Čistota: mladší sestra Božskosti

Síla čistoty

Čistota znamená řídit se příkazy našeho Vnitřního kormidelníka, aniž bychom dovolili nebožským silám, aby do nás vstoupily. Kdekoliv je nedostatek čistoty, tam je temnota, která je předzvěstí smrti. To, čemu dnes říkáme temnota, je pro nás zítra smrtí. Čistota je jediná věc, která může udržet naši Božskost. Bez čistoty není jistota. Bez čistoty není přirozenost. Bez čistoty v nás není neustálý proud Božskosti.

V čistotě je božské kouzlo. Dokážeme-li si při naší meditaci uchovat jednu jedinou čistou myšlenku, potom z ní na hodiny získáme užitek. V ten okamžik se naše nejhorší slabosti přemění ve skutečnou sílu. Všichni víme, že množství a kvalita nejsou totéž. Všichni se zajímáme o kvalitu, a ne o kvantitu. Ale čím více si rozvineme božskou čistotu, tím větší bude naše vnitřní síla. S čistotou jdou kvalita a množství společně.

Čistota je jako božský magnet. Přitahuje k nám všechny božské vlastnosti. Máme-li čistotu, svět je na nás hrdý. Jestliže je matka Země domovem jediné čisté duše, její radost nezná hranic. Říká: „Tady je konečně duše, na kterou se mohu spolehnout.“

Měli bychom mít čistotu v našich myšlenkách, v našich představách, v našich pocitech, v našich rozhovorech, ve všem, co říkáme, ve všem, co děláme, ve všem, co cítíme a ve všem, čím jsme. Náš celý život může být jako květina v zahradě. Ztotožníme-li naše vědomí s květinou, nemůžeme mít nikdy nečisté pocity. Zůstaneme-li však uvnitř zahrady, ale vědomě se s květinou nebo se zahradou samotnou neztotožníme, potom zůstaneme nečistí.

Čistoty musíme dosáhnout v celém našem bytí. I tělo by mělo mít čistotu duše. Z toho důvodu jsou čistotnost a dobré zdraví nezbytné. Čistota je něčím, co uvnitř sebe musíme mít neustále, není něčím, co si odněkud vezmeme, když ji potřebujeme. Čistota je něčím, s čím musíme žít. Je neodlučitelným stavem božského vědomí.

Dosáhne-li člověk čistoty, obzvláště ve vitálnu, ve svém vnitřním a vnějším životě dosáhl mnoho. V lidské čistotě přebývá Boží nejvyšší Božskost. Čistota člověka je dechem Boha. Čistota je ohromná síla. S čistotou můžeme dokázat cokoliv. Ztratíme-li však svou čistotu, můžeme snadno upadnout, rozpadneme se, přestože můžeme mít moc, bohatství či vliv.

Vnitřní pročištění

Musíme začít od začátku a pracovat postupně. Je třeba podotknout, že v průběhu meditace se musíme pročišťovat neustále. Je zbytečné pokoušet se meditovat bez pročištění a je zbytečné očekávat pročištění bez meditace. Pokouší-li se někdo meditovat, aniž by se obtěžoval vzývat alespoň trochu čistoty, jen tak pevněji a pevněji uzavírá dveře do svého srdce. Vstoupí-li do nás nečisté myšlenky v průběhu meditace, jsou nekonečněkrát silnější než nečisté myšlenky, které do nás vstupují, když nejsme v meditaci. Proč? Protože v době meditace je vše intenzivní, ostré, jednobodové. Pokud nějaká nečistá myšlenka vstoupí, získá sílu z intenzity naší mediace. Začíná-li ale naše meditace s čistotou, potom může síla čistoty snadno pohltit jakoukoliv nečistou myšlenku, která nás napadá. Mír, světlo, blaženost, síla a ostatní božské kvality v nás nikdy nemohou zůstat napořád, pokud nemáme dostatek čistoty. Tisíce hledajících upadnou v duchovním životě právě proto, že se ve svém životě neobtěžují získat čistotu. Aspirují po dobu dvou měsíců, třech měsíců, šesti měsíců, pěti let, deseti let. Poté najednou upadnou, a to právě proto, že nemají čistotu.

Většina duchovních hledajících se stává vegetariány. To je výborné. Ale pokud jíme samou zeleninu a domníváme se, že tak dokážeme porazit pohnutky našeho nižšího vitálna, mýlíme se. Jen tím, že budeme jíst pouze zeleninu, nemůžeme porazit nižší vitálno. Jsme-li vegetariány, pomáhá nám to v našem duchovním životě a já oceňuji, pokud můžete být vegetariány. Ale skutečná čistota přichází z vnitřní aspirace duše, ne z jídla. Máme-li nějakou duchovní čistotu, potom fyzická čistota, kterou získáme tím, že nejíme maso, bude nanejvýš účinná. Nemáme-li čistotu, potom nehledě na to, jak opatrní jsme při konzumaci masa a ryb, čistotu nezískáme.

Ti, kteří dávají veškerou důležitost stravě v domnění, že tak získají čistotu v mysli, srdci a duši, dělají chybu. Chceme-li skutečně čistotu, je dobré nejíst maso; musíme ale vědět, že prvořadou důležitost k rozvinutí čistoty musíme klást na aspiraci a meditaci. Dokážeme-li vynést do popředí čistotu duše, potom s touto čistotou můžeme vstoupit do srdce, mysli, vitálna, a nakonec do fyzického. Když božská čistota zaplaví všechny části naší bytosti, můžeme si být jistí, že v nás zůstane napořád. Měli bychom vědět, kolik můžeme očekávat od jezení zeleniny. Pamatujte, že je to aspirace, aspirace celého těla, vitálna, mysli, srdce a duše, která nám může dát čistotu. Sloučíme-li naši vnitřní čistotu s naší vnější čistotou, obě tím posílíme. Ale vnitřní čistotě musíme dát prvořadou důležitost. Vnitřní čistota potřebuje neustálou aspiraci, stoupající plamen. Pokud ji máme, teprve potom můžeme skutečně dosáhnout něčeho věčného.

