Sri Chinmoy odpovídá, část 11

Část I

SCA 403-410. 7. srpna 1995 se Sri Chinmoy setkal s doktorkou Elenou Vladimirskou, zástupkyní ředitele Výzkumného ústavu hematologické pediatrie v Moskvě a jejím mužem, vojenským důstojníkem ve výslužbě, v restauraci Annam Brahma v Jamaice v New Yorku. V průběhu tohoto setkání se dr. Vladimirskaja a její manžel zeptali Sri Chinmoye na několik duchovních otázek. Jejich otázky a jeho odpovědi jsou spolu s dalšími poznámkami jsou zachyceny na následujících stránkách

Plyne čas jen z minulosti do budoucnosti?

Sri Chinmoy: Existují dva druhy času: jeden je připoutaný k zemi, ten druhý je nebesky svobodný čas, nebo můžeme říci, univerzální čas. Pozemsky spoutaný čas postupuje od jedné ke dvěma, ke třem, čtyřem, k pěti. Ale univerzální čas je jako velký kruh, který každým okamžikem roste a roste. Je to jako celý Boží Vesmír — věčný a nekonečný. Zemí spoutaný čas je jako několik kapek vody, můžete je snadno spočítat. Ale čas nebesky svobodný je jako rozlehlý oceán. Když myslíte na rozlehlý oceán, je naprosto nesmyslné pokusit se počítat kapky.

Odkud pocházejí lidské bytosti? Vznikly z Adama a Evy, nebo z opic?

Sri Chinmoy: Já věřím v evoluci. Začali jsme ve světě minerálů a vyvinuli se do říše rostlin, zvířat a lidí. A naše cesta ještě neskončila. Jednoho dne se staneme božskými bytostmi. Přestože jsme byli ve světě minerálů, neskládáme se pouze z hmoty. Uvnitř hmoty je rovněž duch. Skrze svou modlitbu a meditaci můžeme vynést z hmoty do popředí ducha a transformovat hmotu v ducha.

Jaký je Váš pohled na náboženství? Proč je tolik druhů náboženství vůči sobě nepřátelských?

Sri Chinmoy: Podstatou každého náboženství je láska k Bohu. Není jediného náboženství, které by nám říkalo: nemilujte Boha. Problém je ale se stoupenci každého náboženství. Velmi často říkají: „Mé náboženství je zdaleka nejlepší, zatímco tvé náboženství je velmi špatné.“ Stoupenci jednotlivých náboženství jsou jako děti v rodině. Tyto děti mají společné rodiče a dostává se jim od nich stejné náklonnosti, lásky a soucitu. Stejně se ale hádají a zápasí spolu. Když jedna ze sester vidí, že druhá sestra je hezčí, potom na ni okamžitě začne žárlit a hádat se s ní. Když vidí jeden bratr, že ten druhý je silnější, ten slabý mluví okamžitě o tom silném zle. V jiné rodině často řekne jeden bratr: „Já to vím lépe než kdokoli jiný!“ A další bratr pokračuje: „Ne, já to vím lépe než ty!“ Podobně je to s náboženstvím. Někdo řekne: „Já vím o Nebeském Otci víc než ty.“ Jiný zase říká: „Můj způsob, jak milovat Boha, je jediný správný a tvůj způsob je špatný.“ Takže se velmi často stává, že je mezi rozličnými náboženstvími spousta hádek a soubojů.

Ale to, na čem se všechna náboženství shodnou, je láska k Bohu. A pokud někoho opravdu milujeme, cítíme s touto osobou jednotu. Takže pokud milujeme Boha, cítíme svou jednotu s Bohem a budeme rovněž cítit svou jednotu s Božím stvořením. V největších hlubinách svého srdce víme, že jsme všichni jedním, ale potom do nás vstoupí pýcha a my řekneme ostatním: „Nepotřebuji vás.“ Ale my se navzájem potřebujeme. Všichni jsme součástí téže jsoucí skutečnosti. Strom se skládá z kmene, větví, listí, květů a plodů. Pokud kmen řekne, že nepotřebuje větve či listy, potom jaký to bude strom? A pokud květy řeknou, že nepotřebují větve a kmen, jak budou potom žít? Takže je zapotřebí dosáhnout jednoty.

Když vstoupíme do zahrady, okamžitě si uvědomíme její krásu, čistotu a vůni. Každá květina má svou vlastní krásu, ale krása, kterou cítíme v této zahradě, je krása mnohosti. A to je krása, která nám dává ohromnou radost. Podobně, Bůh získává radost z mnohosti květinových srdcí všech svých dětí.

Porozumí lidé jednoho dne nezbytnosti jednoty?

Sri Chinmoy: Ne, nebude to otázka porozumění, bude to otázka cítění srdcem. Pokud chceme něčemu rozumět, musíme použít svou mysl. Porozumění je vždy v mysli. Ale lidské bytosti nevytvoří jedna s druhou jednotu tím, že k tomu použijí mysl. Mysl každou chvíli mění svůj názor. V tenhle okamžik vstoupí do mé mysli dobrá myšlenka a já vás vidím jako dobrého člověka. V příštím okamžiku vstoupí do mé mysli myšlenka jiná a já řeknu, že jste člověk velmi špatný. Když používám mysl, můj názor na vás je odrazem myšlenek, které právě mám. Další věc, která se týká mysli, je ta, že mysl vždy rozděluje a odděluje. Mysl řekne: „Já jsem dobrý, ale ty dobrý nejsi.“

Srdce jen cítí jednotu s druhými. Říká: „Když jsem dobrý já, jsi dobrý i ty.“ Srdce je jako matka. Matka vždy cítí, že dítě je dobré. Celý čas své dítě zalévá mateřskou láskou, náklonností a soucitem. Matka nepoužívá mysl, aby určila, jak je její dítě krásné. Ne! Jakmile se na své dítě podívá, vidí jej celé krásné.

Pokud se dítě chová jako cyklón a začne křičet a rozbíjet všechno v domě, její mysl může říci: „Bože, proč jsi mi dal takové nebožské dítě? Komu je to zapotřebí?“ Je to proto, že mysl odděluje matku od dítěte. Ale potom vyjde matčino srdce do popředí a řekne: „Pokud je špatné, potom jsem odpovědná já, protože jsem jej přivedla na svět.“

Dosáhnou jednoho dne lidské bytosti spásy tím, že budou mít tento pocit jednoty?

Sri Chinmoy: Přijde to, přijde. Používáte termín „spása“. Když používáme tento termín, cítíme, že existuje spasitel, který nás zachrání. Cítíme, že jsme udělali milióny a miliardy špatných věcí, že jsme nečistí lidé, kteří spáchali tolik hříchů, a proto je nezbytné, aby někdo přišel a dal nám spásu. Ale existuje ještě jiná filozofie, která používá termín „realizace“. Tato filozofie je založena na našem pocitu jednoty s Bohem, naším Nebeským Otcem.

Když se dítě zašpiní od hraní v blátě a hlíně, jeho matka prostě přijde a umyje jej. Dítě se necítí provinile, že je špinavé, protože nezná nic lepšího. Jen si hraje, hraje a hraje. Ale matka ví, že bláto a hlína nejsou dobré, takže když k ní dítě přiběhne, okamžitě jej umyje a očistí. Podobně, bez ohledu na to, co děláme, pokud jen běžíme k našemu Nebeskému Otci, znovu nás očistí. Pokud si ale myslíme, že jsme velmi špatní, pokud cítíme, že jsme ošklivá špinavá zvířata, potom k Němu nepůjdeme. Takže když se dožadujeme Boha jako své matky a otce, Bůh pro nás udělá vše, a stane se Jeho odpovědností, aby nás očistil.

Když se modlíme a meditujeme, uvědomujeme si, že je něco nekonečně vyššího než spása, a to je jednota s Bohem. Když Kristus řekl: „Já a můj Otec jsme jedním,“ tehdy promluvila jeho realizace. Když řekl: „Ó Otče, proč jsi mě opustil?“, bylo to to lidské v něm, jež mluvilo a oddělilo se od Boha. Ale to božské v něm se nikdy od Boha nemohlo oddělit. Božské v něm cítilo: „Ať už jsem v Nebi či na zemi, Bůh je ve mně a já jsem v Něm, jsme jedním.“ Tento pocit jednoty se nazývá realizace.

Chtěla bych vám poděkovat. Odkud získáváte tyto odpovědi?

Sri Chinmoy: Vaše otázky jsou velmi významné. Tyto odpovědi nepřicházejí z mysli. Přicházejí přímo ze srdce a z duše. Dostávám tyhle odpovědi, protože se modlím a medituji. Vy jste přečetla mnohem více knih, než jsem přečetl já. Já jsem dokonce ani nedokončil střední školu, o univerzitě ani nemluvě. Tyto odpovědi ale získávám díky svým modlitbám a meditaci. Pokud se modlíme a meditujeme, získáme odpovědi už ve chvíli, kdy se druzí ptají. Nemusím se dívat do žádné knihy, abych na tyto otázky odpověděl, protože tyto otázky mají své odpovědi v sobě.

Sri Chinmoy se potom zeptal, zda se malí pacienti v nemocnici dr. Vladimirské modlí a meditují.

Sri Chinmoy: Protože jste ředitelkou nemocnice, víte, jak naprosto nezbytné je Boží soucit a Boží láska pro tyto děti. V této inkarnaci tolik trpí. Dáváte jim pozemskou medicínu, která je vyléčí a dovolí jim zůstat na zemi dalších padesát nebo šedesát let. Ale pokud jim můžete dát i nebeskou medicínu — což je modlitba nebo opakování Božího jména — budou mít v příštím životě lepší inkarnaci. Nyní jim podáváte medicínu jednou rukou. Ale pokud jim dokážete podávat medicínu oběma rukama, pomůže jim nekonečně více. Bůh je i v pozemské medicíně, kterou jim dáváte, ale děti si Jej v ní neuvědomují. Pokud je dokážete přimět, aby se ráno modlily či opakovaly Boží jméno, budou si Boha více uvědomovat.

Dr. Vladimirskaja: Budeme se to snažit udělat, ale je to v naší zemi velmi obtížné, protože zde bylo náboženství po mnoho a mnoho let zakázáno. Nyní už není.

Sri Chinmoy: Zde v Americe věří v Boha, ale modlit se je na školách zakázáno. Na školách nejsou modlitby povoleny.

Dr. Vladimirskaja: Je to velmi obtížná situace. Pokusíme se něco udělat. Snažíme se rovněž změnit situaci v naší nemocnici tím způsobem, abychom povolili každému dítěti být se svými rodiči. To je velmi důležité. Předtím to bylo zakázáno, ale nyní už může dítě se svou matkou, otcem a prarodiči být.

