Abychom se vrátili k tvé otázce — jestli použijeme mysl, přirozeně řekneme, že zvířata nejsou tak vyvinutá jako my. Jsou nevinná, bezmocná — to je skutečně pravda. Lidské bytosti jsou ovšem také velice často bezmocné. Občas se velice mocně modlíme k Bohu, ale On celé dny nebo měsíce neodpovídá. Naši blízcí jsou ohroženi na životě, nebo malé děti jsou ohroženy na životě, takže pláčeme a modlíme se k Bohu, aby je zachránil. Potom vidíme, že Bůh naše modlitby nevyslyšel. Je Bůh krutý? Ne. Má svůj vlastní způsob práce. Ale protože se modlíme a meditujeme, víme, že existuje Někdo, kdo je o trochu výše než my. Jsme-li upřímní, musíme cítit, že existuje Někdo, kdo miluje naše blízké více než my. Existuje Někdo, který má schopnosti k tomu, aby soucítil s utrpením lidské bytosti nebo zvířete více než my.
My lidské bytosti máme pocit, že jsme schopni soucítit s ostatními. Když v našich přátelích vidíme štěstí, jsme také šťastní. Ale většinou je soupeření mezi lidmi natolik silné, že upřímné štěstí se jen těžko hledá. Upřímné štěstí pocházející ze štěstí někoho jiného je velice vzácné. Dokážete-li se ztotožnit se srdcem a duší jiného člověka, jste šťastní uvnitř jejich štěstí. Pokud jde o soucit, často roníme krokodýlí slzy při pohledu na utrpení ostatních. Ale nemyslíme to vážně. Jejich utrpení se našeho srdce, které upřímně soucítí, nedotklo ani na letmý okamžik.
Mluvíme-li o utrpení, zvířata skutečně trpí a my také trpíme. Ale protože jsme vědomé lidské bytosti, cítíme, že přijde doba, kdy naše utrpení skončí. My cítíme, že existuje Někdo vysoko na nebi nebo hluboko uvnitř našich srdcí, kdo naše modlitby vyslyší. Možná to nebude dnes. Možná to nebude zítra, ale v Jeho vlastní čas nám On dá štěstí.
Potíž spočívá v tom, že nečekáme na Jeho vybranou Hodinu. Občas jsme hladoví. Když nedostaneme jídlo, cítíme se špatně. Potom za pár hodin náš hlad zmizí. V té chvíli dostaneme jídlo. Potom řekneme: „Kdo by teď chtěl tvoje jídlo? Já ho nepotřebuji.“ V tu chvíli je nepotřebujeme, nebo jsme nespokojeni s člověkem, který nám měl dodat jídlo. Ale to je právě ta hodina, Boží Hodina. Nepřijmeme-li určitý čas pro naše štěstí, můžeme zůstat nešťastní na neurčito.
Takže když vidíme neštěstí ve zvířecím království, musíme cítit, že stejné neštěstí máme i my. Oni trpí, a protože jsme o trošku rozvinutější než oni, trpíme také. Jsme jako rodiče. Když jejich děti trpí, rodiče se cítí velice špatně. Malá zvířata jsou jako naše děti nebo mladší bratři a sestry. Můžeme jim poskytnout nějaký úkryt, útěchu a zájem.
Musíme s nimi soucítit. Zároveň musíme vědět, že existuje Někdo, kdo trpí zároveň s lidskými bytostmi i zvířaty, ale také má schopnosti potřebné na to, aby je od tohoto utrpení osvobodil. On ví, proč trpí a On ví, kdy udeří Jeho Hodina, aby jim dal radost.
Co můžeme dělat? Můžeme se upřímně, oduševněle a neustále modlit za Jeho Vítězství Jeho vlastním Způsobem. Když se modlíme za Boží Vítězství Jeho vlastním Způsobem, urychlujeme ve vnitřním světě Boží Hodinu. Má-li něco trvat normálně čtyřicet, šedesát nebo i dvě stě let, a Bůh urychlí jejich pokrok, ta samá věc potrvá jen deset, patnáct nebo dvacet let. I teď se modlíte k Bohu za mír mysli nebo upřímnou vděčnost nebo čistotu nebo pokoru nebo další božské vlastnosti. Rozvinout si pouhou špetku čistoty v centrální bytosti může trvat čtyřicet nebo padesát let. Bohužel, mnoho dobrých kvalit, které moji žáci kdysi měli, už zmizelo. Proč? Protože je dostatečně nechránili pomocí vděčnosti.