Dokážeme-li jednou pročistit své vědomí při meditaci, můžeme uvažovat o dosažení čistoty v bdělém stavu, a tak dále. Pročištění vědomí snů je velmi pokročilý stav.

Emoce lidské a božské

Když používáme lidské emoce, tyto emoce se snaží vše zničit. Postupně začnou být emoce omezené jen vlastním tělem konkrétního člověka, poté určitou částí jeho těla. Nebožské emoce vše maří. Emoce ve fyzickém a ve vitálnu, které jsou nečisté, se budou přirozeně pokoušet zničit naše božské vlastnictví a kvality. S negativními emocemi zvyšujeme naši vědomou agresivitu.

Emoce, které nás svazují k našemu omezenému fyzickému vědomí, musíme odhodit. Nakonec se spíše musíme pokusit o osvícení a přeměnu obojího — tužeb i emocí, než se je snažit ovládat a trestat je. Pokud se zabydlíme u božských emocí, můžeme osvítit a přeměnit lidské emoce, které chtějí vlastnit svět a svazovat nás.

Emoce jsou ve své podstatě zcela čisté. Božské emoce rozšiřují naše vědomí a jsou vždy vítané. Když přicházejí z naší duše, říkají: „Přicházíme od Boha, který je Nekonečnem, Věčností a Nesmrtelností.“ Tento druh záchvěvu emocí nám pomáhá vstoupit do našeho nejhlubšího a nejvyššího. Božské emoce jsou vyjádřením vnitřní aspirace. Vyzvedávají nás vzhůru na vnitřní oblohu. Dávají nám pocítit, že jsme všichni stateční, božští bojovníci.

Máme-li zájem o vnitřní svobodu, cítíme-li, že jsme všeprostupující, cítíme-li, že lidstvo je částí a součástí našeho vědomí, potom vlastníme božské emoce. Děje-li se ve světě něco špatného, jsme tím zasaženi, protože svou vlastní existenci opravdově cítíme v srdci lidstva. Chceme-li přeměnit své nižší emoce, potom musíme začít sytit své božské emoce. Naše božské emoce můžeme vědomě sytit tak, že budeme každého jedince vnímat jako dítě Boha a ztělesněnou naději lidstva. Potom budeme mít vnitřní potřebu naplnit Božskost v lidstvu.

Nejvýznamnějším vyjádřením božských emocí je duchovní odpoutání. Odpoutání je třeba chápat patřičným způsobem. Pokud správně chápeme význam zodpovědnosti, potom automaticky porozumíme i významu odpoutání. Kdo nese zodpovědnost? Ne ty nebo já, ne člověk nebo vnější tělo, ale to božské v nás. Můžeme-li naši zodpovědnost upřímně, opravdově a oddaně nabídnout Nejvyššímu uvnitř nás, potom do nás automaticky vstoupí skutečné odpoutání.

Pravé odpoutání nepřichází, když si pomyslíme: „Ó, já nenáležím jemu, on nenáleží mně. On patří někomu jinému, nemějme mezi sebou tedy žádné spojení.“ Pravé duchovní odpoutání přichází pouze tehdy, když cítíme, že jsme Nejvyššímu dali, co máme a čím jsme. Máme přátele, děti, příbuzné. Existujeme s naším tělem, vitálnem, myslí, srdcem a duší. Dokážeme-li nabídnout to, co máme a to, čím jsme k Nohám Nejvyššího a upřímně cítit, že On je zodpovědný, že On je ten, kdo se o nás má starat a kdo se o nás bude starat, teprve potom se můžeme naučit skutečnému odpoutání. Tím, že se budeme zapírat nebo se oddělovat od vědomí ostatních, nemůžeme odpoutání získat. Odpoutání získáme jen tehdy, ucítíme-li, že Božské uvnitř nás je zcela zodpovědné za nás a za ostatní.

Když se nám podaří tohoto odpoutání dosáhnout, naše upřímná aspirace nám řekne, jak daleko můžeme zajít a kdy přerušit naše emocionální vztahy k ostatním. Nejvyšší neustále promlouvá prostřednictvím naší upřímné aspirace. Aspirace má povinnost nám sdělit, kde je hranice odpoutání. Když máme dítě, musíme se o něho starat. Musíme ho vychovávat, poskytovat mu vše nutné a cítit, že božské koná prostřednictvím nás, abychom mu pomohli všemi možnými způsoby, a abychom mu dali každou možnou příležitost. Nebudeme se ale pokoušet ho k nám připoutat. Dokonce i když je malé a začíná dospívat, nebudeme se snažit zasahovat do jeho osobního života. Dovolíme mu, aby zakusilo životní zkušenosti svým vlastním způsobem. Na konci dětství si samo musí vytvořit přímé spojení s Božským a vést svůj vlastní život.

Ve vnitřním životě není vůbec obtížné být odpoutaný od našeho vnějšího prostředí. Když oddělíme svůj život od nevědomosti, pochopíme, že už není nic, od čeho bychom měli být odpoutaní. Celé Boží stvoření se pro nás stane prožitkem moudrosti a světla. Skutečné odpoutání, to obtížně dosažitelné odpoutání, je odpoutání se od nevědomosti, ne odpoutání se od určitého člověka nebo věci.