Sri Chinmoy: Laskavost je stejně důležitá jako medicína. V medicíně laskavost být nemusí. Ale uvnitř laskavosti je medicína vždy. Laskavost, kterou matka, otec, sestra a bratr dávají, je velkou pomocí. Velmi nemocnému dítěti pomáhá.

Část II

SCA 411-412. Následující otázky položili Sri Chinmoyovi jeho žáci v restauraci Annam Brahma v Jamaice v New Yorku 25. května 1996

Hovoříš o vnitřním pláči a vnějším úsměvu. Když získám vnitřní pláč, z nějakého důvodu se mi nezdá, že bych byl schopen získat vnější úsměv. Vnitřní pláč mě nutí cítit se smutný a nedokážu získat vnější radost.

Sri Chinmoy: Pokud je to skutečný vnitřní pláč, pokud pochází ze srdce, potom ti tento vnitřní pláč určitě dá radost. Pláč, který nyní zažíváš, není ze srdce; pochází z vitálna. Srdce a vitálno jsou velmi blízko sebe. Někdy tak zaměníme srdce za vitálno a vitálno za srdce. Pokud pláč pochází z vitálna, potom se ve vašem vnějším životě projeví deprese. Ale pokud tento pláč pochází ze srdce, pokud je to opravdový pláč, potom je tento šplhající pláč radostí samou. Jestliže intenzivně pláčeme po Bohu ve své meditaci či modlitbách, nemusíme čekat na výsledek. V tu chvíli je pláč samotný radostí.

Pokud říkáš, že uvnitř je pláč, ale vně jsi stísněný nebo nezískáváš štěstí, znamená to, že pláč není ze srdce. Je z vitálna. Vitálno je velmi záludné. Snaží se převzít pozici srdce. Srdce je soucitné. Dovoluje to vitálnu udělat. Když chce malý bratr ošidit druhé a říká, že je tak silný jako jeho bratr starší, uvnitř se ti druzí můžou smát, ale na veřejnosti si z něj legraci nedělají. Podobně, srdce je soucitné, když vitálno, ten malý bratr, chce hrát roli srdce.

Velmi často může být srdce buď vitálnem obelháno nebo může hrát roli soucitné matky či otce. Ale mysl nikdy nedovolí vitálnu, aby mělo byť jen kousíček majetku mysli. Jinými slovy, pokud je mysl silná, nedovolí, aby do ní vstoupilo zklamání, smutek a beznaděj vitálna. Deprese vitálna a deprese mysli jsou naprosto odlišné. Mysl má své vlastní problémy a nedovolí vitálnu, aby do ní vstoupilo a přidalo k jejím problémům, dokonce ani odebralo byť jen kousek její radosti. Srdce však požádá vitálno, aby mu ukradlo radost s nadějí, že jednoho dne tento malý bratr přestane krást a namísto toho začne aspirovat.

Pokud je to skutečný pláč ze srdce, planoucí pláč, tento pláč samotný je radostí, je to radost sama. Ale mnohdy, když cítíme, že náš pláč je opravdu hluboký, je to ve skutečnosti pláč utrpení vitálna. Vitálno nás přiměje cítit, že náš pláč pochází z nejhlubších zákoutí našeho srdce. Tímto způsobem pláč vitálna vytváří problémy. Přestože intenzivní pláč tam je, není to intenzivní pláč srdce. Pláč vitálna se nakonec setká se zklamáním, protože je založen na očekávání. Ale pokud máme velmi intenzivní vnitřní pláč či touhu po Bohu, shledáme, že v našem toužení je mnoho radosti. I když Bůh nepřijde a nepostaví se před nás, nevadí nám to.

Neodrazuji tě. Mnohokrát jsi zažil radost svého srdce. Ale někdy je tento pláč z vitálna, a proto cítíš tento pocit smutku.

Když občas pozoruji situaci ve světě a nedostatek aspirace mezi lidmi, je těžké být šťastný.

Sri Chinmoy: Být šťastný je těžké, protože svět trpí. Musíme si ale pamatovat, že máme svůj vlastní vnitřní svět. Jestliže po nás Bůh chce, abychom zasadili několik dalších rostlinek do zahrady našeho srdce nebo tuto zahradu zalili, shrabali či zúrodnili, musíme to udělat. Pokud nás požádá, abychom udělali něco ve vnějším světě pro Jeho manifestaci, měli bychom to udělat. Bez ohledu na to, co po nás Bůh žádá, uděláme to, jak nejlépe umíme, ale potom se musíme odevzdat.

Snažíme se změnit tvář a osud tohoto světa, ale svět to nechce. Snažíme se dát někomu moudrost, ale tento člověk nám nerozumí a uráží nás. A tak musíme poslouchat jen jedinou osobu, Vnitřního kormidelníka. Pokud nás požádá, abychom něco někomu dali, dáme mu to. Pokud se nám na oplátku tato osoba vysměje a urazí nás, pokud náš dar nepřijme, není to náš problém. Naší úlohou je odevzdat se Vnitřnímu kormidelníkovi. Jakmile se modlíme a meditujeme, musíme poznat Boží Vůli tím, že nasloucháme tomuto Příkazu Boha. Musíme vědět, co chce, abychom udělali. Pokud dokážeme vykonat Boží Vůli podle své kapacity s nejvyšší upřímností, to stačí.

Díváme se kolem sebe a očekáváme, že se svět změní přes noc. Svět se ale přes noc nezmění. Naši sousedé, dokonce ani naši blízcí se nezmění. Budeme se snažit, jak nejlépe umíme. Navenek můžeme být nepochopeni, ale vnitřně můžeme nabídnout dobré myšlenky. Pokud se navenek nic nemění, co můžeme dělat? Je-li to Boží Vůle, budeme pokračovat. Pokud to Boží Vůle není, zanecháme toho. Své štěstí si můžeme udržet jen tím, že budeme naslouchat Boží Vůli. Jakmile Bůh řekne: „Udělej to,“ uděláme to. Potom na to zapomeneme. Když Bůh řekne: „Nedělej to,“ potom to jednoduše neuděláme.

Naše štěstí musí vycházet z naší služby Bohu v lidstvu. Když stojíme před lidstvem, nesmíme zapomínat, že sloužíme lidstvu, protože uvnitř lidstva je Bůh. Pokud Bůh, jenž je uvnitř lidstva, ví, jak upřímně jsme se pokoušeli a pokud je potěšen naší upřímnou snahou, potom budeme mít radost bez ohledu na to, jaký je výsledek.

Naší potíží je, že tvrdě pracujeme, pořádáme přednášky a snažíme se učinit svět lepším, ale máme pocit, že svět je stále horší a horší. Ale Bůh Sám ví, zda se svět ve skutečnosti zlepšuje, nebo zhoršuje. Bůh po nás chce pouze naši upřímnou snahu. Jestliže myslíme na výsledek, jestliže si myslíme, že vše je zrovna tak špatné, jak to bylo před tím, potom si řekneme: „K čemu je to, modlit se k Bohu?“ Pokud nesloužíme Bohu pro Něj samotného, pokud si myslíme, že to děláme pro sebe, pak se budeme nutně cítit bídně. Sloužíme-li Bohu pro Něj samotného, potom i když nejsme úspěšní, i když nemáme takzvaný vnější úspěch, Bohu to vadit nebude. Bůh chce jen vidět, jestli upřímně nasloucháme Jeho Příkazu. Pokud si tímto způsobem dokážeme udržet své spojení s Bohem velmi pevné a bezpečné, potom budeme schopni zůstat šťastnými.

Část III

SCA 413-419. Následující otázky položili žáci Sri Chinmoye na „Aspiration-Ground“ 22. června 1996

Vnější potřeby určitého člověka mohou být naší cestou uspokojeny. Například má kde bydlet, má jídlo, všichni jeho přátelé jsou zde a čím více duchovní se zdá být, tím více ho lidé mají rádi. Zůstává z vnějších příčin, ale uvnitř možná necítí tu nejvyšší aspiraci pro Nejvyššího. Je lépe pro takového člověka zůstat s neupřímnou aspirací v naději, že jednoho dne se stane aspirací upřímnou, nebo je pro něj lepší jít za něčím jiným?

Sri Chinmoy: Řekněme, že někdo začal svůj duchovní život s nejvyšší upřímností, ale potom jeho upřímnost postupně mizela. Pokud vidí, že pět či šest let nebyl schopen znovu získat svou upřímnost, musí si najít svůj vlastní člun. Znamená to, že se musí vrátit do obyčejného života, protože není přínosem pro duchovní život. Užívá si zde pouze radostí a pohodlí. Jeho duchovní disciplína je nulová, přestože se, jak říkáš, snaží udělat na ostatní velmi oddaný dojem. Ale pokud si bude opravdově chtít vyvinout svou upřímnost, něco uvnitř jej bude hryzat a dá mu pocítit, že není upřímný.

Pokud nějaký člověk nedokáže po pěti či šesti letech znovu získat svou planoucí upřímnost, je zbytečné, aby nadále setrvával na cestě s nadějí, že jednoho dne se upřímnost najednou z ničeho nic zjeví. Někteří lidé si myslí, že se vše jednoho dne vrátí zpět, přestože ztratili svou upřímnost, ztratili čistotu, ztratili jistotu, ztratili důvěru.

Každý začíná s upřímností. Každý, kdo přijme duchovní život, chce porazit nejistotu, žárlivost a další nedokonalosti. Ale po čtyřech nebo pěti letech klesání tyto slabosti začnou někteří žáci považovat za sílu. Tyto slabosti na sebe začnou brát podobu požadavků: „Jsem nejistý, proto ke mně můj Mistr musí být soucitnější. Jsem žárlivý, proto musí být můj Mistr soucitnější. Musí vědět, že jsem slabý. Jsem nečistý, proto ke mně musí být můj Mistr soucitnější. Vidí, že s čistotou zápasím.“

Na začátku takový požadavek žáka vůbec nenapadl. Pokud byl neupřímný, zoufale se snažil být upřímný. Pokud byl nečistý, snažil se čistým být. Pokud byl nejistý, snažil se být jistý. Všechny tyto božské kvality toužil získat správnou metodou: modlitbou a meditací. Po pěti či šesti letech na sebe tyto vlastnosti vezmou odlišnou formu. Žáci kladou Mistrovi požadavky: „Jsem slabý. Byl jsem s tebou tolik let. Co jsi dělal? Proč mě neuděláš dokonalým?“ Předtím se všemožně snažili být dokonalými žáky. Potom, po několika letech, se jejich teorie změnila. Nyní říkají: „Protože jsem ti na několik let dal svůj život, Mistře, je tvou povinností mě zdokonalit.“

Pokud žáci, kteří během let značně klesli, cítí, že není naděje, že by znovu schodiště vystoupali, potom je pro ně ztráta času zůstávat na cestě. Naše filozofie je filozofií překonávání a pokroku. Jestliže nemohou po pěti či šesti letech znovu získat upřímnost nebo čistotu nebo další božské kvality, s nimiž začínali, pokud se nedokáží vrátit k vlastnímu počátečnímu bodu, jak budou znovu mít odhodlání běžet rychle, rychleji, nejrychleji? Cítím, že rychlost indického volského povozu není žádná rychlost. Pro tyhle lidi zůstane cíl nedosažitelný, protože je daleko, velmi, velmi daleko.

