Sri Chinmoy odpovídá, část 10

Část I

Hledající, aspirant a milovník Boha

Je také rozdíl mezi hledajícím a milovníkem Boha. Hledající se modlí a medituje co nejoddaněji a nejoduševněleji, aby dosáhl nejvyšší Výšky, kde bude schopen vidět Boha tváří v tvář. Milovník Boha si ale přeje, aby Bůh vstoupil do zahrady jeho srdce a zůstal v ní a aby tam tak společně mohli zpívat, hrát si a tancovat.

Rozdíl mezi aspirantem a milovníkem Boha je tento: skutečný aspirant má daný cíl, ale jestliže se stane obětí neaspirujících sil a klesne o jeden krok ze své úrovně vědomí, pak se celý jeho svět zhroutí. Chce překonat všechny neaspirující síly ve svém životě. Když ale selže, nechce být odhalen před ostatními; nechce, aby viděli jeho nedostatky. Chce si v jejich očích udržet svou duchovní úroveň a zachovat si svou duchovní důstojnost. Takže když udělá chybu, když na něj zaútočí vitální síly a on klesne, cítí se nanejvýš bídně a rozpačitě.

Upřímný milovník Boha má také svůj nejvyšší cíl. Na rozdíl od aspiranta je ale milovník Boha šťastný a veselý vždy bez ohledu na to, co se děje. I když každý den selže v různých věcech, nepropadne smutku a depresi. Tak dlouho, dokud je jeho láska k Bohu pevná, je šťastný; jeho láska k Bohu je pro něj důležitější než cokoliv jiného. Běží rychle, rychleji, nejrychleji. Když klopýtne a z vlastní neopatrnosti a nedbalosti se zraní, ne-vzdává se. Ví, že jeho zranění budou v pravý čas vyléčena a že bude schopen znovu běžet. Takže bez ohledu na to, kolikrát selhal, bez ohledu na to, kolikrát dělá hloupé věci nebo vstupuje do nebožských světů, jeho láska k Bohu je tak velká, že je připraven znovu vstát. Cítí, že jeho jedinou úlohou je milovat Boha oddaně, sebedávajícně a nepodmíněně. Ví, že když opravdu miluje Boha, pak milióny jeho selhání a nedostatků nikdy Boha nerozesmutní, protože Boží svatou Povinností je zdokonalit ho.

Část II

Mohl byste nám, prosím, říci něco o vaší filozofii a o vašem způsobu života?

Podle naší tradiční indické filozofie Bůh je Stvořitel, Bůh je Udržovatel a Bůh je Ničitel. Cítíme však, že Bůh, který je Autorem všeho Dobra a Zdrojem nekonečného Soucitu, nemůže a nebude ve skutečnosti ničit své stvoření. Cítíme, že v jím vybrané hodině přemění cokoliv, co je v nás neaspirující, a učiní to božským, osvěcujícím a naplňujícím. Takže není nic takového jako zničení, ale pouze osvícení a přeměna, která přichází v Bohem vybrané Hodině.

Mnoho lidí zde v Jižní Africe trpí každodenním násilím. Rád bych slyšel váš názor na příčiny násilí a případně nějaké poselství o tom, co s ním můžeme dělat.

Jsou vaše mírové koncerty v nějakém smyslu politické?

Jako hinduista věřím, že konečnou pravdou je realizace Boha. Jak dosáhneme svého cíle?

Ve vnějším životě je mnoho překážek, které musíme překonat. Každý den, v ruchu a shonu života, čelíme mnoha výzvám. Jestliže nepřijmeme všechny výzvy, žádná škoda. Když například nemáme rádi atletiku, není nezbytné hrát kopanou nebo snažit se stát nejrychlejším běžcem na světě. Nemusíme se účastnit vnějšího běžeckého závodu pro náš vývoj nebo pro náš osobní růst. Ale i když se vědomě neúčastníme závodu na vnější úrovni, musíme vědět, že naše mysl pobíhá a pobíhá neustále — bezcílně jako šílený slon. Pobíhá sem a tam a zároveň staví pevné zdi, které nás oddělují od ostatních.