Překážky na duchovní cestě

Když si začneme být vědomi božského vnitřního života, když se začneme modlit a meditovat, uvědomíme si, že touha je jako tygr, jako divoké zvíře, kterého jsme krmili a krmili, a uvědomíme si, že již není třeba ho nadále živit. V tu chvíli se na nás naše touhy rozhněvají. Řeknou: „Po celou dobu jsi nás krmil a my jsme ti za to nanejvýš vděční, ale teď jsi nás začal trýznit hladem.“ Poté se všechny tyto rozzlobené touhy spojí a napadnou nás všemi možnými způsoby, zapříčiní potíže v rodině, s přáteli, v práci, v emocionálních vztazích a podobně.

Když vedeme běžný život, nemáme intenzitu. Dnes máme jednu touhu, zítra čtyři a další den deset nebo dvacet. Dokonce i ve snaze dosáhnout a naplnit naše vlastní touhy jsme intenzivní jen zřídka. Naše touhy jsou pouze přání. Nemáme schopnost nebo snahu pracovat na jejich naplnění. Chceme být bohatí, slavní, velcí, oslniví nebo krásní, ale na dosažení těchto tužeb nedokážeme pracovat, dokonce se za jejich naplnění nebudeme ochotni ani upřímně modlit.

Když hledající vstoupí na duchovní cestu a nepřijme ji celým svým srdcem, nebo pokud není dostatečně pokročilý, mohou během jeho meditace vyjít do popředí ty stejné touhy. Začne přemýšlet: „Tento člověk je velice bohatý, tento velmi krásný, tento má některé velmi dobré vlastnosti, které já nemám.“ Zatím, co se modlí pro Mír, Světlo a Blaženost, jedna část jeho bytosti může vědomě a záměrně uchovávat touhu stát se multimilionářem. V ten okamžik se intenzita meditace hledajícího střetne s těmito pozemskými touhami. Co se potom stane? Intenzita meditace vstoupí do těchto tužeb a učiní je mnohem silnějšími, než původně byly.

Nevědomě či vědomě dovolujeme, aby do nás vstupovaly myšlenky, a intenzita naší meditace je zvětšuje a posilňuje. Nejvyšší nám ale tyto překážky nedal. Dal nám aspiraci, abychom se modlili pro Mír, Světlo a Blaženost. Ztotožňovali jsme se s touhami po mnoho, mnoho let. A když chceme toto spojení přerušit, naši staří přátelé nám řeknou: „Kam jdeš? Proč bychom ti měli dovolit jít do jiné místnosti? Ty s námi nejsi spokojený? Dokonce i když s námi nejsi spokojený, jedl jsi s námi u jednoho stolu. Teď je čas zaplatit. Nedovolíme ti odejít.“ Budou bojovat vší silou, aby nás vrátili do svého panství. S velkými obtížemi jsme vyšli z jejich místnosti a vstoupili do místnosti aspirace. Poté tyto touhy přicházejí a pochlebují nám. Dávají nám pocítit, že nepotřebujeme tyto aspirující vlastnosti, že Mír není skutečný, Světlo není skutečné, Blaženost není skutečná. Říkají: „Nezůstávej tam. Vrať se k nám, tam, kde je vše skutečné. My naplníme tebe a ty naplníš nás.“

Je to prostřednictvím neosvícené mysli, jak se nás touhy pokouší získat dokonce i poté, co jsme vstoupili do života aspirace. Nejlepší věc, co můžeme udělat, je nikdy nedovolit žádné nečistotě ve formě touhy, pochybnosti, úzkosti, žárlivosti nebo jakýchkoliv neaspirujících myšlenek vstoupit do naší mysli v průběhu meditace. Vstoupí-li do nás touha, když nemeditujeme, není dobré ji uchovávat; je ale nekonečně horší ji uchovávat během naší meditace. Uchováváme-li touhu nebo nějakou nečistou myšlenku během meditace, jednoduše zesilujeme moc této negativní síly a ztěžujeme si tak naši duchovní cestu.

Všem hledajícím bych chtěl říct, aby byli v průběhu své meditace velmi opatrní. Pokud nedokážete setrvat ve své nejvyšší, nejčistší a nejhlubší meditaci déle než pět minut, nevadí. Když se mysl začne potulovat, můžete v tichosti recitovat duchovní básně, opakovat mantry, či zpívat duchovní písně. Ale nedovolte mysli, aby vstoupila do světa tužeb. Je lepší stavět si vzdušné zámky, kde je pouze sladkost a představy, protože pokud si budete pěstovat touhy, tak vás stáhnou.

Vstoupí-li ale touhy do našeho života aspirace, nesmíme se jich obávat. Musíme je vnímat jako překážku. Je pravda, že pokud na cestě nebudou problémy a překážky, poběžíme rychleji. Ale pokud na ní překážky jsou, pokaždé když jednu překonáme, získáme dodatečnou sílu a povzbuzení pokusit se překonat další. Nestojí-li nám v cestě překážky, jsme šťastní. Ale pokud nějaké máme, jelikož jsme se dlouho přátelili s nevědomostí, měli bychom mít sebedůvěru, že je budeme schopni přeměnit, protože máme aspiraci, vnitřní podnět projít skrze všechny překážky a dosáhnout Cíle.

