Podstata slunce poznání

Jak si mohu být jistá, že na konci svého života nebudu ničeho litovat?

Jak si mohu být jistá, že na konci svého života nebudu ničeho litovat?

Někteří lidé na konci své cesty litují, že nedosáhli toho, čeho chtěli v životě dosáhnout. Pokud jsou duchovní, jsou nešťastní, že nedosáhli, čeho měli pro Boha dosáhnout. Pokud jsou neduchovní, jsou nešťastní, protože dokonce i nyní, když jsou jednou nohou v hrobě, nebyly naplněny jejich touhy.

Občas dosáhneme něčeho, pro co jsme opravdu pracovali, ale litujeme toho, protože čas, energii a sílu peněz, kterou jsme vložili do toho, abychom dosáhli té určité věci, jsme mohli použít na něco nekonečně vyššího a lepšího.

Lítost může přepadnout lidské bytosti v jakémkoliv okamžiku. Nehledě na to, čeho dosáhneme, může nás zaplavit lítost. Cokoliv dostaneme, cítíme, že jsme mohli dostat něco jiného, mnohem lepšího a vyššího. Lítost k nám neustále přichází ve formě jemného pokušení, ale my bohužel nepoznáváme, že uvnitř lítosti se objevuje pokušení.

Všechno to říkám z filozofického úhlu pohledu. Pokud ve vašem případě děláte vědomě a oddaně všechno, co máte dělat — modlíte se, meditujete, věnujete svůj čas nezištné službě — a zároveň neočekáváte nic ani od Nejvyššího ani od sebe samých, nemůžete ničeho litovat. V každém okamžiku musíte přesvědčit sami sebe, že vy jako lidská bytost nepotřebujete nic od sebe — od svého fyzického těla, od své pozemské existence. Na druhou stranu musíte vědět, že je někdo, kdo vás potřebuje, a tím je Nejvyšší.

Teď může vyvstat otázka: jste připraveni naplnit potřebu Nejvyššího? Pokud cítíte, že nemusíte naplnit Jeho potřebu, že nemůžete naplnit Jeho potřebu a že nebudete schopni naplnit Jeho potřebu, pak možná budete cítit lítost. V tu chvíli byste měli cítit, že to, co jste doposud udělali, bylo pokračováním vaší přípravy, kterou jste začali v době, kdy jste vstoupili na naši cestu a začali dělat to, co chtěl Bůh, abyste dělali Jeho vlastním Způsobem. Ode dne, kdy jste vstoupili na naši cestu a přijali mě jako svého Mistra, musíte brát svůj život jako život Věčnosti. Den, kdy jste přijali naši cestu, byl den, kdy váš zemí spoutaný život vstoupil vědomě, oduševněle a oddaně na Cestu Věčnosti. Nyní kráčíte na zemi po Cestě Věčnosti. Čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát let je nic, když pomyslíme na Věčnost. Musíte cítit, že tento pozemský život putuje po Cestě Věčnosti a prolíná se s Věčností.

Jakmile jste jednou začali kráčet po Cestě Věčnosti, vidíte, že existuje jen jeden způsob cestování. Musíte si pamatovat, že to není dvousměrná cesta: cesta je jednosměrná. Na jednosměrné cestě se nemůžete vrátit. Možná půjdete velmi pomalu, možná si občas budete užívat spánku. Ale cesta sama vás ponese, protože cesta je jako jezdící schody. Nejsou to jezdící schody, které jezdí nahoru a dolů; jedou stále kupředu. Taková je Cesta Věčnosti. Jakmile jste jednou na cestě, cesta sama vás vezme k Cíli. Pokud si to uvědomujete, víte, že máte cíl určení a že k němu jdete. Pokud si to neuvědomujete, pak přesto půjdete k cíli určení, ale nebude vás to tak uspokojovat, opravdově uspokojovat, protože si nebudete vědomi toho, že se blížíte ke svému cíli.

Ve chvíli odchodu z tohoto světa, který se odehraje za mnoho, mnoho let, nemyslete na to, kolik jste toho dosáhli nebo kolik jste toho měli dosáhnout. Mnoho duchovních Mistrů a mnoho, mnoho velkých postav řeklo: „Tolik je toho třeba udělat, tak málo bylo vykonáno.“ Z poetického úhlu pohledu a z filozofického úhlu pohledu je to správně. Z duchovního úhlu pohledu je to správně jen do určité míry. Na konci své životní cesty musíte cítit jen to, že Nejvyšší dosáhl v této inkarnaci všeho, co chtěl dosáhnout ve vás a vaším prostřednictvím. A čehokoliv chtěl ve vás a vaším prostřednictvím dosáhnout navíc, dosáhne ve vaší příští inkarnaci. Jakmile jednou víte, že vás Nejvyšší přivedl na svou vlastní Cestu Věčnosti a poskytl vám své jezdící schody, aby vás svezly k Cíli, nemůže být řeč o lítosti.

Je tvým hlavním pocitem z žáků zklamání nebo uspokojení?

Tyto nástroje mám již dlouho, velmi dlouho. Jsou jako voda v nádobě. Nyní voda není dost čistá, dost průzračná, abychom ji mohli pít. Buď ji musím vyčistit, nebo musím starou vodu vylít a nabrat čistou, novou vodu. Zrcadla, která jsou mými žáky a ve kterých se potřebuji vidět, jsou zamlžená a zaprášená. Nedokážu v nich již vidět svou tvář. Musím je buď vyčistit, nebo si musím pořídit nová zrcadla, abych dokázal vidět uvnitř všech žáků přesný prototyp Nejvyššího, který je uvnitř mne. Buď musím získat vnitřní jistotu, že budu schopen zrcadla vyčistit, aby byla dostatečně jasná a já v nich viděl odraz svého nejvyššího Já, nebo musím současná zrcadla vyhodit a pořídit si nová. To zcela závisí na tom, zda mě žáci přijmou nebo odmítnou, a zda já přijmu nebo odmítnu je.