Existuje také vnitřní běh — k našemu vnitřnímu cíli. Křesťané nazývají ten cíl spasením. Buddhisté jej nazývají osvícením. Hinduisté jej nazývají realizací Boha. Věříme, že každý jedinec realizuje Boha ve svůj zvláštní čas. Když udeří má hodina, Bůh mne zajisté obdaří realizací Boha; když udeří vaše hodina, Bůh obdaří realizací Boha vás.

Jestliže naším cílem je realizace Boha, pak naší první a nejpřednější potřebou je pravidelně se modlit a meditovat. Na druhou stranu ale musíme vědět, pro co se modlíme. Modlíme se pro peníze, abychom si mohli postavit jeden dům, dva domy, tři domy? Jestliže máme auto, modlíme se pro druhé auto nebo pro třetí auto? Pokud se k Bohu modlíme pro materiální vlastnictví, pak stále vězíme v životě touhy a k realizaci Boha máme velice daleko.

Je také jiný způsob, který nazýváme životem aspirace. V životě aspirace prosíme Boha, aby nám dal jen to, co opravdu potřebujeme, ne to, co my chceme. Nejvyšší formou modlitby v životě aspirace je říci: „Bože, Ty víš, co ve skutečnosti potřebuji. Pokud je to Tvá Vůle obdařit mě věcmi, které skutečně potřebuji, pak mě jimi v Tebou vybrané Hodině obdaruj. Jestliže mi nechceš dát nic, je to také na Tobě. Já Tě chci pouze těšit Tvým vlastním Způsobem.“

Abyste přinesl mír, pracujete také na politické úrovni?

Máte pocit, že se lidé na světě vzdalují od duchovního způsobu života, anebo cítíte postupné probouzení se směrem k duchovnosti?

Co vás inspirovalo k tomu, abyste se dal na tuto cestu míru?

Zmínil jste boj mezi srdcem a myslí. V oblasti, jako je například KwaZulu Natal, bylo tolik lidí zabito a srdce lidí se úplně zatvrdila nebo byla zlomena. Je pro ně obtížnější dát se na správnou cestu než pro ty, kteří vedou klidnější nebo běžnější život?

Je však otázka, zdali je někdo opravdu hladový po míru, anebo zdali jednoduše podlehl svému osudu. Někteří lidé ztratí víru v Boha anebo ve svůj vnitřní život, když jsou jejich příbuzní zabiti nebožskými lidmi. Říkají: „Moji drazí neudělali nic špatného. Jestli má Bůh nekonečný Soucit, proč dopustil, aby byli zabiti?“ Tito lidé se mohou vnitřně bouřit a říci, že Bůh je nečinný nebo nedynamický, že asi spí. Tito lidé se mohou rozlítit, že jejich drazí byli napadeni, a zajít tak daleko, že řeknou: „Žádný Bůh neexistuje!“

Zjistil jsem, že hudba může změnit lidi, i když nemluvím o politické změně. Rád bych slyšel váš názor na hudbu.

Část III

Mají pro nás zde na zemi nějakou cenu poselství, která lidé dostávají od svých blízkých zesnulých? A mohl byste se podělit se širokou veřejností o poselství, která jste dostal?

Co může duchovní učitel nebo tak učený člověk jako vy říci západně vzdělaným vědcům, kteří myšlenku o přijímání poselství od zemřelých považují za smyšlenku nebo halucinaci?

Část IV

Vyjadřujete různé kvality, když hrajete na různé hudební nástroje?

Cítíte to, když hrajete?

Jako klavírista jsem někdy tak polapen technikou, že ztrácím duši nebo zapomínám, co se snažím vyjádřit.

Když majitel nebo ředitel restaurace požádá nějakého zaměstnance, aby něco udělal, zaměstnanec se mu bude okamžitě snažit vyhovět. Stejně tak, když v sobě budete mít světlo, toto světlo uvnitř vás požádá techniku, aby pro vás pracovala, a dostanete se daleko za hranice techniky. Nyní o technice přemýšlíte a prosíte ji, aby vám sloužila. Ale pak bude technika dychtit po tom, aby vám mohla sloužit a aby vás mohla potěšit, protože vy jste jejím pánem.