Čistotnost a čistota

Čistotnost je vnější podoba čistoty. Každý den bychom se měli osprchovat. Jdeme-li navštívit duchovního Mistra, aniž bychom se patřičně osprchovali, urazíme tím jeho duši. Musíme brát jako závaznou povinnost udržovat své tělo v čistotě a mít čisté oblečení. Měli bychom být zodpovědní za dvě věci: za naši aspiraci a za naši pravidelnost. Pokud se sprchování stane součástí naší pravidelné, každodenní duchovní disciplíny, pomůže to naší aspiraci.

Čistotnost stojí vedle zbožnosti. Čistotnost je čistotou vnějšího fyzického života. V duchovním životě ale existuje i jiný druh čistoty. Tato čistota je vědomé sjednocení se s Nejvyšším. Dokážeme-li cítit naši vědomou jednotu s Nejvyšším, potom můžeme spočinout v ujištění, že náš vnitřní život je zcela čistý.

Duše zůstane vždy čistá, nehledě na to, co se kolem děje. Čistota ale musí být dosažena ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli a v srdci. Jak můžeme mít čistotu v srdci? Čistotu v srdci můžeme mít pomocí neustálého obětování se Bohu uvnitř a kolem nás. V mysli můžeme mít čistotu rozšířením svých myšlenek. Vstoupí-li do nás myšlenka a snaží se nás spoutat, ihned se ji pokusíme zvětšit. Kdykoliv budeme schopni rozšířit svou myšlenku, zpozorujeme, že vstupujeme do nezměrného prostoru, ve kterém existuje pouze čistota. Můžeme mít čistotu ve vitálnu, pokud v každém okamžiku cítíme, že jsme božskými bojovníky. Jako božští bojovníci musíme používat svou dynamickou sílu k boji proti strachu, pochybám, útrapám a dalším negativním pohnutkám. Dokážeme-li nad těmito silami zvítězit, získáme tak čistotu ve svém vitálnu. Ve fyzickém můžeme mít čistotu, pokud začneme být čistotní. Rovněž bychom měli během dne minimálně dvacetkrát vědomě nabízet náš dech Bohu. Tak můžeme čistotu získat po všech stránkách naší bytosti.

Čistoty musí být dosaženo ve všech částech bytosti aspirujícího. Má-li aspirující nedostatečnou čistotu ve fyzickém, potom si nemůže na dlouho udržet ani duševní, mentální a vitální čistotu. Čistota ve fyzickém je nanejvýš důležitá. Musíme porazit fyzické, které nás svazuje a neustále nás vede k nebožským impulsům, jež nejsou ničím jiným než smrtí v duchovním životě.

Když jednou dosáhneme čistoty ve fyzickém, potom v nás může čistota zůstat i na ostatních úrovních a může uvnitř nás vytvořit oltář pro to Božské, které tam může zůstat natrvalo.

Když vědomě nabízíme svůj životní dech, mělo by to být s naší nejčistší láskou a oddaností. Při nádechu bychom měli cítit, že do nás vstupuje čistota celého vesmíru a pročišťuje naše celé bytí. Poté se Vůle Nejvyššího a naše vůle stanou jedním a celý vesmír se stane naším. Když se nadechujeme vědomě, měli bychom se pokusit cítit čistotu v mysli, čistotu ve vitálnu a čistotu ve fyzickém. Vnímejme jen čistotu, nic jiného. Duchovní čistota vstoupí do našeho systému a vše pročistí, dokonce i fyzické orgány. Potom budeme do určité míry hodni nabídnout náš životní dech, který je naší celou existencí, Vůli Nejvyššího.

Celibát

Každý jedinec má svoji vlastní úroveň aspirace. Jestliže někdo ve vnějším světě aspiruje jednu minutu, medituje jednu minutu a po zbytek dne zůstane ve zvířecím vědomí, domníváte se, že následující den realizuje Boha? Ne! Je-li někdo začátečník, který se chce spokojit s trochou radosti, s trochou světla, potom se nesmí pokoušet vzdát se sexuálního života úplně. Začátečníkovi radím: „Pomalý a vytrvalý vyhrává závod.“ A když postupuje dopředu, když dělá pokrok v duchovním životě, potřeba po nižších vitálních aktivitách se automaticky zmenší. Do té doby by se měl snažit dělat vše, aby vedl čistý, upřímný život odpovídající jeho vlastní úrovni.

V okamžiku, kdy aspirující dosáhne úrovně, kde může říct: „Chci neomezené světlo, neomezenou Radost, neomezenou Blaženost, neomezený Mír; chci jít daleko, dále, nejdále,“ potom musí věnovat veškerou pozornost pročištění svého vitálního života. Je-li jeho cílem Realizace Boha, Nekonečnost, Věčnost, Nesmrtelnost, potom musí aspirovat celým svým srdcem: fyzicky, vitálně, mentálně, duševně, celou svojí bytostí, vším, co má a vším, čím je. V ten okamžik musí zcela dodržovat celibát, nejen fyzicky, ale i mentálně. Musí cítit, že ho sexuální život svazuje k nejnižší úrovni vědomí země, zatímco to, po čem touží, je nejvyšší vědomí Boha. Bůh je uvnitř země i uvnitř člověka. Ale člověk bude schopný božsky jednat až poté, co odevzdá všechna svá připoutání k zemi a k člověku a realizuje svoji jednotu s Bohem.