Později ti samí lidé, kteří se pohybují rychlostí volského povozu, budou nenávidět duchovní život a budou nenávidět svého Mistra. Řeknou: „Co jsi udělal? Dal jsem duchovnosti třicet let svého života, čtyřicet let svého života. Ty jsi mi nedal jistotu, nedal jsi mi sebevědomí, nezvětšil jsi mou lásku, nezvětšil jsi mou oddanost, nezvětšil jsi ani mé odevzdání. Co jsi udělal?“ Potom začnou obviňovat duchovní život, obviňovat Mistra, obviňovat každého. Obviňováním duchovního Mistra či cesty ničemu nepomohou.

Pokud se někdo nedokáže vrátit ke svému výchozímu bodu, ve kterém on sám ví, kolik měl aspirace, kolik měl pro cestu lásky, kolik oddanosti a kolik odevzdání, pokud klesal, klesal a klesal a po pěti či šesti letech není žádná naděje, že by se vrátil zpět k původní výšce, pokud nyní shledává obtížným jít výše a hlouběji a dále směrem k cíli, je pro něj zbytečné, aby zůstával na cestě. Je spousta, spousta takových. Je spousta těch, kteří s námi zůstávají jen proto, že mají pohodlný život.

Musím říci, že jsou lidé, kteří jsou naprosto disciplinovaní. Jsou někteří, kdo si udržují svou upřímnost a vrhají své srdce a duši do božských aktivit. Musím říci, že někteří lidé udělali během let ohromný pokrok, jinak by se tento člun už převrhl. Obzvláště v tomto roce, v roce překvapení, žáci zde i kdekoli jinde udělali ohromný pokrok. Navenek nemůže být tento pokrok měřen. Kdo přemohl žárlivost, kdo přemohl nejistotu, kdo přemohl další nedokonalosti — pouze Mistr může soudit. Žáci nemohou soudit někoho, protože žáci nejsou v pozici, aby vstoupili do srdce těch, kdo učinili obrovský, obrovský pokrok. Jsou lidé, kteří mi dali během let svým úpadkem šokující zkušenosti. Říci, že klesli značně, je slabý výraz.

Pokud jsem dobře rozuměl tvé otázce, ptáš se: když se lidé obelhávají, když nemají žádnou upřímnou aspiraci, měli by pokračovat v cestě s nadějí, že jednoho dne získají nazpět svou aspiraci? Dříve jsem říkal: „I když ve člunu spíte, není to na škodu. Můžete spát.“ Ale nyní vidím, že někteří lidé, kteří spali a pochrupávali, se z ničeho nic probudili a podivili se. Říkají: „Kde to jsme?“ Potom získají pocit, že voda je to nejbezpečnější místo, a tak vyskočí ze člunu do vody.

Jedinou útěchou je, že jsou lidé, kteří udělali obrovský, obrovský pokrok, vnitřně i navenek, obzvláště letos, v roce překvapení. Jsou také tací, kteří klesli nadobro. Co se dá teď dělat? Je mi jich líto, protože marní svůj život, obzvláště mladá generace. Pokud nezískají nazpět svou aspiraci poté, co ji ztratili, potom až jim bude 40 nebo 50 let, budou obviňovat mě. Řeknou: „Proč jsi nám nepomohl, abychom učinili pokrok? Proč jsi nám nepomohl, abychom překonali tyhle obtíže?“ Mohu jen říci, že jsem se snažil, jak jsem jen mohl, ale oni neměli potřebnou vnímavost.

Někdy mám udělat spoustu věcí a nevím, jaké jsou mé priority.

Sri Chinmoy: Je-li někdo v duchovním životě, prioritou je vždy aspirace. Aspirace samotná je zasvěcením. Pokud aspiruješ, budeš vědět, co máš dělat. Aspirace má uvnitř poselství zasvěcení. Aspiraci nemůžeme oddělit od zasvěcení, ale aspirace musí přijít první. Pokud aspirujeme, je snadné vědět, co máme dělat, anebo komu máme sloužit. Ale pouhou službou je obtížné vědět, pro co aspirovat a jak aspirovat. Aspirace vždy předchází zasvěcení. Uvnitř aspirace je zasvěcení. Jsme schopni ocenit vůni, protože existuje květina. Pokud není žádné květiny, nemůže být ani vůně. Takže aspirace ti určitě řekne, jaké by měly být tvé priority. Uvnitř aspirace mohou být nalezeny všechny odpovědi.

Jak můžeme vědět, zda jsme na sebe oprávněně přísní, anebo zbytečně sebekritičtí negativním způsobem?

Sri Chinmoy: Pokud upřímně aspirujeme, uvnitř naší aspirace bude světlo spravedlnosti. Jestliže máš planoucí aspiraci, bude uvnitř tvé aspirace světlo, a podle tohoto světla budeš soudit sám sebe spravedlivým způsobem. Toto světlo osvítí zmatení mysli, která je příliš sebekritická, nebo mysli, která říká, že můžeš odpočívat a užívat si ještě o trochu více. Intenzita tvé aspirace ti zákonitě řekne, zda jsi příliš sebekritický, shovívavý nebo si příliš dopřáváš. Aspirace má v sobě světlo a toto světlo ti ukáže, zda je tohle místo temné, plné zmatení či mentálních halucinací. Řekněme, že jedna strana je halucinace a druhá strana je zmatení. Pokud sem přineseš svítilnu, potom pokud jsi sebekritický a chceš být na sebe přísnější, světlo řekne: „Ne, toto není nutné.“ Pokud jsi k sobě příliš shovívavý, toto světlo řekne: „Musíš být přísnější.“

Je velmi málo lidí, kteří jsou sebekritičtí. Občas vstoupí do sebekritických lidí pýcha. Řeknou: „Jsem jediný, kdo chce být dokonalý.“ Sebekritičtí lidé si myslí, že jsou jediní, kdo touží po dokonalé dokonalosti. Cítí, že pouze oni získají dokonalou dokonalost, a ostatní nikoli. Samozřejmě taková myšlenka nemusí vstoupit do jejich vědomé mysli.

Kritizováním sebe sama nemohu dojít ke světlu. Kritizováním sebe sama se pouze oslabuji, protože se cíleně vzdávám pozitivního přístupu k životu. Pokud cítím, že nejsem dokonalý nebo že jsem nedošel k určitému bodu, potom ať se dokonalým stanu. Jestliže dnes cítím, že si nemohu dát sto bodů ze sta, pokud si mohu dát pouze šedesát, nesmím se přesto kritizovat. Měl bych jen říci: „Dnes jsem si dal šedesát. Uvidíme, zda si budu moci dát zítra sedmdesát.“ Kritizováním sebe sama za to, že mám dnes pouze známku 60, když jsem očekával, že dostanu 80 nebo 90, ztrácím svou mentální vyrovnanost a zničím tak své možnosti.

Když házím basketbalovým míčem, přestože trefím jen padesát košů ze sta, nerozčílím se. Dělám si jen legraci ze svého „nejlepšího žáka“ a urážím jej, jak je den dlouhý! Dnes jsem mu řekl: „Můj nejlepší žák mi přináší takovou smůlu! Každá vteřina, kdy je se mnou, znamená smůlu. Když mi hází míče, nezískám ani padesát košů ze sta.“ Ale tohle jsem řekl jen jednou. Potom jsem s žertováním přestal. Jednou nebo dvakrát jsem měl potom velmi nízké skóre, ale Bůh mi řekl: „Buď zticha!“ Bůh chtěl okamžitě učinit mého nejlepšího žáka šťastným, a tak jsem získal 69 ze 100 košů. Kdybych se ale držel myšlenky, že ten chudák přináší smůlu, neměl bych ani 30 ze 100.

Pokud sis dal nízkou známku a cítíš, že jsi byl nestranný a dal sis spravedlivé ocenění, nekritizuj se. Když se budeš kritizovat, když řekneš: „Jak jsem mohl získat pouze 50?“, jenom se oslabíš. Namísto toho by sis měl říci: „Dal jsem si nízkou známku. Ať mám nyní více odhodlání. Namísto kritizování sebe sama se na to budu dívat pozitivně. Ať dostanu vyšší známku na základě svého odhodlání.“

Toto je otázka o Bohu Spravedlnosti a o Bohu Soucitu. Pokud se nějaká osoba chovala během let takovým způsobem, že Bůh Spravedlnost s ní teď účtuje, je možné cítit k Bohu Spravedlnosti neuvěřitelnou, intenzivní lásku namísto pocitu otřesení a děsu či negativní reakce vůči Němu? A může se Bůh Spravedlnost na základě této lásky změnit v Boha Soucit? Pokud tato osoba říká: „Bez ohledu na to, co děláš, já Tě miluji, miluji Tě,“ promění se potom Bůh Spravedlnost v Boha Soucit?

Sri Chinmoy: Bůh Spravedlnost se nemusí proměňovat v Boha Soucit, protože tento člověk je natolik otevřený Božímu Světlu, že se stal s Bohem neoddělitelně jedním. Jeho láska k Bohu je tak nesmírná, že když ho Bůh kopne, cítí, že Bůh ho krmí nektarem. Nemůže v tu chvíli oddělit Boha Spravedlnost a Boha Soucit, protože jeho láska k Bohu je tak nesmírná a intenzivní. Můžeš být třetí osobou, jež vše pozoruje a říká: „Ó můj Bože! Bůh ho trestá!“, ale pokud je tvé srdce neoddělitelně jedním s Božím Srdcem, v tu chvíli uvidíš, že tato osoba má k Bohu ohromnou lásku.

Je to jako známý příběh o Naradovi. Narada několik let meditoval a potom se zeptal Višnua, kolik let potrvá, než realizuje Boha. Višnu řekl: „Už jen tři inkarnace.“ Narada řekl: „Tři další inkarnace? To je příliš, příliš!“ Byl připraven vzdát se.