Strávit minutu nebo dvě v tichu je jako dávat si peníze do kapsy. Když máte v kapse peníze, můžete si v obchodě koupit, co chcete. Když dvě nebo tři minuty meditujete, hromadíte vnitřní bohatství — mír, světlo a blaženost. Potom, jakmile si stoupnete před posluchače — ještě před tím, než vůbec začnete hrát — už jste se s nimi o toto vnitřní bohatství spontánně podělil. Takže ještě než koncert vůbec začal, už jste svoje obecenstvo potěšil. Pak i kdybyste hrál falešně, budou mít pro vás pochopení.

Je to jako matka a její dítě. Když dítě hraje, dělá milióny chyb, ale matka si myslí: „Ó, je tak skvělé.“ Matčina láska k dítěti způsobí, že cokoliv její dítě dělá, je pro matku skvělé. Takže když rozdáváte ze svého vnitřního bohatství před tím, než začnete hrát, vaše obecenstvo vás nebude soudit, protože už je spokojeno. Můžete hrát, co chcete, a obecenstvo bude potěšeno.

Když hraji pro své žáky, nestarají se o to, kolik udělám chyb. Proč? Protože před tím, než začnu hrát, s nimi medituji a vytvoříme si vzájemnou jednotu. Takže už od samého začátku vládne oboustranná spokojenost. V tu chvíli jsou moji studenti vnitřně tak šťastní a naplnění, že bez ohledu na to, jak špatné je moje vnější vystoupení, jejich mysl a srdce jsou šťastné. A když jste šťastní a naplnění vnitřní blažeností, nevidíte žádné chyby. Když jste ve velmi vysokém stavu vědomí, nic vás neovlivňuje; všechno je radostí.

Všichni jsme tak nervózní před tím, než jdeme na pódium, ale nedáváme to najevo.

Dělá mi problémy zorganizovat si svůj život. Placení účtů a běžné každodenní věci zabírají v životě tolik času, že už mi ho nezbývá dost na hudbu. V mém životě je tolik haraburdí; zrovna jako v mé mysli. Chtěl bych žít mnohem jednodušeji, ale k životu v tomto světě musím dělat tolik věcí.

Mluvíte o placení účtů a spoustě dalších věcí, které musíte dělat. Musíte na tyto věci myslet jako na opice, které vás koušou; nekoušou vaše tělo, ale vaši mysl. Když zvednete velkou bytelnou hůl, opice se začnou bát a přestanou vás kousat. V tomto případě je tou holí vaše vnitřní ticho. Když udržíte svou mysl naprosto tichou, budete vědět, co je nejdůležitější. Jste hudebníkem, a ne sekretářem nebo politikem. Když neodpovíte na určité dopisy, váš svět se nezhroutí. Když se však nebudete na prvním místě, a především věnovat hudbě, pak to pro vás bude opravdová ztráta. Ovšem, musíte být praktický a platit své účty. Peníze na to ale pocházejí z vaší hudby. Takže vždycky musíte jít ke zdroji. Hudba je zdrojem vašeho vnitřního života a také vašeho vnějšího života.

Když budete věnovat největší pozornost hudbě, získáte ze svého hudebního světa ohromnou radost. Pak, až budete šťastný, vezmete nějaký dopis, který přišel před třemi nebo šesti měsíci, a odpovíte na něj. Když ale nebudete šťastný, ničeho se ani nedotknete. Musíte tedy nejprve získat radost ze své hudby. Potom jakmile bude vaše mysl zaplavena radostí, všechno ostatní půjde snadno. Když ale neděláte první věci jako první, což ve vašem případě znamená hudbu, pak všechno půjde špatně.

Jak to děláte, že máte každý den stejně velkou inspiraci?

V některých dnech se cítím tak dole a jindy jsem zase tak vysoko nahoře.

Je dávání stejně důležité jako získávání?

Takže sdílení dělá radost všem a já jsem ten, kdo s tím musí začít?

Tak mnoho lidí v této zemi se už nezajímá o hudbu ani o poezii ani o tanec. Nevidí v tom žádnou hodnotu. Myslíte si, že se to změní?

