Je tvým hlavním pocitem z žáků zklamání nebo uspokojení?

Sri Chinmoy: Z lidského pohledu je můj hlavní pocit ten, že naše mise bude nejpravděpodobněji pohromou, pokud nástroje, které už mám, zcela nezmění svůj postoj k duchovnímu životu nebo pokud nedostanu nové nástroje. Pokud nezískám nové nástroje nebo pokud se nástroje, které již mám, radikálně nezmění, nebude naše mise úspěšná. Ale jak jsem již řekl dříve, porážku či neúspěch nepřijmu. Proto, pokud se nezmění nástroje, které již mám, ti blízcí či drazí, dobří i ti špatní, tak budou nahrazeni novými žáky.

Tyto nástroje mám již dlouho, velmi dlouho. Jsou jako voda v nádobě. Nyní voda není dost čistá, dost průzračná, abychom ji mohli pít. Buď ji musím vyčistit, nebo musím starou vodu vylít a nabrat čistou, novou vodu. Zrcadla, která jsou mými žáky a ve kterých se potřebuji vidět, jsou zamlžená a zaprášená. Nedokážu v nich již vidět svou tvář. Musím je buď vyčistit, nebo si musím pořídit nová zrcadla, abych dokázal vidět uvnitř všech žáků přesný prototyp Nejvyššího, který je uvnitř mne. Buď musím získat vnitřní jistotu, že budu schopen zrcadla vyčistit, aby byla dostatečně jasná a já v nich viděl odraz svého nejvyššího Já, nebo musím současná zrcadla vyhodit a pořídit si nová. To zcela závisí na tom, zda mě žáci přijmou nebo odmítnou, a zda já přijmu nebo odmítnu je.

Říká se: ráno odhaluje den. To se ale může snadno změnit nebo přestat platit. Víme, že existovalo mnoho, mnoho velkých lidských bytostí, jejichž začátek života byl temný, ponurý a bezvýznamný, ale nakonec se staly velkými. I zde platí, že někteří žáci nemuseli mít zářivý start na začátku svého života. Šli velmi pomalu. Jejich pozemské životy nebyly z duchovního pohledu vůbec uspokojující. Ale jakmile se připojili k naší cestě, běželi rychle, rychleji, nejrychleji. V jejich případě můžete říci, že ráno neodhalilo den. Na začátku procházeli všemi možnými nebožskými, neaspirujícími zkušenostmi. Nemodlili se od úplného úsvitu své lidské existence způsobem, jak to dělali někteří indičtí hledající. Ale i když neaspirovali již od svých čtyř, sedmi nebo deseti let, i když nejprve vstoupili do obyčejného života, do života tužeb a emocionálního života, jakmile přijali naši cestu, v tu chvíli běželi velmi, velmi, velmi rychle.

Každý duchovní Mistr má dvě stránky: lidskou stránku a božskou stránku. Ačkoliv má Mistr naprostou jednotu s Absolutním, občas měří pozemský úspěch a pozemský pokrok svých dětí pozemským způsobem, protože přijal fyzické tělo. Když je ve fyzickém těle, v tu chvíli posuzuje a musí posuzovat mnoho věcí podle schopností země, za užití pozemských měřítek. Když u žáků posuzuje nevědomost, nedostatek vnímavosti a jiné nedokonalosti — jejich pochybnost, ztrátu víry, letargii, nejistotu a tolik jiných zhoubných vlastností — je smutný a nešťastný, protože přišel na svět, aby porazil právě tyto věci. Neodděluje se od svých žáků; cítí, že je to on, kdo zklamal, protože to byl on, kdo vyzval nevědomost žáků. Doufal, že žáci přišli, aby si uvědomili, že nejsou v podstatě nevědomí. Nevědomost je něco, co do nich vstupuje zvenčí, a oni se jí nyní snaží zbavit.

Když Mistr přijímá žáka, rozumí se, že zloděj-nevědomost již vstoupil do žákova domu. Vlastníkem domu je žák a Mistr je jeho přítel. Přítel a vlastník domu souhlasili, že budou po zloději pátrat, chytí ho a z domu ho vyhodí. Stává se ale, že vlastník domu nepátrá upřímně po zloději, aby ho vyhodil. A v tom spočívá problém.

Navzdory tomu, že Mistr zcela vlastní božskou skutečnost, to lidské v Mistrovi se sjednocuje s pozemskou skutečností. Mistr je smutný, protože chtěl něčeho pro zem dosáhnout lidskými schopnostmi, které mu v každém okamžiku pomáhají. Potom ale vystoupila do popředí Mistrova božská moudrost a jeho neoddělitelná, soucitná jednota s lidskou neschopností. Se svým božským aspektem, se svým aspektem soucitu se sjednocuje s lidskou neschopností. V tu chvíli jeho smutek mizí, protože jednota — samotná soucitná jednota — jej uspokojuje. Cítí, že nic není ztraceno, dokud má on i jeho žáci k dispozici Věčnost. Nemá co ztratit a nemá co získat. Dokud patří Věčnosti a jeho žáci jsou si jisti Věčností, nebude existovat nespokojenost.

Ale na druhou stranu Mistr přišel na svět jen na krátký čas a jeho nástroje jsou v této inkarnaci také jen na určitý čas. Jestliže Absolutní Nejvyšší chce, aby Mistr a žáci spolupracovali a během stanovené doby něčeho dosáhli, lidské v Mistrovi trpí, žáci trpí a také trpí aspekt soucitu, který přinutil Mistra dotknout se pozemské úrovně.

Aspekt soucitu Mistra má dvě úlohy: jedna je ztotožnit se s Nebem a druhá je ztotožnit se se zemí. Aspekt, ve kterém se ztotožňuje s vědomím země v hrubé fyzické formě, cítí smutek, protože je zde všechno omezené a svázané, a ničeho není dosaženo ve stanovenou dobu. Ale nebesky svobodný aspekt se nedotýká vědomí spoutaného zemí. Jedná s lidskými nedokonalostmi na vyšší úrovni — můžete říci na teoretické úrovni, ne na praktické úrovni. Na této vyšší úrovni se soucit stává pozorovatelem, ne činitelem. Když se soucit stane pozorovatelem, v tu chvíli neexistuje nespokojenost. Ale když se soucit stane činitelem, chce něco vykonat pro Absolutního s pozemskými lidskými bytostmi lidským způsobem. A když není cíle dosaženo v určitou dobu během krátkého rozpětí života, cítí aspekt soucitu smutek.

Přijmeme-li za svůj pouze duchovní aspekt života, pak neexistuje žádné časové omezení; jsme nuceni být šťastní nehledě na to, čeho dosáhneme nebo nedosáhneme. Ale když se Mistr dotýká fyzického zde na zemi, cítí se špatně, protože nedosáhl, čeho by dosáhnout měl.

From:Sri Chinmoy,Podstata slunce poznání, Madal Bal, 2017
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/qks