Na druhou stranu se může stát, že někdo má mnoho dobrých kvalit, ale ostatní jej považují za dosti nedokonalého; možná vidí za jeho činy nedobré úmysly. Dejme tomu, že určitý člověk se věnuje dobročinnosti a pomáhá chudým lidem. Někteří lidé jej za to budou obdivovat a budou říkat, že je to laskavý člověk, kdežto ostatní mohou říci, že není upřímný a všechno dělá jenom proto, aby se předvedl.
V obyčejném lidském životě je „dokonalost“ založena na určité úrovni vědomí. Jestliže má někdo určitý počet dobrých kvalit, jeho přátelé, sousedi a obdivovatelé řeknou: „On je dokonalý.“ Ostatní s tím nemusí souhlasit, ale bude mnoho těch, kteří se postaví na jeho stranu, protože v něm vidí ty dobré vlastnosti, které oni sami nemají. Nicméně v duchovním životě je potřeba se na dokonalost dívat z jiného úhlu nebo perspektivy.
Vezměme si myšlenku odevzdání se Boží Vůli. Víme, že na duchovním žebříčku jsou tři příčky: láska, oddanost a odevzdání. První je láska, potom oddanost a nakonec odevzdání. Musíme vědět, že láska a oddanost nikdy nemohou být úplné a dokonalé, dokud není úplné a nepodmíněné odevzdání. Vždycky říkám, že láska je základ; po ní musí přijít oddanost; nakonec musí přijít vrchol, jímž je odevzdání. Teď však vidím, že pokud nikdy nedosáhneme výšky odevzdání, nedokážeme si vážit úrovně lásky a oddanosti. Dokážeme pouze plně ocenit vrcholný význam kmene stromu, protože jsme jej využili, když jsme šplhali vzhůru pro manga. Dokud neochutnáme manga, nemůžeme zcela docenit nižší části stromu. Teprve až dosáhneme cíle, jsme schopni uznat veliký význam cesty, která nás k němu dovedla.
Z nejvyššího úhlu pohledu představuje odevzdání se Boží Vůli absolutní dokonalost. Avšak pro aspirujícího hledajícího je takové odevzdání velice obtížné. Na začátku Boží Vůli ani neznáme. Dostáváme vnitřní poselství, ale nevíme, odkud přicházejí. Když nějaké konkrétní poselství přijde ze srdce, můžeme si myslet, že přišlo z mysli nebo naopak. Na druhou stranu se stává, že mysl nám dává určité poselství, ale my se domníváme, že pochází přímo od Boha. Nebo vitálno nám může dát poselství a my si myslíme, že přišlo od duše. Takže je velmi pravděpodobné, že se při určování Boží Vůle můžeme naprosto zmýlit. Ve skutečnosti se stává, že dostaneme nějaké poselství, které lze snadno vykonat, a my díky tomu máme pocit, že přišlo Shůry. Takto můžeme získat falešnou jistotu nebo falešný pocit vnitřního ujištění, které může trvat den, měsíc, nebo rok.
Jako lidské bytosti dostáváme neustále různá vnitřní poselství a neustále se podřizujeme jednomu z nich. Ať už děláme cokoli, aspekt odevzdání je přítomen. Kdybychom měli volný přístup do vnitřního světa, zjistili bychom, že se neustále podřizujeme buď fyzickému vědomí, nebo jiné části naší bytosti. V každodenním životě vždycky říkáme: „Rozhodl jsem se,“ ale to je naprostý omyl. To rozhodnutí vykonala buď naše mysl, nebo vitálno, nebo srdce, nebo duše, nebo Bůh. Vždy jedna část naší bytosti dělá rozhodnutí, jedna část je vůdcem nebo vládcem a my se s tímto vedením ztotožníme. Takže ať děláme cokoli, je v tom aspekt odevzdání.