Takhle musíme zacházet také se svou myslí!

Část V

Guru, měl jsi hodně vysokých prožitků před tím, než jsi realizoval Boha?

Prožitky, které jsem popsal ve svých básních „Absolutno“ (The Absolute) a „Nesmrtelnost“ (Immortality), byly také neobyčejně vysoké. Jeden vysoký prožitek jsem měl také pouhé tři měsíce po tom, co jsem vstoupil do Sri Aurobindova ášramu. Mladí chlapci a dívky v ášramu měli dělat nezištnou práci a já jsem byl zaměstnán na rýžovém poli. Když jsem pracoval na rýžovém poli, všiml jsem si, že se jeden z mangovníků sklání dolů. Podíval jsem se na strom a po celém stromě, ve všech plodech a listech, jsem viděl svého Pána Krišnu. Krišna byl tady, Krišna byl tamhle, všude jsem viděl Pána Krišnu. Než se to stalo, vůbec jsem na Krišnu nemyslel; meditoval jsem na Sri Aurobinda a na Matku. Když jsem ale viděl Pána Krišnu, byl jsem tak vzrušen. Nejdražší přítel mého dětství byl hned vedle mě. Říkal jsem mu: „Podívej se, podívej, co vidím!“ Měl mě tak rád, že se mi nesnažil odporovat nebo tvrdit, že je to mentální halucinace. Sám ale nic neviděl. Na tento prožitek nikdy nezapomenu.

Jindy, když jsem meditoval v meditačním sále v ášramu, stoupala moje vnitřní bytost vysoko, výše, nejvýše. Úplně jsem plaval v moři extáze. Řekl jsem si: „Nikdy se nedostanu výše než teď.“ Byl jsem tak uspokojen tou výškou. Ó Bože, pak jsem uviděl, že tato výška byla jen startovním bodem! V letmé vteřině jsem se dostal ještě výše. Takhle to pokračovalo asi dvacet minut nebo půl hodiny. Pokaždé, když jsem dosáhl nové výšky, bylo lidské ve mně tak uspokojeno. Lidské ve mně řeklo: „To stačí, stačí, stačí!“ Stále jsem však stoupal vzhůru. Pokaždé, když jsem dosáhl obzvláštní výšky, která více než uspokojovala lidské ve mně, božské ve mně mne postrčilo, abych vystoupal ještě výše. Na tento pozoruhodný prožitek také nikdy nezapomenu!

Mnohokrát jsem mluvil o tom, jak mi Matka Sarasvatí dala všechnu svou moudrost a vnitřní schopnosti. Sestoupila dolů a hrála mi a potom rozbila svou vínu na kousky a vsypala je do mě. V tu chvíli jsem byl ve svém naprosto, naprosto nejvyšším vědomí.

Jsou vnitřní prožitky nezbytnou podmínkou pro realizaci Boha, anebo nejsou vůbec nutné?

Na druhou stranu mají někteří lidé vyšší prožitky, které trvají několik dní nebo týden a pak jejich vědomí sestoupí dolů a po delší čas nemají žádné vysoké prožitky. V tomto období se cítí velmi špatně. Vivékánanda míval pustá období, která trvala dokonce i celých šest měsíců. Používal ale sám na sebe takový trik. Připomínal si prožitky, které měl v minulosti, když se Šrí Rámakrišna dotkl jeho hlavy, a snažil se přimět sám sebe, aby pocítil, že je prožívá znovu. Půl hodiny, hodinu nebo dvě hodiny si jenom představoval, představoval a představoval. Měl tak ohromnou sílu vůle, že se tyto prožitky staly jasnými a živými a on byl schopen je znovu prožívat.

Takže pokud nyní nemáte žádné vnitřní prožitky, zkuste si vzpomenout na prožitky, které jste už měli, a použijte sílu své představivosti, abyste je přivolali zpátky. Pak nejenom že se tyto prožitky vrátí, ale pomohou vám jít vpřed do dalších, které budou nekonečně silnější, více osvětlující a krásnější.

