Když čteme, jíme, vaříme či mluvíme, v každou chvíli musíme cítit, že nás drží Nejvyšší v náručí. Dítě cítí, že pokud je v náručí své matky, je dokonalé. Je-li v náručí své matky, je to odpovědnost jeho matky, aby se o něj starala. Stejně tak musíte v duchovním životě cítit, že jste v Náručí Nejvyššího.
Nikdo nemůže meditovat každou vteřinu dvacet čtyři hodin denně. Nikdo nemůže dvacet čtyři hodin denně říkat: „Odevzdávám se.“ Ale celou dobu můžeme mít ve své mysli nebo přímo před svou vizí myšlenku, že jsme v Náručí Nejvyššího. Můžeme si to jen představovat a tato představivost učiní zázrak, že se nakonec naše odevzdání stane neustálým. Ale to neděláme. Meditujeme hodinu nebo půl, potom deset hodin nemeditujeme. Začneme znovu meditovat večer. Ale předtím, než znovu začneme, vidíme, že do našeho života vstoupilo mnoho, mnoho problémů. Kdo dovoluje těmto problémům vstoupit do našeho života? Jsme to my, kdo jim to dovoluje, protože mezi naší první meditací a druhou meditací jsme nechali velkou mezeru. Této mezeře se snadno vyhneme, jestliže se můžeme přinutit cítit, že jsme po celou dobu v Náručí Nejvyššího.From:Sri Chinmoy,Dokonalost a překonávání, Madal Bal, 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/pt