Říká se: ráno odhaluje den. To se ale může snadno změnit nebo přestat platit. Víme, že existovalo mnoho, mnoho velkých lidských bytostí, jejichž začátek života byl temný, ponurý a bezvýznamný, ale nakonec se staly velkými. I zde platí, že někteří žáci nemuseli mít zářivý start na začátku svého života. Šli velmi pomalu. Jejich pozemské životy nebyly z duchovního pohledu vůbec uspokojující. Ale jakmile se připojili k naší cestě, běželi rychle, rychleji, nejrychleji. V jejich případě můžete říci, že ráno neodhalilo den. Na začátku procházeli všemi možnými nebožskými, neaspirujícími zkušenostmi. Nemodlili se od úplného úsvitu své lidské existence způsobem, jak to dělali někteří indičtí hledající. Ale i když neaspirovali již od svých čtyř, sedmi nebo deseti let, i když nejprve vstoupili do obyčejného života, do života tužeb a emocionálního života, jakmile přijali naši cestu, v tu chvíli běželi velmi, velmi, velmi rychle.

Každý duchovní Mistr má dvě stránky: lidskou stránku a božskou stránku. Ačkoliv má Mistr naprostou jednotu s Absolutním, občas měří pozemský úspěch a pozemský pokrok svých dětí pozemským způsobem, protože přijal fyzické tělo. Když je ve fyzickém těle, v tu chvíli posuzuje a musí posuzovat mnoho věcí podle schopností země, za užití pozemských měřítek. Když u žáků posuzuje nevědomost, nedostatek vnímavosti a jiné nedokonalosti — jejich pochybnost, ztrátu víry, letargii, nejistotu a tolik jiných zhoubných vlastností — je smutný a nešťastný, protože přišel na svět, aby porazil právě tyto věci. Neodděluje se od svých žáků; cítí, že je to on, kdo zklamal, protože to byl on, kdo vyzval nevědomost žáků. Doufal, že žáci přišli, aby si uvědomili, že nejsou v podstatě nevědomí. Nevědomost je něco, co do nich vstupuje zvenčí, a oni se jí nyní snaží zbavit.

Když Mistr přijímá žáka, rozumí se, že zloděj-nevědomost již vstoupil do žákova domu. Vlastníkem domu je žák a Mistr je jeho přítel. Přítel a vlastník domu souhlasili, že budou po zloději pátrat, chytí ho a z domu ho vyhodí. Stává se ale, že vlastník domu nepátrá upřímně po zloději, aby ho vyhodil. A v tom spočívá problém.

Navzdory tomu, že Mistr zcela vlastní božskou skutečnost, to lidské v Mistrovi se sjednocuje s pozemskou skutečností. Mistr je smutný, protože chtěl něčeho pro zem dosáhnout lidskými schopnostmi, které mu v každém okamžiku pomáhají. Potom ale vystoupila do popředí Mistrova božská moudrost a jeho neoddělitelná, soucitná jednota s lidskou neschopností. Se svým božským aspektem, se svým aspektem soucitu se sjednocuje s lidskou neschopností. V tu chvíli jeho smutek mizí, protože jednota — samotná soucitná jednota — jej uspokojuje. Cítí, že nic není ztraceno, dokud má on i jeho žáci k dispozici Věčnost. Nemá co ztratit a nemá co získat. Dokud patří Věčnosti a jeho žáci jsou si jisti Věčností, nebude existovat nespokojenost.

Ale na druhou stranu Mistr přišel na svět jen na krátký čas a jeho nástroje jsou v této inkarnaci také jen na určitý čas. Jestliže Absolutní Nejvyšší chce, aby Mistr a žáci spolupracovali a během stanovené doby něčeho dosáhli, lidské v Mistrovi trpí, žáci trpí a také trpí aspekt soucitu, který přinutil Mistra dotknout se pozemské úrovně.

Aspekt soucitu Mistra má dvě úlohy: jedna je ztotožnit se s Nebem a druhá je ztotožnit se se zemí. Aspekt, ve kterém se ztotožňuje s vědomím země v hrubé fyzické formě, cítí smutek, protože je zde všechno omezené a svázané, a ničeho není dosaženo ve stanovenou dobu. Ale nebesky svobodný aspekt se nedotýká vědomí spoutaného zemí. Jedná s lidskými nedokonalostmi na vyšší úrovni — můžete říci na teoretické úrovni, ne na praktické úrovni. Na této vyšší úrovni se soucit stává pozorovatelem, ne činitelem. Když se soucit stane pozorovatelem, v tu chvíli neexistuje nespokojenost. Ale když se soucit stane činitelem, chce něco vykonat pro Absolutního s pozemskými lidskými bytostmi lidským způsobem. A když není cíle dosaženo v určitou dobu během krátkého rozpětí života, cítí aspekt soucitu smutek.

Většina z nás má obvyklý způsob, jak něco dělat, nehledě na to, kolikrát nám říkáš, že jsi s námi nespokojený. Je pravděpodobné, že tento zlozvyk po tak dlouhé době změníme a budeme dělat pokrok?

Otázka nyní je, zda se žáci změní nebo nezmění. Rád bych řekl, že se mění na pár vteřin nebo pár hodin nebo pár dnů nebo pár týdnů, ale nevydrží to. Proč to nevydrží? První důvod je neustálé vyžadování, neustálé vyžadování. Když někdo udělal něco dobrého ve vnitřním nebo ve vnějším světě, může se na toho člověka Mistr usmát. Ale další člověk možná neudělal nic dobrého. Naopak, možná udělal něco velmi, velmi špatného. Ale ten člověk často očekává od Mistra stejný druh úsměvu. Žák řekne: „Guru to pro mě musí udělat, protože jsem na jeho lodi.“ Nebo bude žák cítit: „Strávil tolik času s tímto člověkem. Proč netrávil čas se mnou?“