Většinu rozhodnutí dělá mysl. Když se mysl pro něco rozhodne, máme díky našemu naprostému ztotožnění s myslí pocit, že jsme to rozhodnutí udělali my. Přesně stejným způsobem chce za nás dělat rozhodnutí Bůh. Avšak naneštěstí se stává, že když za nás Bůh udělá nějaké rozhodnutí, většinou nám nedá žádnou vnější radost. To se děje proto, že způsob, jakým my sami chceme být šťastni, je z pohledu Božího Oka nesprávný. Pokud jsme velice mocně ztotožněni s naší myslí, vitálnem nebo fyzickým vědomím a přijde poselství Shůry, které nás nepotěší naším vlastním způsobem, mnohokrát se stává, že mu neuvěříme. Řekneme: „Jestli je Bůh samá Láska a Soucit, proč bych měl tolik trpět?“ Když se ale porovnáme s našimi příbuznými nebo přáteli, kteří se nemodlí a nemeditují, zjistíme, že jsme na tom nekonečně lépe a že jsme nekonečně šťastnější než oni.
Všechno je to otázka očekávání. Než jsme vstoupili do duchovního života, zcela určitě jsme měli nějakého pána, a tím pánem byla mysl. Teď vedeme vnitřní život a očekáváme, že nás neustále povede Bůh. My však chudáka Boha neustále kritizujeme. Říkáme, že je buď neviditelný, nebo že nás neuspokojuje. Dokonce i kdyby za námi přišel Bůh ve viditelné podobě, řekli bychom: „Ach Bože, myslel jsem si, že jsi nekonečně krásnější!“ Hledáme Boha v jedné podobě, on však přijde v jiné podobě. Indické příběhy jsou plné takových zážitků. Občas Bůh dokonce přijde v podobě psa, aby zkoušel hledajícího a aby zjistil, nakolik se ztotožnil s Božím Vědomím. Avšak ubohý hledající zavře před psem dveře, protože ho obtěžuje.
Očekáváme, že Bůh se před námi zjeví ve velice zářivé podobě, v takové, jaká je za hranicemi naší představivosti. Když se nám však Bůh zjeví ve své velice krásné podobě, řekněme ve snu, to, co je pro Boha velice krásné, nemusí být vůbec krásné v našich očích. Náš obdiv k Boží Kráse se může naprosto lišit od způsobu, jakým Bůh obdivuje Sám Sebe. Způsob, jakým my něco vidíme pomocí naší pozemské vize a pozemských schopností, se může naprosto lišit od způsobu, jakým to vidí Boží Oko. My řekneme: „Přijmu Boha jen tehdy, když se objeví v této podobě. Přijde-li v nějaké jiné podobě, nemůže to být Bůh.“ Protože nejsme zakotvení v Univerzálním Vědomí, můžeme si Boha představovat nějakým konkrétním způsobem. Avšak naše představa Boží Krásy nebo Boží Božskosti může být z nejvyššího úhlu pohledu naprosto směšná.
Podobně jsme si vytvořili i naši vlastní představu o štěstí. Přijde-li nějaké konkrétní poselství, ze kterého jsme šťastni naším vlastním způsobem, máme pocit, že přišlo od Boha. Když však přijde další poselství, ze kterého nejsme bezprostředně šťastni, které nám přináší pouze neštěstí a utrpení, odmítneme jej. Jestliže přijde poselství, které je velice obtížné provést nebo vykonat božským způsobem, prostě jej ignorujeme. Řekneme si, že něco takového nemohlo přijít od Boha.
Skutečné štěstí a duchovní dokonalost jdou ruku v ruce. Z dokonalosti získáváme vnitřní štěstí. Pokud jsme udělali nějakou dokonalou věc nebo se stali dokonalým člověkem na pět minut nebo pět hodin, na vnitřní úrovni jsme opravdu šťastni. Jakmile dosáhneme určité úrovně dokonalosti, automaticky se dostavuje štěstí. Naproti tomu, ze štěstí můžeme také jít k dokonalosti. Jsme-li šťastni duchovním způsobem, chceme dělat jenom dobré věci a být dobrým člověkem. Když se cítíme špatně, pouze se nenávidíme a proklínáme se. Pokud jsme ale duchovně šťastni, naše štěstí je jako pevný základ, na kterém můžeme vystavět palác dokonalosti.