Náš problém je v tom, že to, co jsme měli, chápeme jako jednu skutečnost, co máme, chápeme jako další skutečnost a co budeme mít, chápeme jako ještě jinou skutečnost. Dříve jsme byli šťastní a teď jsme nešťastní. V budoucnosti můžeme být ještě nešťastnější. Ať se otočíme kamkoliv, nedostáváme trvalé uspokojení. Než jsme si vzali inkarnaci, když jsme byli ještě ve světě duší, byli jsme velice šťastní. Jste-li ve světě duší a díváte se dolů, pozorujete projevení, vidíte, že některé duše si vzaly lidská těla a projevují Boží Světlo. Pozorujete ty, kteří zápasí za svoji vlastní dokonalost a snaží se na zemi projevit Boží Světlo. Jasně vidíte, že Bůh je na ně nekonečně víc hrdý než na duše, které se jenom dívají. Ty duše, které se snaží a trpí a pokouší se mnoha způsoby rozšiřovat Boží Světlo, jsou božští hrdinové. Je přirozené, že Bůh k těmto lidem chová více Náklonnosti, Soucitu, Lásky a Vděčnosti plné Požehnání.
Vraťme se k tvé otázce — zvířata trpí. Nemohu kategoricky říci proč tomu tak je. Vidím-li určité zvíře, jsem schopen to říci. Všeobecně lze říci, že Bůh má v nich a jejich prostřednictvím určitý zážitek. Dokonce i tuto skutečnost je velice těžké pochopit. Když mě někdo štípne, chci tomu člověku dát pohlavek — oko za oko, zub za zub. Máme-li však vyšší realizaci, můžeme pozorovat, že je to Bůh, kdo nás štípe a Bůh, kdo v nás a naším prostřednictvím zakouší utrpení nebo radost. Bůh utvořil kruh a On se pohybuje kolem tohoto kruhu. V jednom okamžiku tomu říkáme radost, v dalším okamžiku tomu říkáme smutek nebo lítost a v následujícím okamžiku vidíme, že je to jenom Jeho Hra. Dokonalost je v přijetí utrpení jako takového a radosti jako takové. Musíme se stát vědomými nástroji Boha, abychom Mu dali uspokojení zkušenosti utrpení nebo radosti. Máme-li vyšší realizaci, nepozorujeme v Božím stvoření nedokonalost. Vidíme, že to, co nazýváme nedokonalostí nebo utrpením, je něco, co se musí transformovat na trvalou extázi nebo blaženost.
Občas máme nějaký zážitek a naše mysl nám řekne: „To je radost.“ Ale Bůh možná tento zážitek za radost vůbec nepovažuje. Může říci, že je to jenom mentální nebo vitální potěšení. My řekneme: „Ach, to je čirá blaženost,“ ale Bůh řekne, že je to pouze naše mentální představivost, že si užíváme života potěšení. Skutečná radost je pouze v přijetí Boží Vůle. Proto se musíme modlit a meditovat s nejvyšší upřímností a pokorou. Musíme říci Nejvyššímu: „Neznám Tvoji Vůli, ale dej mi schopnosti k tomu, abych Ti mohl sloužit pro Tvé vlastní Uspokojení.“ Ale i taková modlitba může být ztrátou času. Bůh zná naše nedokonalosti lépe než kdokoliv jiný. My nemusíme Bohu říkat, jak jsme nedokonalí. Měli bychom se modlit k Bohu: „Ty víš, jak jsem nedokonalý, protože jsi mě stvořil. Teď mi jenom dej schopnosti potřebné k tomu, abych se mohl modlit za Tvé Uspokojení v mém životě.“
Takovou modlitbu však nenabízíme. Dokonce i když je všechno proti nám, když trpíme, musíme říci Bohu: „Prosím uspokoj Sám Sebe ve mně a mým prostřednictvím. Já jen chci, abys byl šťastný. Pokud Ty mě učiníš šťastným mým vlastním způsobem, budu já jedním velkým selháním.“
Obvykle Bohu chytře říkáme: „Bože, pokud zařídíš, abych byl šťastný jednu hodinu, potom budu schopný díky čiré vděčnosti a radosti meditovat na Tvé Vítězství dvacet čtyři hodin denně.“ Bůh se směje a říká: „Já nepotřebuji tvých dvacet čtyři hodin modlitby a meditace, abys Mě učinil šťastným. Pokud získám jenom pět minut, dokonce i jenom jednu minutu tvé jednoty s Mojí Vůlí, získám od tebe všechno.“
Jestliže trpí nějaké zvíře, naše modlitba by měla být právě taková: „Já nevím, proč toto zvíře trpí, ale vím, že Ty jsi uvnitř něj a já si přeji Tvé Uspokojení uvnitř tohoto trpícího stvoření.“ V každém okamžiku musíme říkat Bohu, že chceme pouze Jeho Uspokojení.