Ale vy musíte vědět, kdo je tady šéfem. Šéf není lidský šéf, který musí jednat se všemi stejně. Kdyby se muselo s každým jednat stejně, byla by to hned strašná pohroma. Co se stane, když dáte lva, kočku, kozu, psa, krávu a všechna další zvířata dohromady? Pozabíjí se navzájem. Můj úsměv a vnější pozornost jsou jako dva druhy jídla. Různí žáci ode mě potřebují různé druhy výživy, tak jako různá zvířata potřebují různý druh potravy. Když má zvíře jíst maso, a já dávám tomu zvířeti trávu, bude moci přežít? A když zvíře žere jen trávu, a já mu dávám maso, přežije pak? Musíte cítit, že jídlo, které vám v určitý moment vašeho duchovního života dávám, je jediné jídlo, které vám dodá výživu. Když vám budu dávat jídlo, které je určené pro někoho jiného, bude to z mojí strany strašná chyba. Malé dítě bude jíst něco, co se dá velmi jednoduše trávit, zatímco dospělý může jíst to, co se dá trávit složitěji. V mé duchovní rodině to vypadá, jako by si každý myslel, že může jíst jídlo staršího člena rodiny nebo někoho, kdo je vyspělejší. Duchovní vyspělost se neměří věkem — ta má jiná měřítka.

Právě teď mi žáci způsobují obrovské utrpení. Když se při prašádu podívám na člověka, snažím se mu předat něco duchovního. Používám určitý způsob požehnání, a tak ode mě může přijmout co nejvíce. Ale lidé v řadě za ním to pozorují a očekávají stejné zacházení. Dejme tomu, že jste nemocní, bolí vás hlava a já vám předávám požehnání s prašádem, aby vás tato výživa léčila a dodala vám sílu. Pokud si někdo jiný zkazil žaludek, musím mu poskytnout jinou péči. Ale pokud si ten člověk myslí, že lék, který jsem dal tomu prvnímu, bych měl dát i jemu, dělá politováníhodnou chybu. Proto jsem došel k závěru, že kdykoliv něco dávám, měl bych to dávat soukromě.

Poslední dny jsem přemýšlel nad tím, že budu dělat něco nového. Když vám v budoucnu budu dávat prašád, budu sedět v místnosti a každý budete procházet místností zvlášť. Nedovolím, aby byli v místnosti zároveň dva lidé. Budete přicházet jeden po druhém, abyste neviděli, co ode mě ostatní dostanou. Měli byste být spokojení s tím, co jste dostali, a pošetile se neporovnávali.

Na druhou stranu ale stále existují vychytralí lidé. Vyrůstal jsem v duchovní komunitě, kde se po nějakou dobu dával prašád tímto způsobem. Někteří lidé byli ale vychytralí. Když byli se svým duchovním Mistrem úplně sami, a i když na ně meditoval jen tři nebo čtyři vteřiny, snažili se před odchodem protahovat čas, jak jen to bylo možné. Mistr byl hotov, ale oni se nepohnuli ani o píď. Nějakou dobu se rozhlíželi po místnosti, pak odcházeli jako želvy, pomaleji než nejpomaleji, aby mohli ukázat ostatním, kteří stáli venku, že strávili se svým Mistrem více času. Jednou nebo dvakrát se to stalo i mně, věřte nebo nevěřte. Ve svém domě mám ve třetím patře malou meditační místnůstku, kde teď mám hudební nástroje. Někteří lidé tam se mnou meditovali jen čtyři nebo pět vteřin, ale trvalo jim tři nebo čtyři minuty vyjít z místnosti a sejít po schodech. Chtěli ukázat, že byli se mnou po delší dobu. Pokud lidé chtějí podvádět, jsou schopni podvádět v jakýkoliv okamžik. Ale koho podvádí? Podvádí svou vlastní duchovnost.

Co neustále odvádí duchovnost od žáků je to, že neustále porovnávají, co dostávají ostatní, s tím, co dostávají oni. Měli by se snažit cítit, že to, co dostávají, je pro ně zdaleka nejlepší, a co dostávají ostatní, je zdaleka nejlepší pro ně. Pokud si myslí, že jen to, co dostávají ostatní je významné a plodné a co dostávají oni je zbytečné, nebudou schopni dělat žádný pokrok. Co dostali, co dostávají a co dostanou, je pro ně naprosto nejlepší.

Žáci si musí uvědomit, že i já mám někoho nad sebou. Tak jako já žádám vás, abyste něco udělali, můj nadřízený, Nejvyšší, také žádá mě, abych něco udělal. Pokud si žáci uvědomují, že mám nadřízeného, že jsem sjednocen s Jeho Vůlí a že Mu musím skládat účty za své činy, pak nemohou proti mně nic mít. Ale pokud cítí, že jednám jako autokrat nebo diktátor tak, aby to vyhovovalo mně, budou se na mě zlobit. Budou cítit, že dělám něco špatně, že jsem zaujatý. Ale jejich vlastní pocit spravedlnosti bude z pohledu Nejvyššího naprosto zaujatý, bude to duchovní pohroma. Když budou žáci cítit, že nemám nadřízeného, že dělám všechno svým vlastním způsobem, budou přirozeně cítit, že jejich šéf neposlouchá Nejvyššího. Příště se budou ptát sami sebe, proč by měli zůstávat na této lodi. Nastal pro ně čas cestu opustit. Mnozí došli k tomuto závěru a odešli.

Když žáci zůstávají na naší cestě, přeji jim, aby tu byli spokojení. Jestliže někdo zůstává na naší cestě se spokojeností, jedině tak může získat všechno. Ale někteří nešťastní žáci zůstávají jen proto, že kdyby opustili cestu, vstoupili by do neznámého. Proto cítí, že je pro ně nejlepší zůstat. Říkají: „Přece je to jen jeden život. Po třiceti nebo čtyřiceti letech opustíme tělo a půjdeme za závoj Věčnosti.“ Můžete se utěšovat a ospravedlňovat tolika způsoby, nebo se můžete snažit cítit, že nestojí za to měnit cestu. Ale rád bych řekl, že dokud nebudete naprosto spokojení s cestou a s tím, co děláte, realizace Boha z této cesty nepřijde. Toto si musíte uvědomit.