Potom se jiný chlapík, opilec, zeptal Višnua: „Kolik mi bude trvat inkarnací, než realizuji Boha?“ Višnu řekl: „Tolik inkarnací, kolik je listí na tomto stromě!“ Opilec začal radostí tančit! Řekl: „Ó, jednoho dne budu schopen realizovat Boha! To je tak malý strom. Má jen velmi málo listí.“ Podívejte se na jeho postoj! Tančil radostí, protože jednoho dne realizuje Boha. Neviděl všechny ty nesčetné listy. Není nepředstavitelné, že mu to mělo trvat tolik inkarnací? A Narada nedokázal čekat ani tři další inkarnace.

Mudrc Bhrigu chtěl vidět, který z Bohů je nejsoucitnější. Šel k Brahmovi a neukázal mu žádný respekt. Brahma se rozzuřil. Potom šel k Šivovi a neukázal mu žádný respekt, a tak se Šiva rozzuřil a chtěl jej proměnit v popel. Nakonec zašel Bhrigu k Višnuovi, který ležel a spal. Velmi bolestivě Višnua kopnul a potom si stoupnul na Višnuova chodidla. Namísto aby použil svou okultní sílu, aby Bhrigu zničil, Višnu si mnul chodidlo a řekl: „Jak se máš, mé dítě? Bolí tě něco? Je mi to tak líto. Udeřil jsi mě. Neporanil ses?“ Toto je soucitný aspekt božského. Když přišel Bhrigu k ostatním a neukázal jim žádný respekt, rozzuřili se. Potom ale vstoupil do Višnuovy místnosti, kde Višnu spal. Kopl jej velmi tvrdě a potom si stoupl na jeho nohy. Od té chvíle měl na sobě Višnu stopu Bhriguových nohou.

Mělo by to být naprosto stejné, když cítíme Boha Spravedlnost. Říkáme, že nás Bůh udeří, když uděláme něco špatného. Ale měli bychom říkat: „Ne, to je pro mé dobro, že mě udeřil.“ Ve chvíli, kdy cítíme, že nás Bůh po tolika letech udeřil pro naše vlastní dobro, ve chvíli, kdy si vyvineme takové božské vnímání, nebudeme to ani nazývat Boží Spravedlností. Řekneme: „Ó můj Bože, Ty jsi přišel, přišel jsi, přišel jsi. Nyní dělej vše, co se Ti líbí! Kopej mě nebo mě odhoď, cokoli chceš udělat, zkrátka to udělej! I když mě chceš zabít, můžeš mě zabít, protože já chci Tvé štěstí.“ Když se hledající stane neoddělitelně jedním s Boží Vůlí, řekne: „Dělej, co chceš! Pokud mě chceš zabít, zabij mě; já chci jen Tvé štěstí.“

Tak se Bůh Spravedlnost nemusí proměňovat v Boha Soucit. I když je hledající kopán, může to brát jako Světlo Božího Soucitu. Cokoliv Bůh s nějakou osobou dělá v Boží zvolenou Hodinu, je pro ni to nejlepší. To je ten nejlepší postoj. Pokud má hledající takový postoj, znamená to, že Bůh pozvedl jeho vědomí do ohromné výše. Hledající ví, že cokoliv Bůh udělá, je pro jeho dobro, a cítí, že jediný způsob, jak může potěšit Boha v každém okamžiku, je skrze neoddělitelnou jednotu s Ním. Hledající se dostal v tu chvíli daleko za hranice Spravedlnosti a Soucitu. Je v říši radosti a extáze, protože se jej Bůh dotkl. Právě proto, že si Bůh vybral čas, aby se jej dotkl, hledající plave v moři radosti.

Slyšela jsem tě během let říkat, že žáci mnohdy po meditaci nevstřebají to, co obdrželi. Mohl bys nám prosím říci, co máme dělat, abychom vstřebali to, co jsme obdrželi a také co bychom dělat neměli?

Sri Chinmoy: Existují dva nebo tři způsoby, jak ve svém systému vstřebat světlo, mír a blaženost, které jste získali ze své dobré meditace. Jeden způsob je být naprosto uvolněný. Takovým uvolněním není sledování televize nebo čtení novin! Měli byste číst jen duchovní knihy nebo si lehnout a tiše zpívat oduševnělé písně. Pokud si můžete po své hluboké meditaci pobrukovat oduševnělé písně, je to ten nejjednodušší a nejefektivnější způsob, jak ji vstřebat. Můžete rovněž číst duchovní knihy, ale pro skvělé zpěváky jako jsi ty, je zpívání lepší. Pro zpěváky je to nejjednodušší a nejúčinnější způsob. Můžete zpívat sami nebo poslouchat můj hlas, ale pro tebe bude lepší zpívat. Protože jste měli dobrou meditaci, můžete k ní ještě přidat svým zpěvem. Potom bude tak snadné výsledek vaší hluboké, jemné meditace vstřebat. Existují rovněž další způsoby. Jedním z nich je velmi, velmi pomalu se procházet a nechat Matku Přírodu, aby vám pomohla vstřebávat. Matka Příroda vám velmi konejšivě a jemně pomůže vstřebat všechny božské věci, které jste obdrželi během meditace. Matka Příroda je však velkou pomocí jen brzy ráno nebo večer. V jinou dobu je velmi obtížné získat od Matky Přírody pomoc, protože se poddala lidem nebo byla zkažena či znečištěna neklidem lidí. Pokud máme během dne dobrou meditaci, potom je nejlepší zpívat.

Po naší meditaci v budově Spojených národů se musíme všichni vrátit k práci. Protože si nemůžeme lehnout nebo zpívat, existuje něco jiného, co bychom mohli udělat pro vstřebání meditace? Někdy začnou všichni prostě mluvit, jakmile odejdeš.

Sri Chinmoy: Můžete si zpívat docela tiše nebo jen v duchu. Pokud si zpíváte v tichosti Jiban Debata, kdo vás uslyší? Váš nadřízený nemůže říci nic na to, co děláte. Pokud zpíváte v tichosti, jak může váš nadřízený nebo kdokoli jiný něco říkat? Jestliže poté, co jsem odešel, všichni povídají, pak počkejte dvě nebo tři minuty. Tito povídálci zmizí, protože se musí vrátit do práce. Vy můžete zůstat na svém místě o tři nebo čtyři minuty déle. Nechte je odejít. Nebudou u vás stát a čekat, až vstanete a potom vás obtěžovat. Pokud i vy musíte spěchat do práce, potom je nejlepší v tichosti zpívat. Nemusíte vůbec zpívat nahlas. Další věc, kterou můžete vědomě a záměrně dělat, když máte vyšší zážitek, je dýchat tak pomalu, jak jen dokážete. Tohle můžete dělat pokaždé. Nikdo nevidí, zda dýcháte pomalu a potichu. Dýchejte tak pomalu a potichu, jak je to jen možné. Snažte se pocítit, že kdybyste si dali před nos provázek nebo nit, ani by se nepohnula. Nikomu nebude vadit, co děláte, a zároveň vy nebudete ovlivněni vyrušováním ostatních.

Když si nevážím člověka, se kterým pracuji, nevím, jak se chovat.

Sri Chinmoy: Existuje něco, čemu se říká praktická moudrost. Řekněme, že se tvůj nadřízený v něčem naprosto mýlí. Pokud se budeš se svým nadřízeným hádat a on si na tebe zasedne, nakonec tě vyhodí. Nikdo nechce být opravován a zdokonalován. To je lidský život, obzvláště v případě nadřízených. Je pod jejich důstojnost, aby byli opravováni podřízenými.

Praktická moudrost říká, že pokud tě nadřízený vyhodí, budeš mít potíže. Pokud ti napíše velmi špatné hodnocení, budeš mít potíže. Neříkám, že bys měl svému nadřízenému lichotit. Můžeš ale danou situaci ignorovat. Můžeš si říci: „Můj šéf nemá pravdu. Co mám dělat? Když se ho pokusím opravit nebo zdokonalit, rozzuří se.“ Takže se můžeš chovat jako bys nic neviděl; můžeš se zachovat k té situaci jako slepý. Tomu se říká praktická moudrost.

Zároveň však existují někteří duchovní lidé stvoření Bohem, kteří bojují za spravedlnost. Pokud dělá jejich nadřízený něco nebožského či neetického, pak takový člověk řekne: „Ať mě třeba vyhodí! Dostanu práci někde jinde. Chci spravedlnost. Sídlo OSN je posvátné místo. Už nyní je někteří lidé pošpinili. Nechci už žádnou špínu. Nechci, aby tenhle člověk ještě přidával ke špíně, kterou už Spojené národy trpí.“ Jsou takoví lidé — možná jeden z deseti tisíc.

Musíš vědět, ke které kategorii patříš ty. Můžeš ignorovat, co se děje, jako kdybys neviděl nic špatného. Nebo pokud upřímně cítíš, že duše Spojených národů tím bude ovlivněna, že srdce Spojených národů bude ovlivněno nebožským chováním vyšších autorit, potom můžeš promluvit nahlas. Možná se najde třicet nebo čtyřicet dostatečně odvážných lidí. Samozřejmě, že Spojené národy nemusí změnit svou politiku, ale svět si může uvědomit, v kolika ohledech mohou být Spojené národy zdokonaleny. Nepoužívám zde slovo „kritizovány“. Je to negativní výraz. Ale to, že se mohou stát Spojené národy lepšími, na světlo vyjít může. Pokud se dají najít cesty, které by pomohly změnit názory vysoce postavených úředníků a vysoce postavených diplomatů, Spojené národy se rozhodně stanou jednoho dne lepšími.

Dokud budu zde na zemi, nikdy se nevzdám naděje pro OSN. Nemám víru v každého od nejvyššího k nejnižšímu, ale pokud jde o srdce Spojených národů, pokud jde o duši Spojených národů, musím a vždy si budu uchovávat víru, protože srdce Spojených národů a duše Spojených národů jsou jedinečné. Zároveň tam pracuje spousta obyčejných lidí. Někteří jsou na vysokých postech, zatímco jiní na postech nízkých. Jakmile ti výše postavení nejednají správně, je velmi obtížné, ne-li nemožné, aby se chovali správně ti níže postavení. Je to jako rodina. Pokud nejsou starší bratři božští, pokud kouří, pijí a dělají samé špatné věci, potom je pro mladší bratry a mladší sestry velmi obtížné vést duchovní život.

