Akt I, scéna I

(Buddha s Ánandou.)

BUDDHA: Ánando, jsem už starý. Je mi osmdesát. Padesát let, Ánando, už učím a kážu. Nadešel čas, abych tento svět opustil. Jsem slabý, nemůžu se hýbat. Celé mé tělo je vyčerpané, Ánando. Tohle tělo už na zemi není k ničemu.

Ánanda (pláče): Ne, Mistře, ne. Musíš tu s námi být ještě řadu let. Samotná tvá přítomnost je pro lidstvo požehnáním. Tahle šangha [společenství] ještě není úplně pevná. Potřebuje tvou fyzickou přítomnost.

BUDDHA: Ánando, chceš říct, že šangha ode mě čeká ještě něco nového? Chceš říct, že jsem neřekl docela jasně, co jsem mohl říct o Dharmě? Nic jsem před vámi nezatajil. Nikdy jsem vám neukázal ani náznak nesdílnosti nebo nezájmu. Kromě toho, nikdy jsem si nemyslel, že budu muset řídit šanghu a starat se o ni, ani že by na mně měla být navždy závislá. Proč bych měl tedy ještě zůstávat? Proč bych se měl nadále zapojovat do činností šanghy? Ánando, od této chvíle buď samostatný. Měj v sebe víru a veď duchovní život. Realizuješ nejvyšší Pravdu. Jen ten, kdo následuje Dharmu, kdo nachází útočiště v Dharmě, vstoupí do světa Blaženosti, a nikdo jiný.

ÁNANDA: Ó, Pane Buddho, to, co říkáš, je naprostá pravda, ale naše srdce bez tebe nedokážou žít. Potřebujeme tě, věčně tě budeme potřebovat.

BUDDHA: Ánando, ty potřebuješ mě. Já potřebuji tebe. Stejně tak nás oba potřebuje Věčná Pravda. Věčná Pravda potřebuje mě ve světě Za a tatáž Pravda potřebuje tebe tady na zemi. Můj život dospěl ke konci. Všechny zkušenosti světa nabízím světu. Včera jsem jedl v Čundově domě. Od té doby se cítím slabší, chci tě ale ujistit, že tu slabost nezpůsobilo jeho jídlo. Teď trpím, to je pravda, ale to není ani v nejmenším jeho vina. Dal mi jídlo s největší láskou a oddaností. Až zemřu, nikdo by ho neměl vinit. Má moje nejhlubší požehnání. Předtím, než jsem dosáhl Poznání, předtím, než jsem se stal Osvíceným, mi jídlo Sudžaty pomohlo zůstat na zemi. Její jídlo mi umožnilo meditovat. A jídlo Čundy mi teď pomáhá vstoupit do Nejvyšší Nirvány. Nevidím žádný rozdíl mezi jídlem Sudžaty a jídlem Čundy. Každé posloužilo svému vlastnímu zvláštnímu účelu.

(Vejde několik blízkých žáků.)

ÁNANDA: Podívejte, podívejte! Celé Buddhovo tělo je dnes zaplavené Světlem. Takové Světlo jsme kolem něj nikdy neviděli. Tak nebeské Světlo!

ŽÁCI: Ano, Pane, dnes v tobě vidíme něco zcela nového, co jsme nikdy předtím neviděli. Celá tvoje tvář je zalitá Světlem a Blažeností.

BUDDHA: Ánando, dnešek mi připomíná mé dny u paty stromu Bódhi. Těsně předtím, než jsem vstoupil do Nirvány, bylo v tomto těle stejné Světlo, stejná Blaženost. Dnes je mé tělo znovu zaplaveno Světlem a Blažeností. Vy je vidíte poprvé, já však již podruhé. Den končí a má pozemská pouť končí spolu s ním. Proto dnes ve mně a kolem mě vidíte toto Světlo.

(Ánanda propukne v pláč a chce odejít.)

BUDDHA: Ánando, zůstaň tady. Neodcházej. Mému životu už zbývají jen minuty. Neplač pro mě, Ánando. Říkám vám všem, abyste pro mě neplakali. Ánando, mnohokrát jsem ti opakoval, že všechno na zemi je pomíjivé. Nic tu není trvalé. Vše, co dostane život, se bude muset života vzdát. Ó Ánando, sloužil jsi mi nanejvýš oddaně, nanejvýš oduševněle, a za to ti nabízím své poslední požehnání. Pokračuj s pomocí své vlastní vnitřní síly a dostane se ti vysvobození. K tvému vysvobození dojde ve správný čas. Má duchovní cesta začala odříkáním a soucitem a dnes, na samém konci své cesty, nabízím světu stejné poselství: odříkání a soucit. Ó Ánando, netruchli.

(Buddha umírá.)

From:Sri Chinmoy,Siddhárta se stává Buddhou, Madal Bal, 2006
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sbb