Dychtivost, radost, nadšení, které každý měl, když se připojil k cestě, si musíte udržet živé každý den. Uvnitř dychtivosti je novost. Jste horliví něco získat, něco dostat. Ale jak to můžete získat? Můžete to získat, jen když v životě oceňujete novost. Když dychtivost odejde, pocit novosti nepřijde. V případě většiny žáků dychtivost zmizela. Když jste se připojili k naší cestě, viděli jste něco nového. Každý den jste viděli v této cestě, ve svém životě, ve svých činnostech něco nového. Musíte vědět, že novost stále přichází do vašeho života každý den v různých podobách, když získáváte více míru, více světla, více radosti, více harmonie a více jednoty s Vůlí Nejvyššího, která pracuje ve mně a mým prostřednictvím. Ale pokud ztratíte dychtivost, pokud k vám nepřichází pocit novosti, musíte cítit, že jste mrtví. A čeho dosáhnete, co uděláte pro Boha, pro Nejvyššího, pokud jste mrtví?

Každý den myslete na den, kdy jste se poprvé zcela oddali naší cestě. Jak jste byli dychtiví, jak jste byli šťastní! A pak se pokuste udělat krok navíc. Pamatujte na to, že cíl není statický, ale neustále dynamický. Pluje, roste a září. Proto si pamatujte první den svého naprostého přijetí a pak ciťte, že nyní, každý den, se snažíte o vyšší cíl, jasnější cíl, více osvěcující cíl, více naplňující cíl. Pokud máte tento postoj ke svému životu, k cestě, ujišťuji vás, že každý den budete v procesu změny a přeměny. Ale pokud odejde novost, zůstane jen smutek, pocit marnosti a deprese. Budete si myslet: „Ó, co jsem to udělal? Teď jsem uvízl. Nemohu jít tímto směrem, nemohu jít tamtím směrem. Z duchovního života na této cestě nic nezískávám, ale nemám žádnou záruku, že něco získám, pokud půjdu po nějaké jiné cestě. Proto je nejlepší zůstat tady. Lidský život nestojí o změnu. Jakmile je jednou lidský život ustálený, je to naše karma, je to náš osud.“ Ne, tento postoj mít nemůžete.

Stále musíme vidět, že náš lidský život plyne, stoupá, roste a září. Pohyb je neustálý. Pokud víme, že existuje neustálý proud, bude náš život jako řeka. Budeme mít neustálou dychtivost běžet, měnit se, hýbat se, plout a dosáhnout moře, nekonečného moře. Drazí, pokud máte každý den dychtivost překonat cíl, kterého jste už na naší cestě dosáhli, rozhodně uděláte pokrok.

Ještě něco bych chtěl říci. Někteří z vás si myslí, že jsou v bezpečí, pokud vědomě nepřijímají nevědomost, neobjímají nevědomost nebo se neradují z nevědomosti. Ale chtěl bych vám říci, že život pokušení je jako oheň. Když se dotknete ohně, víte, že se popálíte. Na druhou stranu může váš byt v nestřeženém okamžiku začít hořet a vy tam můžete uhořet, dokonce i když vy sami jste se vědomě či úmyslně ohně nedotkli. Myslíte si, že dokud se nedotknete ohně, kterým je život pokušení, jste v bezpečí. Ale rád bych řekl, že nejste; nemusíte se úmyslně dotýkat ohně, ale život pokušení může přijít a dotknout se vás. Výsledek bude stejný.

Pokud se ztotožňujete se svou pravou rukou, možná si myslíte, že dokud se pravá ruka nedotýká levé ruky, která je, řekněme, životem pokušení, jste v bezpečí. Ale musíte vědět, že levá ruka je také schopná dotknout se pravé ruky. Cítíte, že jste porazili pokušení, a proto vás pokušení nechytí. Ale život pokušení má svou vlastní skutečnost. Možná cítíte, že se o život pokušení nezajímáte, ale život pokušení na vás nezapomene. Pokud to dovolíte, přijde, aby se vás dotkl. Pak jste zničeni.

Někteří z vás máte stále pocit: „Já nebudu zasažen touhou; já nebudu zasažen tímto pokušením; já ne, ne. Tolik let už medituji, jak mohu být já zasažen?“ Ale rád bych řekl, ano, ano, můžete být zasaženi. Nejprve, vaše hodnocení sebe sama může být nesprávné. Může být úplně špatné. Ale i přesto váš nadřízený pocit pýchy říká: „Ne, já nemohu být takový, já nemohu být zasažen, já nebudu zničen.“ To je váš pocit. Ale když přijde nevědomost a chytí vás, co uděláte? Nedotknete se ohně, ale oheň se dotkne vás. Nevstoupíte do života touhy, ale život touhy může vstoupit do vás. Neopouštíte svůj dům, a tak si myslíte, že neuvidíte tvář svého nepřítele. Ale jak víte, že váš nepřítel nevstoupí do vašeho domu nepozván? Pokud nebudete pečlivě strážit dveře a okna, váš nepřítel může přijít v podobě přítele a vejít do vašeho bytu, do vás a zničit vás. Musíte být v každém okamžiku velmi pozorní. Ale vy místo toho dokonce vstoupíte do života pokušení nebo života touhy a cítíte, že nebudete chyceni, že nedovolíte, abyste byli chyceni. Ale život pokušení je velmi mocná síla, která může přijít a chytit vás.

