Ale to, na čem se všechna náboženství shodnou, je láska k Bohu. A pokud někoho opravdu milujeme, cítíme s touto osobou jednotu. Takže pokud milujeme Boha, cítíme svou jednotu s Bohem a budeme rovněž cítit svou jednotu s Božím stvořením. V největších hlubinách svého srdce víme, že jsme všichni jedním, ale potom do nás vstoupí pýcha a my řekneme ostatním: „Nepotřebuji vás.“ Ale my se navzájem potřebujeme. Všichni jsme součástí téže jsoucí skutečnosti. Strom se skládá z kmene, větví, listí, květů a plodů. Pokud kmen řekne, že nepotřebuje větve či listy, potom jaký to bude strom? A pokud květy řeknou, že nepotřebují větve a kmen, jak budou potom žít? Takže je zapotřebí dosáhnout jednoty.
Když vstoupíme do zahrady, okamžitě si uvědomíme její krásu, čistotu a vůni. Každá květina má svou vlastní krásu, ale krása, kterou cítíme v této zahradě, je krása mnohosti. A to je krása, která nám dává ohromnou radost. Podobně, Bůh získává radost z mnohosti květinových srdcí všech svých dětí.Srdce jen cítí jednotu s druhými. Říká: „Když jsem dobrý já, jsi dobrý i ty.“ Srdce je jako matka. Matka vždy cítí, že dítě je dobré. Celý čas své dítě zalévá mateřskou láskou, náklonností a soucitem. Matka nepoužívá mysl, aby určila, jak je její dítě krásné. Ne! Jakmile se na své dítě podívá, vidí jej celé krásné.
Pokud se dítě chová jako cyklón a začne křičet a rozbíjet všechno v domě, její mysl může říci: „Bože, proč jsi mi dal takové nebožské dítě? Komu je to zapotřebí?“ Je to proto, že mysl odděluje matku od dítěte. Ale potom vyjde matčino srdce do popředí a řekne: „Pokud je špatné, potom jsem odpovědná já, protože jsem jej přivedla na svět.“Když se dítě zašpiní od hraní v blátě a hlíně, jeho matka prostě přijde a umyje jej. Dítě se necítí provinile, že je špinavé, protože nezná nic lepšího. Jen si hraje, hraje a hraje. Ale matka ví, že bláto a hlína nejsou dobré, takže když k ní dítě přiběhne, okamžitě jej umyje a očistí. Podobně, bez ohledu na to, co děláme, pokud jen běžíme k našemu Nebeskému Otci, znovu nás očistí. Pokud si ale myslíme, že jsme velmi špatní, pokud cítíme, že jsme ošklivá špinavá zvířata, potom k Němu nepůjdeme. Takže když se dožadujeme Boha jako své matky a otce, Bůh pro nás udělá vše, a stane se Jeho odpovědností, aby nás očistil.
Když se modlíme a meditujeme, uvědomujeme si, že je něco nekonečně vyššího než spása, a to je jednota s Bohem. Když Kristus řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ tehdy promluvila jeho realizace. Když řekl: „Ó Otče, proč jsi mě opustil?“, bylo to to lidské v něm, jež mluvilo a oddělilo se od Boha. Ale to božské v něm se nikdy od Boha nemohlo oddělit. Božské v něm cítilo: „Ať už jsem v Nebi či na zemi, Bůh je ve mně a já jsem v Něm, jsme jedním.“ Tento pocit jednoty se nazývá realizace.Sri Chinmoy se potom zeptal, zda se malí pacienti v nemocnici dr. Vladimirské modlí a meditují.
Sri Chinmoy: Protože jste ředitelkou nemocnice, víte, jak naprosto nezbytné je Boží soucit a Boží láska pro tyto děti. V této inkarnaci tolik trpí. Dáváte jim pozemskou medicínu, která je vyléčí a dovolí jim zůstat na zemi dalších padesát nebo šedesát let. Ale pokud jim můžete dát i nebeskou medicínu — což je modlitba nebo opakování Božího jména — budou mít v příštím životě lepší inkarnaci. Nyní jim podáváte medicínu jednou rukou. Ale pokud jim dokážete podávat medicínu oběma rukama, pomůže jim nekonečně více. Bůh je i v pozemské medicíně, kterou jim dáváte, ale děti si Jej v ní neuvědomují. Pokud je dokážete přimět, aby se ráno modlily či opakovaly Boží jméno, budou si Boha více uvědomovat.Pokud říkáš, že uvnitř je pláč, ale vně jsi stísněný nebo nezískáváš štěstí, znamená to, že pláč není ze srdce. Je z vitálna. Vitálno je velmi záludné. Snaží se převzít pozici srdce. Srdce je soucitné. Dovoluje to vitálnu udělat. Když chce malý bratr ošidit druhé a říká, že je tak silný jako jeho bratr starší, uvnitř se ti druzí můžou smát, ale na veřejnosti si z něj legraci nedělají. Podobně, srdce je soucitné, když vitálno, ten malý bratr, chce hrát roli srdce.
Velmi často může být srdce buď vitálnem obelháno nebo může hrát roli soucitné matky či otce. Ale mysl nikdy nedovolí vitálnu, aby mělo byť jen kousíček majetku mysli. Jinými slovy, pokud je mysl silná, nedovolí, aby do ní vstoupilo zklamání, smutek a beznaděj vitálna. Deprese vitálna a deprese mysli jsou naprosto odlišné. Mysl má své vlastní problémy a nedovolí vitálnu, aby do ní vstoupilo a přidalo k jejím problémům, dokonce ani odebralo byť jen kousek její radosti. Srdce však požádá vitálno, aby mu ukradlo radost s nadějí, že jednoho dne tento malý bratr přestane krást a namísto toho začne aspirovat.
Pokud je to skutečný pláč ze srdce, planoucí pláč, tento pláč samotný je radostí, je to radost sama. Ale mnohdy, když cítíme, že náš pláč je opravdu hluboký, je to ve skutečnosti pláč utrpení vitálna. Vitálno nás přiměje cítit, že náš pláč pochází z nejhlubších zákoutí našeho srdce. Tímto způsobem pláč vitálna vytváří problémy. Přestože intenzivní pláč tam je, není to intenzivní pláč srdce. Pláč vitálna se nakonec setká se zklamáním, protože je založen na očekávání. Ale pokud máme velmi intenzivní vnitřní pláč či touhu po Bohu, shledáme, že v našem toužení je mnoho radosti. I když Bůh nepřijde a nepostaví se před nás, nevadí nám to.
Neodrazuji tě. Mnohokrát jsi zažil radost svého srdce. Ale někdy je tento pláč z vitálna, a proto cítíš tento pocit smutku.Snažíme se změnit tvář a osud tohoto světa, ale svět to nechce. Snažíme se dát někomu moudrost, ale tento člověk nám nerozumí a uráží nás. A tak musíme poslouchat jen jedinou osobu, Vnitřního kormidelníka. Pokud nás požádá, abychom něco někomu dali, dáme mu to. Pokud se nám na oplátku tato osoba vysměje a urazí nás, pokud náš dar nepřijme, není to náš problém. Naší úlohou je odevzdat se Vnitřnímu kormidelníkovi. Jakmile se modlíme a meditujeme, musíme poznat Boží Vůli tím, že nasloucháme tomuto Příkazu Boha. Musíme vědět, co chce, abychom udělali. Pokud dokážeme vykonat Boží Vůli podle své kapacity s nejvyšší upřímností, to stačí.