Dokonce i když jsme šťastni a chceme si počínat správně, jak můžeme vědět, že to děláme dobře? Víme, že dokonalost vzniká nasloucháním Boží Vůli, ale jak můžeme vědět, jestli dané poselství pochází od Nejvyššího, nebo od nějakého nižšího zdroje? Jeden způsob spočívá v dlouhé, mnohahodinové meditaci. Nemluvím teď o meditaci po dobu dvou nebo tří minut, dokonce ani půl hodiny. Musíme meditovat alespoň dvě hodiny v kuse, bez přerušení. Musíme meditovat upřímně a oddaně s vrcholným vnitřním pláčem, jako kdyby uvnitř našeho srdce plakalo dítě. Pokud je naše meditace opravdu vznešená, určitě dostaneme seshora správné poselství. Naše meditace musí být jednobodová. Nemůže to být meditace, ve které je naše mysl jednobodová jeden okamžik a v příštím okamžiku se potuluje v divokém lese — s myšlenkami na přátele nebo na to, co jsme jedli na snídani. Projde-li dveřmi naší mysli jediná myšlenka, je to jako kdyby někdo zatloukl hřebík do zdi naší meditace. Jestliže zde není jediná myšlenka, není ani kladivo, hřebík, nic — jenom mír. Avšak mít takovou meditaci je naneštěstí mimořádně obtížné.
Kromě jednobodové meditace existuje ještě jeden způsob, jak můžeme poznat Boží Vůli. Můžeme se modlit k Bohu, aby nám dal schopnost učinit trvalé odevzdání — nikoliv jednosekundové odevzdání nebo pětiminutové odevzdání, ale trvalé nepodmíněné odevzdání Jeho Vůli. Můžeme se modlit: „Pane, dej mi schopnost odevzdat se Tvé Vůli. Chci tady na zemi udělat něco dobrého. Pokud se to nepodaří, přijmu to s radostí. A pokud se mi to podaří, budu vědět, že to Tvoje Schopnost jednala uvnitř mě a mým prostřednictvím“. Pokud dokážeme mít takový odevzdaný a odpoutaný přístup ve všem, co děláme, bude v nás a našim prostřednictvím schopna pracovat Boží Vůle.
Mít takové radostné odevzdání, které není závislé na výsledcích našich činů, je velice obtížné. Jestliže se nám daří, jsme připraveni přiznat zásluhu kdekomu. Řekněme, že například jdu na hřiště a po cestě potkám na ulici psa nebo opici. Když se mi potom na hřišti podaří dobře zaběhnout sto metrů, jsem připraven přiznat zásluhu dokonce i tomu psu nebo opici, které jsem viděl po cestě. Pokud se mi ale nebude dařit, začnu obviňovat celý svět. „Potkal jsem toho a toho na ulici a díky tomu jsem měl smůlu!“ Podobně budu obviňovat toho člověka a tamtoho člověka. Z našeho odevzdání se stane odevzdání podmíněné. Pokud máme nepodmíněné odevzdání, přijmeme výsledek s radostí bez ohledu na to, co se stane. Ať už je výsledek příznivý nebo nepříznivý, budeme k němu mít stejný přístup a naše odevzdání se tím nenaruší.