Člověk nepotřebuje padesát nebo sto vnitřních prožitků, aby dosáhl realizace Boha, ale prožitky určitě pomáhají. Když během své pouti po Cestě Věčnosti vidíme stinné stromy a krásné květiny, dělá nám to ohromnou radost. Někteří lidé mají dojem, že ty krásné květiny a stromy jsou jen pokušením. Říkají: „Bojím se, že se chytím nebo zaseknu, když si ke květinám přivoním. Zatímco já se budu kochat krásou květin, moji spolucestující mne daleko předběhnou. Nepotřebuji tento druh prožitku.“ Jiní jsou ale moudří. Řeknou: „Jestliže tady jsou květiny tak krásné, květiny v cíli budou nekonečně krásnější a voňavější.“ Pokochají se tedy květinami a pak pokračují dále.

Jedna ze žaček mi řekla, že čím déle se věnuje duchovnímu životu, tím horší se staly její špatné vlastnosti. Jak je to možné?

Může nám mysl pomoci odhalit Boží Vůli?

Mysl je jako učitel prvního stupně základní školy. Je mnoho otázek, na které učitel z prvního stupně neumí odpovědět. Srdce je jako učitel druhého stupně. Pak je duše, která je jako učitel střední školy, a Nejvyšší, který je jako univerzitní profesor. Mysl je tak špatná; dělá, co může, aby nám zabránila učit se od srdce. Tvrdí: „Teprve až se naučíš všechno ode mne, můžeš postoupit do další třídy.“ Pak, když mysl vidí, že je někdo dobrý student a že je zralý postoupit na druhý stupeň, nechá ho záměrně propadnout, aby si ho udržela déle. Pak po několika letech začne být student znechucen; má pocit, že nikdy neprojde prvním stupněm. To je chvíle, kdy se mnoho, mnoho hledajících vzdá duchovního života. Vzdají se, protože je mysl přesvědčí, že nemohou postoupit ani na druhý stupeň, natož na střední školu.

Učitel-mysl často nezná odpověď, ale přesvědčuje nás, že odpověď zná. Mysl nikdy nemůže zodpovědět otázku, která vychází z hloubi našeho srdce. Mysl nás však přesvědčuje, že ví všechno. Neustále nám tedy dává chybné lekce. Navzdory tomu nám mysl říká: „Moje odpovědi jsou dokonalé, dokonalé, dokonalé!“ Pořád děláme chyby, protože celý svůj život svěřujeme mysli.

Mysl chce získat radost zvláštním způsobem. Mysl tvrdí: „Toto je jediný způsob. Žádný jiný způsob neexistuje.“ Jako diktátor — mysl promluvila! Pak přispěchá duše nebo Mistr a ukáže nám jiný způsob. Mysl okamžitě řekne: „Ó, můj Bože, to je nemožné, nemožné!“ Mysl nechává otevřené jedny dveře a tvrdí, že musíme jít právě jimi; nedovolí nám vidět jiné cesty. Ve velkém zámku může být mnoho dveří, ale mysl nám nedovolí používat je; drží dveře zamčené na několik západů. Když však duše vidí, že se zoufale snažíme dostat za hranice mysli, přijde a otevře nám dveře jedny po druhých. A nemusí to být dveře, vůbec ne! Jak jsme šťastni, když nám duše otevře třeba i nové okno!

Když nemůžeme překročit hranice mysli, jsme úplně v pasti. Je to jako být ve vězení. Jediná věc, kterou můžeme dělat, je modlit se k někomu, aby nás osvobodil, a ten někdo je buď Mistr, nebo Nejvyšší. Nezáleží na tom, ke komu se modlíme, protože Milost Nejvyššího působí také v Mistrovi a skrze něj.

Vždycky říkávám, že nemůže být vyšší modlitby, než je modlitba Spasitele Ježíše Krista: „Staň se Vůle Tvá.“ Když bude ale hospodář jenom sedět v chalupě a opakovat: „Staň se Vůle Tvá,“ nikdy nebude mít bohatou úrodu. Ne, musí pole orat, zalévat, hnojit a dělat všechno, co je třeba. Teprve tehdy, když udělal všechno, co mohl a co bylo v jeho silách, teprve potom má právo říci: „Staň se Vůle Tvá!“

Většina duchovních Mistrů tvrdila, že realizace není možné dosáhnout bez odříkání, ale vaší filozofií je přijetí a přeměna života.