Díváme se kolem sebe a očekáváme, že se svět změní přes noc. Svět se ale přes noc nezmění. Naši sousedé, dokonce ani naši blízcí se nezmění. Budeme se snažit, jak nejlépe umíme. Navenek můžeme být nepochopeni, ale vnitřně můžeme nabídnout dobré myšlenky. Pokud se navenek nic nemění, co můžeme dělat? Je-li to Boží Vůle, budeme pokračovat. Pokud to Boží Vůle není, zanecháme toho. Své štěstí si můžeme udržet jen tím, že budeme naslouchat Boží Vůli. Jakmile Bůh řekne: „Udělej to,“ uděláme to. Potom na to zapomeneme. Když Bůh řekne: „Nedělej to,“ potom to jednoduše neuděláme.
Naše štěstí musí vycházet z naší služby Bohu v lidstvu. Když stojíme před lidstvem, nesmíme zapomínat, že sloužíme lidstvu, protože uvnitř lidstva je Bůh. Pokud Bůh, jenž je uvnitř lidstva, ví, jak upřímně jsme se pokoušeli a pokud je potěšen naší upřímnou snahou, potom budeme mít radost bez ohledu na to, jaký je výsledek.
Naší potíží je, že tvrdě pracujeme, pořádáme přednášky a snažíme se učinit svět lepším, ale máme pocit, že svět je stále horší a horší. Ale Bůh Sám ví, zda se svět ve skutečnosti zlepšuje, nebo zhoršuje. Bůh po nás chce pouze naši upřímnou snahu. Jestliže myslíme na výsledek, jestliže si myslíme, že vše je zrovna tak špatné, jak to bylo před tím, potom si řekneme: „K čemu je to, modlit se k Bohu?“ Pokud nesloužíme Bohu pro Něj samotného, pokud si myslíme, že to děláme pro sebe, pak se budeme nutně cítit bídně. Sloužíme-li Bohu pro Něj samotného, potom i když nejsme úspěšní, i když nemáme takzvaný vnější úspěch, Bohu to vadit nebude. Bůh chce jen vidět, jestli upřímně nasloucháme Jeho Příkazu. Pokud si tímto způsobem dokážeme udržet své spojení s Bohem velmi pevné a bezpečné, potom budeme schopni zůstat šťastnými.Pokud nějaký člověk nedokáže po pěti či šesti letech znovu získat svou planoucí upřímnost, je zbytečné, aby nadále setrvával na cestě s nadějí, že jednoho dne se upřímnost najednou z ničeho nic zjeví. Někteří lidé si myslí, že se vše jednoho dne vrátí zpět, přestože ztratili svou upřímnost, ztratili čistotu, ztratili jistotu, ztratili důvěru.
Každý začíná s upřímností. Každý, kdo přijme duchovní život, chce porazit nejistotu, žárlivost a další nedokonalosti. Ale po čtyřech nebo pěti letech klesání tyto slabosti začnou někteří žáci považovat za sílu. Tyto slabosti na sebe začnou brát podobu požadavků: „Jsem nejistý, proto ke mně můj Mistr musí být soucitnější. Jsem žárlivý, proto musí být můj Mistr soucitnější. Musí vědět, že jsem slabý. Jsem nečistý, proto ke mně musí být můj Mistr soucitnější. Vidí, že s čistotou zápasím.“
Na začátku takový požadavek žáka vůbec nenapadl. Pokud byl neupřímný, zoufale se snažil být upřímný. Pokud byl nečistý, snažil se čistým být. Pokud byl nejistý, snažil se být jistý. Všechny tyto božské kvality toužil získat správnou metodou: modlitbou a meditací. Po pěti či šesti letech na sebe tyto vlastnosti vezmou odlišnou formu. Žáci kladou Mistrovi požadavky: „Jsem slabý. Byl jsem s tebou tolik let. Co jsi dělal? Proč mě neuděláš dokonalým?“ Předtím se všemožně snažili být dokonalými žáky. Potom, po několika letech, se jejich teorie změnila. Nyní říkají: „Protože jsem ti na několik let dal svůj život, Mistře, je tvou povinností mě zdokonalit.“
Pokud žáci, kteří během let značně klesli, cítí, že není naděje, že by znovu schodiště vystoupali, potom je pro ně ztráta času zůstávat na cestě. Naše filozofie je filozofií překonávání a pokroku. Jestliže nemohou po pěti či šesti letech znovu získat upřímnost nebo čistotu nebo další božské kvality, s nimiž začínali, pokud se nedokáží vrátit k vlastnímu počátečnímu bodu, jak budou znovu mít odhodlání běžet rychle, rychleji, nejrychleji? Cítím, že rychlost indického volského povozu není žádná rychlost. Pro tyhle lidi zůstane cíl nedosažitelný, protože je daleko, velmi, velmi daleko.
Později ti samí lidé, kteří se pohybují rychlostí volského povozu, budou nenávidět duchovní život a budou nenávidět svého Mistra. Řeknou: „Co jsi udělal? Dal jsem duchovnosti třicet let svého života, čtyřicet let svého života. Ty jsi mi nedal jistotu, nedal jsi mi sebevědomí, nezvětšil jsi mou lásku, nezvětšil jsi mou oddanost, nezvětšil jsi ani mé odevzdání. Co jsi udělal?“ Potom začnou obviňovat duchovní život, obviňovat Mistra, obviňovat každého. Obviňováním duchovního Mistra či cesty ničemu nepomohou.
Pokud se někdo nedokáže vrátit ke svému výchozímu bodu, ve kterém on sám ví, kolik měl aspirace, kolik měl pro cestu lásky, kolik oddanosti a kolik odevzdání, pokud klesal, klesal a klesal a po pěti či šesti letech není žádná naděje, že by se vrátil zpět k původní výšce, pokud nyní shledává obtížným jít výše a hlouběji a dále směrem k cíli, je pro něj zbytečné, aby zůstával na cestě. Je spousta, spousta takových. Je spousta těch, kteří s námi zůstávají jen proto, že mají pohodlný život.
Musím říci, že jsou lidé, kteří jsou naprosto disciplinovaní. Jsou někteří, kdo si udržují svou upřímnost a vrhají své srdce a duši do božských aktivit. Musím říci, že někteří lidé udělali během let ohromný pokrok, jinak by se tento člun už převrhl. Obzvláště v tomto roce, v roce překvapení, žáci zde i kdekoli jinde udělali ohromný pokrok. Navenek nemůže být tento pokrok měřen. Kdo přemohl žárlivost, kdo přemohl nejistotu, kdo přemohl další nedokonalosti — pouze Mistr může soudit. Žáci nemohou soudit někoho, protože žáci nejsou v pozici, aby vstoupili do srdce těch, kdo učinili obrovský, obrovský pokrok. Jsou lidé, kteří mi dali během let svým úpadkem šokující zkušenosti. Říci, že klesli značně, je slabý výraz.