Nejlepší je nechodit za nepřítelem-pokušením a nestýkat se s ním a také nedovolit nepříteli vstoupit do vás samých. Zůstaňte naprosto odděleni od pokušení. Všichni máte pocit: „Protože nebudu objímat nevědomost, nebudu dopaden nevědomostí, nižšími silami či vitálním životem.“ Ale tyto síly vás přijdou napadnout. Proto se vždy chovejte tak, abyste cítili, že neděláte nic špatně a také že nenecháváte ostatní dělat něco špatně ve vašem životě. Jinak budete naprosto zničeni, protože když vás špatné síly ostatních vědomě a úmyslně napadnou, vy jim jednoduše dovolíte vejít. Můžete mít pocit, že to musí být něco vzájemného: pokud vy někoho nenapadnete, pokud nevstoupíte do života nějakého člověka, jak může ten člověk napadnout vás? Ale ten člověk může udělat cokoliv. To, co udělá, nezáleží na vás. Můžete říci: „Pokud se nepodívám do tváře určitého člověka, jak se může ten člověk dívat do mé tváře?“ Ale vy víte, že to tak není. Ten člověk se vám může dívat do tváře, i když vy se nechcete podívat na něj. Nemusíte dělat nic nebožského, ale ostatní mohou vědomě či nevědomě dělat něco nebožského ve vašem životě.

To jsou důvody, proč nemůžete dělat pokrok, to je to, co vám brání dělat uspokojivý pokrok. Musíte vědět, co vám mohou jiní způsobit svými špatnými silami. Myslíte si, že za to nejste odpovědní a možná za to nejste odpovědní. Ale někdo jiný může učinit váš život nešťastným a ničit vaši aspiraci. Proto buďte stále na pozoru. Ciťte, že můžete být v jakýkoliv okamžik napadeni na jakékoliv úrovni — na fyzické, vitální nebo mentální úrovni. Vždy buďte bdělí, bdělí, bdělí a jedině pak běžte vpřed, běžte vpřed.

Stále musíte cítit nezbytnost položit si otázku před čímkoliv, co budete dělat: „Potěším Gurua, když udělám toto, když řeknu toto? Bude s tím Guru souhlasit? Bude se Guruovi tento nápad líbit?“ Vždycky si pokládejte tyto otázky. Pokud bude odpověď „ne“, ztotožněte se s odpovědí a nedělejte to. Pokud bude „ano“, ztotožněte se s odpovědí a udělejte to. V okamžiku, kdy dostanete odpověď, prostě ji proveďte. Jak byste potom nemohli udělat nějaký pokrok? Každý den, každou vteřinu se ptejte sami sebe, jestli potěšíte svého Gurua, když uděláte toto, když řeknete toto nebo když se stanete tímto. Před tím, než cokoliv uděláte, se zeptejte na tuto otázku. Pak jednejte podle odpovědi. Rozhodně budete dělat pokrok.

Další potíž je, že si žáci poté, co přijali cestu a udělali nějaký pokrok, pěstují pocit nadřazenosti. Vědomě nebo nevědomě cítí, že jsou nadřazení nejen těm ve vnějším světě, kteří nenásledují žádnou duchovní cestu, ale také svým bratrům a sestrám žákům. Říkám vám, pocitem nadřazenosti ničíte sami sebe. Nadřazenost a podřazenost leží jen ve vaší mysli. Kolik jednoty jste si vytvořili se svým Mistrem? To je váš jediný úspěch, jediný pokrok. Chcete si vytvořit jednotu s listy nebo květy nebo plody stromu života, aniž byste se dotkli kořene nebo kmene, kterým Mistr je. Listy jsou také Mistr, ale pokud nepožadujete nejprve kořeny a kmen, děláte vážnou chybu, jste naprosto ztraceni. Musíte začít od zdroje, kterým je Mistr.

Proto vám, drazí, říkám jednou a provždy, že pokud si myslíte, že jste lepší nebo pokročilejší než ostatní jen proto, že nemáte tyto potíže nebo tamty potíže, tuto nedokonalost nebo tamtu nedokonalost, naprosto se mýlíte. Vy sami nebudete mít nedokonalosti jedině tehdy, až se vědomě a nastálo sjednotíte s Vůlí Nejvyššího, a v každém okamžiku budete dělat to správné podle poselství, které získáte zevnitř. Jinak vás bude postoj či pocit nadřazenosti téměř trvale nutit udělat politováníhodnou chybu. A pokud jednou uděláte vážnou chybu, váš vnitřní pokrok se může na šest měsíců zastavit. Nebo pokud jste udělali vážnou chybu, politováníhodnou chybu, může být šestiměsíční pokrok, který jste už udělali, zničen nebo vynulován. Naproti tomu, uděláte-li jednu věc dobře, abyste potěšili Nejvyššího ve mně, buďte si jisti, že jste udělali šestiměsíční pokrok v jedné letmé vteřině. V jedné vteřině můžete udělat udivující a ohromující pokrok, který může trvat šest měsíců. A na druhou stranu, pokud v jedné vteřině uděláte něco vážně špatně, Mistr ve vás ztratí veškerou důvěru. Jakmile jednou ztratí důvěru, je váš pokrok zcela zničen. Proto se stále snažte, aby Mistr cítil, že může mít bezvýhradnou důvěru ve vás, ve vaše činy, ve vaši schopnost, ve vaši upřímnost, ve vaši oddanost.

Musíte si po celou dobu uvědomovat, že existují dva světy: vnitřní svět a vnější svět. Pro většinu z vás vnitřní svět neexistuje. Právě proto, že pro vás neexistuje, myslíte si, že neexistuje ani pro mě. Ale to naprosto není pravda. Nejste si vědomi vnitřního světa. Proto cítíte, že cokoliv se stane ve vaší mysli, je jen mezi vámi a vaší myslí. Jak to uslyším nebo zachytím? Ale rád bych řekl, že cokoliv, co se stane ve vaší mysli, vaše duše o tom ví, a ta mi ihned řekne, co vaše mysl dělá. Nikdy si nemyslete, že nejlepším přítelem vaší mysli je duše, a proto bude skrývat cokoliv nebožského, co se odehrává v mysli. Ne, vaše duše je můj nejlepší přítel a řekne mi všechno. Vaše duše mi ihned řekne, co dělá vaše mysl, co dělá vaše vitálno, co dělá vaše fyzické vědomí. Naproti tomu ale duše není zrádná, zdaleka ne. Vaše duše a realizovaná část ve mně přijaly stejnou zodpovědnost: učinit vás dokonalým. Když ostatní členové rodiny — srdce, mysl, vitálno a fyzické — dělají něco špatně, v tu chvíli se stávají kulhavými, slepými, němými. Pak to vaše duše řekne mně, doktorovi, že vás musím přijít vyléčit. Proto vám všem říkám, že mě nemůžete oklamat právě proto, že máte duši a vaše duše a moje existence jsou neoddělitelně jedním.

