materiální bohatství. „Je snazší pro velblouda projít uchem jehly, než pro boháče dostat se do Království nebeského.“

Skutečným cílem člověka je pravda. Pravda ho probouzí z jeho spánku nevědomosti. Skutečným cílem člověka je mír. Mír ho sytí, sytí jeho vnitřní i vnější život. Skutečným cílem člověka je blaženost. Blaženost ho činí nesmrtelným, činí nesmrtelným jeho životní dech.

Seberealizace: to je to, co člověk potřebuje od Boha. Láska: to je to, co Bůh potřebuje od člověka. Víra: to je to, co Bůh vždy má v člověka. Avšak běda, člověk si víru v sebe sama a víru v Boha teprve musí vypěstovat.

Člověk bez váhání říká: „Kdybych měl čas, miloval bych Boha. Kdybych měl čas, uctíval bych Boha. Kdybych měl čas, dokonce bych po Bohu i plakal.“

Ubohý Bůh má čas. Má čas odpouštět lidské nekončící hlouposti. Má čas žehnat lidské nestoudné mysli a uspokojit všechny skutečně nezbytné potřeby člověka. Má čas dokonce i na to, aby plakal po lidské dosud nezrozené upřímnosti.

Člověk a Bůh. Pokuste se Boha uskutečnit. Bůh i člověk vám řeknou: „Úžasné, pokračujte!“ Pokuste se Boha vysvětlit. Člověk vám okamžitě řekne: „Přestaňte! Nesnižujte Boha, nemučte Boha!“ Bůh prohlásí: „Přestaňte! Alespoň kvůli Mně nepodvádějte lidstvo, nepodvádějte Mé děti!“

Nepokoušejme se Boha vysvětlit. Budeme-li se o to snažit, bude odhalena naše nevědomost. Usilujme všichni o to, abychom si Boha uvědomili. Co k tomu potřebujeme, je meditace. Meditujme, meditujme na Boha.

Člověk musí dojít daleko, velmi daleko. Musí dosáhnout břehů Zlatého světa, který je Za. Musí kráčet pomalu, vytrvale a jistě. Musí však kráčet vpřed, ne zpět. Lincoln zve člověka, svého souputníka, aby s ním zpíval: „Kráčím pomalu, avšak nikdy zpět.“

Věříme ve vývoj. Člověk se nevrací do zvířecího království. Postupuje ke Království nebeskému, které stále dýchá, roste a plane v nejvnitřnějších zákoutích jeho srdce.

Přátelé, rozvíjíte si poznání. Děláme to všichni. Každá lidská bytost musí vlastnit úrodu znalostí.

Někdo řekl: „Vysokoškolské vzdělání je často stvrzenkou na účty mladého člověka, kterou zaplatil jeho otec.“

Mám dost odvahy říci, že zcela tuto slepou myšlenku odmítám. Vaši rodiče chtějí, abyste se naučili, jak se plave v moři znalostí. Vaše profesoři, kteří jsou odborní plavci v moři znalostí, vás naučí, jak úspěšně a skvěle plavat. Hluboce obdivuji vaši horlivou upřímnost a obrovskou kapacitu vašich profesorů. Ale, bohužel, znalosti, knihy poznání, nestačí. Vy všichni to víte. Neobjevil jsem nic nového nebo fantastického. Daleko od toho. Jen vám připomínám dušeplnou skutečnost, že existuje další moře.

Existuje jiné moře, moře božského světla, míru, blaženosti a síly. Toto moře vám dá poznání a osvobození. Uskutečníte svou vědomou a nerozdělitelnou jednotu s Bohem. Budete osvobozeni od svého tisíciletého spoutání. Toto moře vám dá nekonečné naplnění. Něco víc: toto moře vás zcela přesvědčivě nechá pocítit, že jste opravdově a neomylně Bohem zítřka.

Kdo říká, že člověk spí? Není to pravda. Člověk se probudil se svými četnými touhami, ale bylo to hanebně brzy. Zjistil, že Bůh nebyl a nikdy nebude připraven, aby ho přijal. Člověk se probudil se svou planoucí aspirací, ale bylo to neomluvitelně pozdě. Přesto byl Bůh dychtivý, aby ho přijal, objal a nakonec posadil na svůj transcendentální Trůn.

Povinnost nejvyšší

Boston University, Boston, Massachusetts

24. března 1969

Básník zpívá:„Spal jsem a snil, že život je Krása.

Probudil jsem se a zjistil, že život je Povinnost.“

— Rabíndranáth Thákur

Povinnost a krása jsou jako severní a jižní pól.

Co je krása? Krása je jednota konečného s Nekonečným. Krása je vyjádření Nekonečného skrze člověka konečného. Krása je lidské ztělesnění Boha Nekonečného. Bůh se ve fyzickém světě projevuje skrze krásu.

Krása duše je ve fyzickém světě krásou jedinečnou. Tato krása inspiruje vnější svět a naplňuje vnitřní svět. Tato krása nás sjednocuje s duší Boha, Světlem nekonečným. Tato krása nás sjednocuje s tělem Boha, vesmírem. Když žijeme ve světě aspirace, uvědomujeme si, že transcendentální povinnost a univerzální krása jsou dokonalým vyjádřením jedné a té samé skutečnosti.

V našem každodenním životě je povinnost cosi nepříjemného, náročného a odrazujícího. Když si připomeneme svou povinnost, ztratíme veškerou svou vnitřní, spontánní radost. Cítíme se bídně, Máme pocit, že bychom svou životní energii mohli využít lépe. Jen člověk bez zdravého rozumu může říci, že neví, co je jeho povinností. Každý člověk zná svou povinnost dobře, příliš dobře. Záleží na něm, zda ji bude plnit, nebo ne.

Život aspirujícího člověka je život, který musí plnit povinnost nejvyšší.

Jeho první a nejpřednější povinností je realizovat Boha. V jeho životě zde na zemi nemůže být kromě této povinnosti žádná jiná. Když aspirující člověk spatří světlo dne, Bůh Sám ho inspiruje tímto poselstvím:

Uskutečni Mě na zemi.

Odhal Mě na zemi.

Naplň Mě na zemi.


Čas je pomíjivý. Čas na nás nečeká. Musíme být moudří. Každý okamžik můžeme využít pro božský účel. Každý okamžik můžeme využít k plnění své oduševnělé povinnosti. Povinnost je bolestivá, nudná a jednotvárná prostě proto, že ji provádíme se svým egem, pýchou a domýšlivostí. Povinnost je příjemná, povzbuzující a inspirující, když ji provádíme pro Boha.

Potřebujeme změnit svůj postoj k povinnosti. Pracujeme-li pro Boha, potom neexistuje žádná povinnost. Vše je radostí. Vše je krásou. Každý čin musíme vykonat a nabídnout k Nohám Boha. Povinnost pro Boha je povinností nejvyšší. Nemáme právo převzít jakoukoliv jinou povinnost dříve, než dosáhneme svého vlastního duchovního spasení. Copak nám Bůh tento krásný úkol nesvěřil již ve chvíli našeho zrození?

Nejvyšší povinností je neustále usilovat o realizaci Boha. Čas je krátký, avšak poslání naší duše na zemi je vznešené. Jak můžeme plýtvat časem? Proč bychom ho měli trávit v potěšeních smyslů? Často říkáme, že nejsme druhým zavázáni, protože jsme od nich nic nedostali. Nic nám nedali. Pravda, nejsme jim zavázáni, ale existuje něco, čemu se říká ‚očekávání‘. Možná jsem si od vás nic nevzal, to však neznamená, že ode mě nemůžete něco očekávat. Někdy může být vaše očekávání oprávněné. Očekávat zajisté můžete, ale je jedna věc, kterou udělat nemůžete. Nemůžete si činit nárok. Můžete očekávat a záleží na mně, zda vám to, co chcete, dám, ale nárok si činit nesmíte. Jen Bůh si může činit nárok. Bůh a jedině Bůh ode mě může požadovat celý můj život. Každý člověk musí cítit, že Bůh má plné právo činit si na něj navždy nárok, zde na zemi i tam v Nebi.

Miluj svou rodinu. To je tvou velkou povinností.

Miluj lidstvo více. To je tvou větší povinností.

Miluj Boha nejvíce. To je tvou největší povinností, povinností nejvyšší.

Jsou dvě věci: jedna je pamatování a druhá je zapomnění. Všichni víme, že je naší povinností dostat plat. Je to vskutku naše povinnost a my na ni vždy pamatujeme. Je však ještě jiná povinnost. Abychom dostali svůj plat, musíme pracovat. Nějak se nám daří na to zapomínat.

Také v duchovním světě existuje povinnost. Tou povinností je těšit se z plodů realizace Boha. Všichni to víme a jsme nesmírně dychtiví tuto povinnost splnit. Ale bohužel zapomínáme na jinou povinnost: meditaci. Jednou povinností je těšit se z plodů, druhou je plody získat. My jsme však dostatečně chytří a pláčeme po plodech realizace dlouho před tím, než vstoupíme na pole meditace.

Žádná meditace, žádná realizace. Bez meditace není realizace Boha nic jiného než sebeklam. Aspirující člověk má nanejvýš významnou povinnost, a tou povinností je mít dokonalou víru ve své božské schopnosti. Má-li víru v sebe sama a víru v žijícího Gurua, potom může snadno splnit nejvyšší povinnost, povinnost sebeobjevení, realizace Boha.

Bůh a já:

Brandeis University, Waltham, Massachusetts

26. března 1969

Dobrý večer sestry a bratři, poznejme, že dobré ráno je Boží ráno a dobrý večer je Boží večer. Dobrý den je den člověka, a dobrá noc je noc člověka. Boží ráno a večer říká člověku: „Neděláme nic jiného, než že na tebe myslíme.“ Den i noc člověka říká Bohu: „Nemůžeme dělat nic jiného, než se k tobě modlit.“

Bůh a já. Bůh je můj Otec. Bůh je má Matka. To je to, co vím. Také vždy vím, co mám dělat.

Když říkám, že vím, co mám dělat, obávám se, že mě špatně pochopíte. Je velmi pravděpodobné, že budete zpochybňovat mou upřímnost.

Pokusím se bránit. Řeknu vám své nejvnitřnější tajemství: „Vím, co mám dělat, jen proto, že za mě vše dělá Bůh.“ Potom se mě můžete zeptat, proč dělá Bůh vše za mě, a ne za vás. Pokud je to tak, Bůh mi bezpochyby straní. Ujišťuji vás však, že Bůh nikomu nestraní. On takový není.

Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě. Vím, že sám nedělám a nemohu dělat nic. Bůh je Tím, kdo dělá. Bůh je činem. Bůh je plodem tohoto činu. Můj život je věčným zážitkem Boha.

Mezi vaším přístupem k Bohu a mým přístupem k Bohu je bohužel nepatrný rozdíl. Pamatujete si, co lidstvu řekl Boží Syn? Řekl: „Já a můj Otec jsme jedním.“ Já věřím v Božího Syna. Snažím se žít tuto pravdu. Věřím také v indické védské zřece starodávné minulosti. Ti říkali: „Brahmosmi“ — „Já jsem Brahman. Jsem jeden bez druhého.“ Mám také bezmeznou víru v učení Sri Krišny, které jsem se naučil z Bhagavadgíty, Písně Nebeské: „Člověk je tvořen jeho vírou. Jakákoliv je jeho víra, takový je on.“

Vím, že Boha můžeme vidět.

Vím, že Boha můžeme cítit.

Vím, že si Boha můžeme uvědomit.

Vím, že každá lidská bytost bez výjimky vroste do transcendentální Vize Boha a Jeho naprosté Skutečnosti.

Vy však máte sklon opatrovat v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce několik zvláštních myšlenek. Především získáváte radost z toho, že říkáte světu, že není žádný Bůh, že nemůže být nic takového jako Bůh. Dokonce i když cítíte, že Bůh existuje, říkáte svým bližním a drahým, že Bůh je pro ně a pro ostatní, ale ne pro vás. Se vší nevědomostí, kterou máte k dispozici, prohlašujete, že Bůh se o vás nestará. Máte pocit, že Bůh se na vás hrozně zlobí, protože jste před deseti lety osudně zalhali nebo někoho podvedli. Ubohý Bůh! Jako kdyby neměl na práci nic jiného než se na vás zlobit a nemilosrdně vás trestat.

Věřte tomu, nebo ne, Bůh má mnoho, mnoho významných věcí, které chce dělat s vaším životem. Pro vás není váš život ničím, je dokonalou nulou. Pro Boha je váš život vším — abych byl přesný, Jeho vším.

Jste Jeho nesrovnatelnou Pýchou. Jste Jeho jediným Snem. Jste Jeho jedinou Skutečností. S vámi zpívá Píseň Nesmrtelnosti. Ve vás vidí ztělesnění své Existence-Vědomí-Blaženosti. Po celou Věčnost existuje pro vás, jen pro vás. Utváří vás. Tvaruje vás. Vede vás. Přeměňuje vás podle svého Obrazu, svého Života vždy se překonávajícího světa Za.

Milí studenti, vážení profesoři, milé sestry a bratři, jste nyní na stejné lodi jako já. Společně zazpívejme:

„Vím, co mám dělat, protože Bůh to dělá za mě.“


Dovolte mi, abych zazpíval ještě jednu píseň. A doufám, že se ji brzy všichni naučíte. Tato píseň mi říká, co říci a o co usilovat:„Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.

Veď mne od temnoty ke Světlu.

Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.“

— Brhadáranjaka Upanišada

Touha a aspirace

New York University, New York, New York

29. března 1969

New York je milovaným dítětem Ameriky. New York University je milovaným dítětem New Yorku. Dnes večer bych chtěl nabídnout svou upřímnou náklonnost, skutečný obdiv a pokornou oddanost vám, milované děti New York University.

Touha je ničivý požár, který spaluje a spaluje a nakonec nás pohlcuje.

Aspirace je planoucí oheň, který tajně a posvátně pozvedá naše vědomí a nakonec nás osvobozuje.

Žízeň po tom Nejvyšším je aspirace. Žízeň po tom nejnižším je zničení.

Touha je očekávání. Žádné očekávání, žádné zklamání. Touha zabita, pravé štěstí vytvořeno. Aspirace je odevzdání a odevzdání je vědomá jednota člověka s Vůlí Boha.

Tak jako válka vede k zastavení obchodu země, stejně tak naše obrovská záliba v potěšeních nevědomosti vede k zastavení veškerého našeho duchovního pohybu.

V současné době se věci mají tak, že nás samotné naše zrození nutí být daleko od Boha. Proč si záměrně hovět v potěšeních smyslů a ještě dále se od Boha vzdalovat? Vskutku, uspokojovat domnělé nezbytné potřeby našeho lidského života a plakat po naplnění našich pozemských tužeb není nic jiného než zlo, kterým trápíme sami sebe. Avšak uspokojovat Boží nezbytné potřeby, skutečné a božské, v nás a skrze nás, je sebeosvícení.

Ubohý Bože, neosvícení lidé Tě vždy špatně chápou. Myslí si, že jsi nemilosrdný. Když jejich touhy přesto naplníš, myslí si, že Tě v hlouposti nikdo na zemi nepředčí.

Ubohý člověče, podívej se na svůj nejžalostnější osud. Výstižnými slovy George Bernarda Shawa:„V životě jsou dvě tragédie. Jednou je nenaplnit touhu svého srdce, tou druhou je ji naplnit.“

— George Bernard Shaw

Touha znamená úzkost. Tato úzkost je uspokojena, jen když se může naplnit pevným lpěním. Aspirace znamená klid. Tento klid je uspokojen, jen když se může vyjádřit vše spatřujícím a vše milujícím nelpěním. Lidská vášeň nepřebývá nikde jinde než v touze. Lidská vášeň má strašlivého nepřítele jménem soud, soud božského řádu.

Lidské spasení nespočívá nikde jinde než v aspiraci.

Lidské spasení má věčného přítele jménem Milost, Boží vše naplňující Milost.

Touha je pokušení. Pokušení syceno, pravé štěstí hladoví. Aspirace je probuzení duše. Probuzení duše je zrozením nebeské blaženosti.

Pravý hledající nekonečné pravdy nemůže nikdy nic získat z objevu Oscara Wilda, že„Jediný způsob, jak se zbavit touhy, je odevzdat se jí.“

— Oscar Wilde

Hledající už objevil skutečnost, že všech tužeb, viditelných i neviditelných, zrozených i ještě nezrozených, se může zbavit jen pomocí vysoké, vyšší a nejvyšší aspirace.

Wilde říká ještě něco, a to velice významného:„Dokážu odolat všemu kromě pokušení.“

— Oscar Wilde

Netřeba říkat, že ho za to nikdo neobviňuje, neboť pokušení je univerzální nemocí. Pro člověka bez aspirace je pokušení bezpochyby neodolatelné. Avšak pravý hledající cítí a ví, že pokušení dokáže odolat. V náruči moře času však nedokáže odolat přeměně, přeměně své fyzické přirozenosti, celého svého vědomí. Přeměna fyzické přirozenosti, celého jeho pozemského vědomí je něco, čemu se nikdy nebránil a čemu se nikdy bránit nebude. Naopak, kvůli této přeměně žije na zemi.

Podívejme se na sílu bubliny touhy! Má sílu uvěznit celý náš život jen pro sebe. Podívejme se na sílu trochy aspirace! Má sílu nechat nás pocítit, že Bůh Nekonečný je zcela náš. A něco navíc: že Boží nekonečná Láska, Mír, Radost a Síla jsou nám neustále k dispozici.

Objekty smyslů a lidské lpění na nich se nedají oddělit. Avšak v okamžiku, kdy spatří Úsměv Boha, svou důvěrnou známost popírají. Co více, stávají se dokonalými cizinci.

Naplňte požadavky svého těla a ztratíte svou sebekontrolu. Naplňte potřeby své duše a získáte svou sebekontrolu.

Neobjímejte neřest. Pokud ji ovládnete, budete vlastnit něco cennějšího: sebekontrolu. Co je to sebekontrola? Je to síla, která vám říká, že ke svému Cíli nemusíte běžet. Cíl musí přijít k vám a také přijde.

Kapitálem vnějšího světa jsou peníze, které se často mění v jedovatý med. Kapitálem vnitřního světa je aspirace, která se nakonec mění v sebepoznání.

Vrchol lidské touhy je vyjádřen Césarovým „Veni, vidi, vici“ — „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.“ Vrchol božské aspirace vyjádřil Syn Boha: „Otče, staň se Vůle Tvá.“

Člověk je otrokem vášní. Stejně tak je i dítětem Boha. Čím chcete být, dítětem Boha, nebo otrokem vášní? Vyberte si. Jedna cesta vás dovede k naprostému zničení, ta druhá k okamžitému spasení. Vyberte si. Máte zlatou a bezvýhradnou příležitost. Vyberte si. Musíte si vybrat tady a teď.

Jak potěšit Boha

University of Bridgeport, Bridgeport, Connecticut

14. dubna 1969

Jak potěšit Boha?

Boha mohu potěšit tak, že Mu nabídnu to, co mám a čím jsem. To, co mám, je vděčnost. To, čím jsem, je aspirace. Pokud Ho chci potěšit více, potom nesmím svůj život nikdy považovat za smutné selhání, ale za Jeho neustálý zážitek. Pokud Ho chci potěšit nejvíce, nejen v jedné, ale v každé oblasti života, potom musím cítit, že On, na rozdíl ode mne, vidí můj život, vnitřní i vnější, jako píseň svého vlastního životního Dechu, jako píseň své Dokonalosti, která vrůstá do Jeho vlastní naprosté, dokonalé Dokonalosti.

Víte, kdy Boha zraňujete? Zraňujete Ho v okamžiku, kdy podceňujete svou vnitřní schopnost. Zraňujete Ho v okamžiku, kdy zdůrazňujete svou vámi vytvořenou vnější zodpovědnost. Zraňujete Ho hluboce, když opatrujete prázdnou myšlenku, že realizace Boha není určena pro vás. Po pravdě řečeno, v Boží vyvolené Hodině je vaše realizace Boha to nejmocnější potvrzení, ta největší jistota.

Bohužel jsou lidé, v jejichž životě se otázka těšení nebo zraňování Boha vůbec neobjevuje. Nevěří tomu, že Bůh existuje. Je pravda, že Boha neviděli, ale to neznamená, že jsou oprávněni k tomu Jeho existenci popírat. A co ti, kteří Ho viděli, cítili a uvědomili si a naplňují Ho v tomto a jiných světech? Těm, kteří nevěří a pochybují, říkám, že se ve vnitřním životě božskosti nejen nemilosrdně klamou, ale také se nekonečně vzdalují, úplně vzdalují od vnějšího života skutečnosti.

Jsou lidé, kteří existenci Boha naprosto popírají. Na celém světě se setkáváme s dychtivou touhou Kristova žáka Tomáše dostat důkaz. „Požehnaní jsou ti, kteří neviděli, a přesto uvěřili“ — kéž se toto poselství Syna Boha ozývá v nejvnitřnějších zákoutích každého lidského srdce, aspirujícího nebo neaspirujícího, inspirovaného nebo neinspirovaného.

Dnes je víra předzvěstí skutečnosti. Zítra budou víra a skutečnost kráčet společně. Pozítří se víra a skutečnost navzájem naplní. Víra naplňuje skutečnost svým zhmotněním skutečnosti. Skutečnost naplňuje víru sebeodhalením skrze víru.

Má-li člověk pocit vděčnosti, je opravdu šťastný, a když je opravdu šťastný, Bůh je potěšen. Dostojevský říká: „Věřím tomu, že nejlepší definicí člověka je nevděčný dvounožec.“ To může být pravda, když člověk plave v moři nevědomosti svého těla. Avšak žije-li v moři světla své duše, je samou vděčností. Je neustálým vyjádřením a spontánním odhalením Boha, který přijímá, a Boha, který dosahuje.

Paul Valéry říká:„Duše je manželkou těla. Duše a tělo nemají stejný druh potěšení, nebo se z něj alespoň zřídka kdy těší zároveň“

— Paul Valéry

Duchovní svět už však najisto objevil, že duše není ani mužská, ani ženská. Je nad a za těmito dvěma rozdělujícími oblastmi. Duše proto nemůže být nikdy manželkou těla. Upanišady nám říkají, že tělo je kočár a duše je pánem kočáru. Valéry má naprostou pravdu, když říká, že duše a tělo nemají stejný druh potěšení. Víme, že tělo získává potěšení v nevědomosti a z nevědomosti. Pomalu, postupně a jistě si uvědomujeme, že potěšením těla je nevědomost sama. V případě duše bychom namísto slova ,potěšení‘ měli použít slovo ,blaženost‘. Duše cítí blaženost v Nekonečnosti a Věčnosti a z Nekonečnosti a Věčnosti. Blažeností duše je plynoucí Nekonečnost, blažeností duše je planoucí Věčnost. Až meditace aspirujícího člověka přemění potěšení touhy těla na blaženost aspirace, duše a tělo budou nejen jíst stejné jídlo, ale budou ho také jíst zároveň. A jejich jídlem bude Pravda. Pravda probouzí tělo a zároveň vede duši.

Nedávno mi někdo říkal, že z jednoho tajného důvodu je jím Bůh neustále potěšen. Potom mi nabídl, že mi své cenné tajemství prozradí: „Ačkoliv se mi na Božím stvoření, dokonce na Bohu samém nelíbí mnoho věcí, Jeho světa nesčetných nedokonalostí si prostě nevšímám a Bohu v tichosti i na veřejnosti mocně lichotím. To je důvod, proč je mnou Bůh neustále tak potěšen, a to právem.“

Řekl jsem mu: „Můj drahý příteli, mezi tebou a mnou je nepatrný rozdíl. Tvé chápání nedokonalosti v Božím světě se úplně liší od mého. Ty máš pocit, že nedokonalost je něco odrazujícího, skličujícího, nečistého a konečně škodlivého. Já považuji nedokonalost za něco rostoucího, co teprve musí svou cestu dokončit. Považuji nedokonalost za nevyhnutelnou příčku na žebříku postupné a konečné dokonalosti. Považuji nedokonalost za významnou zkušenost, kterou má v lidském životě a prostřednictvím tohoto života Sám Bůh. A na klíně Věčnosti se ten stejný Bůh bude v každém a prostřednictvím každého člověka těšit z dokonalosti, dokonalé dokonalosti. A pokud jde o tvé lichocení Bohu, Bůh lidské lichocení nepotřebuje. Abys získal Jeho Lásku, Zájem a Požehnání, nemusíš Mu lichotit. Bůh od tebe lichocení neočekává ani nevyžaduje. Bůh není žebrák. Nic od tebe neočekává. Bůh není autokrat. Nic od tebe nevyžaduje. To, co Bůh je, je Láska. To, co Bůh je, je Radost. Pokud dokážeš oduševněle milovat sám sebe, pokud dokážeš objevit svou pravou vnitřní radost, potom uvidíš, že jsi Boha již potěšil.

Nesnaž se těšit Boha tak, že Ho budeš klamat. Boha nemůžeme oklamat. Nikdy! Nemůžeme oklamat dokonce ani žádnou lidskou bytost na zemi. Co nanejvýš můžeme, a co ve skutečnosti děláme, je, že klameme sami sebe. Emerson má naprostou pravdu, když tvrdí„Člověk nemůže být oklamán nikým jiným než sebou samým.“

— Ralph Waldo Emerson

Vraťme se ke své původní otázce: „Jak potěšit Boha?“ Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak potěšit Boha, je neustálé a bezpodmínečné sebenabízení. Pokusme se. Zajisté se nám to podaří. Hle, Bůh stojí přímo před námi. Je potěšen. Bůh je námi skutečně a opravdu potěšen.

Tajemství vnitřního míru

University of Connecticut, Storrs, Connecticut

19. dubna 1969

Drahé sestry a bratři, ukážu vám, jak tady a teď dosáhnout vnitřního míru. Moje pomoc není rada. Mým způsobem není radit lidem, co mají dělat a co ne. Je pravda, že každý je nesobecký a štědrý, pokud jde o poskytování rad a bohužel já nejsem výjimkou. Přesto plně souhlasím s Chesterfieldem, který říká:„Rady jsou zřídkakdy vítány, a ti, kteří je nejvíce potřebují, je mají rádi nejméně.“

— Lord Chesterfield

Tento náš svět má všechno kromě jedné věci: míru. Každý člověk chce a potřebuje mír, ať je to dítě nebo osmdesátník. Představa míru však není u každého stejná. Velice se liší. Pro dítě mír znamená hraní na buben. Hraní na buben mu dává radost a tato radost je jeho mír. Pro starého člověka mír znamená sedět tiše s očima a ušima zavřenýma, tak aby unikl něžnému objetí ošklivého a neklidného světa. Generál v Eisenhowerovi řekl o míru:„Budeme mít mír, dokonce i když za něj budeme muset bojovat.“

— Dwight David Eisenhower

Nezdolný Napoleon prohlásil: „V jakém to nepořádku dnes žijeme — byl vyhlášen mír!“ Boží Syn nás naučil, že „Požehnaní jsou tvůrci míru, neboť oni zdědí tuto zemi“.

Někdo řekl velmi výstižně: „Čím více usilujeme o mír na zemi, tím více se zdá, že holubice míru je pták z ráje.“

Po pravdě řečeno, mír není výhradním monopolem Nebe. Naše země je velice plodná. Zde na zemi můžeme mír pěstovat v nezměrné míře.

Já jsem přišel mluvit o vnitřním míru. Přál bych si zaměřit svou přednášku na duchovního hledajícího v každém z vás. Ten, kdo opravdu hledá mír, musí hledat lásku. Láska má jiné jméno: obětování. Je-li obětování čisté, láska je jistá. Je-li láska božská, v obětování nemůže existovat ,mé‘ nebo ,tvé‘. Láska je tajemstvím jednoty. Obětování je silou jednoty. Láska k sobě samému je sebeshovívavostí. Sebeshovívavost je sebezničením. Láska k Bohu je největší příležitostí hledajícího, jak si uvědomit Boha.

Obětujeme svůj cenný čas, abychom vydělali peníze. Obětujeme své těžce vydělané peníze, abychom proti času bojovali. Abychom z vnějšího světa něco získali, musíme obětovat něco vlastního. Ve vnitřním světě je to podobné. Za realizaci Boha nabízíme svou aspiraci. Plamen naší aspirace zapaluje Sám Bůh. Také plod své realizace získáváme přímo od Boha.

Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně inspiruje.

Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně dává.

Bůh je Ten, kdo uvnitř nás věčně přijímá.

Bůh používá aspiraci, aby nás k sobě dovedl.

Bůh používá realizaci, aby přišel k nám.

Bůh je obětování, když žijeme ve světě aspirace.

Bůh je obětování, když žijeme v říši realizace.

Avšak Bůh říká, že není nic takového jako obětování. Zde na zemi a tam v Nebi je jen jedna věc, a té se říká jednota: naplnění v jednotě a naplnění jednoty.

Existují čtyři typy hledajících: politováníhodní, neschopní, slibní a naplňující. Politováníhodní a neschopní musí být trpěliví, musí počkat na Hodinu Boha. Slibní a naplňující již v Hodině Boha zpívají a tančí. Neustále meditují na Boha. Toto je jejich vnitřní život realizace. Pracují pro Boha oduševněle a spontánně. Toto je jejich vnější život odhalení.

Vraťme se k tajemství vnitřního míru. Naše zkoumající a pochybující mysl vždy postrádá mír. Naše milující a zasvěcené srdce je vnitřním mírem vždy zaplaveno. Má-li naše mysl všechny otázky, potom naše srdce má všechny odpovědi. Tyto odpovědi jsou dokonalé právě proto, že přicházejí přímo od duše, která vidí Pravdu a žije v Pravdě. A Pravda, jedině Pravda, je Cílem všech Cílů.

Chcete-li mít vnitřní mír, potom musíte jít cestou duchovnosti. Duchovnost je odpovědí. Člověk je trojího stáří: nedospělý, přestárlý a středního věku. Pro člověka nedospělého je duchovnost pouhý hokuspokus.

Pro člověka přestárlého je duchovnost něco suchého, nejistého a nejasného. Pro člověka středního věku je duchovnost sebezapomnění, sebepopření a sebezničení.

Pravý hledající ale řekne, že duchovnost je něco normálního, přirozeného, spontánního, plodného, jasného, zářivého, božsky sebevědomého, sebepotvrzujícího a sebetvořivého.

Máte-li duchovního Mistra, aby vám pomáhal a vedl vás, máte velké štěstí. Vždy ho poslouchejte, do svého posledního dechu. Pokud přestanete poslouchat jeho rady, bude to vaše škoda, ne jeho. Dokonce i v obyčejném lidském životě potřebujeme učitele, rádce. V tom, co říká Churchill, je značná pravda: „Tehdy býval moudřejší, než je teď — tehdy si ode mě často nechával radit.“

Pokud duchovního Mistra nemáte a o žádného nestojíte, potom v naprostém tichu neustále poslouchejte příkazy své duše.

Mír chcete a potřebujete.

Abyste měli mír, musíte mít volný přístup ke své duši.

Abyste měli přístup ke své duši, musíte mít vnitřní ticho.

Abyste měli vnitřní ticho, potřebujete aspiraci.

Abyste měli aspiraci, potřebujete Boží Milost.

Abyste měli Boží Milost, musíte vždy cítit, že patříte Bohu a jen Bohu.

Jsme nyní v Connecticutu. Motto Connecticutu je svrchovaně významné. Mé srdce oddanosti a má duše lásky zpívají nesrovnatelné motto Connecticutu:

Qui Transtulit Sustinet

„Ten, kdo udržuje transplantované.“ Bůh transplantoval na zemi pravdu a On tuto pravdu s láskou udržuje. V kombinaci obou spočívá tajemství vnitřního míru.

Podstata mystiky

American University, Washington, D.C.

21. dubna 1969

Jsou tři základní cesty, které vedou k realizaci Boha: cesta nezištné služby, cesta lásky a oddanosti a cesta poznání a moudrosti. Mystika Rádžajógy je významným aspektem Jógy Poznání (Džňánajógy). Nejvyšší poznání je mnohem více než pouhá filozofická znalost. Mystika je zážitek, přímý a blízký zážitek Pravdy. Když filozofie ujde po cestě poznání velký kus, unaví se a odpočívá. V tu chvíli a tam, kde filozofie končí, začíná mystika.

Zřeci osobně poznali Pravdu a pak ji odhalili celému světu. Zpívají:Jeho jsem poznal, Bytost Nejvyšší,

zářivou, svítící jako Slunce nad temnotou,

daleko za objetím pohlcující tmy.

— Védy

Zřeci nás učí, že transcendentální Skutečnost a všeobjímající Existence jsou jedním a tímtéž.

Mystik vnímá jednotu a rozmanitost jako jedno. Kromě toho vidí v rozmanitosti jednotu. Říká světu, že Jeden a mnozí jsou jedním. Ve své univerzální podobě je Jeden mnohým. Ve své transcendentální podobě jsou mnozí jedním.

Ve svém duchovním životě se setkáváme se dvěma významnými slovy: okultismus a mystika. Okultismus je tajností a po tajnosti pláče. Chce všechno uchovávat v nejvyšší tajnosti. Mystika je připravena nabídnout své dosažení a své transcendentální poznání všem, kteří po něm pláčou.

Rozdíl mezi filozofem a mystikem spočívá v tom, že filozof vidí tělo Pravdy s největší obtíží, zdálky a spíše nedokonale, zatímco mystik vstupuje do samotné duše Pravdy, kdykoliv se mu zachce, a může v ní žít tak dlouho, jak chce. Nejvyšší mu také dovoluje vynést na povrch nekonečné bohatství duše a rozdělit se o něj s hledajícími Pravdy. Mystika prohlašuje, že poznání Božského je univerzální.

Zahloubejme se na chvíli do nauky božského mystéria vák ve Védách. Vák znamená Slovo. Vák ztělesňuje a zároveň odhaluje Pravdu. Ve svém ztělesnění Pravdy získává od Nejvyššího nekonečnou tvořivou inspiraci. Ve svém odhalení Pravdy nabízí lidstvu Nejvyššího, Osvoboditele Nejvyššího. Vák je spojnicí mezi dvěma světy: světem, který ještě neuskutečnil a nenaplnil sám sebe, a světem, který sám sebe již uskutečnil a naplnil.

Mystika má svůj vlastní jazyk. Jmenuje se intuice. Nemůže v ní nikdy existovat mysl nebo mentální analýza. Mystik sedí na křídlech ptáka intuice a letí k nejvyššímu Skutečnému. Intuice odhaluje dokonalou jednotu transcendentální Vize s absolutní Skutečností.

Mystik je natolik upřímný, aby mluvil pravdu. Říká, že je pro něj téměř nemožné vysvětlit svůj vnitřní zážitek. Žádné slovo nebo myšlenka ho nedokáže dobře vystihnout. védští zřeci zde zvolávají: „Co mám říci, co si mám vpravdě myslet?“ Ubohá mysl a smysly už nežijí, zhroutily se při svém běhu k Neznámému. Nejvyšší mystérium Vesmíru není pro ně. Poznání světa Za není pro ně.

Mystika klade důraz na jednotu všech duší v Univerzální Duši. Když se podíváme na vesmír, jeví se nám jako místo konfliktu mezi dobrem a zlem, temnotou a světlem, nevědomostí a poznáním. Je zbytečné říkat, že tento boj začal dávno před tím, než existoval člověk, a stále ještě pokračuje. V aspirujících a skrze aspirující duše působí světlo, v neaspirujících a skrze neaspirující duše působí temnota. Skutečná přeměna lidské přirozenosti nepřichází ze strohého, asketického života nebo úplného stažení se ze světa, ale z postupného a úplného osvícení života. A k tomu je zapotřebí aspirace. Předchůdcem tohoto osvícení je aspirace a jedině aspirace.

Mystický zážitek je vnitřním přesvědčením hledajícího o Pravdě. Toto přesvědčení se opírá o odhalení. Odhalení je vnitřní autorita. Vnitřní autorita je poslední. A kdo má tuto autoritu? Nikoli ten, kdo je obětí neúprosné logiky, ale ten, kdo měl vnitřní zážitek a vrostl do něj.

Logika je odůvodňující a odůvodněná pravda,

která je pýchou konečného.

Mystika je odhalující a odhalená Pravda,

která je pýchou Nekonečného.

Pokud věříme mystice, pak si musíme uvědomit, že nejvyšší Pravda rozum nejen překonává, ale je dokonce jeho opakem. Věříme-li v něco rozumem, vydáváme se na cestu mnohosti, mnohosti osamocení, která trýzní život. Avšak věříme-li v něco svou vnitřní mystickou vírou, vydáváme se na cestu transcendentální Skutečnosti jednoty, která život dává a naplňuje.

Martin Luther silně zpochybňoval účinnost rozumu. Stejně tak nevěřil, že prostředkem ke spasení mohou být obřady nebo pouhá práce. V jeho mystice vidíme usmívající se a přesvědčivou tvář víry. Klíč ke spasení má jen víra. Spasení může přinést jen víra.

Existence a podstata žijí společně. Jsou jedním. Dynamicky to ve třináctém století tvrdil Mistr Johannes Eckhart. Musíme si uvědomit, že podstata se jedinečně projevuje v božských kvalitách lidské duše, zatímco existence se nádherně projevuje v lidských kvalitách božské duše. Koncem cesty lidské duše je naprostá jednota s Bohem. Koncem cesty božské duše je úplné projevení Boha.

Mystika nám říká, že realizace Boha můžeme dosáhnout ne ustavičným přemýšlením, ale neustálým pocitem jednoty s Pravdou. Myšlenka ukazuje v nejlepším případě pasivní aspekt světa smyslů, protože mentální tvoření je přímo nebo nepřímo zachyceno světem smyslů. Avšak pocit jednoty s Pravdou snadno svět smyslů překonává. Ukazuje a objevuje aktivní a dynamickou stránku rozvíjejícího se procesu života v plynoucím proudu Věčnosti.

Mystik říká světu, že Moudrost je tělem Boha a Láska je duší Boha. Světský člověk cítí, že jeho tělo a jeho fyzické činnosti utvářejí jeho duši. Mystik s úsměvem říká, že duše utváří tělo a přeměňuje ho v neomezené světlo vědomí duše.

Podle Santayany „není mystika náboženstvím, ale náboženskou nemocí“. Santayana má naprostou pravdu v tom, že mystika není náboženstvím. Mystika je podle mě nejvyšší aspirací, kterou náboženství ztělesňuje. Avšak nikdy nemohu souhlasit s jeho názorem o „náboženské nemoci“.

S veškerou duchovní jistotou, kterou mám, si přeji říci, že mystika je lék — nejen pro ty, kteří pláčou po tom spatřit Tvář svého Milovaného Boha, ale také pro ty, kteří se Tvář Boha v Jeho Vševědoucnosti a Všemohoucnosti bojí vidět, a dokonce i pro ty, kteří v samotnou existenci Boha nemilosrdně a neomluvitelně nevěří a zpochybňují ji.

Čin a osvobození

George Washington University, Washington, D.C.

22. dubna 1969

George Washington,

první ve ztělesnění naděje Ameriky,

první v inspiraci, první v důvěře, první ve válce,

první ve vítězství,

první v podrobení srdce svého národa,

první v úvahách o federaci států,

sám, silný, sjednocený, úplný.


„Požehnaný je ten, kdo nalezl svou práci. Ať nežádá o další požehnání.“

— Thomas Carlyle

Duchovní člověk našel svou práci. Jeho prací je nezištná služba. Jeho prací je zasvěcená služba. Vskutku, nemá potřebu dalšího požehnání. Jeho činem je božské přijetí pozemské existence. K tomu potřebuje ochotné tělo, silnou mysl, oduševnělé srdce a nanejvýš inspirovaný život vnitřní vnímavosti a vnější schopnosti.

Čin znamená vstup na bojiště života. Čin znamená porážku nevýslovných utrpení a četných omezení života. Čin znamená přeměnu pohlcujících nedokonalostí života na planoucí dokonalost. Čin je něco nekonečně hlubšího a vyššího než pouhé přežívání fyzické existence. Čin je nejvyšším tajemstvím, které nám umožňuje vstoupit do Věčného života.

Ten, kdo vědomě nepřijal duchovní život, může čin považovat za nezbytné zlo a matku hořkého zklamání. Avšak pro duchovního člověka je čin božským požehnáním. Je to jedinečné vítězství nad spoutáním a nevědomostí. Je to oduševnělá vize Boha v Nebi a zároveň Jeho plodná Mise na zemi. Bůh říká, že člověk božského činu je ideálním hrdinou. Tento ideální božský hrdina projevuje Boha zde na zemi. Realizace Boha mu nestačí. Jeho srdce pláče po vše naplňujícím projevení Boha.

Neaspirující člověk umírá, a tím jeho role končí. Aspirující člověk umírá, a tím jeho role teprve začíná. Duchovní Mistr opouští své tělo a jeho mise začíná nést plody.

Člověk je slepý. Neví, co má dělat. Když chce něco udělat, neví, jak na to, a tak namísto radosti z práce začíná mít okamžitě potíže.

T.H.Huxley jasně říká:„Největší potíže člověka začínají, když může dělat to, co chce.“

— T.H.Huxley

Avšak naslouchá-li příkazům své duše a dělá to, co chce jeho duše, jeho život se mění ve zlatou příležitost a na dveře jeho srdce klepe největší úspěch.

Existuje rčení: „Palec nese odpovědnost, ukazováček se chápe iniciativy.“ Podobně, lidská aspirace se ujímá iniciativy, ale je to Boží Zájem, co nese odpovědnost.

Kdosi řekl: „Idealista chodí po špičkách, materialista po patách.“ Podobně, božský hrdinský pracovník kráčí ohněm sebeosvícení; nebožský, neaspirující a neinspirovaný pracovník, který je plný ega, domýšlivosti a pýchy, kráčí ohněm sebezničení.

Lidský život je podle některých lidí jen krutým, bezvýznamným a beznadějným slovem na pět písmen: práce. Přeji si říci, že se mýlí. Oni mají práci rádi. To, co nenávidí, je pocit námahy, břemeno práce.

Práce a dar se k sobě dokonale hodí. Čí dar to koneckonců je? Boží. Vskutku, ten, kdo pracuje, aby potěšil Boha, je Jeho vybraným dítětem a jediným oblíbencem. Potěšením Boha uskutečňuje a naplňuje sám sebe. Tehdy říká světu, že lidský život je božsky významným slovem na šest písmen: radost.

Osvobození říká: „Nejsme otroky přírody.“ Osvobození učí: učí nás, že každý tep našeho srdce nám dává jedinečnou příležitost k dosažení osvobození. Osvobození uvnitř nás zpívá: „Povstaň, probuď se! Ideální Cíl, Cíl všech cílů, je tvůj.“

Osvobození je praktická moudrost člověka.

Osvobození není kompromis se světem.

Osvobození je konec lidského soutěžení s pokušením přírody.

Osvobození pozvedá pozemské vědomí k obloze světa, který je Za.

Co je těžší — plakat pro osvobození, nebo poté, co jsme osvobozeni, plakat pro osvícení a přeměnu světa, který miluje nevědomost a objímá temnotu? Nepochybně to druhé. Ubohý osvobozený člověk — vskutku zvláštní je jeho osud. Neustále myslí na ty, kteří na něj sotva kdy pomyslí. Když stojí před světem, svět se chová jako vystrašené nebo nepřátelské dítě. Osvobozený člověk říká světu, že Bůh se dá nejen poznat, ale je i víc než poznatelný. Říká také světu, že poznat Boha je snazší než poznat svět, protože když chce člověk poznat svět, musí ho poznat skrze Boha a s pomocí Boha.

Sri Krišna je ztělesněným osvícením.

Buddha je ztělesněným osvobozením.

Kristus je ztělesněným spasením.

Svět nabízí Sri Krišnovi svou temnotu.

Svět nabízí Buddhovi své utrpení.

Svět nabízí Kristovi svůj hřích.

Pokleslé vědomí světa letí k nejvyššímu Za, aby se ho dotkl Kristus, Spasitel.

Rozbité vědomí světa se noří do nejhlubšího Za, aby ho objal Buddha, Osvoboditel. Roztavené vědomí světa kráčí k nejvzdálenějšímu Za, aby ho požehnal Krišna, Osvěcovatel.

Nejvyšší tajemství meditace

University of Maryland, College Park, Maryland

23. dubna 1969

Meditace je žízeň člověka po Nekonečném Skutečnu, Věčném Skutečnu a Absolutním Skutečnu. Tajemstvím meditace je dosáhnout vědomé a neustálé jednoty s Bohem. Nejvyšším tajemstvím meditace je cítit Boha jako zcela svého, a nakonec Ho uskutečnit pro Něj samého, pro Jeho odhalení a naplnění.

Meditaci musíte provádět spontánně, oduševněle a správně. Pokud ji tak nebudete provádět, vaši mysl napadne temná pochybnost a do vašeho srdce se vkrade naprosté zklamání. Celou svou existenci patrně najdete na dně zející propasti.

K meditaci potřebujete inspiraci. Duchovní písma vám ji mohou dát.

Koupit duchovní knížku trvá deset vteřin.

Přečíst ji trvá několik hodin.

Vstřebat ji trvá několik let.

A žít její pravdy může trvat nejen celý život, ale i několik inkarnací.

K meditaci potřebujete aspiraci. Přítomnost duchovního učitele, fyzická nebo duchovní, může vaši spící aspiraci probudit. Duchovní učitel to udělá snadno a rád. Aspirace je přesně to, co potřebujete k dosažení cíle své cesty. Nemusíte si dělat starosti o svou realizaci. Vaše aspirace se o ni postará.

Meditace živí vaši sebedisciplínu. Sebedisciplína posiluje vaši meditaci. Meditace očišťuje vaše srdce. Jedině v čistém srdci začíná pochod lidského života směrem k Bohu. Člověk může vědět, co samotná meditace znamená. Můžete ji dokonce provádět, protože božská přirozenost v člověku ji potřebuje. Avšak výsledek nebo naplnění meditace překonává veškeré lidské chápání, neboť meditace je nezměrná, neomezená, nekonečná.

Meditace vám říká jen jednu věc: Bůh je.

Meditace vám odhaluje jen jednu pravdu: Vize Boha patří vám.

K mému obrovskému zármutku mají někteří lidé o meditaci mylné představy. Mají pocit, že vrcholem meditace je věštění nebo předvádění zázraků. Věštění a meditace se k sobě nehodí. Předvádění zázraků a meditace také ne. K meditaci se ale dokonale hodí uskutečnění. K meditaci se oduševněle hodí osvobození.

Opravdu chcete uskutečnit Boha? Skutečně chcete Boží nekonečné Světlo, Mír a Blaženost? Pokud ano, měli byste se od těch, kteří věští a předvádí zázraky, držet na milióny a milióny mil daleko. Pokud si myslíte, že vás inspirují, mýlíte se. Jděte hluboko dovnitř a zjistíte, že jen probouzejí vaši zbytečnou, slepou a neplodnou zvědavost. Zvědavost není duchovnost.

Něco více vám ti, kteří věští a předvádí zázraky, tajně a vědomě nabízí: pokušení. Pokušení je předzvěstí zničení. Zde končí božská mise vašeho života — neúspěšná, nenaplněná.

Mějme se na pozoru. Naléhavě vás prosím, abyste nemátli opravdovou meditaci svého srdce věštěním a předváděním zázraků. Neplýtvejte svým časem. Váš čas je vzácný. Vaše meditace je neocenitelná. Vaše dosažení bude pokladem věčné Věčnosti, bezmezné Nekonečnosti a nesmrtelné Nesmrtelnosti.

Nečekejte. K tomu, kdo čeká, přijde vše kromě uskutečnění, které ztělesňuje dnešek, a osvobození, které se nyní odhaluje.

Meditace je volání naší duše po dokonalé dokonalosti našeho života.

Dokonalost na zemi dosud nezasvitla, jednoho dne však zasvitne. Dokonalost je ideálem lidského života. Budu citovat Svámího Vivékánandu:„Nikdo z nás ještě neviděl ideální lidskou bytost, a přesto se nám říká, abychom v ni věřili. Nikdo z nás ještě neviděl ideálně dokonalého člověka, a přesto se bez tohoto ideálu nemůžeme vyvíjet.“

— Svámí Vivékánanda

Dokonalost se může zrodit jedině skrze meditaci. Meditace nás přenáší přes zklamání smyslů, přes omezení uvažující mysli. A nakonec nám dává dech dokonalosti. Nejvyšším cílem meditace je uskutečnit Nejvyššího. Katha Upanišada nabízí světu duchovní poselství. Je to vnitřní poselství:

Výše než smysly jsou objekty smyslů.

Výše než objekty smyslů je mysl.

Výše než mysl je intelekt.

Výše než intelekt je Velké Já.

Výše než Velké Já je Neprojevené.

Výše než Neprojevené je Osobnost.

Výše než Osobnost není zcela nic.

To je Cíl. To je nejvyšší způsob života.


Vskutku, tato Osobnost je Sám Nejvyšší. Na základě své nejvyšší a nejhlubší meditace neomylně získáváme volný přístup k Nejvyššímu.

Na začátku své duchovní cesty cítíme, že meditace je naše úsilí a náš pot. Na konci své duchovní cesty si uvědomujeme, že meditace je Boží Milost, Jeho nekonečný Soucit. Cena není nikdy správná. Před realizací je příliš vysoká. Po realizaci je příliš nízká.

Tajemství nejvyšší

University of North Dakota, Grand Forks, North Dakota

6. května 1969

Tajemstvím nejvyšším je Nejvyšší sám. Můžeme Ho vidět. Můžeme Ho cítit. Můžeme Ho uskutečnit. Když Ho vidíme, je Existencí. Když Ho cítíme, je Vědomím. Když Ho uskutečňujeme, je Blažeností. Ve svém ztělesnění Existence je věčný. Ve svém odhalení Vědomí je nekonečný. Ve svém projevení Blaženosti je nesmrtelný.