Celibátu je možno dosáhnout jen řádným postupem. Pokud vstoupíte do duchovního života a řeknete: „Dnes porazím všechny své nižší vitální sklony,“ potom jste hloupý. Zítra vaše mysl začne zpochybňovat nutnost takového sebepotlačování a vaše vitálno vás bude všemi možnými způsoby týrat. Není-li vaše vitálno připravené, není-li dostatečně čisté, vzepře se pod touto drsnou disciplínou a zničí vaši aspiraci, nebo se začne vzpírat vaše tělo a zlomí se. Potlačujete-li své vitální potřeby, aniž byste měli dostatečnou čistotu, potom po dvou nebo třech letech nebo dokonce už po pár měsících znovu vyjdou do popředí, a to nanejvýš prudce. Ovládáte-li nižší vitálno násilím a s velkými obtížemi, není-li to něco spontánního a uspokojujícího, potom budete jednoho dne vystaveni pokušení za hranicemi vaší kapacity. Vaše vitálno vyjde do popředí jako sopka a vy budete téměř jako šílení. V tu chvíli se lidské bytosti chovají jako zvířata. Toto se přihodilo mnoha, mnoha aspirujícím v Indii poté, co pět nebo šest let potlačovali vitálno bez řádného pročištění. Je-li hledající stále pokoušen vitálním životem a neustále své touhy potlačuje, nikdy ničeho nedosáhne. Může je přeměnit jen pomocí spontánního vnitřního uvědomění, že sexuální život pro něho není důležitý.

Můžeme vidět, že dítě jí někdy bláto, špínu, kamení a všechny možné věci. Pro něho je to to nejlepší jídlo. Když ale vyroste, jí pouze řádné jídlo. Stejně tak, pokud někdo není zcela vyspělý v duchovním životě, oddává se nebožským věcem. Když ale vyroste, pozná, že to, co jedl dříve byla jen špína a nečistota, a ztratí na to chuť. Když aspirující začne mít významné a naplňující vnitřní zážitky, jeho celá bytost je zaplavena světlem a blažeností. V tu chvíli může jasně vidět a cítit rozdíl mezi fyzickým potěšením a duchovní radostí, mezi blátem a skutečným jídlem.

Naneštěstí dělají neaspirující lidé himalájskou chybu, když si myslí, že potěšení je druhem radosti. Potěšení je vždy následované zklamáním a zklamání je vždy následované zničením. Naopak radost je následovaná větší radostí. Z radosti získáváme skutečné naplnění. Chce-li být hledající zaplavený neomezeným Mírem, Světlem a Blažeností, musí pročistit svoji přirozenost. Jinak transcendentální Mír, Světlo a Blaženost zůstanou nesplněným snem. Realizace Boha a sexuální život jsou jako smíchávání cukru a soli. Když se je pokusíme smíchat dohromady, nebudeme moci ochutnat ani jedno. Chceme-li ochutnat cukr, musíme si vzít jen cukr. Chceme-li ochutnat sůl, musíme si vzít jen sůl. Pokud obojí smícháme dohromady, neochutnáme nic; neuděláme žádný pokrok.

Násilí a nátlak na naše vitální touhy nám nikdy nepřinese radost. Pouze pokud je zaplavíme osvícením, můžeme získat skutečnou radost. Je-li naše aspirace nanejvýš intenzivní, potřebujeme jen Boha samotného — nic jiného a nikoho jiného. Když Ho chceme nanejvýš intenzivně, radostně se vzdáme života potěšení. Známe rozdíl mezi potěšením a absolutní Radostí z jednoty. Tuto absolutní Radost z jednoty můžeme zažít pouze s Bohem, a ne s žádnou lidskou bytostí.

Jak můžeme dosáhnout celibátu řádným způsobem? Kontrolu musíme získat postupně a přirozeně. Vitální požitek je jako pití alkoholu nebo kouření cigaret. Pijeme-li alkohol nebo kouříme sedmkrát denně, musíme to postupně snižovat na šestkrát, čtyřikrát, třikrát, dvakrát, jednou denně, a nakonec vůbec. Proč? Protože tyto věci způsobují utrpení; jsou jako pomalý jed, oslabující náš vnitřní život a opožďující naši realizaci. Zmenšujeme-li svoji touhu po pití a kouření postupně, podaří se nám to a nepoškodíme si své zdraví.

Nižší vitálno, sexuální život, by mělo být přemoženo a přeměněno tímto způsobem. Je-li však člověk začátečník, musí postupovat pomalu, vytrvale a neomylně. Pokouší-li se při závodě běžet velmi rychle, ale nemá-li k tomu schopnosti nebo nezbytnou přípravu, brzy se vyčerpá a bude muset závod vzdát. Nebo může vážně spadnout a zlomit si nohu.

Svůj Mistrovský titul nezískáme, když chodíme do mateřské školy. Získáme ho postupně, po mnoha letech studia. Stejně tak nemůže začátečník v duchovním životě očekávat toto významné dosažení okamžitě. Vitální život se musí postupně přeměnit během let vážné aspirace, meditace a vnitřního studia. Pokud aspirující opravdu cítí, že zoufale potřebuje Boha, že Bůh je jediným cílem jeho života, potom má tento aspirující schopnost běžet velmi rychle. Poznamenám k tomu, že takový hledající musí dodržovat naprostý celibát.

Nemůžeme pít mléko a kouřit současně. Mléko je jako věčný nektar, zatímco kouření cigarety je jako vnitřní smrt. Přijmeme-li nektar Nesmrtelnosti, potom přirozeně nemůžeme zemřít. Přijmeme-li ale omezení a smrt, jak potom můžeme mít současně i Nesmrtelnost? Nesmrtelnost a smrt nelze spojovat dohromady. Podobně nejde spojovat ani realizaci Boha a sexuální život.