Jestliže nadřízení nedělají správné věci, potom je pro lidi pracující pod nimi velmi těžké je změnit. Níže postavení jen trpí a trpí. Na druhou stranu však mohou být morálně, duchovně a ve všech ohledech natolik silní, aby poukázali na to, že jednání jejich nadřízených je nebožské a absurdní a že to pouze zničí věhlas Spojených národů. Kde ale najdete tyto statečné vojáky?

Část IV

SCA 420-425. Následující rozhovor s panem Radhakrišnou Pathakem, spoluvydavatelem jistého deníku v Dillí, se odehrálo 2. září 1996 na Aspiration Ground

Taková je Matka Kálí

Sri Chinmoy: Vaše žena je velmi oddaná Matce Kálí. Ví, že i já jsem Matce Kálí velmi oddán? Díky Ní jsem stále naživu. Když jsem byl mladík, byl jsem velký sportovec. Vyrůstal jsem v ášramu Sri Aurobinda. Tam jsem byl po dva roky za sebou desetibojařským přeborníkem. Byl jsem celkově první v deseti disciplínách. Já se vychloubám! Byl jsem také nejrychlejším sprinterem po šestnáct let za sebou. Podle indických měřítek jsem byl poměrně dobrý.

Teď se vrátím zpět k Matce Kálí. Jednoho dne jsme měli závod na čtyři sta metrů. Prvních dvě stě metrů jsem běžel co nejrychleji. Potom jsem se unavil a vyčerpal. Posledních 100 metrů jsem už už omdlíval. Když jsem nakonec 400 metrů dokončil, zhroutil jsem se. Má duše opustila tělo, zatímco já jsem ležel na cílové čáře. Když potom má duše stoupala, koho jsem to neviděl? Svou Matku Kálí! Velmi mocně uchopila mou duši a vrátila ji zpět do těla. Proto jsem stále naživu. Jinak by má duše nadobro odešla.

Ze všech kosmických bohyní je Matka Kálí mou nejdražší Matkou. Je Matkou největší rychlosti a je také Matkou Soucitu. Všechny božské Matky, božské kosmické bohyně, mají Soucit, ale Matka Kálí je ve všem nejrychlejší. Můžete stokrát dělat chyby. Můžete si dlouho, velmi dlouho hovět v potěšení nevědomosti. Jakmile ale sestoupí její Milost, všechny naše slabosti, nedostatky a takzvané hříchy mohou být smazány, osvíceny či očištěny. Taková je Matka Kálí. Jsem šťastný, že se dovídám, že je vaše žena velmi oddaná Matce Kálí, protože se mnou je to úplně stejné.

Mr. Pathak: Nevím, kde jsem se tu vzal. Je to pouze skrze vaši milost. Jsem skutečně užaslý, že jsem zde.

Sri Chinmoy: Máte velmi krásnou duši. Rodiče vám dali nanejvýš krásné, oduševnělé jméno, Radhakrišna. Ztělesňujete jak Radhu, tak i Krišnu. Radha byla samou láskou a oddaností vůči Krišnovi. Její láska ke Krišnovi neměla obdoby. A zároveň se podívejte na Krišnovu lásku k Radze. Mateřský aspekt v Radze je aspektem soucitu. Je jako magnet. Je nekonečně snazší jít k pánu Krišnovi skrze Radhu než jinak. Také v lidském životě je snazší jít k otci přes matku. Jakmile musíme jít k otci přímo, je to obtížné. Ale matka ví, kdy je otec dosažitelný a přístupný. Matka je mostem mezi dítětem a otcem, protože dítě má důvěrnější spojení se svou matkou než se svým otcem. Matka reprezentuje Matku Zemi. Otec reprezentuje Otce Nebe. Je obtížné jít přímo do Nebe. Potřebujeme most: matku.

Ale jakmile matka uslyší dítě plakat, sejde dolů, aby zjistila, zda dítě nepotřebuje mléko nebo něco jiného. Když otec slyší dítě plakat, řekne: „Už jdu,“ ale dá si trošku načas. Otec cítí, že v příští minutu dítě neumře. Ale matčina náklonnost je taková, že má pocit, že se něco stalo. Nestalo se nic. Dítě jen pláče po matčině mléce nebo něčem jiném. Ale matka nedokáže čekat ani okamžik.

Matčina moudrost je v náklonnosti. Moudrost otce je ve světle. Otec nám řekne o vyšší filozofii, o Boží univerzálnosti, Božím sebepřesahování — vše, co chceme vědět. Pokud se jedná o něčem rozlehlém, rozlehlejším, nejrozlehlejším, vstupuje na scénu otec. Pokud jde ale o něco důvěrného, důvěrnějšího, nejdůvěrnějšího, okamžitě vstoupí na scénu matka. Pokud máme jakoukoli bolístku, v tu chvíli zavoláme matku, a matka přijde.

Otec představuje rozlehlost a světlo. Matka představuje důvěrnost a láskyplnost. Oba jsou zapotřebí. Védy říkají, že uvnitř konečného je nekonečné. Uvnitř srdce je duše a duše představuje Boha. Uvnitř malinkého atomu je vesmír. Stejným způsobem jsou matka a otec jako krásná květina a její vůně. Nemohou být odděleni.

Jsem nesmírně rád, že vám rodiče dali jméno Radhakrišna. Radha je matka, Sri Krišna je otec. Čím jdeme výše, tím jasněji se pro nás Radha a Krišna stávají neoddělitelně jedním. Může se zdát, že Radha je pouhou oddanou, která se dotýká se Krišnových nohou. Ano, je to pravda; ale Pán Krišna ji pozvedl vysoko, výše, nejvýše. Takže když vidíme Radhu a Sri Krišnu spolu, je to v tu chvíli nejvyšší transcendentální aspekt Boha: Bůh Stvořitel a Bůh stvoření spolu; Bůh ve své mužské Podobě a Bůh ve své Podobě ženské. To je Radhakrišna.

Sri Krišna a Matka Kálí jsou jedním. Napsal jsem spoustu písní a příběhů, kde stojí, že Pán Krišna a Matka Kálí jsou jedním. Jsou neoddělitelní, přestože mají odlišná jména. Pokud upřímně uctíváte Pána Krišnu, automaticky dostanete požehnání od matky Kálí. Podobně, když se modlíte k Matce Kálí, Pán Krišna vás určitě požehná. Jsou naprosto jedním.

Jste otcem a zároveň jste významným vydavatelem novin. Když pracujete ve své kanceláři, říkají vám pan Pathak. Vaše děti vám říkají „otče“ nebo „baba“ v naší bengálštině či tak podobně. Ve francouzštině to bude zase docela jinak. Přestože vám každý říká jiným jménem, jste stále stejný člověk. Vaše božská skutečnost je tatáž, ať už jste v kanceláři nebo doma u jídla s dětmi. Vaše božská skutečnost vyjadřuje sebe samu různými způsoby na různých místech. Váš syn nebude nikdy šťastný tím, že vám bude říkat pan Pathak. Cítil by se bídně. Vaši kolegové a známí však získají radost tím, že vám tím jménem budou říkat. Pokud jste spolu se svými přáteli, ukážete svou další stránku. Já získám radost, když vás oslovím vaším křestním jménem. Někdo jiný bude mít radost z toho, když vás osloví vaším příjmením. Vaše děti a vaše žena vám říkají odlišně. Všichni vědí, že jste pořád stejný člověk, ale každý získá radost tím, když vás bude oslovovat nějak jinak. Přišli jsme na tento svět proto, abychom dávali každému radost specifickým způsobem. Jsme všichni Božským stvořením. Já mohu získat více radosti voláním po Pánu Krišnovi, zatímco vy můžete získat více radosti tím, že vzýváte jméno Matky Kálí.

Narodil jsem se v Čittagongu. Když mi bylo jedenáct a půl, odešel jsem do ášramu Sri Aurobinda. Zůstal jsem tam do svých dvaatřiceti. Potom jsem přišel sem, abych byl k službám Bohu. Mojí filozofií je milovat a sloužit. Pokud někoho milujeme, potom musíme této osobě sloužit. Matka miluje své dítě, proto dítěti slouží. Dítě miluje matku, a proto slouží matce. Pokud opravdu milujeme Boha, nebudeme vůbec váhat a budeme Mu sloužit. A stejným způsobem, pokud někomu sloužíme, určitě jej milujeme. Svým rodičům sloužíme na základě své lásky. V tento okamžik někoho milujeme. V momentě příštím mu sloužíme.

Máte nějakou konkrétní otázku, na kterou byste se rád zeptal?

Mr. Pathak: Otázky vždy přijdou a zase odejdou. Požehnejte mě prosím, abych mohl šířit vaše poselství.

Sri Chinmoy: Vaše duše mě kontaktovala nejméně před dvěma lety. Fyzicky jste přišel za svým Guruem až nyní, ale duchovně se se mnou vaše duše spojila nejméně před dvěma lety. Nyní jste přišel, aby došlo k vnějšímu seznámení, ale k vnitřnímu seznámení došlo už dávno.

Mr. Pathak: Dlouhá léta jsem v žádného Gurua nevěřil.

Sri Chinmoy: Proč byste musel věřit v nějakého Gurua, pokud věříte sám v sebe? Pokud máte víru v sebe, znamená to, že máte víru v něco vyššího, božského, čistého a nesmrtelného. Nemusíte věřit v žádného Gurua, pokud věříte v sebe sama.

Mr. Pathak: Člověk se ale nemůže poznat bez Gurua.

Sri Chinmoy: Co dělá Guru? Role Gurua je velmi prostá. Říká vám: „Podívej se, nevíš, co uvnitř sebe máš. Uvnitř tebe je pokladnice. V této pokladnici je ten nejkrásnější, nejdražší diamant, ale ty jsi někam založil klíč. Mým úkolem je pomoci ti pátrat po tomto klíči. Budu po něm pátrat a najdu jej. Potom ti tento klíč dám a ty pokladnici otevřeš. Jakmile bude otevřena, uvidíš v sobě tento diamant. To je tvá Božskost.“

Guruova role je ukázat vám cestu. Vy jste svou Božskost ztratil, ale Guru přijde a přinese vám vaši ztracenou Božskost. Tato Božskost tam již je. Guru vám tuto Božskost nedá; Bůh vám dal Božskost. Ale Guru je poslíček. Guru vám ukáže vaši Božskost.

Guru je mostem mezi člověkem a Bohem. Potřebujete most, abyste mohli jít z jednoho místa na druhé. Když musel jít Sri Ráma na Lanku, aby bojoval proti Rávanovi, potřeboval most, aby dosáhl svého cíle. V našem případě potřebujeme most, abychom se dostali ke Zlatému pobřeží. Guru nám říká, že jediným Guruem je Nejvyšší. Skutečným Guruem je Bůh. Skutečným Guruem je váš Otec a můj Otec. Ale protože jste v duchovním životě mladší než já, řeknu vám: „Pojďte se mnou. Já vám ukážu, kde je náš Otec!“ Nejstarší syn v rodině ví o otci více než syn nejmladší.