Jeho transcendentální Vize a Jeho absolutní Skutečnost jsou budoucí dosažení člověka. Rostoucí láska, plačící oddanost a planoucí odevzdání člověka jsou budoucí vlastnictví Boha. Bůh je zároveň konečný i nekonečný. Je v prostoru. Můžeme Ho změřit. Musíme Ho změřit. Je mimo prostor. Je nezměřitelný. Je bezmezný. Je nekonečný. Je menší než špička jehly. Je větší než sedm vyšších a sedm nižších světů dohromady. V Jeho Srdci je utrpení země. V Jeho Duši je radost Nebe.

Zemi říká tajně:

„Mé dítě, jsem tvůj. Jsem ti k službám. Použij Mě. Hle, ty i já jsme naplněni.“

Nebi říká otevřeně:

„Mé dítě, jsi Mé. Jsi Mi k službám. Skloň svou hlavu a jdi a dej své sestře zemi, mladší v moudrosti, starší v trpělivosti, Mé Světlo Vize a Výšku Skutečnosti.“

Tajemstvím nejvyšším je poznání nejvyšší. Tímto poznáním je píseň osvobození. Tímto poznáním je tanec odhalení. Tímto poznáním je ticho dokonalosti. Když je člověk osvobozený, sedí u Nohou Boha. Když člověk odhaluje nejvyšší Pravdu, hraje si v Srdci Boha. Až bude člověk dokonale dokonalý, Bůh si s ním podá ruku.

Buďte si jisti, že Bůh jednoho dne pošle do světa toto své dokonalé dítě.

Svět ti říká děsivé tajemství: Bůh je strohý, Bůh je vyžadující, Bůh je přísný. Já ti říkám osvěcující tajemství: Bůh je dosažitelný, Bůh je milý, Bůh je příjemný.

Bůh je dosažitelný, když je tvá mysl tichá.

Bůh je milý, když je tvé srdce čisté.

Bůh je příjemný, když je tvá duše jistá.

Kvůli Němu samotnému, neobávejte se Boha. Má nejen radost z vašich žertů, ale také se mu líbí. Vaše nevinné žerty Ho těší. Ve vás, skrze vás a pro vás nyní zpívá védský zřec: „Kdybys, ó Bože, Ty byl mnou a já byl Tebou, Tvé modlitby by byly řádně naplněny tady a teď.“

A kvůli sobě, kvůli své radosti a pýše, můžete zpívat s védskými zřeci: „Ó Bože, Tebe neprodám ani za nejvyšší cenu, ani za tisíc, ani za deset tisíc, ani za částku nezměrnou, ó můj Pane nekonečné Hojnosti, Pane Nejvyšší.“

Tajemstvím nejvyšším je seberealizace. Nyní se nacházíme v nevědomosti i v poznání. Íšá Upanišada nás učí, že o nevědomost a poznání bychom měli dbát zároveň. Pomocí nevědomosti musíme porazit smrt. Poznáním musíme dosáhnout Nesmrtelnosti. Nevědomost zde znamená rituální činy, činy prováděné kvůli jejich plodům. A poznání znamená nejhlubší meditaci, která člověka vědomě sjednocuje s Bohem. Znamená čin prováděný pro naplnění Boha zde na zemi a tam v Nebi, znamená Pravdu pro Pravdu.

Svět mi říká, že lidské zrození je nejhorším možným prokletím. Já říkám světu, že lidské zrození je nejlepší možnou příležitostí. Jedinečný indický Avatár (přímý potomek Boha) Sri Krišna chce světu říci něco víc. Říká:„Požehnané je lidské zrození. I obyvatelé Nebe po něm touží, neboť realizace Boha dosahují jen lidské bytosti zde na zemi.“

— Sri Krišna

Vážení Severní Dakoťané, drazí přátelé, drazí bratři a sestry, přišel jsem k vám mluvit o Nejvyšším Tajemství. Přál bych si, aby to ve vás vzbudilo překvapení. Se svou oduševnělou radostí a se vší upřímností bych vám chtěl říct, že váš vlastní stát a vaše vlastní univerzita mě tajně a s plně otevřeným srdcem naučila Nejvyšší Tajemství. Zasvěcené motto státu Severní Dakota mě naučilo Nejvyšší Tajemství: „Svoboda a Sjednocení, Nyní a Navždy, Jediný a Neoddělitelný“. Aspirující motto University of North Dakota mě naučilo Nejvyšší Tajemství: „Světlo a Právo“. S vaším laskavým svolením bych chtěl říci pár slov o těchto dvou božských mottech. Chcete-li začít se státním mottem, svoboda znamená odpovědnost. Čí odpovědnost? Boží odpovědnost. Když je člověk osvobozen od pout nevědomosti, Bůh v něm působí hrdě, Bůh působí skrze něj bez výhrad, Bůh působí na něj bezpodmínečně.

Lord Halifax kdysi trefně poznamenal:„Pokud by měli svobodu jen ti, kteří pochopili, co to svoboda je, pak by na zemi nebylo příliš svobodných lidí.“

— Lord Halifax

My všichni musíme mít svobodu, a to jak vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda je nejvyšší realizací Absolutní Pravdy. Vnější svoboda je nejúspěšnějším projevem Božské perfektní Dokonalostí na zemi.

Sjednocení, sjednocení člověka s Bohem: Bůh si to vědomě a plně uvědomuje. Nebude trvat dlouho a také člověk si bude vědomě a plně uvědomovat toto sjednocení. Ve sjednocení člověka s Bohem vidíme člověka s oduševnělou vděčností. Ve sjednocení Boha s člověkem vidíme Boží Záplavu Soucitu.

Nyní a navždy: jakmile svoboda zrodila sjednocení člověka s Bohem, nebo sjednocení člověka s Bohem zrodilo jeho svobodu, lidský život začal žít provždy ve Věčném Nyní.

Jediný a neoddělitelný: Svoboda a sjednocení jsou od sebe neoddělitelné, protože se mají osvítit navzájem. Nyní a navždy jsou neoddělitelné, protože se mají krmit navzájem. Člověk a Bůh jsou neoddělitelní, protože se mají naplňovat navzájem.

Je čas, abychom se ponořili do životem rostoucího a duši naplňujícího moře univerzitního motta: Lux et Lex, Světlo a Právo.

Světlo není teoretická znalost, ale praktická moudrost. Právo, Boží Zákon, není příkaz, ale zážitek. Inspirace člověka se rozšiřuje skrze blaženost Světla. Aspirace člověka stoupá skrze mír Práva. Duchovní Světlo má vnitřní zář, která osvětluje vnější život. Neduchovní světlo má oslnivý třpyt, který zakrývá vnitřní život.

Když aspirant žije ve Světle, je tím, kdo koná. Když aspirant žije v Božím zákonu, je tím, kdo zná. Rozdíl mezi obyčejným člověkem a aspirantem je tento: obyčejný člověk chce být ochraňován zákonem, i když on sám nebude starat a dodržovat právní předpisy, kdežto aspirant bude oduševněle, bezvýhradně a bezpodmínečně bránit právo. Právo je pravda. Musíme vědět, jak používat pravdu v našich každodenních činnostech.„Pravda vyslovená se špatným úmyslem

překoná všechny lži, které si můžete vymyslet.“

— William Blake

Toto je pravda, naprostá pravda. Pravdu musíme říkat vždy s božským záměrem. Naše pravda musí být zaplavena láskou, zájmem a jednotou. Naše pravda musí osvěcovat, a ne oslepovat. Naše pravda musí osvobozovat, a ne svazovat. Na závěr bych chtěl říci, s ohledem na univerzitní motto, že Světlo je hmotnost univerzální Duše, a Právo je výška transcendentální Duše.

Tajemství Nejvyšší

Pokud chcete pochopit nejvyšší tajemství, musíte umět meditovat. A k tomu potřebujete duchovního Učitele. Dokud nemáte vlastního Učitele, musíte meditovat úplně sami. Během své meditace se ničeho nebojte. Strach je něco, čeho se můžete a musíte vzdát. Neustálá Boží Láska je něco, co můžete a musíte mít. Váš strach zabíjí Boží Lásku. Vaše aspirace po realizaci Boha a vaše odevzdání Boží Vůli zabíjí všechen váš strach, zrozený i dosud nezrozený.

Chovejte v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce božskou víru. Víra je tajemstvím úspěchu. Naděje je tajemstvím pokusů. Pochybnost je jed. Pochybnost ničí váš život aspirace dříve než okamžitě. Během své meditace nebojujte se špatnými myšlenkami. Pokud s nimi budete neustále bojovat, k vašemu velkému překvapení je budete jen posilovat. Pokud se však otevřete božským myšlenkám, špatné myšlenky vás nebudou potřebovat. Budou na božské myšlenky hrozně žárlit a okamžitě vás opustí. Během své meditace zkuste rozvíjet božskou lásku. Zkuste oduševněle milovat lidstvo.

Můžete říci: „Jak mohu milovat druhé, když nevím, jak milovat sám sebe?“ Řeknu vám, jak se můžete milovat. Můžete se úspěšně milovat jen tak, že budete bezvýhradně milovat Boha.

Můžete se zeptat: „Jak mohu milovat Boha, když nevím, co je láska?“ Řeknu vám, co je láska. Láska je přeměňující síla v naší lidské povaze. Láska přeměňuje náš život úplného spoutání v život ohromné svobody. Láska pláče pro život. Láska bojuje pro život. A nakonec vrůstá do života Věčného.

Tajemstvím nejvyšším je realizace Boha, nic víc a nic míň. Včera mě má nevědomost nevědomě nabídla Bohu. Dnes mi mé poznání vědomě nabízí Boha. V mém nevědomém uvědomění si Boha není naplněn ani Bůh, ani já. V mé vědomé jednotě s Bohem je zcela naplněn Bůh i já.

Mystika

University of Minnesota, Minneapolis, Minnesota

7. května 1969

Studujte mystiku, chcete-li. Dá radost vašemu srdci, inspiraci vaší mysli a pravé, naplňující a oduševnělé ujištění vašemu životu. Avšak nesnažte se ji popsat. Nesnažte se ji vysvětlit. Pokud se ji pokusíte popsat, nepodaří se vám to. Pokud se ji pokusíte vysvětlit, nanejvýš žalostně neuspějete.

Získáváme zážitky: z vědy vědecké objevy, z historie porozumění dějinám, z filozofie filozofické názory, z náboženství náboženské nauky. V těchto zážitcích vidíme přítomnost subjektu a objektu, podstaty a existence, vize a skutečnosti. Avšak mystický zážitek, kterým je okamžitá jednota, překonává všechna taková rozlišení. Je to zážitek neustálé jednoty se stále se přesahujícím světem Za, který zůstává vždy nepopsatelný.

Mystika, ubohá mystika! Když je příliš zjednodušena a nedoceněna, schází ze své původní sféry a staví se vedle náboženství. Avšak budeme-li upřímní, zjistíme, že náš nejvyšší náboženský zážitek není nic víc než nejisté, nejasné a slabé vnímání Pravdy, zatímco v mystickém zážitku, bez ohledu na to, jaký je, cítíme intenzitu, nesmrtelnost a jistotu Pravdy.

Zjistíme také, že náboženská extáze nehraje v našem vnitřním životě stejnou úlohu jako mystická extáze. Náboženská extáze jedná především s lidským v nás. Je spoutána tělesným vědomím, disciplinovaným nebo nedisciplinovaným vitálnem, osvícenou nebo neosvícenou myslí, čistým nebo nečistým srdcem. Avšak mystická extáze nás okamžitě přenáší do světa Za, kde nás objímá věčný život, živí nás vše vyživující Světlo a žehná nám transcendentální Pravda.

Primitivní náboženství dávalo extázi vitálnu ve fyzické mysli a v toužícím srdci. Pokročilá mystika teď dává svou nekonečnou extázi osvobozeným duším a svou obrovskou extázi duším, které jsou na pokraji osvobození.

Ubohý hinduismus. Kdykoliv a kdekoliv se na mystiku shlíží spatra, hinduismus je považován za hlavního viníka. Mnoha vysoce kultivovaným lidem ze Západu se nejen nedaří vznešenou hinduistickou mystiku pochopit, ale posuzují ji také velmi nesprávně. Těmto lidem bych rád řekl, že hinduistická mystika není, jak si myslí, sebehypnóza nebo sebeklam, ale spíše oduševnělá jednota s Životem Nesmrtelnosti, Srdcem Nekonečnosti a Dechem Věčnosti. Aby člověk dobře poznal hinduismus, musí se zabývat vnitřním cvičením jógy, obvykle pod přímým vedením duchovního Mistra.

Mystika v buddhismu byla značně inspirována a ovlivněna hinduistickou mystikou. Tyto dvě tradice proto nejsou úplně odlišné a uskutečňují tutéž Pravdu. Nirvána překonává bolest a radost, zrození a smrt. Blažeností Nirvány je nejvyšší mystická jednota s Osvoboditelem. Také hinduistický mystik se silou své seberealizace sjednocuje s Absolutním a je navždy vysvobozen z ok radosti a bolesti, zrození a smrti.

Súfická mystika islámu se projevuje v nejsilnějším opojení vnitřního vitálna a Pravdou prostoupené symbolické lásce mezi nevěstou a ženichem. Tento druh mystiky možná přivádí člověka mnohem blíže ke skutečné možnosti sjednocení s Jediným. Také nám však chce říci, že Alláh Koránu vyžaduje přísnou sebedisciplínu a sebeovládaný život. Tato mystika vede nakonec podle svých stoupenců k volnému přístupu k Alláhovi, což je velmi vzácné dosažení.

Zářivou mystikou judaismu je Kabala. Tato mystická nauka je založena na okultním výkladu Bible a jako esoterická nauka je úspěšně předávána zasvěceným.

Křesťanství vděčí za své mystické volání ne judaismu, ale řeckému světu. Někteří vědci se domnívají, že v Novém zákoně chybí mystické zážitky. Je pro mě těžké s nimi souhlasit. Přeji si říci, že Nový zákon je plný mystických zážitků. To, co jim ve skutečnosti — kvůli jejich neschopnosti vstoupit do hloubky poselství Nového zákona — chybí, je klíč, který otevírá mystické dveře vedoucí k jednotě s Bohem.

Tereza z Avily ve Španělsku nabídla světu něco hluboce mystického. Její mystický zážitek je nanejvýš úspěšné vyvrcholení božského sňatku aspirující duše s osvobozujícím Kristem. V takovéto jednotě se navzájem objímá bezmocná, plačící vůle člověka a všemohoucí, vše naplňující Vůle Boha.

Mystika není výhradním monopolem hinduismu. Křesťanství i ostatní náboženství objevily také Bohatství mystiky.

Vnitřní hlas

Syracuse University, Syracuse, New York

1. října 1969Musím být čestný, protože jsou lidé, kteří mi důvěřují.

Musím být čistý, protože jsou lidé, kteří to cítí.

Musím být silný, protože je toho hodně, co musíme vytrpět.

Musím být statečný, protože je toho mnoho, čeho se musíme odvážit

— Howard Arnold Walter

K tomu, abychom byli čestní, čistí, silní a stateční, potřebujeme vnitřní hlas. Síla Pravdy uvnitř nás je náš vnitřní hlas.

Síla peněz okolo nás je náš vnější hlas. Člověk není dost čistý na to, aby ve svém vnějším světě tužeb a žádostí viděl působit sílu Pravdy. Člověk nemá dost štěstí na to, aby ve svém vnitřním světě aspirace a potřeb viděl působit sílu peněz. Síla Pravdy použitá pro lidstvo a síla peněz použitá pro Božskost může změnit a také změní tvář světa.

Síla Pravdy probudí a osvítí dřímající a neosvícené lidstvo.

Síla peněz bude sloužit a naplní na zemi dosud nenaplněnou Božskost.

Vnitřní hlas je bohatstvím srdce. Když ho používá aspirant, bohatství se oduševněle usmívá. Když se ho pokouší používat ten, kdo v Boha nevěří, toto bohatství je nemilosrdně udušeno. Vnitřní hlas nám říká, abychom světu pomáhali jen v souladu s výslovnou Vůlí Boha. Pomáháme-li jinak, naše pomoc se později musí nutně změnit v hrozné neštěstí. Ten, jehož pomoc druhým inspiruje a určuje Bůh, je nejen božsky bohatý, ale také nanejvýš požehnaný.

Dát požadovanou věc na druhé požádání znamená dát jednou.

Dát věc na první požádání znamená dát dvakrát.

Dát věc bez požádání znamená dát třikrát.

Dát věc ve chvíli, kdy Bůh chce, abychom ji dali, znamená dát ji nadobro spolu s naším tělem a duší.

Pokud se vědomě nebo nevědomě přátelíme s úzkostí, nikdy neuslyšíme píseň vnitřního hlasu. Co je to úzkost? Úzkost je ničivý dech chudoby života.

Nemůže být žádná lepší volba nebo vyšší odměna než poslouchat vnitřní hlas. Pokud vědomě odmítneme poslouchat vnitřní hlas, naše falešné zisky nás dovedou k jisté ztrátě. Pokud však vnitřnímu hlasu oduševněle nasloucháme, naše pravé zisky nás budou nejen chránit před bezprostředně hrozícím nebezpečím, ale také překvapivě uspíší naši realizaci transcendentální Pravdy.

Aspirant si musí uvědomit, že vnitřní hlas není dar, ale dosažení.

Čím oduševněleji o něj usiluje, tím dříve ho bude bezpochyby vlastnit. Upřímnost člověku říká, že by měl být vskutku hrdý na to, že tento vše rozlišující vnitřní hlas má. Pokora člověku říká, že by měl být nanejvýš hrdý na to, že patří tomuto vnitřnímu hlasu, který se vyhýbá špatnému, koná správné a naplňuje dobré.

Vnitřní hlas je zároveň neúnavným průvodcem a pravým přítelem člověka. Jde-li člověk hluboko dovnitř, vnitřní hlas mu řekne, co má dělat. Jde-li hlouběji, vnitřní hlas mu dá schopnost. Jde-li ještě hlouběji, vnitřní hlas ho přesvědčí, že dělá správnou věc správným způsobem.

Existuje sladké a čisté slovo, které velmi dobře známe. Tím slovem je ‚svědomí‘. Svědomí je jiné jméno pro vnitřní hlas. Božsky inspirován je výrok Shakespeara: „Cítím v sobě mír povznesený nad všemi pozemskými úzkostmi — klidné a tiché svědomí.“

Svědomí může přebývat na dvou místech: v srdci pravdy a v ústech klamu.

Když nás svědomí udeří jednou, musíme myslet na to, že nám ukazuje svou bezpodmínečnou lásku. Když nás udeří podruhé, musíme cítit, že nám ukazuje svůj bezvýhradný zájem. Když nás udeří potřetí, musíme si uvědomit, že nám nabízí svůj bezmezný soucit, aby nás ochránilo před hlubokým ponořením do moře nevědomosti.

Rousseau nám říká něco docela pozoruhodného:Svědomí je hlasem duše, stejně jako je vášeň hlasem těla. Není divu, že si často protiřečí.

— Jean-Jacques Rousseau

Pokud člověk usiluje o to, aby své vášni nabídl světlo svého srdce a svému svědomí odevzdání svého srdce, pak si svědomí a vášeň nemusí protiřečit. Tak může člověk snadno překonat tento zdánlivě neslučitelný rozpor. Jakmile člověk překoná všechny rozpory, může mocně zpívat s Whitmanem:Že si protiřečím? Dobrá, pak si tedy protiřečím. Jsem rozsáhlý, nosím v sobě mnohé.

— Walt Whitman

Chceš-li být dobrým člověkem,

pak popři sám sebe,

když to bude upřímnost vyžadovat.

Chceš-li být velkým člověkem,

pak nepopírej sám sebe,

i když to bude nezbytnost vyžadovat.

Strach se ptá: „Je to bezpečné?“

Pochybnost se ptá: „Je to pravdivé?“

Svědomí se ptá: „Ne-li Bůh, kdo jiný? Co jiného?“

Vnitřní hlas je chrámem uvnitř nás.

Vnitřní hlas je božstvem uvnitř nás.

Vnitřní hlas je božskou povinností uvnitř nás.

Vnitřní hlas je nejvyšší nezbytností uvnitř nás. Bůh poručil vnitřnímu hlasu, aby byl přítelem aspirujících duší a soudcem neaspirujících duší. Vnitřní hlas je nejen neměnnou neměnností, ale také dokonalou dokonalostí.

Ne síla, ale jednota

State University of New York at Oswego, New York

1. října 1969

Člověk má nespočet tužeb. Nejsou-li jeho touhy naplněny, proklíná sám sebe. Má pocit, že selhal, že je beznadějný a bezmocný. Chce dokázat svou existenci na zemi plody svých tužeb. Myslí si, že naplněním svých tužeb dokáže, že je nadřazený ostatním. Přesto, běda, selhává, selhal a bude selhávat.

Bůh k němu přichází a říká: „Mé dítě, neselhalo jsi. Nejsi beznadějné. Nejsi bezmocné. Jak můžeš být beznadějné? Rostu v tobě se svým vždy osvětlujícím a vždy naplňujícím Snem. Jak můžeš být bezmocné? Jsem v tobě jako nekonečná Síla.“

Aby člověk dokázal svou nadřazenost, snaží se pak objevit něco jiného. Snaží se používat svou sílu násilně, agresivně. Ze své nadřazenosti chce získat radost. Chce dokázat světu, že je důležitý. Aby dokázal svou jedinečnost, používá jakékoliv prostředky a svědomí ho netrápí.

Bůh k němu ze své nekonečné Štědrosti znovu přichází a říká: „Děláš to špatně. Nemůžeš světu dokázat, že jsi nesrovnatelný, jedinečný. To, co skutečně chceš od své nadřazenosti, je radost, bezmezná radost. Tato bezmezná radost ti však nebude patřit, dokud nepoznáš tajemství všech tajemství. A tímto tajemstvím je tvá neoddělitelná jednota s každou lidskou bytostí na zemi.“

Bůh pokračuje a říká, že je silný, že je šťastný, že je naplněný jen proto, že je zcela sjednocen s každou lidskou bytostí, s celým vesmírem. Člověk může být opravdově šťastný, jen pokud je naprosto sjednocen se zbytkem světa. A toto štěstí z něj dělá na zemi jedinečnou duši.

To, co nás dělá nadřazenými nebo nám dovoluje pocítit, že jsme neocenitelní, není síla; je to naše jedinečná jednota s Bohem. Druzí nás nepotřebují kvůli tomu, že máme sílu. Ne, oni nutně potřebují jednotu naší duše. A tuto jednotu duše musíme osvíceným a přeměněným způsobem přenést do jednoty fyzického, vitálna a mysli. Jsme velcí, jsme větší, jsme největší, jen když vědomě cítíme svou jednotu s celým světem.

Bůh je upřímně dychtivý dokázat celému světu, že Jeho aspirující, zasvěcené a oddané děti jsou opravdu Jeho bezmeznou Pýchou. Nemusíme dokazovat, co máme a čím jsme. Bůh Sám je dychtivý dokázat světu, co Jeho aspirující, Jeho zasvěcené, oddané a odevzdané děti mají a čím jsou.

Bůh splní svůj úkol v nás, prostřednictvím nás a za nás. Pokusme se také my splnit svůj úkol. Pokusme se mít vědomý pocit své neoddělitelné jednoty s každou lidskou bytostí zde na zemi a tam v Nebi.

To, co o moci říká Abraham Lincoln, je nepopiratelně správné:„Téměř všichni lidé dokážou vydržet neštěstí. Chcete-li však vyzkoušet povahu člověka, dejte mu moc.“

— Abraham Lincoln

A těm, kteří se snaží cítit jednotu s celým světem, má co říci Winston Churchill:„Nemá smysl říkat: ‚Udělali jsme vše, co bylo v našich silách.‘ Musíme úspěšně vykonat to, co je třeba.“

— Winston Churchill

Upřímnost našeho srdce nikdy neselhává. Zájem naší duše nikdy neselhává. Soucit našeho Boha nikdy neselhává. Když je naše srdce oduševnělé, naše duše je plodná, náš Bůh je významný.

Individualita a osobnost

University of California, Berkeley, California

16.října 1969

Lidská individualita je sebemučící osobnost. Božská individualita je sebeobjevující osobnost. Člověk nemusí ztrácet svou individualitu a osobnost. Člověk musí cítit a uvědomit si svou všeprostupující božskou individualitu a všem sloužící božskou osobnost.

Když mluvíme o osobnosti, okamžitě vidíme, že se skládá z pýchy, marnivosti, tužeb, zklamání, strachu, úzkosti, starosti, a tak podobně. Takovýto druh osobnosti můžeme pozorovat ve svém běžném každodenním životě. Avšak existuje ještě jiný druh osobnosti, kterému říkáme božská osobnost. Božská osobnost se naprosto liší od osobnosti pýchy, marnivosti, ega, pozemských tužeb, omezených dosažení a omezeného naplnění. Božská osobnost je přímým vyjádřením Božského v nás.

Bůh je jeden. Zároveň je mnohým. Ve svém nejvyšším transcendentálním Vědomí je jedním. Na poli projevení zde na zemi je mnohým. V Nejvyšším je jednotou. Zde na zemi je rozmanitostí. Bůh je Lotos a má mnoho, mnoho okvětních lístků, z nichž každý představuje Jeho určitý aspekt. Projevuje Sám Sebe nekonečnými způsoby a v nekonečných podobách.

Když mluvíme o lidské osobnosti, okamžitě myslíme na něco, co pochází z našeho fyzického vědomí nebo fyzického těla. Člověk si svými vrozenými schopnostmi, sklony a vlohami vytváří určitý druh osobnosti. Když přede mnou stojí nějaký člověk, jeho osobnost je jako voda rozlévající se po rovném povrchu. Když na někoho nebo na něco myslíme, do jeho osobnosti okamžitě vstupuje naše vlastní individualita.

Teď jsem zde v Americe. Pokud mě však má mysl zanese k někomu v Indii, má vlastní osobnost se s tím člověkem okamžitě sjednotí. Vstoupil jsem do toho člověka, který je v Indii, a silou své jednoty s ním mohu používat jeho osobnost. Svou vlastní osobnost jsem neztratil. Cítím, že má osobnost byla přeměněna na vše prostupující a všem sloužící osobnost. V okamžiku, kdy na někoho myslím, do něj vstupuje mé vědomí a prostupuje jím. Když mě mé vědomí přenese do nějakého člověka, stávám se jeho nedílnou součástí. Rozšiřuji v něm pak své vědomí. Když se mé vědomí rozšiřuje, rozpíná se i jeho vědomí. Sloužíme vždy v okamžiku, kdy vědomě vstoupíme do něčeho jiného, než jsme my.

Ve svém pravém Já jsme všichni jedním. Ve svém vnějším já jsme však mnohými. Mezi mnohými vidíme, že jeden slouží druhému a ten druhý v celém procesu nemusí hrát aktivní nebo dokonce ani vědomou roli. Tak například já tu mám teď přednášku. Můžete cítit, že vám sloužím svou znalostí a svým duchovním světlem, ale chci vám říci, že také vy sloužíte Nejvyššímu ve mně svým spojením se mnou a svým porozuměním a oceněním toho, co vám nabízím. To je to, čemu říkáme všem sloužící osobnost. Samotná naše přítomnost tvoří v okamžiku, kdy před někým stojíme, důležitou část jeho vědomí, dokonce i když se ten člověk výměny aktivně nebo dynamicky neúčastní.

Běžný člověk nerozumí jazyku květin, ale co se ve skutečnosti stane, když se na květinu podívá? Oceňuje její krásu a krása květiny oceňuje jeho vědomí. Je tam vzájemné ocenění, vzájemná láska, vzájemná služba. Já vám sloužím vším, co jsem, a vším, co mám. Vy mi sloužíte tím, že se naprosto sjednotíte s mým vědomím. To je pravá služba. V tomto druhu služby neztrácíme svou individualitu. Má individualita zůstává ve vás a vaše individualita zůstává ve mně. Touto rozšířenou individualitou, kterou Nejvyšší vyjadřuje nekonečnými způsoby, rozšiřujeme svou osobnost.

Třebaže kapku vody bereme jako individuální kapku, splyne-li s nekonečným oceánem, svou takzvanou individualitu neztrácí. Naopak, její individualita je rozšířena v nekonečné rozpětí oceánu. Když se podíváme na oceán, uvidíme ho jako nesmírnou bytost, jako ohromnou osobnost, která v sobě obsahuje miliardy a miliardy žijících bytostí. Je sám o sobě žijící bytostí. Tím, že kapka s oceánem splyne, se stává velkou jako oceán.

Podobně, když my se svou individualitou vstoupíme do své božské osobnosti, uvidíme, že naše individualita bude přeměněna v nekonečnou a vše prostupující osobnost Božského.

Cesta zalitá sluncem

University of California at Santa Cruz

17. října 1969

V duchovním životě se cesta zalitá sluncem jmenuje oddanost. Rozhodně je to zkratka k realizaci Boha. Je pravda, že Bůh a Jeho tajemství jsou nad chápáním řeči a intelektu. Je však stejně tak pravda, že skrze oddanost je Bůh snadno dostupný.

Pravý oddaný má velkou radost, když cítí:

„Toto všechno jsem já.“

Má větší radost, když cítí:

„Toto všechno jsi Ty.“

Největší radost má, když cítí:

„Ty jsi Pán, já jsem jen nástroj.“

Ten, kdo jde po cestě znalosti, říká Bohu:

„Otče, chci Tě.“

Ten, kdo jde po cestě oddanosti, říká Bohu:

„Otče, potřebuji Tě.“

Ten první říká Bohu:

„Otče, vlastním Tě.“

Ten druhý říká Bohu:

„Otče, Ty vlastníš mě.“

Pravý oddaný člověk je skutečným milovníkem Boha. Nemožnost v jeho životě nemá a nikdy nemůže mít význam.

Stejně jako na jiných cestách, oddaný člověk na sluncem zalité cestě se učí, že nezáleží na tom, jak dlouho se modlí a medituje, ale na tom, jak se modlí a medituje. Pokud se modlí a medituje na Božské upřímně a bezvýhradně, potom se modlí a medituje desetkrát najednou.

Když aspirant začíná svou pouť po sluncem zalité cestě, říká Bohu:

„Otče, dej mi.“ Na konci své pouti říká: „Otče, vezmi si mě.“

Všichni víme, že příbytkem vděčnosti je srdce. Kupodivu se vděčnost dokáže ve svém příbytku často skrýt. Avšak na cestě zalité sluncem vždy vidíme, jak oduševnělá vděčnost roste v srdci aspirujícího člověka.

Sebeláska ničí úrodnou půdu aspirace a dělá ji neplodnou. Oddanost k Bohu však zapaluje vzrůstající plamen aspirace a vytváří pro aspirujícího člověka nový svět v Bohu a pro Boha nový svět v aspirujícím člověku.

Oddanost je požehnání samo. Tím požehnáním je sebezasvěcující láska obrácená k Bohu, která se Mu snaží neustále a bezvýhradně sloužit, tak aby mohl být naplněn v Nebi i na zemi.

Na zemi je nespočet lidí, kteří nejenom tvrdí, že se modlí, ale kteří se skutečně modlí. Jak je možné, že jejich modlitby nepřinášejí téměř žádný výsledek? Odpověď je prostá a jasná. Jejich modlitba není sněhobílá. Sněhobílá modlitba je pramenem sebetvořivé energie, sebepřeměňujícího světla a sebenaplňující blaženosti.

Tak jako každý člověk, i oddaný aspirant má potřeby. Avšak jeho potřeby a Boží Lásku a Soucit vidíme vždy společně. Pravý oddaný si uvědomil, že Boha miluje ne proto, aby Bůh naplnil jeho lidské touhy, ale aby on naplnil Boha Božím vlastním Způsobem.

Pro neaspirujícího člověka je život trestem, pouhým trápením. Pro aspirující duši je každý okamžik v životě příležitostí pro sebeosvícení a naplnění Boha. Aspirant na sluncem zalité cestě oddanosti ví, že stejně tak, jako je on hladový po Božím nekonečném Soucitu, je i Bůh hladový po jeho neustálém pocitu vědomé jednoty s Ním.

Když je tělo špinavé, potřebujeme mýdlo, abychom ho umyli.

Když je mysl nečistá, potřebujeme slzy lítosti, abychom ji očistili.

Když je srdce nečisté, nejdůležitější je oddanost. Nečistota srdce je v duchovním životě nejnebezpečnější nemocí. Oddanost je jediným lékem. Oddanost je jedinou léčbou.

Brahman je svou povahou nedělitelný, je to úplný celek. Avšak skrze máju, svou sebeomezující sílu, se rozbil na nekonečné množství kousků. Všeodevzdávající oddanost aspirujícího člověka ho snadno může učinit znovu celým, božsky úplným a vrcholně jedním.

Komentář k Bhagavadgítě (1)

New York University; New York, New York, USA

Vanderbilt Hall

3 March 1970

Čtu Gítu, protože je Okem Boha. Zpívám Gítu, protože je Životem Boha. Žiji Gítu, protože je Duší Boha.

Gíta je bezprostřední Boží Vizí. Gíta je přímou Boží Skutečností.

Říká se, že Gíta je hinduistická kniha, nanejvýš významný duchovní spis. Já říkám, že je to Světlo Božskosti v lidstvu. Říká se, že Gíta potřebuje představení. Já říkám, že Bůh chce být vskutku představen Gítou.

Ardžuna je stoupající lidská duše. Krišna je sestupující božská Duše. Nakonec se setkají. Lidská duše říká božské Duši: „Potřebuji Tě.“ Božská Duše říká lidské duši: „I já tě potřebuji. Potřebuji tě pro své sebeprojevení. Ty potřebuješ Mě pro své sebeuvědomění.“ Ardžuna říká: „Ó Krišno, jsi můj, jsi zcela můj.“ Krišna říká Ardžunovi: „Ó Ardžuno, ne můj, ne tvůj. Jsme naprostou jednotou, uvnitř i navenek.“

Gíta je epizoda šesté knihy Mahábháraty. Mahábhárata znamená „Velká Indie“: „Vznešená Indie“. Tento jedinečný epos je šestkrát větší než Ilias a Odyssea dohromady. Mahábhárata je udivující ve své velikosti a ohromující ve svých myšlenkách. Hlavní příběh se točí kolem obrovského soupeření mezi dvěma stranami královských bratranců. Jablkem sváru je království zděděné po předcích. Toto soupeření nakonec končí velkou bitvou nazvanou bitva u Kurukšétry.

Šántanu měl dvě manželky: Gangu a Satjavatí. Ze spojení Šántany a Gangy se narodil Bhíšma; ze spojení Šántany a Satjavatí zase Čitrangada a Vičitravírja. Manželky Vičitravírji se jmenovaly Ambika a Ambálika. Syn Ambiky a Vičitravírji se jmenoval Dhrtaráštra; syn Ambáliky a Vičitravírji se jmenoval Pándu. Sto synů Dhrtaráštry tvořilo stranu Kuruovců. Pět synů Pándua tvořilo stranu Pánduovců.

Legitimním dědicem trůnu byl Judhišthira. Jeho otec, Pándu, panoval k nejvyšší spokojenosti svých poddaných řadu let. Nakonec se Pándu odebral na odpočinek do lesů. Na jeho místo měl nastoupit jeho nejstarší syn Judhišthira a ten tak obětavě a úspěšně učinil. Dhrtaráštra byl nevlastní starší bratr Pándua. Bůh mu odepřel zrak. Jeho náklonnost k jeho sto synům však kupodivu zaslepila také jeho srdce. Protože byl slepý, přirozeně nemohl trůn zdědit. Nejstarší syn Dhrtaráštry se jmenoval Durjódhana. Za ním stálo devadesát devět jeho bratrů. Za Judhišthirou, synem Pándua, stáli jen čtyři bratři.

Judhišthira byl pýchou Pravdy. Durjódhana byl pýchou lži. Osvíceným srdcem pěti synů Pándua se usmíval Bůh. Neosvícenou myslí sta synů Dhrtaráštry se usmíval ďábel. Ďáblovi se také často podařilo obejmout jejich slepého otce.

Slepý otec opakovaně žádal — důrazně i mírně — svého morálně, psychicky i duchovně slepého syna Durjódhanu, aby se nepouštěl do války. Ani Vidura, čisté srdce, Durjódhanův strýc, nedokázal osvítit jeho zatvrzelou hlavu. Nepodařilo se to ani rozvážnému otcovu vozatajovi Saňdžajovi. Ani nejstarší a nejmoudřejší Bhíšma neuspěl. Durjódhana měl pocit, že jeho vlastní chápání je lepší. Nakonec se nelítostné válce pokusil s nejvyšším nasazením zabránit Pán vesmíru, Sri Krišna. Avšak noc nevědomosti v Durjódhanovi se za žádnou cenu nechtěla poddat slunci poznání ve Sri Krišnovi.

V Gítě je sedm set veršů. Přibližně šest set duši uchvacujících veršů pochází z božských rtů Pána Krišny, zbývající jsou od plačícího, aspirujícího Ardžuny, jasnozřivého a jasnovidného Saňdžaji a zvídavého Dhrtaráštry.

Mudrc Vjása se zeptal Dhrtaráštry, zda si přeje vidět události bitvy, zda si přeje mít přímý obraz bitvy od jejího počátku až do konce. Mudrc byl více než ochotný dát slepému muži zrak. Dhrtaráštra však nechtěl, aby mu oči — ty oči, které mu celý život nesloužily — začaly sloužit právě v této hodině, tak hrozivě osudové pro jeho svědomí a život jeho království, zejména když se jeho vlastní synové řítili do záhuby. Mudrcovu štědrou a laskavou nabídku odmítl. Jeho srdce zoufale trpělo nebezpečím, které bezprostředně hrozilo jeho blízkým. Požádal však mudrce, aby tento dar poskytl někomu jinému, od nějž by potom o bitvě dostával věrné zprávy. Vjása souhlasil. Propůjčil zázračnou psychickou sílu vize Saňdžajovi, aby mohl pozorovat události odehrávající se v pozoruhodně velké vzdálenosti.

Je Gíta pouhé slovo? Nikoli. Řeč? Ne. Pojetí? Ne. Druh koncentrace? Ne. Podoba meditace? Ne. Co je tedy? Je to Poznání. Gíta je Srdce Boha a dech člověka, Ujištění Boha a slib člověka.

Zájem duše Gíty je inspirací hinduismu. Úsvit požehnání Gíty je aspirací hinduismu. Světlo soucitu Gíty je osvobozením hinduismu. Avšak prohlásit, že Gíta je výhradním monopolem hinduismu, je absurdní. Gíta je společným vlastnictvím lidstva.

Západ říká, že může Východu nabídnout něco mimořádného: Nový Zákon. Východ tuto nabídku přijímá s nejhlubší vděčností a na oplátku nabízí svou největší pýchu, Bhagavadgítu.

Gíta je jedinečná. Je to Písmo všech písem. Proč? Protože říká světu, že čistý cit a pravá oddanost mohou snadno běžet bok po boku s pevnou filozofií a dynamickým odpoutáním.

V Gítě je osmnáct kapitol. Každá kapitola odhaluje učení určitého druhu Jógy. Jóga je tajný jazyk člověka a Boha. Jóga znamená „jednota“ — jednota konečného s Nekonečným, jednota tvaru s Beztvarým. Jóga odhaluje nejvyšší tajemství: člověk je zítřejší Bůh a Bůh je dnešní člověk. Jógu je nutné praktikovat pro dosažení Pravdy. Pokud tomu tak není, bude hledající velice zklamán. Stejně tak o realizaci Boha musí člověk usilovat kvůli Bohu. Jinak bude jeho nevyhnutelnou odměnou nevýslovné zklamání.

Gíta vznikla v roce 600 před naším letopočtem. Autorství se připisuje mudrci Vedavjásovi. Gíta začíná svou pouť významnou otázkou Dhrtaráštry. Celý příběh Bhagavadgíty tvoří odpověď Saňdžaji na tuto jedinou Dhrtaráštrovu otázku. Sri Krišna hovořil mnoho — vše božsky oduševněle. Ardžuna hovořil málo — vše lidsky upřímně. Dhrtaráštra naslouchal. Saňdžaja byl božsky a lidsky jasnozřivý zpravodaj. Ve vzácných případech také přispěl svými vlastními hloubavými poznámkami.

Sri Krišna byl pro Ardžunu příbuzenstvím těla, jednotou srdce a osvobozením duše. Jako Bůh osvítil Ardžunu absolutní Pravdou, jako laskavý člověk osvítil svého pozemského přítele relativními pravdami.

Filozofové se pouští do žalostných sporů. Někteří se ptají, jak by se mohly takové filozofické rozpravy odehrávat těsně před vypuknutím války? Jak by to bylo možné? Jiní zase pevně zastávají názor, že tato významná rozmluva byla v té chvíli nejenom možná, ale také nevyhnutelná, protože to byla božsky vhodná příležitost k tomu, aby tento aspirující hinduista odhalil vnitřní význam války a žil podle příkazů své duše, namísto aby se držel chabého a neosvíceného poznání morálky.

Gíta je ztělesněním véd. Je spontánní. Má zároveň zbožštělou i polidštěnou podobu. Je také nejčistším mlékem, nadojeným z vemen nanejvýš osvěcujících upanišad, aby nasytilo a nakrmilo lidskou duši. Gíta vyžaduje od člověka přijetí života a odhaluje způsob, jak dosáhnout vítězství vyššího Já nad nižším já duchovním uměním přeměny: fyzické, vitální, mentální, psychické a duchovní.

Gíta ztělesňuje moudrost duše, lásku srdce, poznání mysli, dynamiku vitálna a čin těla.

Upřímnost, čistota a jistota

Bucknell University, Lewisburg, Pennsylvania

4. března 1970

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná.

Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat.

Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme.

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná. Aspirující člověk musí být upřímný, dokud nevydechne naposledy, a to nejen ve svém vnitřním životě, ale také ve svém vnějším životě. Upřímnost je plodnou půdou v srdci aspirujícího člověka. Jeho upřímnost je jedinečným Úsměvem Boha. Jeho upřímnost je nesrovnatelnou Pýchou Boha.

Upřímnost si můžeme vyvinout jako sval. Jsou lidé, kteří jsou přirozeně upřímní, a jiní, kteří jsou přirozeně neupřímní. Ti, kteří jsou upřímní od začátku svého života, jsou požehnáni. Ale ti, kteří upřímní nejsou, se nemusí a nesmí proklínat. Mohou být upřímní, budou-li chtít. Ve chvíli, kdy budou opravdu chtít být upřímní, jim Bůh ve svém nekonečném Soucitu pomůže. Pomůže jim se svou nejhlubší Radostí, Pýchou a Zájmem.

Duchovnost potřebuje a vyžaduje upřímnost od začátku až do konce. Duchovnost a upřímnost nemůžeme nikdy oddělit. Má-li někdo skutečný zájem o duchovní život, pokud cítí, že duchovnost je jedinou odpovědí, potom chci říct, že upřímnost je klíčem, který otevírá dveře duchovnosti. Není žádný jiný klíč. Nemůže být žádný jiný klíč.

Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat. Pokud ve vnitřním nebo vnějším životě aspiranta není čistota, potom není o nic lepší než zvíře. Bez čistoty si nedokáže udržet žádný duchovní dar, který získá. Chybí-li hledajícímu čistota, všechno zmizí a všechno ho zklame. Je-li však zaplaven čistotou, nakonec do něj vstoupí všechny božské kvality. Budou v něm zpívat a tančit a udělají z něj toho nejšťastnějšího člověka na zemi. A tím, že bude šťastný, najdou tyto božské kvality své pravé naplnění.

Čistota ve fyzickém je nejdůležitější. To neznamená, že se musíme mýt desetkrát denně. Ne, toto čistota neznamená. Čistota vyžaduje čisté tělo, avšak fyzická čistota spočívá v srdci. Ve svém srdci musíte mít vnitřní oltář. Tímto oltářem je neustálé pamatování si Nejvyššího kormidelníka uvnitř vás. Když budete neustále a spontánně myslet na Nejvyššího kormidelníka, který je uvnitř vás, v nejvnitřnějších zákoutích vašeho srdce, uvědomíte si, že je to ta nejvyšší čistota.

Pokud ve fyzickém chybí čistota, nemůžete dosáhnout naprostého úspěchu, úplného projevení Boha. Můžete dosáhnout částečného duchovního úspěchu, ale dokonce i tento částečný úspěch vás nutně musí zklamat, nemáte-li ve své přirozenosti vybudovánu čistotu. Musíte si vybudovat čistotu v celé vnější přirozenosti — ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli. Potom bude vše, co děláte, vše, co jste, a vše, co vlastníte, naplněno čistotou.

Čistota není nic slabého nebo negativního. Je to něco oduševnělého a dynamického. Čistota je neustále sycena nekonečnou Energií a nezdolnou, neoblomnou Vůlí Nejvyššího.

Samotné vyslovování slova ‚čistota‘ může aspirujícímu člověku pomoci změnit jeho vnější i vnitřní život. Opakujte slovo ‚čistota‘ sto osmkrát každý den. Pravou ruku si přitom dejte na pupek. Pak uvidíte, že do vás vstoupí obrovská čistota a bude skrze vás proudit.

Když budete čistí, uvidíte svět jinýma očima. Uvidíte ve světě rychle nastávat čistotu. Uvidíte ve světě rychle rozkvétat krásu. Uvidíte ve světě rychle růst dokonalost.

Sladká, sladší, nejsladší je čistota. Když v sobě vidíte čistotu, jste čistí. Když cítíte čistotu uvnitř i okolo sebe, jste čistší. Když se uvnitř i navenek stanete čistotou, jste nejčistší.

Když vedete nečistý život, ve skutečnosti zabíjíte svou vnitřní bytost. Když však vedete čistý život, urychlujete cestu své duše. Když je ve vašem životě plně zakotvena čistota, vaše duše a váš vnější život získávají tu největší příležitost.

Buďme si jisti svým Cílem. Nejvyšší nás obejme. Rozdíl mezi obyčejným a aspirujícím člověkem je v tom, že obyčejný člověk nemá vyšší cíl, zatímco aspirující člověk ano. Obyčejný člověk je buď spokojený s tím, co má, nebo považuje myšlenku vstupu do světa Za jako něco nad jeho představivost, anebo má pocit, že žádný svět Za neexistuje. Je chycen tím, co vidí kolem sebe.

Aspirující člověk však cítí a věří, že tento náš svět není konečným cílem. Cítí, že někde musí být nějaký cíl, a ví, že tento cíl buď přijde k němu, nebo k cíli bude muset dojít on sám. Tímto cílem může být realizace Boha anebo jím může být něco jiného. Je-li jím realizace Boha a je-li jeho aspirace upřímná, pak by měl vědět, že tento cíl je něco naprosto důležitého a posvátného. Není to hračka.

Aspirující člověk si musí být jist svým cílem. Může chtít Boha nebo nějakou jeho vlastnost. Někteří aspiranti prosí Boha o sílu, o lásku, o mír. Neprosí Boha o Boha samotného. Nechtějí Boha v Jeho Nekonečnosti a Věčnosti. Chtějí jen Jeho část. Jsou spokojeni, když od Boha dostanou mír nebo světlo nebo lásku. Když dostanou to, o co prosí, cesta jejich duše končí.

Avšak jsou někteří aspiranti, kteří od Boha nechtějí nic jiného než Boha samotného. Cítí, že pokud získají Boha, získají vše. Jsou jako hladové děti v zahradě se stromem obtěžkaným těmi nejlahodnějšími mangy. Ví, že pokud se jim podaří potěšit vlastníka stromu, dostanou všechna manga, která jsou na stromě. Ten strom patří Bohu a Bůh je zároveň i stromem samotným. Když Ho potěšíme, nasytí náš hlad po nekonečném světle, míru a blaženosti. Pokud jsou aspiranti moudří, vědí, že když Boha potěší, dostanou od Něj vše.

Pravý hledající říká na základě své upřímné aspirace: „Ó Bože, cítíš-li, že bych měl mít Tvou Vizi, cítíš-li, že se chceš naplnit ve mně a skrze mě, cítíš-li, že mě chceš použít jako svůj nástroj, potom jsem Ti k službám. Pokud chceš, abych se před Tebe postavil, půjdu a postavím se. Chceš-li se Ty postavit přede mě, budu stejně šťastný. A pokud nechceš ani jedno z toho, ale chceš, aby se před Tebe postavil někdo jiný, přesto budu šťastný.“ Tomu se říká odevzdání. Toto je nejvyšší odevzdání.

Aspirující člověk musí znát svůj cíl. Je-li jeho cílem realizace Boha, může v mysli začít s tímto. Avšak nejvyšším Cílem je bezvýhradné odevzdání Boží Vůli. Když Bůh vidí, že Jeho dítě, Jeho nejoddanější dítě, se takto bezvýhradně odevzdalo, ne na vteřinu, ne na den nebo na rok, ale na celý život, na všechny budoucí inkarnace, na celou Věčnost, potom On Sám obejme toto své nejdražší, nejsladší, nejoddanější dítě. A když k tomuto objetí dojde, člověk se změní v Boha samotného.

My všichni bez výjimky máme příležitost naplnit Boha zde na zemi. Pokud se o to pokusíme, určitě se nám to podaří. Dokážeme Boha naplnit a Jeho naplněním spatříme, že my sami jsme již naplněni.

Sebekontrola

Susquehanna University, Selinsgrove, Pennsylvania

4. března 1970

Nejdůležitější, nejvýznamnější a nejplodnější kvalitou v duchovním životě je sebekontrola. Bez sebekontroly není žádné seberealizace. Ve slovníku najdeme statisíce slov. K provádění je sebekontrola ze všech těchto slov nejobtížnější. Jak můžeme mít sebekontrolu? Pokud chceme mít sebekontrolu, musíme se odevzdat Zdroji. Tímto Zdrojem je Světlo, tímto Zdrojem je Bůh.