Třetí způsob, jak poznat Boží Vůli, je mít v každém okamžiku naprosto dětské vědomí. Pokud si chceme jakožto běžní občané domluvit schůzku s nějakou významnou osobností, musíme se nejdříve seznámit s různými tajemníky a potom s nějakými vyššími úředníky. Musíme postupovat od těch nejnižších k těm vyšším. V duchovním životě to tak není. Má-li člověk dětské vědomí, může se dostat k Nejvyššímu přímo. Dítě se neobává svého otce, bez ohledu na to, jak významný člověk je. Otec může být ředitelem velké továrny s mnoha dělníky. Ale dítě nemusí postupovat přes nějaké úředníky, když chce vidět svého otce — prostě za ním běží a otec přeruší svoji práci a posadí si dítě na klín.
Už jsem se zmínil o třech způsobech, jak poznat Boží Vůli. První spočívá v hluboké, intenzívní mnohahodinové meditaci, další v radostném odevzdání naší vlastní existence a třetí v naprosto dětském vědomí. Všechny tyto způsoby jsou snadné, ovšem za předpokladu, že chceme běžet velice rychle a že jsme odhodláni závod dokončit. Má-li hledající nezdolné odhodlání stát se dokonalým žákem, nakonec se mu to podaří.
Jestliže má naproti tomu hledající realizovaného Mistra, který je ve fyzickém těle a který zná Boží Vůli, nemusí meditovat tři hodiny, nemusí mít radostné odevzdání v každodenních činnostech a nemusí přistupovat k Bohu přímo pomocí dětského vědomí. V tomto smyslu má štěstí.
Chceme-li v obyčejném životě studovat nějaký předmět, jdeme k učiteli, který je v daném oboru expertem. Potom se učíme a studujeme, až nakonec opustíme svět nevědomosti a získáme osvícení — nikoli v duchovním smyslu, ale v lidském smyslu. Duchovnost je široký obor. Chceme-li jej studovat, musíme jít k učiteli, který jej zná. Později, až budeme mít pocit, že už se od daného učitele nemáme co naučit, můžeme jít někam jinam. Kdysi jsem měl také Mistra. Teprve až když jsem měl pocit, že jsem se od něj naučil všechno, co jsem potřeboval, jsem si vybudoval přímé spojení s Nejvyšším. Až moji studenti dosáhnou tohoto stádia, také si rozvinou přímé spojení s Nejvyšším. Avšak na tomto stupni vašeho duchovního vývoje je mnohem, mnohem snazší zjistit Boží Vůli od vašeho Mistra, než se pokoušet jít přímo k Nejvyššímu.
Pokud nevinné a sladké dítě chce něco od svého otce a otec je náhodou někde jinde, malé dítě o tom může říci některému z otcových podřízených. Ten potom ihned poběží k otci, aby získal, co dítě chce. Tento člověk, jenž jde za otcem dítěte, získá dvojí radost. Jednak má radost z toho, že řekne otci, který je významnou osobností: „Vaše dítě chce mít toto.“ Další radost získá, když potom tu věc milému dítěti předá. I otec má radost, že za ním přišel jeho podřízený, aby získal něco pro dítě. V našem případě jste vy tím malým dítětem a váš duchovní Mistr je tím, kdo má volný přístup k vašemu Otci, to jest k Bohu.
Realizovaný duchovní Mistr stojí nekonečně výš než kterákoliv obyčejná duše. Je nekonečně výše než stovky a stovky duší obyčejných lidí dohromady. Realizovaný Mistr je zástupcem Boha na zemi; přišel na tento svět, aby sloužil Nejvyššímu v lidstvu. Pokud je to skutečný Mistr, nemá svoji vlastní vůli. Když něco říká, vyjadřuje pouze Boží Vůli. Duše také nemá svoji vlastní vůli — také vyjadřuje jenom Vůli Boha.
Jestliže jste manažerem v nějaké funkci a máte asistenta, který si již vybudoval dostatek moudrosti a znalostí k tomu, aby vykonával daný úřad, je vaše práce mnohem snazší. Jste šťastni, protože máte někoho, komu můžete důvěřovat a na koho se můžete spolehnout, někoho, kdo vám může pomoci. A pokud váš asistent má nějakého úředníka, který mu může pomoci, i jeho práce bude mnohem snazší.