Jste mým duchovním bratrem, právě tak jako jsou ostatní mými duchovními bratry a sestrami. Skutečným Guruem je Absolutní Pán Nejvyšší. Já už jsem Jej realizoval. Také vy Jej musíte realizovat. Nyní přišel čas, abych pomohl lidstvu jít k Absolutnímu Pánu Nejvyššímu, protože vím, že už jsem jej realizoval. Ne jenom v této inkarnaci, ale i v předchozích inkarnacích jsem Jej realizoval. V této inkarnaci chce Bůh ze své nekonečné Štědrosti, abych Jej projevil. V mých předchozích inkarnacích jsem trávil čas v himalájských jeskyních nedaleko hranice s Nepálem. Jakou přísnou disciplínu jsem vedl uvnitř těchto himalájských jeskyň! V této inkarnaci Bůh chce, abych byl v ultramoderní zemi, v Americe.

Všechno je Boží stvoření. Pokud chce, abych byl v jeskyni, budu v jeskyni. Pokud chce, abych byl v paláci, budu v paláci. Říká se tomu odevzdání. Pokud chce, abych byl v Indii, budu v Indii. Byl to On, kdo mě vzal do Ameriky, protože chtěl, abych sloužil lidstvu zde v Americe. Kolik lidí a kolik zemí by jinak mohlo přijmout moji službu! Kdybych zůstal v Indii, v nějaké vesnici nebo někde jinde, Bůh by mi nedal takovou příležitost sloužit. Nyní sem přicházejí lidé z mnoha zemí, dokonce z bývalého Sovětského svazu. Bůh chtěl, abych zde v Americe fungoval jako strom. Strom má tolik větví, tolik květů, tolik ovoce a bezpočet listů. Vybral pro mne Ameriku, abych mohl být lidstvu co nejvíce k službám.

Jakmile mě Bůh požádá, abych se vrátil do Indie, půjdu s radostí. V ášramu Sri Aurobinda jsem byl tajemníkem Nolini Kanta Gupty. Byl to Sri Aurobindův hlavní tajemník. Byl jsem tam docela šťastný. Dělal jsem atletiku a hodně psal. Tehdy se ve Sri Aurobindově ášramu neskládaly žádné zkoušky, ale já jsem studoval hodně. Mohl jsem zůstat v Indii a mohu se tam vrátit. Cokoli Bůh chce, abych udělal, udělám to s radostí. Pokud mě požádá, abych si sedl, sednu si, když bude chtít, abych běžel, poběžím. Požádal mě, abych přišel do Ameriky a zůstal ve shonu a zmatku života. Když jsem přišel do Ameriky, byla jako řvoucí lev! Pondičery byla taková malá milá vesnice. Je to ztělesněná prostota. Z jednoduchosti jsem musel přejít do mnohosti, protože mě Bůh chtěl právě zde a vyjadřuje se ve mně a skrze mě. Přesně tím samým způsobem se chce vyjádřit skrze vás a všechny ostatní.

Existují různé způsoby, jak pracovat a šířit Boží Světlo, a vy už to děláte. Velmi často publikujete duchovní články a spousta, spousta lidí se o mně dozvědělo z vašich novin. Rozumím tomu tak, že toužíte mít vedle sebe v Indii několik dalších žáků nebo hledajících. Pokud dokážete inspirovat několik hledajících v Dillí, kteří by chtěli následovat naši filozofii, byla by to ohromná služba. Na začátku je jeden, a postupně je nás stále více a více. Vidíte, že spousta lidí přišla na naši cestu z Německa. Z jednoho se stalo velké množství. Jeden hledající inspiroval určité lidi a oni zase další. Když semínko klíčí, stává se rostlinou, a nakonec je z něj obrovský banyánový strom s tisíci listy.

Filozofii Svámího Vivékánandy přijal zpočátku jediný žák, učitel z jižní Indie. On byl tím, kdo začal šířit světlo Svámího Vivékánandy. Semínko je vždycky jedno. Nakonec se z něj stane strom, který dává bezpočet semen. Jedno semínko vstoupí do země, a když z něj vyroste strom, plodí spoustu semen, spoustu květů. Potom přijde mnoho cestovatelů a poutníků a užívají si krásy a vůně těchto květů. Pokud jste tedy inspirován, můžete inspirovat druhé.

Když se dítě směje na svého otce a matku, cítí jeho rodiče, že mají celý svět. Toto dítě nemá peníze. Nemá ani moudrost. Toto dítě má jenom úsměv. Jediný dětský úsměv přemůže naše srdce. Ostatní vám mohou dávat moudrost a tolik dalších věcí, ale my nejsme spokojení. Ale pouhý malý úsměv od dítěte nám dá radost a uspokojení.

Přesně tím samým způsobem, když se na nás Pán Krišna nebo Radha usmějí, získáváme celý svět. Pán Krišna nemusí dávat hledajícímu deset domů nebo deset aut. Když se pán Krišna usmívá na hledajícího, hledající získává celý svět. Co je realizace Boha? Jenom úsměv a spokojenost. Když vidíme, že je s námi Bůh spokojený, usmívá se na nás, znamená to, že máme celý svět. Ale abychom úsměv od Boha získali, musíme se připravit. Musíme se modlit, musíme meditovat, musíme Mu dát vše, co máme, a vše, čím jsme.

Naší potíží je, že když jdeme k Bohu, máme pocit, že musíme být čistí, musíme být upřímní. Bůh řekne: „Dobře, staň se čistým, staň se upřímným. Pokud jsi ale stále nečistý, kam půjdeš? Pokud jsi stále neupřímný, kam půjdeš? Musíš za Mnou přijít se svou čistotou i se svou nečistotou, se svou upřímností i neupřímností.“

Dítě vyjde z domu a hraje si na zemi, v písku, blátě, hlíně. Potom jde za tím správným člověkem: za svou matkou. Co jeho matka udělá? Očistí jej. Než přijde dítě za matkou, jde se nejprve vykoupat do rybníka nebo bazénu, aby se očistilo? Ne, jde ke své matce celé od bláta, hlíny a písku. Ví, že jeho matka řekne: „Je to mé dítě,“ a že jej umyje a ukáže mu celou svou náklonnost.

Úplně stejným způsobem musíme jít za Bohem, se všemi svými nedokonalostmi. Když řekneme: „Ne, musím nejprve porazit svou nečistotu, musím překonat svou žárlivost a nejistotu,“ pak budeme čekat další milióny let. Říkáme: „Bože, ty znáš mé srdce. Jsem neupřímný, jsem nečistý, jsem žárlivý. Můžeš mě jen tak odkopnout.“ Bůh ale říká: „Pojď ke Mně. Hodina udeřila. Nadešel tvůj čas, abys Mně běžel vstříc.“

Když Pán Krišna hrával v kteroukoli hodinu na flétnu, starala se Radha o něco jiného? Měla svého manžela, ale ona běžela k Pánu Krišnovi, protože přišlo volání. Jakmile hrál pán Krišna na flétnu, ať už to bylo v jakoukoli hodinu, Radha a gópí vždy přiběhly, protože hodina udeřila. Nechaly všeho. V tu chvíli nepřemýšlely: „Ó můj bože, my nejsme čisté.“ Přibíhaly za Pánem Krišnou, aby získaly jeho náklonost, lásku a požehnání.

V našem případě hodina udeřila. Když naše hodina udeří, v tu chvíli se nebudeme rozhlížet kolem a dívat se na sebe, zda jsme řádně oblečeni. Bůh se neptá po našem vzhledu. Bůh se ptá po našem srdci. Láska dítěte vůči své matce a otci jej nutí běžet ke svým rodičům. Úplně stejným způsobem musíme běžet k Bohu, bez ohledu na to, co jsme a kde jsme. Musíme běžet vstříc Bohu, protože hodina udeřila. Bůh říká: „Přijď se svou ženou, se svými dětmi a s celou širší rodinou. Tvou širší rodinou jsou tví přátelé, tví nejbližší a známí.“

Kdysi dávno jsem své duchovní děti neznal. Nyní se stali součástí mého života. Kolikrát je jako lidský otec kárám a napomínám! Jejich láska je ale tak silná, že vědí, jak moc jej miluji. Úplně stejným způsobem rodiče napomínají své děti, ale jejich děti opravdu vědí, kolik lásky k nim rodiče mají. Zde je to jedna rodina, jedna rodina — domov jednoty.

Až se vrátíte do Dillí, můžete šířit světlo svého Gurua tím, že budete hovořit s lidmi. Víc než jen to — uvidí ve vás něco úplně odlišného. Jakmile se na vás vaši přátelé a kolegové podívají, uvidí ve vašich očích, ve vašem obličeji, něco odlišného. Bude to něco lepšího, něco vyššího, něco čistšího, něco více božského. Nyní jste přišel ke svému Mistrovi a odsud si ponesete vnitřní krásu, vnitřní vůni, vnitřní světlo a vnitřní radost. Po dvou týdnech, co jste tady, se vrátíte nazpět. Vaše žena vás zná tolik let. Nyní ve vás uvidí a ucítí něco duchovního, božského a nanejvýš osvětlujícího. Řekne: „Můj bože, co se to s mým manželem stalo?“ Kolik pokroku určitě uvidí ve vašich lidských očích, protože ona sama miluje matku Kálí.

Pouhá vaše přítomnost dokáže inspirovat vaše přátelé, kolegy a vaše drahé. Věci, které nyní získáváte od svého Gurua či ze své vlastní aspirace, vystoupí do popředí a vy je budete schopen projevit. Jak zasejete, tak sklidíte. Zde jste zasil Božskost; tam vystoupí vaše Božskost do popředí.

Mr. Pathak: Občas mi brání strach, abych se otevřel. Drží mě zpět.

Sri Chinmoy: Strach z čeho? Když byly vašim dětem dva roky, byl jste tak vysoký a statný. Bály se vás? Ne, protože věděly, že jste jejich otec. Vaše děti byly velmi malé, ale znaly vaši láskyplnost vůči nim a nebály se vás. Je to jako oceán. Kapka se nebojí oceánu, protože ví o své jednotě s ním. Malé dítě se nebojí svého vlastního otce, protože ví, že tato osoba je jeho otcem. Proč by se mělo bát lásky svého vlastního otce?

