Paní Tripathi: Jak jste zmínil, všichni jsme hledajícími tím nebo oním způsobem, ve svém vlastním malém stylu. Jak může ale někdo poznat, zda dělá duchovní pokrok?

Sri Chinmoy: To je tak jednoduché. Všichni jsme si vědomi svých omezení — žárlivosti, nejistoty, neporozumění, nečistoty, a tak dále. Tyto obtíže, nebo můžete říci nedokonalosti, denně vyrušují naši mysl nebo nás pronásledují. Musíme vědět, kolikrát jsme dnes o druhých zapochybovali, kolikrát jsme druhé podezřívali, kolik čistoty jsme dnes měli ve své mysli a kolika způsoby jsme se dnes pokoušeli sloužit lidstvu. Pak si srovnejme dnešek a včerejšek nebo dnešek a dobu před několika týdny nebo lety— jací jsme byli a jací jsme dnes.

Pro příklad si vezměme pochybnost. Když pochybujeme o druhých, sami ztrácíme, a když pochybujeme sami o sobě, děláme himálajskou chybu. Když pochybujeme o druhých, nijak jim nepomáháme. Na druhou stranu nijak nemůžeme snížit úroveň jejich vnitřního života ani jejich vnějšího života. Naším zážitkem či vpádem pochybností druzí nic neztratí. Pouze tím sami snižujeme své vlastní vědomí.

Když pochybujeme o sobě, pak je to konec našeho duchovního života. Bůh je uvnitř nás, rostoucí a zářící v každém okamžiku. Každý den je v nás jako stále rozkvétající Sen — nebo můžeme použít slovo ,Vize‘. Když pochybujeme o svých schopnostech, znamená to, že zmenšujeme Sen Boha, který se v nás a naším prostřednictvím snaží rozkvést. Když pochybujeme sami o sobě, vidíme světlo pouze svou vlastní omezenou, naprosto omezenou, vizí — ne Božím vševědoucím Světlem.

Zpět k vaší otázce: jak můžeme vědět, že děláme pokrok? Víme, nakolik jsme šťastní. Když o někom pochybujeme nebo máme nečisté myšlenky a nápady nebo si hovíme v potěšeních nevědomosti, nebudeme se cítit šťastní. Štěstí přichází v okamžiku, kdy obětujeme sami sebe vyššímu účelu. Na druhou stranu v nejvyšší filozofii žádné sebeobětování neexistuje. Když uděláte něco pro své děti, není to oběť. Když k vám vaše děti přijdou pro vaši náklonnost, lásku, zájem, sladkost a něžnost, není to oběť. Je to vzájemné pouto — vaše láska k nim a jejich láska k vám. Ale když láska chybí, potom cokoli já udělám pro vás, je činem oběti, a cokoli vy uděláte pro mě, je činem oběti.

Takže můžeme dělat pokrok za předpokladu, že chceme porazit svá omezení. Přišli jsme na svět, abychom rozšířili své vědomí, rozšířili Božskost, kterou máme nebo kterou ztělesňujeme.

From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 23, Madal Bal, 2007
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_23