Místo toho žádáme o sladkost nebo něco jiného. Když nám v příštím okamžiku Bůh tu sladkost dá, jenom ji zahodíme. Máme pocit, že ji nepotřebujeme. Než jsme ji dostali, naše mysl říkala: „Ach Bože, jestli toto dostanu, už od Tebe v této inkarnaci nebudu nic potřebovat. Jestli z toho dokážu získat štěstí, už Tě v této inkarnaci nebudu obtěžovat.“ Potom nám Bůh tu věc dá, ale my nejsme spokojeni.
Bůh nás nikdy nedokáže uspokojit tím, že nás bude těšit naším vlastním způsobem. Uspokojení zasvitne jen tehdy, když těšíme Boha Jeho vlastním Způsobem. Jestli něco chceme a Bůh nám to dá, budeme šťastní možná pět sekund nebo pět dní. Ale potom budeme chtít něco jiného. Uvnitř té věci nikdy nebude trvalé štěstí, protože nebyla udělána Božím vlastním Způsobem a kvůli Bohu. Namísto toho musíme říci Bohu: „Udržuj mě na zemi jenom proto, abych Tě uspokojil, abych Tě těšil Tvým vlastním Způsobem.“ On nám možná potom odebere jméno, slávu, bohatství, cokoli co chápeme jako své vlastní, ale co budeme mít? Budeme mít Boha jako svého vlastního.
Štěstí pochází ze skutečného uspokojení a toto uspokojení můžeme získat jenom tehdy, když se odevzdáme Boží Vůli, vědomým ztotožněním s Boží Vůli. Jinak nám Bůh může dát všechno, po čem toužíme naším vlastním způsobem a On nám to dá, pokud si to bude přát, ale my z toho nebudeme šťastní. Bůh dokáže naplnit všechny naše touhy během jediného okamžiku. Ale v hloubce našeho srdce je naše zářivá duše. Tuto duši lze potěšit jenom tehdy, když my potěšíme Boha Jeho vlastním Způsobem.
Jakmile použijeme slova „Jeho vlastním Způsobem“, máme pocit, že celý náš svět zmizel. To nám říká naše mysl a vitálno, ubohé srdce potom zeslábne, protože na něj tlačí mysl, vitálno a fyzické vědomí. Srdce je ve vězení a kdo hlídá celu? Naše mysl, vitálno a fyzické vědomí. Zachraňuje nás však duše, naše božská jiskra. Duše se neustále modlí jenom za uspokojení Boha Jeho vlastním Způsobem. Neexistuje ani jedna duše, která by nechtěla potěšit Boha. Pokud dokážeme uspokojit našeho Milovaného Nejvyššího Jeho vlastním Způsobem, jsme šťastní.
Přenesl jsem tedy tvoji otázku ze zvířecí úrovně na lidskou úroveň. Existuje jenom jeden způsob, jak být šťastní. Nedokážeme vidět Pravdu, nedokážeme cítit Pravdu, jenom se můžeme stát Pravdou. Jakmile se staneme Pravdou, snadno ji dokážeme cítit a vidět. Dokud se nestaneme Pravdou Božím vlastním Způsobem, nebudeme ji schopni cítit, nebudeme ji schopni pořádně vidět.