Čeho se tedy obáváte? Co vás nutí mít strach? Skok do neznáma?

Mr. Pathak: Nejistota.

Sri Chinmoy: V noci jdete spát a potom brzy ráno, v pět nebo šest hodin, vstanete. Když myslíte na noc jako takovou, když se díváte na noční oblohu, je to něco neznámého. Když se ale na tuto oblohu podíváte svým srdcem, nebojíte se jí, protože jste se stal oblohou samotnou. Kapka vody našla svou totožnost v rozlehlém oceánu, takže se jej tato kapka nebojí. Dítě si vytvořilo jednotu se svým otcem. Otec je vysoký a statný, je to významný člověk, vydavatel. Ale dítě se nestará o to, jaký má jeho otec titul. Ví, že jeho otec je vší láskou. Vaše dítě se nestará, čím jste ve vnějším světě. Zajímá ho jen vaše náklonnost, váš soucit a vaše láska.

Bojíme se přesně proto, že si nevytvoříme jednotu s rozlehlostí. Neznámé nezůstává neznámé; nejisté nezůstává nejisté. Před ranním rozbřeskem, před úsvitem, je noc neznámá. Ale jakmile spatříme východ slunce, neznámé se stává známým. Duchovní život je právě takový. Aspirujeme po Nejvyšším, ale je tam také nejistota. Nejen v duchovním životě, ale také neustále v obyčejném životě, než dorazíme ke svému cíli, je vše nejisté. Mám nějaký cíl, ale nevím, co se stane, i když se do cíle dostanu. Uvidím nejkrásnější zahradu, nebo něco úplně jiného?

Co se stane, musíme vědět z nitra, nebo musíme věřit v někoho, kdo na začátku své duchovní cesty zakusil stejný problém. Lidé, kteří realizovali Boha, jako Pán Krišna, Pán Buddha, Šrí Rámakrišna, Sri Aurobindo a další, měli rovněž stejný problém. Potom uviděli, že to neznámé, nepoznatelné může být poznatelné. Neznámé může být snadno známé. V abecedě následuje po písmenu A písmeno B a potom C a D. Učíte své dítě písmeno A a v tu chvíli je pro něj B neznámé. Víte, že B je hned po A. Jednou jsem si povídal s malým americkým dítětem, kterému byly dva roky. Říkal jsem mu, že po A následuje B a potom C. Myslelo si, jsem kouzelník! Kde se vzalo B a C? Podle něj přicházely z Nebe nebo odněkud jinud. Pro dospělé jsou A, B, C, a D známé, ale pro malé dítě jsou neznámé.

Stejně tak, když máte strach z neznámého, musíte cítit, že to existuje a že to spousta lidí viděla. Místo, kterého si nejste dnes vědom, už navštívilo mnoho lidí. Není to nic nebezpečného; není to nic destruktivního. Ne, ne, ne! Můžeme přemoci nejistotu či strach z neznámého tím, že máme víru v někoho jiného, kdo tím již prošel.

Ve velkém paláci je mnoho místností. Když se přibližujete k tomuto paláci, vidíte, že je celý temný, protože nevíte, že je vevnitř vypínač. Přijde ale elektrikář a řekne vám: „Tady je vypínač, zapněte jej.“ Potom je vše v pořádku. Než světlo zapnete, bojíte se, protože je palác celý temný. Stejným způsobem přijde Mistr a rozsvítí. Potom vidíte, že neznámé je zcela osvětlené. Ale pokud tam jdete sami a nevíte, kde je světlo, potom se budete přirozeně bát.

Na všechno v životě potřebujeme někoho, kdo zapne vypínač. Jak jsem vám řekl před půl hodinou, uvnitř vás je poklad, ale někdo musí přijít a ukázat vám jej. Když si vezmete vnitřního průvodce, aby vás osvítil, udělá vše potřebné. Potom ve vašem životě nemůže být ani trocha nejistoty. Vše se stane naprosto pozitivním. Když vidíme, že někdo jiný už prošel tím, co právě zkoušíme, získáme jistotu. Kdokoliv je mým učitelem, měl tentýž problém na začátku, když byl ještě studentem. Nyní se stal mým učitelem. Jeho práce je učit mě; je na mně, zda v něj budu mít víru či ne.

Mým Guruem je nyní Absolutní Nejvyšší, ale předtím jsem měl lidského Gurua. Uskutečnil Boha, ale předtím měl rovněž nejistotu a spoustu jiných obtíží. Svámí Vivékánanda měl rovněž spoustu nejistoty. Nevěděl, co se v jeho životě přihodí. Tolik se bál, než přišel do Ameriky. Byl zvědavý, co se stane! Přišel ale sem a dobyl srdce Ameriky jen tím, že řekl: „Bratři a sestry, sestry a bratři.“ Potom dokázal šířit světlo Šrí Rámakrišny. Každý je na začátku nejistý.

Kdokoliv má víru v Boha, prochází v určitou chvíli skrze temný tunel. Když jedeme z Queensu na Manhattan, musíme tunelem. Když vjedete do tunelu poprvé, můžete říci: „Ó můj Bože, kam to jedeme? Je tu všude tma. Auta se srazí!“ Za několik minut vyjedete z tunelu a vstoupíte na Manhattan, jak už to udělala řada lidí. Když tedy jedete skrze tunel, obáváte se a jste nejistý, ale musíte se skrze něj dostat. Rovněž v duchovním životě musíme mít v nejvnitřnějších zákoutích našeho srdce víru, že na konci tunelu bude světlo.

Část V

SCA 426-435. Následují úryvky z interview, které Sri Chinmoy poskytl reportérovi The New York Times 3. dubna 1997 v restauraci Annam Brahma v newyorské Jamaice

Reportér: Sri Chinmoyi, sledoval jsem videonahrávku, kde jste hovořil o jednotě a o svých kresbách. Co znamená sedm miliónů ptáčků, když hovoříte o jednotě?

Sri Chinmoy: Pro mě každý ptáček znamená novou naději, novou inspiraci, novou cestu. Každý pták podle mě ztělesňuje jednotu. Ptáci létají po obloze. Jsou svobodní. Zatímco letí, vidíme, že mají vnitřní otevřenost a vnitřní jednotu. Když máme v sobě otevřenost a jednotu jako tito ptáci, můžeme vstoupit na pole různých činností.

Když řeknete, že dělám všechny možné věci, ale v ničem nejsem odborník, budu s vámi plně souhlasit. Kreslím, zpívám, píšu, zvedám závaží a dělám ještě řadu dalších věcí. Strom života má v mém případě poměrně hodně větví, ale já přesto cítím jednotu těchto větví s kořenem, se základem tohoto stromu. Každá větev má svůj vlastní význam. Každá větev může nabídnout něco nového, přestože patří k témuž stromu.

Jsem studentem míru a snažím se studovat tento předmět tím, že jej nabízím hledajícím, kteří rovněž touží po míru. Cítím, že se plavíme ve stejném člunu. Student se chce stále učit. Když se stane učitelem nebo profesorem, nebude už možná pociťovat potřebu učit se. Když ale zůstane studentem, učí se neustále nové věci.

Reportér: Jak jste se dostal do Queensu?

Sri Chinmoy: Do Ameriky jsem přišel v roce 1964. Přibližně rok jsem žil na Manhattanu a potom v Brooklynu. V Queensu jsem už asi třicet let, konkrétně v Briarwoodu. Abych řekl pravdu, bylo by pro mě obtížné přizpůsobit se Manhattanu. Tamní shon života neladil s mými životními aktivitami. Neznamená to, že bych Manhattan neměl rád — ani v nejmenším! Jezdím na Manhattan dvakrát týdně nabídnout své mírové meditace v budově Spojených národů, ale cítím, že Queens je v porovnání míruplnější.

Reportér: Kdy v budově OSN meditujete?

Sri Chinmoy: V budově OSN medituji v úterky a pátky od jedné do dvou hodin. Tuto mírovou meditaci nabízíme už 27 let. Když Spojené národy slavily 50. výročí, naše mírová meditační skupina oslavovala 25 let zasvěcené služby Spojeným národům. Jsme o polovinu mladší než Spojené národy. Naše meditační setkání začala za bývalého generálního tajemníka U Thanta, jenž byl ke mně velmi laskavý. Prvním generálním tajemníkem byl Trygve Lie, potom Dag Hammarskjöld a po něm U Thant. Pocházel z Barmy. Byl mým blízkým přítelem a inspiroval mě, abych začal s mírovými meditacemi v budově Spojených národů. Delegáti a zaměstnanci, kteří mají zájem, přicházejí, aby s námi meditovali. Během let jsme zorganizovali spoustu programů na počest zemí toužících po jednotě a míru. Mnohokrát jsem v budově Spojených národů také hovořil o světovém míru, jednotě a harmonii.

Reportér: Jsou vaše aktivity určeny pro zaměstnance a delegáty?

Sri Chinmoy: Ano. Když máme zvláštní program, přichází celá řada velvyslanců a delegátů z různých zemí. Každá země, tak jako každá větev, má něco jedinečného, co může nabídnout světu.

Reportér: Vypadá to, že děláte spoustu věcí!

Sri Chinmoy: Život je činnost. Je to jako s oceánem. Dno oceánu je klidné, ale hladina je celá rozbouřená. Činnost a život spolu souvisejí. Pokud se chceme stát dobrými občany tohoto světa, musíme být jeho součástí. Nemůžeme odejít do himálajských jeskyní a svět ignorovat. Jestliže považuji své spoluobčany za členy své rodiny, potom si musíme navzájem něco dávat, ale také něco přijímat. Já dám vám, to co mám; vy dáte mně, to co máte vy. Jeden člověk nemá a nemůže mít všechno. Pokud jsme ale sjednoceni, já vám nabídnu svou dobrou vůli, dobrá přání a všechno ostatní, co mám, a vy mi nabídnete to, co máte vy. Jedině tímto způsobem můžeme vytvořit jednotnou rodinu světa.

Byl jsem na mnoha místech světa a setkal jsem se se spoustou čelních osobností. Mluvili jsme spolu o stejném tématu: Jak můžeme nastolit světový mír. Upřímně se snažíme. Světový mír je stále vzdáleným pláčem, ale učinili jsme pokus. Není nic špatného na tom, když se člověk o něco pokouší. Když neuspějeme, neuspějeme. Já považuji neúspěch za pilíř úspěchu. Včera jsme neuspěli; dnes se nám nedaří. Neznamená to však, že se nám nebude dařit ani zítra.

Ve všech sférách života je tomu stejně. Vloni se zdálo, že Carl Lewis ve skoku dalekém na Olympiádě neuspěje. Nebyl dokonce ani mezi nejlepšími třemi. Potom se znenadání stal zlatým olympijským medailistou.

