Vždy by měl existovat cíl. Mít cíl neznamená, že se musíme snažit porazit nejlepší světové běžce, to zdaleka ne. V duchovním životě neexistuje soutěžení. Ale existuje něco, co je naprosto podstatné, nezbytné a nevyhnutelné, co nazýváme pokrokem. Naším cílem by měl být náš vlastní pokrok a pokrok sám je nejvíce osvěcující zkušeností.
Řekněme, že chceme dělat pokrok, chceme překonávat sami sebe. Když je s námi někdo jiný, ihned si jeho mysl nebo naše mysl bude myslet, že soutěžíme. V běžném životě soutěžíme, abychom získali nadvládu. Ale v duchovním životě s ostatními nesoutěžíme. Snažíme se jen překonat své vlastní schopnosti.
Můžeme na sebe nahlížet jako na dvě poloviny: nedokonalost je jedna polovina a upřímný pláč po dokonalosti je druhá. Jednou stranou je slabost a druhou stranou je síla. S vnitřním pláčem po dokonalosti utíkejme směrem k předurčenému cíli a dosáhněme břehu osvícení. Když je naše bytost plně osvícena, bojí se k nám temné, nevědomé síly přiblížit. Než dosáhneme předurčeného cíle, vyzývají nás. Ale jakmile jednou dosáhneme cíle osvícení, nevědomé síly si nedovolí do nás vstoupit, protože cítí, že budou zcela zničeny. Neví, že budou jen přeměněny a osvíceny.From:Sri Chinmoy,Vnější běh a vnitřní běh, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/ori