Takže tyto dva přístupy se navzájem doplňují. Jinak by někdo mohl říci: „Kéž se stane Tvá Vůle,“ a přitom by mohlo jít o tu nejlínější lidskou bytost na světě. Má v takovou chvíli výrok „Kéž se stane Tvá Vůle“ nějaký smysl? Na druhou stranu mohu vstát brzo ráno a modlit se a meditovat. Potom mohu zpívat a zvedat těžké činky nebo dělat něco jiného, protože uvnitř cítím, že Bůh chce, abych tyto věci dělal. Jestli potom řeknu: „Kéž se stane Tvá Vůle“, má taková modlitba význam.
Je špatné se modlit k Bohu za mír, světlo a blaženost? Nemodlíme se k Bohu, aby nám dal deset domů nebo deset aut nebo pozemské vlastnictví, které by z nás učinilo multimilionáře — ne. Modlíme se k Bohu, aby učinil naši mysl čistou. Je-li naše mysl čistá, jsme schopni přijmout svět, vidět svět a cítit svět božským způsobem. Pokud ale začneme jenom tím, že řekneme: „Kéž se stane Tvá Vůle“ a v našich srdcích nebude ani špetka touhy po setkání s Bohem, jenom klameme sami sebe. Pro realizaci Boha se musíme modlit, meditovat a dělat mnoho věcí. Říci bez modlitby a meditace, bez toho, abychom se ztotožnili s Boží Vůlí: „Kéž se stane Tvá Vůle“, může úplně každý. Takové odevzdání mohou mít lidé na ulici, absolutní lenoši. Hledající Boha vstávají v šest hodin ráno a meditují, kdežto líní lidé vstanou v osm nebo devět hodin a potom řeknou: „Kéž se stane Tvá Vůle.“
Ježíš Kristus se nejprve modlil a meditoval, teprve potom dal lidem poselství: „Kéž se stane Tvá Vůle.“ Nebylo to jeho první, ale poslední poselství. Předtím se modlil, meditoval a dával lidem osvícení. V naší Bhagavadgítě řekl Krišna Ardžunovi: „Bojuj, bojuj, bojuj pro dobro. To je tvoje dharma. Musíš bojovat.“ Poslední věc, kterou řekl Ardžunovi, byla: „Všechno polož k Mým Nohám.“ Neřekl mu na začátku, aby vše položil k Jeho Nohám. Nejprve řekl: „Bojuj! Je to spravedlivý boj.“ Moje filozofie je stejná jako Pána Krišny — máme právo na práci, ale nemůžeme si činit nárok na plody našich činů. Prací se rozumí, že se budeme modlit, že budeme meditovat, že budeme milovat Boha, že se oddáme Bohu, že odevzdáme naši vůli Boží Vůli. Naše vnitřní moudrost nám říká, že toto jsou velice dobré věci.
Když nám potom Bůh nedá mír, světlo a blaženost, řekneme: „Kéž se stane Tvá Vůle, chci, abys byl mým jediným Kapitánem. Myslel jsem si, že když se budu k Tobě modlit, abys mi dal mír, světlo a blaženost, že budeš šťastný. Nežádal jsem Tě o pozemskou slávu a majetek nebo naplnění jiné touhy. Žádám Tě o Tvé Požehnání, Lásku a Milost, abych se mohl neoddělitelně ztotožnit s Tvou Vůlí.“ Nebude snad Bůh potěšen, když budeme mít takový přístup? Nepožehná nám?
Skutečné odevzdání říká Bohu: „Jestliže nechceš, abych měl neustálou jednotu s Tvou Vůlí, a chceš, aby Ti někdo jiný byl blízký, nebude mi to vadit. Dělám všechno proto, abych Tě potěšil, ale jestli chceš dát někomu jinému mír a blaženost místo mě, budu stejně šťastný.“ Tomu se říká skutečné odevzdání. Jinak bychom řekli: „Modlil jsem se a modlil, a co se stalo? Tamten člověk se nemodlil tolik jako já. Neodevzdal se Bohu. Nemiloval Boha. Proč dostává Boží Dary Požehnání?“
Skutečně odevzdaný přístup říká: „Udělal jsem, co jsem mohl. Pokud teď chceš dát výsledek, dej ho tomu, komu chceš. Velice jsem se snažil vyšplhat na strom. Ale pokud chceš dát ovoce někomu, kdo ani nezačal šplhat, utrhni prosím ovoce z nejvyšší větve a dej mu je. Mně to nebude vadit.“ Tomu se říká jednota s Boží Vůlí.
