Když mi bylo třináct nebo čtrnáct, často jsem běhával. Pro mladého člověka je běhání přirozené. Ale když běhám v šedesáti pěti letech, znamená to, že se snažím udržet si nějakou radost a nadšení. Také se snažím udržet si tělo v dobrém stavu. Když jsme mladí, běhání je plné soutěživosti — snažíme se všechny porazit a zvítězit. Tady je naprosto odlišná filozofie. To nejlepší, čeho můžeme dosáhnout, je veselá nálada a štěstí. V tomto věku je velice obtížné dělat něco s radostí, štěstím a sebedáváním.
Tady soutěžím sám se sebou, abych si udržel vnitřní a vnější radost. Když běžím, maximálně se snažím vynést na povrch nadšení, které jsem měl, když jsem byl mladý. Snažím se co nejvíce, ale většinou nic nevyjde. Letargie těla mi nedovoluje vynést na povrch tutéž rychlost, bdělost a pohotovost. Něco si představuji, ale skutečnost je někde jinde. Když jsem byl mladý, nemusel jsem si nic představovat. Pouze jsem použil své schopnosti, které se staly skutečností. V té době mě tlačila vpřed skutečnost. Teď se mě zoufale snaží tlačit kupředu představivost.
Naše filozofie je filozofií sebepřekonání. Snažíme se zvětšovat svoje schopnosti a překonávat svoje dosažení, bez ohledu na to, jak jsme staří.
SCA 1111. Tuto otázku zodpověděl Sri Chinmoy 1. června 1996 poté, kdy dokončil závod na sto metrů v Senior Games v Kalifornii, v Sacramento.↩
From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 33, (knižně nevydáno), 2002
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_33