Pokud jsem dobře rozuměl tvé otázce, ptáš se: když se lidé obelhávají, když nemají žádnou upřímnou aspiraci, měli by pokračovat v cestě s nadějí, že jednoho dne získají nazpět svou aspiraci? Dříve jsem říkal: „I když ve člunu spíte, není to na škodu. Můžete spát.“ Ale nyní vidím, že někteří lidé, kteří spali a pochrupávali, se z ničeho nic probudili a podivili se. Říkají: „Kde to jsme?“ Potom získají pocit, že voda je to nejbezpečnější místo, a tak vyskočí ze člunu do vody.
Jedinou útěchou je, že jsou lidé, kteří udělali obrovský, obrovský pokrok, vnitřně i navenek, obzvláště letos, v roce překvapení. Jsou také tací, kteří klesli nadobro. Co se dá teď dělat? Je mi jich líto, protože marní svůj život, obzvláště mladá generace. Pokud nezískají nazpět svou aspiraci poté, co ji ztratili, potom až jim bude 40 nebo 50 let, budou obviňovat mě. Řeknou: „Proč jsi nám nepomohl, abychom učinili pokrok? Proč jsi nám nepomohl, abychom překonali tyhle obtíže?“ Mohu jen říci, že jsem se snažil, jak jsem jen mohl, ale oni neměli potřebnou vnímavost.Je velmi málo lidí, kteří jsou sebekritičtí. Občas vstoupí do sebekritických lidí pýcha. Řeknou: „Jsem jediný, kdo chce být dokonalý.“ Sebekritičtí lidé si myslí, že jsou jediní, kdo touží po dokonalé dokonalosti. Cítí, že pouze oni získají dokonalou dokonalost, a ostatní nikoli. Samozřejmě taková myšlenka nemusí vstoupit do jejich vědomé mysli.
Kritizováním sebe sama nemohu dojít ke světlu. Kritizováním sebe sama se pouze oslabuji, protože se cíleně vzdávám pozitivního přístupu k životu. Pokud cítím, že nejsem dokonalý nebo že jsem nedošel k určitému bodu, potom ať se dokonalým stanu. Jestliže dnes cítím, že si nemohu dát sto bodů ze sta, pokud si mohu dát pouze šedesát, nesmím se přesto kritizovat. Měl bych jen říci: „Dnes jsem si dal šedesát. Uvidíme, zda si budu moci dát zítra sedmdesát.“ Kritizováním sebe sama za to, že mám dnes pouze známku 60, když jsem očekával, že dostanu 80 nebo 90, ztrácím svou mentální vyrovnanost a zničím tak své možnosti.
Když házím basketbalovým míčem, přestože trefím jen padesát košů ze sta, nerozčílím se. Dělám si jen legraci ze svého „nejlepšího žáka“ a urážím jej, jak je den dlouhý! Dnes jsem mu řekl: „Můj nejlepší žák mi přináší takovou smůlu! Každá vteřina, kdy je se mnou, znamená smůlu. Když mi hází míče, nezískám ani padesát košů ze sta.“ Ale tohle jsem řekl jen jednou. Potom jsem s žertováním přestal. Jednou nebo dvakrát jsem měl potom velmi nízké skóre, ale Bůh mi řekl: „Buď zticha!“ Bůh chtěl okamžitě učinit mého nejlepšího žáka šťastným, a tak jsem získal 69 ze 100 košů. Kdybych se ale držel myšlenky, že ten chudák přináší smůlu, neměl bych ani 30 ze 100.
Pokud sis dal nízkou známku a cítíš, že jsi byl nestranný a dal sis spravedlivé ocenění, nekritizuj se. Když se budeš kritizovat, když řekneš: „Jak jsem mohl získat pouze 50?“, jenom se oslabíš. Namísto toho by sis měl říci: „Dal jsem si nízkou známku. Ať mám nyní více odhodlání. Namísto kritizování sebe sama se na to budu dívat pozitivně. Ať dostanu vyšší známku na základě svého odhodlání.“Je to jako známý příběh o Naradovi. Narada několik let meditoval a potom se zeptal Višnua, kolik let potrvá, než realizuje Boha. Višnu řekl: „Už jen tři inkarnace.“ Narada řekl: „Tři další inkarnace? To je příliš, příliš!“ Byl připraven vzdát se.
Potom se jiný chlapík, opilec, zeptal Višnua: „Kolik mi bude trvat inkarnací, než realizuji Boha?“ Višnu řekl: „Tolik inkarnací, kolik je listí na tomto stromě!“ Opilec začal radostí tančit! Řekl: „Ó, jednoho dne budu schopen realizovat Boha! To je tak malý strom. Má jen velmi málo listí.“ Podívejte se na jeho postoj! Tančil radostí, protože jednoho dne realizuje Boha. Neviděl všechny ty nesčetné listy. Není nepředstavitelné, že mu to mělo trvat tolik inkarnací? A Narada nedokázal čekat ani tři další inkarnace.
Mudrc Bhrigu chtěl vidět, který z Bohů je nejsoucitnější. Šel k Brahmovi a neukázal mu žádný respekt. Brahma se rozzuřil. Potom šel k Šivovi a neukázal mu žádný respekt, a tak se Šiva rozzuřil a chtěl jej proměnit v popel. Nakonec zašel Bhrigu k Višnuovi, který ležel a spal. Velmi bolestivě Višnua kopnul a potom si stoupnul na Višnuova chodidla. Namísto aby použil svou okultní sílu, aby Bhrigu zničil, Višnu si mnul chodidlo a řekl: „Jak se máš, mé dítě? Bolí tě něco? Je mi to tak líto. Udeřil jsi mě. Neporanil ses?“ Toto je soucitný aspekt božského. Když přišel Bhrigu k ostatním a neukázal jim žádný respekt, rozzuřili se. Potom ale vstoupil do Višnuovy místnosti, kde Višnu spal. Kopl jej velmi tvrdě a potom si stoupl na jeho nohy. Od té chvíle měl na sobě Višnu stopu Bhriguových nohou.