Do jisté míry už jednotu s Boží Vůlí máme. To je důvod, proč se ztotožňujeme s Boží Vůlí, proč se připojujeme k Nekonečnému Božímu Vědomí, Lásce a Radosti. To je velmi dobré. Teď musíme ještě říci: „Dělám to proto, abych Tě potěšil, ale pokud Ty nechceš potěšit mě, nevadí. Udělej prosím radost tomu, komu chceš.“
Teď vám řeknu něco zábavného. Jak víte, v naší rodině se nejvíce modlil a meditoval můj nejstarší bratr Hriday. Jednou si mně žertem postěžoval: „Modlil jsem se a meditoval hodiny a hodiny denně, po celá léta — dávno předtím, než ses narodil. A co se stalo? Bůh dal realizaci tobě. Co jsem to jenom provedl?“
Můj bratr to řekl roztomilým, familiárním tónem, ale kdyby byl měl skutečné odevzdání, byl by řekl: „Dobrá. Modlil jsem se a meditoval. Jestli chce dát Bůh realizaci mému bratrovi, nevadí mi to.“
Můj bratr Chitta byl básníkem. Naučil mě, jak skládat básně a vždycky mě povzbuzoval. Mohl říci: „Naučil jsem ho skládat básně. Složil tisíce a tisíce básní. Bože, co jsi to udělal? Proč jsi nedal mně takové schopnosti, abych mohl složit tisíce a tisíce básní?“ Místo toho byl velice hrdý na dosažení svého mladšího bratra, protože měl jednotu se mnou a bezprostřední odevzdání Boží Vůli.
Takže moji bratři mi ukázali dva různé přístupy. Ten první řekl: „Modlil jsem se a meditoval dávno předtím, než se narodil. Jak je možné, že on potěšil Boha a já nikoli?“ Ten druhý by mohl snadno říci totéž: „Naučil jsem ho skládat básně. Proč je teď on schopen psát tolik básní a já nikoli?“ Ale místo toho byl velice hrdý na to, že byl mým učitelem. To byl zase jeho přístup.
Můj nejstarší bratr Hriday však při jiné příležitosti ukázal svoji jednotu s Boží Vůlí. Jednoho dne, brzo z rána, přišel k nám domů člověk, který napsal „Tomari hok joy“ a řekl: „Nikdy jsem netušil, že Madal byl tak významný a velký. Jsem si naprosto jistý, že byl Gorakshanatem. Včera v noci jsem ve vitálních světech viděl člověka, který se dostal do vážných potíží. Potom přišel Madal, ukázal svoji okultní sílu a všechny nepřátelské síly zmizely. Určitě byl Gorakshanatem.“
V tu chvíli řekl můj bratr Hriday: „To vím už dávno. Toto poselství jsem dostal v meditaci už před dlouhou dobou.“ Dovedete si to představit? Můj bratr mi to nikdy neřekl; nikdy to nikomu neřekl. Už dávno věděl, že jsem byl Gorakshanatem. A to byl ten stejný člověk, který řekl, že jsem se nikdy nemodlil a nemeditoval. Určitě věděl, že jsem v minulém životě dosáhl realizace.
Vraťme se však k tvé otázce — budeme se modlit k Bohu, aby nám dal mír, světlo, blaženost a další božské kvality. Potom řekneme: „Jestli mi tyto věci nechceš dát, jestli máš v úmyslu něco jiného, jsem připraven poslechnout Tvoji Vůli. Pokud ale jenom řekneme: „Nechť se stane Tvá Vůle“, aniž by v nás vyrůstalo něco duchovního, osvěcujícího a naplňujícího, bude to k ničemu.