Milióny lidí ještě stále spí a vědomě neaspirují po realizaci Boha. Tito mohou se svým životem nakládat, jak chtějí. Ti, kteří se právě probudili, by se měli snažit pomalu pročišťovat své životy. Ti, kteří jsou mírně pokročilí, by měli být velice opatrní a věnovat veškerou pozornost svému duchovnímu životu. Ti, kteří jsou skutečně pokročilí, zjišťují, že potřeby nižšího vitálna do nich nevstupují. Pro ně je život potěšení nahrazen životem skutečné radosti. A přirozeně, když už jednou přijde realizace, pokušení je nikdy nemůže napadnout.

Musíme vědět, jak je pro nás duchovní život důležitý. Celibát není pro takzvané aspiranty, kteří meditují jednou týdně a po zbytek týdne nemají s Bohem nic společného. Takovému člověku bych neradil, aby se vůbec pokoušel žít v celibátu. Na jednu stranu mu naneštěstí bude trvat tisíce a tisíce let, než realizuje Boha, a mnoho let, aby získal jen kapku uspokojení ze svého duchovního života. Na druhou stranu se ho drobné potěšení, které by mohl získat ze svého vitálního života, zřekne, pokusí-li se žít v celibátu. Člověk ale nemusí přistoupit k druhému extrému a žít zvířecím způsobem jen proto, že není připraven žít v naprostém celibátu. Oddávat se sexu každý den znamená každý den se dostat do spárů pohlcujícího tygra. Pokuste se ho snížit na minimum.

Musíme žít běžný lidský život — kontrolovaný a usměrněný život. Musíme vynést náš vitální život přinejmenším na lidskou úroveň před tím, než dokážeme skutečně dělat duchovní pokrok. Na zemi je ale spousta lidských bytostí, které v tomto ohledu žijí na zvířecí úrovni vědomí. Také si musíme uvědomit, že nečistota vitálna či oddávání se sexu se neodehrávají pouze v těle, ale rovněž v mysli a v srdci. Pokud udržujeme nečisté myšlenky na mentální úrovni, poškozují náš duchovní život stejně, jako samotný fyzický čin.

Touha a aspirace

Když vstoupíme do života aspirace, jednáme s Nekonečností, Věčností a Nesmrtelností. Žijeme-li ve světě tužeb, vidíme, že v něm setrvává vášeň. Touha nakonec končí v nižším vitálnu, kde se nachází vášeň. Dokážeme-li pročistit touhy prostřednictvím naší aspirace, uvidíme, že se automaticky i vášeň přemění v intenzivní aspiraci. Abychom pročistili touhy, musíme mít vnitřní aspiraci a tato aspirace přichází, když jsme probuzení uvnitř. Pokud je naše aspirace stálá, potom hořící plamen uvnitř nás vyrovnaně stoupá vzhůru. Pokud ovšem plamen nehoří, stahující síla vitálna se stane velmi mocnou. Neexistuje žádný jiný způsob, jak porazit vášeň nebo jak osvítit vášeň, než pomocí aspirace.

Někteří lidé postupují ve svém duchovním životě velmi, velmi pomalu, protože nemají aspiraci. Jsou ale i lidé, kteří nejenže nemají aspiraci, ale netouží ani po něčem pro sebe, pro lidstvo nebo pro Boha. Tito lidé jsou v nanejvýš žalostné situaci. Bůh jim říká: „Něco je lepší než nic. Je pro vás lepší mít pár tužeb a získat nějaké dočasné uspokojení ze života tužeb, než žít ve vědomí kamene, libujíce si v potěšeních nečinnosti a v nedělání vůbec žádného pokroku.“ Když potom uvidíte, že z naplnění tužeb nezískáváte nic jiného než frustraci, začnete aspirovat.

Existují starší lidé, kteří jsou přesně takoví — nemají téměř žádné touhy, ale současně nemají ani žádnou aspiraci. Ví, že se přibližují smrti, ale neinspiruje je to ani k pláči po naplnění svých tužeb, ani k modlitbě k Bohu či k meditaci na Boha. Nemají dokonce žádnou zvláštní touhu žít.

Jsou ale i vysoce duchovní lidé, kteří nemají žádné touhy, jelikož je překonali. Slouží Bohu v lidstvu s maximální oddaností a nepodmíněnou láskou. Tato podoba života bez tužeb je tou jedinou uspokojující.

Má-li někdo touhy, ale nemá aspiraci, je to lepší, než nemít ani touhy ani aspiraci. Takový člověk bude mít spoustu nezbytných zkušeností, a nakonec uvidí, že v naplnění tužeb není žádné naplnění. Poté skočí do moře aspirace. Vrátí-li se ale někdo do říše tužeb poté, co jednou vstoupil do světa aspirace, je to opravdová katastrofa. Pokud někdo neaspiruje, můžeme říct, že je jen neznalým jedincem; neví, že existuje něco jako vnitřní mír, vnitřní blaženost, vnitřní světlo. Nespatřil-li někdo světlo a zůstává v temné místnosti, Bůh ho nebude obviňovat z toho, že si není vědom existence místnosti plné světla. Ale pokud už tuto zkušenost měl a chce se poté vrátit do obyčejného světa, stane se obětí frustrace a vnitřního zničení. Když člověk jednou pozná záři světla v osvícené místnosti a vitálno ho stáhne znovu zpět do tmavé místnosti, zasáhne ho nanejvýš mučivá vnitřní duševní bolest. Když spatřil světlo, získaná radost měla určitou intenzitu. V temné místnosti je rovněž intenzita, ale tato intenzita je jako ostrý nůž. Ve světlé místnosti byl někdo, kdo mu mohl ukázat, jak nůž správně použít. V temné místnosti mu ale nikdo neporadí a on se pobodá.