Mělo by to být naprosto stejné, když cítíme Boha Spravedlnost. Říkáme, že nás Bůh udeří, když uděláme něco špatného. Ale měli bychom říkat: „Ne, to je pro mé dobro, že mě udeřil.“ Ve chvíli, kdy cítíme, že nás Bůh po tolika letech udeřil pro naše vlastní dobro, ve chvíli, kdy si vyvineme takové božské vnímání, nebudeme to ani nazývat Boží Spravedlností. Řekneme: „Ó můj Bože, Ty jsi přišel, přišel jsi, přišel jsi. Nyní dělej vše, co se Ti líbí! Kopej mě nebo mě odhoď, cokoli chceš udělat, zkrátka to udělej! I když mě chceš zabít, můžeš mě zabít, protože já chci Tvé štěstí.“ Když se hledající stane neoddělitelně jedním s Boží Vůlí, řekne: „Dělej, co chceš! Pokud mě chceš zabít, zabij mě; já chci jen Tvé štěstí.“
Tak se Bůh Spravedlnost nemusí proměňovat v Boha Soucit. I když je hledající kopán, může to brát jako Světlo Božího Soucitu. Cokoliv Bůh s nějakou osobou dělá v Boží zvolenou Hodinu, je pro ni to nejlepší. To je ten nejlepší postoj. Pokud má hledající takový postoj, znamená to, že Bůh pozvedl jeho vědomí do ohromné výše. Hledající ví, že cokoliv Bůh udělá, je pro jeho dobro, a cítí, že jediný způsob, jak může potěšit Boha v každém okamžiku, je skrze neoddělitelnou jednotu s Ním. Hledající se dostal v tu chvíli daleko za hranice Spravedlnosti a Soucitu. Je v říši radosti a extáze, protože se jej Bůh dotkl. Právě proto, že si Bůh vybral čas, aby se jej dotkl, hledající plave v moři radosti.Praktická moudrost říká, že pokud tě nadřízený vyhodí, budeš mít potíže. Pokud ti napíše velmi špatné hodnocení, budeš mít potíže. Neříkám, že bys měl svému nadřízenému lichotit. Můžeš ale danou situaci ignorovat. Můžeš si říci: „Můj šéf nemá pravdu. Co mám dělat? Když se ho pokusím opravit nebo zdokonalit, rozzuří se.“ Takže se můžeš chovat jako bys nic neviděl; můžeš se zachovat k té situaci jako slepý. Tomu se říká praktická moudrost.
Zároveň však existují někteří duchovní lidé stvoření Bohem, kteří bojují za spravedlnost. Pokud dělá jejich nadřízený něco nebožského či neetického, pak takový člověk řekne: „Ať mě třeba vyhodí! Dostanu práci někde jinde. Chci spravedlnost. Sídlo OSN je posvátné místo. Už nyní je někteří lidé pošpinili. Nechci už žádnou špínu. Nechci, aby tenhle člověk ještě přidával ke špíně, kterou už Spojené národy trpí.“ Jsou takoví lidé — možná jeden z deseti tisíc.
Musíš vědět, ke které kategorii patříš ty. Můžeš ignorovat, co se děje, jako kdybys neviděl nic špatného. Nebo pokud upřímně cítíš, že duše Spojených národů tím bude ovlivněna, že srdce Spojených národů bude ovlivněno nebožským chováním vyšších autorit, potom můžeš promluvit nahlas. Možná se najde třicet nebo čtyřicet dostatečně odvážných lidí. Samozřejmě, že Spojené národy nemusí změnit svou politiku, ale svět si může uvědomit, v kolika ohledech mohou být Spojené národy zdokonaleny. Nepoužívám zde slovo „kritizovány“. Je to negativní výraz. Ale to, že se mohou stát Spojené národy lepšími, na světlo vyjít může. Pokud se dají najít cesty, které by pomohly změnit názory vysoce postavených úředníků a vysoce postavených diplomatů, Spojené národy se rozhodně stanou jednoho dne lepšími.
Dokud budu zde na zemi, nikdy se nevzdám naděje pro OSN. Nemám víru v každého od nejvyššího k nejnižšímu, ale pokud jde o srdce Spojených národů, pokud jde o duši Spojených národů, musím a vždy si budu uchovávat víru, protože srdce Spojených národů a duše Spojených národů jsou jedinečné. Zároveň tam pracuje spousta obyčejných lidí. Někteří jsou na vysokých postech, zatímco jiní na postech nízkých. Jakmile ti výše postavení nejednají správně, je velmi obtížné, ne-li nemožné, aby se chovali správně ti níže postavení. Je to jako rodina. Pokud nejsou starší bratři božští, pokud kouří, pijí a dělají samé špatné věci, potom je pro mladší bratry a mladší sestry velmi obtížné vést duchovní život.
Jestliže nadřízení nedělají správné věci, potom je pro lidi pracující pod nimi velmi těžké je změnit. Níže postavení jen trpí a trpí. Na druhou stranu však mohou být morálně, duchovně a ve všech ohledech natolik silní, aby poukázali na to, že jednání jejich nadřízených je nebožské a absurdní a že to pouze zničí věhlas Spojených národů. Kde ale najdete tyto statečné vojáky?Teď se vrátím zpět k Matce Kálí. Jednoho dne jsme měli závod na čtyři sta metrů. Prvních dvě stě metrů jsem běžel co nejrychleji. Potom jsem se unavil a vyčerpal. Posledních 100 metrů jsem už už omdlíval. Když jsem nakonec 400 metrů dokončil, zhroutil jsem se. Má duše opustila tělo, zatímco já jsem ležel na cílové čáře. Když potom má duše stoupala, koho jsem to neviděl? Svou Matku Kálí! Velmi mocně uchopila mou duši a vrátila ji zpět do těla. Proto jsem stále naživu. Jinak by má duše nadobro odešla.
Ze všech kosmických bohyní je Matka Kálí mou nejdražší Matkou. Je Matkou největší rychlosti a je také Matkou Soucitu. Všechny božské Matky, božské kosmické bohyně, mají Soucit, ale Matka Kálí je ve všem nejrychlejší. Můžete stokrát dělat chyby. Můžete si dlouho, velmi dlouho hovět v potěšení nevědomosti. Jakmile ale sestoupí její Milost, všechny naše slabosti, nedostatky a takzvané hříchy mohou být smazány, osvíceny či očištěny. Taková je Matka Kálí. Jsem šťastný, že se dovídám, že je vaše žena velmi oddaná Matce Kálí, protože se mnou je to úplně stejné.Ale jakmile matka uslyší dítě plakat, sejde dolů, aby zjistila, zda dítě nepotřebuje mléko nebo něco jiného. Když otec slyší dítě plakat, řekne: „Už jdu,“ ale dá si trošku načas. Otec cítí, že v příští minutu dítě neumře. Ale matčina náklonnost je taková, že má pocit, že se něco stalo. Nestalo se nic. Dítě jen pláče po matčině mléce nebo něčem jiném. Ale matka nedokáže čekat ani okamžik.
Matčina moudrost je v náklonnosti. Moudrost otce je ve světle. Otec nám řekne o vyšší filozofii, o Boží univerzálnosti, Božím sebepřesahování — vše, co chceme vědět. Pokud se jedná o něčem rozlehlém, rozlehlejším, nejrozlehlejším, vstupuje na scénu otec. Pokud jde ale o něco důvěrného, důvěrnějšího, nejdůvěrnějšího, okamžitě vstoupí na scénu matka. Pokud máme jakoukoli bolístku, v tu chvíli zavoláme matku, a matka přijde.
Otec představuje rozlehlost a světlo. Matka představuje důvěrnost a láskyplnost. Oba jsou zapotřebí. Védy říkají, že uvnitř konečného je nekonečné. Uvnitř srdce je duše a duše představuje Boha. Uvnitř malinkého atomu je vesmír. Stejným způsobem jsou matka a otec jako krásná květina a její vůně. Nemohou být odděleni.