Podobně i Bůh je velice šťastný, když získá duchovního Mistra, jenž mu může na zemi pomoci. A když Mistr získá duši, která pro něj pracuje a zabývá se aspirujícím srdcem, myslí, vitálnem a fyzickým vědomím hledajícího, je Mistr naplněn radostí. Naproti tomu, pokud hledající dokáže naslouchat poselstvím své duše přímo, Mistrova práce a také práce Boha je nekonečně snazší. Pokud hledající nedokáže správně porozumět poselstvím své duše, má Mistra, který mu řekne, co má dělat.
Tady nemluvím o fyzickém aspektu Mistra, ale o Nejvyšším v Mistrovi, jenž je uvnitř fyzického. To je ten skutečný Mistr. Žáci však naneštěstí vidí většinou jenom fyzický aspekt Mistra. Mistr je holohlavý, kulhá, Mistr má toto nebo tamto. Kolik nedokonalostí vidí žáci v Mistrovi! Neuvědomují si, že právě oni způsobili, že Mistr kulhá, ale to už je jiná věc. Takže když se díváte jenom na Mistrovy fyzické nedokonalosti, neustále se setkáváte s frustrací nebo zklamáním. Vnější aspekt Mistra pro vás vytváří jenom zmatek a nedorozumění.
Loni jsem četl knihu od Noliniho, kde se píše, že my vidíme Sri Aurobinda člověka, fyzického člověka a nikoli Sri Aurobinda božského. Protože nevidíme neustále Sri Aurobinda božského, naše povaha je pořád stejná. Měli jsme zlatou příležitost transformovat naši povahu, naši přirozenost, ale plně jsme ji nevyužili.
Realizovaná duše jde nahoru a dolů po stromu života. Z nejvyšších větví sestupuje dolů k patě stromu, aby vytvořila vnitřní hlad v lidstvu — a když ten hlad vidí, vynese ho nahoru na strom a snese dolů potravu — mír, světlo a blaženost.
Takže pokud dokážete naslouchat poselstvím vaší duše, je to skvělé! Když naproti tomu dokážete naslouchat Nejvyššímu ve vašem Mistrovi, i to je v pořádku. Pokud ovšem nedokážete naslouchat poselstvím vaší duše, nebo nedokážete dělat věci podle vašeho Mistra, máte poslední možnost jít si pro všechno k Bohu přímo. Pokud toto uděláte, vaše duše vůbec nebude smutná nebo rozladěná a ani váš Mistr nebude nijak smutný nebo rozladěný. Naopak, váš Mistr bude na vás velice hrdý, jestliže nemusíte využít jeho pomoc, abyste dosáhli Nejvyššího.
Duchovní dokonalost spočívá v poznávání Boží Vůle a jejímu vykonávání v každém okamžiku s pomocí vaší duše, Mistra, nebo samotného Boha. Nejprve musíte vědět, co pro vás Bůh chce a to tak, že se naprosto ztotožníte s Boží Vůli. Jestliže jste se ztotožnili s vaší myslí, vitálnem nebo fyzickým vědomím, budete vždycky milióny a miliardy mil daleko od toho, co Bůh chce ve vás a vaším prostřednictvím projevit. Takže nejprve se musíte ztotožnit s Boží Vůli a potom ji musíte vykonat s největší radostí a štěstím.
Toto je jediná dokonalost v životě hledajícího. Jak už jsem řekl dříve, v obyčejném životě vám vaše mysl řekne, že tento člověk nebo tamten člověk je dokonalý, protože má nějaké dobré vlastnosti. Zde je soudcem mysl. Ale v duchovním životě neexistuje soudce, jenom vaše vnitřní bytost musí pozorovat, jestli si počínáte správně, nebo ne. A co je ta správná věc? Boží uspokojení Božím vlastním Způsobem.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 6, (knižně nevydáno), 2014
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_6