Když jsem se naposledy vracel z Evropy, cestoval jsem první třídou. Devětadevadesátkrát ze sta cestuji ekonomickou třídou, ale tentokrát jsem letěl první třídou. Seděl jsem velmi blízko pilota a většinu času byly dveře kabiny otevřené, takže jsem ho mohl vidět. Po dvou hodinách letu pilot a jedna z letušek vstoupili, řekněme, do světa romantiky. Tato mladá dívka za ním přišla a začala si s ním povídat, hladila ho po hlavě a masírovala ho. Dělala všechno možné. Byl jsem z toho šokován. Přišla chvíle, kdy jsem se chystal jít za pilotem a do očí mu říct, že takovéto věci během pilotování letadla dělat nemůže. Vedle mě seděl další muž a blízko nás dvě nebo tři další osoby. Všichni viděli, jak se ti dva chovali. Nepoužíval jsem třetí oko. Nemusel jsem zavřít oči, abych se podíval do nitra, ale modlil jsem se, když jsme tam seděli. Myslel jsem, že muž vedle mě něco udělá. Tolik lidí tam bylo a pozorovalo je s otevřenýma očima. V letadle bylo dvě stě lidí, ale pilot a letuška nevěnovali našim životům žádnou pozornost.
Pak přišel čas na jídlo. Přinesla mu jídlo a já jsem sice neslyšel, co mu říkala, ale všechno jídlo jí spadlo na zem a bylo po celé podlaze. Oba se tomu smáli. Ani ona ani on se nerozzlobili — nebyla mezi nimi žádná zlost, nic. Pokud toto není romantika, co je potom romantika? Všechno co dělali, dělali tak nedbale. Vraceli jsme se z Evropy mezikontinentálním letem a ten muž byl hlavním pilotem. Takže čí životy ohrožovali? Nebyl to nedostatek koncentrace na straně mladé dívky a hlavního pilota? Tohle byl osud dvou set lidí v tomto letadle.
Když jsem dával přednášku na Farmingdale v New Yorku, přišla na ni jedna mladá dívka, která pracovala jako letuška. Přišla do našeho Centra třikrát nebo čtyřikrát. Pak přestala chodit a napsala mi dopis, ve kterém stálo: „Musím být k sobě upřímná. Život, který vedeme, dokonce i v samotném letadle, je v rozporu s vaší filozofií, takže již nemohu přicházet.“ Řekl jsem si: „Jsem velmi šťastný. Zůstaňte ve svém životě. Nechoďte do mého Centra.“
Někdy mohou nepřátelské síly odebrat naši koncentraci. Někdy je osud zpečetěn a někdy jsme vydáni na milost našim takzvaným pomocníkům. Řekněme, že jedeme taxíkem. Máme přirozenou víru v taxikáře, ale jakmile on uvidí jiného taxikáře, začne vyprávět tolik nesnesitelných věcí. Jeho angličtina je hrozná! Co uděláte? Pokud ho budete poslouchat, zblázníte se. Tak vstoupíte do transu, zatímco on pokračuje a pokračuje. Před čtyřmi nebo pěti lety jsem jezdil taxíkem a naučil jsem se od nich jejich jazyk. Řekl jsem si: „Tohle je jejich život.“ Jeden taxikář jede před druhým a musí se spolu bavit. Kde je v takové situaci jejich koncentrace? Je absolutně na hrubé fyzické úrovni. Možná si myslí, že je výborný řidič, ale již dovolil, aby do něj vstoupily nějaké nepřátelské síly, některé velmi nepřátelské síly. Možná je to výborný řidič, ale pokud s ním jedu v autě a on najednou udělá něco špatně, zaplatím za to svým životem. Jsem mu vydán na milost. Taxikář nás má odvézt do našeho cíle, a proto mu musíme věřit. Ale pak ho napadnou některé nepřátelské síly a on se dostane do jiného světa. Já však musím zůstat v tomto světě. V takové situaci mě může zachránit jen modlitba, koncentrace a meditace.From:Sri Chinmoy,Okultismus a mystika, Agni Press, 1977
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/om