Dítě chce spoustu věcí, spoustu zbytečných, škodlivých věcí. Matka však ví, že pokud mu je dá, ublíží mu. A protože jsou matka s dítětem jedním, ublíží jí to také. A tak matka neuspokojuje nespočetné neosvícené, ničivé touhy dítěte. Tělo je duchovně dítětem. Naplňujeme-li jeho potřeby a požadavky, nakonec zničíme svůj život.

Proč nás tělo vlastně neposlouchá? Odpověď je velmi prostá. Neposloucháme svou duši. Kdybychom poslouchali svou duši, tělo by nás také poslouchalo. Víme, že tělo má nadřízeného, kterým je vitálno. Nadřízeným vitálna je mysl, nadřízeným mysli je srdce a nadřízeným srdce je duše. Nadřízeným duše je Bůh.

Duše neustále poslouchá Vnitřního kormidelníka, Boha. Srdce poslouchá příkazy duše velmi často, ale ne vždy. Mysl neposlouchá srdce téměř nikdy. Vitálno neposlouchá mysl a tělo rozhodně neposlouchá vitálno. Skutečný problém začíná u mysli a v mysli.

Jak můžeme tělo, vitálno, mysl a srdce inspirovat k tomu, aby vstoupily do lepšího a více naplňujícího světla? Musíme si uvědomit, že pokud budeme tělo, vitálno, mysl a srdce kritizovat, nikdy je nedokážeme přeměnit. Pokud je však budeme oceňovat a budeme si vědomi toho, že mají schopnost sehrát v Kosmickém dramatu Boha významnou roli, že jsou pro plné projevení Boha na zemi stejně důležité jako duše, pak je dokážeme přeměnit.

Pokud tělo, vitálno, mysl a srdce neodsuzujeme — pokud jim naopak říkáme, že mohou být vybranými nástroji Boha, že je Bůh potřebuje ve své božské lile (hře) na zemi — pak je nakonec dokážeme přeměnit. Neukáznění členové naší rodiny za chvíli pocítí důležitost svého vlastního poslání v dokončení Božího projevení na zemi. Mohou se spojit a také se spojí k naplnění jednoho cíle.

Sebekontrola.

K sebekontrole potřebujeme prostotu, upřímnost a pokoru. Prostota musí sytit sebekontrolu. Upřímnost musí sytit sebekontrolu. Pokora musí sytit sebekontrolu. Můžeme říci, že prostota je snídaní sebekontroly, upřímnost obědem sebekontroly a pokora večeří sebekontroly.

Bohužel žijeme v době, kdy sebekontrola není oceňována. Stala se předmětem posměchu. Někdo se těžce pokouší o sebekontrolu. Jeho přátelé, sousedé, příbuzní a známí ho všichni zesměšňují. V jeho upřímném úsilí ovládnout svůj život nenacházejí nic skutečného. Myslí si, že způsob, kterým žijí oni, má větší hodnotu. Ten, kdo se snaží ovládnout svůj život, je podle nich hlupák.

Avšak kdo je hlupák, ten, kdo chce přemoci sám sebe, nebo ten, kdo je neustále obětí strachu, pochybností, starostí a úzkostí? Je zbytečné říkat, že ten, kdo chce přemoci sám sebe, je nejen nanejvýš moudrý člověk, ale také největší božský hrdina. Vrchní velitel kosmických bohů, božský válečník Kumar, syn Pána Šivy, bojuje na bojišti života proti nepřátelským silám, asurům a nevědomosti. Bojuje, aby zde na zemi v bezprostřednosti dneška vytvořil Království nebeské.

Před chvílí jsem řekl, že lidé zesměšňují člověka, který se pokouší ovládat sám sebe. Někdy vidíme, že společnost zesměšňuje a nemilosrdně odsuzuje dokonce i duchovní Mistry. Dokonce i duchovní osobnost, jejíž srdce je sněhobílé, jejíž srdce je čistotou samou, jejíž život nemá ani skvrnku nečistoty, jejíž samotný dech je záplavou čistoty, může být obětí kritiky nevědomého světa.

To mi připomíná jeden zenový příběh. Byl jednou jeden zenový Mistr, který byl velmi čistý, velmi osvícený. Blízko místa, kde bydlel, byl obchod s potravinami. Jeho majitel měl krásnou svobodnou dceru. Jednoho dne se zjistilo, že je těhotná. Její rodiče se rozzuřili. Chtěli vědět, kdo je otcem toho dítěte, ona jim to však nechtěla říct. Po opakovaném hubování a trápení jim řekla, že je jím zenový Mistr. Rodiče jí uvěřili. Když se dítě narodilo, běželi k zenovému Mistrovi, sprostě mu vyhubovali a nemluvně u něj nechali. Jediná poznámka zenového Mistra byla: „Je to tak.?“

Zenový Mistr děťátko přijal a začal se o něj starat. V té době už byla jeho dobrá pověst ta tam a lidé ho zesměšňovali. Ze dnů se stávaly týdny, z týdnů měsíce a z měsíců roky.

V našem lidském životě však existuje něco, čemu říkáme svědomí, a tuto mladou dívku její svědomí trápilo. Jednoho dne nakonec rodičům prozradila jméno skutečného otce dítěte — muže, který pracoval na rybím trhu. Rodiče se znovu rozzuřili. Jejich domácnost však zároveň trápil smutek a ponížení. Běželi za duchovním Mistrem, prosili ho o odpuštění, vyprávěli mu celý příběh a vzali si dítě nazpět. Poznamenal jen: „Je to tak.?“

Pokud vám lidé v procesu vaší přeměny nebudou rozumět anebo nebudou mít zájem o váš čistý život, nevěnujte jejich kritice prosím žádnou pozornost. Pokud vaši upřímnost, vaše úsilí nebo váš úspěch v ovládání vaší nižší vitální přirozenosti neoceňují, žádná škoda. Chcete-li, aby vaši snahu oceňovali a obdivovali, pak do svého života zbytečně přivádíte nejen jejich kritiku a nedůvěru, ale i pochybnost a pokušení.

Každá lidská bytost v sobě nevědomě skrývá kritiku, nedůvěru, pochybnost a pokušení. Na jedné straně se silou své aspirace snažíte překonat sami sebe; na druhé straně do svého života přivádíte pokušení druhých lidí a tímto pokušením se nevědomě snažíte sytit svou nižší přirozenost.

Snažte se tedy být upřímní sami k sobě. Ať vám svět něco vytýká. Ať na vás štěká. Vaše upřímnost je vaší ochranou. Vaše duchovní disciplína vás dovede k vašemu předurčenému Cíli. Kdo je král? Ne ten, kdo vládne zemi, ale ten, kdo přemohl sám sebe. Každý má schopnost a možnost stát se králem, pokud chce. Bůh nám dal dostatek možností a bezmeznou schopnost být králem, králem nejen tohoto světa, ale i celého širého vesmíru.

Věda a duchovnost

Hunter College, New York, New York

6. března 1970

Vědecká a duchovní dosažení člověka jsou vědomým světlem inspirace a mocí aspirace Božské potřeby k dosažení dvou cílů: uvědomění si nesčetných potřeb a nekonečných schopností těla a projevení transcendentální vize světa Za, kterou má duše, zde na zemi, v bezprostřednosti dneška.

Věda je ta cenná věc na zemi, kterou tlačí vpřed planoucí představivost a kterou táhne vpřed její vlastní rostoucí zkušenost. Duchovnost je ta cenná věc na zemi, kterou uvnitř nese naplňující aspirace a později ji vynáší na povrch, kde se může vědomě sjednotit s Bohem — oblastí zkušenosti, Bohem-zkušeností a Bohem-Tím, kdo zažívá zkušenost.

Máme ve své živé paměti, že věda postupuje velmi rychle, zatímco lidské štěstí znepokojivým tempem ustupuje. Dnešní svět vidí třepotající se plamínek duchovnosti, avšak zítřejší svět bude zaplaven světlem duchovnosti, předurčeným a nařízeným.

Věda se nyní zabývá především materiálním světem. Co je ostatně materiální svět? Je to svět, který nevěří v možnost a nevyhnutelnost božského života.

Duchovnost se nyní zabývá především vnitřním světem. Co je to vnitřní svět? Je to svět, který říká, že možnost božského života na zemi je dnes nepochybně neskutečná, ale zítra bude možná, pozítří dosažitelná a den poté už bude nevyhnutelná.

Věda má schopnost ukázat lidstvu plné rozvinutí mentálního života. Duchovnost má schopnost ukázat lidstvu možnost a nevyhnutelnost života za myslí, supramentálního života.

Plodná představivost ve světě vědy je rychle následována vnějším pokrokem a světovými objevy. Oduševnělá aspirace ve světě duchovnosti je ochotně následována vnitřním pokrokem a sebeobjevením.

Věda a moderní život jsou navzájem nepostradatelné. Moderní život je oko, věda je schopnost vidění. Duchovnost a budoucí život lidstva budou navzájem nepostradatelné. Budoucí život lidstva bude plně probuzeným vědomím a duchovnost bude jeho vedoucí a naplňující duší.

Věda sama o sobě se stala uměním a toto umění teď musí stát bok po boku s ostatními druhy umění. V moderním světě se žádné umění nemůže ve své plnosti vyjádřit bez pomoci vědy. Duchovnost je nejvyšší umění přeměny naší přirozenosti. Bůh Nejvyšší Umělec používá duchovnost k tomu, aby světu božsky odhalil ztělesněnou božskou Skutečnost a transcendentální Pravdu člověka.

Člověk hořce volá vědu, aby naplnil své praktické vnější potřeby.

Člověk bezmocně volá duchovnost, aby naplnil své osobní vnitřní potřeby.

Společným přítelem temné beznaděje nemilosrdného ničení a prchavé extáze vnějšího lidského naplnění je věda. Společným přítelem nejnadějnější jistoty nového a čistého stvoření a život energizující, život sytící, život přeměňující a život naplňující blaženosti vnitřního božského naplnění je duchovnost.

Věda a duchovnost se musí spojit. Potřebují se navzájem. Bez sebe jsou neúplné, téměř bezvýznamné. Společně jsou nejen nanejvýš úplné, ale také božsky významné.

Věda je Tělem Boha.

Duchovnost je Duší Boha.

Věda je také Bůh-Tělo.

Duchovnost je také Bůh-Duše.

Bůh-Tělo potřebuje Boha-Duši, aby uskutečnil Sám Sebe, svou Osobnost.

Bůh-Duše potřebuje Boha-Tělo, aby naplnil Sám Sebe, svou Osobnost.

Boží Duše a Bůh-Duše říkají v tichosti Bohu: „Milovali jsme Tě předtím a budeme Tě vždy milovat.“

Boží Tělo a Bůh-Tělo říkají zvučně: „Bože, milujeme Tě a tato naše láska bude trvat navždy.“

Ve světě síly a boje říká věda duchovnosti: „Ty blázne! Jsi pěkná protiva!“

Ve světě síly a boje říká duchovnost vědě: „Ty lumpe! Je pod mou důstojnost mluvit s mrtvým kamenem!“

Ve světě světla a blaženosti říká věda duchovnosti: „Sestro, potřebuji tvou moudrost.“

Ve světě světla a blaženosti říká duchovnost vědě: „Sestro, potřebuji tvou schopnost.“

Komentář k Bhagavadgítě (2)

New York University; New York, New York, USA

Vanderbilt Hall

10 March 1970

Druhá kapitola Bhagavadgíty se nazývá „Sánkhja Jóga — Jóga Poznání. Ardžunovy důvody proti válce jsou pro naše lidské chápání zcela přijatelné. Sri Krišna viděl do Ardžunova srdce. Ardžunovu mysl ovládl divoký zmatek. Nemužný sentiment ve své kšatrijské krvi považoval za lásku k lidstvu. Ardžuna nikdy netrpěl nedostatkem upřímnosti. Jeho ústa říkala to, co cítilo jeho srdce. Jeho upřímnost však naneštěstí obsahovala nevědomost. Krišna chtěl Ardžunu osvítit. „Ach Ardžuno, ve své řeči jsi filozofem, v činech však nikoli. Skutečný filozof se nermoutí ani pro živé, ani pro mrtvé. Ty jsi však, Ardžuno, ponořen do zármutku a žalu. Řekni mi, proč truchlíš nad budoucí smrtí těchto mužů? Ty jsi existoval, já jsem existoval, oni také. Nikdy existovat nepřestaneme.“ (2.11-12)

Právě jsme se zmínili o Ardžunově filozofii. Po pravdě řečeno, v takové situaci bychom si počínali stejně. Je opravdu obtížné studovat skutečnou filozofii, ještě obtížnější je naučit se ji a nejobtížnější je ji žít.

Sanskrtské slovo pro filozofii zní daršana, což znamená „vidět, předvídat“. Šrí Rámakrišna významně poznamenává: „V minulosti lidé mívali vize (daršana), nyní lidé daršana (filozofii) studují!“

Stejně významné je poselství Starého zákona: „Vaši starci budou snít sny; vaši mladí spatří vize.“

Ardžuna se poprvé od Sri Krišny dozvěděl, že jeho lidské přesvědčení o životě a smrti nebylo založeno na pravdě. Pocítil, že se zneklidňoval iluzemi. Modlil se ke Sri Krišnovi pro osvícení: „Jsem tvůj pokorný žák. Vyučuj mě. Řekni mi, co je pro mě nejlepší.“ (2.7) Tehdy Ardžuna poprvé vyslovil slovo „žák“.

Do té doby byl Sri Krišna pro Ardžunu přítelem a druhem. Žák se naučil: „Skutečnost, která prostupuje vesmírem, je nesmrtelný Život. Tělo je pomíjivé; duše, to skutečné v člověku či skutečný člověk, je věčná, nesmrtelná. Duše ani nezabíjí, ani ji nelze zabít. Duše je stálá a věčná, stojí mimo zrození a smrt. Člověk, který poznal tuto pravdu, nezabije ani nezpůsobí krveprolití.“ (2.17-21)

Ardžuna musel bojovat v bitvě života, a ne v takzvané bitvě u Kurukšétry. Sílu měl. Potřeboval moudrost. Měl šero vědomí fyzické mysli. Potřeboval vědomí božskosti duše, jasné jako slunce.

Sri Krišna používal slova „zrození“: „život“ a „smrt“.

Zrození je evoluční přechod duše z nižšího těla do vyššího; je to putování duše po cestě reinkarnace. Systém sánkhja ujišťuje o naprosté totožnosti příčiny a následku. Příčina je tiše a tajně existující následek a následek je aktivně a otevřeně rozvinutá příčina. Evoluce podle filozofie sánkhja nikdy nemůže vzniknout z ničeho, nemůže vzniknout z nuly. Objevení se něčeho v přítomnosti může být způsobeno jedině existencí něčeho v minulosti. Nechme do své mysli vstoupit nesmrtelný výrok Wordswortha z jeho „Předtuchy nesmrtelnosti“:Náš zrod není než spánek a zapomnění.

Duše, která s námi povstává,

Hvězda našeho života,

někde jinde již zapadla

a přichází zdaleka:

ne v úplném zapomnění

a ne zcela nazí,

ale s vlečkou oblak slávy

pocházíme od Boha,

jenž je naším domovem.

— William Wordsworth

Zde nás básník uvádí do tajemství věčné pouti duše a připomíná nám věčný Zdroj.

Co je to život? Je to jediná příležitost duše projevit a naplnit to Božské zde na zemi. Když život začíná svou pouť, potřásá si s ním rukou Nekonečnost. V polovině cesty si s ním potřásá rukou Věčnost. Na konci cesty si s ním potřásá rukou Nesmrtelnost. Když život žije v duchovnosti, žije životem dokonalosti. Pokud žije v duchovnosti, v Dechu Boha, stojí vysoko nad příkazy morálky a požadavky povinnosti.

Bůh říká lidskému životu: „Povstaň, probuď se, aspiruj! Cíl je tvůj.“ Lidský život odpovídá Bohu: „Počkej, já odpočívám. Spím. Sním.“ Náhle se život zastydí za svoje chování. S pláčem říká: „Otče, já kráčím.“ S rozechvěním říká: „Už přicházím.“ S úsměvem říká: „Otče, přišel jsem.“

Život neboli problém, dokáže vyřešit duše, neboli řešení; k tomu ale musí být člověk nejprve probuzen zevnitř.

Ten, kdo žije vnitřním životem, ví, že smrt je vskutku jen místem jeho odpočinku. Smrt pro něj není vyhasnutím. Je to důležitý odchod. Až bude naše vědomí božsky přeměněno, nebude smrt vůbec zapotřebí. K přeměně života potřebujeme mír, světlo, blaženost a sílu. Pláčeme pro tyto božské vlastnosti. Ony pláčí po naší aspiraci. Zároveň nám touží dát věčný život. Avšak dokud naše tělo, vitálno, mysl, srdce a duše nebudou aspirovat společně, božská síla, světlo, blaženost a mír nás nebudou moci vlastnit.

Tělo umírá, ne však duše. Tělo spí, duše létá. Připomeňme si slova o smrti a duši z této kapitoly Gíty, slova, která rozechvívají duši: „Tak jako člověk odkládá staré šaty a bere si nové, tak také obyvatel těla, duše, opouští obnošené tělo a vstupuje do nového. Duše se stěhuje z těla do těla. Zbraně ji nemohou probodnout, oheň ji nemůže strávit, voda ji nemůže zmáčet a vítr ji nemůže vysušit.“ (2.22-23) Taková je duše a to je myšleno existencí duše.

Nyní nám významnými slovy poradí Sri Aurobindo, zakladatel Integrální jógy, jak máme vnímat existenci smrti, je-li vůbec nějaká. „Smrt,“ prohlašuje: „neexistuje sama o sobě. Je to jen výsledek principu rozkladu v těle a tento princip už tady je — je to součást fyzické přírody. Smrt však zároveň není nevyhnutelná; kdyby člověk dokázal mít nezbytné vědomí a sílu, rozklad a smrt by nebyly nevyhnutelné.“

To, co nazýváme smrtí, není nic jiného než nevědomost. Problém smrti můžeme vyřešit jedině tehdy, když víme, co je život. Život je věčný. Existoval před narozením a bude existovat po smrti. Život také existuje mezi zrozením a smrtí. Přesahuje zrození i smrt. Život je nekonečný. Život je nesmrtelný. Hledající nekonečné Pravdy se nemůže podepsat pod Schopenhauerův výrok:Toužit po nesmrtelnosti znamená toužit po věčném opakování velkého omylu.

— Arthur Schopenhauer

Není ani stín pochyby o tom, že je to ustavičný hledající v člověku, jenž je životem Nesmrtelnosti, neboť už jeho samotná existence naznačuje Vizi Nejvyššího, která osvěcuje vesmír, a Skutečnost Nejvyššího, která naplňuje stvoření.

Žák Ardžuna se dále naučil: „Konej svou povinnost. Neváhej. Nebuď bázlivý. Jsi kšatrija. Pro kšatriju nemůže být větší výzva než spravedlivá válka.“ (2.31)

Povinnost kšatriji (bojovníka) nemůže být nikdy stejná jako povinnost askety. Stejně tak by asketa neměl plnit povinnost kšatriji. kšatrija rovněž nesmí jít cestou zříkání se světa. Napodobování není pro hledajícího. „Napodobování je sebevražda,“ učí nás Emerson.

Povinností bojovníka je bojovat, bojovat za nastolení Pravdy. „V jeho vítězství mu bude patřit celá země. V jeho smrti ho přivítají brány Ráje.“ (2.37)

Sri Krišna vyjevil Ardžunovi cestu sánkhja (poznání): „Ardžuno, považuj vítězství a porážku, radost a smutek, zisk a ztrátu za totéž. Nestarej se o ně. Bojuj! Takovým bojem se nijak neprohřešíš.“ (2.38)

Učitel odhalil cestu poznání (sánkhja). Nyní chtěl žáka naučit cestě činu (karma józe). Ardžuna s překvapením zjistil, že tato cesta, cesta činu, druhá cesta, je plodná a že i ona mu přinese vysvobození. Vznešená pravda zní: „Tvým rodným právem je čin, nikoli jeho výsledek, jeho plody. Tvým cílem nechť nejsou plody činu a nebuď připoután ani k nečinnosti. Buď aktivní a dynamický; neusiluj o žádnou odměnu.“ (2.47) Zároveň můžeme zažehnout plamen svého vědomí naukou Íša upanišady: „Čin nelpí na člověku.“ (Íšopanišad 2)

Použili jsme slovo „jóga“. Co je jóga? „Jóga,“ říká Sri Krišna: „je vyrovnanost.“ (2.48) Říká také: „Jóga je pohotová moudrost v činu.“ (2.50)

Ardžunův vnitřní pokrok je překvapující. Nyní cítí potřebu vysvobodit se ze života touhy. Sri Krišna jej učí, jak se může naprosto odpoutat od života spoutaného smysly, tak jako to dělá želva, která dovede vtáhnout své končetiny do krunýře. Odpoutání od smyslů nebo odpoutání od smyslových objektů nijak nenaznačuje konec cesty. „Pouhé odpoutání nemůže ukončit zrod touhy. Touha zmizí jedině tehdy, objeví-li se Nejvyšší. Teprve v Jeho Přítomnosti zmizí život touhy, ne dříve.“ (2.59)

Druhá kapitola vrhá zásadní světlo na sánkhja (poznání) a jógu (čin). Sánkhja a jóga se nikdy nedostanou do sporu. První znamená odpoutané meditativní poznání a druhé znamená zasvěcenou a obětavou činnost. Mají stejný cíl. K dosažení cíle jen používají různých cest.

Vraťme se však ke smyslovému životu. Život smyslů se nemá ukončovat. Je potřeba ho žít v Božském, pro Božské. Nezbytné je vnitřní odpoutání, nikoli vnější odpoutání. To zvířecí v člověku se musí pro svou naprostou přeměnu podřídit Božskému v člověku. Život zvířecího potěšení musí ztratit svůj živý a palčivý dech ve všenaplňujícím životě božské blaženosti.

Katha upanišada nám ukazuje příčky neustále stoupajícího žebříku:Výše než smysly jsou objekty smyslů,

výše než objekty smyslů je mysl,

výše než mysl je rozum,

výše než rozum je Já,

výše než Já je Neprojevené,

výše než Neprojevené je

zosobněný Nejvyšší,

nejvýše je tento Nejvyšší,

Nejzazší Cíl.

— Kathópanišad 1.3.10-11

Viděli jsme, co se stane, když stoupáme vzhůru. Podívejme se, co se stane, když uvažujeme o objektech smyslů. Gíta nám říká: „Zaobírat se objekty smyslů plodí připoutání; připoutání plodí touhu. Z touhy (nenaplněné) vzniká život hněvu. Z hněvu pochází klam, z klamu ztráta paměti. Při ztrátě paměti mizí uvažující moudrost. Kde není moudrost, je zkáza uvnitř, navenek, dole i nahoře.“ (2.62-63)

Tanec zkázy skončil. Prahněme po spáse. Jen ukázněný, ovládající se aspirant bude požehnán záplavou míru. Nakonec jej obejme spása, vnitřní osvícení.

Upřímnost a duchovnost

Fairleigh Dickinson University, Teaneck, New Jersey

11. března 1970

V našem každodenním životě jsou upřímnost a duchovnost nanejvýš důležité. Lidský život může být úspěšný, jen pokud je založen na jednoznačném potvrzení Pravdy v rozmanitosti života.

Thomas Carlyle řekl:„Zkuste být poctiví. Když budete poctiví, můžete si být jisti, že na světě bude o jednoho darebáka méně.“

— Thomas Carlyle

Je to naprostá pravda. Dokážeme-li být poctiví, naprosto poctiví, náš život bude mít svůj správný význam a smysl.

Pro milovníka Boha je upřímnost oázou na poušti života. Být naprosto upřímný je nesmírně obtížné, my však upřímnost ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli potřebujeme. Co je to koneckonců upřímnost? Upřímnost je dynamický kůň hluboko uvnitř nás. Naše psychická bytost je jeho jezdcem. Co je to duchovnost? Duchovnost je vnitřní nutkání člověka běžet k tomu nejvzdálenějšímu, letět k tomu nejvyššímu a ponořit se k tomu nejhlubšímu.

Neaspirující člověk bude kritizovat chyby a nedostatky druhých, ačkoliv on sám postrádá chuť, ochotu a schopnost napravit své vlastní chyby a nedostatky. Člověk duchovnosti je však upřímný. Nejenže nekritizuje chyby druhých, ale je si také plně vědom svých vlastních nedostatků a snaží se je napravit. Kromě toho vidí i nedokonalosti světa jako své vlastní a snaží se je napravit tím, že zdokonaluje svou vlastní přirozenost.

Upřímnost chce vidět světlo. Duchovnost upřímnosti ukazuje, co je světlo, kde se nachází a jak ho může vidět.

Obyčejný člověk miluje tělo nekonečně více než duši. Duchovní člověk miluje duši nekonečně více než tělo. Proč? Ví, že jeho tělo vydrží jen šedesát, sedmdesát nebo osmdesát let a potom se ho bude muset vzdát. Pokaždé, když se znovu narodí, si obléká jiné tělo, ve všech svých životech má však stejnou duši. Ví, že duše je vědomým představitelem Nejvyššího a v každé inkarnaci na zemi odhaluje a projevuje ztělesněnou Pravdu. To je důvod, proč duchovní člověk miluje duši mnohem více než tělo.

Pro pokročilého hledajícího nekonečné Pravdy budou duše i tělo stejně důležité. Ví, že k tomu, aby vstoupil do toho Nejvyššího, Nejzazšího, transcendentálního Za, potřebuje duši. K tomu, aby mohl projevit Pravdu, kterou dosáhne na nejvyšší úrovni vědomí, však potřebuje také tělo. Aby mohl projevit svou božskost, potřebuje fyzické. Boží Vizi a Boží Skutečnost může naplnit zde na zemi v těle a skrze tělo.

Tělo potřebujeme. Duši potřebujeme. Tělo pláče po světle, větším světle, záplavě světla. Duše pláče po projevení Boha, Jeho úplném projevení a dokonalé Dokonalosti zde na zemi. Tak jako svět potřebuje upřímného člověka, stejně tak Bůh potřebuje duchovního člověka. Bez upřímného člověka bude svět slabý. Bez duchovního člověka zůstane Bůh na zemi nenaplněný. Upřímnost je Srdce Boha, duchovnost je Dech Boha. Když Bohu nabídneme svou lidskou upřímnost, Bůh se stane veškerou Láskou. Když Bohu nabídneme svůj omezený duchovní pláč, Bůh se stane veškerou Radostí, veškerou Pýchou.

Se svým vnitřním světlem může duchovní člověk v tomto materiálním světě snadno uspět. Tímto světlem je síla jeho duše. Tato síla není ničivá, ale tvořivá. Když duchovní člověk jedná s vnějším světem, nemusí se nikoho ani ničeho bát. Síla jeho duše vyjde vždy do popředí, aby mu na zemi pomohla vybudovat Království nebeské.

Upřímný člověk je na zemi nesmírně důležitý. Tato upřímnost ho však nemůže dovést příliš daleko. Může být upřímný ke svým přátelům, ke své rodině a k celému světu, pokud však nemá vnitřní pláč, nepodaří se mu vejít do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Bezpochyby je mnohem lepší než obyčejný, neupřímný člověk. Avšak necítí-li vědomou potřebu aspirovat, necítí-li nezbytnost vrůst do Světla světa, který je Za, nemá-li vnitřní volání, transcendentální Cíl pro něj navždy zůstane vzdáleným pláčem. Jeho cílem je jen omezená dokonalost, omezená radost a omezené dosažení.

Duchovní člověk má vnitřní hlad. Tento hlad je neustálý. Je to hlad po Neomezeném, po samotné Nekonečnosti. Jeho nespokojenost není jako nespokojenost obyčejného člověka, který má pocit, že nedostává to, co chce. Když je duchovní člověk nespokojený se světem, je nespokojený především proto, že cítí, že bohatství světa nemá skutečnou hodnotu. On chce Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost, a ty získá jedině ze své aspirace. K tomu, aby měl aspiraci, potřebuje Boží nekonečný Soucit. Vždy se chce vyhřívat na slunci Boží nesmírné Milosti.

Duchovní člověk neshlíží na upřímného člověka. Cítí, že tento upřímný člověk je jeho mladším bratrem. Ten, kdo má dnes upřímnost, má velký předpoklad k tomu, aby zítra vstoupil do světa duchovnosti.

Upřímnost a duchovnost by měly jít společně. Má-li někdo jen upřímnost, realizace Boha k němu přijde ve vzdálené budoucnosti. Má-li však s upřímností i duchovnost, je předurčen k tomu realizovat Boha velmi brzy. Pomocí upřímnosti můžeme jít k Bohu pomalu a vytrvale. Pomocí duchovnosti k sobě můžeme Boha přivést rychle, přesvědčivě a vítězně.

Síla vůle a koruna vítězství

State University of New York at Stony Brook

11. března 1970Veď mě od neskutečného ke Skutečnému.

Veď mě od temnoty ke Světlu.

Veď mě od smrti k Nesmrtelnosti.

— Brhadáranjaka Upanišada

Síla vůle. Co je síla vůle? Síla vůle je vědomé vnitřní nutkání člověka vstoupit do samého srdce Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Žít oddaný život znamená být vědomým dítětem Boží Vůle. V životě aspirace jsou nanejvýš důležité dvě věci: síla vůle a modlitba. Modlitba má ženské kvality. Síla vůle má mužské kvality. Modlitba i síla vůle jsou velmi účinné a mohou přinést stejný výsledek.

Síla vůle je neustále se vyvíjející a sebeprojevující skutečnost ve vesmíru. Někdy je pro nás smrtelníky obtížné rozlišit naše chtění od našeho přání. Chceme dosáhnout svého cíle odhodlaným osobním úsilím, které je podporováno a vedeno Boží milující Milostí. Když něčeho chceme dosáhnout, platíme za to cenu, zatímco když si něco přejeme dosáhnout, velice často za to cenu zaplatit nechceme — jen si to přejeme. Nevynakládáme žádné úsilí, žádné vědomé úsilí, a tak můžeme těžko očekávat nějaký úspěch.

Lidská síla vůle a božská síla vůle. Lidská síla vůle je jako provaz z písku. Může se kdykoliv roztrhnout. Božská síla vůle je síla aspirujícího lidstva v nás, která se vyvíjí do všenaplňujícího světa Za.

Koruna vítězství. Co je největší vítězství? Největší vítězství spočívá v sebeobjevení. Átmanam viddhi — „Poznej sám sebe“. Nemůže být žádného většího vítězství než poznání sebe sama. Porazit nějaký národ je lidské vítězství. Toto vítězství je omezené. Když Caesar řekl: „Veni, vidi, vici“ — „Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“ — měl na mysli lidské vítězství. Když Boží Syn řekl: „Otče, staň se Vůle Tvá,“ lidská aspirace vstoupila do nekonečného Světla a Moudrosti Nejvyššího. Skutečného vítězství je dosaženo jen tehdy, když si vytvoříme vědomou, neoddělitelnou jednotu s Vnitřním kormidelníkem.

Boží Úsměv je korunou vítězství člověka.

Věčná aspirace je pýchou věčného vítězství.

Bez aspirace není realizace.

Bez realizace není odhalení.

Bez odhalení není projevení božské Pravdy na zemi.

Chcete žít na zemi, protože máte nespočet tužeb. Cítíte, že na zemi je mnoho věcí, kterých máte dosáhnout. Avšak bez Boha tyto touhy nemusí být naplněny, nemohou být naplněny a nebudou naplněny.

Když se snažíte objevit sami sebe, když chcete poznat, co skutečně jste, sestupuje na vás Boží nekonečná Štědrost. Objevením sebe sama můžete zde na zemi odhalit Vševědoucnost, Všemohoucnost a Všudypřítomnost Boha. Realizace Boha a projevení Boha se může uskutečnit a také uskuteční zde na zemi a nikde jinde.

K tomu, abychom byli zaplaveni silou vůle, potřebujeme koncentraci, meditaci a kontemplaci. Musíme se umět koncentrovat. Když je naše koncentrace dokonalá, musíme vstoupit do meditace. Když je naše meditace dokonalá, musíme vstoupit do kontemplace.

Jak se nejlépe naučit koncentrovat? Čtením knih? Ne, to je nemožné. Knihy nám dají jen inspiraci, nic víc. Proto, abychom se naučili tajemství koncentrace, musíme jít za duchovním Učitelem. Abychom si rozšířili vnější znalosti, chodíme na univerzitu. Také vnitřní moudrost bychom se měli učit od někoho, kdo se ji sám už naučil. Je pravda, že poklad je uvnitř vás. Někdo vám však musí ukázat, kde je a kde k němu máte klíč.

Chodíte do školy a na každý předmět máte jiného učitele. V duchovním životě je však jen jeden předmět, a tím je seberealizace. A k tomu, aby vás učil, vedl, osvítil a naplnil, je jeden skutečný Učitel víc než dost.

K meditaci tedy také potřebujete Učitele, obzvláště na začátku. Jakmile jste ve své meditaci opravdu pokročilí, Učitele nepotřebujete. Ale teprve tehdy, ne předtím.

Poslední příčkou duchovního žebříku je kontemplace. Můžete kontemplovat na osobního nebo neosobního Boha. Je vždy snazší, bezpečnější a více naplňující jít nejprve k osobnímu Bohu a teprve skrze Něj k Bohu neosobnímu.

Síla vůle a koruna vítězství. Duchovní život potřebuje jen jediné: aspiraci. Síla vůle a koruna vítězství se rodí z neustálé aspirace našeho srdce.

Aspirujeme všichni. Naše je aspirující duše, náš je naplňující Cíl, tady a teď, v bezprostřednosti dneška.

Komentář k Bhagavadgítě (3)

New York University; New York, New York, USA

Vanderbilt Hall

17 March 1970

Ve druhé a třetí kapitole Gíty požehnal Sri Krišna Ardžunu několika záblesky jógického světla. V této kapitole mu žehná záplavou duchovního světla. Zeširoka a otevřeně odhaluje tajemství Jógy. Pro Ardžunu je těžké uvěřit, že Sri Krišna učil tuto věčnou Jógu Vivasvana (Boha Slunce). Vivasvan ji nabídl svému synovi Manuovi, ten se o ni podělil se svým synem Ikšvákuem a ten ji předal královským zřecům. Vivasvan spatřil světlo světa dlouho před tím, než se Sri Krišna narodil. Ardžunu proto přirozeně Sri Krišnovo prohlášení uvrhlo do moře zmatku.

Nyní se tedy odhaluje věčné mystérium reinkarnace. Krišna říká: „Ardžuno, ty i já jsme prošli bezpočtem zrození. Já všechna svá znám, tvá paměť však selhává. Třebaže jsem bez počátku a bez konce a jsem Nejvyšším Pánem všech bytostí, projevuji Sám Sebe ve fyzickém vesmíru pomocí své vlastní máji a udržuji tak svou Prakriti (přírodu) pod kontrolou.“ (4.5-6)

Májá znamená „iluze“. Znamená i neskutečnost pomíjivých věcí. Neskutečnost je zosobňována ženou, jejíž jméno je také Májá. Slova „dharma“ a „májá“ tvoří neměnné a spontánní vyjádření indické duše. Podle významného védántského filozofa Šankary existuje jen jedna Absolutní Skutečnost, Brahman, Jedinečný. Jeho hlavní filozofie spočívá v advaitě nebo též monismu, který je odvozen z védánty. Existuje pouze Brahman. Vně Brahman nic neexistuje. Svět, jak ho vidíme svým mentálním okem, je kosmickou iluzí, klamným vězením. Ze sítě nevědomosti a pasti zrodu a smrti se dokážeme vysvobodit jedině tehdy, až nad námi zasvitne pravé poznání.

Věc, která je, je skutečná. Věc, která se jeví, je neskutečná. Věčný Život je skutečný. Nevědomost a smrt jsou neskutečné. Májá je druh síly, naplněné mystériem. My víme, že elektřina je energie, ale nevíme, co to vlastně elektřina je. Totéž platí o máje. Bůh používá svou Sílu — Máju, aby vstoupil na pole projevení. Je to proces, ve kterém se Jediný stává mnohým, a naopak mnohé se vrací do původního Jediného.

Prakriti znamená „příroda“. Je to hmotná podstata a zároveň prvotní příčina všeho v projeveném stvoření. Puruša je tichá Tvář. Prakriti je probouzející Úsměv. Puruša je čisté, pozorující vědomí, kdežto Prakriti je vědomí, které se vyvíjí a přeměňuje. Uvnitř Prakriti a prostřednictvím Prakriti je naplňována Kosmická Hra.

Ardžuna znal Sri Krišnu jako svého drahého bratrance, později jako důvěrného přítele, a ještě později jako svého milovaného Gurua či duchovního Učitele. V této kapitole jej poznává jako Nejvyššího Pána světa. Krišna říká: „Kdykoliv je na vzestupu nespravedlnost a spravedlnost upadá, tehdy se rodím. Od věků se zjevuji, abych ochránil a uchoval mravnost, ukončil zlořády a upevnil dharmu.“ Z těchto duši uchvacujících výroků Sri Krišny ihned poznáváme, že On je současně vrcholným Poznáním i nejvyšší Silou. S úsměvem a jistotou nabíjí Ardžunu mocným duchovním proudem ze své velké Elektrárny.

Sambhavami yuge yuge


Věk od věku se rodím.


Sri Krišna se nyní prohlašuje za Avatára. Avatár je přímé sestoupení Boha. Ve světě projevení ztělesňuje Nekonečno.

V Indii byl jeden duchovní Mistr, který se prohlásil za Avatára. Naneštěstí se stal terčem nemilosrdného výsměchu jak na Východě, tak i na Západě. Protože se nedokázal postavit tomuto ­sžíravému sarkasmu, musel nakonec změnit svou neúspěšnou taktiku. Jeho hrdé prohlášení pokročilo ještě dále: „Nejen já, ale každý je Avatár.“ Jelikož je každý Avatár, kdo koho může vlastně kritizovat? A hle, samozvaný Avatár vydechl hlubokou úlevou.

Může to znít směšně, ale je pravda, že v Indii skoro každý žák považuje svého Gurua za Avatára, za přímé sestoupení Boha. Když mluví o svém Guruovi, zaplaví ho vlna nadšení. Duchovní obr Svámí Vivékánanda si neodpustil poznámku, že v Indii, ve východním Bengálsku, rostou Avatáři jako houby po dešti. Naproti tomu je stejně směšné prohlašovat, že existoval a může existovat jen jediný Avatár, Syn Boží.

Pokaždé, když přijde Avatár, hraje v postupu evoluce určitou roli podle potřeb dané epochy. Jeden Avatár se od druhého v podstatě neliší. Jiný opravdový Avatár, Šrí Rámakrišna, vyjevil tuto pravdu: „Ten, kdo byl Ráma, ten, kdo byl Krišna, je nyní v podobě Rámakrišny.“

Existují dva věčné protiklady: dobro a zlo. Když zlo dosahuje nejvyšší míry, Bůh si podle Sri Krišny musí obléci lidský plášť ve formě Avatára. Sri Krišna se musel po svém příchodu vypořádat s tou nejtemnější zlou silou, Kamsou. Potřebu příchodu Ježíše Krista zase vyvolal Herodes, tyran, kterému nebylo rovno. Zrození Krista si žádalo zánik života nevědomosti. Džanmastamí, zrození Krišny, je oslavováno po celé Indii s nadějí na opuštění moře nevědomosti a vstup do oceánu poznání.

Nejsnazší a nejúčinnější způsob, jak pochopit myšlenku osobního Boha, je setkat se s Avatárem a zůstat pod jeho vedením. Mít Avatára za svého Gurua znamená najít bezpečný přístav pro loď našeho života. V této souvislosti můžeme citovat smělé Vivékánandovo tvrzení: „Žádný člověk nemůže spatřit Boha bez pomoci těchto lidských projevení… Mluvte, jak se vám zlíbí, snažte se, jak chcete, nemůžete myslet na Boha jinak než jako na člověka.“

Podle názoru mnohých, tak jako je Buddha nejdokonalejším člověkem, tak je Krišna největším Avatárem, jakého kdy svět spatřil.

Existují také Amsavatáři (částeční Avatáři). Sri Krišna je však Púrnavatár (úplný Avatár), ve kterém a prostřednictvím kterého se Nejvyšší projevil plně, bezvýhradně a ve všech aspektech. Když lidská aspirace stoupá vzhůru, božský Soucit sestupuje dolů v podobě Avatára.

„Jak ke Mně lidé přistupují, tak je také přijímám.“ (4.11) Pro krvácející srdce lidstva nemůže být větší útěchy, než je tato. Přijmeme-li Krišnu s vírou, osvítí naši pochybovačnou mysl. Přijmeme-li Jej s láskou, očistí naše mučivé vitálno. Přijmeme-li Jej s oddaností, přemění noc nevědomosti našeho života na slunce poznání svého věčného Života.

Sri Krišna si nyní přeje, abychom upřeli pozornost ke kastám. Říká nám, že to byl on, kdo stvořil čtyřnásobný kastovní systém podle nadání a činů každé kasty. Jsou lidé, kteří přikládají veškerý význam zrození a dědičnosti a záměrně přehlížejí ty, kteří jsou hojně požehnáni schopnostmi a úspěchy. Důsledkem toho musí společnost trpět nemilosrdnými údery pustého zmatku. Je pravda, že dědičnost a prostředí, do kterého se narodíme, mají svůj význam. Ale tento takzvaný význam nám nemůže nabídnout ani špetku světla a pravdy. Jedině díky svým vyrovnaným a vznešeným skutkům vrůstáme do toho Nejvyššího a projevujeme na zemi to Nejhlubší.

Od verše šestnáct až po verš dvacet dva pozorujeme Krišnu, jak vysvětluje čin, nečinnost a špatný čin. Čin — totiž pravý čin — neznamená jen pohyb našeho těla. Čin je sebedávání. Čin znamená vzdát se připoutání. Čin znamená ovládnout smysly. Špatný čin je tanec s touhou. Špatný čin znamená neposlechnout svou vnitřní bytost. Špatný čin znamená sejít z cesty Pravdy, esoterické i exoterické.

Obecně se věří, že nečinnost je totéž, co lhostejnost, lenost, a tak podobně. Pravá nečinnost však znamená vrhnout se do neustávajících činností, vědomou mysl přitom ale udržovat ve stavu povzneseného klidu nebo transu.

Čtvrtou kapitolu uzavírá víra a pochybnost. Víra není pouhým citovým lpěním na svém vyznání. Je to živoucí vnitřní dech, toužící po objevení a realizaci Pravdy a po životě v Pravdě. Víra je cvičení, jež hledající provádí z vlastní vůle, aby se přiměl zůstat ve vševidoucí a všenaplňující Vůli Boha. Jadžurvéda nám říká, že zasvěcení rozkvétá v sebevěnování, v zasvěcení rozkvétá Milost, v Milosti rozkvétá víra a ve víře rozkvétá Pravda. Co ještě je víra? Citujme Charlese Hansona Townea:Nepotřebuji svou víru vykřikovat. Třikráte výmluvnější

jsou tiché stromy a naslouchající zelený trávník;

zmlklé jsou hvězdy, jejichž síla se nikdy nevyčerpá;

kopce jsou němé — a přece, jak ty mluví o Bohu!

— Charles Hanson Towne

Pochybnost je obnažená hloupost. Pochybnost je naprostá marnost. Pochybnost je vnější požár. Pochybnost je vnitřní zkáza.

Saṁśayātmā vinaśyati — „Ten, kdo má pochybnosti, hyne.“ (4.40) Je ztracen, naprosto ztracen. Cesta Ducha je mu odepřena. Právě tak je mu odepřeno tajemství osvícení života. Krišna říká: „Pro pochybujícího člověka není ani tento svět, ani onen svět — ne, dokonce ani štěstí.“ (4.40)

V jednom ze šesti indických filozofických systémů — v Njáje ­- (logice) — si všimneme, že pochybnost není nic jiného než protichůdný názor na povahu nějakého předmětu. Pochybnost vzniká ze samotného poznávání vlastností společných mnoha předmětům nebo naopak vlastností, které společné vůbec nejsou. Pochybnost je právě ta věc, které se nedostává soustavnost vnímání. Pochybnost také, sama neexistující, existuje pouze v nevnímání.

Pochybnost je všepožírající tygr. Víra je řvoucí lev, který inspiruje aspiranta, aby vrostl do všeosvěcujícího a všenaplňujícího Nejvyššího. Ubohá, slepá pochybnost, která zapomněla ryzí pravdu, že víra je nanejvýš energické a přesvědčivé ujištění života, chce otřást lodí lidského života.

Básníkova uchvacující slova pravdy do hlubin rozechvívají naše srdce:

Lepší jeden den víry

než tisíc let pochybností!

Lepší jedna smrtelná hodina s Tebou

než nekonečný život bez Tebe.


Vnitřní chudoba

Fordham University, Bronx, New York

18. března 1970

Všichni víme, co znamená pozemská chudoba. Ale chtěl bych mluvit o chudobě z duchovního pohledu. Chudoba je velmi komplikované slovo.

Čistota těla není chudobou.

Jasnost mysli není chudobou.

Duchovnost srdce není chudobou.

Skutečnost duše není chudobou.

Čistota těla je světlem.

Jasnost mysli je nekonečností.

Duchovnost srdce je výškou.

Skutečnost duše je blažeností.

Ve fyzickém životě je chudobou nepřítomnost vědomého úsilí. V duchovním životě je chudobou nepřítomnost spontánního odevzdání se Boží Vůli. Úsilí ve fyzickém životě říká člověku, co může udělat a čeho může nakonec dosáhnout. Odevzdání v duchovním životě říká aspirantovi, co pro něj Bůh dělal, dělá a bude dělat.

Chudoba není hanba. Ve světle dokonalosti není chudoba chybou, je jen omezením. Toto omezení můžeme překonat. Chudoba není nemoc. Je to překážka. Tuto překážku můžeme překonat. Co je to koneckonců chudoba? Chudoba je vnitřní trápení. Emocionální trápení je výsledkem touhy mysli. Když člověk nemá víru v sebe sama, je to začátek utrpení. Když člověk ztratí víru ve svůj vnitřní život, upadá do škodlivého dechu utrpení.

Chudoba v duchovním životě neznamená nedostatek peněz nebo materiálního bohatství. Chudoba v duchovním životě znamená nepřítomnost vědomého pláče po Bohu.

V duchovním životě je člověk postižen chudobou, jen když si nemůže dovolit strávit s Bohem ani prchavou minutu. Nedokáže-li s Bohem strávit ani prchavou minutu, pak je ve vnitřním světě vskutku postižen chudobou.

Aspirant je skutečně bohatý, když cítí, že celý jeho život je jen pro Boha. Je bohatší, když vidí, že jeho dech patří Bohu. Je nejbohatším člověkem na zemi, když objeví, že on a Bůh se navzájem potřebují, navzájem milují a jsou na sebe navzájem pyšní.

Toto může objevit, jen pokud žije v duši. Jeho duše neustále vynáší na povrch skutečnost z nejvnitřnějších zákoutí jeho srdce a pokládá ji před něj. Jeho duše ho nechává pocítit, že on a Bůh jsou neoddělitelně jedním. Bůh ho potřebuje, aby na zemi projevil své nekonečné možnosti a schopnosti. On potřebuje Boha, aby si uvědomil nejvyšší Pravdu světa Za. Žádný aspirant není a ani nemůže být chudý, pokud žije v duši. Duše je plností, duše je nekonečností. Žije-li aspirant v duši, je samou aspirací, je samým uskutečněním, je samou dokonalostí.

Život aspiranta je zaplaven světlem.

Světlo v jeho těle je jeho krásou.

Světlo v jeho vitálnu je jeho schopností.

Světlo v jeho mysli je jeho slávou. Světlo v jeho srdci je jeho vítězstvím.

Vědomí těla

City College of New York, New York

20. března 1970

Chtěl bych vám dát velmi krátkou promluvu o vědomí těla. Na začátek bych rád ocitoval několik slov ze sánskrtu:„Sannjása koru karma sahana“

— Védy

„Musíme vést vnitřní život duchovní disciplíny zde v tomto těle. Zde v těle musíme žít život ducha.“

Když žijeme v těle, život je často samý zmatek. Dokonce nyní vidíme, co se může stát. Přednášku jsme měli mít v úplně jiné místnosti, ale museli jsme jít sem. Všechno se dělo špatně. Stejně tak, když žijeme v těle, je v tom často samý zmatek. Když žijeme v duši, život je samé osvícení. Tělo je v tuto chvíli neosvícené, nevyvinuté a konzervativní. To je důvod, proč panuje zmatek.

Nikdy nesmíme lpět na fyzickém těle. Zároveň jím nesmíme opovrhovat. Pokud na něm budeme lpět, okamžitě budeme chyceni pouty nevědomosti a budeme ztraceni v otroctví. Na druhou stranu budeme-li fyzickým tělem, fyzickým vědomím opovrhovat, nikdy nebudeme zde na zemi úplně a zcela naplněni. Zde na zemi si musíme uvědomit Pravdu, naplnit Pravdu a projevit Pravdu.

Když udeří Hodina Boha, když duše zazvoní na vnitřní zvon uvnitř nás, fyzické vědomí si okamžitě myslí, že je čas na potěšení. Vitálno si myslí, že je čas, aby ukázalo svou schopnost tím, že bude rozbíjet a ničit svět. Jeho agresivní nebo přinejlepším dynamická schopnost se chce drze prosadit a ukázat světu, co dokáže: jak úplně, jak chytře, jak sebejistě dokáže změnit plán, který byl stvořen Boží Vůlí. Mysl si myslí, že je čas zpochybňovat Boží stvoření i Stvořitele samotného, Jeho samotnou existenci na zemi.

Když duše zazvoní na zvon, srdce cítí: „Teď pro mě nadešel čas plakat — plakat pro světlo, mír, blaženost a vnitřní sílu, sílu, která naplňuje, ne sílu, která ničí; sílu neoddělitelné jednoty s Božím stvořením, s celým Božím vesmírem.“

Když se fyzické vědomí snaží vidět Pravdu, obvykle ji vidí s ohromným strachem. Vidí ji bázlivě a nesměle. Když se vitálno snaží přiblížit se k Pravdě, chce ji spatřit násilím, za každou cenu, bezohledně, netrpělivě. Když chce mysl vidět Pravdu, dívá se na ni okem podezřívání, pochybnosti, vnitřního rozrušení, úzkosti a starosti. Když chce srdce vidět Pravdu, velice často ji vidí s radostí, blažeností a oduševnělou modlitbou.