Jsem nesmírně rád, že vám rodiče dali jméno Radhakrišna. Radha je matka, Sri Krišna je otec. Čím jdeme výše, tím jasněji se pro nás Radha a Krišna stávají neoddělitelně jedním. Může se zdát, že Radha je pouhou oddanou, která se dotýká se Krišnových nohou. Ano, je to pravda; ale Pán Krišna ji pozvedl vysoko, výše, nejvýše. Takže když vidíme Radhu a Sri Krišnu spolu, je to v tu chvíli nejvyšší transcendentální aspekt Boha: Bůh Stvořitel a Bůh stvoření spolu; Bůh ve své mužské Podobě a Bůh ve své Podobě ženské. To je Radhakrišna.
Sri Krišna a Matka Kálí jsou jedním. Napsal jsem spoustu písní a příběhů, kde stojí, že Pán Krišna a Matka Kálí jsou jedním. Jsou neoddělitelní, přestože mají odlišná jména. Pokud upřímně uctíváte Pána Krišnu, automaticky dostanete požehnání od matky Kálí. Podobně, když se modlíte k Matce Kálí, Pán Krišna vás určitě požehná. Jsou naprosto jedním.
Jste otcem a zároveň jste významným vydavatelem novin. Když pracujete ve své kanceláři, říkají vám pan Pathak. Vaše děti vám říkají „otče“ nebo „baba“ v naší bengálštině či tak podobně. Ve francouzštině to bude zase docela jinak. Přestože vám každý říká jiným jménem, jste stále stejný člověk. Vaše božská skutečnost je tatáž, ať už jste v kanceláři nebo doma u jídla s dětmi. Vaše božská skutečnost vyjadřuje sebe samu různými způsoby na různých místech. Váš syn nebude nikdy šťastný tím, že vám bude říkat pan Pathak. Cítil by se bídně. Vaši kolegové a známí však získají radost tím, že vám tím jménem budou říkat. Pokud jste spolu se svými přáteli, ukážete svou další stránku. Já získám radost, když vás oslovím vaším křestním jménem. Někdo jiný bude mít radost z toho, když vás osloví vaším příjmením. Vaše děti a vaše žena vám říkají odlišně. Všichni vědí, že jste pořád stejný člověk, ale každý získá radost tím, když vás bude oslovovat nějak jinak. Přišli jsme na tento svět proto, abychom dávali každému radost specifickým způsobem. Jsme všichni Božským stvořením. Já mohu získat více radosti voláním po Pánu Krišnovi, zatímco vy můžete získat více radosti tím, že vzýváte jméno Matky Kálí.
Narodil jsem se v Čittagongu. Když mi bylo jedenáct a půl, odešel jsem do ášramu Sri Aurobinda. Zůstal jsem tam do svých dvaatřiceti. Potom jsem přišel sem, abych byl k službám Bohu. Mojí filozofií je milovat a sloužit. Pokud někoho milujeme, potom musíme této osobě sloužit. Matka miluje své dítě, proto dítěti slouží. Dítě miluje matku, a proto slouží matce. Pokud opravdu milujeme Boha, nebudeme vůbec váhat a budeme Mu sloužit. A stejným způsobem, pokud někomu sloužíme, určitě jej milujeme. Svým rodičům sloužíme na základě své lásky. V tento okamžik někoho milujeme. V momentě příštím mu sloužíme.
Máte nějakou konkrétní otázku, na kterou byste se rád zeptal?Guruova role je ukázat vám cestu. Vy jste svou Božskost ztratil, ale Guru přijde a přinese vám vaši ztracenou Božskost. Tato Božskost tam již je. Guru vám tuto Božskost nedá; Bůh vám dal Božskost. Ale Guru je poslíček. Guru vám ukáže vaši Božskost.
Guru je mostem mezi člověkem a Bohem. Potřebujete most, abyste mohli jít z jednoho místa na druhé. Když musel jít Sri Ráma na Lanku, aby bojoval proti Rávanovi, potřeboval most, aby dosáhl svého cíle. V našem případě potřebujeme most, abychom se dostali ke Zlatému pobřeží. Guru nám říká, že jediným Guruem je Nejvyšší. Skutečným Guruem je Bůh. Skutečným Guruem je váš Otec a můj Otec. Ale protože jste v duchovním životě mladší než já, řeknu vám: „Pojďte se mnou. Já vám ukážu, kde je náš Otec!“ Nejstarší syn v rodině ví o otci více než syn nejmladší.
Jste mým duchovním bratrem, právě tak jako jsou ostatní mými duchovními bratry a sestrami. Skutečným Guruem je Absolutní Pán Nejvyšší. Já už jsem Jej realizoval. Také vy Jej musíte realizovat. Nyní přišel čas, abych pomohl lidstvu jít k Absolutnímu Pánu Nejvyššímu, protože vím, že už jsem jej realizoval. Ne jenom v této inkarnaci, ale i v předchozích inkarnacích jsem Jej realizoval. V této inkarnaci chce Bůh ze své nekonečné Štědrosti, abych Jej projevil. V mých předchozích inkarnacích jsem trávil čas v himalájských jeskyních nedaleko hranice s Nepálem. Jakou přísnou disciplínu jsem vedl uvnitř těchto himalájských jeskyň! V této inkarnaci Bůh chce, abych byl v ultramoderní zemi, v Americe.
Všechno je Boží stvoření. Pokud chce, abych byl v jeskyni, budu v jeskyni. Pokud chce, abych byl v paláci, budu v paláci. Říká se tomu odevzdání. Pokud chce, abych byl v Indii, budu v Indii. Byl to On, kdo mě vzal do Ameriky, protože chtěl, abych sloužil lidstvu zde v Americe. Kolik lidí a kolik zemí by jinak mohlo přijmout moji službu! Kdybych zůstal v Indii, v nějaké vesnici nebo někde jinde, Bůh by mi nedal takovou příležitost sloužit. Nyní sem přicházejí lidé z mnoha zemí, dokonce z bývalého Sovětského svazu. Bůh chtěl, abych zde v Americe fungoval jako strom. Strom má tolik větví, tolik květů, tolik ovoce a bezpočet listů. Vybral pro mne Ameriku, abych mohl být lidstvu co nejvíce k službám.
Jakmile mě Bůh požádá, abych se vrátil do Indie, půjdu s radostí. V ášramu Sri Aurobinda jsem byl tajemníkem Nolini Kanta Gupty. Byl to Sri Aurobindův hlavní tajemník. Byl jsem tam docela šťastný. Dělal jsem atletiku a hodně psal. Tehdy se ve Sri Aurobindově ášramu neskládaly žádné zkoušky, ale já jsem studoval hodně. Mohl jsem zůstat v Indii a mohu se tam vrátit. Cokoli Bůh chce, abych udělal, udělám to s radostí. Pokud mě požádá, abych si sedl, sednu si, když bude chtít, abych běžel, poběžím. Požádal mě, abych přišel do Ameriky a zůstal ve shonu a zmatku života. Když jsem přišel do Ameriky, byla jako řvoucí lev! Pondičery byla taková malá milá vesnice. Je to ztělesněná prostota. Z jednoduchosti jsem musel přejít do mnohosti, protože mě Bůh chtěl právě zde a vyjadřuje se ve mně a skrze mě. Přesně tím samým způsobem se chce vyjádřit skrze vás a všechny ostatní.
