SIDDHÁRTA: Život za zdmi paláce je opravdu krásný, Čanno. Všechno je tady svěží, okouzlující a oduševnělé.
ČANNA: Jsem šťastný, že ti projížďka dává radost.
SIDDHÁRTA: Uvnitř paláce je samý přepych. Tady venku je samá krása — krása přírody, krása života.
(Znenadání uvidí Siddhárta muže, ležícího na ulici.)
SIDDHÁRTA: Čanno, kdo je ten člověk? Nedokáže ani sedět, jen leží na ulici. Jednou rukou si tiskne hlavu a druhou se drží za břicho. A jeho oči — jsou docela vyhaslé… Sténá a roní hořké slzy. Co se s ním děje? Vypadá to, že se sotva může nadechnout!
ČANNA: Princi, ten člověk je nemocný. Trpí hroznou bolestí v hlavě a v břiše. Možná ho trápí i jiné věci. Princi, každý čas od času onemocní.
SIDDHÁRTA: Ne! Já jsem nikdy nebyl nemocný. Pohled na toho muže mě tak rmoutí. Nemůžu mu nějak pomoct?
ČANNA: Ne, princi, nemůžeš mu nijak pomoct. Jen lékař mu dokáže pomoct. Jsem si jistý, že ho nějací jeho přátelé brzy vezmou k lékaři. Princi, měli bychom odsud odjet. Stejně jako včera, i dnes je tvá radost ta tam. Svět je plný utrpení.
SIDDHÁRTA: Tak je to tedy… Vůbec jsem o tom nevěděl… Zítra musíme jet jinudy a objet celé království.
ČANNA: Jistě. Zítra pojedeme jinými ulicemi.From:Sri Chinmoy,Siddhárta se stává Buddhou, Madal Bal, 2006
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sbb