Tělo. Jako jednotlivec si často zakládám na svém fyzickém těle. To, co mám a čím jsem — všechno toto je mé tělo. Tělo je jedinou věcí, kterou mám, abych ukazoval celému světu. Když cítím, že tělo je to jediné, co jsem, pak nejsem blízko svého uskutečnění, nemluvě o svém odhalení. Je-li tělo to jediné, čemu mohu říkat mé zcela vlastní, pak mi patří také pokušení, potěšení smyslů, zklamání, zničení.

Jen pokud mohu říci, že duše je má vlastní, jen pokud se sjednotím, neoddělitelně sjednotím s existencí své duše, uvidím, jaký je smysl mého života, proč jsem sem přišel, co pro mě Bůh má a jakou práci skrze mě bude dělat zde na zemi.

Žiji na zemi ne proto, že zde žijí druzí. Žiji na zemi právě proto, že zde mám zvláštní úkol, zvláštní poslání. Každý člověk musí cítit, že má něco zvláštního, co může nabídnout, a toto poselství musí vycházet přímo z duše a vstupovat do fyzického vědomí.

Jako neosvícený člověk se chlubím, vychvaluji. Říkám: „Mám ohromnou sílu.“ Když mě však štípne nepatrný mravenec, jsem vyvedený z míry, jsem podrážděný. Když mě štípne indický moskyt, okamžitě je ze mě rozzuřený šílenec. Pouhý moskyt vyrušil mou vnitřní vyrovnanost. Mám sílu zničit stovky a tisíce moskytů, když mě však jeden štípne, má vnitřní vyrovnanost je úplně ztracena. Zdolá mě malý moskyt nebo mravenec. Proč? Právě proto, že žiji ve vědomí těla.

Pokud budu žít v duši, pokud se mé vědomí zcela sjednotí s duší, která je zdrojem světla a blaženosti, potom budou komáři moci bodat, mravenci budou moci kousat, celý svět bude moci štípat jako jedovatý had, já však nebudu vyveden z míry. Zůstanu v moři ticha a klidu.

Tělo, vitálno a mysl se obvykle hádají a bojují. Nikdy se nechtějí navzájem poslouchat. Když je však duše o něco požádá, okamžitě se sjednotí a božský požadavek duše jednohlasně odmítnou. Když jim chce duše nabídnout vnitřní světlo, jednotlivě nebo všem najednou, v tom okamžiku se tělo, vitálno a mysl nedají oddělit. Potají se domluví a světlo duše odmítají. Na poli duchovnosti popírají svou nevědomostí své vlastní vnitřní možnosti.Atmanam rathinam viddhi shariram rathameva tu

— Katha Upanišada

V Katha Upanišadě, jedné z nejvznešenějších a nejznámějších indických Upanišad, se dozvídáme, že duše je pánem, tělo je kočárem, intelekt nebo schopnost myšlení je kočím a mysl je otěžemi. Potřebujeme kočár, potřebujeme kočího, potřebujeme pána kočáru. Potřebujeme také koně, dynamickou energii bytosti, a otěže, abychom mohli koně ovládat. Tohle všechno potřebujeme k tomu, abychom dokončili a naplnili svou cestu.

Nevstoupíme-li do duchovního života, nebudeme-li věnovat pozornost vnitřnímu životu, potom se tělo bude chovat jako šílený slon, který pošlape všechno kolem nás. Toto tělo však chce mít úctu ke svým nadřízeným — srdci a duši. Toto tělo chce být jejich dokonalým nástrojem. Jen jeho vědomá jednota s něčím vyšším může dát tělu pocit, co skutečně znamená, kolik vnitřní schopnosti může ve vnějším světě projevení uplatnit.

My však dáváme tělu buď přehnanou důležitost, nebo naopak vůbec žádnou. V obou případech děláme politováníhodnou himalájskou chybu. Používáme-li tělo jen pro požitky a potěšení smyslů, používáme ho špatně. Nedáváme žádnou důležitost duši. Zde můžeme vzpomenout na velkého duchovního Mistra Ramana Mahárišiho, který říkal: „Proč věnujete tělu tolik pozornosti? Berte ho jako banánový list. Snězte své jídlo, které je na něm, a když dojíte, prostě ho zahoďte. Svou roli sehrálo.“ Pokud však tělo prostě zahodíme a nebudeme mu věnovat žádnou pozornost, jak potom může dojít k projevení Boha zde na zemi?

Nejvyšší Pravdu můžeme uskutečnit jen zde na zemi. Objevit Boha a uvědomit si sami sebe můžeme jen v tomto těle. Duše se nachází v těle. Světlo duše musí vyjít do popředí a osvítit naše temné, neosvícené, nebožské vědomí. Mezi naším vnitřním uskutečněním a osvícením a naším vnějším projevením je teď zející propast. Dokud naše vnitřní uskutečnění nekráčí s naším vnějším projevením, zůstáváme neúplní. Jakmile bude naše vnější vědomí osvíceno, mezi vnitřním a vnějším nebude žádný rozdíl.

A tak berme duši jako uvědomění a tělo jako oblast projevení. Nejprve si musíme něco uvědomit, pak to musíme projevit. Pokud jsme si neuvědomili Pravdu, co budeme projevovat? Na druhou stranu, jestliže jsme si něco uvědomili a neprojevujeme to nebo to nedokážeme projevit, Pravda je neúplná.

Jsou dva druhy vědomí: konečné a nekonečné. Tělo teď představuje konečné vědomí a duše představuje nekonečné Vědomí. Nekonečné musí hrát svou roli zde v konečném. To, co vidíme navenek, je píseň konečného, a to, čím se stáváme a do čeho vrůstáme, je píseň Nekonečnosti.

Buď musí konečné vstoupit do Nekonečného, nebo musí Nekonečné vstoupit do konečného. Co je snazší: pro otce přijít k dítěti, nebo pro dítě přijít k otci? Nepochybně je to pro otce mnohem snazší, protože má tu schopnost. Kdy však otec k dítěti přichází? Jen když dítě pláče, aby mu bylo nablízku.

Rád bych na závěr citoval velkého indického básníka Rabíndranátha Thákura. Zpíval:„V srdci konečného

hraješ svou melodii, ó Nekonečnosti.

Ta melodie mě okouzlila.

Její kráse se nic nevyrovná.

Svou Nekonečnost

projevuješ ve mně a skrze mě.

Proto jsi Veškerou Krásou.

Používáš konečné,

abys vyjádřil svou Krásu.

Jsi Veškerou Krásou,

jsi Veškerou Radostí,

Veškerým Nektarem, Veškerou Blažeností.“

— Rabíndranáth Thákur

Komentář k Bhagavadgítě (4)

New York University; New York, New York, USA

Vanderbilt Hall

24 March 1970

Sri Krišna ze své nekonečné Štědrosti, neomezené Lásky a nejhlubšího, oduševnělého Zájmu odhaluje nejvyšší tajemství: že On je ve všem a ztělesňuje vše. Ardžunovy klamné představy jsou odstraněny a rozptýleny. Nyní se raduje z průzračného míru své duše.

Sri Krišna hovoří ze své veliké Lásky. Ardžuna Mu naslouchá s nejvznešenější oddaností svého srdce a bezvýhradně a oduševněle Mu věří. Ardžunova ojedinělá víra volá po své přeměně; jeho aspirace volá po zážitku. Jeho mysl chápe Pravdu. Jeho srdce však chřadne touhou Pravdu spatřit a Pravdu žít. Proto potřebuje tento zážitek, nevyhnutelný a nezbytný. Sri Krišna mu laskavě a okamžitě tento nesrovnatelný zážitek daruje.

„Ó Ardžuno, pohleď na celý vesmír v Mém Těle.“ (11.7) Ardžunovy fyzické oči přirozeně takové vize nebyly schopny. Pán mu dal oko nadpozemské vize, oko, které vidí Neviděné — jógické oko.

Tělo, o kterém Pán hovoří, je duchovní tělo. Proto musí být Ardžuna obdařen duchovním okem. Tělo představuje podobu. V této podobě přebývá beztvaré. Uvnitř a prostřednictvím této kosmické podoby jednohlasně hraje Transcendentální Vize a Absolutní Skutečnost. Tělo z masa a kostí podstupuje bezpočet proměn, tělo neomezené, božské podoby a nesmrtelné hmoty však nikoli. Božské tělo je ztělesněním a odhalením Božskosti, Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti Pravdy.

Saňdžaja říká Dhrtaráštrovi: „Ó králi, Krišna, nejvyšší Mistr Jógy, Všemocný Pán, odhaluje Ardžunovi svou božskou, nejvyšší Podobu. Ardžuna teď vidí Krišnu jako Nejvyššího Boha, Paramešvaru.“ (11.9)

Ardžuna vidí mnohost v Jediném Nejvyšším, který má nesčetná ústa, bezpočet očí, vládne neomezenými zázraky, třímá božské zbraně, je oblečen v božské oděvy a ozdoben šperky a nese nebeské věnce s nadpozemskou vůní. Náhle vytrysklá záře tisíce sluncí se stěží vyrovná nejvyšší nádheře Pána. Ardžuna spatřuje v božské osobě Krišny Nekonečnost v mnohosti. Přemožen, extáze zaplavujíc jeho nejvnitřnější bytost, se sepnutýma rukama a skloněnou hlavou zvolá: „Ó Pane, v Tobě, ve Tvém těle, vidím všechny bohy a všechny stupně bytostí s jejich charakteristickými rysy. Vidím dokonce Brahmu, jak v plném lesku sedí na svém lotosovém trůnu, obklopen zřeci a mudrci a také symbolickými hady — vše je božské.“ (11.15)

Stoupáme-li s veškerou sněhobíle planoucí aspirací svého srdce vzhůru, vstupujeme do Kosmického Vědomí zřeců. Tato cesta je cestou směřující vzhůru. Je to cesta ztělesnění a poznání. Existuje ještě další cesta, známá jako cesta odhalení a projevení. To je cesta směřující dolů. Na ní naše vědomí plyne dolů prostřednictvím kosmické energie, vinoucích se symbolických hadů.

Verše patnáct až třicet jedna výmluvně a oduševněle popisují, co Ardžuna v Krišnovi svým nově nabytým jógickým zrakem viděl.

Bitva dosud nezačala. Mocní válečníci jsou připraveni a nemohou se dočkat boje. Ke svému největšímu překvapení Ardžuna vidí, jak v Krišnovi nadobro zhasínají životy válečníků. Dokonce ještě před vypuknutím bitvy vidí jejich smrt. Jsou zničeni. Při pohledu na žár planoucích a všepohlcujících Krišnových úst se jeho vlastní životní dech zachvěje. Žák zvolá: „Úpěnlivě prosím o Tvůj Soucit, můj Pane Nejvyšší. Nepoznávám Tě. Kdo jsi?“ (11.31)

„Jsem Čas. Jsem Čas, mocný ničitel. Jsou odsouzeni k záhubě. Ať budeš bojovat, nebo ne, jsou již mrtví. Tví nepřátelé neuniknou smrti dokonce i bez tebe. Povstaň, ó Ardžuno, povstaň! Získáš slávu vítězství a jména. Poraz své nepřátele. Raduj se z velikého království, raduj se. To já jsem předurčil odevzdané umlknutí jejich životů. Ty buď vnější příčinou. Buď jen Mým nástrojem, nic víc.“ (11.32-33) Nimitta mātraṃ bhava. „Buď pouhým nástrojem.“ (11.33b)

Nemůže být větší hrdosti, nemůže být lepšího úspěchu než být Božím vlastním nástrojem, protože být Božím nástrojem znamená být bezpečně přijat Bohem za Jeho vlastního. Mistr-Guru uvnitř a prostřednictvím žáka-nástroje vidí a naplňuje božský Záměr Boha.

Krišna je všepohlcující Čas. Tato vize je pro naše oči a naše chápání děsivá. Avšak pro naši vnitřní vizi a vnitřní chápání je přirozená a nevyhnutelná. Sri Aurobindo říká:

Čas představuje pro lidské úsilí nepřítele nebo přítele, protivníka, prostředek nebo nástroj. Ve skutečnosti je to však vždy nástroj duše. Čas je pole okolností a sil, které se setkávají a dohromady vytvářejí výsledný pokrok, jehož průběh měří. Pro ego je čas tyranem nebo protivníkem, pro Božské je nástrojem. Jelikož je naše úsilí osobní, čas se nám jeví jako protivník, protože pro nás představuje všechny překážky sil, které jsou ve střetu s našimi vlastními silami. Když se v našem vědomí spojí božské a osobní působení, jeví se jako prostředek a předpoklad. Jakmile se tyto dvě síly spojí v jedno, jeví se jako služebník a nástroj.

Krišna Prem, velký hledající, říká:Je nemožné slovy vyjádřit tento úžasný vhled. Všechny věci zůstávají stejné, a přesto se mění. Čas jako celek probleskuje do Věčnosti; plynoucí Proud je sám o sobě Věčný, a třebaže se neustále pohybuje, vůbec se nehýbe.

— Krišna Prem

V našem aspirujícím srdci se ozývá ozvěna upanišadské nauky: „Pohybuje se, a přesto se nepohybuje. Je daleko, a přece blízko.“ (Íšópanišad 5)

Čas je domovem Pravdy. Sri Krišna o sobě říká Pravdu, věčnou Pravdu. Tady si můžeme vybavit významná slova Virginie Woolfové: „Pokud neříkáte pravdu o sobě samých, nedokážete ji říci ani o jiných lidech.“ Naopak, pokud znáte duchovní pravdu o sobě samém, nutně znáte také pravdu o ostatních. Sri Krišna ukázal božskou Pravdu, kterou byl On Sám.

Rádi také můžeme následovat Marka Aurelia:Nemohu pochopit, jak někdo může chtít něco jiného než Pravdu.

— Marcus Aurelius

V duchovní historii světa není neobvyklé, když člověk ještě před tím, než dospěje k osvícení, pochybuje o svém duchovním Mistrovi. Takto si počínali dokonce i někteří nejbližší žáci velkých duchovních Mistrů. Opustí-li však hledající svého Mistra jenom proto, že jej sužují pochybnosti, jde o čin naprosté hlouposti. Vydržte, vydržte až do konce. Zničené pochybnosti zmizí jako pára nad hrncem. Vznešenost Nekonečnosti a Věčnosti rozkvete v náruči času. Tento úkol naplní vaše stoupající aspirace.

Ardžunovo bušící srdce prohlašuje: „Ty jsi prvotní Duše.“ (11.38a) Ardžuna pláče po Krišnově odpuštění. Ve své nevědomosti nepoznal dříve Krišnu v Jeho božské podstatě. Jeho minulost byla plná špatných skutků, nevědomosti a lehkovážnosti. S tlukoucím srdcem prosí o odpuštění za činy, které opomněl vykonat, a za činy, které spáchal proti Sri Krišnovi.

„Buď ke mně shovívavý jako otec k synovi, přítel k příteli, milující k milované.“ (11.44a) Sri Krišna bezpochyby Ardžunovi odpouští. Bere na sebe svou obyčejnou, přirozenou a důvěrně známou podobu.

Ardžuna si uvědomuje, že jedině díky božské Milosti byl obdarován jógickým okem, aby spatřil Neviditelné, nejvyšší Slávu Pána, přítomnost, minulost a budoucnost.

Od svého Pána se také dozvídá, že „Kosmickou vizi nelze získat ani studiem véd, ani obětí, ani almužnou, ani odříkáním.“ (11.53) Dokonce i bohové touží zahlédnout tuto Univerzální Podobu, kterou ze svého nezměrného soucitu právě ukázal Ardžunovi.

Víra, oddanost, odevzdání. Hle! Krišna je váš. Není jiné cesty, jak Jej realizovat, jak Jej vlastnit.

Vědomí

The New School for Social Research, New York, New York

7. dubna 1970

Vědomí je naším skutečným učitelem, naším drahým přítelem a naším spolehlivým otrokem. Jako otrok nese vědomí k Bohu naši hojnou nevědomost. Jako přítel nám vědomí říká, co je nejvyšší poznání.

Jako učitel nám vědomí odhaluje nepopiratelnou pravdu, že dnešní nedokonalý a nenaplněný člověk je zítřejším dokonalým a naplněným Bohem.

Vědomí zpívá. Zpívá píseň univerzální jednoty. Vědomí hraje. Hraje hru vesmírného projevení. Vědomí tančí. Uvnitř tančí s Boží naplňující Vizí a vně tančí s Boží naplněnou Skutečností.

Vědomí pracuje. Pracuje v plačící, stoupající a odevzdávající se aspiraci člověka a v sestupujícím, ochraňujícím a osvěcujícím Soucitu Boha.

Když je vědomí veškerým pohybem, klaní se Bohu Matce, svému Zdroji. Když je vědomí veškerým tichem, klaní se Bohu Otci, svému Zdroji. Od Matky získává nejmocnější sílu, aby se úplně obětovalo pro nevědomou zemi. Od Otce získává nejvyšší světlo, aby osvítilo neosvícenou zemi.

Vědomí samo o sobě je zároveň světlem i silou. Jako světlo se sjednocuje s čistou inspirací a hlubokou aspirací našeho vnitřního světa. Jako síla uplatňuje božskou svrchovanost nad nejtemnějším spoutáním a nejdivočejší nevědomostí našeho vnějšího světa.

Vědomí, které používá neaspirující tělo, se nazývá doufající vědomí.

Vědomí, které používá neústupné vitálno, je známé jako zraňující vědomí.

Vědomí, které používá nesmlouvavá mysl, se nazývá pochybující vědomí.

Vědomí, které používá odhalující srdce,

se nazývá pravdivé vědomí.

Vědomí, které používá neomezená duše, se nazývá plodné vědomí.Aum anandamayee chaitanyamayee satyamayee parame

— Védy

„Ó Dokonalá Matko Existence-Vědomí-Blaženosti!“ Toto trojité vědomí je nejdelší délkou, nejširší šířkou a nejhlubší hloubkou.

Nejdelší délkou je Nekonečnost.

Nejširší šířkou je Věčnost.

Nejhlubší hloubkou je Nesmrtelnost.

Když vědomí žije v existenci, lidstvo oddaně přijímá to, co Božskost oduševněle nabízí.

Když vědomí žije ve své vlastní sféře, lidstvo a Božskost spolu láskyplně a překvapivě sdílejí své zážitky.

Když vědomí žije v blaženosti, lidstvo je uskutečněné a přeměněné a Božskost je projevena a naplněna.

Slepý je ten, kdo nevidí světlo vědomí.

Hluchý je ten, kdo neposlouchá právo vědomí.

Chudý je ten, kdo nejí ovoce vědomí.

Hloupý je ten, kdo popírá existenci moře vědomí.

Vnitřní svoboda

Fairfield University, Fairfield, Connecticut

8. dubna 1970

Vnější svoboda znamená vidět to, co bychom měli. Vnitřní svoboda znamená být tím, čím musíme. To, co bychom měli vidět, je zlatá Tvář Pravdy. Tím, čím musíme být, je plynoucí život Boží Vize a planoucí dech Boží Skutečnosti.

Matkou svobody je světlo.

Otcem svobody je pravda.

Mužem svobody je mír.

Synem svobody je odvaha.

Dcerou svobody je víra.

Svoboda zní tam, kde září světlo.

Svoboda zní tehdy, když pravda zpívá.

Svoboda zní ve chvíli, kdy se šíří mír.

Svoboda zní, protože odvaha požaduje.

Svoboda zní, proto víra rozkvétá.

Kdosi řekl: „Až bude mít lidstvo více svobody, budou ji mít ženy.“ Ve vnitřním světě není tento výrok pravdivý. Ve vnitřním světě má muž i žena stejnou svobodu k tomu, aby v sobě chovali inspiraci mysli, aspiraci srdce a uskutečnění duše. Kromě toho — inspirace má povahu ženy, aspirace povahu muže a uskutečnění povahu obou.

Bojujeme pro vnější svobodu. Voláme po vnitřní svobodě. S vnější svobodou vidíme a ovládáme čtyři světové strany. S vnitřní svobodou vidíme duši a stáváme se Cílem celého vesmíru. Pravá svoboda nespočívá v tom, že pomlouváme svět nebo nějakého člověka či lidi. Na druhou stranu pravá svoboda nespočívá ani v pouhém oceňování a obdivování světa nebo lidstva. Pravá svoboda je jen v naší neoddělitelné jednotě s vnitřním pláčem a vnějším úsměvem světa.

Vnitřním pláčem světa je Bůh uskutečnění.

Vnějším úsměvem světa je Bůh projevení.

Svoboda je významná: to mi říká tělo.

Svoboda je výbušná: to mi říká vitálno.

Svoboda je drahá: to mi říká mysl.

Svoboda je osvěcující: to mi říká srdce.

Svoboda je naplňující: to mi říká duše.

Má vnější svoboda je mým dobrovolně přijatým a sebezvětšeným závazkem. Má vnitřní svoboda je rodným právem mé věčné aspirace a mého nekonečného uskutečnění.

Nejdůležitější otázkou je, zda má vnitřní svoboda a má vnější svoboda mohou či nemohou běžet bok po boku. Nepochybně mohou. Nepochybně musí. Má vnitřní svoboda ví, co má a co je: uskutečnění. Má vnější svoboda musí vědět, co chce a co potřebuje: přeměnu. Když je svoboda mého vnějšího života oduševněle a bezvýhradně přeměněna, okamžitě se stává nejsilnější silou a nejvyšší pýchou svobody mého vnitřního života.

Má vnější svoboda je lodí mého života.

Má vnitřní svoboda je mořem mého života.

Můj Bůh je mým Kormidelníkem Nejvyšším.

Dnes jsem hledající a plačící duší své cesty.

Zítra budu osvěcujícím a naplňujícím cílem své cesty. Má duše svobody je soucitnou a neustálou nezbytností mého Boha. Můj cíl svobody je navěky naplněné, smějící se a tančící transcendentální Ujištění mého Boha.

Pozemský čas a věčný čas

Long Island University, Brooklyn, New York

10. dubna 1970

Čas: pozemský čas a věčný čas.

Když se díváme vzhůru, získáváme čas.

Když se díváme kupředu, využíváme čas.

Když se díváme dovnitř, šetříme čas.

Když se díváme nazpět, plýtváme časem.

Jak používám čas, který mám? Používám ho tak, že sloužím upřímným hledajícím. Kdy ho používám? Používám ho, když Bůh nařídí, abych sloužil, a člověk potřebuje mé světlo. Čas existuje pro život a život patří času. V životě vidíme Boha. V čase a jeho prostřednictvím se s Bohem vědomě sjednocujeme.

Einstein, světově proslulý vědec, řekl něco velmi pozoruhodného:„Když sedíme s krásnou dívkou dvě hodiny, máme dojem, že je to jen minuta. Když sedíme minutu na horkých kamnech, máme dojem, že to jsou dvě hodiny. To je relativita.“

— Albert Einstein

Podobnou zkušenost máme v duchovním světě. Když jdeme ke skutečnému duchovnímu Mistrovi a po dvě hodiny zhluboka nasáváme jeho božský mír, světlo a blaženost, máme pocit, že jsme s ním jen prchavou minutu. A když si i jen na prchavou vteřinu sedneme na horká kamna divoké nevědomosti, máme pocit, že je to nekonečná hodina. Takto zažívá duchovní skutečnost dychtivý aspirant.

Také Bacon řekl něco pozoruhodného:„Zvolit si čas znamená ušetřit čas.“

— Francis Bacon

Je to velice důležitý výrok. Proč si volíme čas a jak si ho můžeme zvolit? Čas si můžeme zvolit tak, že ho budeme milovat. Jak můžeme milovat čas? Tak, že budeme neustále meditovat na svůj životní slib Bohu. Co je naším životním slibem Bohu? Naším slibem je, že v našem lidském životě bude růst a zářit božské Světlo Boha.

Co se děje, když šetříme čas? Příležitost klepe na dveře možnosti a možnost klepe na dveře nevyhnutelnosti. Když možnost otvírá dveře, říká příležitosti: „Mé dítě, jsi moudré.“ Když nevyhnutelnost otvírá dveře, říká možnosti: „Mé dítě, nejsi již více svou hledající duší. Dnes ses stalo svým naplňujícím Cílem.“„Jsem mocný, svět pohlcující Čas.“

— Sri Krišna

Toto poselství je z Bhagavadgíty, Písně Nebeské, kterou zpívá Pán Krišna. Musíme vědět, že to, co je pohlcováno a ničeno, je nevědomost, omezení, spoutání, nedokonalost a smrt. Sri Krišna již řekl lidskému aspirantovi, Ardžunovi, proč se na zemi objevil:„Kdykoliv spravedlnost upadá a nespravedlnost převažuje, tu se vždy rodím, ó Ardžuno. Abych chránil dobré, ničil zlé a nastolil dharmu (zákon života), věk po věku přicházím na svět.“

— Sri Krišna

Ve svých každodenních lidských zážitcích máme velice často pocit, že nás čas ničí. Herbert Spencer říká jménem trpícího lidstva:„Čas je to, co se člověk vždy snaží zabít, ale co končí tím, že zabíjí jeho.“

— Herbert Spencer

Naše naděje jsou rozbité, naše touhy jsou zklamané. Je-li naše aspirace založena na neupřímnosti, pochybnosti, obavách a úzkostech, bohužel nenese plody.

Pozemský čas a věčný Čas. Ve svém každodenním životě používáme pozemský čas. Tento čas měří všechny naše činnosti a také sám může být změřen — jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny. Jedna hodina je dále rozdělena na šedesát minut, jedna minuta na šedesát vteřin. Pozemský čas můžeme rozložit na kousky. Čas můžeme nastavit, můžeme přijít včas. Brzy ráno v šest hodin vstaneme. V devět hodin budeme v práci. V jedenáct večer půjdeme spát. Čas zaznamenává naše životní činnosti.

Věčný Čas je však úplně jiný. Je jako řeka, která teče do moře, vlévá se do něj, a nakonec se s ním sjednocuje. Není rozdělen na části, je to nepřetržitý proud. Díky své jednotě se stává nesmírně rozlehlým. Konečné zde vstupuje do Nekonečného a ztrácí se v něm. Co se děje, když Nekonečné hraje svou úlohu v konečném? Největší indický básník, Rabíndranáth Thákur, zpíval:„Ó Nekonečné, v srdci konečného hraješ své vlastní melodie. Ve mně je Tvé odhalení a projevení. Proto zažívám extázi uvnitř, extázi navenek.“

— Rabíndranáth Thákur

Pozemský čas. Tento čas používá tělo. Tento čas používá fyzické vědomí. Tento čas můžeme použít dobře, nebo špatně. Jakmile ho však použijeme, je pryč. Už se nevrátí. Duše používá věčný Čas. V tomto čase se objevuje Nekonečnost. A pokud jsme s duší vědomě sjednoceni, můžeme tento nekonečný Čas, věčný Čas, používat také.

V pozemském čase pozorujeme jednu věc: dnes máme bolest hlavy, zítra ji čas vyléčí. Dnes máme nějaké potíže, zítra jsme vyléčeni. V tomto ohledu nás čas zachraňuje. Podobně, naše duše vidí nemoc v pozemské atmosféře. Duše sama o sobě nemá žádnou nemoc, protože je povznesena nad nemoc, nad smrt. V pozemské atmosféře však duše vidí nejsmrtelnější ze všech nemocí: nevědomost — nevědomost uvnitř, nevědomost navenek. Duše chce s touto nevědomostí skoncovat. Cítí, že každá bytost může přeplavat moře nevědomosti, a nakonec se ponořit do moře nekonečné dokonalosti duše. Tato hodina musí udeřit. Až udeří, bude záležet na nás, jak ji využijeme.

Když Pán Buddha učil své žáky, jednou četl něco z posvátné knihy. V ten den navštívili jeho kázání dva nově příchozí — zloděj a žena špatné pověsti. Pán Buddha po chvíli řekl: „Nadešel večer,“ a knihu zavřel. Jeho žáci si okamžitě uvědomili, že je čas meditovat, a tak začali meditovat. Zloděj se okamžitě rozhodl, že je čas jít krást, a tak odtamtud odešel. Žena špatné pověsti si uvědomila, že je čas jít domů a počkat na své přátele, a to také udělala. Ve stejnou hodinu začíná hledající nekonečné Pravdy meditovat, zloděj dělá to, co pro sebe považuje za nejlepší, a žena špatné pověsti dělá to, co cítí, že je pro ni nejlepší.

V našem duchovním životě je to stejné. Když hodina udeří, různí hledající hrají různé role. Existují politováníhodní hledající, schopní hledající a obdivuhodní hledající. Politováníhodní hledající jsou ti, kteří k duchovnímu Mistrovi přicházejí ze zvědavosti, kvůli tomu, že vidí tisíce dalších hledajících, kteří se k němu hrnou. Mají nespočet problémů: rodinné problémy, finanční problémy a další a doufají, že pokud přijdou k duchovnímu Mistrovi, všechny jejich problémy budou vyřešeny.

Schopní hledající mají víru sami v sebe i v Boha, padesát procent v každého. Cítí, že Bůh je jimi potěšen a skrápí je svými vybranými Požehnáními právě proto, že meditují. Cítí, že dosáhnou realizace částečně zásluhou svého osobního úsilí a částečně zásluhou Boží Milosti a že budou šťastní, až nakonec svého Cíle dosáhnou.

Obdivuhodní hledající cítí, že dosáhnou své realizace jen proto, že je Bůh zahrne nekonečnou Milostí. Cítí, že to Boží Milost jim umožní realizovat nejvyšší Pravdu. Jejich modlitba je: „Ó Bože, naplň Sám Sebe v nás a skrze nás. Chceš-li, abychom zůstali nerealizovaní, neznámí a nedokonalí, jsme plně připraveni. Chceš-li, abychom realizovali nejvyšší Pravdu, abychom vstoupili do Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti, pak jsme také připraveni. Naší jedinou modlitbou je potěšit Tě, naplnit Tě způsobem, jakým chceš být potěšen a naplněn. Odmítáme jakoukoliv osobní volbu. Chceme ve svém životě Tvou Volbu. Máme jen jeden účel, jeden cíl: naplnit Tě Tvým vlastním Způsobem ve Tvou vlastní Zlatou Hodinu.“

Píseň ega

Adelphi University, Garden City, New York

15. dubna 1970

Mé ego potřebuje.

Má duše má.

Mé ego se snaží.

Má duše činí.

Mé ego ví o problému.

Má duše se stává odpovědí.

Nejsem sám.

Uvnitř mé neosvícené já,

mé ego, má holá smrt.

Nejsem sám.

Uvnitř mé sněhobílé srdce,

má duše a plamen mého Ducha.


Ego je zloděj všech zlodějů. Nemluvě o obyčejných zážitcích, dokonce i realizace se tohoto vetřelce bojí.

Cítit nepřítomnost ega je tak obtížné jako cítit v sobě neustálou Boží Přítomnost.

Ego pomáhá spoutání, aby rostlo. Spoutání na oplátku pomáhá egu, aby se mu dařilo nebo aby propadlo šílenství.

Sebelítost, sebeshovívavost a egoistický emocionální pláč jsou jen jednou nedokonalostí s různými jmény.

Ó malé ego, ó velké ego, nebojte se. Oběma se dostane Božího Soucitu. Tak jako není žádného rozdílu mezi potokem a řekou, když se vlijí do moře, stejně tak není žádného rozdílu mezi obyčejným a významným člověkem, když se ponoří do moře Božího Soucitu.

Člověk je bezpochyby nekonečně lepší než divoké zvíře. Stále však pije ze dvou číší jedu: jednou číší je ego a druhou je pochybnost. Dokud je člověk neodloží, nebude nic víc než vyšší zvíře. V okamžiku, kdy dáme pryč zrcadlo sebelichocení a podržíme před sebou zrcadlo Pravdy, uvidíme, jak v nás a kolem nás skáče poloviční zvíře.

Neničte sami sebe svým neosvíceným a divokým egem. Sebevražda je nejhorší možnou překážkou na cestě k cíli seberealizace. Neničte sami sebe, jinak místo abyste v příštím životě začali tam, kde jste skončili, budete se muset vrátit daleko nazpět.

Ego je různost v nenaplňujícím činu. Odevzdání je jednota v naplněném činu, naplněném projevení a naplněné dokonalosti.

Sebeprosazování se nedokáže ani dotknout nohou realizace Boha. Realizace Boha se nedokáže snížit, aby se i jen dotkla hlavy sebeprosazování.

Smýšlet o sobě vždy vysoce znamená věřit, že dřina a schopnost jsou zbytečné. Snažit se udělat něco jedinečného je nepochybně dobré, ale lepší je vědět, zda tato jedinečná věc je to, co Bůh chce, abyste dělali.

Rozdíl mezi Bohem a člověkem je v tom, že člověk je rozhodujícím se ‚já‘, Bůh je rozhodným ‚my‘.

Šťastný je ten, kdo překonal všechnu sobeckost.

Požehnaný je ten, kdo vidí Boha vynořovat se z moře svého ega. Je jedna porážka, která nám přináší větší triumf než vítězství. Co je touto porážkou? Porážka ega naší duší.

Nesmrtelnost

University of Massachusetts, Amherst, Massachusetts

24. dubna 1970

Ten, kdo neaspiruje, si myslí, že Nesmrtelnost je nemožnost. Ten, kdo aspiruje, cítí, že Nesmrtelnost je jistá možnost. Ten, kdo uskutečnil Boha, ví, že Nesmrtelnost je naprostá skutečnost.

„Nemožné! — to není správná francouzština,“ řekl Napoleon.

„Nemožné! — to není správné sebeobjevení.“ To říkám já.

Dnešní sebeobjevení je zítřejší Nesmrtelností.

Je dobré být nesmrtelný, ale je nekonečně lepší být božský. Sokrates řekl něco nezapomenutelného:„Duše každého člověka je nesmrtelná, avšak duše spravedlivého člověka je nesmrtelná i božská.“

— Sokrates

Skutečnost může být všeobjímající, všeudržující a všenaplňující, jen když se v Nesmrtelnosti objevuje božskost.

Vnější život je lidstvo.

Vnitřní život je Nesmrtelnost.

Život okolo je skutečnost.

Život nahoře je Božskost.

Život dole je temnota.

Když Božskost sestoupí do lidstva, duše lidstva je plná naděje. Když Božskost sestoupí do Nesmrtelnosti, duše Nesmrtelnosti je významná. Když Božskost sestoupí do skutečnosti, duše skutečnosti je plodná. Když Božskost sestoupí do temnoty, duše temnoty je zbožná.

Bůh inspiruje člověka svou nesmrtelnou Inspirací. Člověk uskutečňuje Boha svým nesmrtelným sebezasvěcením. Bůh medituje na člověka pro jeho nesmrtelnou dokonalost. Člověk medituje na Boha pro Jeho nesmrtelné projevení.

Napodobovat druhé je hloupost. Napodobovat sám sebe je nesmyslnost. Napodobovat Boha znamená napodobovat Nesmrtelnost. Když napodobujeme Boha, náš život představivosti končí a náš život uskutečnění svítá. Jak můžeme Boha napodobovat, když nevíme, kdo Bůh je? Bůh je člověk božský, nanejvýš inspirující tam v Nebi a nanejvýš obětavý zde na zemi.

Co je to Nesmrtelnost? Nesmrtelnost je božské Vědomí, věčně rostoucí a nekonečně plynoucí. Jak roste, dostává se k Bohu Transcendentálnímu. Jak plyne, dostává se k Bohu Univerzálnímu.

Tělo říká: „Život není nic než napětí.“

Vitálno říká: „Život není nic než potěšení.“

Mysl říká: „Život je domovem myšlenek.“

Srdce říká: „Život je domovem ideálů.“

Duše říká: „Život je domovem zážitků.“

Bůh říká: „Život je domovem Nesmrtelnosti.“

Matka Země symbolizuje lidskou aspiraci. Proto je to Maitréjí, žena v upanišadách, která učí lidstvo, jak nejvýše usilovat o Boha: „K čemu jsou mi věci, které mě neučiní nesmrtelnou?“ Neoddělitelně se sjednoťme s Maitréjí a ciťme, že svazující vědomí smrtelnosti je předurčeno k tomu, aby bylo zaplaveno nesmírným vědomím Nesmrtelnosti.

Ó aspirující člověče, jdi hluboko dovnitř. Poslouchej šepot Boha:

„Mé dítě, jsi dobré. Proto jsem tě učinil svým Srdcem Nekonečnosti. Mé dítě, jsi milé. Proto jsem tě učinil svým Dechem Věčnosti. Mé dítě, jsi velké. Proto jsem tě učinil svým Životem Nesmrtelnosti.“

Intuice

University of Maine, Orono, Maine

24. dubna 1970

Intuice je postrčení a popotáhnutí. Je to vnitřní postrčení a vnější popotáhnutí. Postrčení přichází od naší aspirace. Popotáhnutí přichází od Božího Osvícení.

Když Bůh zve aspiranta, aby s Ním poobědval, je to aspirantova intuice, která pozvání okamžitě přijímá. Mysl má ráda zkoumání a vymýšlení. Srdce má rádo aspiraci a sjednocení. Intuice má ráda osvícení a supramentalizaci.

Intuice nám bleskurychle říká, jak Bůh vypadá. Uskutečnění nám v mžiku říká, kdo Bůh je. Intuice letí k Cíli jako šíp. Uskutečnění věčně tančí v srdci Cíle jako zkušený tanečník.

Intuice je něco, co je vytvořeno nad myslí. Intuice je svoboda za myslí. Intuice je vývoj světla vědomí za hranicemi fyzické mysli.

V těle, vitálnu, mysli a srdci existuje nekonečně podřadnější podoba intuice. Intuice v těle je téměř slepá, ve vitálnu mocně temná, v mysli překvapivě nejistá, v srdci žalostně bezmocná.

Rozdíl mezi intuicí a silou vůle je v tomto: intuice vidí Pravdu, síla vůle se chce stát Pravdou. Intuice má schopnost zkrátit cestu, která vede k nejvyššímu osvícení. Síla vůle má schopnost koupat se v moři osvícení.

Představivost není intuice. Inspirace není intuice. Aspirace není intuice. Avšak když intuice daruje představivosti Pravdu, představivost Pravdu úspěšně rozšíří. Když intuice daruje inspiraci Pravdu, inspirace Pravdu oduševněle obejme. Když intuice daruje aspiraci Pravdu, aspirace Pravdu oddaně pohltí.

Intuice je zlatou spojnicí mezi vizí a skutečností. Vize potřebuje intuici, aby donesla její všepřeměňující poselství lidstvu. Skutečnost potřebuje intuici, aby donesla její všeodevzdávající poselství Božskosti.

Aspirace: vnitřní plamen

Purdue University, Lafayette, Indiana

27. dubna 1970

Bůh měl planoucí Sen. Jménem tohoto Snu byla Aspirace. Člověk má stoupající pláč. Jménem tohoto pláče je také aspirace.

Bůh byl původně Jedním. Se svou Aspirací se chtěl stát mnohým. Chtěl se božsky těšit a nanejvýš naplnit v nekonečném množství podob. Člověk je mnohým. Se svou aspirací se člověk rozdělující a rozdělené vědomí, člověk temná mysl, člověk nenaplněná bytost chce sjednotit s vědomím světa, životem světa a duší světa. Neklamně a oduševněle cítí, že toto je ten tajný a posvátný způsob, jak cítit nejhlubší hloubku Skutečnosti a nejvyšší výšku Pravdy.

Aspirace: vnitřní plamen.

Tento plamen na rozdíl od jiných plamenů nic nespaluje. Očišťuje, osvěcuje a přeměňuje náš život. Až bude naše nižší přirozenost pročištěna, doufáme, že spatříme Tvář Boha. Až bude naše vnější přirozenost osvícena, pocítíme, že Bůh je blízký a milý, je všeprostupující a všemilující. Až se z naší přirozenosti, nižší i vnější, stane plamen přeměny, uvědomíme si skutečnost, že Bůh Sám je nejvnitřnějším Kormidelníkem, nejjasnější Cestou a nejvyšším Cílem.

Někteří lidé mají dojem, že touha a aspirace jsou jedno a totéž. Naneštěstí, či spíše naštěstí, to není pravda. Jsou to dvě zcela odlišné věci. Rozdíl mezi touhou a aspirací je velmi prostý a jasný. Touha chce spoutat a pohltit svět. Aspirace chce svět osvobodit a nasytit. Touha je energie směřující ven. Aspirace je světlo směřující dovnitř.

Touha říká člověku: „Vlastni všechno. Budeš šťastný.“ Ubohý člověk, když chce vlastnit jednu jedinou věc, vidí, že je již neúprosně chycen a vlastněn vším v Božím stvoření.

Aspirace říká člověku: „Uvědom si jen jediné, a tím je Bůh. Budeš šťastný.“ Šťastný a požehnaný je člověk. Na své cestě vzhůru a dovnitř, dlouho předtím, než spatří Boha, cítí jemný mír ve svém vnitřním životě a zářící radost ve svém vnějším životě. Cítí, že poznání Nejvyššího Za nemůže nadlouho zůstat vzdáleným voláním.

Aspirace nemá jen jednoho, ale tři pravé přátele: včerejšek, dnešek a zítřek. Včerejšek nabídl aspiraci svůj let inspirace. Dnešek nabízí aspiraci svou sílu zasvěcení. Zítřek nabídne aspiraci svou blaženost uskutečnění.

Aspirace je naše vnitřní potřeba překonat zážitky a uskutečnění, kterých jsme již dosáhli. Je to naprosto nezbytné, protože Bůh Nekonečný neustále překonává svou vlastní Nekonečnost, Bůh Věčný neustále překonává svou vlastní Věčnost a Bůh Nesmrtelný neustále překonává svou vlastní Nesmrtelnost.

Dětství aspirace si chce Nejvyššího uvědomit pozemským a osobitým způsobem. Dospívání aspirace si chce Nejvyššího uvědomit Božským a nádherným způsobem. Dospělost aspirace si chce Nejvyššího uvědomit Jeho vlastním Způsobem.

Aspirace je uskutečněním.

Aspirace je odhalením.

Aspirace je projevením.

Aspirace je uskutečněním, jestliže a pokud aspirant potřebuje uskutečnění Boha a jedině Boha. Aspirace je odhalením, jestliže a pokud aspirant cítí, že odhaluje Boha jen kvůli Bohu. Aspirace je projevením, jestliže a pokud aspirant cítí, že projevení Boha je jeho rodným právem.

Skutečnost

Case Western Reserve University, Cleveland, Ohio

28. dubna 1970

Jsou tři skutečnosti: Bůh, duše a život.

Bůh je transcendentální Skutečností.

Duše je nejvnitřnější skutečností.

Život je univerzální skutečností.

Bůh odhaluje duši. Duše odhaluje život. Bůh-Skutečnost žije ve své tvořivé Vůli. Duše-skutečnost žije ve své posilující vůli. Život-skutečnost žije ve své naplňující vůli.

Boží Uskutečnění ztělesňuje Jeho tvořivou Vůli. Jeho Zájem zastřešuje posilující vůli duše. Jeho Soucit sytí naplňující vůli života.

Skutečnost je neustálý a dynamický proces našeho vnitřního vývoje. Skutečnost minulosti roste. Skutečnost přítomnosti se vznáší. Skutečnost budoucnosti bude zářit.

Skutečná skutečnost není únikem ze života. Je přijetím života, projevením života, výkladem života. Když život přijmeme, stáváme se božskými bojovníky. Když život projevíme, stáváme se vědomými představiteli Boha. Když život vyložíme, stáváme se věčnou Pýchou Boha.

Skutečnost je rozpětím našeho lidského vědomí a zároveň podstatou našeho božského vědomí. Lidské vědomí si podává ruku s možností a schopností. Božské vědomí objímá víru a odevzdání. Rozkvétání lidského vědomí je uskutečnění. Rozkvétání božského vědomí je projevení. Lidské vědomí si myslelo, že Bůh je nepoznatelný. Nyní má pocit, že Bůh je jen neznámý. Brzy si uvědomí, že Bůh je bezpochyby a bezvýhradně poznatelný. Božské vědomí ví, že neexistovalo nic, neexistuje nic a nemůže existovat nic jiného než Bůh.

Víra je prostá, přímá, účinná a úplná podoba skutečnosti. Pochybnost je složitá, nepřímá, neúčinná a neúplná podoba skutečnosti. Víra je pochopením Boha. Víra je popisem Boha. Pochybnost je uvězněním pravdy. Pochybnost je udušením života.

Jednotou Skutečnosti je existence Boha.

Rozmanitostí Skutečnosti je zážitek Boha.

Jedinečností Skutečnosti je Bůh Věčný Milovník.

Mnohostí Skutečnosti je Bůh Věčná Láska.

Věkem času Skutečnosti je Věčnost.

Věkem zážitku Skutečnosti je Nekonečnost.

Věkem uskutečnění Skutečnosti je Nesmrtelnost.


Projevení světla Indie

Každá upanišada je rozvinutím nejvyššího poznání, které — jakmile jej jednou člověk duchovně dosáhne — se již nikdy neztratí. Podle upanišad žije celý činný vesmír se svými pomíjivými možnostmi a cíli v síti nevědomosti. A je to právě poznání nejvyššího Já, které může zničit tisíciletou lidskou nevědomost a zaplavit pozemské vědomí Světlem a Blažeností neustále přesahujícího a projevujícího světa Za.

Tak jako my máme srdce, mysl, vitálno, tělo a duši, stejně tak mají srdce, mysl, vitálno, tělo a duši i upanišady. Srdcem upanišad je sebepoznání, myslí upanišad je sebeodhalení, vitálnem upanišad je sebeprojevení, tělem upanišad je sebepřeměna a duší upanišad je sebezdokonalení.

V této chvíli je nejdůležitější sebepoznání. Pro sebepoznání potřebujeme pouze čtyři věci. Předně potřebujeme pomoc duchovních písem, potom duchovní vedení, dále jógickou disciplínu, a nakonec Boží Milost. Písma říkají hledajícímu: „Probuď se, povstaň! Je nejvyšší čas, abys vstal! Nespi už!“ Duchovní Mistr říká hledajícímu: „Poběž, mé dítě! Utíkej co nejrychleji! Já tě inspiruji. Již jsem v tobě zažehl plamen aspirace. Teď můžeš běžet tou nejvyšší rychlostí.“ Jógická disciplína říká hledajícímu: „Vedeš duchovní život a já ti dávám výsledky tvého cvičení. Odstranila jsem ti z cesty všechny překážky. Teď můžeš běžet nejvyšší rychlostí po cestě, na které není žádné nebezpečí.“ Tehdy je potřeba ještě něco, a to je Boží Milost. Někdo může běžet nejvyšší rychlostí, ale přestože na jeho cestě nejsou žádné překážky, nemusí dosáhnout Cíle, protože lidé se velmi často unaví. Než dosáhnou Cíle, cítí, že jsou naprosto vyčerpáni. V takové chvíli je zapotřebí Boží Milost. Bez Boží Milosti člověk nemůže dokončit svou pouť. Boží Milost říká hledajícímu: „Pohleď, Cíl je dosažen.“

Pravda, Boží Milost začíná na samotném začátku. Když studujeme duchovní písma, Boží Milost už nad námi zasvitla. Nebýt Milosti Boha, nemohli bychom v prvé řadě vstoupit na duchovní cestu. A nebýt Milosti Boha, nemohli bychom nalézt svého duchovního Mistra. Bůh ze své nekonečné Štědrosti přivede hledajícího k Mistrovi. Potom musí hledající i Mistr hrát své odpovídající role. Mistr bude snášet dolů Boží Soucit, ale hledající musí cvičit duchovní disciplínu. Jeho úkolem je aspirovat a Mistrovým úkolem je přinášet dolů Soucit.

Ve vnitřním životě musí mít každý jednu věc, a tou je aspirace. Zde na zemi nám za příklad takové aspirace slouží strom. Svými kořeny zůstává na zemi v blátě, ale jeho cílem je dosáhnout toho Nejvyššího. My se bojíme zůstat na zemi. Máme pocit, že když zůstaneme na zemi, nebudeme moci dosáhnout toho Nejvyššího. Strom nám však ukazuje, jak je to nesmyslné. Jeho kořeny jsou pod zemí, ale jeho nejvyšší větve aspirují k Nebi. V upanišadách se dočteme o stromu, který se nazývá ašvattha. Na rozdíl od pozemských stromů má kořeny nahoře a větve dole. Má větve dvojího druhu. Ty první vstupují do sítě nevědomosti a začínají bojovat, zápasit a pokoušet se o to, aby mohly opět vstoupit do záře Světla. Ty druhé se pokouší stále setrvávat ve Světle. Jejich pohyb je vzestupný, jejich aspirace je vzestupná.

Zde na zemi má každá lidská bytost určitou schopnost. Lidská bytost vidí nevědomost uvnitř i vně, ale má schopnost zůstat za hranicemi nevědomosti. Jak? Pomocí aspirace. Proč? Protože potřebuje neustálé uspokojení. A je to jen aspirace, co nám toto trvalé uspokojení může dát. Proč aspirujeme? Aspirujeme, abychom získali Blaženost, Ánanda. Blaženost je sebestvoření a sebezakoušení. Blaženost v Nejvyšším, absolutně Nejvyšším, je známá jako Ánandapuruša. Tam je Blaženost Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností. Existuje i jiný druh Blaženosti, ánandátmá, která vzniká z Nekonečné Blaženosti ve chvíli, kdy si Blaženost vezme podobu a tvar. V pozemsky spoutaném vědomí se Blaženost nazývá ánandátmá.