Reportér: Hrajete basketbal?

Sri Chinmoy: V Indii jsem basketbal hrával. Dnes trénuji volné hody z penaltové čáry. Obvykle hážu stokrát, potom si chvíli odpočinu a opět udělám sto pokusů. Trénuji pravidelně, pokud to počasí dovolí. Můj nejvyšší bodový zisk je 79.

Reportér: Vážně — sedmdesát devět ze sta?!

Sri Chinmoy: V Indii jsem hrál také fotbal. Mnoho let jsem byl kapitánem fotbalového týmu v naší duchovní komunitě. Byl jsem rovněž volejbalovým kapitánem a instruktorem. Tady v New Yorku jsem hrál tenis. Někteří skvělí tenisté byli ke mně velmi laskaví. Přišli, aby si se mnou zahráli na našem tenisovém kurtu v Queensu. Monika Selešová, Steffi Grafová, Ilja Nastase a Rameš Krišnan přišli během let, aby mě povzbudili. Když jsme odehráli několik setů, zvedl jsem každého z nich jednou rukou na zvláštním stroji. Zvedl jsem už lidi nejrůznějších profesí a všichni z toho měli radost. Nazýváme tento program „Lifting Up the World with the Oneness-Heart“ (Zvedání světa srdcem jednoty). Tito světoobčané jsou mistry svého oboru a já jsem je poctil svým vlastním způsobem. Kdykoli udělají v Indii lidé něco skvělého, kolegové je vyzvednou na ramena.

Reportér: Takže to má symbolický význam?

Sri Chinmoy: Ano, je to symbolické.

Reportér: Mohu se vás zeptat na vaše kresby ptáčků? Tento nápad jste dostal asi před šesti lety, nemýlím-li se.

Sri Chinmoy: Ano, v prosinci 1991, abych byl přesný.

Reportér: Byl to sen, vize či pochopení něčeho?

/Sri Chinmoy Byla to zvláštní inspirace. Přišlo to ke mně jako záblesk, ale nepřišlo to z mé mysli. Nepoužívám mysl, abych věděl, co mám dělat od jednoho okamžiku k dalšímu. Protože jsem hledající, pouze se modlím k Bohu, aby mě vedl svým vlastním Způsobem. Má modlitba zní: „Prosím, učiň mne svým vybraným nástrojem. Použij mne. Dej mně prosím schopnost inspirovat lidi a zároveň mi umožni, abych Ti mohl lépe sloužit.“ To je má modlitba.

Letos mě můj Milovaný Nejvyšší inspiroval, abych nabídl 50 koncertů na počest indické nezávislosti. Indie získala svou nezávislost před 50 lety.

Pocházíte z Japonska?

Reportér: Ano, narodil jsem se tam.

Sri Chinmoy: Letos jsem tam byl dva měsíce. Mým nejoblíbenějším místem je socha Pána Buddhy v Kamakuře. Byl jsem tam už sedmkrát a dvakrát nebo třikrát jsem měl koncert před Pánem Buddhou.

Reportér: Sri Chinmoyi, které postavy, ať už žijící nebo historické, nejvíce obdivujete?

Sri Chinmoy: Pokud jde o ty současné, je hodně lidí, které obdivuji, ale na prvním místě je prezident Gorbačov. Po něm je to Matka Tereza, současný papež6 a prezident Nelson Mandela. Jsou i další světové postavy, se kterými jsem se setkal a které velmi obdivuji, jako arcibiskup Desmond Tutu, prezident Václav Havel a několik generálních tajemníků OSN.

Rád bych něco řekl o těch prvně zmíněných. V Matce Tereze nacházím dva aspekty: matku a sestru. V jednu chvíli je matkou soucitu; v dalším okamžiku je sestrou náklonnosti. Když ji vidím a hovořím s ní, žehná mi, jako matka žehná svému dítěti, a prokazuje mi nejvyšší sesterskou náklonnost.

Papež má rovněž dva aspekty. Jeden je aspekt otce, ten druhý je aspekt dědečka. Podle mě není jen Svatým Otcem, ale i Svatým Dědem. Otec věří ve spravedlnost. Když jeho děti udělají něco špatného, otec se bude zlobit a může vyvodit důsledky. Ale dědeček je ke svým dětem vším odpuštěním. V jeho očích nemohou jeho vnuci a vnučky udělat nic špatného. A tak se papež chová jako dědeček.

Podle mého skromného názoru je prezident Gorbačov nejvýznamnější světovou postavou. Mohl se chovat jako jeho předchůdci, jako Stalin a další. Ale do popředí vyšlo jeho světlo. Nyní je jeden Berlín, předtím byly dva. Gorbačov byl hlavním nástrojem k osvobození Maďarska, Československa, Polska a spousty dalších zemí východního bloku. Neříkám, že byl jediným nástrojem, ale byl hlavním nástrojem k osvobození těchto zemí. Vím, jak je obtížné sjednotit dvě země. Díky němu je nyní jediné Německo. Největší službu však prokázal své vlastní zemi. Otevřel dveře na Západ. Můžete tomu říkat demokracie nebo jakkoli chcete. Ale nyní tam existuje otevřenost, která tam předtím nebyla. Jak dalece uspěl, to je na Bohu a na člověku, aby rozhodli. Lidé vás vždy budou posuzovat mylně. Co je však důležité, je to, jak jste souzeni v Božím Oku.

Předtím, než se Gorbačov dostal k moci, světový mír byl pouhým heslem ve slovníku. Diskuse o odzbrojení a redukci jaderných zbraní vzešly od něj. On to začal; on byl tím průkopníkem. Mnoho lidí mu zpočátku nedůvěřovalo, ale on dokázal, že je upřímný. Když Gorbačov převzal moc, mohl se několik let chovat jako autokrat, stejně jako jeho předchůdci. On to ale neudělal. Namísto toho představil perestrojku, glasnosť a demokracii.

Abych byl upřímný, politika není má silná stránka. Jsem duchovní hledající. Když ale vidím, že se někdo snaží pozvednout vědomí lidstva, nabídnu potom této osobě podporu celým srdcem. Prezident Gorbačov ukázal, jak se mohou lidské bytosti sjednotit. On jednal. Řada jiných politických osobností, odpusťte mi, o míru pouze hovoří. V jednu chvíli prosazují světový mír, a v dalším okamžiku někde shodí bombu. Používají výraz „snižování počtu jaderných zbraní“; potom ale vidíme, že se počet zbraní zvyšuje. V případě Gorbačova, když něco řekl, tak to udělal. Proto jej považuji za největší žijící světovou postavu.

Další vzácnou vlastností Gorbačova je, že je natolik upřímný a odvážný, aby řekl, že udělal mnoho himálajských chyb. Existuje mnoho politiků, kteří nikdy neuznají, že udělali nějaké chyby. Gorbačov píše ve svých pamětech, že udělal mnoho chyb, a nyní se je snaží napravit. Jsme lidské bytosti. Chybovat je lidské; chyby dělá každý. Nicméně jsou lidé, kteří přiznají, že chybovali, zatímco jiní to přiznat nechtějí. Lidé, kteří přiznají, že udělali chybu, jsou podle mě nejen velcí, ale i dobří.


SCA 433. V době, kdy Sri Chinmoy odpovídal, byl papežem Jan Pavel II

Reportér: Dovolte mi, abych se vás zeptal na něco ohledně duchovnosti. Moc toho o presidentovi Gorbačovovi nevím, ale mohu z toho vyvodit, že jej obdivujete z duchovního hlediska, způsobem, kterým obdivujete Matku Terezu a Svatého Otce?

Sri Chinmoy: Duchovnost má dvě křídla. Jednomu říkáme aspirace a tomu druhému zasvěcení. Se svou aspirací se modlíme k Bohu, se svým zasvěcením mu sloužíme. V případě Svatého Otce a Matky Terezy vidíme, že aspirují. Každý den se modlí k Bohu. Rovněž však zasvěcují svůj život lidstvu. V případě Gorbačova může celý svět vidět a cítit, kolik udělal věcí, aby posloužil lidstvu. Možná, že se brzy ráno nemodlí k Bohu jako Matka Tereza či Svatý Otec, ale celý svůj život zasvětil nejen Rusku, respektive Sovětskému svazu, ale celému světu. Nyní je v Turecku, minulý týden byl v Argentině. Jezdí po mnoha místech. Proč? Zvou ho, protože v něm vidí něco velmi zvláštního. Vidí, že má světlo. Proto jej každá země zbožňuje. Prorok nebývá oceněn ve své vlastní zemi, takže prohrál volby na celé čáře. Kamkoli ale jde, lidé jej oceňují. Vidí, že to, co říká, míní upřímně. Pro něj je světový mír jeho životní skutečností. Jeho aspekt zasvěcení bereme jako součást duchovního života. Možná že se nemodlí tak, jak to dělají křesťané, jako papež nebo Matka Tereza. Získává ale poselství zevnitř a snaží se jej vyjádřit a odhalit celému světu. Proto je pro mě skutečně duchovní.

Reportér: Řekl jste: „Ten, kdo slouží, se modlí“?

Sri Chinmoy: Zajisté! Sloužíme druhým, protože je vidíme jako ztělesnění Boha. Bůh se projevuje skrze každou lidskou bytost určitým způsobem. V rodině může mít každý jiné povolání. Jeden bude lékařem, druhý hudebníkem, a tak dále. Jsou ale jedna rodina. Večer se sejdou a jedí společně. Každý člověk je jedinečný svým vlastním způsobem, a tato jedinečnost musí být použita pro zlepšení tohoto světa.

Je naprostá pravda, že ten, kdo slouží Bohu, se rovněž modlí, a stejně tak ten, kdo se modlí, slouží také Bohu. Řekněme, že se někdo modlí v jeskyni v Himálajích. Když se stane dobrým člověkem, bude na zemi o jednoho nebožského člověka méně. Tímto způsobem člověk, který se modlí v himálajských jeskyních, slouží rovněž lidstvu.

Naproti tomu ten, kdo nabízí svou službu, se také zvláštním způsobem modlí. Neaspirující člověk nezasvětí svůj život ani na jedinou vteřinu. Dobrý člověk zasvětí celý svůj život. Toto zasvěcení není nic jiného než aspirace. Člověk, který ztělesňuje světlo, nemůže být oddělen od člověka, který nabízí své světlo celému světu.

From:Sri Chinmoy,Sri Chinmoy odpovídá, část 11, Madal Bal, 2001
Zdroj z https://cs.srichinmoylibrary.com/sca_11