Někteří z vás si myslí, že nemohu číst myšlenky. Ale touto schopností mě Bůh požehnal ve věku dvanácti let. Použil jsem ji stokrát a tisíckrát, ale neříkám to navenek, že ji používám. Kdybych to řekl navenek, ztratil bych všechny své žáky. Vyprávěl jsem vám již dříve, že ve věku devatenácti nebo dvaceti let jsem měl přítele, který měl vitální potíže. Měl přítelkyni a měl mnoho problémů se svým vitálním životem. Ale má láska k němu byla veškerým soucitem. Jednoho dne jsme spolu jedli a on se mě v žertu zeptal: „Dokážeš číst myšlenky?“ Řekl jsem: „Dobrá. Uvidíme, zda dokážu číst tvou mysl nebo ne. Prostě napiš na papír, cokoliv, nad čím přemýšlíš. Pak ti řeknu, co jsi napsal. Když ti přímo teď řeknu, na co myslíš, popřeš to. Proto je nejlepší, když to napíšeš na papír.“ Napsal to na papír a já jsem mu pak řekl slovo za slovem, které napsal. Řekl: „Jak jsi to udělal?“ Řekl jsem: „Je to už napsané na tvém čele.“

Toho přítele jsem ztratil tím, že jsem mu řekl, co bylo v jeho mysli. Byl mým přítelem pět nebo šest let, ale pak řekl. „Ó můj Bože! To znamená, že ty znáš všechny špatné myšlenky, které mám. Dnes je znáš a zítra je možná řekneš celému světu.“ Řekl jsem: „Nemám nic jiného na práci?“ Ale on řekl: „Jak ti mohu důvěřovat? Jelikož je znáš, nebudeš to chtít udržovat v tajnosti. Dnes něco víš, zítra to povíš.“ A tak odešel. Nikdy, ani nyní, jsem to neprozradil. Vyprávím vám o té události, ale nikdy jsem neřekl jméno toho člověka. Ale tohoto přítele jsem ztratil nadobro.

Někdy, když přicházíte ke mně pro prašád nebo při jiných příležitostech, se snažíte schovat zlé myšlenky, které jsou ve vaší mysli. Jindy zase máte pocit, že není nezbytné zkoušet je schovávat, protože já nevím, co se ve vaší mysli odehrává. Ale v obou případech jste oklamáni. Pokud si myslíte, že úspěšně schováváte své myšlenky, mýlíte se. A pokud si myslíte, že je nevidím, opět se mýlíte. Budete moudří jedině tehdy, vhodíte-li do mě své špatné myšlenky okamžitě, hned jak přijdou, a naléhavě mi vnitřně řeknete: „Vezmi si je, vezmi si je, vezmi si je! Umírám! Dostal jsem duchovní infarkt. Prosím, zachraň mě!“ V tu chvíli se sjednotím s vaším infarktem a řeknu: „Trpí. Vezmu si je.“ Ale pokud se chcete schovávat, pokud nechcete brát lék od doktora, nebude to doktorova vina, když zemřete. Když se snažíte schovávat své nebožské myšlenky, děláte vážnou chybu, a když si myslíte, že je nevidím, děláte rovněž chybu.

Mám schopnost číst myšlenky, ale tuto schopnost nepoužívám, abych vás odhalil. Nepoužívám ji, abych zjistil, jak jste špatní, ale abych vás zachránil. Proto ji musím používat. Když vejdete do místnosti, která je osvícená, automaticky se o vás osvícené vědomí místnosti stará. Podobně, když přijdete za mnou, stará se o vás mé světlo, které je kolem mě — ne aby vás odhalilo, ale aby vás osvítilo. Dokud neuvidí, co je špatně, jak vás může osvítit? Proto nemusíte být v rozpacích nebo se mě bát.

Mnohokrát, mnohokrát jsem obdržel osobní dopisy o vitálních problémech, naprosto nejnižších vitálních problémech a o všem možném. Ale rozčílil jsem se? Naopak, vidím otevřenost a upřímnost člověka a snažím se ho nebo ji zoufale zachránit. Ale pokud cítíte, že byste se měli stydět, když vás obtěžují nižší síly, děláte vážnou chybu. Za své chování byste se měli stydět jen tehdy, když nevhodíte své utrpení do mě. Měli byste se stydět, jen pokud je skrýváte. Měli byste cítit stud, jen když cítíte, že nevím, co se děje. Ale nehledě na to, na jaké úrovni jste napadeni, budete v bezpečí, pokud ihned vhodíte špatné síly do mě. Zachrání vás vaše upřímnost.

Mnohokrát, mnohokrát jsem vám vyhuboval. Po každém vyhubování jsem si všiml malého pokroku a někdy i zjevného pokroku uvnitř některých žáků. Někdy uděláte pokrok na několik hodin, někdy na několik dnů, někdy na měsíc nebo dva. Potom pokrok v mnoha případech zmizí. Pokud by žáci udrželi svůj pokrok několik měsíců a pak jej překonali, byl bych jim nesmírně vděčný a byl bych na ně nesmírně pyšný.