Když Blaženost pozvolna sestupuje do temné, nečisté, neosvícené a nedokonalé lidské přirozenosti, aby ji přeměnila, naráží na neustálý odpor. Tehdy vidíme, jak Blaženost ztrácí svou sílu, protože ji všude obklopuje nevědomost a požitek, rychle pomíjející požitek. V tom Nejvyšším patří trojí vědomí — Sat-Čit-Ánanda, Bytí, Vědomí a Blaženost — k sobě. Když se však chtějí projevit, musí to udělat jedině pomocí Blaženosti.

První příčka, na kterou Blaženost sestupuje, se jmenuje supermysl. Supermysl není něco, co je o trochu výše než mysl. Nikoli, je nekonečně výše než mysl. Není to vůbec „mysl“, přestože se toto slovo používá. Je to vědomí, které již přesáhlo omezení konečného. Tady začíná stvoření. O jednu příčku níže je nadmysl. Zde začíná mnohost v jednotlivých podobách. Další příčkou je intuitivní mysl. Intuitivní myslí vidíme mnohost v tvořivé podobě. Intuitivní myslí vidíme všechno okamžitě. Dokážeme vidět mnoho věcí zároveň, vidíme společnou podobu. Z intuitivní mysli vstupuje Blaženost do vlastní mysli. Ta vidí každý objekt zvlášť. Třebaže však vidí všechno odděleně, nesnaží se zpochybňovat existenci kteréhokoliv objektu. Dále vstupuje Blaženost do fyzické mysli, to jest do mysli, kterou ovládá fyzické. Tato mysl vidí všechno odděleně, a navíc zpochybňuje existenci každého objektu. Skutečná pochybnost začíná zde, ve fyzické mysli.

Poté, co Blaženost sestoupila všemi úrovněmi mysli, vstoupí do vitálna. Ve vitálnu vidíme dynamickou nebo agresivní sílu. Síla, kterou vidíme ve vnitřním nebo jemném vitálnu, je dynamická, kdežto ve vnějším vitálnu vidíme sílu agresivní. Z vitálna sestupuje Blaženost do fyzického. Jsou dva druhy fyzického: jemné fyzické a vlastní fyzické. V jemném fyzickém Blaženost stále sestupuje a my si ji můžeme uvědomovat. Zde však nemůžeme Pravdu vlastnit nebo využít, můžeme se na ni jen dívat, tak jako se žebrák dívá na multimilionáře. Když se nakonec dostaneme do hrubého fyzického, zde se Blaženost nevyskytuje vůbec.

Blaženost sestupuje, ale v hrubém fyzickém z ní nevidíme ani špetku. Co potom můžeme dělat? Můžeme silou své aspirace vstoupit do duše a duše nás vědomě vezme na nejvyšší úroveň, do Sat-Čit-Ánanda — Bytí, Vědomí, Blaženosti. Tehdy se naše cesta může stát vědomou. Vstoupili jsme do trojího vědomí a můžeme začít vědomě sestupovat do supermysli, nadmysli, intuitivní mysli, vlastní mysli, fyzické mysli, do vitálna a do fyzického. Jsme-li ve fyzickém úspěšní, dokážeme-li snést Blaženost z nejvyšší úrovně a fyzické ji dokáže pojmout a využít, končí život požitku. Tehdy si uvědomíme rozdíl mezi životem požitku a životem Blaženosti. Za životem požitku následuje zklamání a zkáza. Život Blaženosti je neustálým růstem, naplněním, vědomým dosažením a projevením Boha Způsobem Jemu vlastním.

Mundaka upanišada (Mundakópanišad 3.1.1.-2) nám představuje dva ptáky. První z nich sedí na vrcholku stromu života, ten druhý o jednu větev níže. Pták sedící na nižší větvi pojídá jak sladké, tak i hořké plody. Ze sladkých plodů má pocit, že život je požitek; z hořkých má pocit, že život je utrpení. Pták, který sedí na vrcholku stromu, nejí ani sladké, ani hořké plody. Jenom tiše a klidně sedí. Jeho život je zaplaven mírem, světlem a blažeností. Pták pojídající sladké a hořké plody je zklamaný a znechucený; je zklamaný, protože požitek je nestálý, pomíjivý a prchavý; je znechucený, protože zklamání končí zmarem. Viditelně zklamaný a zcela znechucený vzlétá a ztrácí sám sebe ve světle svobody a blažené dokonalosti ptáka na vrcholku stromu života. Pták na vrcholku stromu je Kosmické a Transcendentální Já a pták pod ním je individuální já. Těmto dvěma krásným ptákům se říká Šuparna.

V některých upanišadách vidíme neustálé soupeření mezi bohy a démony. Ti zářiví jsou bohové, a ti, kteří jsou nestřídmí a nevázaní, jsou démoni. Bozi i démoni jsou potomky Pradžápatiho, Stvořitele. Když vítězí bohové, vládne nejvyšší světlo duše. Když vítězí démoni, panuje nejhlubší noc těla. Původně byli bohové i démoni orgány Pradžápatiho. Bohové vznikli z těch orgánů, kterým dodávala energii božská Vůle, které osvěcovalo božské Světlo a které inspiroval božský Skutek. Démoni vznikli z orgánů, které napadaly nízké myšlenky, z orgánů, které dychtily žít ve světě smyslů a těšit se z života rozkoší a které sledovaly nižší a ničivé cíle. Je zbytečné připomínat, že je nekonečně snazší dosáhnout nižších cílů než dosáhnout Nejvyššího Cíle. To je právě důvod, proč bylo démonů mnohem více než bohů. My, hledající nekonečného Světla a Pravdy, však potřebujeme kvalitu bohů, a ne kvantitu démonů.Jednou měli bohové vroucí přání, aby jim orgány řeči, čichu, zraku, sluchu, mysli a vitální síly zazpívaly chvalozpěvy. Všechny orgány postupně zpívaly. Démoni ihned pochopili, že by bohové nad nimi mohli pomocí těchto pěvců získat nadvládu, a proto pěvce tajně a úspěšně nakazili nestoudným hříchem silného lpění na objektech smyslů a životě požitků. U orgánu řeči, nosu, očí, uší a mysli ihned uspěli. Avšak s vitální silou zle prohráli. Vitální síla je rozbila na kusy a rozmetala do všech stran. Vitální síla dobyla pro bohy vítězství. Jejich bytí bylo zaplaveno věčným Světlem Božskosti. Stali se svým pravým já. Úskočnost žárlivých démonů byla odhalena a jejich pýcha byla rozdrcena.

— Čhándógjópanišad I.2.1-9

Tato vitální síla se nazývá ajásja ángirasa. To znamená „podstata údů“. Vitální síla zvítězila. Byla laskavá, soucitná a šlechetná.Vitální síla přenesla orgán řeči za hranice říše smrti. Protože orgán řeči překročil hranice smrti, stal se z něj oheň, který září daleko za smrtí.

Vitální síla přenesla nos za hranice smrti. Z nosu se stal vzduch. Protože překročil hranice smrti, vane za smrtí.

Vitální síla přenesla oči za hranice smrti. Z očí se stalo slunce. Protože slunce překročilo říši smrti, neustále září.

Vitální síla přenesla uši za hranice smrti. Z uší se staly směry. Protože směry překonaly smrt, zůstávají daleko za jejím panstvím.

Vitální síla přenesla mysl za hranice smrti. Z mysli se stal měsíc. Protože překonal smrt, září za jejím panstvím.

— Brhadáranjakópanišad I.3.12-16

Brhadáranjaka upanišada neboli upanišada „velkého lesa“, nabízí lidstvu jedinečnou modlitbu:Asato mā sad gamaya

Tamaso mā jyotir gamaya

Mṛtyor māmṛtaṃ gamaya

Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.

Veď mne od temnoty ke Světlu.

Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.

— Brhadáranjakópanišad I.3.28

Neskutečné je zachmuřením smrti; Skutečné je písní Nesmrtelnosti. Temnota je nejvyšší pýchou smrti; Světlo je životem osvěcující a zdokonalující síly Nesmrtelnosti. Smrt je poselstvím nicoty. Nesmrtelnost je poselstvím osvobozené jednoty lidstva s Božskou transcendentální Výškou.

University of California

Berkeley, California 7. listopadu 1971

Krása a povinnost indické duše

Tato krása nesvádí.

Tato krása osvěcuje.


Tuto povinnost jsme si neuložili sami.

Tato povinnost je nařízena Bohem.


AUM

Upanišady nám nabízejí poznání sebe sama, poznání světa, poznání Boha. Poznání sebe sama je objevení sebe sama. Poté, co objevíme sami sebe, musíme cítit, že poznání světa je uvnitř nás a my do něj musíme vrůst. Když poznáme Majitele poznání světa, potom budeme mít poznání Boha. Musíme vstoupit do poznání Boha, který je Vlastníkem vesmíru.

AUM

Poselstvím upanišad jeNeti neti

„Ani to, ani to“ nebo „Ne toto, ne tamto“.

— např.: Brhadáranjakópanišad I.3.28

My všichni zde jsme hledajícími nekonečné Pravdy. Opravdový hledající není a nemůže být spokojen se svým individuálním životem, individuálními úspěchy a pozemským vlastnictvím. Ne. Může být spokojen jen tehdy, dosáhne-li Absolutního. Co je to Absolutní? Absolutní je Brahman.

Zřeci dávné minulosti nám nabídli toto vznešené poznání: „Brahman nelze ničím omezit, Brahman nelze nijak obsáhnout, Brahman nelze nijak popsat.“ To je ale negativní pohled na Brahman. Existuje také pozitivní pohled, a ten lze vyjádřit takto: „Brahman je věčný, Brahman je nekonečný, Brahman je nesmrtelný. Brahman je za a Za.“ My, hledající nekonečné Pravdy, se budeme držet pozitivního pohledu. Pokud se budeme ve svém životě aspirace držet pozitivního pohledu, budeme moci běžet nejvyšší rychlostí a nejvyššího Cíle dosáhneme dříve.

Brahman musíme vidět v konečném právě tak, jak si Jej přejeme vidět v Nekonečném. Máme-li však během meditace vizi Brahman jako nekonečného Já, je pro nás snazší vstoupit do relativního světa, kde všechno vidíme jako konečné.

Vidíme svět uvnitř sebe, vidíme svět okolo sebe. Ve světě uvnitř nás je určité bytí a také ve světě kolem nás je určité bytí. Tato dvě bytí se nazývají „nebytí“ a “bytí“. Bytí vzniklo z nebytí. Samotná tato myšlenka mate naši mysl. Jak může nebytí stvořit bytí? Nebytí je nic. Jak mohlo něco vzniknout z ničeho? Musíme však vědět, že je to právě mysl, která nám říká, že bytí nemohlo vzniknout z nebytí. Musíme vědět, že „nic“ je ve skutečnosti cosi, co je za hranicemi chápání naší mysli. „Nic“ je život věčného Za. „Nic“ je něco, co stále zůstává za hranicemi našeho mentálního chápání. „Nic“ přesahuje naše omezené vědomí. Když myslíme na svět nebo na bytí, které vzešlo z nebytí, musíme cítit, že tato Pravda se dá poznat a realizovat jedině silou naší vnitřní aspirace, ve které naše mysl vůbec nepracuje. Poznání, že „nic“ je písní všepřekonávajícího Za a že „nic“ je zkušeností všenaplňujícího, všepřekonávajícího a všeprojevujícího bytí, je darem intuice.

AUM

Upanišady nelze oddělit od podstaty prány. Prána je sanskrtské slovo. Lze jej přeložit různými způsoby. Může se mu říkat „dech“: „energie“ nebo také “éter“. Prána je životní energie. Tato životní energie není hmotná, není fyzická, je to však něco, co udržuje a živí fyzické tělo. Zdrojem prány je Nejvyšší. Na poli projevení je prána nepostradatelná. Prána je duší vesmíru.

V Indii má slovo prána svůj vlastní význam. Prána není jenom dech. Každý den se tisíckrát nadechujeme a vydechujeme, aniž bychom tomu věnovali pozornost. Když však použijeme slovo prána, máme na mysli životní energii, která plyne dovnitř a ven naším dechem.

Prána se dělí na pět částí: prána, apána, samána, vjána a udána. Životní energii, životní síle, která je uvnitř našich fyzických očí, nosu a uší, se říká prána. Životní energie, která je uvnitř našich orgánů vyměšování a rozmnožování, je apána. Samána je životní energie, která řídí naše trávení a zažívání. V lotosovém květu srdce, kde je umístěno Já, vidíme sto jedna jemných duchovních nervů, které mají sto nervových větví a každá z nich má dalších sedmdesát dva tisíc větví. Prána, která se v nich pohybuje, se nazývá vjána. Životní energie proudí středem páteře. Když stoupá vzhůru, dosahuje k tomu Nejvyššímu, a když klesá dolů, sestupuje k tomu nejnižšímu. Když hledající nekonečné Pravdy opustí tělo, stoupá jeho prána k tomu Nejvyššímu, a když tělo opustí hříšník, klesá jeho prána dolů. Tato prána, která proudí středem páteře, se nazývá udána.

Když pomocí své životní síly dokážeme vstoupit do vesmíru, ucítíme, že svět Za není jen v našich představách. Není to chimérický mlhavý opar; je to skutečnost, která roste uvnitř nás a pro nás. Bůh byl Jedním. Chtěl se stát mnohými. Proč? Protože cítil potřebu se božsky a vrcholně radovat v nekonečném počtu podob. Ekam aikṣata bahu syām — „Jedno toužící být mnohými“ — to byl Jeho vnitřní pocit. Když Nejvyšší zhmotnil svou Životní Energii, ihned spatřil dvě stvoření. Jedno bylo mužské, druhé ženské. Mužské je prána neboli životní síla a ženské je raji. Prána je Slunce. Raji je Měsíc. My všichni jsme vznikli z prány a z raji. Prána je duch a raji je hmota. Duch i hmota musí být v souladu. Duch potřebuje hmotu pro své sebeprojevení a hmota potřebuje ducha pro svou seberealizaci.

Zřeci véd a upanišad velmi často používali dvě slova: náma a rúpa. Náma je jméno, rúpa je tvar, podoba. V našem vnějším světě se setkáváme se jménem i tvarem. Ve vnitřním světě se setkáváme s bezejmenným a beztvarým. Jméno a bezejmenné nejsou soupeři. Tvar a beztvaré nejsou soupeři. Jméno ztělesňuje schopnosti vnějšího těla. Bezejmenné odhaluje Nesmrtelnost duše. Ve tvaru se Kosmické Vědomí projevuje tak, že se ohraničuje. V beztvarém se Kosmické Vědomí překonává tak, že se rozšiřuje a zvětšuje.

AUM

V duchovním životě se často používá slovo „oběť“. védští zřeci hovořili o oběti velmi podrobně. Podle nich byla nejdůležitější koňská oběť, ašvamédha. Brhadáranjaka upanišada začíná obětním koněm:Uṣā vā aśvasya medhyasya śiraḥ...

AUM.

Hlava obětního koně je vpravdě úsvitem; oko obětního koně je slunce; vitální síla je vzduch; otevřená tlama je oheň jménem vaišvánara; trup je rok; záda Nebe; břicho obloha; kopyto Země; slabiny jsou čtyři směry; žebra roční období; klouby měsíce a čtrnáctidení; nohy jsou dny a noci; kosti hvězdy; maso oblaka; natrávené jídlo (v žaludku) je písek; tepny a žíly jsou řeky; játra a slezina jsou hory; hříva byliny a stromy; přední část je vycházející slunce; zadní část je zapadající slunce. Jeho jícen je blesk, jeho chvějící se tělo je hrom, jeho moč je déšť, jeho ržání je vpravdě řečí.

— Brhadáranjakópanišad I.1.1

Proč hovoří védští a upanišadští zřeci právě o koni, a ne o nějakém jiném zvířeti jako o symbolu oběti? Uvědomovali si rychlost koně, dynamiku koně, jeho věrnou a oddanou povahu. Rychlost, dynamika, věrnost a oddanost jsou nezbytné pro realizaci a odhalení Absolutního. To je důvod, proč si pro své náboženské rituály a jako pomoc pro své vnitřní probuzení vybrali koně.

Prostým obětováním koně nemůžeme získat žádnou božskou zásluhu. Rozhodně ne. Musíme meditovat na jeho vlastnosti a tyto božské vlastnosti vzývat, aby do nás Shůry sestoupily. Zřeci upanišad a véd dělali právě to. Podařilo se jim získat božské vlastnosti koně a díky tomu vstoupili do Brahmalóky, nejvyššího Nebe.

Avšak ani Blaženost, kterou získáme v nejvyšším Nebi, není trvalá. Za trvalou Blažeností musíme silou svého vnitřního pláče vstoupit do Brahman. Pokud máme takový vnitřní pláč, můžeme nakonec do Brahman vstoupit a získat tam stálou Blaženost.

Ale abychom se vrátili ke koni, dnešní člověk nemusí provádět koňskou oběť. Musí však vidět jeho vlastnosti a vnitřně na jeho božsky naplňující vlastnosti meditovat. Jedině díky vlastní koncentraci a meditaci získá člověk vlastnosti, které kůň nabízí nebo představuje. Lidé, a zejména lidé na Západě, velmi často nesprávně chápou myšlenku oběti. Nemohou pochopit, jak by mohli pouhým zabitím koně získat nějakou božskou zásluhu. Myslí si, že je to nesmysl. Avšak oběť není pouhé zabití. Oběť spočívá ve ztotožnění se s vědomím koně. Jedině když uděláme toto, můžeme Shůry dostat božské bohatství. Vůbec nemusíme, ba ani nesmíme koně zabíjet.

Je jisté, že bez aspirace nemůže být žádná oběť. Aspirace je nezbytná v každém okamžiku. Tato aspirace však musí být skutečná a musí vycházet ze samotných hloubek našeho srdce. Není-li skutečná, nemůže nám dát realizaci. Aspirace nezná netrpělivé pobízení nebo naléhání. Neklid a nervozita nejde nikdy s aspirací dohromady. Začátečníci si velmi často myslí, že pokud aspirují, musí být velmi dynamičtí. To je pravda. V jejich aspiraci však nevidíme dynamiku. To, co pozorujeme, je neklid. Chtějí Boha realizovat přes noc. Pokud považujeme jejich neklid za odhodlání nebo dynamiku, naprosto se mýlíme.

Smím zopakovat často citovaný příběh? Jeden hledající přišel k duchovnímu Mistrovi. Byl náležitě zasvěcen a za několik dnů řekl Mistrovi: „Mistře, teď, když jsi mne zasvětil, dej mi, prosím, realizaci Boha.“ Mistr řekl: „Musíš velmi dlouhou dobu cvičit meditaci.“ Za pár dnů žák řekl: „Mistře, Mistře, dej mi realizaci, dej mi, prosím, realizaci.“ Dlouho Mistra trápil. Jednoho dne jej Mistr požádal, aby šel s ním. Mistr se šel vykoupat do Gangy a pobídl žáka, aby vstoupil do vody za ním. Když byl žák po krk ve vodě, Mistr mu zatlačil hlavu pod vodu a držel ji tam. Když nakonec vzpouzejícího se žáka pustil, zeptal se jej: „Co jsi cítil, když jsi byl pod vodou?“ Žák odpověděl: „Ach, Mistře, cítil jsem, že když se nenadechnu, zemřu.“ Mistr řekl: „Boha realizuješ v den, kdy budeš cítit, že zemřeš, pokud On nepřijde a nedá ti život. Budeš-li upřímně cítit, že bez Boha zemřeš, dokážeš-li po něm takovým způsobem plakat, potom Jej určitě realizuješ.“

Mistr nabídl žákovi takovouto pravdu. Naneštěstí však velmi často vidíme, že když Mistr nabízí Pravdu, žáci neporozumí. Oni ji chápou podle svého omezeného světla nebo cítí, že poselství, které jim Mistr předal, je naprosto nesprávné. Pokud žák-hledající nepochopí a nepoužije správně Pravdu, kterou Mistr nabízí, nikdy nebude na poli projevení naplněn. Nejvyšší Pravda pro něj vždy zůstane v nedohlednu.

V upanišadách šel Indra a Viróčana k Pradžápatimu pro nejvyšší Poznání. (Čhándógjópanišad VIII.7-12). Indra zastupoval bohy, Viróčana démony. Když jim Pradžápati nabídl poznání Brahman, Indra se vracel znovu a znovu, aby si ověřil poznání, které obdržel, a nakonec realizoval nejvyšší Poznání. Viróčana však pochopil Pravdu podle svého a necítil potřebu se znovu a znovu vracet, aby realizoval tu nejvyšší Pravdu.

Na zemi je nemálo duchovních Mistrů, kteří nabízejí své světlo hledajícím, ale hledající naneštěstí nabízené poselství Pravdy nechápou. Jak mohou porozumět smyslu, významu a důležitosti Pravdy, kterou Mistr nabízí? Pouze silou oddanosti — oddanosti cestě a oddanosti Mistrovi. Pokud cítí oddanost svému Mistrovi a cestě k seberealizaci, potom mohou Pravdu realizovat tak, jak má být realizována. Poselství o boji proti nevědomosti, které jim Mistr předává, nejenom náležitě pochopí, ale také jej zakotví v zemské atmosféře. Až zde na zemi Pravda pevně zakotví, člověk dostane věnec věčného Vítězství.

New York University

New York, New York 17. listopadu 1971

Letmá nahlédnutí do véd a upanišad

Fairleigh Dickinson University

Teaneck, New Jersey

30. listopadu 1971Nālpe sukham asti bhūmaiva sukham

V konečném není žádné štěstí.

Nekonečné jediné je štěstí.

— Čhándógjópanišad VII.23.1

Nic konečného v sobě nemůže nést štěstí, nemluvě o trvalé blaženosti. Konečné v sobě skrývá požitek, a ten není skutečným štěstím. Nekonečné v sobě nese pravé božské štěstí v nekonečné míře a zároveň odhaluje a nabízí celému světu svou vlastní pravdu, své vlastní bohatství.

Nekonečné se projevuje v bezpočtu podob a tvarů uvnitř našeho rozmanitého světa; zároveň se božsky a vrcholně raduje samo ze sebe na nejvyšší transcendentální úrovni svého vlastního vědomí. V tomto světě rozmanitosti se Nekonečné projevuje ve třech hlavních podobách. Prvním aspektem Nekonečného je tvoření. Druhým aspektem je trvání. Třetím aspektem je zánik či zničení.

„Tvoření“: „trvání“ a „zánik“, to jsou filozofické a náboženské pojmy. Z duchovního pohledu stvoření existovalo, existuje a bude zachováno. Když používáme slovo „zánik, zničení“, musíme být velmi opatrní. Ve vnitřní Vizi Nejvyššího neexistuje nic takového jako „zničení“ — je to jen přeměna. Když ztratíme své touhy, máme pocit, že jsou zničené. Ale ony nejsou zničené — pouze se přeměnily na širší vizi, na aspiraci. Své putování jsme začali s touhou, ale jakmile jsme se vydali na cestu duchovnosti, touha postoupila své místo aspiraci. Neosvícené vědomí, které vidíme v podobě touhy, může být a také bude přeměněno aspirací, která je uvnitř nás. To, co ve svém omezeném poznání a omezené vizi nazýváme zničením, je z duchovního pohledu přeměna naší neosvícené, nečisté a temné přirozenosti.Ekam evādvitīyam

Pouze Jediný, Jeden bez druhého.

— Čhándógjópanišad VI.2.1

Z tohoto Jediného jsme vznikli a na konci svého putování se k tomuto Absolutnímu Jedinému musíme vrátit. To je podstata putování duše. Představujeme-li si je jako vnější putování, pak jsme na omylu. U vnějšího putování máme výchozí bod a konečný cíl. Může to trvat několik nebo mnoho let, než se dostaneme k vytyčenému cíli, protože výchozí bod je na jednom místě a cíl někde jinde. Avšak vnitřní putování není putování, které má počátek tady a cíl někde jinde. Při svém vnitřním putování jdeme hluboko dovnitř a objevujeme svou vlastní Skutečnost, své vlastní zapomenuté Já.

Jak objevujeme své zapomenuté Já? Pomocí meditace. Existují různé druhy meditací: jednoduchá meditace, kterou zná každý; hluboká meditace, kterou znají duchovní hledající; a vyšší nebo nejvyšší meditace, což je meditace duše, v duši, s duší, pro celou bytost. Když medituje obyčejný hledající, medituje v mysli. Je-li trochu pokročilejší, medituje v srdci. Pokud je v duchovním životě velmi pokročilý, medituje v duši a s pomocí duše pro projevení Božskosti v lidstvu.

Duchovní Mistři meditují ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli, v srdci a v duši svých žáků. Tito Mistři také současně meditují na Nekonečné, Věčné a Nesmrtelné. Pro duchovní Mistry to nejsou neurčité pojmy. Jsou to dynamické skutečnosti, protože skuteční duchovní Mistři ve svém vnitřním vědomí plavou v moři Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti. Mohou se snadno koncentrovat, mohou snadno meditovat a kontemplovat na tyto tři božské skutečnosti, které představují Absolutní.

Upanišady vznikly ze čtyř véd: z Rgvédy, Sámavédy, Jadžurvédy a Atharvavédy. Každá véda nabízí lidstvu něco jedinečného. První a nejslavnější je Rgvéda. Začíná u kosmického boha ohně, u Agniho. Oheň znamená aspiraci. Aspirace a poselství véd jsou neoddělitelné. Tento oheň je ohněm vnitřního probuzení, je to vnitřní rostoucí plamen. Nevydává kouř a nic nespaluje; pouze osvěcuje a pozvedá naše vědomí. Bůh ohně je jediný kosmický bůh, který je brahmínem. Agni, oheň, se projevuje v sedmi podobách a má sedm významných vnitřních jmen: Kálí — černý, Karálí — hrozný, Manodžava — rychlý jako myšlenka, Sulohita — krvavě rudý, Sudhúmravarna — kouřového odstínu, Sfulinginí — rozsévající jiskry, Višvaručí — překrásný (Mundakópanišad 1.2.4).

Kálí čili černý, není ve skutečnosti černý. Kálí je božská síla nebo oheň uvnitř nás, která bojuje proti nebožským a nepřátelským silám. Matka Kálí bojuje na bitevním poli života proti démonům. Na vitální úrovni ji vidíme jako tmavou, záhadnou Bohyni, avšak na nejvyšší úrovni vědomí je zlatá. Když bojuje proti nepřátelským silám, vidíme její děsivou podobu, ve skutečnosti je však Matkou soucitu. Nechápeme její dynamické vlastnosti — považujeme je za agresivní. Matka Kálí má soucit v bezmezné míře, zároveň však u hledajícího nebude tolerovat žádnou lenost, nedokonalost, nevědomost nebo netečnost. A konečně — Matka Kálí je nesrovnatelně krásná. Tato krása není fyzická. Je to vnitřní krása, která pozvedá lidské vědomí na nejvyšší úroveň Blaženosti.

Sámavéda nám nabízí Boží hudbu, hudbu duše. Navíc nabízí indické náboženství, indickou filozofii a indické politické přesvědčení. Všechna tato pozoruhodná indická dosažení pocházejí ze Sámavédy. Hudba je v Sámavédě nesmírně důležitá. Vůbec se nepodobá moderní hudbě; je to hudba, která dojímá duši. Jádžňavalkja, největší mudrc minulosti, řekl: „Příbytkem hudby je Nebe.“ A právě Sámavéda obsahuje takovou nebeskou hudbu — hudbu, která dojímá duši a která dodává životu energii.

Většina z vás četla Bhagavadgítu, Nebeskou píseň Pána Krišny. V ní Pán Krišna říká: „Já jsem Sámavéda.“ (Bhagavadgíta 10.22) Neříká, že je Rgvéda, Jadžurvéda nebo Atharvavéda. Ne, říká, že je Sámavéda. Proč? Protože v Sámavédě nalezl hudbu duše, jenž je mu zcela vlastní. Pataňdžali, velký indický filozof a světec, odvozuje svou filozofii ze Sámavédy právě kvůli její vnitřní hudbě. Kdybychom z Božího stvoření odebrali hudbu, zbylo by jen prázdné stvoření. Bůh Stvořitel je Nejvyšší Hudebník a Jeho stvoření je Jeho jedinou Blažeností. Právě v hudbě cítí Bůh Blaženost, a právě prostřednictvím hudby nabízí svým aspirujícím i neaspirujícím dětem Sám Sebe.

Ze Sámavédy pochází nejvýznamnější upanišada, a sice Čhándógja upanišada. Ta je rovnocenná Brhadáranjaka upanišadě. Je zdaleka největší, ale podle mnohých také nejlepší. Na druhou stranu, někteří zastávají názor, že nejlepší je kratičká Íša upanišada — nikoli pro svou velikost, ale pro svou hloubku. Jiní budou tvrdit, že nejlepší je Švétášvatara, Katha nebo Kéna upanišada. Každý tak vyjadřuje své upřímné pocity o podstatě té které upanišady.

Čhándógja upanišada, která je odvozena ze Sámavédy, říká upřímným hledajícím velmi významnou věc. Duchovní učitelé velmi často slyší otázku: „Proč potřebujeme učitele? Nemůžeme realizovat Boha sami?“ V Čhándógja upanišadě najdeme přesvědčivý výklad pro pochybující a neaspirující lidské bytosti, které se kvůli této věci nesmyslně dohadují. Čhándógja upanišada (Čhándógjópanišad VI.14.1-2) říká, abyste na sebe pomýšleli jako na cestovatele. Zabloudili jste a přepadl vás zloděj. Sebral vám všechny cenné věci a zavázal vám oči. Potom vás odvedl na vzdálené místo a zanechal vás tam. Předtím jste viděli a mohli jste se pohybovat, ale teď je váš osud žalostný. Nevidíte, nemůžete chodit, pláčete jako bezmocné dítě, a nikde žádná záchrana.

Dejme tomu, že někdo přijde, rozváže vám oči a odejde. Teď vidíte všechny cesty kolem sebe, ale nevíte, kterou se máte dát, která je ta vaše, a i kdybyste to věděli, nemohli byste se po ní vydat, protože vaše nohy a ruce jsou stále ještě spoutané. V takové situaci je hledající, který chce sám realizovat Boha. Řekněme, že poté přijde někdo, kdo rozváže vaše pouta a ukáže vám cestu, kterou se dostanete domů. Takový člověk vám prokáže opravdovou laskavost. Pokud mu věříte a věříte i sami sobě, rychle a bezpečně dosáhnete svého cíle. Pokud mu věříte, ale nevěříte, že jste schopni dosáhnout svého cíle, půjde s vámi, aby vám pomohl. Ten samý učitel, který vás vysvobodil ze slepoty a ukázal vám cestu, půjde s vámi, půjde uvnitř vás, aby vás inspiroval. Bude působit jako vaše vlastní aspirace, aby vás vedl k vašemu předurčenému Cíli.

Dostanete-li od duchovního Mistra takovou pomoc, potom může mít váš život význam a být plodný a vy můžete běžet k Cíli tou nejvyšší rychlostí. Jinak půjdete dnes po této cestě, zítra po tamté a pozítří po nějaké jiné. Můžete mít schopnost kráčet, ale budete se znovu a znovu zklamaně a znechuceně vracet do výchozího bodu. Jestliže však kromě schopnosti znáte správnou cestu a máte pravého Mistra, aby vám pomohl, kdo vám potom může zabránit v dosažení Cíle? Jakmile svého předurčeného Cíle dosáhnete, dosáhnete Božích Výšek a začnete tady na zemi projevovat Boží Světlo. Jste naplněni — jste mnohostí naplněnou v objetí jednoty.

Koruna indické duše

Harvard University

Cambridge, Massachusetts

3. prosince 1971

V tichých zákoutích srdce upanišad vidíme a cítíme ohromující kombinaci duchovnosti duše a praktičnosti života. Duše upanišad má božskou troufalost ujmout se nejvyššího vedení ve světě představivosti, světě aspirace, světě realizace, odhalení a projevení, protože je to její vrozená role. Její pochopení objímá všechny nedostatky slabého lidstva. Její univerzální láska je písní sebenabízení.

Upanišady jsou současně pláčem aspirace srdce i úsměvem zkušenosti duše. Mají vizi jednoty v mnohosti. Jsou projevením mnohosti v jednotě.

Poselstvím upanišad je božský život, život přeměněného lidstva a život osvíceného vědomí země. Upanišady nám říkají, že zřeknutí se života tužeb znamená naplňující radost pozemského bytí. Toto zřeknutí se neznamená odmítnout nebo zavrhnout sám sebe. Takovéto zřeknutí se vyžaduje překonat ego, svobodně se nadechovat životní energie duše, a přitom žít dynamický a aktivní život ve světě, v němž lze dosáhnout Výšky Nekonečnosti, Blaženosti Věčnosti a Světla Nesmrtelnosti.

Každá hlavní upanišada je průvodcem v houštině zkušeností, ze kterých se skládá lidský život. Každá hlavní upanišada nám nabízí intuitivní poznání a vnitřní odvahu nalézt svou cestu labyrintem plným zatáček, slepých uliček, pochyb a úskoků. Pochopíme, že život je skvělé dobrodružství aspirujícího srdce, hledající mysli, bojujícího vitálna a bdělého těla. Prozkoumáme skrytá místa osvěcující individuality a naplňující osobnosti. Pryč je temnota naší mysli. Pryč je chudoba našeho srdce. Pryč je nečistota našeho vitálna. Pryč je nejistota našeho těla. Vlak Světla dorazil. Letadlo Blaženosti přistálo.

Upanišady učí hledajícího, že Blaženost je projevením božské Lásky, Vědomí je projevením síly duše a Bytí je projevením Bytosti. V Blaženosti je Brahman Skutečností. V Lásce je Brahman Božskostí. Ve Vědomí Brahman kontempluje na Vizi dokonalé Dokonalosti. V síle duše se Brahman stává dosažením dokonalé Dokonalosti. V Bytí je Brahman věčný Milovník. V Bytosti je Brahman věčný Milovaný.

Pro realizaci Boha potřebujeme Gurua. Katha upanišada (Kathópanišad 1.2.8) říká: „Hledající nemůže najít svou cestu k Bohu, dokud mu o Něm někdo jiný neřekne.“ Mundaka upanišada (Mundakópanišad 1.2.12) říká: „Hledající se musí pro své vnitřní osvícení obrátit na toho, kdo poznal Já.“ Prašna upanišada (Prašnópanišad 6.8) říká: „Ó Otče, ty jsi nás převezl ke Zlatému Břehu.“ Katha upanišada (Kathópanišad 1.3.14) říká: „Povstaň, probuď se! Naslouchej velkým a následuj je.“ Mundaka upanišada (Mundakópanišad 1.2.12) říká: „Guru je ten, jehož vnějším poznáním je véda a vnitřním poznáním je kontemplace na Brahman.“

Hledající, který studuje upanišady a vede život sebezkoumání a sebekázně, už není a nemůže být pouhým hercem na jevišti života, ale spíše duchovním výtvarníkem a skutečným božským režisérem. Kromě toho má široká ramena a nevadí mu tíha břemena světa. Cítí, že jeho povinností je utišit krvácející srdce lidstva. Jeho život, to je nezávislost myšlenky a ducha. Zasvěcená služba jeho srdce přijímá Shůry bohatou odměnu. Ovládl svou vlastní životní filozofii, kterou je těšit Božskost v lidstvu.Taccakṣur devahitaṃ śukram uccarat paśyema śaradaḥ satam

Kéž po stovku podzimů vidíme, jak se před námi zjevuje ono Bohem seslané zářící Oko.

— Rgvéda VII.66.16

Žít stovku let neznamená jen prodlužovat svůj život na zemi. Člověk musí bojovat proti nevědomosti. Povrchní úsilí nás nemůže dovést k Bohu. Realizace Boha si vyžaduje čas. Odhalit Boha trvá déle. A projevit Boha trvá ještě delší dobu. To je důvod, proč se zřeci véd modlili za pevné zdraví a dlouhý život, za život delší sta podzimů. Také nás varují, že se musíme vyhnout čemukoliv, co by bylo škodlivé pro naše zdraví.Uru ṇas tanve tan

uru kṣayāya nas kṛdhi

uru ṇo yaṃdhi jīvase

Dej svobodu našemu tělu.

Dej svobodu našemu obydlí.

Dej svobodu našemu životu.

— Rgvéda VIII.68.12

Vivékánanda, velký védantin s nezdolnou odvahou, prohlásil: „Svoboda — fyzická svoboda, duševní svoboda a duchovní svoboda — to je motto upanišad.“

Abychom získali svobodu, potřebujeme energii, sílu a ducha. K tomu je určena následující nanejvýš mocná modlitba:Tejo ‘si tejo mayi dhehi

vīryam asi vīryam mayi dhehi

balam asi balaṃ mayi dhehi

ojo ‘si ojo mayi dhehi

manyur asi manyur mayi dhehi

saho ‘si saho mayi dhehi

Tvého plamenného ducha vzývám.

Tvou zmužilost vzývám.

Tvou sílu a energii vzývám.

Tvou bojovnou divokost vzývám.

Tvou vítěznou mysl vzývám.

— Jadžurvéda, Vádžasanejisamhitá 19.9

Upanišady vždy zastávají neohrožený pohled na život. Pro védský a upanišadský věk je charakteristický pokrok, neustálý pokrok.Prehi abhīhi dhṛṣṇuhi

Jdi kupředu, neobávej se, bojuj!

— Rgvéda I.80.3

Proti čemu máme bojovat? Proti otroctví, nevědomosti a smrti. Život je náš. Také vítězství musí být naše. Všechno, co stojí hledajícímu v cestě, je nutné bez váhání odstranit. Jeho život nezná ústupky.

Hlavní touhou upanišad je nejvyšší Pravda. Této Pravdy může dosáhnout opravdový hledající, který má mnoho božských vlastností a jehož láska k Bohu převažuje nad láskou k čemukoliv jinému. Hledající potřebuje tři věci: vrata — sebezasvěcení, krpa — milost, a šraddhá — víru. Pokud ztělesňuje tyto tři vlastnosti, satja, Pravda, bude nepochybně jeho.

Kdo chce zůstat sám? Nikdo, dokonce ani nejvyšší, prvorozený, Virát. Přišel okamžik, kdy pocítil potřebu vytvořit kosmické bohy. Ze svých úst vytvořil Boha Ohně, Agniho, jediného bráhmanského boha. Indra, Varuna, Jama, Íšána a další byli stvořeni z jeho paží. To jsou bohové — kšatrijové. Potom ze svých stehen vytvořil Vasuy, Rudry, Maruty a ostatní. To jsou bohové — vaišjové. Ze svých nohou vytvořil Púšan. Púšan je bůh šúdra.

Bráhman ztělesňuje poznání. Kšatrija ztělesňuje sílu. Vaišja ztělesňuje blahobyt. Šúdra ztělesňuje tajemství sebezasvěcení. Tito čtyři bratři jsou končetinami Kosmické Bytosti. Třebaže jsou navenek rozdílní ve svých vlastnostech a schopnostech, v duchu jsou neoddělitelně totožní.

Největším objevem upanišad je Brahman, nebo též Nejvyšší Já. Žádná lidská bytost neví a ani nikdy vědět nebude, kdy do nás vstoupila nevědomost, protože i pozemsky spoutaný čas je stvořením nevědomosti. Přesto se člověk plavající v moři nevědomosti nemusí utopit. Zřeci dávné minulosti, znalci Brahman, nám jasnými slovy říkají, že všechny lidské bytosti se mohou a musí vyprostit z okovů nevědomosti. Ti, kteří znají transcendentální Pravdu, nám také říkají, že jednotlivá duše je ve skutečnosti totožná s Nejvyšším Já. Jediný problém spočívá v tom, že si jednotlivci nepamatují svou pravou transcendentální podstatu. Nakonec nám zřeci říkají, že „Poznat Já znamená stát se Já.“ Na základě své realizace ten, kdo zná Brahman, prohlašuje: Aham Brahmāsmi — "Já jsem Brahman." (Brhadáranjakópanišad I.4.10)

Síla mysli, síla srdce a síla duše upanišadského vědomí neznají hranic. Sílu mysli ztělesňuje na půdě filozofie Šankara; na půdě dynamické duchovnosti ztělesňuje sílu mysli Ramana Maháriši, velký mudrc z Arunačaly; sílu srdce ztělesňují Kristus, Buddha a Sri Čaitanja z Nadie v Bengálsku. Sri Krišna a Šrí Rámakrišna ztělesňují sílu duše. Vize síly mysli dosáhla vrcholu a realizace síly duše nalezla na zemi naplňující projevení ve Sri Aurobindovi. Tito a další duchovní velikáni kormidlují loď života lidstva k transcendentálnímu Příbytku Nejvyššího.

Brahman upanišad

Yale University

New Haven, Connecticut

8. prosince 1971

Srdce upanišad je nanejvýš významné a plodné, protože ztělesňuje život Brahman. Brahman je Skutečnost v jsoucnu; Brahman je jsoucnem Skutečnosti. Věčná Pravda Brahman je v konečném, je za konečným, je v Nekonečném a je za neustále transcendujícím Nekonečnem.

Brahman je na poli realizace Svrchovaným Absolutnem. Na poli odhalení je všudypřítomnou Skutečností. Na poli projevení je pak zvěčňující Dokonalostí.

AUM

Brahman Stvořitel je Světlem Vědomí; Brahman Naplnitel je Blažeností Vědomí. Brahman je vnitřní Duší všeho a jediným Cílem ve všem.

Když se díváme dovnitř, Brahman je Silou Vědomí. Díváme-li se ven, je Brahman Sebeprojevením. Když na Brahman myslíme svou pozemsky spoutanou, omezenou a neaspirující myslí, stává se z našeho života čiré zklamání. Když meditujeme na Brahman v tichých zákoutích svého srdce, stává se z našeho života čisté osvícení.

Pro toho, kdo nehledá, je Brahman nepoznatelný. Pro hledajícího, který začíná, je Brahman neznámý. Pro hledajícího-Mistra je Brahman poznatelný a poznaný. Co víc, Mistr sám vrůstá do Vědomí Brahman.Sarvaṃ khalvidaṃ brahma

Vskutku, vše je Brahman.

— Čhándógjópanišad III.14.1

Věčné je bytí uvnitř. Věčné je bytí vně.

V konečném není žádné trvalé štěstí. Pouze v Nekonečném můžeme slyšet poselství věčné Blaženosti. Dva hlavní aspekty Brahman se nazývají Ánandam Brahma a Anantam Brahma. Ánandam Brahma je život všeosvěcující a všenaplňující Blaženosti. Anantam Brahma je život Nekonečnosti.

Tady na zemi neustále roste život Nekonečnosti, aby naplnil Absolutního Brahman. To je důvod, proč upanišadští zřeci zpívají z hloubky svého srdce o transcendentální Blaženosti Brahman:Ānandāddhyeva khalvimāni bhūtāni jāyante

ānandena jātāni jīvanti

ānandaṃ prayantyabhisaṃ viśanti

Z transcendentální Blaženosti jsme vzešli.

V Blaženosti rosteme a hrajeme svou vlastní roli.

Na konci své cesty vstoupíme do nejvyšší Blaženosti.

— Taittiríjópanišad III.6

Z transcendentální Blaženosti jsme vzešli.

V Blaženosti rosteme a hrajeme svou vlastní roli.

Na konci své cesty vstoupíme do nejvyšší Blaženosti.

Když pak zřeci spatřili v Brahman Nekonečno, zpívali:Aum,

Pūrṇam adaḥ pūrṇam idaṃ pūrṇāt pūrṇam udacyate

pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate

Nekonečno je tamto. Nekonečno je toto.

Nekonečno z Nekonečna vzniklo.

Je-li z Nekonečna Nekonečno odebráno,

Nekonečno zůstane.

— Íšópanišad i Brhadáranjakópanišad

Brahman je činný. Brahman je nečinný. Činný Brahman koná uvnitř a navenek se stává. Činný Brahman také koná navenek a stává se uvnitř. Avšak nečinný Brahman je naprostá svoboda nečinnosti a úplná svoboda v nečinnosti.

Brahman je věčně Nezrozený a současně věčné zrození a růst existence. Brahman je nocí nevědomosti. Brahman je světlem poznání. Brahman — noc nevědomosti potřebuje naprosté přeměnění. Brahman — světlo poznání potřebuje úplné projevení.

Celý vesmír vznikl z Brahman — Semínka. Když chtěl Brahman stvořit sám sebe, nejprve se stvořil prostřednictvím čtyř významných světů. Byl to ambhas — nejvyšší svět, maríči — obloha, mara — smrtelný svět čili země a apa — podzemní svět. Potom Brahman seslal do těchto světů strážce. Poté jim seslal potravu. Později si Brahman uvědomil, že on sám se musí zúčastnit své Kosmické hry, a vstoupil tedy do Kosmické lílá (hry) prostřednictvím své vlastní jógické síly. Nejprve vstoupil lebkou do lidského těla. Dveře, kterými Brahman vstoupil, se nazývají dveře Blaženosti. Tyto dveře tvoří nejvyšší centrum vědomí. Říká se jim sahasrára, lotos s tisíci okvětními lístky. Jsou umístěny uprostřed mozku. Tudy vstupuje jogínova realizace a ztotožňuje se s Vědomím Brahman.

Brahman má mnoho jmen, ale Jeho tajné jméno zní „Aum“.Praṇavo dhanuḥ śāro hyātmā brahma tallakṣyam

Aum je luk a átman, já, je šíp; Brahman je terč.

— Mundakópanišad 2.2.4

Šíp po opakovaném nácviku zasáhne terč, Vědomí Brahman. Díky pravidelné koncentraci, meditaci a kontemplaci vstoupí hledající do Absolutního Vědomí Brahman.

Stvoření je nejvyšší obětí Brahman. Stvoření rozhodně není mechanická konstrukce. Stvoření je duchovní čin, vrcholně odhalující, projevující a naplňující božskou nádheru Brahman. Božský Architekt se nachází za stvořením a zároveň ve stvoření a jeho prostřednictvím projevuje Sám Sebe.

Brahman stvořil ze své Bytosti kněze, bojovníky, obchodníky a služebníky. Potom stvořil Zákon. Nic nemůže stát výše než tento Zákon. Tento Zákon je Pravda. Když člověk říká Pravdu, vyhlašuje Zákon. Když vyhlašuje Zákon, říká Pravdu. Pravda a Zákon jsou totožné, neoddělitelné.

Indická mytologie rozděluje Čas — nikoli pozemsky spoutaný čas, nýbrž věčný Čas — na čtyři části: satjajugu, trétajugu, dváparajugu a kálíjugu. Podle úsudku mnoha lidí se nyní nacházíme v kálíjuze. V kálíjuze Brahman hluboce spí. Spočívá v blátě bezduché nevědomosti. Ve dváparajuze se probouzí a rozhlíží se kolem. V trétajuze vstává a chystá se k pohybu vpřed. V satjajuze, ve zlatém věku, se pohybuje rychle, rychleji, nejrychleji ke svému Cíli. Pohyb, vnitřní pokrok, pochod života k předurčenému Cíli, to je poselství véd, věčné poselství árijské kultury a civilizace, realizace indických mudrců a zřeců.Caraiveti caraiveti

Vpřed, vpřed!

— Aitaréjabráhmana 7.15

Gájatrí mantra

Columbia University; New York, New York, USA

10 December 1971Aum bhūr bhuvaḥ svaḥ

tat savitur vareṇyam

bhargo devasya dhīmahi

dhiyo yo naḥ pracodayāt

— Rgvéda III.62.10

Gájatrí mantra je nejposvátnější mantrou véd. Je to matka všech manter. Mantra je vzývání. Mantru může tvořit jednoslabičné slovo nebo několik slov, věta nebo několik vět. Gájatrí mantra může upřímnému hledajícímu nabídnout Světlo Nekonečného, Blaženost Věčného a Život Nesmrtelného.

Gájatrí mantra má čtyři nohy. První noha sestává ze země, oblohy a Nebes. Druhou nohu tvoří Rgvéda, Jadžurvéda a Sámavéda. Třetí noha se skládá z prány, apány a vjány. Čtvrtou nohou je slunce, Sluneční Bytost.

Hledající nekonečné Pravdy musí meditovat na Gájatrí mantru. Výsledek bude nedocenitelný.

První nohu Gájatrí mantry tvoří bhúmi, země, antarikša, meziprostor, a djaus, Nebe. Ten, kdo pochopí význam první nohy Gájatrí mantry, získá vše, co je v těchto třech světech.

Druhou nohu Gájatrí mantry tvoří rčah, jadžus a samáni. Ten, kdo realizuje druhou nohu Gájatrí, získá moře poznání tří véd.

Třetí nohu Gájatrí mantry tvoří prána, apána a vjána, tři podoby vitální síly. Ten, kdo zná tuto nohu, získá veškeré žijící tvory, kteří jsou ve vesmíru.

Čtvrtá noha je turíja, Transcendentální Sluneční Bytost, která sama září. Ten, kdo si uvědomí tuto nohu, září nekonečnou nádherou.

Křehká a vznešená je cesta k osvobození, mókše. Obtížná je cesta k osvobození. Pravý hledající však může dosáhnout Cíle pouhou meditací na Gájatrí mantru. Když je člověk vysvobozen z pout nevědomosti, vrůstá do nebeské slávy Transcendentálního Já. Osvobození lze dosáhnout a je nutné jej dosáhnout, dokud je duše hledajícího v těle. Nerealizovat Boha na zemi znamená plavat v moři nevědomosti s dvěma dalšími plavci — nevědomým zrozením a bezostyšnou smrtí. Je-li dosaženo osvobození, pouta smutku jsou rozbita. Před osvobozením musíme jako Buddha prohlásit: „Tento pomíjivý svět je příbytkem smutku.“

Noc nesčetných tužeb, která se usídlila v srdci hledajícího, musí být vyhnána zářícím světlem aspirace. Pokud se toto podaří, hledající dosahuje Brahman. Stává se nesmrtelným. Jeho nové jméno zní věčné Světlo. Dnes hledající cítí, že Gájatrí mantra je inspirací pro jeho mysl. Zítra bude cítit, že je realizací jeho duše.

