Jednoho dne přišel k Sri Rámakrišnovi a položil mu tutéž otázku: „Viděl jsi Boha?“ Sri Rámakrišna okamžitě odpověděl: „Ano, viděl jsem Boha tváří v tvář. Vidím Jej jasněji než tebe a mohu ti to dokázat.“
Takže Sri Rámakrišna přijal výzvu a během několika let ukázal Narenovi stav Nirvány. Naren okamžitě vykřikl: „Co to děláš? Co to děláš? Já mám doma otce, matku, bratra a sestru!“
Naren tedy vyzval Sri Rámakrišnu, když se jej zeptal: „Viděl jsi Boha?“ A když mu Sri Rámakrišna ukázal svoji sílu, řekl mu: „Co to děláš?“ Sri Rámakrišna mu přirozeně vynadal: „Ty uličníku! Každého se vyptáváš, jestli viděl Boha a co jsi teď udělal? Když jsem ti chtěl ukázat Boha, myslíš na otce a na matku.“
Tato lekce se vztahuje na mnoho mých žáků. Máte pocit, že když vám dám vyšší vnitřní zážitek, stane se z vás ten nejšťastnější člověk na světě. Ale když se něco takového stane, ve skutečnosti se vyděsíte. Nevidíte žádné spojení mezi svým vlastním vědomím a vyšším zážitkem. Je zde trhlina a vy máte pocit, že jste naprosto ztraceni, protože nikde nejsou žádné schody, žádný provaz, který by vám pomohl onu trhlinu překonat. Kdyby tam byly schody, věděli byste, že můžete zase sejít dolů. Ale protože tam nic nevidíte, náhle vyjdou na povrch všechna připoutání světa, všichni vaši drazí.
Vivékánanda se modlil a meditoval šest nebo sedm let. Ale když přišla ta správná chvíle a Sri Rámakrišna mu chtěl dát vyšší zážitek, vyděsil se, protože zjistil, že kdyby v tomto stavu zůstal, nebyl by schopen myslet na svoji rodinu — a přitom jim byl velice drahý. To byl důvod, proč vykřikl: „Co to děláš? Co to děláš? Já to nechci!“ Přitom doslova umíral touhou po Bohu, ale když někdo přijal jeho výzvu, vyděsil se.
Je pro nás velice snadné si pohodlně sednout a říci, že chceme vyšší zážitky, ale když je nám chce někdo opravdu dát, objeví se strach. Vivékánanda se modlil mnoho let a jeho duše byla vyspělá už z minulých inkarnací, ale když přišel tento okamžik, nebyl připravený.
Ale když po několika letech byl připravený, touto zkouškou prošel. Jeho otec zemřel a nezanechal po sobě žádné peníze na živobytí pro něj a jeho rodinu. Sri Rámakrišna zkoušel Vivékánandu. Řekl mu: „Běž do chrámu a požádej Matku Kálí o materiální bohatství.“ Sri Rámakrišna mu mohl snadno dát trochu peněz, aby podpořil svého nejdražšího žáka a jeho rodinu, ale místo toho řekl: „Dnes večer budou tvoje modlitby určitě vyslyšeny.“
Tři dny po sobě nemohla dát matka Vivékánadovi nic k jídlu a hrdost jí nedovolovala, aby někoho požádala o jídlo. Ta rodina opravdu trpěla chudobou! Takže Vivékánanda šel třikrát do chrámu Matky Kálí a pokaždé vyslovil přesně stejnou modlitbu: „Matko, dej mi světlo poznání, světlo rozlišování a světlo odříkání.“
Když vyšel ven, čekal tam na něj Sri Rámakrišna. Zeptal se ho: „Co to děláš? Tvůj bratr má hlad, tvoje matka má hlad. Musíš jenom požádat Matku Kálí, aby ti dala materiální bohatství.“ Ale Vivékánanda o něj nepožádal.
Takže tentýž Vivékánanda měl dvě naprosto opačné zkušenosti. Když vyšla na povrch božskost, nedokázal požádat o materiální věci. Ale když mu předtím dával Bůh zážitek božskosti, řekl: „Ach ne, mám svého otce a matku.“
Duchovní Mistři musí čekat, než se rozvine vnímavost. Kdyby se v opačném případě pokusil dát žákovi vyšší zážitek, jenom by rozbil jeho nádobu. Je lepší postupovat pomalu.
Negativní síly jsou velice mocné. Konečné Vítězství vždycky náleží Bohu, ale jediná negativní síla stačí na to, aby zastavila pokrok hledajícího na celá léta. Celá bytost se již odevzdala Boží Vůli, ale jedna nebožská síla — jako nějaký hmyz — stačí na to, aby odevzdání nebylo úplné. Na takového člověka se podíváte a vidíte odevzdání v celé bytosti, ale jedno konkrétní místo, jeden bod, se neodevzdal.
Dejme tomu, že máme velké množství mléka. Na pohled je naprosto bílé. Ale jedna nepatrná kapka jedu jej zničí. Kdo by dokázal tu kapku rozlišit? Ale kdybych to mléko vypil, má ta kapka dost síly na to, aby mě zničila.
Takže tím říkám, že jediná kapka, jediná negativní myšlenka, jediná myšlenka, která se neodevzdává, může zhatit váš pokrok. Když vstoupíte do vitálna, fyzického a srdce, zjistíte, že to vše je odevzdané. Ale uvnitř mysli se jedna malá kapka neodevzdala. Takový drobný hmyz může zničit celý systém.
Když někteří žáci mají takový zážitek, okamžitě si pomyslí: „Celá moje bytost se neodevzdává.“ Ne, celá bytost se odevzdala, ale jedna část nikoli. Vezměte si jehlu a odstraňte ji. Vstoupil jeden nepřátelský hmyz. Potom zjistíte, že celé vědomí, celá bytost — tělo, vitálno, mysl a srdce — chce učinit radostné a nepodmíněné odevzdání.
