Než jsme vstoupili do duchovního života, chtěli jsme vlastnit svět. Naším cílem bylo řekněme stát se největšími boháči a vládnout světu jako Napoleon nebo Julius Cézar. Potom jsme si postupně uvědomili, že takový život nepřináší uspokojení. Začali jsme omezovat svoji materiální nenasytnost a zmenšovat svoje touhy. Současně jsme začali zvětšovat naše kladné vlastnosti.
Vezměme si například lásku. Jako děti milujeme jenom naše blízké — členy naší bezprostřední rodiny. Po nějaké době začneme považovat za své blízké všechny z naší rodné vesnice. Potom začneme milovat náš kraj, naši zemi. Ale ani to nestačí. V Organizaci spojených národů se snaží sjednotit všechny národy. Snažíme se tedy, aby se z nás stali občané světa a abychom milovali celý svět. Říkáme jako Sokrates: „Nejsem Athéňan, jsem univerzální člověk.“ Tady můžete vidět, jaký pozitivní pokrok můžeme udělat. To je naše filozofie: všechno, co je špatné — strach, pochybnost, obavy, úzkosti, podezřívavost a podobně — zmenšujeme, a všechno dobré zvětšujeme. Začínáme na pozitivní straně se špetkou lásky a rozšiřujeme ji, dokud se z ní nestane univerzální láska. Velikost lásky, kterou můžeme mít, není nijak omezena; můžeme ji zvětšovat, dokud nezahrne nejenom Boha stvoření, ale také Boha Stvořitele, jenž je nekonečný. Když běžíme ve vnitřním světě, běžíme po Cestě Věčnosti a prostě pokračujeme, pokračujeme a pokračujeme.
Vnitřní běžec a vnější běžec jsou jako dva bratři. Ten starší a silnější dokáže uběhnout velké vzdálenosti. Ale ten mladší se po uběhnutí nějaké vzdálenosti unaví, protože na fyzické úrovni jsme omezení. Takže po nějaké době si vnější bratr odpočine a potom pokračuje dál — a následuje vnitřního bratra, který stále běží a běží.
Ale i na vnější úrovni se naše schopnosti neustále zvětšují. V současnosti je naším nejdelším závodem běh na 1300 mil. Uběhnout 1300 mil za osmnáct dní je téměř za hranicí naší představivosti. Máme pocit, že to je naše maximum. Ale předtím jsme měli pocit, že maximum je 1000 mil. Kdo by před pěti lety pomyslel na běh na 1300 mil? Kdybych něco takového tehdy navrhl, lidé by si pomysleli, že jsem se zbláznil. Ale teď vidíte, že ten bláznivý muž měl pravdu, protože v současnosti se takový závod běhá. Někdo s tím musel začít. Vždycky musíme jít vpřed, protože život znamená pokrok.
Vnitřní běžec se vždycky snaží inspirovat vnějšího běžce. Napřed vnitřní běžec říká: „Běž kupředu, běž kupředu, běž kupředu, běž kupředu!“ Potom vnější běžec řekne: „Jak bych mohl běžet vpřed, když mi nedáš aspiraci a vnitřní pláč?“ Potom vnitřní běžec dá vnějšímu běžci vnitřní pláč, aby něco udělal a něčím dobrým se stal. Takto nabízí vnitřní běžec inspiraci a aspiraci vnějšímu běžci.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 29, (knižně nevydáno), 2016
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_29