S inspirací hledající vidí Pravdu.

S aspirací realizuje Pravdu.

S realizací se stává Pravdou.


Inspirace je síla.

Aspirace je světlo.

Realizace je život.


Inspirace běží.

Aspirace létá.

Realizace se noří.


Inspirace je Úsměv Boha.

Aspirace je Pláč Boha.

Realizace je Láska Boha.


Gájatrí mantra představuje věčné božské poznání. Když toto poznání zasvitne v aspirujícím srdci hledajícího, nepotřebuje již nic hledat, ani na zemi, ani v Nebi. Odhaluje to, čeho dosahuje. Projevuje to, co odhaluje.

Ve védách jsou dvě nanejvýš významná slova: satja a rta. Satja je Pravda ve své čisté existenci. Rta je Pravda ve svém dynamickém pohybu. Existuje ještě další slovo, brhat, a to vyjadřuje nesmírnost unvitř formy. To, čemu my říkáme stvoření, je projevení Neprojeveného neboli asat. Podle našich duchovních písem k projevení došlo prostřednictvím anáhatadhvani, bezzvukého zvuku, Aum.

Gájatrí mantra je zasvěcena Savitru, Stvořiteli. Kořenem slova Savitr je su — „tvořit“ nebo „vypustit“. Této mantře se také říká Sávitrí mantra, protože Sávitrí je šakti Savitra. Tuto mantru spatřil ve své vizi velký zřec Višvámitra. Savitr je považován za Brahmu, Višnua a Šivu. Tito tři — Brahma neboli Stvořitel s Brahmání jako svou šakti, Višnu čili Ochránce se svou šakti Vaišnaví a Šiva nebo Rudra čili Ničitel se šakti Rudrání — pravidelně navštěvují Brahman. Višnu cestuje na orlu. Brahma cestuje na labuti. Šiva cestuje na býkovi.

Gájatrí mantra je božská střelka kompasu. Střelka ukazuje na sever a loď díky ní neztrácí svůj směr. Gájatrí mantra vždy ukazuje k transcendentálním Výškám Nejvyššího; hledající proto nemine svůj Cíl: Bytí, Vědomí, Blaženost.

Počátek cesty, konec cesty

Cornell University

Ithaca, New York

26. ledna 1972

AUM

Počátkem cesty je lidská aspirace. Božské projevení je koncem cesty. Nezrozený je zrod cesty, bez konce je její konec.

Přišli jsme; vrátíme se. Pocházíme z Nejvyšší Bytosti. K Nejvyšší Bytosti se vrátíme. Neseme v sobě vědomí země a vědomí Nebe. Vědomí země nás inspiruje, abychom meditovali na transcendentální Pravdu a uvědomili si transcendentální Pravdu v duši Nebe. Vědomí Nebe nás inspiruje, abychom meditovali na lásku a projevili lásku v srdci země.

Známe, rosteme a stáváme se. V Nebi známe. Zde na zemi rosteme. Stáváme se transcendentální Pravdou. To, co známe, je Skutečnost. To, do čeho vrůstáme, je Nesmrtelnost. To, čím se nakonec staneme, je Božská Dokonalost. Skutečnost ztělesňuje Nesmrtelnost a Božskost. Nesmrtelnost a Božskost projevují Skutečnost.

Upanišady nás učí důležitou pravdu: každý hledající musí mít vnitřní mír a vnější svobodu. Jedině pomocí vnitřního míru můžeme získat pravou vnější svobodu. Z upanišad se dozvídáme, jak objevit Boha-vnitřního člověka, a jak nahlížet na člověka-odhaleného Boha. Upanišady nám říkají, že Bůh nezbytně potřebuje zasvěcené lidské bytosti a odevzdané lidské duše a že každá realizovaná lidská bytost od Něj získává neomezené, nekonečné schopnosti.

Zde je tajemství upanišad: miluj, služ a staň se. Miluj Boží Život v člověku, služ Božímu Světlu v člověku a staň se Boží dokonalou Dokonalostí na zemi.

Poselství všech upanišad můžeme shrnout do dvou slov: aspirace a projevení. Aspirace je cesta a projevení je Cíl. Aspirace je písní nekonečného, věčného Vědomí, které je uvnitř nás. Projevení je tanec mnohosti jednoty, uvnitř i vně. Aspirace je výška naší Blaženosti a projevení je světlo Blaženosti, které vše živí a naplňuje.

AUM

Každá duše potřebuje involuci a evoluci. Když duše sestupuje, jde o involuci duše. Když duše stoupá, jde o evoluci duše. Duše vstupuje do nejhlubší propasti nevědomí. Poté se znovu vyvíjí do trojího vědomí — Sat-Čit-Ánanda — Bytí, Vědomí, Blaženosti.

Duše vstupuje do nevědomí. Miliony let zde setrvává v hlubokém spánku. Potom jednoho dne, znenadání, jiskra vědomí neustále překonávajícího Za otevře duši oči a udeří hodina pátrání po sobě samém. „Kdo jsem?“ zeptá se. Odpověď zní: Tat twam asi (Čhándógjópanišad VI.8.7ff): „Ty jsi To.“ Duše je rozechvělá. Potom znovu hluboce usne. Opět upadne do sebezapomnění. Po nějaké době vyvstanou další otázky:

Čí jsem?

Jsem Toho.

Odkud pocházím?

Od Toho.

Ke komu se vracím?

K Tomu.

Pro koho jsem zde na zemi?

Pro Toho.

Tehdy je duše spokojená. Je nyní plně připravena na svou cestu vzhůru — vysoko, výš, nejvýš. V té chvíli duše vidí Já, věrný obraz Nejvyšší Bytosti na zemi, a její evoluce skutečně začíná. Duše postupuje z minerálního života do rostlinného, z rostlinného do zvířecího, ze zvířecího do lidského a z lidského do božského. V lidském životě duše snáší Shůry mír, světlo a blaženost. Nejprve nabídne tyto božské vlastnosti srdci, potom mysli, vitálnu a hrubému fyzickému. Když nastane osvícení, vidíme tyto vlastnosti v srdci, fyzické mysli, vitálnu i ve hrubém fyzickém těle.

Upanišadám se také říká védánta. Védánta znamená zakončení véd, vyvrcholení véd, podstata véd. Říká se, že védánta je konec veškerých rozdílností — je to bod, ve kterém není rozdílu mezi nejnižším a Nejvyšším, mezi konečným a Nekonečným.

Naše cesta začíná aspirací. Co je to aspirace? Je to vnitřní pláč, vnitřní hlad po nekonečné Nesmírnosti. Aspirace má nanejvýš upřímného přítele — koncentraci. Jak se koncentrujeme? Kde se koncentrujeme? Koncentrujeme se na nějaký předmět, na bytost, na tvar nebo na beztvaré. Když se koncentrujeme pomocí mysli, cítíme, že nakonec spatříme nesmírnost Pravdy. Když se koncentrujeme pomocí srdce, cítíme, že jednoho dne pocítíme důvěrnou blízkost s univerzálním Vědomím a věčně milovaným Bohem. Když se koncentrujeme pomocí světla své duše, cítíme, že člověk je Bůh v přípravě a že Bůh je člověk ve svém vyvrcholení.

Náš skutečný problém spočívá v neaspirující mysli. Lidská mysl je do jisté míry nezbytná. Bez ní bychom zůstali ve světě zvířat. Musíme však vědět, že lidská mysl je velmi omezená. Lidská mysl nemá dostatek schopností. V lidské mysli nemůže zůstat jakékoliv trvalé světlo, trvalý život nebo trvalá blaženost. Lidská mysl nám říká, že konečné je konečné, Nekonečné je Nekonečné a mezi nimi je zející propast. Jsou jako severní a jižní pól. Nic, co je nekonečné, nemůže být nikdy konečné a naopak. Lidská mysl cítí, že Nekonečno je nedosažitelné. Je-li něco konečné, lidská mysl prostě nedokáže pocítit, že i to je Bůh. Mysl také často cítí, že Bůh je pro svou velikost lhostejný a netečný.

Meditujeme-li v srdci, uvědomíme si, že Bůh je nekonečný a všemohoucný. Je-li nekonečný, potom může být díky své všemohoucnosti také konečný. Existuje v našich různých činnostech; je všude. Obsahuje všechno; nevylučuje nic. Právě toto nám může nabídnout naše meditace. Meditace našeho srdce nám také řekne, že Bůh je dražší než nejdražší a že je naším jediným Milovaným.

Duchovní žebřík má tři příčky — inspiraci, aspiraci a realizaci. Pokud chceme stoupat s Boží nezměrnou Štědrostí od konečného k Nekonečnému, první příčkou je inspirace, druhou aspirace a třetí realizace, náš předurčený Cíl.

Abychom dosáhli toho Nejvyššího, staneme se inspirací, aspirací a realizací. Abychom projevili Nejvyšší na zemi, staneme se soucitem, zájmem a láskou. Tak začneme svou cestu, tak svou cestu skončíme. Zároveň však, když se neoddělitelně ztotožníme s Vnitřním kormidelníkem, tehdy neexistuje začátek ani konec. Jeho Kosmická Lílá, božská Hra, je bez počátku a bez konce.

V lidském poznání je Bůh v našem nitru aspirací a realizací spoutanou vědomím země, spoutanou pozemským časem. Avšak v božském poznání je Bůh Za, neustále se překonávající Za. Hraje Hru neustále se překonávajícího Za. On Sám je aspirací všepřesahujícího Za a On Sám je projevením všepřesahujícího Za. Když Jej vědomě známe, když jej realizujeme, když se s Ním neoddělitelně ztotožníme, tehdy i my hrajeme Jeho božskou Hru, Hru Nekonečnosti, Věčnosti a Nesmrtelnosti.

AUM. AUM. AUM.

Život a smrt, Átman a Paramátman

Brown University

Providence, Rhode Island

9. února 1972

Upanišady pocházejí z véd. Obsahují záznamy o věčných Pravdách. Tyto Pravdy objevili různí zřeci v rozmanitých dobách a nabídli je lidstvu.

Život je problém. Stejně tak i smrt. Aspirující Árijci dávné minulosti chtěli tyto dva problémy vyřešit. Brzy pochopili, že smysly jim v řešení těchto dvou zásadních problémů téměř nedokážou pomoci. Pochopili, že problémy života a smrti může jednou provždy vyřešit jedině poznání nejzazší Skutečnosti.

Znenadání se objevili dva božští vojáci. Nikdo neví, odkud přišli. Tito dva vojáci byli inspirace a aspirace. První voják, inspirace, jim poručil: „Zanechte zkoumání těla.“ Ihned jej poslechli. Druhý voják, aspirace, jim poručil: „Začněte studovat duši.“ Ihned jej poslechli. A hle — Král a Královna ze Zlatého břehu Za sami ověnčili ty, již hledali, spatřili a poznali Světlo a Pravdu.

Co vlastně upanišady říkají? Když se zeptáte západního hledajícího, ihned vám odpoví: „To je velmi jednoduché. Říkají, abychom se posadili k nohám Mistra a učili se.“ Zeptáte-li se na totéž východního hledajícího, tiše vám odpoví: „To je velmi těžké. Říkají, abychom přeměnili lidskou temnotu na božské Světlo.“ Západní i východní hledající mají oba naprostou pravdu. Bez Mistra nelze objevit transcendentální Skutečnost. Bez přeměny temnoty nelze na zemi projevit Božskost.

Kdo potřebuje Pravdu? Hledající. Kdy Pravdy dosáhne? Pravdy dosáhne v okamžiku, kdy se stane odevzdaným a božským milovníkem.

Jeho prvním dosažením je Bůh Stvořitel.

Jeho druhým dosažením je Bůh Udržovatel.

Jeho třetím dosažením je Bůh Přeměňovatel.

Jeho čtvrtým dosažením je: „Ty jsi To.“

Jeho pátým dosažením je: „Já jsem To.“

Jeho šestým dosažením je: „On a Já jedno jsme.“

Jeho sedmým dosažením je: „On jsem já.“

Ve Stvořiteli vidí.

V Udržovateli cítí.

V Přeměňovateli se stává.

Srdcem upanišad je Puruša. Život Puruši je poselstvím upanišad. Kdo je to Puruša? Puruša je skutečný obyvatel těla vesmíru. Puruša je trojnásobný: je vnější átman, vnitřní Átman a Paramátman.

Vnější átman je hrubé fyzické tělo. Vnější átman je to, co roste v těle, s tělem a pro tělo. Vnější átman je ztotožnění těla s hrubým aspektem života. Zde žijeme, zde jsme zraňováni, zraňujeme druhé, užíváme si požitků od jiných a sami nabízíme požitky ostatním. Toto átman žije, mění se, rozvíjí se, a nakonec se rozkládá.

Vnitřní Átman je rozlišující Já. Vnitřní Átman se ztotožňuje s aspirujícím vědomím země. Ztotožňuje se se vzduchem, éterem, ohněm, vodou a zemí. Vnitřní Átman je myslitel, vykonavatel a přímý posel Boha. Vnitřní Átman projevuje svou vnitřní realizaci prostřednictvím vnější zkušenosti.

Paramátman odhaluje samo sebe prostřednictvím Jógy. Nerodí se a ani neumírá. Je nad všemi vlastnostmi. Prostupuje vším, je nepředstavitelné a nepopsatelné. Je Skutečností Věčnosti a Božskostí Skutečnosti.

Každá upanišada je mocnou kapkou z fontány věčného Života. Taková kapka může snadno vyléčit mnohé nemoci lidského života. Nekonečná síla takové kapky nás může vysvobodit z nekonečného koloběhu zrození a smrti.

Mysl, s pomocí těla, vytváří otroctví. Srdce, s pomocí duše, nabízí osvobození. Neaspirující mysl plodí marné myšlenky a potápí se. Příliš přemýšlí a příliš rychle se potápí. Slepé tělo si neustále kope hrob. Srdce chce milovat a být milováno. Bůh dává srdci život jednoty. Duše chce odhalovat Boha. Bůh duši naplňuje, a tím přináší poselství dokonalosti do Božskosti projevené Skutečnosti.

Bytí, nebytí a Zdroj

University of Connecticut

Storrs, Connecticut

11. února 1972

V indické filozofii se velmi často setkáváme se dvěma pojmy — sat a asat. Sat znamená „bytí“ a asat znamená „nebytí“. Bytí je cosi, co se něčím stává, co roste a naplňuje se. Nebytí je něco, co popírá svou vlastní skutečnost a božskost. Bytí je všude, ale má svou cenu nebo význam jen tehdy, je-li v něm vidět božskost. Bytí, ve kterém se neobjevuje božskost, je marné. Božskost je životním dechem bytí. Božskost naplňuje naše aspirující vědomí a odhaluje naši nesmrtelnost zde na zemi jedině tehdy, vidíme-li ji jako něco nekonečného a věčného.

Bytí je opatrováno aspirujícím vědomím a Boží vlastní nejvyšší Skutečností. Skutečnost a bytí musí jít ruku v ruce. Skutečnost není možná bez bytí a bytí bez Skutečnosti je absurdní. Božská Skutečnost a božské Bytí jdou vždy ruku v ruce.

Bytí projevuje samo sebe jedině prostřednictvím Pravdy. Tato Pravda poráží všechno nepravdivé. Motto Indie zní: Satyam eva jayate (Mundakópanišad 3.1.6), což znamená: „Pravda jediná vítězí“. Co je tato Pravda? Je to současně Hloubka Božího Srdce i Výška Boží Hlavy.

Pravda je naším vnitřním slibem. Naším vnitřním slibem, slibem naší duše, je realizovat v této inkarnaci Boha, nikoli za každou cenu, nýbrž pod řádným vedením duchovního Mistra, protože cítíme, že právě toto chce Nejvyšší uvnitř nás. S jakým cílem? Abychom Mu potom mohli sloužit Způsobem Jemu vlastním.

Nejvyšší způsob, jak cítit tuto Pravdu, znamená říci: „Pokud On nechce, abych Jej realizoval v této inkarnaci, ale v nějaké budoucí inkarnaci, jsem zcela připraven řídit se Jeho rozhodnutím.“ Hledající však musí mít dynamický postoj. Když jen řekne: „Ach, já budu hrát svou roli. Budu milý, upřímný, pravdomluvný a poslušný, a až přijde čas, On to všechno udělá,“ tehdy začne odpočívat. Velmi často, když říkáme: „Já budu hrát svou roli a Bůh se postará o mou realizaci,“ Bůh opravdu starost o naši realizaci převezme. Jestliže ale cítíme, že Bohu doopravdy pomůžeme, když realizujeme co nejdříve, potom své realizace určitě dosáhneme dříve.

Lidstvu můžeme opravdu posloužit jedině tehdy, pokud máme Mír, Světlo a Blaženost. Myšlenka realizace Boha v Boží vybranou Hodinu musí vzejít z hloubky našeho srdce, a ne z našeho intelektuálního poznání. Naneštěstí obvykle ze srdce nepřichází; přichází pouze z naší chytré mysli, která říká: „Četl jsem v knihách a slyšel od Mistra, že pokud nebudu od Boha nic chtít, dá mi všechno.“ Je lepší modlit se k Bohu pro mír mysli, abyste mohli spatřit Pravdu v její úplnosti. Žádat Boha o mír mysli není zločin. Pokud nebudete mít mír mysli, potom můžete být kdekoliv — v metru, v přírodě nebo na Times Square, ale Bůh tam pro vás nebude. Bůh nám dal určitou inteligenci. Když ráno řeknete: „Bože, je na Tobě, jestli budu jíst, nebo ne. Prostě zůstanu v posteli,“ Bůh vám nepřijde vložit jídlo do úst. Ne, Bůh vám dal inteligenci nezbytnou k tomu, abyste pochopili, že musíte vynaložit nějaké úsilí. Musíte vlastním úsilím vstát z postele, osprchovat se a nasnídat.

Chcete-li mít ve svém vnitřním životě čistotu, pokoru, mír mysli a ostatní božské vlastnosti, musíte vynaložit určité úsilí. Je sice pravda, že pokud se k Bohu nebudete za nic modlit, dá vám vše, ale tuto skutečnost je třeba chápat na nejvyšší úrovni. Jak můžete od Boha očekávat, že vám dá všechno, když se k Němu nemodlíte, neusilujete o Jeho realizaci ani na Něj nemyslíte? Dá vám všechno na základě vaší naprosté víry v Něj a na základě vašeho upřímného vnitřního pláče.

Upanišady vzešly z véd. Jaký je rozdíl mezi dary, které dostáváme z véd a které dostáváme z upanišad? Védy připomínají skladiště — je v nich všechno, ale není v tom patřičný řád. Je v nich také nemálo věcí, které už nejsou pro moderní svět, současný život, pro rozvinuté lidské bytosti a inteligentní či rozvinutou mysl důležité. Na pomoc nám přicházejí upanišady. Berou si inspiraci a aspiraci z véd, ale mají svou vlastní originalitu. Upanišady rády přebírají vše, co je ve védách dobré, a svým výjimečným způsobem nám to nabízejí.

Upanišady by bez véd neexistovaly. Védy jsou zdrojem. Védské bohatství lze však většině lidstva nabídnout jedině prostřednictvím upanišad. Upanišady dovedou vstoupit do zdroje a nabídnout jeho osvěcující a naplňující bohatství takovým způsobem, aby ho mohlo přijmout a pochopit celé lidstvo. Tvoří vrchol, vyvrcholení véd, říká se jim védánta. Veškerá indická dosažení na mentální, duchovní, psychické i morální úrovni pocházejí z vytříbeného, rozvinutého, aspirujícího a osvěcujícího vědomí upanišad.

Určitou obdobou védántské filozofie je buddhismus. Buddhistická filozofie však zdůrazňuje jeden zvláštní védántský aspekt. O Buddhovi hovoříme jako o Pánu Soucitu. Mluvíme o Buddhově morální etice. Odkud to vše pochází? Z védánty. Buddha však při vyjadřování védántské a upanišadské pravdy nabídl své vlastní vnitřní světlo jedinečným způsobem. To je důvod, proč je pro běžné lidské bytosti těžké uvěřit, že původním zdrojem Buddhova učení byla védánta.

V západním světě máme Pythágora a Platóna — dva velké filozofy. V jejich filozofii, zejména v Platónově filozofii, můžete vidět výraznou inspiraci upanišadskými myšlenkami. Ze stejného zdroje, z upanišad, pochází také súfismus, západní emocionální nebo psychický mysticismus.

Svět získal z upanišad mnoho významných věcí, ale nechce jim přiznat zásluhu. Nevadí. Dítě si vezme peníze od rodičů a přátelům řekne, že to jsou jeho peníze. Jeho vrstevníci mu to uvěří, ale dospělí řeknou: „Nepracuje. Jak by mohl mít vlastní peníze?“ Vědí, že je dostal od rodičů. Miliony lidí se nechali, ať už vědomě nebo nevědomě, inspirovat upanišadskou naukou. V Indii i na Západě je mnoho cest, mnoho náboženství, které převzaly bohaté světlo upanišad, ale je pro ně těžké přiznat zásluhu jeho zdroji.

Upanišadští zřeci přebývají uvnitř nás. Nepotřebují uznání ani obdiv. Co si tedy přejí? Co očekávají? Přejí si a očekávají, že ryzí hledající začnou používat Pravdu, kterou jim nabídli. Pokud do svého každodenního života vneseme Pravdu, pak bez ohledu na to, odkud tato Pravda pochází, začne se v nás projevovat božskost, a božskost nabídne zdroji své uznání, obdiv a slávu. Dokonce ani Bůh od nás neočekává nebo nevyžaduje nic víc, než abychom ve svém vlastním životě vědomě, neustále, oddaně, oduševněle a nepodmíněně používali Pravdu.

Plamenné vlny z moře upanišad, část I.

Rutgers University

New Brunswick, New Jersey

18. února 1972Aum bhūr bhuvaḥ svaḥ

tat savitur vareṇyam

bhargo devasya dhīmahi

dhiyo yo naḥ pracodayāt

— Rgvéda III.62.10)

Překlad:

Meditujeme na transcendentální Slávu Boha Nejvyššího,

který je uvnitř srdce země, života oblohy a duše Nebe.

Kéž podnítí a osvítí naši mysl.

Komentář:

Potřebujeme osvícení — zde je odpověď. Transcendentální osvícení přemění zvířecí v nás, osvobodí lidské v nás a projeví Božské v nás.

II

transliterationPūrṇam adaḥ pūrṇam idaṃ

pūrṇāt pūrṇam udacyate

pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate

— Íšópanišad a Brhadáranjakópanišad)

Překlad:

Nekonečno je tamto. Nekonečno je toto.

Nekonečno z Nekonečna vzniklo.

Je-li z Nekonečna Nekonečno odebráno, Nekonečno zůstane.

Komentář:

Nekonečno je skrytý Dech Nejvyššího Kormidelníka.

Nekonečno je odhalený Život Lodi Nejvyššího.

Nekonečno je naplněné Tělo Nejvyššího Cíle.

IIIAsato mā sad gamaya

tamaso mā jyotir gamaya

mṛtyor māmṛtaṃ gamaya

— Brhadáranjakópanišad I.3.28

Překlad:

Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.

Veď mne od temnoty ke Světlu.

Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.

Komentář:

Neskutečné v nás touží po životě požitků konečného.

Skutečné v nás usiluje o Život Boha Nekonečnosti.

Temnota je objevem pochybující a zklamané mysli.

Světlo je objevem aspirujícího a zasvěceného srdce.

Smrt — kde je ta kočka? Její mňoukání není slyšet.

Nesmrtelnost — kde je ten lev? Jeho řev je slyšet všude vůkol.

IVAṇor aṇīyān mahato mahīyān

ātmāsya jantor nihito guhāyām

— Kathópanišad 1.2.20

Překlad:

Menší než nejmenší život,

větší než nekonečná Rozlehlost,

dýchá duše v tajném srdci člověka.

Komentář:

Duše je věčným dítětem Boha a pradědečkem člověka.

Jako Boží věčné dítě si duše neustále hraje.

Jako pradědeček člověka se duše ustavičně těší z odpočinku.

VVedāham etaṃ puruṣaṃ mahāntam

ādityavarṇam tamasaḥ parastāt

— Švétášvatarópanišad 3.8, také Jadžurvéda, Vádžasanejisamhitá 31.18

Překlad:

Poznal jsem tu Velkou Bytost, zářivou jako Slunce,

jež dlí za hranicemi temnoty.

Komentář:

Před naší realizací hasila tato Velká Bytost žízeň našeho srdce.

Po naší realizaci sytíme hlad duše této Velké Bytosti.

VISatyam eva jayate

— Mundakópanišad 3.1.6

Překlad:

Pravda jediná vítězí.

Komentář:

Pravda je Boží Koruna, kterou Bůh nabízí Sám Sobě.

Realizujeme-li Pravdu, obejmeme Boha navždy.

VIIDevebhyaḥ kam āvṛṇīta mṛtyuṃ

prajāyai kam amṛtaṃ nāvṛṇīta

— Rgvéda X.13.4

Překlad:

Kvůli bohům zvolil [Brhaspati] smrt.

Nezvolil Nesmrtelnost kvůli člověku.

Komentář:

Brhaspati obsahuje proudící život bohů a uchovává zářící lásku člověka.

VIIIUru ṇas tanve tan

uru kṣayāya nas kṛdhi

uru ṇo yaṃdhi jīvase

— Rgvéda VIII.68.12

Překlad:

Dej svobodu našemu tělu.

Dej svobodu našemu obydlí.

Dej svobodu našemu životu.

Komentář:

Boží Soucit je svobodou pro naše tělo.

Boží Zájem je svobodou pro naše obydlí.

Boží Láska je svobodou pro náš život.

IXAgnir jyotir jyotir agnir

indro jyotir jyotir indraḥ

sūryo jyotir jyotiḥ sūryaḥ

— Např. Sámavéda II.1181; Jadžurvéda, Káthakam 40.6

Překlad:

Agni je Světlo a Světlo je Agni.

Indra je Světlo a Světlo je Indra.

Súrya je Světlo a Světlo je Súrya.

Komentář:

Světlo je odhalená Láska.

Světlo je projevený Život.

Světlo je naplněný Bůh.

XĀnandāddhyeva khalvimāni bhūtāni jāyante

ānandena jātāni jīvanti

ānandaṃ prayantyabhisaṃviśanti

— Taittiríjópanišad III.6

Překlad:

Z Blaženosti jsme vzešli.

V Blaženosti rosteme.

Do Blaženosti se na konci své cesty navrátíme.

Komentář:

Bůh napsal svým lidským dětem otevřený dopis. V dopisu stálo:

„Mé nejsladší děti, jste jedinou blažeností celého Mého kosmického Bytí.“

XIHiraṇmayena pātreṇa satyasyāpihitaṃ mukham

tat tvaṃ pūṣan apāvṛṇu satyadharmāya dṛṣṭaye

— Brhadáranjakópanišad V.15.1; také Íšópanišad 15

Tvář Pravdy je zakryta zářivým zlatým diskem.

Ó Slunce, sejmi ho, abych já, jenž jsem oddán Pravdě, mohl Pravdu spatřit.

Komentář:

Tvář Pravdy nás probouzí.

Oko Pravdy nás sytí.

Srdce Pravdy nás utváří.

XIISaha nāvavatu saha nau bhunaktu

saha vīryaṃ karavāvahai

— Vzývání z Kathópanišad, také z druhé a třetí části Taittiríjópanišad

Překlad:

Kéž nás On společně ochraňuje.

Kéž nás společně vlastní.

Kéž do nás vloží sílu a mužnost.

Komentář:

Bůh, Guru a žák:

Bůh je Soucit a Ochrana;

Guru je zájem;

žák je oddanost.

Když tito tři spolupracují,

zazáří dokonalá Dokonalost

a bude zářit po celou Věčnost.

XIIIYenāhaṃ nāmṛtā syāṃ

kim ahaṃ tena kuryām

— Brhadáranjakópanišad II.4.3

Překlad:

Co si počnu s věcmi, které mě nedokážou

učinit nesmrtelným?

Komentář

Bůh je věčně hrdý na člověka, protože ztělesňuje Boží Nesmrtelnost.

XIVMadhuman me parāyaṇam

madhumat punarāyaṇam

— Rgvéda X.24.6

Překlad:

Kéž je můj odchod z domova sladký.

Kéž je sladký můj návrat.

Komentář:

Můj sladký odchod z mého věčného domova mi dal pocítit, jak jsem statečný.

Můj sladký návrat do mého věčného domova mi dá pocítit, jaké mám štěstí.

Plamenné vlny z moře upanišad, část II.

Fordham University

Bronx, New York

28. února 1972

IAgne naya supathā rāye asmān

viśvāni deva vayunāni vidvān

yuyodhyasmaj juhurāṇam eno

bhūyiṣṭhāṃ te namaūktiṃ vidhema

— Rgvéda I.189.1; také Íšópanišad 18 a Brhadáranjakópanišad I.188.1, V.15.1

Překlad:

Ó Agni, ó Bože Ohně, veď nás po správné cestě, abychom se mohli těšit z plodů svých božských činů.

Ty znáš, ó Bože, všechny naše skutky. Ó Bože, odejmi od nás všechny naše neaspirující a spoutávající hříchy a znič je.

Tobě nabízíme své nesčetné oduševnělé poklony a modlitby.

Komentář:

Aspirace srdce je správnou cestou.

Boží Soucit je to pravé vedení.

Plody našich božských skutků jsou Mír, Světlo a Blaženost.

Hřích je úsměvem sebeomezujícího otroctví.

V našich modlitbách a poklonách přebývá Bůh — osvěcující Spasitel.

IIUttiṣthata jāgrata prāpya varān nibodhata

kṣurasya dhārā niśitā duratyayā

durgaṃ pathas tat kavayo vadanti

— Kathópanišad 1.3.14

Překlad:

Vstaň! Probuď se! S pomocí Mistrů, kteří osvěcují, vedou a naplňují, realizuj a dosáhni toho Nejvyššího. Cesta je úzká jako ostří břitvy, nesnadné po ní přejít, těžké po ní kráčet — tak praví moudří.

Komentář:

„Vstaň! Potřebuješ Boha. Probuď se! Bůh potřebuje tebe.“ Kdo přináší toto poselství? Mistr. Cesta může být dlouhá, ale ne nekonečná. Cílem není jen nekonečný život, ale i neustále energizující nesmrtelný dech. Opravdový mudrc je ten, jehož vnější život je projevením vnitřního života Pravdy.

IIIYo vai bhūmā tat sukhaṃ

nālpe sukham asti

bhūmaiva sukhaṃ

— Čhándógjópanišad VII.23.1

Překlad:

Nekonečno je uspokojující štěstí.

V konečném nemůže štěstí nikdy ani dýchat.

Jedině Nekonečno je naplňujícím štěstím.

Komentář:

Nekonečný Život je nekonečnou Blažeností.

Nekonečné Štěstí je pro konečné cizincem.

Nekonečno bez Blaženosti je jako stvoření bez Stvořitele. To je vskutku nemožné.

Blaženost bez Nekonečna je jako Stvořitel bez stvoření. Vskutku, i to je nemožné.

IVNa tatra sūryo bhāti na candratārakaṃ

nemā vidyuto bhānti kuto ´yam agniḥ

tam eva bhāntam anubhāti sarvaṃ

tasya bhāsā sarvam idaṃ vibhāti

— Mundakópanišad 2.2.10 a Švétášvatarópanišad 6.14

Překlad:

Slunce tam nezáří, ani Měsíc nebo hvězdy či blesk, natož tento pozemský oheň.

Pouze když září osvěcující Světlo, září i všechno ostatní; sebeodhalující Světlo osvěcuje celý vesmír.

Komentář:

Vnější slunce nás žádá, abychom se dívali, a když se podíváme kolem sebe, vidíme samou temnotu.

Vnitřní slunce nám umožňuje spatřit to, čím věčně jsme: Nekonečným Světlem.

VNāyam ātmā balahīnena labhyo

— Mundakópanišad 3.2.4)

Překlad:

Duše nemůže být dosažena slabochem.

Komentář:

Je pravda, že slabý aspirant nemůže realizovat svou duši.

Kdo však může být opravdu silný, než svou duši realizuje?

Slabý aspirant je Bůh ve své zdokonalující aspiraci.

Silný aspirant je Bůh ve své projevující realizaci.

VIYo devo agnau yo´psu viśvaṃ bhuvanam āviveśa

ya oṣadhīṣu yo vanaspatiṣu tasmai devāya

namo namaḥ

— Švétášvatarópanišad 2.17

Překlad:

Této božské Bytosti, která je v ohni, ve vodě, v rostlinách a ve stromech a která vstoupila do vesmíru a celý jej prostupuje, nabízíme své nejvyšší poklony.

Komentář

Oheň je aspirace.

Voda je vědomí.

Rostlina je rostoucí naděje.

Strom je ujišťující důvěra.

Božská Bytost je skrytý Dech

a odhalený Život vesmíru.

VIIVidyā cāvidyā ca yas tad vedobhayam saha

avidyayā mṛtyuṃ tīrtvā vidyayāmṛtam akute

— Íšópanišad 11

Překlad:

Ten, kdo zná a chápe poznání a nevědomost jako jedno a to samé, prochází nevědomostí za oblast smrti, poznáním dosahuje věčného Života a zhluboka pije Světlo Nesmrtelnosti.

Komentář:

Nevědomost je poznání fyzické mysli. Poznání je tajemstvím duše. Když fyzická mysl podřídí svou existenci osvícení duše, smrt zemře a zasvitne Nesmrtelnost.

VIIIBhadraṃ karṇebhiḥ śṛṇuyāma devā

bhadraṃ paśyemākṣabhir yajatrāḥ

sthirair aṅgais tuṣṭuvāṁsas tanūbhir

vyaśema devahitaṃ yad āyuḥ

— Vzývání z Mundaka, Prašna a Mándúkjópanišad, pův. z Rgvédy I.89.8

Překlad:

Ó kosmičtí bohové, kéž naše lidské uši slyší vše, co je dobré a příznivé.

Ó bohové vskutku hodní uctívání, kéž naše lidské oči vidí vše, co je dobré a příznivé.

Kéž se těšíme životu, který jste nám darovali, a nabízíme vám neustávající chválu prostřednictvím svého zdravého těla a pozemské existence.

Komentář:

Slyšet příznivé věci znamená vzývat Boha-Inspiraci a Boha-Aspiraci. Vidět příznivé věci znamená cítit Boha-Světlo a Boha-Blaženost.

Filozofie, náboženství, duchovnost a jóga upanišad

University of Massachusetts

Amherst, Massachusetts

1. března 1972

Rozhodl jsem se dát třináct přednášek o Upanišadách. Dnes bude má třináctá rozmluva o Upanišadách. To znamená, že dnes jsme na konci závodu, božského závodu. Blížíme se k cíli. Když se dostaneme do cíle, nabídneme svou nejoddanější vděčnost Vnitřnímu Pilotovi. Také nabízím svou požehnanou vděčnost všem svým žákům, kteří pro mne zorganizovali přednášky na různých významných univerzitách. Jsou to oni, kteří mi pomáhají nabízet mé malé Světlo rozsáhlému světu.

Filozofií upanišad je rozlehlost mysli.

Náboženstvím upanišad je jednota srdce.

Duchovností upanišad je nesmrtelnost duše.

Jógou upanišad je naprosté projevení Boha zde na zemi.

Rozlehlost mysli potřebuje Boha-nekonečné Vědomí.

Jednota srdce potřebuje Boha-nejvyššího a věčně Milovaného.

Nesmrtelnost duše potřebuje Boha-vždy přesahující Za.

Úplné projevení Boha potřebuje neustálý vnitřní hlad člověka.

Bůh je Čistota v rozlehlosti mysli.

Bůh je Krása v jednotě srdce.

Bůh je Život v Nesmrtelnosti duše.

Filozofie upanišad mi říká: „Spatři Pravdu.“

Náboženství upanišad mi říká: „Ciť Pravdu.“

Duchovnost upanišad mi říká: „Vrůstej do Pravdy.“

Jóga upanišad mi říká: „Staň se Pravdou.“

Bůh mi říká: „Ty jsi Pravda.“

Když vidím Pravdu, vím, co je Boží Soucit.

Když cítím Pravdu, vím, co je Boží Láska.

Když vrůstám do Pravdy, vím, co je Boží Zájem.

Když se stávám Pravdou, vím, co je Boží obětavý Život a co je Jeho nepodmíněná Povinnost.

Když si uvědomím, že já jsem Pravda, začíná plné projevení Světla Božskosti.

Upanišady nabízejí každému aspirujícímu srdci bezpočet poselství. Je v nich řada poselství, která jsou vrcholně významná i naplňující. Je zde úžasné poselství o životě a smrti. Co se děje před smrtí a po smrti? Zde je ono poselství upanišad:

Před smrtí je život hledajícím.

Po smrti se tentýž život stane snílkem.

Před smrtí život usiluje o dokonalost a bojuje za dokonalost.

Po smrti tentýž život odpočívá a raduje se s duší z božské blaženosti.

Před smrtí je život Božím Slibem.

Po smrti je život Božím vnitřním Ujištěním. Toto Boží Ujištění pozorujeme, když naplňujeme Boha ve své budoucí inkarnaci.

Život každého jednotlivce je aktem inspirace a odhalení. Život je zkušenost, stejně jako smrt. Náš lidský život je Boží posvátný plamen, který šplhá k nejvyššímu Zdroji. Lidská smrt, tedy takzvaná smrt, je tajnou hrou Boží Vůle.

Když studujeme upanišady, začínáme u soustředění mysli. Soustředění mysli je nejobtížnější věc, na kterou můžeme vůbec pomyslet. Víme, co je mysl, víme, co je soustředění, avšak pokud jde o soustředění mysli, je to mimořádně těžké.

Jednou přišli duchovní hledající ke svému Mistrovi a řekli: „Mistře, meditujeme už tolik let — deset dlouhých let. jak to, že nedokážeme ovládnout svou mysl?“ mistr řekl: „mé děti, realizace boha není tak snadná. kdyby byla snadná, touto dobou už byste svou mysl ovládali. To je samo o sobě důkaz, že realizace boha je mimořádně obtížná. mysl považujeme za svůj nejlepší nástroj, za nejvyvinutější součást lidského života. pohleďte však na její bezmocnost.“ potom pokračoval: „Teď stojíte všichni přede mnou. Co se stane, když někdo z vás vyšplhá na ramena jednoho ze svých duchovních bratrů? Bude podrážděný, rozzlobí se. Bude pošlapána jeho hrdost. On je také lidská bytost. Jak to, že si někdo dovoluje šplhat mu na ramena? To stejné se stává mysli. Když je rozvířena našimi myšlenkami — nízkými, nebožskými a nehezkými myšlenkami — nedovolí nám, abychom se ztišili a zklidnili k meditaci na Boha.“

Mysl má božský původ, mysl je sama o sobě božská. Nyní však naneštěstí používáme fyzickou mysl, která nám na naší cestě vzhůru nemůže vůbec pomoci. Tato mysl ať už vědomě, nebo nevědomě přijala tři nebožské přátele: strach, pochybnost a žárlivost. Na začátku této přednášky jsem řekl, že filozofií upanišad je rozlehlost mysli. Když se před fyzickou myslí chce objevit rozlehlost, mysl se vyděsí k smrti. Bojí se rozlehlosti.

Potom se podívá na vlastní nedostatečnost, na své omezené schopnosti, a řekne: „Jak je to možné? Jsem tak slabá, jsem tak neschopná, jsem tak bezvýznamná. Jak by mě mohla rozlehlost přijmout za vlastní?“ Nejprve se rozlehlosti obává. Potom pochybuje. Zpochybňuje samotnou její existenci. Poté strach i pochybnosti mysl díky nekonečné Boží Milosti opustí. Bohužel však nastupuje žárlivost. Mysl se rozhlédne a vidí, že v rozlehlosti je určité naplnění, kdežto v jejím vlastním bytí není žádné naplnění ani radost. Začne žárlit. Tři nebožské síly — strach, pochybnost a žárlivost — napadly mysl a ta je potom pro naši cestu vzhůru bezvýznamná, bezmocná a beznadějná. Jakmile je mysl napadena strachem, pochybností a žárlivostí, vědomě a záměrně do ní vstoupí a nasytí ji ještě něco — naše ego. S egem začíná náš duchovní konec.

S pomocí filozofie, náboženství, duchovnosti a jógy se musíme dostat za panství fyzické mysli. Hledající mysl působí ve filozofii. Plačící srdce působí v náboženství. Osvěcující duše působí v duchovnosti. Naplňující Cíl působí v Józe.

K Cíli se lze přibližovat dvěma způsoby: pomocí mysli a pomocí srdce. cesta mysli není bezpečná, není spolehlivá. Člověk však nakonec cíle dosáhne. přistupujete-li k bohu prostřednictvím mysli, neznamená to, že jej nerealizujete. vy jej realizujete, ale je to svízelná cesta. můžete pochybovat o své aspiraci, můžete pochybovat o božím soucitu, který k vám bůh chová. dosažení cíle vám proto může trvat stovky a tisíce let. naproti tomu přístup srdce je jistý a spolehlivý. můžete udělat jednu ze dvou věcí: buď se ztotožnit s Nejvyšším Kormidelníkem, s Věčným Milovaným, nebo odevzdat každou vteřinu svého bytí Vnitřnímu kormidelníkovi. Musíme se buď naprosto ztotožnit s Vůlí Vnitřního kormidelníka, nebo se musíme Vnitřnímu kormidelníkovi úplně a nepodmíněně odevzdat. Pokud přistupujeme k Bohu jedním z těchto dvou způsobů, ihned pocítíme Jeho Nekonečnost, Věčnost, Božskost a Nesmrtelnost jako svoje vlastní.

Následujeme-li krok za krokem poselství upanišad, začneme-li nejprve filozofií, potom náboženstvím, duchovností a nakonec Jógou, realizace Boha nemusí zůstat a také nezůstane daleko. Objevení Boha je naším rodným právem. Chceme-li opravdu objevit Boha, můžeme začít od samotného začátku: od filozofie k náboženství, přes duchovnost až k józe. až naplníme požadavky filozofie, náboženství, duchovnosti a jógy, bůh naplní všechny naše požadavky. požadavky upanišad jsou velmi prosté: aspirace a sebeovládání. našimi požadavky jsou dary od boha: mír, světlo, blaženost a síla.

Máme opravdu zájem o Boží dary? Pokud opravdu máme o Boží dary zájem, Bůh nám nabídne schopnost Jeho nekonečné bohatství přijmout. Chceme-li v normálním životě od nějakého člověka nějakou věc, nedá nám schopnost ji přijmout. Bude vyžadovat naši vlastní. Pokud máme dostatek schopností a pracujeme jeden den, zaměstnavatel nám dá výplatu. V duchovním životě však Bůh chce vědět, zda opravdu chceme výplatu — mír, světlo a blaženost. Pokud ji chceme, potom nás On Sám naplní energií a On Sám se stane naší aspirací a sebeovládáním. Bude pracovat uvnitř nás a naším prostřednictvím. Bude v nás působit jako hledající a zároveň jako náš Kormidelník. On Sám bude zaměstnancem a Zaměstnavatelem. Jestliže opravdu chceme Boha, Bůh bude hrát obě role. Bude Dárcem i příjemcem. Bude hledajícím i Dávajícím.

Védský pták osvícení

Wellesley College

Wellesley, Massachusetts

14. listopadu 1972

Milé sestry a milí bratři, na sedmi sesterských univerzitách budu mít sedm přednášek o védách. Je zajímavé, že sama Rgvéda pojednává o sedmi zvláštních sestrách. Říká nám, že existuje božský kočár s jediným kolem, který je tažen jedním koněm se sedmi jmény. Před kočárem stojí sedm sester zpívajících duchovní písně. Zpěvem odhalují skryté poselství osvobození života a dokonalosti lidstva (Rgvéda I.164.3).

Sedm je okultní číslo. V duchovním světě má číslo sedm velmi zvláštní význam. V dávné minulosti žilo sedm velkých indických mudrců, kteří viděli Pravdu, žili Pravdou a stali se Pravdou.

V Indii je sedm důležitých řek. Řeka znamená pohyb; voda znamená vědomí. Pohyb vědomí je stálý pokrok směrem k nejvzdálenějšímu Za.

Na hudební stupnici je sedm not. Každá nota má svou zvláštní hodnotu. Hudba je mateřským jazykem lidstva. Bůh je Nejvyšší Hudebník. Právě prostřednictvím hudby můžeme vstoupit do univerzální harmonie. A právě prostřednictvím hudby se v Božím všemilujícím stvoření projevuje Jeho Krása.

V duze je sedm barev. Tyto barvy označují etapy našeho duchovního putování k nejzazšímu Cíli. Všichni víme, že duha je znamením štěstí a budoucího pokroku. V duchovním světě je každá barva duhy předzvěstí nového svítání.

Existuje sedm vyšších a sedm nižších světů. Aspirující lidská bytost vstupuje do jednoho z vyšších světů a dělá pokrok ve vnitřním životě. Její vědomí létá jako pták z jednoho světa do druhého, dokud se neocitne v sedmém světě, Sat-Čit-Ánanda, ve světě Bytí, Vědomí a Blaženosti. Tam se vědomě a neoddělitelně ztotožní s Nejvyšším kormidelníkem. Když však lidská bytost záměrně a vědomě dělá špatné, ohavné věci, musí vstoupit do jednoho ze sedmi nižších světů, což jsou světy temnoty, otroctví a nevědomosti.

Matka Indie je aspirující strom. Tento strom má jako svůj jediný kořen védy. Kořenem je Pravda, stromem je Pravda, zážitkem stromu je Pravda, realizací stromu je Pravda, odhalením stromu je Pravda a projevením stromu je Pravda.

védští zřeci viděli Pravdu svou duší, viděli ji ve svých Nebeských vizích a pozemských skutcích.Satyam eva jayate nānṛtam

Pravda jediná vítězí, ne lež.

— Mundakópanišad 3.1.6

Tato Pravda nás učí, jak být skutečnými bratry a sestrami lidstva, vědomými a oddanými milovníky Boha a dokonalými pány přírody.

Učení véd je univerzální. V Jadžurvédě jasně vidíme, že učení véd je pro všechny — pro bráhmany, kšatrije, vaišji, šúdry, a dokonce i pro čandály, pro ty, kteří jsou pokoření a opuštění. Védy mohou studovat muži stejně jako ženy. Bůh je pro všechny. Védy jsou pro všechny. Ve védském chrámu není nikdo nikomu nadřazen nebo podřízen; všichni jsou si rovni, všichni jsou Božími dětmi. Tyto Boží děti mohou žít v srdci Pravdy a mohou se stát opravdovou pýchou Boha.

Každý védský zřec je básníkem i prorokem. Básně obyčejného básníka jsou velmi často založeny na představivosti. Jeho poezii zrodila představivost. U védských básníků se poezie zrodila z intuice. Tato intuice je přímým poznáním Pravdy. U obyčejných proroků velmi často vidíme, že jejich proroctví jsou založena na jakémsi neznámém tajemství. Ale v případě védských proroků tomu tak nebylo. Jejich proroctví byla založena na plném a vědomém vnímání přímé a bezprostřední Pravdy. Tuto dynamickou Pravdu vynesli na povrch, aby působila v kosmickém projevení.

Současný svět věří, že nejvyšší možný zážitek skutečnosti může nabídnout mysl. védští zřeci sice neupírali mysli její význam, ale nikdy ji nepovažovali za zdroj nejvyššího možného prožitku skutečnosti.

Védy mají věčnou moudrost. Tato moudrost je pro nás. Védy jsou více než ochotné nás osvítit, pokud se odvážíme naslouchat jejich poselství:Śṛṇvantu viśve amṛtasya putrāḥ

Slyšte, synové Nesmrtelnosti.

— Rgvéda X.13.1

To je jejich šlechetné pozvání.

Pokud žijeme v mysli a nechceme překročit její hranice, zůstaneme svázáni pouty těla. Setrváme v otroctví. Jedině světlo zevnitř a vedení Shůry nás může vysvobodit ze spleti nevědomosti, která nás obklopuje. Žijeme-li v mysli, žijeme ve spleti tvarů. Když žijeme v duši, vstupujeme do beztvarého, a nakonec překonáváme jak tvar, tak i beztvaré. V té chvíli se stáváme univerzalizovanou individuální duší a individualizovanou Univerzální Duší.

Vnější svět je synonymem pro mysl. Vnitřní svět je synonymem pro srdce. Svět věčného Za je synonymem pro duši. Vnější svět má minulost, přítomnost a budoucnost. Vnitřní svět má zářivou a naplňující budoucnost. Svět Za má jenom věčné Nyní. Když žijeme ve vnějším světě, ničí nás nevědomé „já“. Když žijeme ve vnitřním světě, uspokojuje nás osvícené „Já“. Když žijeme ve světě Za, láskyplně nás ztělesňuje, odhaluje a naplňuje nekonečné „Já“. Dokud žijeme v mysli, nedokážeme překročit řízení osudu. Naše lidská vůle leží u nohou osudu. Žijeme-li v duši, máme svobodnou vůli. Tato svobodná vůle je Vůlí Nejvyššího. A právě vůle duše se neustále ztotožňuje s Vůlí nekonečného Za.

Ať už tomu druzí věří, nebo ne, milovníci véd velmi dobře vědí, že védy jsou významným přínosem pro svět literatury. Tato vznešená literární písma nemají pouze národní význam, protože nabízejí nadnárodní inspiraci a univerzální aspiraci. Právě proto, že jsou nadnárodní a univerzální, okouzlují a osvěcují upřímné hledající různých zemí všech dob.

Védské mantry či vzývání nám v nezměrné míře pomáhají rozvíjet sílu vůle. Dokonce i když se nenamáháme učením a opakováním manter, už pouhé oddané studium véd rozvíjí sílu vůle. Vrcholná otázka však zní, jakým způsobem tuto sílu vůle použijeme: zda k ovládnutí světa, nebo ke službě Bohu ve vesmíru. Pokud budeme žít v těle pro požitky těla, budeme chtít ovládnout svět. Pokud však budeme žít v duši, abychom tělo přeměnili a osvítili, tehdy budeme sloužit Bohu, milovat člověka a naplňovat jak Boha, tak i člověka.