Musíme tedy vědět, co přijímání skutečně je. Jestliže chceme přijmout rozlehlost, je několik věcí, kterých se musíme vzdát. Ve skutečnosti se jich však nevzdáváme; pouze jim necháváme jejich pravé místo, tak aby mohly také usilovat o světlo. Řekněme, že v tuto chvíli jsem připraven usilovat o světlo. Když ale budu čekat na svého bratra, svou sestru nebo svého drahého, Bůh řekne: „Ty blázne! Já jsem zavolal tebe; tvá hodina přišla. Proč otálíš? Až přijde hodina tvého drahého, v tu chvíli zavolám jeho.“

Když udeří Boží Hodina, v tu chvíli to ani není naše volba postavit se na stranu Boha. Ne, Bůh se prostě postaví na naši stranu. Shodil atomovou bombu světla a my jsme tak šťastni, že se stáváme jedním s Jeho Vůlí.

Jak můžeme přemoci nejistotu?

Část VI

Jaká je budoucnost náboženství?

Pevně věřím, že až budou lidé provádět náboženské obřady v budoucnosti, budou si více uvědomovat skutečnost, že patříme k jedné duchovní rodině. Byla doba, kdy pouhá tato myšlenka byla pro svět příliš. Nyní jsme přinejmenším schopni o ní mluvit. Je to jako myšlenka míru. Před padesáti lety se slovo „mír“ nepoužívalo tak jako dnes; používala se jiná slova. Posledních devět nebo deset let všichni mluví o míru. I když jedna země může na jinou zemi házet bombu: „mír“ je přesto naší mantrou! Přijde den, kdy nejenom že se této zemi bude smát celý zbytek světa, ale dokonce se tato země začne smát sama sobě. Všimne si, že o míru jenom mluví, ale dělá pravý opak. V tu chvíli se bude sama snažit napravit.

Proč jste cestoval do tolika zemí a tolik zemí a jednotlivců ocenil?

Jak si přejete, aby byla v budoucnu udržována čistota a podstata vaší cesty?

Říkáte, že vaše je cesta, nikoliv náboženství. Potom, co Mistr odejde, se z toho ale stává náboženství — jako například buddhismus — a stojí proti ostatním náboženstvím.

Měli by se vaši žáci pouze snažit vidět Nejvyššího ve vás a meditovat na Něj?

Část VII

Měl jste nějaký vnitřní prožitek, když jste přijel do Myanmar?

Cítíte v Barmě Buddhovo vědomí?

Část VIII

Modlitba k Pánu Buddhovi

> Ó Pane Buddho, Ó Světlo světa, Ó nový průkopníku osvobození lidstva, právě jsme vzývali tvou požehnanou přítomnost. Cítili jsme a stále cítíme božská a nejvyšší požehnání, kterými jsi nás obdařil — naše srdce aspirace a náš život zasvěcení.

Během let jsem byl v mnoha zemích, které následují učení Pána Buddhy. Cítím však, že zde v Myanmar má Pán Buddha velmi, velmi mimořádné oko soucitu a velmi, velmi mimořádné srdce všeobjímající lásky. Cítím, že Myanmar má nanejvýš mimořádné místo v srdci Pána Buddhy. Hloubku ticha, krásu jednoduchosti a hlad po zdokonalování života, to vše vidím a cítím v aspirující a sebedávající duši Myanmar — požehnaného dítěte nesmrtelného osvoboditele světa, Pána Buddhy.

Pane Buddho, tvému životu v podobě lidské bytosti se klaním. Tvému nejvyššímu dosažení Nirvany, Parinirvany a Mahaparinirvany se klaním. Požehnal jsi nás svým poselstvím neustálé přeměny ve fyzickém, když jsi dosáhl Nirvany a hned po opuštění smrtelné schránky také Parinirvany. Pak, ve vybrané Hodině nejvznešenějšího Transcendentálního Nejvyššího, jsi vstoupil do Mahaparinirvany.