To, co se ve skutečnosti děje, je toto. Když dostanou žáci vážně vyhubováno, cítí, že je jejich duchovní život v sázce, a tak musí udělat pokrok. Ale po několika dnech či týdnech budou znovu spokojení sami se sebou. Cítí, že pokud zůstanou v lodi, stačí to. Říkají: „Guru vždycky štěká, ale nekouše,“ což je naprostá pravda. Štěkám, ale nekoušu. Ale dobří žáci řeknou: „Proč bychom ho měli nechat štěkat? Proč bychom ho měli nutit hrát roli psa? Představuje pro nás Boha. Bůh je Bůh, pes je pes. Pokud před sebou vidíme Boha, následujeme Ho. Ale pokud jde o psa, pes následuje nás. Pokud skutečně chceme, aby byl Guru představitelem Boha na zemi, pak jsme to přirozeně my, kdo jej musí následovat, a ne naopak. Nesmí hrát roli psa, následovat nás a štěkat a štěkat. Náš postoj se musí naprosto změnit. Co bychom měli celou dobu dělat, je myslet na Mistra jako na představitele Boha, zejména pro nás. Jsme to my, kdo ho má následovat. Cokoliv, co dělá, nebo cokoliv, co nám říká, abychom dělali, musíme považovat za to správné pro nás.“

Drazí, řekl jsem vám tolik důvodů, proč neděláte pokrok, nebo když děláte pokrok, proč jej nedokážete udržet. V každém okamžiku se musíte nutit cítit, že máte jen jedno jméno: upřímnost — upřímnost ve fyzickém, upřímnost ve vitálnu, upřímnost v mysli, upřímnost v srdci. A ihned ciťte, že upřímnost nabídne všechno mně. Pokud je to dobré, pokud je to krásná květina, dejte mi ji. Na druhou stranu, pokud je to špinavá, odporná věc, dejte mi ji také. Když dítě dostane krásnou květinu, běží ji dát své matce nebo otci, svým drahým. A naproti tomu, když je špinavé od bláta, jde také za svou drahou matkou nebo otcem. Je-li vlastníkem něčeho dobrého, jde. Když je vlastníkem něčeho špatného, jde také. Nenechává si pro sebe ani dobré, ani špatné. Dává tu určitou věc svým nejdražším a nejdražší dělají, co je potřeba. Pokud je to špatné, jeho nejdražší to přemění v dobré. Pokud je to dobré, přemění to v něco nekonečně lepšího. Vaše životy by měly být také takové. Když se dostaví špatná pohnutka, dejte mi ji, abych ji přeměnil. Když do vás vstoupí něco dobrého, dejte mi to, abych to mohl učinit nekonečně lepším, více osvěcujícím a více naplňujícím.

Část II. — Otázky a odpovědi

Zajímalo by mě, jakou sílu mají tvé vnitřní bytosti?

Co se děje s velmi neaspirujícími dušemi, které nechtějí po své smrti trávit dlouhý čas ve světě duší? Mohou se reinkarnovat hned nazpět?

Často jsou to i dobré duše, skvělé duše, které odpočívají ve světě duší jen šest nebo osm měsíců nebo rok. Obyčejným duším to trvá šest, osm nebo deset let. Ale občas obyčejná duše, ne duše s obrovskými zvířecími sklony, ale obyčejná duše s jen malou aspirací — ne moc vysoká nebo velmi aspirující a zároveň ani ne velmi špatná — se chce vrátit na zemi velmi rychle. Pokud je to Boží Vůle nebo zasáhne nějaký duchovní Mistr, může se tato duše vrátit rychleji. Tyto lidské duše nejsou ty nejnižší: jsou obyčejného typu. Mají pozemské touhy a jsou unavené nebeským životem. Jdou do Nebe a po dvou nebo třech letech je unaví nebeský život; mají rády pozemský život.

Jak pracuje během meditace vůle?

Je vůle, kterou potřebujete k získání psychické vůle, něco jiného?

Co určuje kvality duše?

Je možné, abychom si pamatovali náš pobyt ve světě duší?

Berou někteří lidé život příliš vážně?

Pokud někdo realizoval Boha, nemusí chtít jít na pole manifestace a znovu tvrdě pracovat. Může se vrátit na svět a zůstat na světě ne aby pomáhal lidstvu, ne aby si světa užíval obyčejným lidským způsobem, ale aby život prožil jako pozorovatel.

Svou hru jste mnoho let hráli nesmírně dobře. Pak se možná už nebudete chtít znovu zapojit do stejného druhu hry. Duchovní lidé mohou říci: „Nechte mě odpočívat zde na zemi tak, jako jsem odpočíval v Nebi.“ Jsou někteří duchovní Mistři, kteří to takto udělali. Poté, co realizovali Boha, zůstali na zemi o dvacet nebo třicet let déle, ale nevstoupili na pole manifestace. Jen se dívali. Dokud nedosáhli cíle určení, běželi rychle. Pak chtěli jen pozorovat ostatní, aby viděli, jak běží; měli radost z pozorování rychlosti ostatních. Ale pokud Bůh chce, aby Jej odhalovali a projevovali, a oni místo toho jen pozorují, dělají velkou chybu. Je to v pořádku jen tehdy, pokud to Bůh schválil a řekl: „Můj synu, pracoval jsi velmi tvrdě. Teď, když chceš několik pozemských let odpočívat, požehnám tě touto příležitostí.“

Ale pro ty, kteří ještě nerealizovali Nejvyšší, a kteří chtějí realizovat Nejvyšší, je každá vteřina nanejvýš důležitá. Pokud někdo nemá cíl, může odpočívat. Ale pokud někdo má cíl, měl by jej brát vážně a běžet k němu. Každá vteřina se počítá. Na celém světě existuje mnoho lidí, kteří nemají žádný cíl. Pro ně je každý den stejný, a nic pro ně není vážné nebo důležité. Ale pokud má někdo cíl, tak nechce promarnit ani vteřinu.

Zároveň bychom měli být moudří. Pokud budeme brát život příliš vážně, aniž bychom měli schopnost vyrovnat se s životem úspěšně, spácháme tak sebevraždu. Pokud někdo chce získat magisterský titul a cítí při tom, že pokud jej nezíská, celý jeho svět se zhroutí, bere život příliš vážně. V tomto směru musí být velmi moudrý. Musí vědět, že na zemi jsou tisíce a tisíce lidí, kteří mají magisterský titul, a pokud se nestane jedním z nich, nebude to strašná katastrofa. Možná nezíská tento titul, ale na zemi jsou miliony dalších lidí, kteří ho také nezískali, a přesto jsou spokojeni. To, co lidské bytosti potřebují, je trpělivost. Pokud neuspějete ve svém úsilí tentokrát, zkuste to znovu později. Pokud selžete i příště, tak věřte v reinkarnaci. Ve svém příštím životě můžete začít znovu studovat. Lidé udělali mnoho nebožského, mnoho absurdního, když jejich pozemské touhy nebyly naplněny, a to jen proto, že brali život příliš vážně.