Říci, že védy jsou skrz naskrz prostoupeny askezí a nezemskostí, znamená prozrazovat vlastní nevědomost. Védy jsou božsky praktické a jejich poselství má stálou a praktickou hodnotu. Netřeba říkat, že mnoho velkých védských zřeců mělo rodinu a většina jejich žáků se na konci svého učení vrátila domů a žila rodinným životem. Zřeci-učitelé naučili své žáky tajemství věčného života, a ne tajemství nekončící smrti, kterému se můžeme naučit od některých zkázymilovných učitelů vědy.

Védy neztělesňují depresi, potlačování, sebeumrtvování, uvědomování si hříchu ani vědomí pekla. Védy ztělesňují božskou povinnost pozemského života a neustále rostoucí krásu Nebeského života. védští zřeci přijali srdce života, aby na zemi nalezli nejvyšší Skutečnost. védští zřeci přijali tělo smrti, aby jej přenesli do země Nesmrtelnosti. Měli rádi inspiraci jasné mysli. Milovali aspiraci čistého srdce. Stali se realizací jisté duše.

Zářící vědomí védské pravdy

Radcliffe College

Cambridge, Massachusetts

14. listopadu 1972

Ve védských dobách lidé žili s přírodou a hráli si s intuicí. Moderní svět žije ve vyprahlé poušti mysli a hraje si se zklamáním těla a se zničením vitálna. Tenkrát byl život prostý a životní přístup k Cíli byl přímý. Teď je lidský život složitý a člověk má dvě jména: „stroj bez života“ a „hlasitý rámus“.

Moudrostí minulosti byla spontánní intuice. Moudrostí současnosti je neustálé podezírání. Lidé védské doby ovládali božské umění sebeodříkání a sebeodevzdání, tak jako my dnes ovládáme lidské umění sebeoslavování a ničení světa. Oni se snažili nejprve zdokonalit sami sebe, a poté zdokonalit svět. My se o sebezdokonalení nesnažíme vůbec; zajímáme se jen o zdokonalení světa. Oni byli přesvědčeni, že je sebekázeň osvobodí. My cítíme, že nás sebekázeň omezí. Oni věděli, že osobní disciplína není cílem, ale prostředkem k cíli, kterým je Ánanda, Blaženost. I my víme, že osobní disciplína není cílem, že je prostředkem vedoucím k cíli. Bohužel, pro nás je tímto osudným cílem sebezničení. védští zřeci potřebovali svobodu. My také potřebujeme svobodu. Pro ně znamenala svoboda sebezasvěcení božskému životu a všepřekračujícímu světu Za. Pro nás svoboda znamená možnost vnucovat ostatním sílu našeho vidění skutečnosti.

Existují čtyři védy: Rgvéda, Sámavéda, Jadžurvéda a Atharvavéda. Rgvéda obsahuje 10552 manter. Mantra je „vzývání“ nebo prostě „strofa“. Sámavéda obsahuje 1875 manter, Jadžurvéda 2086 a Atharvavéda 5987 manter. Určitý počet veršů Rgvédy je součástí ostatních tří véd. Většina manter ve védách má podobu průzračné, snadno srozumitelné poezie, s výjimkou těch, které jsou napsány v rytmické, obrazotvorné próze. Védy obsahují prvotní poezii a prózu hledajících, usilujících a aspirujících lidských duší. Tomu, kdo si myslí, že védská poezie je primitivní a védská literatura bezvýznamná, se dozajista nedostává osvícené mysli. Jak by mohla primitivní poezie nabízet celému světu tak vznešenou a trvalou moudrost?

Tělem védské poezie je prostota.

Vitálnem védské poezie je upřímnost.

Myslí védské poezie je průzračnost.

Srdcem védské poezie je čistota.

Duší védské poezie je zářivost.

Existují dva způsoby, jak studovat védy. Studujeme-li védy pomocí mysli, neustále nás napomíná přísná bdělost svědomí. Pokud védy studujeme srdcem, neustále nás inspiruje plynoucí spontánnost zářícího vědomí.

Výsledkem snažení mysli je učenec véd. Výsledkem snažení srdce je milovník véd. Učenec se snaží uspokojit svět, aniž by byl sám uspokojen. Milovník sytí svět světlem osvěcujícího projevení a blažeností naplňující dokonalosti.

Ve védách jsou dvě slova, která jsou stejně důležitá jako védy samotné. Těmito slovy jsou satja a rta, věčná Pravda a věčný Zákon. Pravda se navzájem ztělesňuje s Poznáním. Zákon se navzájem naplňuje s Projevením. Nežijeme-li Pravdou, nemůžeme dosáhnout Cíle. Pokud nerespektujeme Zákon, nemůžeme vrůst do Cíle.

védští zřeci přijali zákony druhých nejenom s upřímností svého srdce, ale také s jednotou své duše. Viděli Jediného v mnohém a mnohé v Jediném. Absolutno nepovažovali za svůj výhradní monopol.Satyam eva jayate nānṛtam

Pravda jediná vítězí, ne lež.

— Mundakópanišad 3.1.6

Asato mā sad gamaya

tamaso mā jyotir gamaya

mṛtyor māmṛtam gamba

Veď mne od neskutečného ke Skutečnému.

Veď mne z temnoty ke Světlu.

Veď mne od smrti k Nesmrtelnosti.

— Brhadáranjakópanišad 1.3.28

Neskutečnost je nepravda a Skutečnost je Pravda. Čisté srdce vzývá satja. Statečné vitálno vzývá rta. Láska k Pravdě nás vyvádí z temnoty. Láska k božskému řádu nás vede od lidského těla k božskému životu.

Oheň Vnitřního odhalení

Vassar College

Poughkeepsie, New York

15. listopadu 1972

Proč si ceníme učení véd? Protože nás inspiruje k tomu, abychom se pozvedli a překročili vědomí těla. Rgvéda nás inspiruje, abychom svět učinili velkým a dokonalým. Sámavéda nás inspiruje, abychom se ztotožnili s božskou melodií a kosmickým rytmem. Jadžurvéda nám říká: „Kéž dá sebeobětování úspěch našemu životu. Kéž dá sebeobětování vzkvétat našemu životnímu dechu.“ Atharvavéda nás inspiruje, abychom šli kupředu po cestě neustálého pokroku. Říká nám, že nás vede a řídí Brihaspati, Guru kosmických bohů.

védští zřeci viděli ve vnějším světě strach. Ve vnitřním světě cítili svobodu. Pomocí aspirace chtěli svobodu vnitřního světa vynést na povrch. V Atharvavédě nám nabídli významnou modlitbu: „Kéž jsme beze strachu před těmi, které neznáme, i před těmi, které známe.“ (srov. Atharvavéda, Paippaládasamhitá III.35.5-6)

Strach z temnoty je strach z neznámého.

Strach ze Světla je strach z poznaného.

Strach z neznámého je hloupost.

Strach z poznaného je pošetilost.

Co potřebujeme, je vůle duše. Vůle duše dává Boží svobodu.Uru ṇas tanve tan

uru kṣayāya nas kṛdhi

uru ṇo yaṃdhi kvase

— Rgvéda VIII.68.12

Tento plamenný výrok Rgvédy znamená:

„Svobodu našemu tělu.

Svobodu našemu domovu.

Svobodu našemu životu.“

Védský způsob života nelze oddělit od rituálů. Ve védských dobách byly rituály nedílnou součástí života. Hledající védské epochy dělali vykonáváním rituálů značný pokrok. V Rgvédě nicméně vidíme větší důraz na duševní a vnitřní filozofii než na rituály. Právě tato kombinace rituálu a filozofické moudrosti je bohatstvím védské kultury. V rituálu se skrývá oddanost a zasvěcení. Ve filozofické moudrosti se skrývá aspirace a meditace. Rituál tehdy ukázňoval a usměrňoval život. Vnitřní filozofie osvěcovala a osvobozovala život. V srdci filozofie bylo objeveno Světlo. V těle rituálu bylo Světlo projeveno.

Védy hovoří jmenovitě o třech světech: pršiví — zemi, antarikša — obloze a djaus — nebeském světě. Na zemi je vším hmota. Na obloze je vším božské působení. V Nebi je vším schopnost vnímání.

Ve védách kráčí filozofie bok po boku s poezií. Filozofie osvítila mysl védských zřeců. Poezie učinila jejich srdce věčným. Filozof je básník v mysli. Básník je filozof v srdci. Filozof má rád vnější náboženství a vnitřní vědu. Básník má rád vnější umění a vnitřní literaturu. Filozof říká básníkovi: „Dávám ti své vzácné bohatství: moudrost, jež je stálým a vědomým nástrojem intuice.“ Básník říká filozofovi: „Dávám ti své vzácné bohatství: svou oddanou jednotu s životem světla.“

Mnoho zřeců vidělo Pravdu, ale když ji odhalovali, velmi často nebyla jejich odhalení stejná. Je opravdu žalostné, že při různých příležitostech a za různých okolností se jejich odhalení stejné Pravdy jeví všemožně, jen ne jako totožná. Musíme si však uvědomit, že rozdíly existují jen v poznání a odhalení Pravdy. V Pravdě samotné nemůže být žádného rozdílu. Proč se objevují rozdíly? Rozdíly se objevují proto, že lidská individualita a osobnost nevidí Pravdu tak, jak by Pravda měla být viděna. Když se lidská individualita a osobnost rozplynou, zůstane Pravda stejná v poznání i odhalení. Netřeba říkat, že védy jsou přímým odhalením osvícení zřeců, a ne dary z neznámých nebes někde nahoře.

Jsou lidé, kteří si myslí, že védy se zabývají pouze duchovností, a ne vědou. Nemají pravdu. Pokročilí hledající a duchovní Mistři jsou toho názoru, že Jadžurvéda obsahuje mnoho vědeckých poznatků, které současná věda dosud neobjevila či neuznala. Ani na vědecké poznání Atharvavédy nelze shlížet. védští zřeci znali proces utváření mraků. Byli si plně vědomi různých ročních období. Ovládali aritmetiku a pracovali s čísly řádu milionů, miliard a bilionů. V Jadžurvédě je ještě pozoruhodnější věc. Můžeme zde najít záznamy o existenci letadel. védští zřeci létali bez mezipřistání stovky mil. Znali také tajemství geologie, medicíny a ostatních věd. A to vše před čtyřmi tisíci lety!

Védy byly přeloženy do mnoha jazyků a byly předmětem obdivu a vážnosti mnoha cizinců. Velký německý filozof Schopenhauer považoval upanišady za útěchu a osvícení svého života. Víme, že upanišady jsou nejmocnějšími a nejvíce osvěcujícími dětmi véd. Je však také mnoho pravdy na tvrzení, že překlad nemůže plně vystihnout originál. V případě véd je to určitě pravda. Védy přeložilo mnoho lidí, ale bez ohledu na to, jak upřímně a oddaně pracovali, značná část védské krásy se tím ztratila.

Existují čtyři védy: Rgvéda, Jadžurvéda, Sámavéda a Atharvavéda. Rgvéda se zabývá především podobami modlitby. Jadžurvéda se zabývá obětními formulemi. Sámavéda pojednává o hudbě. Atharvavéda se zabývá medicínou, vědou a magickými formulemi. V Rgvédě začíná poselství lidské evoluce. Rgvéda nám říká o významu bytí a přínosu člověka pro svět. Jadžurvéda nás učí, jak správně vykonávat oběti a jak ovládat vesmír. Tato véda klade větší důraz na mechanickou stránku obětí než na jejich duchovní aspekt. Sámavéda nás učí, jak může božská hudba pozvednout naše aspirující vědomí do nejvyšší říše Blaženosti a jak z nás může učinit vědomý kanál pro Boha Nejvyššího Hudebníka k přeměně lidské temnoty na božské světlo, lidské nedokonalosti na božskou dokonalost, lidských nemožností na božské nevyhnutelnosti a lidských snů na božské skutečnosti. Atharvavéda nás učí, jak ovládat duchy a nižší božstva a jak se ochránit před zlými duchy a ničivými bytostmi.

Rgvéda

Barnard College

New York, New York

17. listopadu 1972

Rgvéda je ze všech véd nejstarší. Většina těch, kdo studují védy, se domnívá, že Rgvéda je nejvíce inspirující, nejoduševnělejší a nejplodnější védou. Tato véda ztělesňuje nejranější příklad aspirace a realizace Indie. Indická poezie, filozofie, literatura, náboženství a věda vděčí za svoji existenci Rgvédě, která byla jejich zdrojem.

Pokud jde o výběr mezi kvalitou a kvantitou, moudří touží po kvalitě, kdežto nevědomí pláčou po kvantitě. Nejvyšší kvalita a největší kvantita téměř nikdy nejdou bok po boku. K naší velké radosti však Rgvéda ohromujícím způsobem překonává ostatní védy jak v kvalitě, tak i v kvantitě. Jadžurvéda, Sámavéda a Atharvavéda si z Rgvédy vypůjčily značnou část svého bohatství.

V Rgvédě se na bohy pohlíží jako na zosobnění přírodních sil. Zřeci vzývají kosmické bohy modlitbami svého srdce a zasvěcením svého života. Podle nich existovalo těchto bohů třicet tři. Každý bůh měl svůj vlastní počátek; nevznikli současně. Říká se, že nejprve přijali lidské inkarnace a byli smrtelní, jako jsme nyní my. Avšak pitím sómy, Nektaru, se stali nesmrtelnými. Na jemné fyzické úrovni si ponechávají podstatu svých fyzických forem a pozemských podob. Někteří z nich jsou bojovníci, kdežto jiní jsou kněží. Indra je nejvyšším vůdcem bojovníků a Agni je nejvyšším vůdcem kněžích. Mají moc a sílu. Oni sami jsou silou. Někteří mají sílu ticha a míru, zatímco jiní mají sílu světla a blaženosti. Bez ustání bojovali proti hrozivým silám zla a nakonec zvítězili.

Bohové Rgvédy jsou laskaví a soucitní. Se svou nezměrnou laskavostí a soucitem naplňují touhy světa, který miluje hmotu, a naplňují aspiraci života, jenž vzývá ducha. Bydlí v různých domovech: v Nebi, ve vzduchu a na zemi. Nebe je domovem boha Višnua, Varuny, Súrji, Mitry a několika dalších. Oblast ovzduší je pro Indru, Rudru, Maruty a další. Agni a Brhaspati jsou zase známí bohové patřící k těm, kteří jsou považováni za pozemské.

V Rgvédě vidíme čistou přítomnost oddanosti a pevnou přítomnost poznání. Oddanost nám říká, jak je Bůh sladký a soucitný. Poznání nám říká, jak je Bůh vysoko a jak je velký. Oddanost a poznání nacházejí své úplné uspokojení pouze ve službě. Služba je koncentrace. Oddanost je modlitba. Poznání je meditace. Pouze koncentrovaná služba, oddaná modlitba a osvícená meditace nás mohou učinit božsky velkými a vrcholně dokonalými.

Podle véd je nejzákladnější součástí života čin. Čin je vědomým přijetím našeho pozemského bytí. Čin potřebuje tělo, jež je jeho chrámem a pevností. Čin potřebuje život, jenž je jeho inspirací a aspirací. Člověk činu je na bitevním poli života ideálním hrdinou. Žije s lidským tělem Boha — se zemí, a pracuje pro božský život Boha — pro Nebe. Čin je vnější oběť a vnitřní jednota. Rgvéda nám nabízí nejvyšší tajemství toho, jakou oběť můžeme učinit silou své jednoty. V činu vidíme univerzální přítomnost Boha. V činu ztělesňujeme ducha a odhalujeme formu. V duchu je Bůh Absolutnem. Ve formě je Bůh Nekonečnem.

Rgvéda hovoří o Bohu Síle:Tvam Indra balād adhi sahaso jāta ojasaḥ…

Ó Bože, Tvé bytí spočívá v síle, chrabrosti a energii.

Ó Mocný, Ty jsi Silou samotnou.

— Rgvéda X.153.2

Aby hledající na zemi významným způsobem projevil Boha, musí žít dlouho.Aum bhadraṃ karṇebhiḥ śṛṇuyāma devāh…

Ó kosmičtí bohové, kéž naše lidské uši slyší vše,

co je dobré a příznivé.

Ó bohové vskutku hodní uctívání, kéž naše lidské oči

vidí vše, co je dobré a příznivé.

— Rgvéda I.89.8

Avšak pouhý dlouhý život postrádající božskost není nic jiného než naprostá nevědomost.

Zřeci Rgvédy považují Boha za věčného Otce, Matku a Přítele. Cítí také, že Bůh je jejich Milovaným. Bůh má mnoho aspektů, ale oddaný zřec dává přednost aspektu Boha jako Pána. Modlí se ke svému Pánu pro Soucit a Požehnání. Dospěl k poznání, že pokud má Boží Lásku a Boha Lásku, potom už od země ani od Nebe nic jiného nepotřebuje.

Zřeci Rgvédy jsou učiteli lidstva. Rgvédští bohové jsou spasiteli lidstva. Učitelé učí svět poselství Světla a Pravdy. Spasitelé léčí neaspirující, slepý a hluchý svět a zastávají se opravdových hledajících. Rgvédští zřeci jsou tvůrci hinduistické kultury a civilizace. Představují úsvit hinduistické inspirace a zenit hinduistické aspirace. Nabízejí celému světu nejvyšší význam náboženství. Podle nich je náboženství vnitřním zákonem života. V každém ­náboženství je větev lásky ze Stromu Pravdy. Rgvédští bohové nám říkají, abychom přijali život s láskou, těšili se ze života s odříkáním a naplnili život s odevzdáním se Vůli Absolutního.

Védy nám říkají, že jsme kravami bohů. Nyní jsme naneštěstí nuceni cítit, že jsme otroky strojů. Pěstujme svůj vnitřní pláč, svou aspiraci. Naše aspirace nás znovu učiní božími kravami. Později z nás naše realizace udělá boží beránky. A nakonec z nás naše projevení učiní lvy Absolutního Nejvyššího.

Máme aspiraci. Potřebujeme realizaci. Bůh i my společně potřebujeme projevení.

S milující vděčností tuto přednášku věnuji svému nejstaršímu bratru Hridayovi Ranjan Ghose, jenž je velkým obdivovatelem učení Rig védy a uznávaným znalcem čtyř véd.

Píseň Nekonečna

Mount Holyoke College

South Hadley, Massachusetts

28. listopadu 1972

Védy jsou nejstarší posvátná písma v knihovně vědomě se vyvíjejícího lidstva. Ke čtení véd pro svůj vlastní vědomý vývoj se můžeme nechat inspirovat povzbuzením Maxe Müllera: „Tvrdím, že pro každého, kdo dbá sám o sebe, kdo se zajímá o své předky, o svou historii a o svůj intelektuální vývoj, je studium védské literatury nepostradatelné.“

Védy ztělesňují intuitivní vize, božské zážitky a život osvěcující skutečnosti. Musíme vyjít z moře nevědomosti a vstoupit do moře poznání. Rgvéda nás inspiruje a říká: „Čluny Pravdy vezou lidi dobrých skutků přes oceán nevědomosti.“ (Rgvéda IX.73.1)

Současný lidský život není ničím jiným než nekončící sklíčeností. Uniknout z pasti sklíčenosti je téměř nemožné. Jadžurvéda nám nabízí řešení: „Ten, kdo vidí veškeré bytí uvnitř Já a Já ve veškerém bytí, neupadne do pasti zničující a oslabující sklíčenosti.“

Védy jsou univerzální, proto si je může přisvojit Západ stejně jako Východ. Velký americký filozof Thoreau řekl o védách velmi významnou věc: „Úryvky, které jsem z véd četl, na mne zapůsobily jako světlo vyššího a čistšího světelného zdroje, putujícího po vznešenější dráze průzračnější sférou, prostou detailů, jednoduchou a univerzální. Védy nesou hmatatelný dotek Boha.“ Nepochybně je to tak.

Vyzývající a zároveň osvěcující je pevná víra Sira Williama Jonese: „Troufám si tvrdit, aniž bych hodlal vytrhnout jediný lístek z věnce nikdy nevadnoucích vavřínů našeho nesmrtelného Newtona, že celá jeho teologie a část jeho filozofie se dá najít ve védách.“

Védské přikázání pro lidské fyzické tělo zní šaučam. Šaučam znamená „čistota“ — čistota v těle a čistota těla. Bez čistoty těla v nás nemůže růst nic božského; nic božského v nás nemůže být trvalé.

Védské přikázání pro lidské vitálno zní ahimsa. Ahimsa znamená „nenásilí“ — nenásilí ve vitálnu a nenásilí vitálna. Právě z nenásilí získává člověk největší příležitost cítit, že nenáleží malé rodině, ale největší rodině: veškerému vesmíru. Indická filozofie nenásilí byla poprvé uvedena do praxe soucitným Pánem Buddhou a jeho stoupenci, a dále Pánem Mahávírou a stoupenci džinismu. Gándhího nenásilí bylo nanejvýš vzácným darem současnému život milujícímu lidstvu.

Védské přikázání pro lidskou mysl zní satjam. Satjam znamená „pravda“ nebo „pravdivost“. Jedině pravdivost v mysli a pravdivost mysli nás může vést k vyššímu životu, k životu osvěcující Božskosti a naplňující Nesmrtelnosti.

Védské přikázání pro lidské srdce zní íšvarapranidhána. Íšvarapranidhána znamená milující oddanost srdce Pánu Nejvyššímu. Když máme k Nejvyššímu Pánu čistou a spontánní oddanost, tehdy s Ním cítíme neoddělitelnou jednotu — jednotu s Věčností Jeho Ducha, s Nekonečností Jeho Těla a s Nesmrtelností Jeho Života.

Védy jsou prostoupeny konceptem oběti. My obětujeme Bohu to, co máme: nevědomost. Bůh nám obětuje to, čím Sám je: Dokonalost. Boží obětování je vždy nepodmíněné. Naše obětování je občas podmíněné, občas nepodmíněné. Když jde o podmíněné obětování, potom bojujeme v bitvě a zvítězíme. Když jde o nepodmíněné obětování, potom nemusíme vůbec bojovat, protože naše Vítězství je již dosaženo. Vítězství je naším rodným právem: je provždy naše.

Obětování je nabízení sebe sama. Sebenabízení je sebenaplnění. Sebenaplnění je projevení lásky a dokonalost Pravdy. Prostřednictvím svého vnějšího obětování se stáváme božskou částí Matky Země. Prostřednictvím svého vnitřního obětování se stáváme nesmrtelnou částí Otce Nebe. Vnější oběť vykonáváme, když vystupujeme z vlivu svazujících tužeb a vstupujeme na pole osvobozující aspirace. Vnitřní oběť vykonáváme, když se poté, co jsme realizovali Boha, pokoušíme projevit Jej ve světě nevědomosti. Vnější oběť vyžaduje sílu hrdiny. Vnitřní oběť vyžaduje sílu armády. Díky své vnější oběti vidíme Pravdu. Díky své vnitřní oběti se stáváme Pravdou.

Védské světlo intuice

Smith College

Northampthon, Massachusetts

28. listopadu 1972

Učenci ani studenti véd se nemohou shodnout na jejich původu. Připadá mi to pošetilé. Védy jsou stejně staré jako vědomá aspirace vesmíru. Vesmír se však vědomě či nevědomě vyvíjí k dokonalosti, kdežto védy obsahují počátek inspirující dokonalosti a završení osvěcující realizace.

Když říkáme, že védy jsou věčné, nemyslíme tím, že tato čtyři písma nemají počátek a konec. Máme tím na mysli, že skutečný význam véd, to jest poznání Boha, nemá ani počátek, ani konec. Védy jsou bezprostřední mystické zážitky a odhalení zřeců dávné minulosti. Tyto zážitky může mít jakýkoliv upřímný hledající Pravdy v libovolné době a na libovolném místě.

Na rozdíl od jiných písem mají védy upřímné a odvážné srdce, které říká, že nejsou nepostradatelné, ba dokonce ani důležité. Říkají, že to, co je skutečně důležité a vrcholně nepostradatelné, je poznání Brahman, Jednoho bez druhého. Nicméně pokud chceme védy studovat, musíme je studovat s pomocí osvíceného učitele. Védy samy hledajícímu radí, aby se obrátil na Učitele. Říkají mu také, že se má na něj obrátit se srdcem pokory a životem zasvěcené služby.

Základním učením véd je karma, což znamená „práce“ nebo také „služba“, a džňána neboli poznání. Prostřednictvím džňány realizujeme absolutní Pravdu a prostřednictvím karmy svou realizaci projevíme.

Podle véd existují v životě čtyři důležité etapy: studentský život, manželský život, život v ústraní a život odříkání. Studentský život, to je sebekázeň. Manželský život představuje sebeovládání a sebeusměrnění. Život v ústraní je mírem a klidem. Život odříkání je nabízením toho, co člověk má a čím je, Absolutnímu Nejvyššímu.Ekaṃ sad viprā bahudhā vadanti

Existence Pravdy je jediná.

Mudrci ji nazývají různými jmény.

— Rgvéda I.164.46

Tuto existenci Pravdy si uvědomuje a zakouší každý hledající nekonečné Pravdy rozdílně podle úrovně svého vnitřního vývoje. Právě díky tomuto vznešenému poselství véd je náboženské srdce Indie tak široké a kosmopolitní. Duchovní srdce Indie ví, jak přijmout ostatní náboženství, jak si jich vážit a jak je obdivovat. Duchovní srdce Indie pochopilo, že každé nové náboženství má nový způsob, jak dosáhnout Cíle. Každá cesta je správná a nepostradatelná pro ty, kteří po ní kráčí.

Pro realizaci nejvyšší Pravdy potřebujeme tři věci: inspiraci, aspiraci a intuici. Inspirace nás žádá, abychom běželi k Cíli. Aspirace nás žádá, abychom k Cíli letěli. Intuice nás žádá, abychom bezprostředně viděli a cítili Pravdu a vrostli do samotné podstaty Pravdy.

Slovo sarama symbolizuje intuici. Sarama je nebeský lovecký pes, který vstupuje do světa nevědomí a objevuje jeho skryté poklady: světlo a blaženost. Sarama je úsvit Pravdy v oddaném těle, dynamickém vitálnu a aspirujícím srdci. Sarama jde ruku v ruce s přímou cestou. Sarama sleduje přímou a sluncem ozářenou cestu a přichází k Pravdě. Sarama nikdy nejde cestou strachu a pochyb, omylu a útisku. Tajně a opatrně vstupuje do srdce osvícení a otevřeně a statečně kráčí životem odhalení, takže nepřátelské síly nemohou zmařit nebo zničit její pokrok. Aby mohli všichni hledající realizovat vědomí Pravdy jako celek, putuje sarama mezi pláčem země a úsměvem Nebe. Sarama je hledající, který hledá vědomí Pravdy. Sarama je milovník, který miluje vědomý vzestup země a osvěcující sestup Nebe. Sarama si hraje. Ve vnitřním světě si hraje s vizí zřece a ve vnějším světě si hraje na schovávanou s inspirací začátečníka.

Védy jsou zároveň oblohou Světla a mořem Blaženosti. Obloha Světla je nesmírností Pravdy. Moře Blaženosti je nezměrností Pravdy. Světlo i Blaženost jsou věčnými běžci. Někdy Světlo předbíhá Blaženost; někdy Blaženost předbíhá Světlo. Když se Světlo dotkne pozemského vědomí, země je božsky přeměněna. Když se Blaženost dotkne pozemského vědomí, země je vrcholně naplněna.

Světlo je zrození Boha.

Blaženost je život Boha.

Světlo je úsměv univerzální jednoty.

Blaženost je úsměv transcendentální dokonalosti.

Světlo je to, co Bůh má.

Blaženost je to, čím Bůh je.

Slunce moudrosti védské Pravdy

Bryn Mawr College

Bryn Mawr, Pennsylvania

29. listopadu 1972

Když studujeme védy, měli bychom rozlišovat dvě různé věci: esoterický výklad véd osvícenými duchovními Mistry a intelektuální závěry učenců a historiků. Každý esoterický výklad určitého duchovního Mistra je založen na přímé intuitivní vizi Pravdy, zatímco každý intelektuální závěr učenců či historiků je založen na neosvícené myšlenkové analýze a váhavém, nejistém zkoumání.

Zřeci dávné minulosti Pravdu viděli a odhalili. Hledající všech věků Pravdu cítí a potřebují. Většina učenců se však nezajímá o poznání Pravdy; zajímají se jen o projevení Pravdy. Zajímá je spíše forma véd než jejich duch. Většina historiků upřednostňuje ve svých diskusích menší védské pravdy jako například ty, které se vztahují ke kastovnímu systému a k magickým formulím, a věnují malou pozornost nejvyšší Pravdě, poznání Brahman. Nemají čas, aby oduševněle a oddaně poznávali poselství, která védy ve skutečnosti obsahují a která povzbuzují a naplňují život. Poselství, která dávají život a odhalují život, je nezajímají. Zrod véd, jejich vnější růst a pokles jejich vlivu na Indii je pro ně více než uspokojující.

Védy jsou určeny pro milovníky věčného Času, nikoli pro milovníky prchavého pozemského času. Védy jsou určeny pro ty, kteří milují Boha Pravdu, a ne pro ty, kteří milují pouze tělo nejasné historie, ztělesňující život složitosti a zmatku.

Profesor Max Müller nepochybně Indii miloval. Napsal toho o indických duchovních písmech mnoho. Avšak ti, kteří cítí, že Müllerova láska k Indii měla skrytý motiv, mají naprostou pravdu. Zdá se, že chtěl v největší tajnosti, v nejvnitřnějších zákoutích svého srdce, konvertovat Indii — indickou mysl a indické srdce — ke křesťanství. Státnímu tajemníkovi pro Indii, vévodovi z Argylu, například v roce 1868 napsal:

Starověké indické náboženství je odsouzeno k zániku, a pokud se do toho nevloží křesťanství, čí to bude vina?

Své manželce pak v roce 1886 psal:

Doufám, že tuto práci dokončím, a jsem přesvědčen, že třebaže se nedožiji toho, abych to spatřil, mé vydání a překlad véd bude mít v budoucnosti značný vliv na osud Indie a na růst milionů duší v této zemi. Je to kořen jejich náboženství a jsem si jist, že jediný způsob, jak vykořenit vše, co z něj během posledních tří tisíc let vzešlo, je jim tento kořen ukázat.

Byl upřímný ve své chvále, když vynášel Indii do nebes. Vycházela z hloubi jeho srdce. Avšak jeho touha konvertovat Indii ke křesťanství byla právě tak upřímná. Jsem si jist, že i toto cítění pocházelo z hloubek jeho srdce. Jeho život byl složitý.

Kdyby Max Müller nestudoval upanišady, nebyl by osvícen jejich světlem a svět by ho neoslavoval. Jeho jméno by ve světové literatuře zůstalo neznámé. Pokud je pravda, že přinesl upanišady celému světu, potom je také pravda, že právě dotek světla upanišad mu přinesl slávu.

Védy nelze oddělit od védských hymnů. Každý hymnus vzývá určitého boha nebo božstvo. Každý hymnus je objevem některého kaviho, ršiho nebo vipry — védského básníka, védského zřece nebo védského mudrce. Každý védský objev je darem od Boha. Každý dar je jiskrou světla. Každá jiskra světla je dosažením Boha v člověku a dosažením člověka v Bohu. Nejvyšším dosažením člověka je přeměna lidské přirozenosti. Nejvyšším dosažením Boha je dokonalost pozemského vědomí.

Život je představa; život je ideál. Život má duši; život má cíl. Védskou představou života je představa Pravdy. Védským ideálem života je ideál Blaženosti. Védskou duší je duše mnohosti v jednotě. Védským cílem je cíl sjednocení šířky země s hojností Nebe.

Indie měla védské zřece Pravdy. Indie má hledající Pravdy. Nejvyšším úkolem zřeců bylo snést kosmické bohy a božstva dolů do pozemského vědomí. Svůj úkol splnili. Nyní je úkolem hledajících udržet bohy a božstva na zemi a pomoci jim v jejich kosmické hře. Nejvyšší viděl ve zřecích své nekonečné příležitosti a možnosti. Nejvyšší vidí v hledajících svou projevující Skutečnost a naplňující Dokonalost.

Prána a síla čaker1

New York University; New York, New York, USA

21 února 1973

Kundalini jóga je jógou prány. Prána je životní energie či životní princip vesmíru. Existují tři hlavní kanály, kterými tato životní energie proudí. Tyto kanály jsou idá, pingalá a sušumna. V sanskrtu se tyto kanály nazývají nádí. Idá, pingalá a sušumna jsou uvnitř našeho jemného fyzického těla, nikoliv hrubého fyzického. Idá rozvádí proud životní energie v levé části těla, pingalá v pravé části těla a sušumna středem páteře. Nejdůležitější z těchto tří nádí je sušumna. Přijímá neustálý tok životní energie z univerzálního Světla Vědomí. Existuje vnitřní spojení mezi idou, pingalou, zvěrokruhem a planetami. Idá má zvláštní spojení s Měsícem a planetou Merkur, proto je její hlavní kvalitou chlad a jemnost. Pingalá je spojena se Sluncem a Marsem, proto se vyznačuje mocným a dynamickým teplem.

Idá ovládá levou nosní dírku. Pingalá ovládá pravou nosní dírku. Když se nadechujeme a vydechujeme převážně svou levou nosní dírkou, měli bychom vědět, že v tu chvíli pracuje idá. Když se nadechujeme a vydechujeme převážně pravou nosní dírkou, pracuje pingalá. Když jsou obě nosní dírky činné stejnoměrně, znamená to, že svou roli hraje sušumna. Někdy se také stává, že idá vdechuje a pingalá vydechuje.

Čakry

Idá, pingalá a sušumna se kříží na šesti různých místech. Každé toto místo vytváří centrum, které je kruhové, jako kolo. Indická duchovní filozofie říká těmto centrům čakry. Také se jim říká lotosy, protože vypadají jako květy lotosu. Těchto šest center, jak možná víte, se nazývá múladhára, svádhišthána, manipura, anáhata, višuddha a ádžňa. Existuje ještě jedna čakra, která se nachází uvnitř mozku, a ta se nazývá sahasrára. Protože leží v mozku, a ne podél páteře, k ostatním šesti centrům se nepočítá. Vedle těchto šesti čaker existuje v jemném fyzickém těle mnoho dalších čaker. Máme čakru v koleni, dokonce v prstech na nohou a ve špičkách prstů na rukou. Ale tyto čakry jsou menší a většinou nejsou zmiňovány.

Kořenová čakra čili lotos múladhára je znázorňována jako lotos se čtyřmi okvětními plátky, které jsou zbarveny červeně a oranžově. Slezinová čakra, svádhišthána, má šest okvětních plátků. Tyto plátky jsou oranžové, modré, zelené, žluté, fialové a krvavě červené. Krvavě červená je nejnápadnější barvou této čakry. Pupeční čakra, manipura, má deset okvětních plátků. Jsou růžové, oranžové a zelené, ale především zelené. Srdeční čakra, anáhata, má dvanáct okvětních plátků. Její barvou je jasně zlatá. Hrdelní centrum, lotos višuddha, má šestnáct okvětních lístků modré a zelené barvy. Čelní centrum, ádžňa, má pouze dva okvětní lístky. Uvnitř každého z nich se ale nachází dalších čtyřicet osm okvětních plátků. Mají růžovou barvu. Korunní centrum, sahasrára, má tisíc plátků, nebo přesněji devět set sedmdesát dva. Obsahuje všechny barvy, ale převládá fialová.

Univerzální vědomí ztělesňuje univerzální hudbu. V každé čakře, ve které je shromážděna životní energie z Univerzálního vědomí, je vytvářen určitý tón. V sahasráře se vytváří tón zvaný šaddža či „sa“. V západní hudbě se nazývá „do“. V ádžňa čakře zní rišava nebo „ri“, čemuž vy říkáte „re“. Z višuddhy vychází gandhara či „ga“ neboli „mi“. Anáhata vyluzuje madhjamu či „ma“, tedy „fa“. Z manipury zní pančama či „pa“, což je „sol“. Ze svádhišthány vychází dhaivata neboli „dha“, který nazýváte „la“. V múladháře se tvoří nišada či „ni“, který vy nazýváte „si“.

Existuje sedm světů, které odpovídají těmto sedmi čakrám. Múladháře odpovídá Bhúrlóka, svádhištháně Bhubarlóka, manipuře Svarlóka, anáhatě Džanalóka, višuddha čakře Tapolóka, ádžňa čakře Maharlóka a sahasráře odpovídá Satjalóka. Každý svět je něčím symbolizován. Symbolem Bhúrlóky je země, Bhubarlóky voda, Svarlóky teplo, Džanalóky vzduch, Tapolóky éter, Maharlóky energie a Satjalóky nekonečný prostor.

V každém centru přebývá jiná Mateřská síla, jež je projevením Nejvyšší Matky. Tyto Mateřské síly jsou známé jako Brahmí, Paraméšvarí, Kaumarí, Vaišnaví, Várahí, Indrání a Čamunda. Každá má své vlastní místo. Brahmí je Mateřskou silou, která ztělesňuje nekonečný prostor a prostupuje jím. Vládne všem čakrám. Brahmí přebývá v sahasráře čili mozkové čakře, v tisícikvětém lotosu. Odtud ovládá centra, která se nachází pod ní: ádžňa čakru, višuddha čakru, anáhata čakru, manipura čakru, svádhišthána čakru a múladhára čakru. Paraméšvarí se nachází v ádžňa čakře, v čelním centru. Tam řídí ádžňu a čakry nacházející se pod ní. Kaumarí je ve višuddha čakře, hrdelním centru, a ovládá níže položené čakry. Vaišnaví začíná pracovat z anáhata čakry, srdečního centra, a vládne centrům pod sebou. Várahí, která přebývá v pupečním centru, ovládá nižší úrovně: manipuru, svádhišthánu a múladháru. Indrání řídí svádhišthánu ve slezině a múladhára čakru na spodku páteře. Čamunda ovládá pouze múladháru.

Každé centrum má také své představené božstvo, kosmického boha. Brahma je představeným božstvem múladháry, Rudra je představeným božstvem svádhišthány, Višnu manipury, Íšvara anáhaty, Sadášiva višuddhy, Šambu ádžňa čakry a Paramašiva je představeným božstvem sahasráry.

Tato centra mohou být otevřena různými způsoby. Obvyklá metoda těch, kteří praktikují kundalini jógu, spočívá v silné koncentraci na každé centrum a v nanejvýš oduševnělém vzývání Mateřské síly nebo příslušného vládnoucího božstva. Přesto všichni skuteční duchovní Mistři ze svých nejhlubších zkušeností říkají, že je lepší si nejprve otevřít srdeční centrum a teprve potom se pokoušet o otevření dalších center. Jestliže si někdo otevře nejprve srdeční centrum, neexistuje téměř žádné riziko. Začne-li ale člověk s múladhárou, svádhišthánou nebo s ádžňa čakrou, je to velmi nebezpečné. Existují však i hledající, kteří tuto metodu vůbec nepoužívají. Nezajímají se totiž o okultní sílu, zajímají se pouze o Boží Lásku, Světlo a Pravdu. Naučí se nanejvýš oduševněle meditovat a když potom ve své meditaci učiní podstatný pokrok, tehdy se tato centra otevřou samovolně. Milostí Absolutního Nejvyššího se tato centra mohou otevřít dokonce bez meditace.

Jestliže se tato centra otevřou bez důkladného pročištění, hledající se setká s velkou bolestí. Bude to jako hra s ohněm nebo ostrým nožem. Může zničit druhé a může dokonce zničit sám sebe. Musíme si uvědomit, že zázračné síly, které jedinec získá, když se jeho centra otevřou, nejsou vlastně ve vnitřním světě vůbec zázračné ani neobvyklé. Síly, které v sobě centra mají, jsou naprosto přirozené. Duchovní Mistři používají tyto síly ve vnitřním světě neustále. Zde ve vnitřním světě jsou normální a běžné. Pouze když se používají na fyzické úrovni, zdají se neobvyklé nebo zázračné.

Tyto síly vlastní každý pravý duchovní Mistr. Na druhou stranu, aby je člověk měl, nemusí být duchovním Mistrem nejvyššího řádu. Nemusí být ani velkým hledajícím. Tyto síly si může rozvinout i někdo, kdo vede normální, obyčejný, neduchovní život.

V Indii jsem se setkal s několika hledajícími — nemohu je nazvat upřímnými hledajícími — kteří měli určitou okultní sílu nebo sílu kundalini. Ve většině případů ji však zneužili. Otevřeli si třetí oko, aby se dozvěděli, co si o nich myslí jejich přítelkyně. To je směšné. Toto třetí oko mohli použít ke zničení všech svých tmavých, temných a nečistých myšlenek. Měli tu schopnost, ale nevyužili ji. Znám dokonce někoho, kdo používal svou okultní sílu, aby v noci strašil své nepřátele a přinutil je následující ráno dělat to, co chtěl. Tím, že použil svou okultní sílu, své třetí oko, udělal ze svých nepřátel své otroky. Mohl však své třetí oko použít, aby poznal Boží Vůli ve vlastním životě a v životě druhých. Kdyby bylo Boží Vůlí, aby uspíšil něčí duchovní pokrok, pak by mu svým třetím okem mohl pomoci. Každé centrum nabízí něco zvláštního, pokud se používá správně. Stává se skutečným přínosem jak pro Vnitřního kormidelníka, tak pro celé lidstvo.

Chtěl bych, aby bylo zcela jasné, že otevření center neznamená, že člověk začíná realizovat Boha nebo že brzy Boha realizuje. Otevření čaker nemusí nezbytně předcházet realizaci Boha. Ne, vůbec ne! Realizace Boha nemá nic společného s otevřením center. Bez ohledu na to, kolik center si člověk otevře — dokonce i když si otevře všech sedm — neznamená to, že je na pokraji realizace nebo že je realizovaný. Z nejvyššího duchovního hlediska je otevření čaker jako hra, kterou si matka hraje se svými dětmi na hřišti. Děti si rády hrají, a tak jim matka ukazuje své schopnosti. Není to její pýcha, její ješitnost. Ne. Matka jen ví, že to děti pobaví. Může dětem udělat radost, trochu je potěšit, a tak si s nimi hraje. Většinou si hraje Pán Šiva z úrovně sahasráry a jeho partnerka Šivani z úrovně múladháry, kde kundalini tvrdě spí. Když si ve vnitřním světě hrají se svými dětmi, tehdy okultní síly začínají působit.

Múladhára, kořenová čakra

Ovládne-li někdo centrum múladhára, může se stát neviditelným, kdykoli se mu zlíbí. Může překonat všechny nemoci. Dokáže se dozvědět, cokoli chce, a objevit, cokoli chce. Pokud touží po objevení Božího Soucitu, Božího Světla, Boží Lásky, je schopen to dokázat. Jestliže však používá tuto sílu, aby se dozvěděl, co se děje v mysli druhých nebo co se děje v jejich vnějším životě, anebo aby ze zvědavosti zjistil, jestli vypukne třetí světová válka, pak tuto sílu zneužívá.

Když člověk ovládající múladhára čakru vidí, že má někdo určitou nemoc, musí vědět, zda si člověk tuto nemoc zasluhuje, nebo zda je výsledkem útoku nepřátelských sil. Jestliže udělal něco špatného, pak si přirozeně podle zákona karmy zaslouží odplatu. Nepochází-li ale nemoc ze zákona karmy, ale spíše z útoku nějaké nepřátelské síly, a je-li Boží Vůlí, aby byla jeho nemoc vyléčena, duchovní člověk, který to dokáže, by ji měl vyléčit. Dělá-li to ale z vlastní libovůle nebo jedná nebožsky a pouze se předvádí, tehdy porušuje kosmický zákon. Toho člověka sice vyléčí, ale jeho léčba se nakonec obrátí jak proti léčiteli, tak proti nemocnému. Prospěje pouze jejich nevědomosti a sebezničení. Proto musí léčitel vědět, zda je Boží Vůlí, aby byl člověk vyléčen. Pouze tehdy může léčit; v opačném případě musí zůstat tichý a nedělat nic. Možná se ptáte, jak může vidět někoho trpět, a přesto nic neudělat. Pokud má velmi velké srdce, nechť jde hluboko dovnitř a prohlédne, kdo je ten, který ve skutečnosti trpí prostřednictvím tohoto člověka. Uvidí, že je to Bůh, který jeho prostřednictvím úmyslně prožívá zvláštní zážitek.

Svádhišthána, čakra sleziny

Když člověk ovládá svádhišthánu, získává sílu lásky. Miluje každého a je každým milován: muži, ženami i zvířaty. Je to právě zde, kde lidé velmi často scházejí z cesty Světla a Pravdy. Božská láska je rozpětí a rozpětí je osvícení. Láska může být vyjádřena jako rozpětí našeho božského uvědomění, anebo se může projevit jako požitek. Když se centrum svádhišthána otevře, nižší vitální, sexuální síly se pokusí snížit vědomí hledajícího. Pokud ale dokáže v té chvíli snést z anáhaty, ze srdečního centra, nezměrnou čistotu, nečistota se přemění na čistotu. A čistota se nakonec přemění na stále naplňující a navěky trvající božskost. Nedokáže-li však snést shůry čistotu, pak je otevření této čakry skutečnou zkázou, zkázou života hledajícího. Nižší vitálno se chová nanejvýš prudce a mocně a někdy se stane horším než nižší vitálno obyčejných lidských bytostí. Běžný člověk si neužívá vitálního života tak, jako někteří hledající poté, co si otevřeli své centrum svádhišthána.

Manipura, pupeční čakra

Ovládá-li někdo toto centrum, překonává bolest a utrpení. Bez ohledu na to, co se v jeho životě stane, nebude smutný ani nešťastný. Také toto centrum však může vytvářet problémy, stejně jako svádhišthána čakra. I manipura je nebezpečná. Pokud člověk zneužije sílu z manipura čakry, může způsobit utrpení druhým, a tím na sebe přivolat klatbu světa. Toto centrum, stejně jako ádžňa čakra, může hledajícímu ukázat, kam po smrti odešel jeho příbuzný nebo drahý, jak prochází vitálním světem a vstupuje do jemného světa a vyšších úrovní. Ukazuje mu, jak po smrti přechází z jedné úrovně vědomí do druhé. Toto centrum také dává schopnost transmutace. Člověk může zvětšit předmět nebo ho zmenšit do nepatrných rozměrů. Navíc má toto centrum léčivou sílu. Jak jsem již zmínil předtím, jestliže někdo umí používat tuto sílu v souladu s Boží Vůlí, pak je opravdovým požehnáním. V opačném případě je prokletím.

Anáhata, srdeční čakra

Zde se nachází neuvěřitelná síla. Hledající, který ovládá anáhata centrum, má volný přístup do obou světů, viditelného i neviditelného. Čas se mu podřizuje, prostor se mu podřizuje. Používá-li toto centrum, může ve svém jemném těle v několika vteřinách cestovat do kterékoli části světa. Jestliže to však udělá, vystavuje se velkému riziku. Předpokládejme, že chce okultně a duchovně cestovat do Evropy, aby viděl, co se tam děje. Jestliže k tomu nedostane potřebné svolení od ostatních center nebo ostatní centra nespolupracují, tato centra nemusí duši dovolit, aby se po své cestě vrátila. V Indii vím o řadě případů, kdy jogíni pomocí srdečního centra opustili svá těla, aniž by požádali o pomoc nebo svolení ostatní centra, a dokonce aniž by je informovali. Cítili, že ostatní centra nemají stejnou výjimečnou schopnost jako srdeční centrum, a proto by měli použít srdeční centrum. Tehdy začala ostatní centra žárlit. Žárlivost existuje všude, ve vnějším světě stejně jako ve vnitřním. Dokonce i kosmičtí bohové žárlí. A tak protože ostatní centra žárlí, nedovolí duši, aby se vrátila. Pokud někdo používá tuto schopnost, musí nejdříve požádat o svolení Vnitřního kormidelníka. Jestliže Vnitřní kormidelník svolí, tehdy ostatní centra nemohou udělat nic špatného, protože Vnitřní kormidelník je nekonečně mocnější.

V centru anáhata může člověk zažít nejhlubší blaženost jednoty. Může prožívat čistou radost. Kdokoliv se může podívat na květinu a cítit radost, ale intenzitu radosti, kterou květina ztělesňuje, všichni zažít nemůžeme. Otevře-li si ale člověk srdeční centrum a poté se podívá na květinu, veškerá radost a veškerá krása, kterou květina má, bude jeho. Pokud se hledající podívá na širý oceán, tento širý oceán musí ucítit přímo ve svém srdci. Podívá-li se na širou oblohu a vstoupí do ní, stane se oblohou. Cokoliv rozlehlého, čistého, božského a jemného uvidí, může okamžitě cítit jako své vlastní a stát se tím. Mezi tím, co vidí, a tím, čím je, neexistuje žádná zející propast. Ve svém vědomí se jednoduše stává tím, co vidí.

Není to jeho představivost. Zdaleka ne! Jeho srdce je božské srdce, které ztělesňuje Univerzální vědomí. Duchovní srdce není srdcem, které najdeme ve svém fyzickém těle. Duchovní srdce je větší než největší. Je větší než samo Univerzální vědomí. Vždy říkáme, že nemůže existovat nic nad Univerzálním vědomím, to je však omyl. Srdce, duchovní srdce, v sobě obsahuje Univerzální vědomí samotné. Toto centrum je velmi bezpečné, když jej používáme ke sjednocení s rozlehlostí, s krásou přírody. Když jej však používáme k cestování za hranice těla, riskujeme.