Celý svět je nešťastný. Proč? Nikoli proto, že Bůh nenaplnil naše touhy. I kdyby Bůh naplnil naše touhy, nebyli bychom šťastní, protože taková volba nepochází od Boha. Myslíte si, že Bůh nemá na výběr? On má neustále možnost volby, má určitou vizi, kterou chce v nás a naším prostřednictvím provést. My však Bohu neříkáme: „Prosím, prosím, naplň Svoji Vůli ve mně a mým prostřednictvím.“ My Bohu říkáme pouze: „Dej mi toto, dej mi tamto.“
Občas se může stát, že nějaký hledající je na pokraji realizace nebo medituje ve velmi vysokém vědomí a Bůh naplní nějakou jeho touhu, kterou měl před dvaceti lety, jenom aby mu udělal radost. Před dvaceti lety nebyl ten správný okamžik. Když o dvacet let později Bůh naplní jeho touhu, je z toho smutný. Řekne: „Toto jsem chtěl před mnoha lety. Teď cítíš, že je ta správná doba? Já teď cítím, že jsem před dvaceti lety udělal špatnou volbu, když jsem se za tuto věc modlil. Ty mi naplňuješ touhu, protože jsem Tě potěšil miliony různých způsobů. Teď jsem se však dostal dál. Už to nepotřebuji.“
V dětství jsem měl touhu pracovat u železnice. Můj otec byl drážním inspektorem na železničním spoji Assam-Bengal. Myslel jsem si: „Ach, kdybych tak mohl zapískat na píšťalku nebo zamávat lampou, získal bych celý svět!“ To byla má touha. Nyní, v mém současném věku, byl po mně pojmenován vlak. Tenkrát jsem byl ve světě touhy. A teď, protože je se mnou Bůh potěšen, dostávám všechny sladkosti. Ale já nejsem šťastný, věřte mi, protože jsem se ztotožnil se všemi svými žáky. Váš smutek je mým smutkem a já jsem bezmocný, protože se žalostně snažím odstranit váš smutek.
Když někoho vidím, jak trpí na fyzické, mentální nebo vitální úrovni, ztotožňuji se s ním. Navenek mohu žertovně říci: „Ach, ty máš tamtu bolest!“ Mohu se mu dokonce vysmívat nebo smát. Ten člověk může říci: „Ach, Guru žertuje! Já mám takové hrozné bolesti a on se usmívá a vtipkuje!“ Ale já znám hloubku a intenzitu vašeho utrpení. Vstoupil jsem do vašeho utrpení a moje srdce jednoty je prostě zdrceno.
Štěstí tedy budeme mít tehdy, když se v každém okamžiku ztotožníme s Tím, kdo nás chce skutečně uspokojit. Náš způsob štěstí nás zklame a musí nás zklamat, ale pokud se dokážeme řídit Jeho Způsobem štěstí, už od tohoto světa nebudeme nic potřebovat. Naše štěstí je jenom vtip. Jak dlouho dokážete vtipkovat? Jakmile se stanete Skutečným, hloupé vtipy vás už nebudou zajímat. V Jeho Štěstí, v Jeho Uspokojení je v každé sekundě radost.
Existuje velmi mnoho věcí, které můžete udělat, abyste potěšili Boha Jeho vlastním Způsobem, ale ta nejvyšší je učinit Jej šťastným pomocí modlitby a meditace.
Kolik z vás po meditaci zpívá Invocation? Já zpívám Invocation každý den. Občas je to ve tři hodiny ráno, občas ve čtyři, občas později. Kdo je toho svědkem? Můj syntezátor. Hraji na syntezátoru a zpívám. Napsal jsem mnoho písní, ale moje Invocation je moje vlastní nejvyšší skutečnost, moje vlastní Božskost. Všem vám říkám, že nemusíte být dobrými zpěváky. Ne, ne, ne. Neumíte-li zpívat, prostě opakujte slova. Jestli nechcete meditovat, myslete pouze na Invocation: „Supreme, I bow to Thee!“ Jakmile se pokloníte, dáte všechno, co máte a všechno, čím jste. To, co máte, je neochota, a to, čím jste, je nevděčnost. Ale jestli to, co máte, je ochota potěšit našeho Pána Milovaného Nejvyššího Jeho vlastním Způsobem, a jestli to, čím jste, je jiskra, zrníčko, smítko vděčnosti, potom ve vašem slovníku už nebude takové slovo jako „neštěstí“. Snažte se, snažte se hned ode dneška, od tohoto okamžiku a uvidíte, jestli mám pravdu nebo ne.
SCA 680. Následující otázky kladla Lavanya při oslavě svých narozenin 26. září 1992 na Jamajce, v New Yorku↩
From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 19, (knižně nevydáno), 2015
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_19