Cíl přeměny

Prozatím, pokud hledající vede čistý, přísný duchovní život, Boží stvoření nebude trpět. Pokud dodržuje celibát nejvyšší úrovně, svět nebude trpět nedostatkem populace, protože ne každý přijme duchovní život právě teď. Často se stává, že má hledající v rodině bratry či sestry, kteří se o duchovní život nestarají. Nechme tedy světovou populaci závislou na těch, kteří duchovní život nevedou. Aspirující člověk myslí na realizaci Boha jako na prvotní a nejpřednější věc. Na zemi je více než dostatek lidí, kteří se mohou postarat o problémy s populací, zatímco každý aspirující se může starat o svůj problém s realizací Boha.

Před čtyřiceti lety byla jednomu duchovnímu Mistrovi položena otázka ohledně dopadu čistého, duchovního života na světovou populaci. Mistr se rozhněval. Řekl svým žákům: „Musíte-li myslet na toto, místo, abyste mysleli na Boha, potom proč zůstáváte v mém ášramu? Ptejte se mě na otázky, které vám pomohou ve vašem bezprostředním duchovním životě. Přišli jste sem, abyste se stali dětmi Boha, ne abyste sami děti tvořili.“

Duchovní aspirující, stejně jako ti, co duchovní život nepřijali, musí pamatovat na to, že každé dítě, které člověk na svět přivede, je obrovskou zodpovědností. Každá duše je jiskrou božského Světla. Když rodiče přivedou na svět dítě, Bůh jim dá zodpovědnost, aby se o něho starali božským způsobem. Nesplní-li tuto zodpovědnost, ubližují nejen dítěti, ale také, jelikož nenaplňují Boží Vůli, ubližují karmicky i sami sobě. Pro ty, kteří stále cítí potřebu oddávat se nižším vitálním aktivitám, ale nechtějí přijmout zodpovědnost starat se o děti, je lepší, aby používali nějakou z metod zabraňující otěhotnění. Světová populace se tím nijak nebezpečně nesníží. Všechny duše, které se chtějí a potřebují reinkarnovat, dostanou vždy příležitost.

V duchovním životě je nezbytné, aby se hledající naučil kontrolovat své emoce, ale tohoto není možné dosáhnout nátlakem. Božská čistota uvnitř hledajícího ho pročišťuje pomalu a vyrovnaně. Nemůže své emoce pročistit okamžitě. Musí následovat systematické duchovní metody a pro ty je nezbytná aspirace. Když hledající aspiruje, když jeho plamen aspirace stoupá vzhůru, osvítí jeho vnitřní i vnější přirozenost. Hledající automaticky začne vést život sebedisciplíny. Pokusí-li se ale vést život sebedisciplíny násilně, poškodí své fyzické a psychické zdraví.

Chce-li aspirující dosáhnout nebo realizovat nejvyšší Pravdu přes noc, dělá chybu. Je to, koneckonců, vnitřní poznání. K získání vnějšího poznání, což je poměrně snadné, stráví student ve škole dvacet let nebo dokonce ještě více. K získání duchovního poznání musí vnitřní student svému vnitřnímu studiu obětovat mnohem více let. Pokud někdo cítí, že může během chvilky ovládat své emoce, nebo že může realizovat Boha za pár hodin, pouze klame sám sebe. Existují určité metody, které je třeba dodržovat. Nejsou žádné náhražky nebo zkratky. Může-li člověk brzy ráno mezi třetí a čtvrtou hodinou meditovat, získá obrovskou inspiraci a bude schopný běžet velmi rychle. Neznamená to ale, že bude-li v tuto dobu meditovat každý den, realizuje Boha během týdnů. To je nemožné.

Upřímnost, čistota a jistota

Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná.

Buďme si jisti naším Cílem. Nejvyšší nás obejme.

„Buďme upřímní. Nejvyšší nás požehná.“ Aspirující musí být upřímný nejen ve svém vnitřním životě, ale i ve svém vnějším životě, dokud nevydechne naposledy. Upřímnost je úrodnou půdou v srdci aspirujícího. Jeho upřímnost je neporovnatelným Úsměvem Boha. Jeho upřímnost je nevyrovnatelnou Pýchou Boha.

Upřímnost je možné rozvíjet. Může být rozvinuta jako sval. Existují lidé, kteří jsou od přírody upřímní a ostatní, kteří jsou od přírody neupřímní. Ti, kteří jsou upřímní od počátku svého života, jsou požehnaní. Ale ti, kteří jsou od svého narození neupřímní, se nemusí a nesmí proklínat. Mohou být upřímní, pokud budou chtít. V okamžiku, kdy se skutečně chtějí stát upřímnými, jim Bůh ze svého nekonečného Soucitu pomůže. S Jeho nejhlubší Radostí, Pýchou a Zájmem jim pomůže.

Duchovnost potřebuje a vyžaduje upřímnost od začátku až do konce. Duchovnost a upřímnost nemohou být nikdy odděleny. Zajímá-li se člověk opravdu o duchovní život, cítí-li, že duchovnost je tou jedinou odpovědí, potom si přeji říci, že upřímnost je klíčem, který otevírá dveře duchovnosti — neexistuje žádný jiný klíč, nemůže být žádný jiný klíč.

„Buďme čistí. Nejvyšší nás bude milovat.“ Pokud ve vnitřním a vnějším životě aspirujícího není čistota, potom aspirující není o nic lepší než zvíře. Bez čistoty nedokáže udržet žádný z duchovních darů, které získá. Vše zmizí a vše hledajícího zklame, pokud nemá dostatek čistoty. Je-li ale zaplaven čistotou, všechny božské kvality do něho nakonec vstoupí. Budou v něm zpívat, tancovat a učiní ho tím nejšťastnějším člověkem na zemi. A tím, že ho učiní šťastným, najdou tyto božské kvality vlastní skutečné uspokojení.