Višuddha, hrdelní čakra

Ten, kdo ovládá višuddha čakru, má schopnost nabízet světu božská poselství. Univerzální podstata mu odkrývá svá po věky ukrývaná tajemství. V tomto centru se příroda klaní hledajícímu. Může zůstat navždy mladý. Vnější svět se mu podřizuje. Vnitřní svět ho objímá. Dostáváme poselství z různých úrovní vědomí, ale když dostaneme poselství z centra višuddha, je to poselství jemné a věčné. Otevře-li se toto centrum, člověk dostává přímá poselství od Nejvyššího a stává se ústy Nejvyššího. Stává se básníkem, zpěvákem nebo umělcem. Všechny formy umění se projevují pomocí tohoto centra. Toto centrum má otevřené mnoho lidí. Působí podle toho, do jaké míry je otevřené, podle stupně vývoje jedince. Je v něm velmi málo rizika. Je to jemné centrum, nezasahuje do působení druhých center a ostatní centra ho nechávají na pokoji.

Ádžňa, čelní čakra

Ten, kdo ovládá ádžňa čakru, ničí svou temnou minulost a nanejvýš naplňujícím způsobem urychluje zlatou budoucnost a projevuje přítomnost. Jeho psychické a okultní síly vzdorují všem omezením, jsou nekonečné. Ádžňa čakra, která je umístěna mezi obočím a kousek nad ním, je tím nejmocnějším centrem.

Když si člověk otevře třetí oko, tím prvním, co udělá — otevře-li si ho správně — je to, že zničí svou neosvícenou, neaspirující a nebožskou minulost. Nyní něco vidíme a něco přitom zažíváme. Mezi naším zážitkem a věcí, kterou zažíváme, je ale rozdíl. V okamžiku otevření ádžňa centra však zažíváme tu věc samotnou. Stáváme se jedním s věcí, kterou zažíváme. V tu chvíli jde vidění a stávání se bok po boku. Vidění samo je stáváním se a stávání se je viděním. Z tohoto důvodu chce aspirant, který má otevřené třetí oko, vymazat minulost ze své paměti. Řekněme, že se v této inkarnaci někdo stal jogínem. Když se podívá zpátky do svých minulých životů, vidí, že byl zlodějem nebo něčím horším. Protože již nechce zažívat tutéž zkušenost, pokusí se tuto část své minulosti zničit. Nyní má na to potřebnou sílu.

Když člověk realizuje Boha, minulost je sama od sebe vymazána. Jak jsem již řekl, když si někdo otevře třetí oko nebo nějaké jiné centrum, neznamená to, že realizoval Boha. Když člověk realizuje Boha, jeho temná, nečistá nebo nebožská minulost je naráz osvícena a vynulována. Ve chvíli realizace Boha nastane osvícení. Je to jako vyjít z tmavého pokoje do osvětlené místnosti. Kde byla předtím samá temnota, nastává světlo. Realizace Boha znamená okamžité osvícení.

S ádžňa čakrou může být minulost zrušena a budoucnost je možné přenést do bezprostřednosti dneška. Pokud někdo ví, že za deset let něco udělá, něčeho dosáhne nebo do něčeho vroste, tehdy toho s použitím třetího oka může dosáhnout již dnes. Nemusí čekat deset, patnáct či dvacet let.

Někdy však může být nebezpečné, když se budoucí výsledek vynese do popředí dříve. Stalo se již mnoho, mnohokrát, že budoucnost člověka byla velmi jasná, velmi ozařující. Když se ale budoucnost snesla přímo do okamžitosti dneška, obrovitost výsledku hledajícího zmátla a vyděsila. Hledající je jako slůně. Jeho síla roste a za deset let bude velmi silný. Přijde-li však tato síla teď, nemusí mít hledající dostatek vnitřní vnímavosti. Síla přichází, on ji ale nedokáže ovládnout nebo uchovat v bezpečné nádobě. V takové chvíli se síla sama chová jako nepřítel a ničí člověka, který ji přivolal. Může být tedy nebezpečné, vezme-li člověk budoucnost a přenese ji do přítomnosti.

Nechť přítomnost roste a hraje svou roli. Minulost svou roli již sehrála, nyní chce hrát svou roli přítomnost. Pouze v některých případech, když Bůh chce, aby hledající dělal velmi rychlý pokrok, místo aby šel systematicky, může běžet obzvlášť rychle. Je to, jako když student chodí do školy. Někdy není nutné, aby vychodil všechny třídy mateřské školy, základní školy a střední školy. Občas nějaké třídy přeskočí. V duchovním životě je to stejné. Jestliže je Boží Vůlí, aby byla budoucnost přenesena do přítomnosti, tehdy neexistuje nebezpečí. Jinak je nebezpečí veliké.

Se třetím okem můžeme dosáhnout mnohého. Třetí oko má to, čím je Sám Bůh, nejvyšší Síla. Je-li tato nejvyšší Síla třetím okem zneužita, pak je veškerým zničením. Pokud však třetí oko bude používat nejvyšší, transcendentální Sílu správně a božsky, tehdy bude velkým požehnáním — tím největším požehnáním, jaké si lidstvo dovede představit.

Sahasrára, korunní čakra

Sahasrára je tichá čakra, která do ničeho nezasahuje. Je jako nejstarší člen rodiny — nikoho neobtěžuje a nechce být nikým obtěžována. Když se toto centrum otevře natrvalo, zažívá člověk nekonečnou Blaženost a stává se neoddělitelně jedním se vždy přesahujícím světem Za. Uvědomuje si, že je nezrozený a nesmrtelný. Neustále vnímá Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost. Nejsou to pro něj pouhé pojmy, jsou skutečností. V tomto okamžiku vidí sám sebe jako Věčnost a vrůstá do Věčnosti, v příštím okamžiku si uvědomuje sám sebe jako Nekonečnost a vrůstá do Nekonečnosti, o několik chvil později se vidí jako Nesmrtelnost a ve svém vědomí vrůstá do Nesmrtelnosti. A někdy se stává, že Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost působí v jeho vědomí společně.

Otevře-li se sahasrára čakra, Vnitřní kormidelník se stává skutečným přítelem. Nekonečnost a Její vyvolený syn se v tu chvíli stávají velmi dobrými přáteli, kteří chtějí společně naplnit zvláštní poslání pro své vzájemné projevení. V mžiknutí oka se mohou podělit o mnohá tajemství, miliony tajemství. Na jedné straně se Otec a syn těší z nekonečného Míru a Blaženosti, na straně druhé hovoří o problémech světa, univerzálních problémech, a to vše v jedné chvíli. Jejich problémy ale nejsou problémy jako takové. Jejich problémy jsou pouze zkušenosti v jejich Kosmické hře.

Sahasrára je tím nejvyšším, nejmíruplnějším, nejoduševnělejším a nejplodnějším ze všech center. Zde se Nekonečnost, Věčnost a Nesmrtelnost staly jedním. Zdroj se stává jedním se stvořením a stvoření se stává jedním se Zdrojem. Tady se poznávající a Poznávané, milující a Milovaný, služebník a Pán, syn a Otec stávají jedním. Stvořitel a stvoření společně překračují svůj Sen a Skutečnost. Ve svém Snění cítí, čím jsou, a ve své Skutečnosti cítí, co mohou dokázat. Skutečnost a Sen se stává Jedním.

  1. OEH:178 21. ledna 1973

Koncentrace, meditace, síla vůle a láska1

New York University; New York, New York, USA

28 února 1973

Koncentrace v kundalini józe.

Aby si hledající otevřel svá centra, koncentruje se na ně. Je to dlouhý, namáhavý, nejistý a nebezpečný proces. Pokud hledající nevynaloží dost vědomého úsilí, bude tato cesta dlouhá. Jestliže celá bytost hledajícího nebude spolupracovat, bude tato cesta namáhavá. Sblíží-li se hledající během cesty s mnoha obavami, bude jeho cesta nejistá. Pokud se na své cestě spřátelí s temnými pochybnostmi, bude jeho cesta nesmírně nebezpečná.

Ve všech jógách potřebujete duchovního učitele. V kundalini józe je potřeba duchovního učitele největší. Jestliže jdete cestou jakékoli jiné jógy, nepochybně Mistra potřebujete, ale nestojíte-li o něj a chcete jít pomalu a jistě jako volská spřežení v Indii, nevadí. Na takových cestách není nebezpečí. Svého cíle sice dosáhnete za tisíce let, v dalším životě, na vaší cestě bez průvodce však neexistuje žádné zvláštní nebezpečí. Pokud ale nemáte opravdového Mistra v kundalini józe, zahráváte si s ohněm. Jestliže se duchovní centra, obzvláště ta nižší — múladhára, svádhišthána a manipura — otevřou předčasně, bez plné přípravy, mohou hledajícímu způsobit nevýslovné utrpení. Učitel používá svou nesmírnou moudrost, aby studentovi zkrátil dlouhou cestu. Učitel používá svůj hluboký soucit, aby studentovi obtížnou cestu usnadnil a vyhladil. Učitel používá své osvěcující světlo, aby z mysli studenta odebral nejistotu a nahradil ji naprostou jistotou. Učitel používá svou nezlomnou sílu, aby studentovi z cesty odstranil všechna nebezpečí. Dělá z ní sluncem zalitou cestu, tak aby po ní hledající mohl běžet, bez nebezpečí a překážek, co nejrychleji.

Meditace v kundalini józe

Hledající medituje na svou mysl, na své srdce nebo na jakýkoliv objekt či předmět. Zpočátku je jeho hlavním cílem vyprázdnění mysli, uklidnění mysli, utišení mysli. Medituje, aby rozšířil svou lidskou individualitu do Božské nejvyšší Univerzálnosti. Medituje, aby rozšířil svou lidskou osobnost do Božího nekonečného a věčného Života. V životě hledajícího přijde doba, kdy objeví, že je jak milujícím, tak Milovaným. Aspirující duše, kterou ztělesňuje, je milujícím v něm. A transcendentální Já, které odhaluje zevnitř, je jeho Milovaným.

Na začátku, v letech, kdy se jeho duchovní život formuje, musí hledající dodržovat určitou přísnou disciplínu. Časně zrána musí pravidelně meditovat, ve stejnou hodinu, na stejném místě, místě chráněném před rušením vnějšího světa. Má-li štěstí, může meditovat na vycházející slunce. Z paprsků slunce do něj vstoupí dynamická energie, tvořivá síla, poselství naděje osvobození. Předtím, než začne s meditací, se musí osprchovat, aby bylo jeho vnější tělo čisté. Při meditaci by měl být ve světlém oblečení, nejlépe bílém, což je barva čistoty. Během meditace by si měl zapálit vonnou tyčinku a svíčky a mít kolem sebe květiny, aby získal dodatečnou inspiraci.

Postupem času, dělá-li hledající všechny tyto věci, do něj vstoupí mír, světlo a blaženost a v Boží vyvolené Hodině uslyší Hlas Ticha. Hlas Ticha požehná hledajícího silou intuice. Pokud hledající používá tuto intuitivní sílu v souladu s Boží Vůlí, a ne podle své libovůle, pak si postupně otevře kundalini čakry. Tato cesta je docela snadná a výsledek je zároveň naprosto účinný a velmi uspokojivý. Hledající nepodstupuje přísná cvičení. Nekoncentruje se na každé centrum, tak jak to dělají jiní. Používá jednoduše svou sílu intuice. Ta dokáže velmi snadno a účinně jeho centra otevřít.

Síla vůle v kundalini józe

Duchovní Mistři velmi vysokého řádu nemusí procházet koncentrací a meditací, aby si otevřeli své čakry. Použijí svou nepřemožitelnou a všepřekonávající sílu vůle a otevřou si svých sedm center stejně snadno, jako člověk sní sedm kuliček vína. Můžete tuto sílu vůle nazývat světlem duše nebo dechem ducha. Tato síla vůle je jako božská vulkanická síla. K otevření center nepotřebují víc než pár vteřin.

I tito velcí duchovní Mistři ale kdysi kráčeli po cestě intenzivní koncentrace a hluboké meditace. Nekoncentrovali se ani nemeditovali na čakry, koncentrovali se na Boží Nohy a meditovali na Boží Srdce. Od Božích Nohou získali Boží neustálý Soucit a z Božího Srdce získali Boží bezmeznou Lásku. Zatímco si hráli s Božím Soucitem, viděli a cítili, že Boží Soucit není ničím jiným než Boží nezdolnou Silou vůle. Zatímco si hráli s Boží Láskou, viděli a cítili, že Boží Láska není ničím jiným než Božím Světlem moudrosti.

Když však tito Mistři dostali časem dar toto nekonečné Světlo a Sílu používat, směli je používat jen tehdy, když jim k tomu dá příkaz Vnitřní kormidelník, a ne, když se jim zachce. Opravdový duchovní Mistr má v běžném slova smyslu méně svobody než obyčejná lidská bytost. Obyčejná lidská bytost má omezenou moc volby. Když se jí zachce, může ji použít, aby se vzepřela Boží Vůli. Opravdový duchovní Mistr ale odevzdal svou osobní vůli Vůli Nejvyššího. Nikdy nemůže mít jinou osobní vůli, než je Božská Vůle.

Absolutní Nejvyšší žádá duchovního Mistra, aby vždy použil nejprve Světlo moudrosti, a teprve poté Sílu své vůle. Běžní jogíni a lidé, kteří se zajímají o okultismus a magii, velmi často nepoužívají Světlo moudrosti. Používají pouze sílu vůle, která přichází z vitálna. Síla vůle může přicházet z vitálního světa, z oblasti duše anebo z transcendentálního Já. Jestliže používáme Sílu vůle z transcendentálního Já, jsme v bezpečí, naprostém bezpečí. Také tehdy, když používáme Sílu vůle z oblasti duše, jsme zcela v bezpečí.

Když ale užíváme sílu vůle z vitálna — nižšího vitálna, agresivního vitálna, ničivého vitálna, anebo dokonce i z dynamického vitálna — dostáváme se do nebezpečí. Lidé, kteří toto dělají, velmi často vytvářejí nebezpečí a potíže pro sebe i pro ostatní, protože nemají nad vitální silou dostatečnou kontrolu. Opravdový duchovní Mistr však ve své snaze osvítit slepé lidstvo a nasytit hladové lidstvo nejprve používá Boží Světlo moudrosti, a teprve potom Boží Sílu vůle.

Láska a nižší vitální život v kundalini józe

Opravdová láska a život nižšího vitálna jsou dvě naprosto odlišné věci. Koncentrace je naše vnější bdělost. Koncentrace říká, že život nižšího vitálna nesmí být potlačen, ale přeměněn. Meditace říká, že život nižšího vitálna musí být nejen přeměněn, ale také zdokonalen, osvícen a osvobozen. Překonat nižší vitální hnutí není jednoduchý úkol. Nemůžete toho dosáhnout najednou, musíte to provádět pomalu a vytrvale. Jestliže běžíte k cíli vytrvalým tempem, určitě jej dosáhnete. Vždy musíte žít čistý život, život uvědomování a život sebezasvěcení. Tehdy se může nižší vitálno přeměnit ve vitálno dynamické, osvícené, které může být použito Bohem samým.

Koncentrace nám říká, že život lásky se nesmí odehrávat mezi svazujícím lidským v nás a svazujícím lidským v druhých. Koncentrace nám dále říká, že život lásky se musí odehrávat mezi božským v nás a božským a nesmrtelným v Bohu. Pouze tehdy může být naše láska a Boží Láska naplněna. Meditace nám říká, že život lásky musí probíhat mezi naší realizací Boha a Božím projevením v nás. Meditace dále říká, že život lásky musí probíhat mezi přeměněnou a zdokonalenou vášní těla a osvícenou a naplněnou extází Ducha.

Zvířecí v nás neví, co je opravdová láska. Lidské v nás ví velmi dobře, co je opravdová láska, ale cítí, že pravé lásky nedokáže dosáhnout. Božské v nás ví, že skutečná láska je nám snadno na dosah. A říká nám oduševněle, důrazně a kategoricky, co opravdová láska je. Opravdová láska je neustálé sebedávání a nekonečné stávání se Bohem.

Koncentrace

Většina z vás toho ví o koncentraci a meditaci hodně. Chtěl bych říci, že bez ohledu na to, jakou cestu následujete nebo jakou jógu děláte, koncentrace a meditace jsou nanejvýš důležité. Co máme tedy vlastně na mysli slovem koncentrace? Když se koncentrujete, musíte cítit, že neexistuje nic jiného než to, na co se koncentrujete. Když se koncentrujete, pokuste se zapomenout na zbytek světa: co je ve vás, kolem vás, před vámi, nad vámi, pod vámi. Soustřeďte se pouze na jediný objekt. Pokud se chcete koncentrovat na špičku svého palce, začněte s představivostí. Představte si, že váš palec je vaším jediným vlastnictvím. Neexistuje nic jiného, co byste mohli považovat za své vlastní. Zbytek těla vám nepatří — pouze palec. Jestliže se chcete soustředit na špičku svého nosu, ciťte, že vlastníte jen svůj nos; nemáte oči, uši, ústa, nohy ani ruce. V případě, že začnete myslet na něco jiného, ciťte, že vstupujete na cizí území. Tímto způsobem si rozvinete sílu své koncentrace.

Pro koncentraci si můžete vybrat jakoukoliv část svého těla, snažte se ale vybrat si takovou část, kterou považujete za svou zcela vlastní. A nesoustřeďte se na svou paži nebo nohu. Vyberte si velice malou část svého těla — oko, nos nebo špičku prstu. Čím menší, tím pro koncentraci lepší.

Pokud se chcete koncentrovat na tlukot svého srdce, nemějte obavy. Někteří začátečníci mají pocit, že když se soustředí na tlukot svého srdce, jejich srdce se zastaví a oni zemřou. Vstoupí do nich obrovský strach. Cítí, že okamžitě zemřou. Mohou být schopni se koncentrovat na cokoliv jiného, ale při koncentraci na tlukot srdce mají obrovské obavy. Jestliže ale chcete být v duchovním životě skutečnými hrdiny, měli byste se pokusit koncentrovat se na tlukot svého srdce. Je to pro vás jedinečná příležitost vstoupit do nekončícího života. Pokaždé, když zaslechnete tlukot svého srdce, okamžitě v něm pociťte svůj nekonečný, nesmrtelný život.

Chcete-li si rozvinout sílu koncentrace velice rychle, pak prosím provádějte toto. Předtím, než se budete koncentrovat, si dobře umyjte obličej a oči. Pak nakreslete na zdi v úrovni očí černý bod a postavte se čelem k němu, asi tak dvacet pět centimetrů daleko. Upřete na bod veškerou svou pozornost. Po několika minutách se snažte cítit, že zatímco se nadechujete, váš dech ve skutečnosti vychází z tohoto bodu, a že bod se také nadechuje prostřednictvím vašeho dechu. Pokuste se cítit, že jsou zde dvě osoby: vy a černý bod, který jste nakreslili. Váš dech přichází z tohoto bodu a jeho dech přichází od vás. Pokud je vaše koncentrace velmi mocná, během deseti minut pocítíte, že z vás něco odešlo. A co je to něco? Je to vaše duše. Vaše duše vás opustila a vstoupila do černého bodu na zdi. Nyní ciťte, že vy a vaše duše spolu hovoříte. Vaše duše vás přivádí do světa duší pro realizaci a vy přivádíte duši do svého světa pro projevení. Tímto způsobem si můžete velmi snadno rozvinout sílu koncentrace. Tuto metodu ale musíte cvičit. Existuje mnoho věcí, které jsou velmi snadné, když je cvičíme, avšak právě proto, že je necvičíme, nezískáváme výsledky.

Meditace

Sílu koncentrace si můžete rozvinout velmi rychle, jen když se koncentrujete na něco velmi malého — na tu nejdrobnější věc. Síla meditace je ale úplně jiná. Pokud si chcete rozvinout sílu meditace, myslete na něco velmi rozlehlého. Myslete na oblohu nebo moře. Když brzy ráno nebo večer meditujete, nemusíte se dívat na oceán nebo vzhůru na oblohu, nechcete-li. Jak jsem již dříve zmínil, jestliže můžete vidět vycházející slunce, je to nesmírně prospěšné. Nemáte-li ale možnost vidět slunce nebo oblohu nebo moře, nevadí. Pokuste se spatřit vycházející slunce v sobě, pokuste se vidět oblohu v sobě, pokuste se vidět oceán v sobě. Vaše duchovní srdce je nekonečně větší než oceán a nekonečně rozlehlejší než obloha.

Při meditaci prosím neočekávejte nic od sebe samých ani od Boha. Nebudete-li od své meditace nic očekávat, uděláte nejrychlejší pokrok. Neočekávejte, že vás Bůh zítra učiní svým nejlepším nebo vyvoleným nástrojem. Pouze meditujte na Boží Srdce, které je veškerým Světlem. A jestliže se chcete koncentrovat, koncentrujte se na Boží Nohy, které jsou veškerým Soucitem. Nepotřebujete tisíce věcí, ani od svého života, ani od Boha. Potřebujete pouze Boží Soucit a Boží Světlo. Pokud je máte, pak máte vše.

Hatha jóga

Svou kundalini můžete probudit prostřednictvím koncentrace nebo meditace. Jestliže si však chcete rozvinout síly kundalini, existuje jednoduchý způsob. Cvičte hatha jógu. Na Západě je mnoho, mnoho učitelů, kteří dokážou učit hatha jógu a kteří jsou ve cvičení velmi dobří. Hatha jóga vám pomůže očistit vaše fyzické vědomí, a čistota je v kundalini józe velice důležitá. Hatha jóga je sjednocením sluneční a měsíční kvality, dynamické a jemné kvality uvnitř nás. Dynamická kvalita je síla a jemná kvalita je krása. Tyto dvě vlastnosti jsou v hatha józe sjednoceny. Rádža jóga je naopak sjednocením vědomí a osvícení. Když se vědomí a osvícení stanou jedním, pak můžete dosáhnout všeho, čeho dosáhnout chcete.

Jóga odevzdání

Jestliže však chcete jen Boha, Boží Světlo a nejvyšší Pravdu, pak si přeji říci, že byste měli následovat pouze cestu sebenabízení, cestu odevzdání, cestu neustálého sebedávání. Pokud chcete realizovat Nekonečné, Absolutní, pak následujte cestu neustálého a bezvýhradného odevzdání. Toto odevzdání není odevzdáním lenocha. Je to odevzdání člověka, který je dynamický, aktivní a stále připravený nabízet sám sebe a stávat se tím, čím Bůh chce, aby se stal.

Pokud následujete hatha jógu, rádža jógu, karma jógu, bhakti jógu nebo džňána jógu — nezáleží na tom, kterou cestu následujete — jakmile dosáhnete svého cíle, bude to jako získat ze stromu ta nejlahodnější manga. Uviděli jste manga a utrhli je, majitel tam ale není. Jestliže však následujete jógu naprostého odevzdání, kde je lidská vůle nabídnuta božské Vůli, pak získáte majitele stromu a on vám s radostí nabídne ovoce ze všech stromů ve své zahradě.

Jógu odevzdání je možné praktikovat i v rámci ostatních systémů jógy. Avšak v případě, že chcete Boha samotného — Boha nekonečnou Pravdu, Boha nekonečný Mír, nekonečné Světlo a nekonečnou Blaženost, pak musíte bezpodmínečně praktikovat jógu odevzdání.

Toto odevzdání není odevzdáním líného člověka. Je to odevzdání někoho, kdo je dynamický, aktivní a jenž je stále připraven se nabídnout stát se tím, čím Bůh chce, aby se stal.

  1. OEH:179 28. února 1973

Sebeobjevení a přeměna

New York University; New York, New York, USA

7 March 1973

Existují dva světy: vnější svět a vnitřní svět. Když kundalini tvrdě spí, člověk je probuzen ve vnějším světě. Chce mít vše, co mu svět nabízí, a má pocit, že uspokojení získá jen z toho, co mu může dát vnější svět.

Když se probudí kundalini, člověk si je plně vědom vnitřního světa. Ví, že vnější svět nemůže uspokojit jeho vnitřní potřeby. Vynesl do popředí schopnosti vnitřního světa, které jsou, jak si sám uvědomil, daleko nadřazeny schopnostem vnějšího světa. Vynesl na povrch své skryté síly, okultní síly. Tyto síly používá buď správně, nebo nesprávně. Pokud používá síly kundalini božským způsobem, stává se skutečnou pýchou Nejvyšší Matky. Pokud je zneužívá, stává se nejhorším nepřítelem lidského vědomí i svého vlastního osobního vývoje.

Naše Božská Matka a Božský Otec si rádi hrají, tak jako si rádi hrajeme my všichni. Božská Matka Párvatí a Božský Otec Šiva si chtějí hrát a přejí si, aby se hry účastnilo i jejich dítě. To však tvrdě spí, a proto chvíli čekají. Když cítí, že nastal nejvyšší čas vstávat, a vidí, že dítě stále nejeví žádné známky probuzení, Matka jej s největší něžností postrčí zespodu z jeho múladhára čakry a Otec jej ze sahasráry něžně zvedne vzhůru. Poté dítě vstane.

Pokud je dítě při vstávání v dobrém, božském vědomí, řekne: „Čekáte tak dlouho. Je mi to líto. Prosím o prominutí. Chtěl bych si s vámi hrát. Pojďme, začněme si hrát.“ Matka pak dítě za pomoci své dynamické síly nanejvýš láskyplně učí, jak co nejlépe hrát Kosmickou hru. S největší láskou ho učí také Otec svým vnitřním osvěcujícím Světlem a Moudrostí. Nakonec z dítěte vychovají jedinečného a dokonalého hráče. Poté, co se stane výjimečně dobrým hráčem, musí ještě bojovat se třemi soupeři. Jsou jimi Temnota, Nevědomost a Smrt. Ke svému překvapení je snadno porazí. Dosáhne nad těmito padlými nepřáteli trvalého vítězství.

Je-li dítě ve chvíli, když jej rodiče probouzejí a zvedají, ve špatném, nebožském vědomí, řekne: „Proboha, nerušte mě. Potřebuji spát, jen spát. Nechci si hrát.“ Tehdy rodiče smutně řeknou: „Spi tedy, dítě, spi. Budeme si hrát bez tebe.“

Kundalini jógu může cvičit každý člověk, jestliže upřímně chce. A pokud ji někdo chce jen studovat, pak musím říci, že kundalini jóga si zaslouží být studována s nejhlubší úctou.

Hlavním cílem kundalini jógy je uvědomit si dynamickou existenci v existenci nehybné, změnit nejnižší stav vědomí na stav nejvyšší, přeměnit otroctví konečného na svobodu Nekonečného. Dynamická existence je Šakti, statická existence je Šiva. Není-li Šakti přítomná v Šivovi, pak Šiva zůstává nehybný. Šakti, Matka, je Síla, ale je to Otec, kdo tuto nekonečnou Sílu udržuje.

Chce-li se hledající ztotožnit se Silou Matky, musí zintenzivnit svou aspiraci. Právě pomocí intenzity se stává jedním se Šakti. Chce-li se stát zcela jedním s Božským Otcem, Šivou, sjednotí se s Ním pomocí rozlehlosti podobné širému moři.

Na Západě je řada lidí, kteří mají pocit, že síly kundalini jógy nejsou ničím než naprostým výmyslem. Přeji si říci, že ti, kteří takto smýšlejí, se zcela mýlí. Skuteční duchovní Mistři kundalini jógu vyzkoušeli a na základě svých vlastních prožitků potvrdili nepopiratelnou věrohodnost jejích skrytých okultních sil.

Požehnán je ten, kdo praktikuje kundalini jógu jako součást svého sebeobjevování, a ne za účelem získání schopností hypnotismu, sil černé magie nebo jiných nízkých forem okultismu, které působí ve vitálním světě. Opravdovým žákem kundalini jógy je ten, kdo se snaží spojit vitální sílu s duchovním poznáním v dokonalé harmonii s vyvíjejícím se duchem života. Opravdový hledající nikdy nebude považovat skryté nebo okultní síly za svůj cíl. Stará se jen o Boha. Touží pouze po Boží láskyplné Přítomnosti ve svém životě.

Síla kundalini je dynamická síla v nás. Když jdou dynamická síla a duchovní poznání ruku v ruce, nastává úsvit dokonalé harmonie Univerzálního vědomí a vědomý vývoj lidské duše dosahuje transcendentálního Já.

Tantrický přístup a védantský přístup

Ke kundalini józe existují dva přístupy: tantrický a védantský. Tantrický přístup je systematický a podrobně rozpracovaný, zároveň ale dosti nebezpečný. Védantský přístup je jednoduchý a mystický, ale bezpečný a v žádném případě ne méně dokonalý nebo méně naplňující.

Tantrická metoda je nebezpečná, protože se zabývá nižším vitálním a emocionálním životem. Její postup je dynamický a odvážný. Člověk se buď očistí tím, že odvážně vstoupí do vitálního světa a vyjde z něj vítězně, nebo — není-li vnitřně dost silný na to, aby vitální síly ovládl — v nevědomosti vitálního světa zcela zabloudí.

Védantská cesta je bezpečná, protože předtím, než se pokusí jednat s temnými, nečistými nižšími vitálními silami, které jej chtějí spoutat, se hledající koncentruje a medituje, aby pozvedl, očistil a osvítil své vědomí. Když hledající vstoupí do nižšího vitálního světa se světlem osvícení, ke svému velkému úžasu zjistí, že nižší vitálno je již osvícené, očištěné a božské.

Tantrická cesta vyžaduje, aby hledající neustále a vědomě věnoval pozornost vnitřnímu vzhůru stoupajícímu pohybu z múladhára čakry do sahasrára čakry. Védantský přístup vyžaduje, aby hledající vědomě a neustále věnoval pozornost svému vyvíjejícímu se a osvobozujícímu se vědomí.

Pokud by někdo z vás chtěl cvičit kundalini jógu, doporučil bych mu, aby následoval védantskou metodu, která je bezpečná a zároveň spolehlivá. Následujete-li védantskou metodu, jste předurčeni k tomu, abyste jistě a bezpečně dosáhli cíle.

Vivékánanda

Svámí Vivékánanda prokázal velkou upřímnost svého vnitřního volání po Pravdě, Bohu a Světle. Jednou se stalo, že Vivékánandovi, kterému tehdy říkali Naren, nabídl jeho duchovní Mistr Šrí Rámakrišna významný dar. Šrí Rámakrišna mu řekl: „Narene, víš, že jsem prošel velmi přísnými duchovními cvičeními. Neustále se modlím k Matce Kálí a uctívám Boha. Udělal jsem vše nezbytné a nyní jsem požehnán okultní silou. Ty ale víš, že mě vnější dosažení nezajímají. Nestarám se ani o své oblečení. Většinu času trávím ve svém vlastním světě. Chtěl bych proto říci Matce Kálí, že si přeji dát ti veškerou svou okultní sílu. Budeš ji moci používat, až budeš muset pracovat pro celý svět.“

Naren okamžitě odvětil: „Mistře, řekni mi, prosím, pomůže mi tato síla nějak k mé realizaci Boha?“

Šrí Rámakrišna řekl: „Ne, ne! Ty víš, že okultní síla nemá s realizací Boha nic společného. Pokud však realizuješ Boha a budeš pak chtít nějakou dobu pracovat a projevit Boha na zemi, tehdy ti tato síla může být velmi užitečná.“

Naren bez zaváhání odpověděl: „Nejprve to nejdůležitější. Nejdříve chci realizovat Boha. Potom — pokud mi ty a Bůh budete chtít dát okultní sílu, abych ji použil pro lidstvo, přijmu ji. Teď chci ale jen Boha. Bůh je v mém životě na prvním místě.“

Rámakrišnu jeho nejdražší žák nesmírně potěšil. Řekl ostatním žákům: „Podívejte se na mého Narena! Podívejte se na příklad, který vám dal. Musíte veškerou svou pozornost věnovat nejdříve Bohu. To je jediná cesta, jak Boha realizovat. Okultní síla je druhořadá.“

Většina upřímných duchovních Mistrů radila svým žákům, aby se nestarali o skryté síly kundalini. Jestliže se žák zajímá pouze o Pravdu, pouze o Světlo, učiní ve svém vnitřním životě skutečný pokrok.

Kundalini jógu cvičíme, když chceme získat určitý druh síly. Ale meditujeme-li na Boha a dokážeme-li těšit Boha Stvořitele, pak jestliže bude chtít, dá nám celé své stvoření. Chceme-li na prvním místě Stvořitele, ne Jeho stvoření, dostaneme Stvořitele. Jakmile jednou získáme Stvořitele, bude nám k dispozici také celé Jeho stvoření. Pokud pláčeme pro jeden malý kousek stvoření, můžeme jej získat poměrně snadno, nekonečné bohatství Stvořitele nám ale zůstane skryto a my se budeme muset spokojit s malou porcí, o kterou jsme požádali.

V Indii je jeden známý příběh o dvou bratrech. Starší bratr opustil domov a velmi intenzivně se modlil v hlubokém lese. Po dvanácti letech se vrátil domů.

Mladší bratr se radoval, že ho vidí, a prosil ho zvědavě: „Ukaž mi, prosím, nějaké okultní síly. Cvičil jsi jógu dvanáct dlouhých let, zatímco já jsem vedl obyčejný život. Prosím, ukaž mi, čeho jsi dosáhl.“

Starší bratr řekl: „Pojď se mnou.“ Oba bratři prošli vesnicí a vydali se k řece. Na břehu řeky se starší bratr posadil na zem a vstoupil do hluboké meditace. Po chvíli se postavil a přešel řeku po hladině.

Mladší bratr okamžitě zavolal na převozníka, dal mu pár mincí, nechal se přes řeku převézt a po krátké chvíli přišel ke svému bratrovi. Když byli opět spolu, mladší bratr řekl: „Musel ses dřít dvanáct let, abys byl schopen udělat to, co dokážu udělat v pěti minutách? To je výsledek řady let tvé duchovní disciplíny a života odříkání? Hanba, hanba!“

Starší bratr si uvědomil, že hloupě promarnil dvanáct let. Znovu opustil domov, aby tentokrát usiloval pouze o Pravdu, pouze o Světlo a pouze o Boha.

Když pláčeme po Pravdě a Světle, dostaneme je, náš pláč však musí být naprosto upřímný, oddaný a oduševnělý. Nejsme-li upřímní, nejsme-li čistí, nejsme-li duchovní, pak není síla kundalini k žádnému užitku.

Zde je další pravdivý příběh.

Když mi bylo teprve devět a půl roku, jednoho dne jsem uviděl na cestě ze školy velký dav. Samozřejmě jsem se šel podívat, co se děje. Jeden z přihlížejících mi řekl, že jakýsi mladík, který byl před třemi dny pohřben, má každou chvíli vstát z hrobu. K mému údivu se mladý muž o několik minut později opravdu vynořil, docela v pořádku. Ale co udělal pak? Jakmile vstal ze země, objal svou dívku a odešel. Jeho vitální život pokračoval beze změny.

Z kundalini jógy získal schopnost zůstat mnoho dní pod zemí. Ale k čemu to bylo dobré? Nestaral se o očištění svého vitálního života. Vedl ten nejobyčejnější život, zvířecí život. Tato síla neinspirovala ani jeho samotného, ani nikoho jiného k tomu, aby vedli lepší život. Použil ji jen k předvedení zázraku. Pokud je však kundalini použita správně, může dokázat něco nanejvýš významného. Může pozvednout vědomí lidstva. Je-li síla kundalini použita správně, má schopnost probudit a osvítit vědomí lidstva.

Existují vysocí okultisté a okultisté nízcí. Ti podřadní spolu ve vitálním světě bojují o okultní sílu. Stejně tak jako ve vnějším světě neosvícení lidé bojují o moc, ve vitálním světě bojují neosvícení okultisté o sílu. Jestliže jeden okultista tvrdě spí, jiný může přijít a okultně na něj zaútočit a pokusit se odebrat mu jeho sílu. Toto se jednou stalo mému strýci z matčiny strany. Naštěstí byl můj strýc silnější než okultista, který ho napadl, a tak jej porazil.

Vysocí okultisté, duchovní okultisté, však něco takového nikdy nedělají. Pokud duchovní Mistři, opravdoví jogíni, mají sílu, nepokoušejí se útočit nebo porážet jiné duchovní Mistry, aby získali ještě více okultní síly. Někdy však duchovní Mistr odebere okultní sílu nemoudrým hledajícím. Občas vidí hledajícího, který je v podstatě upřímný, ale získal trochu okultní síly a zneužívá ji. Tehdy Mistr ze svého nekonečného soucitu těmto nešťastným hledajícím okultní sílu vezme, aby se mohli vrátit k duchovnímu životu a realizovat nejvyšší Pravdu. Až nadejde správná chvíle a hledající budou připraveni používat své okultní síly moudře, Mistr jim je vrátí.

Nejméně jedenkrát odebral Šrí Rámakrišna okultní sílu jednomu nebo dvěma lidem na přímý příkaz Matky Kálí. Šrí Rámakrišna sám měl okultní sílu v hojné míře a jejich okultní sílu nepotřeboval. Odebral jim ji pro jejich vlastní dobro. Tito hledající byli v zásadě upřímní. Měli schopnost plakat pro nejvyšší Pravdu, ale jejich okultní síly je rozptylovaly natolik, že si nevšímali svého opravdového duchovního života.

Jiný duchovní Mistr začal s Jógou téměř ve stejnou dobu jako jeho mladší bratr. Když však starší bratr přijal šakti, aby mu pomohla v jeho duchovní práci, mladší bratr jej opustil a založil si svůj vlastní ášram. Měl také trochu okultní síly, začal ji však zneužívat, a tak mu ji starší bratr odebral. Mladší bratr pak psal svému staršímu bratrovi žalostné dopisy, v nichž naříkal: „Vím, že máš nekonečně větší okultní sílu, než jsem měl já. Proč jsi mi vzal tu trochu schopností, které jsem měl?“ Ale starší bratr odpověděl: „Je to pro tvé vlastní dobro. Opustil jsi mě, ale já mám bezmezný zájem o tvůj duchovní život. Chci, abys realizoval to Nejvyšší. Nechci, abys ztrácel čas předváděním svých okultních sil a ztratil tak veškerou svou duchovnost a božské možnosti.“

Dovolte mi, abych vám vyprávěl jeden příběh o zneužití okultních sil. Asi před sto padesáti lety žil duchovní Mistr, který se jmenoval Matsyendranath. Jeho nejmilejším žákem byl Gorakšanath. Když Matsyendranath poznal, že Gorakšanath se také stal duchovním velikánem, řekl: „Podívej, dva lvi nemohou žít na stejném místě. Neměli bychom už zůstávat spolu. Měl bys odejít někam jinam. Máš veškeré schopnosti. Nyní bys měl vést svět, tak jako jej pomáhám vést já.“

Gorakšanathovi to bylo líto, ale musel poslechnout příkaz svého Mistra. Opustil tedy Matsyendranatha a na šest let odešel. Na konci šestého roku se vrátil na místo, kde svého Mistra opustil. Jakmile tam přišel, zeptal se svých bratrů-žáků a lidí, kteří žili v sousedství, jestli nevědí, kde se nachází jeho Mistr. Všichni odpovídali: „Nesmíme ti prozradit, kde je tvůj Mistr.“

Gorakšanath na ně naléhal a vysvětloval jim, že svého Mistra neviděl šest let a že byl Matsyendranathovým nejmilejším žákem. Všichni ale namítali: „Kdepak! Ty nejsi jeho nejmilejší žák. Jen ze sebe děláš důležitého. A pokud jeho nejmilejším žákem doopravdy jsi, pak bys měl poslechnout jeho příkaz. Řekl nám, že se nikdo nesmí dozvědět, kde žije.“ A odmítli Gorakšanathovi povědět, kde se jeho Mistr nachází.

Nakonec se Gorakšanath rozlítil. Zvolal: „Za to vás prokleji. Dvanáct let zde nezaprší. To znamená žádná úroda, žádné jídlo, žádná pitná voda. Pokud tu zůstanete, všichni zahynete hladem. Toto prokletí zruším dřív než za dvanáct let jen pod podmínkou, že se sem můj Mistr vrátí.“

Sucho nastalo okamžitě. Když už byla situace vážná, král toho kraje se vydal za Gorakšanathem a prosil jej, aby kletbu zrušil. Gorakšanath však odmítl. Sucho trvalo dva a půl roku. Když se pak zpráva o Gorakšanathově kletbě konečně dostala k Matsyendranathovi, Mistr se okamžitě vrátil. V tu chvíli začalo pršet. Matsyendranath stanul před Gorakšanathem a řekl: „Jsem tak rád, že tě opět vidím.“

Gorakšanath si vmžiku uvědomil svou hloupost. „Odpusť mi, Mistře,“ řekl. „Stydím se za to, co jsem provedl těmto lidem.“

Ale Matsyendranath svému nejmilejšímu žákovi odpověděl: „Neudělal jsi nic špatného. Tito lidé byli zkažení. Zasluhovali si tento trest. Pomůže jim to vést lepší život.“

Gorakšanath odvětil: „To jsem já ale nevěděl. Chtěl jsem je jen potrestat. Měl jsem zlost. Můj čin byl špatný, protože mé motivy byly špatné.“

„Nesnažím se tě nějak falešně omluvit,“ řekl Matsyendranath. „Tvá duše věděla, že si zasluhovali trest. To, co jsi udělal, bylo správné.“

Když Mistr používá sílu svého soucitu, užívá ji, aby své žáky ochránil a zároveň opravil jejich chyby. V konečném výsledku chce Mistr od svých žáků dokonalost. Soucit je prostředek. Dokonalost je cíl.

Tentýž Mistr a tentýž žák měli jinou významnou zkušenost. Gorakšanath byl nesmírně pyšný, protože realizoval Pravdu a dosáhl okultní síly, a tak mu chtěl Matsyendranath ukázat, že používání okultních sil může být nesmírně nebezpečné. Zde je příběh o této události.

Ke Gorakšanathovi jednou přišel jakýsi jogín a začal jej i jeho Mistra urážet. Gorakšanath řekl: „Neopovažuj se o mém Mistrovi takto mluvit! Mám obrovskou okultní sílu.“

Jogín ho vyzval: „Ukaž mi tu svou okultní sílu!“

„Tady je nůž. Můžeš mě kamkoliv bodnout, ale nedokážeš mě ani v nejmenším zranit. To je moje síla.“

Jogín tedy začal Gorakšanatha bodat, ale ani vlásek na jeho těle nebyl poškozen. Nato jogín řekl: „Dobrá. Kdykoliv jsem tě bodl, ozval se zvuk. Nebyl jsi sice zraněn, ale mé bodání vytvářelo zvuk. Když mě tím samým nožem bodneš ty, nejen že mě nezraníš, ale neozve se ani žádný zvuk.“

Gorakšanath začal jogína nožem bodat a ukázalo se, že jogín mluví pravdu. Neozval se žádný zvuk. Jogín nato řekl Gorakšanathovi: „Ztotožní-li se někdo s Nekonečnem, při bodnutí nevzniká žádný zvuk. To dokazuje, že v okultní síle jsem lepší než ty.“ A potěšen svým vítězstvím odešel.

Matsyendranath byl tou dobou někde pryč, ale Gorakšanath se hluboce soustředil, aby mu mohl sdělit svůj zážitek. Jeho vize mu řekla, že Matsyendranath se nachází v ášramu v Májápuri, městě iluzí. Ke svému velkému překvapení spatřil svého Mistra obklopeného mnoha krásnými dívkami. Tančily kolem něj a on si užíval vitálního, emocionálního života.

Gorakšanath byl ohromený: „Jak je tohle možné? Můj Mistr je Mistr nejvyššího řádu. Možná mám špatnou vizi.“ Znovu se soustředil a spatřil stejnou scénu. Tentokrát si byl jistý, že vidí svého Mistra. „Můj Mistr upadl,“ pomyslel si. „Je obklopen tolika krásnými dívkami, které zpívají a tančí. Užívá si všemožně vitálního života. Musím ho zachránit.“

Gorakšanath si tedy otevřel své srdeční centrum a přesunul se okultně do ášramu v Májápuri. U brány se zeptal na svého Gurua. Vrátný řekl: „Matsyendranath? Tvůj Guru? Ten upadl. Kým kdysi býval, a kým je teď! Klesl tak hluboko, že tomu nemohu ani uvěřit.“

Gorakšanath chtěl okamžitě jít a svého Gurua zachránit, ale ženy mu nedovolily, aby se k Matsyendranathovi přiblížil. Musel tedy použít svou okultní sílu, aby se stal krásnou ženou, a připojil se k jejich tanci a zpěvu. Když se v přestrojení za tančící dívku přiblížil k Mistrovi, Matsyendranath svého žáka nepoznal. Gorakšanath musel znovu použít okultní sílu, aby ke svému Mistrovi promluvil. „Mistře, co tu děláš?“ vykřikl. „Jaký to vedeš život? Jsi duše, která realizovala Boha. Co děláš zde v požitcích vitálního života?“

Matsyendranath ihned odpověděl: „Ach, upadl jsem. Tak hluboko jsem klesl! Prosím, zachraň mě.“ A tak Gorakšanath použil svou okultní sílu a vyvedl Mistra z Májápuri. Když urazili šest nebo sedm mil, Matsyendranath vystoupil z máji, iluze, a byl volný.

Žák a Mistr cestovali dva tisíce mil, než se vrátili do Matsyendranathova ášramu v severní Indii. Tam Gorakšanath zjistil, že Matsyendranath má dvě duchovní těla. Jedno tělo s ním letělo pomocí okultní síly a druhé stálo přímo před ním v místě, kam dorazili. Během několika minut Mistr, který letěl s ním, vstoupil do onoho druhého Mistra, který mu stál tváří v tvář. V tu chvíli Gorakšanath také uviděl, že všude kolem je mnoho Mistrových žáků. Zeptal se jednoho z nich: „Nebyl Mistr několik let pryč?“ „Ne,“ odvětil žák. „Posledních několik let byl Mistr zde a my jsme byli s ním.“

Udivený Gorakšanath se zeptal: „Jak je tohle možné? Mistře, prosím, vysvětli mi zážitek, kterým jsem právě prošel. Je pro mě záhadou, co se stalo.“

Matsyendranath odpověděl: „To všechno jsem musel udělat jen kvůli tobě. Měl jsi všemožné okultní síly, ale tvá pýcha byla příliš velká. Byl jsi ve svém duchovním životě příliš tvrdý a neohebný. Opovrhoval jsi ženami. Opakovaně jsem ti říkal, že tím, že budeš ženami opovrhovat, nedokážeš svůj život transformovat. Nezáleželo ti na tom, aby se i ženy vysvobodily z nevědomosti. Měl jsi pocit, že jsou otevřenou branou do pekla a že jsou to ony, kdo v životě mužů způsobuje veškeré problémy, obzvláště vitální. Ale to není pravda. Jsou to vlastní nedokonalosti mužů, co jim působí problémy. Muži mají slabosti, a když si promítají tyto slabosti do žen, zdá se jim, že to ony jsou příčinou všech jejich problémů. Jak muži, tak ženy jsou dětmi Boha a všichni musí porazit pokušení nižšího vitálna. Od počátku jsem ti říkal, že ženám by ses neměl vyhýbat. Potřebují pomoci osvobodit se z bláta nevědomosti.

Jsi můj nejlepší žák. Dal jsem ti všemožné okultní síly, ale onen jogín tě přesto porazil, a to jen pro tvou pýchu. Teď, když jsi pokořen, teď, když byla zničena tvá pýcha, bych ti chtěl něco říci. Přestože jsi mým žákem a přestože jsi prohrál s oním jogínem, nebude trvat dlouho a předčíš jak jeho, tak i mě. Nyní jsi mým žákem, ale zítra možná já budu tvým. Protože jsi dnes porazil pýchu, protože jsi dnes spatřil pravdu božským způsobem, tvůj obrovský potenciál nyní bude moci vyjít na povrch. Jsi předurčen k tomu, abys nás předčil.

Když ses potom stal ženou, aby ses ke mně dostal a pomohl mi, naučil ses nevyhýbat se ženám. Uvědomil sis, že muži a ženy musí jít k transcendentálnímu Cíli společně. Nyní, když ses ode mě dozvěděl tuto pravdu, neexistuje již nic jiného, co bych tě mohl naučit. Vše, co mám, jsem dal tobě a ty jsi mě z Milosti Pána Nejvyššího předčil.“ Nato Matsyendranath sepjal ruce a poklonil se svému žákovi.

Kundalini jóga je jógou šakti, síly Bohyně. Tohoto Mateřského aspektu si musíme vážit a vidět v každé ženě duchovní Matku. Byla doba, kdy lidé říkávali, že duchovní život není pro ženy. Ty dny jsou pryč. Nyní je jasné, že muži a ženy aspirují stejně dobře. Žena nikdy nemůže být překážkou pokroku muže, pokud si bude muž patřičně vážit aspirace ženy. Aspirace a zasvěcení ženy se může dokonale doplňovat s aspirací a zasvěcením muže.

V kundalini józe je to Matka, Božská Matka, kdo naplňuje a osvobozuje. Když Božská Matka osvobodí muže a ženu ze sítě nevědomosti, cítí, že její role je u konce. Kundalini je síla šakti a každá žena představuje transcendentální šakti — Sílu Matky.

Odevzdáme-li se oduševněle Nejvyšší Matce v sobě — kundalini — můžeme osvobodit svou pozemskou existenci a vysvobodit se z nevědomosti. Svým neustálým odevzdáním se Vůli Nejvyšší Matky v sobě můžeme dojít naplnění.

Každému z vás nabízím svou nejhlubší vděčnost. Přišli jste sem s největší upřímností, abyste se dozvěděli něco o Síle Matky. Nic mi nedává větší radost než být k službám vašim aspirujícím duším. Někteří z vás jdou po cestě kundalini jógy, někteří následujete cesty jiné. Jsou různé cesty, po nichž můžeme jít, ale všechny nás vedou ke stejnému nejvyššímu Cíli. Co potřebujeme, je upřímnost. Co potřebujeme, je čistota. Co potřebujeme, je vědomý a neustálý vnitřní pláč. Tehdy nám bude Cíl, transcendentální Cíl, snadno na dosah.

From:Sri Chinmoy,Jednota srdce Východu a mysli Západu, část 2, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/oeh_2