Existují různé způsoby, jak pracovat a šířit Boží Světlo, a vy už to děláte. Velmi často publikujete duchovní články a spousta, spousta lidí se o mně dozvědělo z vašich novin. Rozumím tomu tak, že toužíte mít vedle sebe v Indii několik dalších žáků nebo hledajících. Pokud dokážete inspirovat několik hledajících v Dillí, kteří by chtěli následovat naši filozofii, byla by to ohromná služba. Na začátku je jeden, a postupně je nás stále více a více. Vidíte, že spousta lidí přišla na naši cestu z Německa. Z jednoho se stalo velké množství. Jeden hledající inspiroval určité lidi a oni zase další. Když semínko klíčí, stává se rostlinou, a nakonec je z něj obrovský banyánový strom s tisíci listy.
Filozofii Svámího Vivékánandy přijal zpočátku jediný žák, učitel z jižní Indie. On byl tím, kdo začal šířit světlo Svámího Vivékánandy. Semínko je vždycky jedno. Nakonec se z něj stane strom, který dává bezpočet semen. Jedno semínko vstoupí do země, a když z něj vyroste strom, plodí spoustu semen, spoustu květů. Potom přijde mnoho cestovatelů a poutníků a užívají si krásy a vůně těchto květů. Pokud jste tedy inspirován, můžete inspirovat druhé.
Když se dítě směje na svého otce a matku, cítí jeho rodiče, že mají celý svět. Toto dítě nemá peníze. Nemá ani moudrost. Toto dítě má jenom úsměv. Jediný dětský úsměv přemůže naše srdce. Ostatní vám mohou dávat moudrost a tolik dalších věcí, ale my nejsme spokojení. Ale pouhý malý úsměv od dítěte nám dá radost a uspokojení.
Přesně tím samým způsobem, když se na nás Pán Krišna nebo Radha usmějí, získáváme celý svět. Pán Krišna nemusí dávat hledajícímu deset domů nebo deset aut. Když se pán Krišna usmívá na hledajícího, hledající získává celý svět. Co je realizace Boha? Jenom úsměv a spokojenost. Když vidíme, že je s námi Bůh spokojený, usmívá se na nás, znamená to, že máme celý svět. Ale abychom úsměv od Boha získali, musíme se připravit. Musíme se modlit, musíme meditovat, musíme Mu dát vše, co máme, a vše, čím jsme.
Naší potíží je, že když jdeme k Bohu, máme pocit, že musíme být čistí, musíme být upřímní. Bůh řekne: „Dobře, staň se čistým, staň se upřímným. Pokud jsi ale stále nečistý, kam půjdeš? Pokud jsi stále neupřímný, kam půjdeš? Musíš za Mnou přijít se svou čistotou i se svou nečistotou, se svou upřímností i neupřímností.“
Dítě vyjde z domu a hraje si na zemi, v písku, blátě, hlíně. Potom jde za tím správným člověkem: za svou matkou. Co jeho matka udělá? Očistí jej. Než přijde dítě za matkou, jde se nejprve vykoupat do rybníka nebo bazénu, aby se očistilo? Ne, jde ke své matce celé od bláta, hlíny a písku. Ví, že jeho matka řekne: „Je to mé dítě,“ a že jej umyje a ukáže mu celou svou náklonnost.
Úplně stejným způsobem musíme jít za Bohem, se všemi svými nedokonalostmi. Když řekneme: „Ne, musím nejprve porazit svou nečistotu, musím překonat svou žárlivost a nejistotu,“ pak budeme čekat další milióny let. Říkáme: „Bože, ty znáš mé srdce. Jsem neupřímný, jsem nečistý, jsem žárlivý. Můžeš mě jen tak odkopnout.“ Bůh ale říká: „Pojď ke Mně. Hodina udeřila. Nadešel tvůj čas, abys Mně běžel vstříc.“
Když Pán Krišna hrával v kteroukoli hodinu na flétnu, starala se Radha o něco jiného? Měla svého manžela, ale ona běžela k Pánu Krišnovi, protože přišlo volání. Jakmile hrál pán Krišna na flétnu, ať už to bylo v jakoukoli hodinu, Radha a gópí vždy přiběhly, protože hodina udeřila. Nechaly všeho. V tu chvíli nepřemýšlely: „Ó můj bože, my nejsme čisté.“ Přibíhaly za Pánem Krišnou, aby získaly jeho náklonost, lásku a požehnání.
V našem případě hodina udeřila. Když naše hodina udeří, v tu chvíli se nebudeme rozhlížet kolem a dívat se na sebe, zda jsme řádně oblečeni. Bůh se neptá po našem vzhledu. Bůh se ptá po našem srdci. Láska dítěte vůči své matce a otci jej nutí běžet ke svým rodičům. Úplně stejným způsobem musíme běžet k Bohu, bez ohledu na to, co jsme a kde jsme. Musíme běžet vstříc Bohu, protože hodina udeřila. Bůh říká: „Přijď se svou ženou, se svými dětmi a s celou širší rodinou. Tvou širší rodinou jsou tví přátelé, tví nejbližší a známí.“
Kdysi dávno jsem své duchovní děti neznal. Nyní se stali součástí mého života. Kolikrát je jako lidský otec kárám a napomínám! Jejich láska je ale tak silná, že vědí, jak moc jej miluji. Úplně stejným způsobem rodiče napomínají své děti, ale jejich děti opravdu vědí, kolik lásky k nim rodiče mají. Zde je to jedna rodina, jedna rodina — domov jednoty.
Až se vrátíte do Dillí, můžete šířit světlo svého Gurua tím, že budete hovořit s lidmi. Víc než jen to — uvidí ve vás něco úplně odlišného. Jakmile se na vás vaši přátelé a kolegové podívají, uvidí ve vašich očích, ve vašem obličeji, něco odlišného. Bude to něco lepšího, něco vyššího, něco čistšího, něco více božského. Nyní jste přišel ke svému Mistrovi a odsud si ponesete vnitřní krásu, vnitřní vůni, vnitřní světlo a vnitřní radost. Po dvou týdnech, co jste tady, se vrátíte nazpět. Vaše žena vás zná tolik let. Nyní ve vás uvidí a ucítí něco duchovního, božského a nanejvýš osvětlujícího. Řekne: „Můj bože, co se to s mým manželem stalo?“ Kolik pokroku určitě uvidí ve vašich lidských očích, protože ona sama miluje matku Kálí.
Pouhá vaše přítomnost dokáže inspirovat vaše přátelé, kolegy a vaše drahé. Věci, které nyní získáváte od svého Gurua či ze své vlastní aspirace, vystoupí do popředí a vy je budete schopen projevit. Jak zasejete, tak sklidíte. Zde jste zasil Božskost; tam vystoupí vaše Božskost do popředí.Čeho se tedy obáváte? Co vás nutí mít strach? Skok do neznáma?