Bůh nás z hloubky našeho nitra inspiruje, abychom zaseli semínko. Potom je na Bohu, jestli toto semínko vyroste a stane se z něho rostlina, nebo ohromný banyánový strom. Naším úkolem je pouze zasít semínko. Budeme se modlit: „Ach, můj Milovaný Pane Nejvyšší, dej mi připravenost, dej mi ochotu, dej mi dychtivost, dej mi bezesný hlad po schopnosti cítit Tě v mém srdci, v mém životě a v mém dechu.“ Toto je naprosto nezbytné. Hned potom řekneme: „Modlím se za tyto věci, ale jestli mi je nechceš dát, nevadí.“ Celý den se za tyto věci budeme modlit. Když potom přijde večer, řekneme: „Den je u konce. Teď nechť se stane Tvá Vůle. Jestli nenaplníš moje modlitby, nebudu vůbec smutný — ne, ne, ne! Protože je to Tvoje Vůle, nemám se čeho bát.“
Bhagavadgíta nám říká, že když se nebudeme modlit za dobré věci, stanou se z nás lenoši. Budeme jenom ležet a říkat: „Bože, ať se stane Tvá Vůle.“ Bude nám Bůh v takovou chvíli naslouchat? Pokud se však na druhou stranu dokážete modlit nikoli za sebe, ale za projevení vašeho Gurua, bude to vynikající. Potom však může přijít problém s určitým druhem frustrace. Možná řeknete: „Ach Bože, jsem takový hlupák! Staral jsem se o něj, jenom o něj, a teď nemám ani špetku míru, světla nebo blaženosti. Měl bych se modlit alespoň za špetku míru mysli.“
Jestli chceme dobré věci, nijak nevadí, že se za ně modlíme. Máme však každý den k dispozici dvacet čtyři hodin. Můžete se také modlit za projevení Božího Světla. Potom se můžete modlit za schopnost odevzdat se Boží Vůli. Potřebujete všechny tyto věci. Když jste ve škole, studujete sedm nebo osm předmětů — dějepis, zeměpis, fyziku — všechno možné, nemá to konce. Nemůžete ve vnitřní škole dělat totéž? Studujete-li tři nebo čtyři předměty současně, začnou se vzájemně doplňovat. Studujete-li jeden předmět, jiný vám může pomoci.
Když žádáme o dobré věci, neexistuje žádné časové omezení. Můžeme se za ně modlit po celou Věčnost. Žádáme-li o špatné věci, ach Bože, zítra řekneme Bohu: „Dej je pryč! Už nikdy, už nikdy, v žádném případě!“ Jestliže dnes kouřím, zítra se budu modlit: „Ach Bože, už ne, už ne, už to stačí, už to stačí!“ Zítra už nebudu chtít kouřit. Ale pokud jsem dnes schopen vypít i jenom malé množství Nektaru, zítra se budu modlit: „Ach Bože, dej mi více, dej mi více.“
Bůh mi nikdy neřekne, že jsem nenasytný, pokud Jej budu žádat o mír, blaženost nebo cokoliv božského. Řekne mi: „To chci i já. Mé dítě, já mám nekonečný Mír, nekonečné Světlo, nekonečnou Blaženost. Vezmi si, vezmi si, vezmi si.“ Pokud však budu žádat o materiální věci — jméno, slávu, majetek, toto a tamto — Bůh mi trochu dá a potom mi řekne: „Prosím, už mě o to nežádej.“ Mnoho z nás však naneštěstí nemá ucho nebo srdce, aby poslouchalo Boha. Zítra Jej bezostyšně požádáme znovu.
Takže se můžete modlit za mír, světlo, blaženost a další věci a potom se můžete modlit: „Nechť se stane Tvá Vůle.“ Nebo můžete začít s modlitbami, které jsem vám dal pro každý den v týdnu — musím porazit svoji pochybnost, žárlivost, nejistotu atd. Potom můžete postupně, postupně — jako když studujete na univerzitě a omezujete svá studia jenom na jeden nebo dva předměty — snižovat počet svých modliteb. Můžete začít s modlitbou za poražení nečistoty, žárlivosti, nejistoty, zoufalství nebo i pocitu bezmocnosti. Studujete všechny tyto předměty. Potom budete schopni postupně, postupně těchto studií zanechat, protože jste je dokončili. Následně budete mít už jenom dva nebo tři předměty.
Až dokončíte všechny modlitby, až dokončíte svoji modlitbu za jednotu s Bohem po celou Věčnost, bude vaší poslední modlitbou: „Nechť se stane Tvá Vůle. Modlil jsem se za všechny dobré věci, o kterých vím. Teď je to na Tobě. Všechny věci, o které jsem Tě žádal, jsou pro mě dobré. Budu-li mít čistotu, budu schopen pomáhat celému světu. Budu schopen vidět svět a všechny lidské bytosti v novém světle. Porazím-li nejistotu, budu schopen si vybudovat jednotu s celým světem. Jestli mi dáš všechny věci, o které jsem Tě požádal, budu je schopen použít k božskému účelu. Budu Tě schopen projevit božským způsobem. Ale jestli nechceš, abych Tě projevil, jestli mi nechceš dát tyto věci, je to na Tobě. Na tento svět jsem přišel jenom proto, abych Tě těšil Tvým vlastním Způsobem.“ Tak by měl vypadat náš přístup.
SCA 786. Následující otázku zodpověděl Sri Chinmoy 19. února 2000 v New Yorku.↩
From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 22, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_22