Čistota ve fyzickém je nanejvýš důležitá. Neznamená to ale, že se máme koupat desetkrát denně. Ne, tím čistota není. Čistota nevyžaduje, abyste měli čisté tělo, ale skutečná čistota fyzického leží uvnitř srdce. Musíte si vytvořit vnitřní oltář uvnitř vašeho srdce. Tento oltář je stálým připomenutím Nejvyššího Pilota uvnitř vás. Myslíte-li neustále a spontánně na Nejvyššího Pilota, jak sedí uvnitř vás, v nejhlubších zákoutích vašeho srdce, uvědomíte si, že toto je ta nejvyšší čistota. Není-li ve fyzickém dostatek čistoty, potom nemůže být dosaženo celého úspěchu, úplného projevení Boha. Můžete získat částečný duchovní úspěch, ale dokonce i tento částečný úspěch v životě vás vážně zklame, pokud ve vaší přirozenosti není vytvořena čistota. Musíte vytvořit čistotu ve fyzickém, ve vitálnu, v mysli — všude ve vnější přirozenosti. Poté cokoliv uděláte, čímkoliv jste, cokoliv vlastníte, bude zaplněno čistotou. Čistota není něco slabého nebo záporného, je to něco oduševnělého a dynamického. Je to něco, co je neustále syceno nesmírnou Silou a nezlomnou, neoblomnou Vůlí Nejvyššího.

Samotné pronášení slova „čistota“ může pomoct přeměnit jak vnější, tak i vnitřní život aspirujícího člověka. Opakujte slovo „čistota“ sto osmkrát každý den a položte při tom svoji pravou ruku na svůj pupek. Uvidíte, že do vás vstoupí a bude prostřednictvím vás proudit hojnost čistoty. Jste-li čistí, uvidíte svět odlišnýma očima. Uvidíte, jak ve světě rychle svítá čistota. Uvidíte, jak ve světě rychle kvete krása. Uvidíte, jak ve světě rychle roste dokonalost.

Sladká, sladší, nejsladší je čistota. Když uvnitř sebe spatříte čistotu, potom jste čistí. Když uvnitř a okolo sebe ucítíte čistotu, potom jste čistější. Když se uvnitř i navenek stanete čistotou, potom jste nejčistější. Vedete-li nečistý život, ve skutečnosti zabíjíte svou vnitřní bytost. Vedete-li ale čistý život, urychlujete cestu své duše. Vaše duše a váš vnější život dostanou největší příležitost, když se čistota úplně usadí ve vašem životě.

„Buďme si jisti naším Cílem. Nejvyšší nás obejme.“ Rozdíl mezi obyčejným člověkem a aspirujícím člověkem je ten, že obyčejný člověk nemá žádný cíl, zatímco aspirující člověk ho má. Obyčejný člověk je spokojený s tím, co má, nebo považuje myšlenku na vstoupení do světa Za za úplně nesmyslnou, nebo cítí, že svět Za neexistuje. Je sevřen tím, co kolem sebe vidí. Aspirující člověk obecně cítí a věří, že tento náš svět není konečným cílem. Cítí, že někde musí být cíl a ví, že buď tento cíl přijde k němu, nebo on se bude muset vydat za ním. Tímto cílem může být Realizace Boha, nebo jím může být něco jiného. Pokud je cílem Realizace Boha, a pokud je jeho aspirace upřímná, měl by vědět, že tento cíl je něco naprosto důležitého a posvátného. Není to věc na hraní.

Aspirující člověk si musí být jistý svým cílem. Může chtít Boha samotného nebo nějakou vlastnost Boha. Někteří aspirující pláčou, aby jim Bůh dal Sílu, Lásku, Mír. Nepláčou po Bohu samotném. Nechtějí Boha v Jeho Nekonečnosti a Věčnosti. Chtějí pouze jeho část. Jsou spokojení, pokud mohou od Boha získat Mír nebo Světlo nebo Lásku. A přijmou-li to, po čem plakali, ukončí cestu své duše. Jsou ale i takoví aspirující, kteří od Boha nechtějí nic, kromě Boha samotného. Cítí, že pokud získají Boha, získají vše. Jsou jako hladové děti v zahradě, ve které je strom zatížený nejlahodnějšími mangy. Ví, že dokážou-li potěšit majitele stromu, získají i všechna manga ze stromu. V tomto případě je Bůh majitelem stromu a současně i stromem samotným. Když my potěšíme Jeho, On uspokojí náš hlad po nekonečném Světle, Míru a Blaženosti. Jsou-li aspirující moudří, uvědomí si, že v okamžiku, kdy potěší Boha, získají od Něho vše.

Silou své upřímné aspirace pravý hledající říká: “Ó Bože, pokud cítíš, že bych měl mít Tvoji Vizi, pokud cítíš, že chceš naplnit Sebe ve mně a skrze mě, pokud cítíš, že mě můžeš využít jako svůj nástroj, jsem k Tvým službám. Pokud chceš, abych stál před Tebou, přijdu a postavím se tam. Pokud Ty chceš stát přede mnou, budu stejně šťastný. Nechceš-li ani jedno z toho, ale chceš, aby před Tebou stál někdo jiný, budu stále šťastný.“ Toto je to, co nazýváme odevzdání. Toto je vrcholné odevzdání.