Mr. Pathak: Nejistota.
Sri Chinmoy: V noci jdete spát a potom brzy ráno, v pět nebo šest hodin, vstanete. Když myslíte na noc jako takovou, když se díváte na noční oblohu, je to něco neznámého. Když se ale na tuto oblohu podíváte svým srdcem, nebojíte se jí, protože jste se stal oblohou samotnou. Kapka vody našla svou totožnost v rozlehlém oceánu, takže se jej tato kapka nebojí. Dítě si vytvořilo jednotu se svým otcem. Otec je vysoký a statný, je to významný člověk, vydavatel. Ale dítě se nestará o to, jaký má jeho otec titul. Ví, že jeho otec je vší láskou. Vaše dítě se nestará, čím jste ve vnějším světě. Zajímá ho jen vaše náklonnost, váš soucit a vaše láska.
Bojíme se přesně proto, že si nevytvoříme jednotu s rozlehlostí. Neznámé nezůstává neznámé; nejisté nezůstává nejisté. Před ranním rozbřeskem, před úsvitem, je noc neznámá. Ale jakmile spatříme východ slunce, neznámé se stává známým. Duchovní život je právě takový. Aspirujeme po Nejvyšším, ale je tam také nejistota. Nejen v duchovním životě, ale také neustále v obyčejném životě, než dorazíme ke svému cíli, je vše nejisté. Mám nějaký cíl, ale nevím, co se stane, i když se do cíle dostanu. Uvidím nejkrásnější zahradu, nebo něco úplně jiného?
Co se stane, musíme vědět z nitra, nebo musíme věřit v někoho, kdo na začátku své duchovní cesty zakusil stejný problém. Lidé, kteří realizovali Boha, jako Pán Krišna, Pán Buddha, Šrí Rámakrišna, Sri Aurobindo a další, měli rovněž stejný problém. Potom uviděli, že to neznámé, nepoznatelné může být poznatelné. Neznámé může být snadno známé. V abecedě následuje po písmenu A písmeno B a potom C a D. Učíte své dítě písmeno A a v tu chvíli je pro něj B neznámé. Víte, že B je hned po A. Jednou jsem si povídal s malým americkým dítětem, kterému byly dva roky. Říkal jsem mu, že po A následuje B a potom C. Myslelo si, jsem kouzelník! Kde se vzalo B a C? Podle něj přicházely z Nebe nebo odněkud jinud. Pro dospělé jsou A, B, C, a D známé, ale pro malé dítě jsou neznámé.
Stejně tak, když máte strach z neznámého, musíte cítit, že to existuje a že to spousta lidí viděla. Místo, kterého si nejste dnes vědom, už navštívilo mnoho lidí. Není to nic nebezpečného; není to nic destruktivního. Ne, ne, ne! Můžeme přemoci nejistotu či strach z neznámého tím, že máme víru v někoho jiného, kdo tím již prošel.
Ve velkém paláci je mnoho místností. Když se přibližujete k tomuto paláci, vidíte, že je celý temný, protože nevíte, že je vevnitř vypínač. Přijde ale elektrikář a řekne vám: „Tady je vypínač, zapněte jej.“ Potom je vše v pořádku. Než světlo zapnete, bojíte se, protože je palác celý temný. Stejným způsobem přijde Mistr a rozsvítí. Potom vidíte, že neznámé je zcela osvětlené. Ale pokud tam jdete sami a nevíte, kde je světlo, potom se budete přirozeně bát.
Na všechno v životě potřebujeme někoho, kdo zapne vypínač. Jak jsem vám řekl před půl hodinou, uvnitř vás je poklad, ale někdo musí přijít a ukázat vám jej. Když si vezmete vnitřního průvodce, aby vás osvítil, udělá vše potřebné. Potom ve vašem životě nemůže být ani trocha nejistoty. Vše se stane naprosto pozitivním. Když vidíme, že někdo jiný už prošel tím, co právě zkoušíme, získáme jistotu. Kdokoliv je mým učitelem, měl tentýž problém na začátku, když byl ještě studentem. Nyní se stal mým učitelem. Jeho práce je učit mě; je na mně, zda v něj budu mít víru či ne.
Mým Guruem je nyní Absolutní Nejvyšší, ale předtím jsem měl lidského Gurua. Uskutečnil Boha, ale předtím měl rovněž nejistotu a spoustu jiných obtíží. Svámí Vivékánanda měl rovněž spoustu nejistoty. Nevěděl, co se v jeho životě přihodí. Tolik se bál, než přišel do Ameriky. Byl zvědavý, co se stane! Přišel ale sem a dobyl srdce Ameriky jen tím, že řekl: „Bratři a sestry, sestry a bratři.“ Potom dokázal šířit světlo Šrí Rámakrišny. Každý je na začátku nejistý.
Kdokoliv má víru v Boha, prochází v určitou chvíli skrze temný tunel. Když jedeme z Queensu na Manhattan, musíme tunelem. Když vjedete do tunelu poprvé, můžete říci: „Ó můj Bože, kam to jedeme? Je tu všude tma. Auta se srazí!“ Za několik minut vyjedete z tunelu a vstoupíte na Manhattan, jak už to udělala řada lidí. Když tedy jedete skrze tunel, obáváte se a jste nejistý, ale musíte se skrze něj dostat. Rovněž v duchovním životě musíme mít v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce víru, že na konci tunelu bude světlo.Když řeknete, že dělám všechny možné věci, ale v ničem nejsem odborník, budu s vámi plně souhlasit. Kreslím, zpívám, píšu, zvedám závaží a dělám ještě řadu dalších věcí. Strom života má v mém případě poměrně hodně větví, ale já přesto cítím jednotu těchto větví s kořenem, se základem tohoto stromu. Každá větev má svůj vlastní význam. Každá větev může nabídnout něco nového, přestože patří k témuž stromu.
Jsem studentem míru a snažím se studovat tento předmět tím, že jej nabízím hledajícím, kteří rovněž touží po míru. Cítím, že se plavíme ve stejném člunu. Student se chce stále učit. Když se stane učitelem nebo profesorem, nebude už možná pociťovat potřebu učit se. Když ale zůstane studentem, učí se neustále nové věci.Byl jsem na mnoha místech světa a setkal jsem se se spoustou čelních osobností. Mluvili jsme spolu o stejném tématu: Jak můžeme nastolit světový mír. Upřímně se snažíme. Světový mír je stále vzdáleným pláčem, ale učinili jsme pokus. Není nic špatného na tom, když se člověk o něco pokouší. Když neuspějeme, neuspějeme. Já považuji neúspěch za pilíř úspěchu. Včera jsme neuspěli; dnes se nám nedaří. Neznamená to však, že se nám nebude dařit ani zítra.
Ve všech sférách života je tomu stejně. Vloni se zdálo, že Carl Lewis ve skoku dalekém na Olympiádě neuspěje. Nebyl dokonce ani mezi nejlepšími třemi. Potom se znenadání stal zlatým olympijským medailistou.Reportér: Vážně — sedmdesát devět ze sta?!