Lidé, kteří mají vnitřní pláč, aspiraci realizovat nejvyšší Cíl, by neměli plýtvat časem. Ale na druhou stranu by si neměli stanovovat datum pro dosažení svého Cíle. Pokud jsem se právě dnes začal modlit a meditovat, nesmím říkat, že pozítří musím realizovat Boha, nebo si jinak vezmu život. Pokud jsem upřímný, řeknu, že i když je mým upřímným přáním realizovat Boha pozítří, vím, že Bůh je veškerým Soucitem a v Jeho vlastní Hodině mě požehná realizací. Není to má volba, ale Boží Vůle, která mě požehná realizací.

Jak můžeš poznat, jestli má žák duchovní problém?

Hlavní ale je, že něco jako „duchovní problém“ neexistuje. Problémy, které ovlivňují váš duchovní život, jsou všechno mentální problémy, vitální problémy, emocionální problémy, fyzické problémy. Pochybnost není duchovnost. Pokud někdo trpí pochybností, nemůže říci, že má duchovní problémy. Má mentální problémy. Slovo „duchovnost“ používáme všelijak, ale říkat „duchovní problém“ není správné. Duchovnost přišla na svět, aby nás zachránila, ne aby nám vytvářela problémy. Síly, které stojí proti duchovnosti, jsou ty, které vytváří problémy. Co je to duchovnost? Je to moudrost člověka a Soucit Boha. Jak tedy může mít někdo duchovní problémy?

Pokud někdo nemá víru v Boha nebo ve svého Gurua nebo v sebe sama, není to duchovní problém, je to mentální problém. A pokud někdo žije nečistý život, není to duchovní problém, ale vitální nebo emocionální problém. Pokud je někdo velmi nenasytný a nedokáže kontrolovat svou váhu, má fyzický problém. Pokud používáte pojem „duchovní problém“, obviňujete špatnou stranu.

Pokud se nic nedaří, velmi často lidé obviňují svého Gurua, nebo obviňují Boha. Kdyby ale byli upřímní, obviňovali by jen sami sebe, protože jsou to oni, kdo se spřátelil s pochybností, strachem, žárlivostí a nejistotou. Jsou to problémy těch, kteří tyto problémy vítají a ztělesňují je, ale nejsou to duchovní problémy.

Působí bohyně obzvlášť v tomto období historie?

Mahákálí je z těchto čtyř mou nejoblíbenější. Je bohyní rychlosti a síly. Každá indická rodina má božstvo, které na ni dohlíží, a toto božstvo může být mužské nebo ženské. Božstvem naší rodiny je bohyně Mahákálí, proto je tou, kterou mám nesmírně rád. Také mi mnohokrát pomohla. Když jsem jako dospívající hodně trénoval, ohromně mi pomáhala. Jednou, když jsem běžel závod na čtyři sta metrů, ztratil jsem vědomí a moje duše opustila tělo. Za pět nebo deset minut by mě doktoři prohlásili za mrtvého. Ale Mahákálí popadla mou duši a vrátila ji zpět do těla. Kdyby mi bohyně neprokázala tuto nekonečnou Lásku a Soucit, vrátil bych se do světa duší. Proto by jí měli být všichni mí žáci nesmírně vděční.

Zajímalo by mě, co je příčinou toho, že léta, kdy jsem žákem, jsou jako nějaký sen, a doba před tím se zdá být více skutečná? Některé zážitky se prostě zdají být příliš fantastické, než aby byly skutečné; zdají se jako sen. A život před tím, než jsem byl žákem, mi připadá hmatatelný, skutečný.

Má nějaký význam to, kdy duše tvých žáků přišly na zem? Má nějaký zvláštní význam, kdy se žáci narodili?

Každá duše přichází na svět, aby udělala něco zvláštního. Každá duše je jako voják, božský voják. Božský voják dokáže dosáhnout toho nejlepšího, naplnit Nejvyššího plnou měrou jen tehdy, když má velitele. Pokud voják pracuje pod přímým vedením velitele, je jeho mise na zemi nekonečně úspěšnější, protože velitel může vojákovi říci, co je správné udělat. Pokud chce jednotlivá duše pracovat samostatně, bude pracovat jako malá kapka se schopnostmi malé kapky. Ale když pracuje pod přísným vedením velitele a s pomocí všech sil pod jeho vedením, bude mít schopnost celého oceánu. Velitel je Guru, který je ve spojení s Absolutním Nejvyšším a představuje Absolutního Nejvyššího na zemi. Každá jednotlivá duše to vidí a uvědomuje si to podle stupně svého vývoje.

Nejprve učiní jednotlivá duše slib Absolutnímu Nejvyššímu, že bude dělat něco skutečně dobrého, božského, osvěcujícího a naplňujícího. Ale aby naplnila tento slib, potřebuje neustálé vedení, povzbuzení, inspiraci a pomoc buď přímo od Nejvyššího, nebo od duchovního Mistra, který hraje roli duchovního velitele. Mistr nejen povzbuzuje duši, aby bojovala proti nevědomosti na bitevním poli života, ale také poskytuje duši neustálou podporu a dodává jí schopnost zvítězit. Vítězství zde znamená uvědomovat si vědomě a neustále Zdroj — Absolutního Nejvyššího. Pokud si duše neustále a vědomě uvědomuje svůj Zdroj, je pro jednotlivce velmi jednoduché stát se nedílnou součástí nekonečné Skutečnosti a projevit nekonečnou Skutečnost na zemi.

Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jak učinit ptáčka inspirace svým věrným přítelem, jak být vnímavý a celou dobu si to uvědomovat.