Někteří žáci trpí, protože nemohou učinit radostné a nepodmíněné odevzdání. Říkám vám, že to je práce na jednu vteřinu — na jednu vteřinu, nikoli na pět. Jedna vteřina stačí. Jakmile odstraníte zátku, odevzdání přijde. Je samozřejmé, že u žáků, kteří nejsou na takovém stupni, to může trvat pět let nebo pět inkarnací.
Také to můžete přirovnat k plynové troubě. Otočíte knoflíkem, ale plamen stále nikde. Plamen není daleko, možná jenom čtvrt palce. Možná i méně! Osminu palce. Ale protože se plamen stále ještě nezapálil, jste zklamaní a myslíte si, že to ani nebude hořet. Zkoušejte to! Zkuste to jenom o trochu více a získáte plamen. Naneštěstí se o tu trošku navíc nepokusíte. Pokaždé otočíte knoflík do stejné polohy a necháte toho. Někdy se ani nedostanete tak daleko. Musíte otočit knoflíkem jenom o trochu více a potom uvidíte radost odevzdání.
Vidím, že je zde nemálo žáků, kteří nedostávají radost odevzdání právě kvůli tomu malému kousku. Neznamená to, že by museli urazit velikou vzdálenost, aby získali odevzdání, ne. Existují samozřejmě i takoví, kteří musí urazit ještě nepředstavitelnou vzdálenost. Ale jiní se už dostali tak daleko, že potřebují urazit už jenom kousek. Mají na to schopnosti, ale co se stane? V jednom bodě se zarazí. A někdy se dokonce začnou vracet zpátky. Potom zmizí radostné odevzdání, ochotné odevzdání, jednota odevzdání, všechno zmizí.
Kdyby se dokázali dostat jenom o kousek dále, jenom trochu, zjistili by, že je tam radost, kterou chtěli od života. Nalezli by nekonečně více radosti, než o které snili.
Protože se nedokáží dostat do toho bodu, je v nich všechno trápení, strachy a pochybnosti. Dnes pochybují o sobě, zítra budou pochybovat o Mistrovi a pozítří budou pochybovat o celém světě. Vždycky říkám, že nevadí, když o mně pochybujete. Ale nepochybujte o sobě. Pokud budete pochybovat o sobě, vaše duchovnost ihned skončí.
Je-li člověk opravdu upřímný, je snazší věřit v duchovního Mistra než v sebe. Je to pravda i z praktického úhlu pohledu. Mistr dokázal mnoho, mnoho věcí na vnější úrovni, stejně jako na vnitřní úrovni. S jeho dosaženími se můžeme snadno ztotožnit. Je také snadnější mít víru v někoho jiného než v sebe. Když myslíme na naše vlastní životy, mučí nás naše nedokonalosti, selhání a slabosti. Možná, že tamtoho člověka mučí tytéž problémy, ale vy ve skutečnosti nevíte, kolikrát selhal nebo udělal nějakou chybu.
Jak zřídka myslíte sami na sebe jako na dobrého člověka! Zapomeňme na to, že máme být dokonalí. V každodenním životě vycházejí na povrch mnohem častěji vaše neschopnosti než schopnosti. Jakmile začnete svůj den, už vás vítají neschopnosti.
Kdyby mě právě teď někdo požádal, abych uběhnul jednu míli, řekl bych: „Ach ne, nemůžu běžet. Jsem po snídani, mám plný žaludek, a navíc jsem neudělal žádné pořádné roztahovací cvičení.“ Moje okamžitá odpověď zní ne. Z toho vidíte, jak je v každém okamžiku našich každodenních životů přítomná neschopnost. Schopnost přichází vzácně, velice vzácně. Mysl ihned vynese na povrch neschopnost a ta přijde v podobě negativity. „Ne, nechci dělat toto nebo tamto.“
Kolikrát jsme radostní, když něco děláme? Když ráno vyjdeme z domu, kolikrát do roka pocítíme dětský výbuch energie? Můžete se zeptat sami sebe, kolikrát do roka vyjdete z domu jako dítě, naprosto plné energie, a kolikrát se vynoříte plní letargie, jako kdybyste vlekli mrtvé tělo? Brzo ráno jste se modlili a meditovali. Dělali jste všechno dobré a božské. Ale jak jste vyšli z domu, napadly vás negativní síly — letargie, ischias, ztuhlost, a tak dále. Je možné, že kdyby vás v tu chvíli vyšetřilo deset doktorů, přišli by všichni k závěru, že nemáte ischias nebo jakékoli zdravotní potíže. Proč se tedy tak cítíte? Protože vaše mysl vám předložila mnoho fyzických stížností. A to se ve vašich životech děje kvůli jediné věci — nedostatku radostné veselosti.
Nikdy nemůžeme mít radost z toho, že něco vlastníme, nebo že se něčím staneme. Radost sama je něco, čím se stáváme. V současnosti máme pocit, že radost získáme tím, když budeme vlastnit určitou materiální věc, nebo když někoho potěšíme. Ne. Skutečnou radost srdce nikdy nezískáme tak, že potěšíme sami sebe naším vlastním způsobem. Ve skutečnosti získáme potěšení mysli. Pět minut nebo pět dní budeme zakoušet potěšení mysli. Ale radost srdce, což je spontánní jednota s Boží Vůlí nebo s vůlí vašeho Mistra nebo s vůlí duše, nikdy nelze získat vlastnictvím. Ta přijde pouze z odevzdání do vůle vaší vlastní duše nebo Mistrovy vůle nebo Boží Vůle.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 35, (knižně nevydáno), 2004
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_35