Sri Chinmoy: V Indii jsem hrál také fotbal. Mnoho let jsem byl kapitánem fotbalového týmu v naší duchovní komunitě. Byl jsem rovněž volejbalovým kapitánem a instruktorem. Tady v New Yorku jsem hrál tenis. Někteří skvělí tenisté byli ke mně velmi laskaví. Přišli, aby si se mnou zahráli na našem tenisovém kurtu v Queensu. Monika Selešová, Steffi Grafová, Ilja Nastase a Rameš Krišnan přišli během let, aby mě povzbudili. Když jsme odehráli několik setů, zvedl jsem každého z nich jednou rukou na zvláštním stroji. Zvedl jsem už lidi nejrůznějších profesí a všichni z toho měli radost. Nazýváme tento program „Lifting Up the World with the Oneness-Heart“ (Zvedání světa srdcem jednoty). Tito světoobčané jsou mistry svého oboru a já jsem je poctil svým vlastním způsobem. Kdykoli udělají v Indii lidé něco skvělého, kolegové je vyzvednou na ramena.
Reportér: Takže to má symbolický význam?
Sri Chinmoy: Ano, je to symbolické.Reportér: Byl to sen, vize či pochopení něčeho?
/Sri Chinmoy Byla to zvláštní inspirace. Přišlo to ke mně jako záblesk, ale nepřišlo to z mé mysli. Nepoužívám mysl, abych věděl, co mám dělat od jednoho okamžiku k dalšímu. Protože jsem hledající, pouze se modlím k Bohu, aby mě vedl svým vlastním Způsobem. Má modlitba zní: „Prosím, učiň mne svým vybraným nástrojem. Použij mne. Dej mně prosím schopnost inspirovat lidi a zároveň mi umožni, abych Ti mohl lépe sloužit.“ To je má modlitba.
Letos mě můj Milovaný Nejvyšší inspiroval, abych nabídl 50 koncertů na počest indické nezávislosti. Indie získala svou nezávislost před 50 lety.
Pocházíte z Japonska?Reportér: Ano, narodil jsem se tam.
Sri Chinmoy: Letos jsem tam byl dva měsíce. Mým nejoblíbenějším místem je socha Pána Buddhy v Kamakuře. Byl jsem tam už sedmkrát a dvakrát nebo třikrát jsem měl koncert před Pánem Buddhou.Rád bych něco řekl o těch prvně zmíněných. V Matce Tereze nacházím dva aspekty: matku a sestru. V jednu chvíli je matkou soucitu; v dalším okamžiku je sestrou náklonnosti. Když ji vidím a hovořím s ní, žehná mi, jako matka žehná svému dítěti, a prokazuje mi nejvyšší sesterskou náklonnost.
Papež má rovněž dva aspekty. Jeden je aspekt otce, ten druhý je aspekt dědečka. Podle mě není jen Svatým Otcem, ale i Svatým Dědem. Otec věří ve spravedlnost. Když jeho děti udělají něco špatného, otec se bude zlobit a může vyvodit důsledky. Ale dědeček je ke svým dětem vším odpuštěním. V jeho očích nemohou jeho vnuci a vnučky udělat nic špatného. A tak se papež chová jako dědeček.
Podle mého skromného názoru je prezident Gorbačov nejvýznamnější světovou postavou. Mohl se chovat jako jeho předchůdci, jako Stalin a další. Ale do popředí vyšlo jeho světlo. Nyní je jeden Berlín, předtím byly dva. Gorbačov byl hlavním nástrojem k osvobození Maďarska, Československa, Polska a spousty dalších zemí východního bloku. Neříkám, že byl jediným nástrojem, ale byl hlavním nástrojem k osvobození těchto zemí. Vím, jak je obtížné sjednotit dvě země. Díky němu je nyní jediné Německo. Největší službu však prokázal své vlastní zemi. Otevřel dveře na Západ. Můžete tomu říkat demokracie nebo jakkoli chcete. Ale nyní tam existuje otevřenost, která tam předtím nebyla. Jak dalece uspěl, to je na Bohu a na člověku, aby rozhodli. Lidé vás vždy budou posuzovat mylně. Co je však důležité, je to, jak jste souzeni v Božím Oku.
Předtím, než se Gorbačov dostal k moci, světový mír byl pouhým heslem ve slovníku. Diskuse o odzbrojení a redukci jaderných zbraní vzešly od něj. On to začal; on byl tím průkopníkem. Mnoho lidí mu zpočátku nedůvěřovalo, ale on dokázal, že je upřímný. Když Gorbačov převzal moc, mohl se několik let chovat jako autokrat, stejně jako jeho předchůdci. On to ale neudělal. Namísto toho představil perestrojku, glasnosť a demokracii.
Abych byl upřímný, politika není má silná stránka. Jsem duchovní hledající. Když ale vidím, že se někdo snaží pozvednout vědomí lidstva, nabídnu potom této osobě podporu celým srdcem. Prezident Gorbačov ukázal, jak se mohou lidské bytosti sjednotit. On jednal. Řada jiných politických osobností, odpusťte mi, o míru pouze hovoří. V jednu chvíli prosazují světový mír, a v dalším okamžiku někde shodí bombu. Používají výraz „snižování počtu jaderných zbraní“; potom ale vidíme, že se počet zbraní zvyšuje. V případě Gorbačova, když něco řekl, tak to udělal. Proto jej považuji za největší žijící světovou postavu.
Další vzácnou vlastností Gorbačova je, že je natolik upřímný a odvážný, aby řekl, že udělal mnoho himálajských chyb. Existuje mnoho politiků, kteří nikdy neuznají, že udělali nějaké chyby. Gorbačov píše ve svých pamětech, že udělal mnoho chyb, a nyní se je snaží napravit. Jsme lidské bytosti. Chybovat je lidské; chyby dělá každý. Nicméně jsou lidé, kteří přiznají, že chybovali, zatímco jiní to přiznat nechtějí. Lidé, kteří přiznají, že udělali chybu, jsou podle mě nejen velcí, ale i dobří.
SCA 433. V době, kdy Sri Chinmoy odpovídal, byl papežem Jan Pavel II↩
Je naprostá pravda, že ten, kdo slouží Bohu, se rovněž modlí, a stejně tak ten, kdo se modlí, slouží také Bohu. Řekněme, že se někdo modlí v jeskyni v Himálajích. Když se stane dobrým člověkem, bude na zemi o jednoho nebožského člověka méně. Tímto způsobem člověk, který se modlí v himálajských jeskyních, slouží rovněž lidstvu.
Naproti tomu ten, kdo nabízí svou službu, se také zvláštním způsobem modlí. Neaspirující člověk nezasvětí svůj život ani na jedinou vteřinu. Dobrý člověk zasvětí celý svůj život. Toto zasvěcení není nic jiného než aspirace. Člověk, který ztělesňuje světlo, nemůže být oddělen od člověka, který nabízí své světlo celému světu.From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 11, Madal Bal, 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_11